260 km pěšky do Santiaga de Compostela

V září 2017 jsem poprvé začala uvažovat nad možností, že bych se vydala na Camino (též Svatojakuskou pouť). Přečetla jsem před tím pár článků a znala pár lidí, kteří tuto cestu absolvovali. Celý rok poté jsem přemýšlela, zda se tam vydat nebo ne. Vedlo mne mnoho důvodů se vydat na pouť, kde bych se zabývala jen sama sebou a základními lidskými potřebami.

A tak jsem šla. Ale ne sama.

O mém plánu jsem řekla kamarádovi ze školy, ten si tuhle báječnou věc ale nenechal pro sebe, takže se i přes mou lehkou nechuť jít ve čtyřech koupily letenky a v září 2018 už jsme si to pěkně šlapali kolem oceánu.

Po příletu do Porta a noci strávené v hostelu jsme všichni čtyři (já, kamarád a dva další lidi ze školy) vyrazili na trnitou cestu. Nemohli jsme ráno ve spícím Portu sehnat Credencial (tzv. průkaz poutníka, do kterého poutník sbírá razítka), tak jsme si to namířili do informačního centra poblíž oceánu, kde nám bylo řečeno, že tento průkaz koupíme až za několik km v jednom městě. 

Naše cesta vedla podél oceánu. A kdybych si měla znova vybrat, kterou cestou bych chtěla jít, byla by to zase ta samá. Cesta byla převážně tvořena z dřevěných mostů, které krásně pružily a pohled na oceán šumící jen pár metrů od nás byl opravdu úlevou pro strhané tělo. Obzvlášť, když jsme se při pauze mohli jít zchladit. 

Abyste tomu rozuměli, září je podle mě nejideálnější doba vyrazit na tuhle pouť. Je tam stále dost poutníků, ale ne už tolik, kolik třeba o prázdninách. A teploty jsou také přijatelnější. Září je totiž měsíc, kdy už přes den nejsou taková vedra, naopak noci jsou ale teplejší. Minimálně v první polovině září. A tak se dá opravdu příjemně vyspat i pod širákem. 

Během pouti jsme sbírali do zakoupeného Credencialu razítka. Razítka jsou především k tomu, abyste je mohli v Santiagu ukázat jako důkaz o absolvování trasy a pokud se nemýlím, je nutné mít za den alespoň dvě. V poutnickém kanclu pak můžete požádat o vydání compostely, což je listina o absolvování. Takový diplom. A je fakt pěkný. 

Spaní jsme si zařídili většinou v ubytovnách. Cena v poutnických ubytovnách se pohybuje obvykle od 5 do 15 euro. A máte tam sprchu, občas pračku, částečně vybavenou kuchyň, záchod, palandy a klid. Výhodou je, že se v ubytovnách hodně seznámíte s jinými poutníky a nemusíte řešit počasí. Pod širákem se nám jednu noc podařilo parádně zmoknout (jinak nám ale za těch 10 dní nepršelo :)).  

Je dobré se připravit na to, že při takové pouti si nesete celý svůj život na zádech. Přirovnala bych to k životu šneka. Proto se doporučuje sbalit se do 10% vaší váhy. Co jsem si sbalila a konkrétní tipy najdete třeba na mém blogu: https://stoparuvpruvodce.wordpre...santiago/.

Během cesty je opravdu těžké vycházet 100% s vašimi souputníky. Vadí vám pomalu každá věc. Mě třeba hrozně štvalo později zpívání a pískání. Proto je určitě dobré zvážit, zda chcete jít s někým nebo sami. Obojí má své výhody a nevýhody. Já se během cesty dokonce od své skupinky oddělila a část šla s klukem, se kterým jsem se během cesty poznala. Nakonec jsem s ním došla až do Santiaga, kde jsem se ale opět na část dne připojila ke svému původnímu osazenstvu.

Takže jsme zdárně došli. :)

Co vy, máte chuť si jít sami popřemýšlet?