Cestopis

Annapurna Circuit

Vysokohorské putování aneb Jak se tři silné emancipované (jak jinak) slečny popraly s jedním z nejznámějších treků
Cestopis z roku 2015 napsala Markéta Dudková

Káthmándú (1373 m.n.m.)

Sobota, 29.září 2012

Člověk není nikdy příliš mladý nebo starý na to, aby si plnil své sny.

Já téměř každý měsíc sepíšu seznam toho, co bych chtěla zkusit, prožít či vidět. A ten seznam má položky droboučké i ty, které vyžadují daleko větší námahu.

Snad právě díky množství cílů a snů, které se mi, co chvíli rodí vhlavě nebo snad proto, že jde i o úplné pitomosti, jsem v tom plnění tak úspěšná.

Letos můj pomyslný seznam snů o několik položek ochudl (ovšem stejnou ne-li větší měrou v něm přibyly sny zcela nové).

Tou nejzásadnější odškrtnutou položkou je konečně realizovaná výprava do neznáma, za hranice starého kontinentu. Zkrátka si prožít vlastní cestopis.

S lehkou závistí jsem vždy naslouchala vyprávěním těch, kteří něco takového spáchali, a pevně jsem věřila, že se mi také jednou podaří najít správné lidi, finance, čas či odvahu.

Když tak na konci loňského léta Kristýna vpoaljaškové euforii vyslovila své přání odjet do Nepálu, ani železobetonová koule uvázaná u nohy či snad řetězy by mě nedokázaly zastavit, abych nepřispěchala s nadšeným souhlasem.

A protože jsme holky šikovné, a když si něco vezmeme do hlavy, už se toho nepustíme, to co se mohlo zdát jen ledabyle vypuštěnou myšlenkou při jednom výletu, začalo dostávat konkrétní obrys.

Nejprve jsme náš tým zaokrouhlily na tři, protože každý člověk ví, že hlavní roli vždycky hráli trojice – za všechny jmenuji třeba tři mušketýry nebo bratři vtriku. Náš expediční trojlístek tedy doplnila Katka.

Na svatého Valentýna pak bylo již téměř jisté, že tento sen opravdu dostane jízdenku ze země snů do reality. Jen kvůli tomu datu však neočekávejte vnašem cestopisu nyní nějakou romantickou zápletku (kdyby tam byla, už bych autorská práva prodala Holywoodu a teď bych vám posílala pohledy zKaribiku, jehož vody bych brázdila na vlastní jachtě). Toho dne se stalo něco méně prozaického, můj účet zažil liposukci a naopak účet letecké společnosti se zatetelil. Řečeno bez metafor, příměrů a jiných kudrlinek jsme si koupily letenky. Ale abych se ktomu importovanému komerčnímu svátku nezachovala úplně cynicky, při zadávání platebního příkazu jsem si zapálila svíčku.

Další fáze přípravy – nákupy - přišla brzy zjara, avšak i ona stále dávala jen matně znát, do čeho se vlastně pouštíme. I když částky odečítané zúčtu a naopak pokoj zaplňující se vybavením se už možná vzpouzejícímu se rozumu snažily ukázat, že to zas taková legrace nebude.

Když konečně slezl sníh zturistických stezek, zaměřily jsme přípravu na to, co se za peníze nekoupí. Jelikož nemáme čáry, musely jsme si udělat svaly. Každý víkend jsme se tak střídavě potily, mrzly, mokly a pálily si nosy vhorách a trénovaly výstupy. Ovšem voproti Himalájím placaté Evropě, těžko natrénujete dýchání v5000 m, ale jakožto bývalá šprtka, jsem domácí studium nemohla podcenit, a tak jsme se alespoň tady vyšplhaly na 4000 m.

Od všech příprav už byl jen krůček kčelní srážce snu srealitou, tedy kdatu 29. září, kdy bylo již jasné, že letadlo snámi na palubě vzlétne a možná i přistane vnepálské metropoli.

Avšak – tedy pro mě – aviatickému putování předcházela ještě malá evropská anabáze.

26. září jsem skrosnou, jež mi, i když jsem se sebevíc napřímila, sahala po hrudník a batůžkem, za sebou zavřela branku a na chvíli se pousmála – já Markéta z malého dvorečku na Škrabkách právě směřuji své kroky do Himalájí (to zní totiž mnohem drsněji než Nepál).

Cíl mé mise byl vyzrazen již na děčínském hlavním nádraží, kde jsem se potakala s kamarádem.

Zvesela jsme se zapovídali, a když začala padat ostrá slova jako Himaláje a 5500 metrů, nedaleko stojící mladík na mě vyvalil oči a málem zakopl o spadlou čelist.

Chtěla jsem mu říci, že se podivuje zcela zbytečně. Každý přeci ví, že zDěčína do Himalájí vlaky vyráží co čtvrt hodinu znástupiště devět a půl. Nakonec jsem ale na mladíkovi věnovala jen úsměv a dala mu prostor se psychicky zrehabilitovat.

Ve vlaku jsem pak plná dojmů, jež byly směsicí vysokohorského nadšení a cestovní horečky, sváděla gladiátorský zápas snaditou krosnou, která se nezalekla ani náznaku bicepsů snažících se rýsovat na mých pažích a pod mou taktovkou se měnila vobří bachrlaté monstrum, odmítající spočinout na poličce.

Právě přistoupivšímu mladému muži se tak naskytl pohled na funící osobu, která držela krosnu nad hlavou a snažila se jí hodit na poličku. Ktomu jí ovšem chybělo pár dobrých centimetrů, protože pod váhou batohu se jí podlamovala kolena.

Nejspíš jsem ztoho vypětí blouznila, ale na chvilku se mi zdálo, že se mě mladíka zželelo. Kmému uchu dolehlo soucitné:,,Můžu?“ Pod touto morganou fatou mé zmáhané paže povolily a krosna mi tvrdě přistála na hlavě. Ten úder byl ovšem nezbytný. Probral mě ze snu. Onen mladý muž mi nenabízel galantní pomoc, ani se mě soucitně netázal. Bez naprostého zájmu o mou osobu mezi jednotlivými žvýknutími se pouze tázal, zda MŮŽE ne mi pomoci, ale přisednout.

Slehkým otřesem mozku (jak jsem později zjistila, ta krosna, co mi právě dopadla na hlavu, měla přeci jen 20 kilo) jsem se nejprve rozhodla krosnu prostě na poličku dostat už jen na protest vůči tomu ignorantovi, ale nakonec jsem to vzdala. Ta polička byla prostě vysoko.

Mou první zastávkou na cestě do Káthmándú byla Praha. Zde jsem se rozloučila sdrahými kamarádkami a dala jim tak příležitost naposledy spatřit mou civilizovanou podobu a po krátké zastávce na Strahov Open Air jsem ze z Florence vydala do Zürichu.

Noční přejezd zČech do Švýcarska neskýtající žádné větší rozptýlení dal naplno propuknout cestovní horečce. Co nemám? Co mi chybí? Na co jsem zapomněla? Zmrznu? Nezmrznu?

Byla jsem tak blízko cíli a náhle se zdálo, že se asi nedočkám. Hlavou mi vířily myšlenky, které bránily usnout. A když neusnu, nemůžu se ráno probudit ve Švýcarsku. Cesta se zdála být nekonečná, ale cestovní horečka se naštěstí kolem druhé hodiny ranní unavila a k životu ji probraly až sluneční paprsky deroucí se skrz okénko kdesi na curyšském předměstí.

Největší síly však potvora cestovní horečka dosáhla o několik hodin později, když jsem přihlížela tomu, jak svou krosnu balí Kristýna, respektive ve chvíli, kdy do své krosny cpala zimní bundu. Zimní bundu, kterou já nakonec pro nadbytečnost zpřepravy vyloučila.

Vmžiku se tak ze mě stala hromádka neštěstí, která věděla, že její osud je zpečetěn. Umrznu a za 1000 let mě vyprostí zledu jak Öttziho a stanu se muzejním exponátem.

Pár mých zoufalých pohledů Kristýně stačilo ktomu, aby se rozhodla, že mě vtom nenechá a případně se stane muzejním exponátem spolu se mnou. Solidárně svou zimní bundu vybalila a uklidila hluboko do útrob skříně.

Horečka na pár okamžiků opadla, avšak nastal den odletu a rtuť mého osobního teploměru vyběhla k závratným hodnotám světší rychlostí než jakou by dosáhl Usain Bolt po požití dvou litrů energy drinků.

První výstřel, jenž odstartoval sprint té rtuti, byla skutečnost, že mi nešla vytisknout jízdenka. Pomalu smířená stím, že do Káthmándú budu snad muset dostopovat, jsem na google maps začala pátrat po nejvhodnější trase. V tom, že pozemní putování nebude až tak scestné, mě záhy utvrdila zpravodajská relace, informující o leteckém neštěstí pouhých 500 metrů od káthmándského letiště.

Boj sletenkou jsem nakonec vyhrála, ovšem letecké neštěstí se už nijak napravit nedalo. Avšak více než strach, že by mě mohlo postihnout něco podobného, mě znervózňovalo to, že jestli tuhle zprávu uslyší maminka, následující 2 dny – tedy 2 dny než bezpečně přistanu v Káthmándú – nezahmouří oka.

Na všem se ale dá najít něco pozitivního. Letecké neštěstí sice bylo ohromnou tragedií, avšak vžádné reportáži neopomněli zmínit, že počasí je ideální.

Po pár předodletových decinkách, projitím všech kontrol a usednutím do letadla, začala cestovní horečka konečně opadávat.

Zbavena cestovní nervozity jsem si záhy začala vletadle společnosti Oman Air připadat jak Škopkovi při první zahraniční dovolené. Zdejší servis se s Easy Jet skutečně nedal srovnávat.

Mé dojmy kazilo jen to, že jsem si hned po vzletu úspěšně vylila kelímek vody do klína, a protože džíny nepatří krychleschnoucím materiálům, připadala jsem si po celý let, jako bych na sobě měla plavky.

Mezipřistání bylo vOmánu. Ten se jako ostatní zemičky arabského poloostrova vyznačuje opulentností a luxusem. Možná tak, kdyby mezipřistání bylo třeba vMoskvě, nebyl by kulturní šok zKáthmándú tak velký.

Voprýskané, přeplněné, nevětrané hale, lapali po dechu, jak kapři na suchu, davy turistů čekající na víza. Projít vízovým procesem nám zabralo asi hodinu. Za tu dobu jsme také stihly se nechat okrást ve směnárně a Kristýna se nechala vyfotit. Nutno podotknout, že tato fotka byla zkategorie „Jak bych asi vypadala, kdyby mě zadrželi za pašování drog.“

Po obdržení víz jsem zamířila na toaletu. Suvážením toho, že nevábná příletová hala asi jistě vypadá lépe než toalety, se mi do toho opravdu moc nechtělo, ale držet to až zpět do Ománu se zdálo nereálné, a tak jsem se tomu nevyhnula. Nápis na kabinkách „CIZINCI“ mi stále nechával naději, že to přeci nemůže být tak zlé. Bylo. Ale nejspíš bude i hůř. Preventivně jsem však antibakteriální gel přestěhovala do vrchní kapsy.

Po převzetí zavazadel jsme doufaly, že tam někde venku čeká i náš průvodce a nebudeme tak odsouzeny ktomu bloudit po několik následujících dní bezradně ulicemi nepálského velkoměsta.

Průvodce tu nečekal jen jeden, ale stovky. Před odletovou halou byl šílený dav jak na koncertě Justina Biebera. Jediný rozdíl byl vtom, že netřímali vrukách transparenty snápisy I love you apod., ale snázvy agentur a jmen.

Podle jakého klíče máme vtomto zástupu asi identifikovat toho našeho jediného, správného? Začaly jsme sice ze špatného konce řady, ale dobré nepálské duše nás nasměrovaly kzástupcům naší agentury.

Z čela jsem si setřela kapičky potu. Naše agentura skutečně existuje a funguje, nenaletěly jsme podvodníkům. Sotva jsme si súlevou téměř padli do náruče, srotili se kolem nás další 4 Nepálci. Vzhledem ktomu, že jsem díky jejich nevelkému vzrůstu přes ně i něco viděla, marně jsem podlehla tomu, že si udržím přehled nad celou uvítací situací. Neudržela. Ani jsem nestihla pořádně vyhláskovat své jméno a drobní muži už cpali mou krosnu do kufru auta.

Tedy za branami letiště jsem zatím byla jen pár minut, ale se servisem jsem byla naprosto spokojená. Průvodci z agentury nás ladně vymotali zútrob běsnícího davu, přivedli kautu a ještě galantně pomohli se zavazadly. Když si však ti dobráci za sejmutí krosny a její uložení do kufru řekli deset dolarů, připadala jsem si jako by na mě právě dopadl obří asteroid, jenž by mohl zničit celou zemi kromě Ameriky (vždycky kromě Ameriky. Pokud jde o asteroidy, Američané nás vždy zachrání), snápisem „Naivka“.

Vydřiduši od nás po krátkém smlouvání obdrželi dolarů pět a my obdržely definitivní kulturní šok.

Podobně vykulené jsme byly i z cesty z letiště. Sotva jsme se vrhli do řečiště káthmándských ulic, kde platilo jediné pravidlo, kdo víc troubí, jede; kde motorky byly rodinnými i stěhovacími vozy a některá auta měla ke kompletnosti daleko, jsme shrůzou vočích lapaly po bezpečnostním pásu. Tedy lapaly bychom, ale žádné tu nebyly.

Jsme tu. Není cesty zpět. Odevzdaně jsem se zahleděla zokénka a pravidla silničního provozu už mě neznervózňovala. Můj sen se stal skutečností. Žila jsem si svůj vlastní cestopis.

Polorozbořené domy byly slepené, ztoho, co se našlo. Rozbitou silnicí – tedy rozumějme prašnou cestou – se valily proudy vody, toulaly se tu psy. Zkaždého zákoutí dýchala chudoba a špína, ale já byla tímhle neevropským pestrobarevným mumrajchem naprosto okouzlena.

Pozorujíc dění kolem jsem se ale stále trochu obávala toho, jak bude vypadat náš hotel. Nepříjemné překvapení se naštěstí nekonalo. Hotel byl docela čistý, útulný, prvních pár vyvolených si užilo i teplou sprchu. A i když dle evropských standardů hotel odpovídal dvěma hvězdičkám, vmých očích dopadl mnohem lépe než jeden italský shvězdičkami třemi.

Káthmándú – památky

Neděle, 30.září 2012

Pomalu vstřebávám počáteční šok. Je to tu hodně jiné, ale vypadnutá čelist i vyvalené bulvy se už vrací na své původní místo – i když přechod ulice je pro mě stále nadlidský úkol. Vlastně se ani nejedná o přecházení jako spíš o slalom mezi vozy jedoucími všemi směry – upřímně se divím, že se ulicemi nebelhají lidé spřejetými nohami, protože auta kolem mě svištěla tak blízko, že jsem zadržela dech, protože jsem byla přesvědčená, že tentokrát mi auto už opravdu rozválcuje moje třicet šestky na čtyřicet pětky.

Na dopravní chaos si začínám pomalu zvykat. Kdo by se taky pozastavoval nad přetékajícími autobusy (Doslova, ale asi tu platí nějaké pravidlo, že pokud dovnitř vstrčíte alespoň hlavu, jedete. Lidé totiž často vlají vně autobusu, ale svypětím sil drží hlavu skrz okénko, dveře, cokoliv uvnitř.), nebo nad tím, že na skútru jede celá rodina (helma je ovšem dopřána jen nejsilnějšímu jedinci, co by zachovateli rodu) a matka při tom zvládá i kojit.

Na co si ale přivykám hůř je řinčení modlitebních zvonků a bubínků, které můj slastný spánek přervou už v6 ráno. Nevím, co by se stalo, kdyby se začali modlit až po desáté. Já bych proti nebyla.

No nic, promnula jsem si oči a při pohledu zokna jsem si nejprve připadala jako po bujaré noci, kdy se člověk probudí neznámo kde a zindicií povalujících se kolem se snaží dát dohromady příběh předešlé noci (tedy mě se nikdy nic takového nestalo, tuto scénu znám jen zfilmů). Krátká porada spasem mi brzy osvěží paměť. Toto není kocovina, toto je Káthmándú.

Naše první nepálské ráno se započalo vcestovní agentuře Nepal Guide Treks, se kterou jsme již měsíc čile komunikovaly.

A tak jako jsme byly spokojeny s komunikací po internetu, musely jsme ocenit přístup i profesionalitu agentury při osobním setkání a domlouvání všech náležitostí.

Poté si naše po letu ještě zcela nestabilizované žaludky hlasitě řekly o snídani. Ta, naštěstí pro Kristýnu, byla ryze evropská, tedy zcela neostrá.

Po snídani konečně nadešel čas na zahájení dnešního programu – návštěvu památek.

Více než historii a hloubku náboženství jsme začaly objevovat pochybné praktiky místního obyvatelstva. Ti si řeknou o dýško za cokoliv a mince se za peníze nepovažují. Nejprve když se všude setkáváte snepřehlédnutelnou chudobou, připadáte si tak movití, že jim nějakou tu bankovku nemůžete odepřít, jenže po pár dnech vám už začíná vadit ten pocit, že místní vás mají za chodící bankomat, kde místo karty stačí napřažená ruka a místo pinu stačí říct jen „please“.

Ti méně originální Nepálci jen žebrají nebo si říkají o dýška, jsou tu však i mnohem vynalézavější, kterým bych ty peníze dávala už jen za ty nápady. Ženy například popadnou děcko – ne nezbytně své – a požádají vás a koupení mléka pro toho drobečka. To není jako dát peníze žebrákovi, který než aby pracoval, jen co peníze utratí třeba za hašiš a alkohol, vydá se do ulic snapřaženou rukou znovu. Tady víte, že skutečně nakrmíte hladovějícího drobečka, který na vás kouká velkýma čokoládovýma smutnýma očima. Dojemné, už byste skoro zpeněženky tahali poslední dolary, o které vás ještě žebráci neobrali. Jenže tahle paní svámi hraje divadlo. Jen co jí podáte lahev právě zakoupeného mléka a odcházíte súsměvem hrdi na to, jak dobrý skutek jste vykonali, žena už nechává dítě dítětem a mléko obratně prodává.

Měkkosrdcatost se tu nevyplácí. Nás už první den stála nejeden dolar.

Teď ale k programu.

Naše první pozastavení bylo u chrámu Boudhanath. Když vkročíte do chrámového komplexu, jste rázem v jiném světě. Je tu sice stále rušno jak na václaváku, ale oproti tomu hemžení za jeho branami je tu vlastně ticho.

Po Boudhanath jsme navštívily chrám Pashupatinath. Tady jsme pozorně naslouchaly i výkladu průvodce, který nás zasvěcoval do tajů hinduismu a obsáhle se věnoval pohřbívání. Tímto komplexem totiž protékala řeka, která právě tomuto účelu sloužila. Mrtvé tu rovnou ze sanitky pokládají na lože, balzamují a zapalují a jejich popel následně rozptylují do řeky. Procházka kolem oněch sanitek byla další silný velice neevropský zážitek.

Krom zesnulých a pozůstalých se tu také zdržovalo mnoho svatých mužů, kteří jsou duchovními rádci ve všech oblastech života. No, myslím, že kdyby mě zarytí hinduisté teď slyšeli, vymysleli by si vtom svém náboženství i peklo jen pro mě, ale kroli svatých mužů se stavím poněkud skepticky.

Jejich život spočívá vtom, že se povalují po chrámu a žebrají. Především pak ale hodně hulí. Jako svatí muži mohou totiž hulit každý den (normální muž jen někdy). A více než duchovnímu rozjímání a vyšším spiritualistickým úrovním se zabývají tím, jak zturistů vymámit peníze. Například za jednu fotografii si nezdráhají říci i o 10 dolarů.

V útrobách tohoto kláštera se nachází i starobinec, jenž tu založila Matka Tereza. Je to jediný starobinec vzemi a své babičky a dědečky sem umisťují ti, kteří se o ně nedokážou postarat sami. Senioři tu pak s lékařskou péčí, která se mi svou kvalifikací může rovnat (tedy stupeň aplikace náplasti a namazání spáleného nosu fenistilem) přežívají a dožívají. Zde už naše ledová srdce začala tát. Tato obleva nás vyšla na 5000 rupijí. Snad se ti peníze skutečně promění včaj pro potřebné, jak nám bylo slíbeno.

Za dveřmi starobince si nás opět převzal průvodce a dokončili jsme prohlídku. Ačkoliv nám onen mladík byl velice sympatický, rozloučení naším pevným přátelstvím otřáslo. Za své služby si mladík řekl o tučné dýško a 10 euro mu bylo málo.

Vkrálovském městě Patán (královská města jsou celkem tři Patan, Pokhara, Bakthapur) jsme už poučené a o dost chudší všechny zájemce o případné průvodcování odmítaly a raději sáhly po těch našich průvodcích – papírových.

Poslední navštívenou památkou byl Swayambhu – Opičí chrám. A znázvu je již více než patrné, že hlavní zdejší atrakcí byly všudypřítomné opičky. A i ony hbitě natahovaly ručičky. Spíše než dolary je ale více zajímaly oříšky. A fotit se – naštěstí – nechaly zadarmo.

Po dni plném zážitků jsme se odebraly na večeři. Do New Orleans Café, které nám předchozího dne ve frontě na víza doporučil jeden Španěl.

Tento evropský ostrůvek uprostřed káthmándské džungle byl gastronomickou mekkou všech turistů potulujících se Thamelem (turistická čtvrť Káthmándú).

No, ne že by to místo bylo tak skvělé, že by si ani Polreich nerýpnul, ale majitelem byl Polák, vmenu byly položky, na něž jsme zvyklí znašich zeměpisných šířek, a tradiční nepálská jídla vám nevypálí vpuse kráter.

Já, šťastná, že můj žaludek už vstřebal veškeré přesuny, jsem se pustila do čehosi nepálského snázvem momo (těstovinové taštičky plněné zeleninou či masem, vařené vpáře či smažené).

Jídlo bylo dobré, a tak brzy zmizelo i pohoršení zmírné liknavosti obsluhy, jak jsme se později přesvědčily ve zdejších vodách nic neobvyklého.

S Nepálem jsme se tedy začaly sžívat a pomalu si zvykaly na prašné rozbité cesty, domy stlučené ze všeho možného, po ulici se toulající psy a zubožené žebráky, na to, že tu všichni troubí a jezdí, jak se jim zlíbí a já po vzoru japonských turistů chodím všude srouškou (pod níž se ovšem krásně směju, pokud pózuju pro fotografii) i na to, že mi o nos břinkají různé pachy – vlepším případě kadidlo a vonné tyčinky, vhorším pak prach, smog nebo zetlelé maso nejasného původu a stáří, které právě vedle kozích hlav porcuje bezzubý prodavač.

První náročný den však po prohlédnutí památek nekončil. Na mě čekalo ještě jedno zpestření a to další cesta na letiště, kde jsem měla vyzvednout posledního člena expedice - Katku.

Do přelidněné příletové haly jsem se nijak nehnala, ale nebylo zbytí. Dokonce jsem se vjejím nitru po chvíli aklimatizovala natolik, že jsem po vzoru místních vyskočila na židličku a začala Katku vyhlížet skrze sklo. Bohužel na Nepálce poněkud vyšší muž si stoupl na židli přede mne a rázem bylo vyhlížení. Katku jsem přeci jen našla (ještě že není takové pívo jako já) a začala na ni chrlit své zážitky, zaneprázdněná mou výřečností tak nestačila upadnout do takového kulturního šoku jako já.

Přesun z Káthmándú do Besisahar (760 m.n.m.)

Pondělí, 1.října 2012

Třetí den naší expedice měl být poslední odpočinkový. Dle plánu jsme se měly vranních hodinách přesunout taxíkem na autobusové nádraží, odtud pak autobusem do Besisahar a dále pak jeepem do výchozího bodu našeho treku.

Po patrně poslední civilizované snídani uprostřed asijského kontinentu jsme byly přichystané a odhodlané zažít velké dobrodružství. I skrosnami jsme se přesunuly do recepce hotelu a při čekání na taxi jsme se začaly pomalu oťukávat snaším průvodcem.

Na mě nejsilněji zapůsobil jeho batůžek. Ačkoliv jsem byla přesvědčená, že mi vkrosně něco zásadního chybí, lidé procházející recepcí se neustále pozastavovali nad jejími rozměry i váhou a vedle nicotného batůžku našeho průvodce, který nebyl větší než ten můj určený na jednodenní výlety (a to vněm dle smlouvy měl mít i lékárnu pro nás), vypadala moje krosna ještě ohromněji.

Když dorazil taxík raději jsem nad svou krosnou přestala přemýšlet a hodila si ji na záda. Podlomila se mi kolena a to jsem ještě neudělala ani krok.

Ruch ulice nám už začal zevšedňovat. Snad proto zasáhla vyšší moc a postarala se o trochu vzrušení vpodobě díry vpneumatice. Náš průvodce Ganez se neohroženě vrhl do víru velkoměsta a zajistil jiné taxi. Súdivem jsme se pousmály a Ganez utržil kladný bod (ani ten ho však nespasil před minusovou bodovou bilancí na konci výletu, ale o tom později).

Centrální autobusové nádraží vKáthmándú bylo stejně jako vše zde na hony vzdálené čemukoliv evropskému – špína, ruch, psy.

Naše evropské vzezření neuniklo pozornosti a za chvíli se okolo nás srotil hlouček žebráků snapřaženými dlaněmi. Na chvíli jsem začala uvažovat o tom, že bych si zbankovek vytvořila trhací kalendář, připevnila ho ke krosně a nechala chudé Nepálce, ať si poslouží, ale štos bankovek se už po prvním dnu tak ztenčil, že jsem to raději zavrhla. Přeci jen jsem potřebovala peníze i pro sebe.

Stoho hloučku nás nakonec vysvobodil Ganez a zavedl nás do „čekárny“. Tedy do místnosti, která by se něčím takovým dala nazývat jen zdůvodu etymologického, neboť jsme tu přeci čekali. Poté nám Ganez zobchůdku přinesl balenou a jím pečlivě zkontrolovanou vodu a my se tak utvrdily vpřesvědčení, že jsme nemohly mít lepšího průvodce (Mé první dojmy ovšem často bývají mylné a Ganez bohužel nebyl výjimkou.).

Okolo půl desáté jsme nastoupily do autobusu spolu smístními. Díkybohu za mou slabost pro centrifugy, protože tohle bylo jako osmihodinový pobyt vlunaparku (nutno ovšem vysvětlit, že centrifuga se mi líbí dvě minuty, za tu dobu se mi špatně nestihne udělat. Osmihodinová jízda ale mým žaludkem cloumala). Výmoly střídaly serpentiny, prudké srázy chvíli zleva, chvíli zprava. Můj žaludek se držel svypětím všech sil, za to paní přede mnou – podotýkám místní – toto dopřáno nebylo.

O snídani si stihla ulehčit už na káthmándském předměstí a při čůrací pauze (ano, i tohoto luxusu se nám dostávalo, i když odpočívadla byla postrachem infekčního oddělení a jen pro otrlé) do sebe nacpala chipsy, jako by se nechumelilo. Co myslíte? Chumelilo! Chipsy záhy následovaly snídani.

K mému zděšení však ona paní při každé zastávce konzumovala další a další jídlo. Zvracet už naštěstí přestala.

Po první zastávce na opravdu nevábném odpočívadle sještě nevábnější toaletou, následovala o pár hodin dále pauza na typický nepálský oběd a musím uznat, že i přes svou značnou zmlsanost zatím kjídlu nemám sebemenší výhrady. Ba naopak mi velice chutná. Ovšem i nadále vše oproti zdejším zvyklostem konzumuji lžící a nikoliv rukama.

Oběd – tedy Dal Bhat (rýže, čočková polévka, bramborové kari a fazolové lusky) – se i tak neobešel bez zádrhelu. Porce tu jsou opravdu nad moje síly, když ovšem vidíte tu bídu kolem, ostychem bych zčervenala od palce u nohy až po koneček nejposlednějšího vlasu, kdybych jídlem měla plýtvat a nedojíst, a tak jsem se oroseným čelem a chvílemi se vyčerpáním sunoucí kpodlaze do sebe poslušně soukala celou porci a vzpomínala přitom na školní léta, kdy mě přísné oko dozoru vjídelně sledovalo, dokud nedojím a já koulela zoufale očima a čekala na spásnou větu:,,Je mi ztebe špatně, odnes to.“ Tahle věta mě tu ovšem nezachránila a já musela nad svým Dal Bhatem zvítězit sama a doufat, že mě nepodrazí ani ty zatáčky, které na nás na další cestě čekaly.

Jízda autobusem byla velice únavná. Díky příšernému horku jsem značnou část cesty proklimbala. I to drncání mě ukolébávalo jak mimino vkočárku. Ztoho mála probdělého mám ale nezapomenutelné zážitky – značka upozorňující na pád vozidel do propasti nebo jakási obdoba stewarda, který vkaždé vesnici, vyskakoval za jízdy a buď cosi domlouval s kontrolory, nebo svolával další a další pasažéry, kteří se kupodivu do autobusu dokázali vmáčknout, ačkoliv už při opuštění Káthmándú byl narvaný k prasknutí (a cestou téměř nikdo nevysedal).

Vpodvečer jsme dorazily do Besisahar. Dále jsem už ale nepokračovali a ubytovali se v hotelu, jehož kvalita sice byla nižší než v Káthmándú, ale pořád nic nezkousnutelného, tedy až na nelibými pachy prosycený vzduch, ale vzhledem kté skládce, kterou jsme měli pod okny, se nebylo čemu divit.

Poté, co jsme se ubytovaly, jsme se vydali objevovat město. Kobjevování či koukání toho tu ale moc nebylo. Město sestávalo z hlavní cesty a po obou stranách vpřízemí domků se nacházely obchůdky se vším možným, před nimiž se povalovali znudění obchodníci a nikde žádní zákazníci. Po krátké procházce jsme se tedy vrátili zpět do hotelu a dali si čaj.

Náš průvodce nám při té příležitosti ukázal naše povolení ktreku a opravdu nás pobavil. Katka totiž neměla vden vyřizování permitu hotovou fotku, a tak vagentuře na ten její prostě nalepili nějakou cizí. To byl tedy jejich plán. Namísto toho na její permit nalepily fotku mou a na můj úplně cizí. Po pouhých třech dnech se tak ze mě stala modrooká blondýna a dokonce o měsíc mladší (alespoň nějaká pozitivní změna).

První nepálský a tibetský čaj (nepálský je smlékem a kořením a je sladký, tibetský je pak smáslem a mlékem a je slaný) jsme si vychutnaly na terase na hlavní třídě a nepřestával nás udivovat jeden paradox. Ačkoliv je tu všude špína, lidé tu chodí velice čistí a upravení. Chodit celý den po prašné ulici vsárí až po zem a jen žabkách, byla bych pěkná šmudla, ale tihle jsou jak vypraní v perwolu.

Po večeři jsme si tu užily trochu černé hodinky. Dodávky energie jsou tu často přerušovány. Této indispozice jsme využily k nové bojové hře „Najdi co nejrychleji čelovku, jinak zmrzneš.“ Nerada to přiznávám ale osud Ottziho mě asi nemine. Umrzla bych. Při dalších černých hodinkách budu trénovat.

 

Cesta do Chyamche (1430 m.n.m.) a Tal (1600 m.n.m.)

Úterý, 2.října 2012

Dobrodružná cesta do hlubin asijského kontinentu se mi líbí stále více a dnes už jsme si konečně i trochu šláply.

Ráno jsme začaly velice líně. Já a Katka jsme zaspaly o celých 20 minut, a tak nás musela Kristýna nabručeně budit. Na svou obhajobu musím ale říct, že tentokrát jsem neignorovala budík, jak to mívám, pravda, někdy ve zvyku, ale já ho opravdu neslyšela. I když Kristýna neustále tvrdí, že jsem na ní koukala. Možná ano, musím být stále ve střehu, ale trvám na tom, že jsem spala.

No, od budíčku raději pryč. Starty mi nikdy nešly. Ještě teď mám vživé paměti, jak jsem tatínka v první třídě doháněla k šílenství, když mě vypravoval do školy a já byla pomalejší než šnek vposledním tažení.

Po snídani jsme se vyvalily před hotel a po vzoru Nepálců seděly a zíraly před sebe (na chvíli fajn, ale nechápu, jak to vydrží dělat celý den).

Za hodinu dorazil náš zbrusu nový jeep a hned na úvod na nás číhaly komplikace. Tentokrát vtom nebyl defekt jako v Káthmándú, ale vdané oblasti probíhal nějaký svátek a nesmělo se tu jezdit auty. Místní jsou sice ve vykonávání svých zaměstnání (a vůbec veškerém svém jednání) hodně laxní, ale aspoň policisté jsou aktivní – bohužel. Naši neomalenost i přes zákaz projet cestou nenechali bez povšimnutí. Po krátké ryze nepálské diskusi, jejíž obsah nám zůstal skryt (neměli titulky), řidič přišel o papíry, ale mohli jet dále.

Ovšem pán vkošili sedící na předním sedadle čile telefonicky komunikoval spříslušnými orgány. Mimochodem vpředu kromě okošilovaného pána seděl i náš průvodce, a jelikož jeep není vpředu trojmístný, Ganéz seděl na řadící páce a co chvíli tak musel měnit rozličné jogínské pózy, aby byl vůz ovladatelný.

Výmolovitá cesta nebyla vůbec tak uspávající jako ta včerejší. Jednak jsme se kochaly krajinou a jednak byla tak děrovaná a plná šutrů, že jsem si neustále připadala jak na mechanickém býku.

Házelo to snámi pěkně a to jsme cestou do auta přibrali ještě pár nosičů, kteří se vezli na plně naložené střeše, kde se, světe div se, dokázali udržet a přitom já sedíc uvnitř kabiny jsem se sama obávala vyklepání.

Vpoledne jsme se zastavili na oběd. Jíme vrestauracích, jejichž menu je schváleno speciální komisí, takže musí odpovídat určitým hygienickým standardům a je trochu uzpůsobeno turistům. Na ercefuryl tak zatím ještě nedošlo, ale dejme tomu ještě čas.

Po obědě jsme pokračovaly dále. Řidič i pán vkošili měli navzdory ztrátě licence takovou radost znového jeepu, že se rozhodli vyzkoušet jeho možnosti a dojet co nejdále. Jejich radost byla milá, ale fakt, že my byly přítomné jejich pokusu, byl méně veselý.

Motor se div nezadřel vdech beroucích serpentinách, ze strmých srázů mi bylo úzko, a jestli dosud silnice připomínala tankodrom, teď už to označení bylo jen eufemismus.

Do Chyamche jsme dorazili vpořádku a vidět tu radost, že naši řidiči dostali jeep takto daleko, nám ale brzy dalo zapomenout na natlučené zadky.

Třetího dne odpoledne jsme konečně nahodily batohy a začaly stoupat vzhůru kvýškám. Cíl dnešního dne byla vesnice Tal.

Šli jsme sice jen pár hodin, ale i tak se ta krosna pronesla, a proto jsem začala sjejím taktickým odlehčováním, které navíc bylo převlečeno za dobrý skutek. Rozhodla jsem se místním dětičkám rozdávat bonbony.

Saurou dobrosrdečnosti jsem přistoupila kroztomilému nepálskému chlapci (jako anděl byla, vlídným slovem ke mně promluvila a prach zmého roucha očistila,..) a nabídla mu laskominu ze sáčku. On se zamračil, popadl celý pytlík a beze slova odešel. Zůstala jsem tam civět máchající se ve své naivitě. Nevděčný spratek, ale znikoho se holt nestane Matka Tereza přes noc.

Později jsem toho lumpa potkala, jak posedává na schodišti před školou obklopen bandou stejně ne-li více ušmudlaných dětí. Hrdě svíral ukořistěný pytel bonbonů a důležitě za různé úsluhy přiděloval bonbony svým malým nohsledům.

Dnešní večeři jsme nejprve zahájily čajem, po něm jsme přešly kněčemu ostřejšímu (i když ten čaj měl taky sílu) – místnímu vínu. To chutnalo asi jako slivovice ředěná vodou, ale pomohlo nám probourat jazykovou bariéru.

Krom pozdravu Namaste, tak už umím říct děkuji – dhanjabat – a že jídlo je dobré – mitosa. Čas do večeře jsme si pak spolu sGanezem krátily hraním pexesa a Ganez se trochu rozpovídal o své rodině, rozvodu, dceři (s typickým nepálským jménem Nikita), kterou posílá do drahé anglické školy, aby se jednou mohla stát lékařkou (sen společný mnoha nepálským rodičům).

Poslouchajíce jeho vyprávění jsme se nemohly nezeptat na jeho věk. Ačkoliv jsme mu typovaly něco kolem čtyřiceti, přiznal, že je mu pouhých dvacet devět. No, život zde je skutečně odlišný.

Od čaje, alkoholu a večeře jsme přešli komamným látkám. Ganez se snámi přátelsky rozdělil o svou hašiš. Ačkoliv nás tento kurz létání příjemně rozveselil, Ganez se nám začal hrozně omlouvat. To on ostatně dělá často. Také je velice úslužný a oproti naší vůli nám často dává najevo, že my jsme ti svrchovaní a je vrozpacích, když ho ujišťujeme, že jsme si nejen rovni, ale naopak spokorou bychom se tu měly chovat my, neboť my jsme tu hosté.

Toho večera vintermezzech mezi omlouváním se ale docela rozpovídal. Prý si tu prožil románek snějakou Slovenkou, která nyní žije v Dublinu a s níž má syna. Svým otcovstvím si ale není zcela jist. No, ten pán je zkrátka plný překvapení.

Danakyu (2300 m.n.m.)

Středa, 3.října 2012

Dnes již došlo na lámání chleba. Není to přeci road trip ale trek, a tak jsme nasadily krosny – tedy její nasazování budu muset ještě vylepšit, abych u toho nevypadala jak baletka sepilepsií.

Vkopcích jsem funěla jak jezevec, vypotila jsem celou káď, ale na kochání dnes byla krajina nádherná – skály, údolím se vlnila řeka, všude vodopády (vždyť Nepál je po Brazílii druhou největší zásobárnou sladké vody na světě).

Poobědvali jsme ve vesničce Dharapani a opět si obohatily slovník (pani – voda, tarpani – teplá voda, dharapani – kapající voda, pukju – jsem syta). Já si tu ještě doplnila energii kávou – kofein je stále snámi. Jupí! Po panáku slivovice jsme nasadily batůžky a za mírného deště cupitaly kcíli – vesničce Danakyu.

Nevím, co bychom dělaly bez Ganeze. Vše pro nás zařídí, rebeluje proti Prakashovi, majitel agentury, který nás asi trochu natáhl, protože cena noclehu se tu pohybuje vprůměru okolo dvou dolarů, ubytovává nás vhotelech, kde ví, že je čisto a zjídla se nepo....

Dnešní ubytování bylo taktéž velice malebné, jen selhala teplá sprcha – co naplat, když nesvítí sluníčko a sprcha je solární. Dnes se budu hold muset zahřát zázvorem, medem a citrónem a příště budu raději rychlejší. Naštěstí jsem během procházky kmístnímu chrámu a za mírného deště tolik neprochladla.

 

Chame (2670 m.n.m.)

Čtvrtek, 4.října 2012

Dnešní den byl tím, co se vnásledujících dnech stane naším denním chlebem. Brzká snídaně, ještě dřívější vstávání, znovuzabalení krosny a vzhůru kdalšímu cíli naší trasy.

Přes Ganezovo varování, že dnešní trasa bude náročná, jsme vesnice Koto dosáhli poměrně rychle. Po obědě ve zdejší restauraci jsme pokračovali do cíle. Toho, tedy vesnice Chame, jsme dosáhli už po dvaceti minutách a začaly jsme se pomalu utvrzovat v tom, že Ganeze musíme brát s rezervou.

Zdálo se, že i do této vesnice stále dosáhne chapadlo civilizace. Fungovaly nám tu mobilní telefony (Ty naše evropské. Nepálské fungují snad i na Everestu a Nepálci telefonováním tráví, jak se zdá, asi 90% svého času.) a naproti našemu hotelu byla banka i s bankomatem. Nicméně i dnes měla sprcha svou obvyklou teplotu, tedy žádnou. Za pošmourného počasí ovšem nemůžu chtít od solární sprchy žádné zázraky.

Přes drobné střevní obtíže se nám i po šesti dnech daří dobře, ponorkové stavy se nám vyhýbají, i když sGanezovou povahou se těžko srovnáváme. Je přehnaně úslužný. Během oběda či večeře nad námi stepuje a neustále se na něco ptá – Není to moc teplé? Není to studené? Není to ostré? Nechybí vám něco?... Za chvíli zněj budu mít vředy. Často tak nemám daleko ktomu vylétnout jako čertík zkrabičky. Že se mě ráno čtyřikrát zeptá, jaká byla noc, zatímco já ještě ani nestihla zvednout oční víčka, bych mu ještě odpustila, ale že je celý den jak na jehlách, nenechá nás chvilku o samotě a co pět minut se chodí ptát, zda je vše vpořádku, mi krev trochu vaří. Trochu víc.

Včera jsme se kupříkladu srazili. Já se omluvila a on řekl, že se nemám omlouvat, protože to byla celé jeho vina a začal si sypat popel na hlavu. Jindy jsme se ho zeptaly, jestli nemá nějakou nepálskou stolní hru, on se začal omlouvat, a kdybychom ho včas nezastavily, v noci a za silného deště, by ji snad běžel shánět do jiné vesnice.

Pisang (3300 m.n.m.)

Pátek, 5.října 2012

Nasnídat, nahodit krosnu a vzhůru kvýškám. To už umím na jedničku. Horší je to skuřaty, která se mi pořád pletou pod nohy a nejedno jsem už málem napíchla trekovou holí.

Dále se také hůře vyrovnávám, na rozdíl od ostatních účastníků zájezdu, smístní stravou, která si hodně zakládá na smaženém a tři tabulky hořké čokolády, které jsem sebou měla pro případ nouze, už zmizely.

Nejhůře však snáším Ganeze (a na toho ani hořká čokoláda nezabere). Dnes vnoci opět nešla elektřina, a přesto se mi dobyla baterka. Důvodně podezřívám Ganeze, že vtom má prsty, neboť se choval, jako by to bylo jeho osobní selhání, že se mi nedaří baterku dobýt a začal další svůj sebemrskačský proslov.

Abych ale nevypadala nějak zaujatě, sGanezem nevedu skrytou válku jen já, ale i holky a každý pohár asi jednou přeteče. Do toho našeho voda tekla proudem již po šest dní, není tak divu, že dnes už Archimedes řekl dost a voda se přelila přes okraj.

Vzaly jsme si Ganeze stranou a přátelsky mu vysvětlily, že jestli se všichni chceme ve zdraví (fyzickém či duševním) dostat do cíle, musí nám dopřát trochu svobody a volnosti. Jsme totiž dostatečně silné a emancipované ženy, abychom se s povolenými otěžemi vyrovnaly.

Po zbytek dne Ganez nepronesl jediné slovo. Hrany vyostřených vztahů zaoblovaly alespoň nádherné výhledy – na Annapurnu či stěnu Paungda Danda. Tedy vidět Annapurnu na obrázku je jedna věc, ale vidět ji na vlastní oči je dechberoucí. Alpy jsou placaté.

Dnešního cíle – vesnice Pisang – jsme dosáhli poměrně rychle a výjimečně jsme ani neměly vzádech déšť, a tak jsme si zPisangu nastoupaly ještě o 100 metrů výše ke klášteru, odkud byl výhled na Annapurnu a Paungda Dandu ještě úchvatnější. Patrně obměkčily i Ganeze, který snámi opět začal mluvit.

Po návratu nás dokonce očekávala i horká sprcha. Bohužel atraktivní přátelský Němec, se kterými jsme navázaly bližší kontakt již v předchozích dnech (i to bylo Ganezovi trnem voku), si dal na své očistě velice záležet, stejně jako Katka a Kristýna. A i když se solární sprcha toho dne opravdu přemáhala, horká voda i pro mě už byla nad její sílu. Dopadlo na mě tak pár vlažných kapek. Ještě notnou chvíli jsem tam odevzdaně stála a doufala, že si to ta sprcha rozmyslí. Trucovala dále, a tak jsem se opět nedobrovolně otužovala a smiřovala se stím, že batohu o šampon jen tak neulehčím.

Po pokoje jsem po téhle očistě nedorazila jako nová, jak jsem předeslala, ale smodrými rty a promrzlá na kost. Spasil mě až zázvorový čaj a kamínka vjídelně.

Zítra už rozhodně naběhnu do sprchy jako první. Už je vzájmu místních dětí, které se začínají bát mých dredů. Otázkou je, jestli mi ten zítřejší sprint za sprchou kněčemu bude. Manangu se chystáme dosáhnout delší zato hezčí cestou. Je tak více než jasné, že ostatní cestovatelé, a že jich není málo, kteří se rozhodnou pro kratší cestu, budou u zdroje teplé vody dříve než já a na mě zase zůstane jen ledová. Naděje ale umírá poslední, a tak zítra ten závod o horkou vodu prostě vyhraju.

Manang (3540 m.n.m.)

Sobota, 6.října 2012

Jestliže i ve vyšších nadmořských výškách nadále panují příjemné kraťasové teploty, nálada v týmu už klesla hluboko pod bod mrazu.

My se svými vrtochy vyrovnáváme statečně, ale průvodce vypadá, že to každou chvíli zabalí a pojede zpět do Káthmándú. Naše přátelská domluva, že nám musí poskytnout volnost, se minula účinkem.

Začínám být přesvědčená, že má ercefurylová kúra je jeho zásluhou. Když na mě někdo kouká, jak jím a přešlapuje mi přitom za zády, co pět minut se mě na něco ptá, nepůsobí to na mě zrovna blahodárně jako activia.

Naše snaha ho tedy trochu umírnit, dopadla tak, že snámi nemluví skoro vůbec. Po historkách zjeho soukromí se nám tolik nestýská, ale za mluvení ve smyslu poskytování informací – pravdivých – je placený.

Včera, když ještě vydával hlásky nás zrazoval od delší a horší cesty do Manangu. Dle jeho slov, tam stejně není nic k vidění, neboť celá cesta vede nezajímavým lesem. Námi nastudované materiály však tvrdily něco jiného, a tak navzdory Ganezovým protestům, jsme prosadily delší cestu. A jestli jsme tímto definitivně neztratily jeho náklonnost, u snídaně se nám to už povedlo. Nechaly jsme totiž přisednout spřáteleného Němce.

Za trest jsme snídani dostaly pozdě a Ganez nás začal popohánět neurvalým nepálským „honem“, nad čímž už se pozastavovali nejen ostatní turisté, kteří si už několik dní všímali, že snaším průvodcem není něco vpořádku, ale i ostatní průvodci. To „honem“ bylo ovšem nemístné i proto, že jsme doposud neměly sebemenší problém srychlostí ani časem.

Poté, co jsme dosáhly výšky 3800 metrů nad mořem a došli ke krásnému klášteru, jsme krajinou s okouzlujícími výhledy na Tilicho peak a Annapurny začali pomalu klesat do hlavního města provincie, tedy do Manangu.

A o všechna ta panoramata a kláštery by nás byl Ganez svou leností připravil. VManangu se jen vysmál naší únavě, ačkoliv sám měl kčilosti dál než leklá ryba, nestaral se vůbec o naši večeři a vypařil se. Tedy mírně ovíněn se o ni staral až v době, kdy jsme se skoro chystaly do postele.

Slzy jsme ale kvůli tomu neronily. Manang, kde se kvůli aklimatizaci většina turistů zdržuje 2 dny, se pro mě stal záhy rájem.

Uprostřed nádherné přírody vútulném hotýlku, jsem si po téměř týdnu vychutnala požitek horké sprchy. Skoro jsem zapomněla, že něco takového je vlastně normální.

A po sprše jsem nirvány dosáhla ve zdejší kavárně. Vnadmořské výšce 3500 metrů jsem dostala cappuccino a čokoládový croissant. Kdybych neměla křeče vzádech, trumfla bych tou nirvánou snad i Buddhu.

Další, co kazilo dokonalý požitek z koupele, kávy a croissantu, bylo to, že spřátelený Němec spal toho dne v jiném hotelu, za to vtom našem, nocoval nesympatický Izraelec.

Stím jsem si nepadla do noty už při dnešním výšlapu. Cestou se mě optal, odkud jsem. Odvětila jsem, že z České republiky. On se zeptal:,,Co to je?“

Kdybych se právě nesnažila vyfunět to převýšení, řekla bych mu, že to asi není tajná šifra, která ho dostane do Bradavic, když se mě ptá na zemi. Zůstala jsem tedy u strohého „to je stát“. Nechápal a dožadoval se bližšího zeměpisného určení. Definice „mezi Německem a Rakouskem“ mu příliš nenapověděla, a tak prohlásil, že to zná asi pod jiným názvem. Tuhle výmluvu jsem neakceptovala a kontrovala tím, že naše země ale žádný jiný název nemá. Otázal se, zda se jedná o jedno slovo „Česká republika“. Letmo jsem si vpodvědomí zašátrala ve znalostech geografie a myslím, že můžu sjistotou tvrdit, že neexistuje žádný stát, který by ve svém názvu obsahoval slovo „republika“ a při tom byl jeho název jednoslovný. Vysvětlila jsem mu tedy důkladně, že název Česká republika se skládá ze dvou slov a to „česká“ a „republika“. Byl přeargumentován a poznamenal, že je z Izraele.

A tak vzal náš pokus navázat kontakt za své, protože po dvouleté zkušenosti sTammy jsem přeizraelováná a, i když nechci mít předsudky, i tento mladík mě ujistil v tom, že mohu děkovat za tu šťastnou náhodu, že do této země, jakožto majitelka víz Spojených arabských emirátů, nemohu.

Na trase jsou však i zajímavější exempláře. Krom Němce, nás dnes podezřele často před sebe pouštěla skupinka tří mladíků a obávám se, že tak činili zjednoho prostého důvodu – windowshopping. Nejsem ale puritán a za zlé jim to nemám. Soblibou totiž činíme totéž, a že je na co koukat.

Aklimatižační den v Manangu

Neděle, 7.října 2012

Poslání dnešního dne bylo jediné. Měly jsme si vylízat rány, zvyknout si na řidší vzduch a načerpat sílu na další dny, protože dosud jsme hory jen šolíchaly. A možná ani nelze hovořit o horách, protože místní kolem nás stále probíhali pouze vžabkách.

Aklimatizaci jsme začaly velice lenivě. Oproti zvyku byla snídaně naplánována až na osmou, a tak jsme si mohly o celou hodinu přispat. Této benevolentnosti jsem však plně nevyužila, neboť už za svítání mě probralo kvílení jaka.

Po snídani jsme zahájily dopolední část našeho odpočinkového programu – procházka kjezeru Gangapurna a výběh na vyhlídku nad ním, kde jsme měli možnost pokochat se pohledem na Annapurny a Tilicho peak.

Po krátkém uvážení si dopolední výlet rozmyslela Katka, kterou trápil kotník, a nechtěla ho namáhat před tím, než půjde opravdu do tuhého.

Naše cesty se tedy na chvíli rozdělily, ale u oběda jsme se opět sešly. A jelikož to byl náš odpočinkový oběd, rozhodly jsme si ten relax užít se vším všudy a tentokrát jsme si dopřály i dezert.

Tak pravdou je, že mrkvový koláč patrně pocházel z přebytků výpravy Maurice Herzoga, ale potom, co jej číšník vylovil znejzadnější přihrádky, ometl pavučiny, koláč docela umě imitoval čerstvost. Nicméně čokoládový dort byl o poznání lepší. Aby ne, čokoládou se nedá nic pokazit.

Dobré dojmy zoběda však záhy zhatil náš i nadále trucující průvodce, který se kdesi opomněl a kodpolednímu zaměstnání se dostavil o půlhodiny později. Jedno „sorry“ následovalo další. I přes veškerou jeho kajícnost, zahalenou vlehkém alkoholovém oparu, jsme ho nehodlaly vzít jen tak na milost. A jelikož dorazil pouze vžabkách a kraťasech, což se jako oblečení pro výstup jevilo nevhodné, pojaly jsme podezření, že za jeho omluvami se skrývá něco víc, než jen vyžehlit si pozdní příchod. A podezření to vskutku nebylo plané. Oznámil nám totiž, že se výletu zúčastnit nechce a máme jít samy.

I díky tomuto jsme se stále více utvrzovaly vtom, že odpočinkové dny a delší zastávky spíše děláme kvůli němu, protože buď není dostatečně aklimatizovaný, nebo je líný a nebo se jen zapomíná skamarády u partičky karet a láhve.

Naše vzájemné vztahy jsou vůbec nad rámec mého chápání a musím se zaobírat otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi průvodcem a nosičem. Od průvodce jsem očekávala, že nám poví i něco zajímavého, ale poté, co jsem pečlivě nastudovala průvodce, kdybychom se setkali tváří v tvář ve vědomostní soutěži o Nepálu, zvítězila bych. Po předchozí přehnané úslužnosti nás nyní zcela ignoruje. Je tak v podstatě jen další chodec na trase, který se pohybuje nezávisle na nás (aspoň doposud míří stejným směrem).

Náš vztahový propletenec už se dokonce stává předmětem zájmu jiných trekařů, kterým sledování dění v naší skupince nahrazuje mýdlové opery, jež by mohli v těchto končinách postrádat.

Ještě před tím než nás ale průvodce vyslal samotné samotinké na trasu, alespoň na okamžik si vzpomněl, že je vlastně ten průvodce, a zavedl nás k místní poště. Za tento čin si tedy pro dnešní den získal jeden kladný bod (uvidíme, za jak dlouho si to pokazí). Neznalé místních poměrů, bychom asi jen stěží hádaly, že ta chýše neodlišná od ostatních a otevřená dokořán je ve skutečnosti pošta.

Maje na mysli její pochybné vzezření jsem samozřejmě neočekávala přepážky a nebo pořadník, ale potemnělá komůrka se dvěma židlemi a stolem předčila i mou nejbujnější fantazii a moc důvěry ve mně nevzbuzovala. Ale nebudu přeci podceňovat poštovní úřad hlavního města provincie. Třeba ty pohledy jednou své majitele najdou.

Po úspěšném probuzení poštovního zřízence – rozumějte, rachitický stařík vteplákové soupravě, jež svou velikostí odpovídala někomu mnohem robustnějšímu – a předání pohledů, jsme se průvodce prosté vydaly kvýšinám – ke klášteru Praken Gompa.

Po zdolání hranice 4000 metrů jsem si unešená těmi panoramaty připadala jak na vrcholu světa (a přitom jsem nebyla ani vpůlce Everestu).

Vystoupáním ke klášteru však výlet nekončil. Skutečný cíl tohoto vyběhnutí se nám odhalil o malou chvíli později. Do nitra kláštera nás pozvala starší žena (no, tvrdila, že její 46 let, takže jsem pojala podezření, jestli to Nepálci sčíslovkami nemají podobné jako Francouzi a podivně čísla nesčítají a 46 pak ve skutečnosti může znamenat třeba 74 a nebo je 46 skutečně 46, ale paní se určitě nestane tváří krému proti vráskám). Vstoupily jsme do malé komůrky, kde své tiché modlitby odříkával stařičký mnich, který nás vyzval, abychom si kněmu přisedly. Vzhledem ktomu, že právě čtu knihu „Třetí oko“ a kapitolu o setkání malého učence sDalajlámou, začal mi příběh této knihy na chvíli splývat srealitou. Najednou jsem já byla mladičký Lobsang Rampa stojící před Dalajlámou a nervózně si vybavující, jak se správně chovat a pohybovat, aby nebyla pošpiněna důstojnost tohoto setkání.

S lítostí musím uznat, že jsem nejspíš moc neobstála a ještě několik dalších reinkarnací tohoto nebohého mnicha bude moje počínání budit ze snu.

Když mi mnich žehnal a říkal své modlitby (alespoň za ně jsem považovala jeho mumlání, ale mohl klidně pronášet vtipy o hloupých turistech a nebo mi nadávat), neustále jsem opakovala „Dhanjabat“, tedy nepálské „děkuji“, což bylo jediné, čím jsem se mohla v danou chvíli blýsknout.

Cestou zpět jsem si neustále připadala, jako bych právě vykonala nějakou důležitou duchovní pouť, kterou jsem zakončila v mé Mecce – zdejší kavárně – nad šálkem cappuccina (cappuccino a tady!!!) a čokoládovým croissantem.

U stolu nás opět doplnil, a po všech útrapách sprůvodcem, mile vyrušil spřátelený Němec Axel, který nakonec holky zlákal i k návštěvě kina (nabídka filmů ryze tematická – Sedm let vTibetu, Into the thin air, akorát Hangover moc nepasuje). Já se rozhodla nezúčastnit a dnešní odpočívání završit procházkou po manangské hlavní ulici. Hlavní ulicí musíte ale stále rozumět prašnou stezku dekorovanou jačím trusem – dnes má každá botka jeden zásah – vlnící se mezi hliněnými domy. Pozorovala jsem cvrkot kolem a doufala, že mi atraktivní Němec zkina nevrátí dvě jím poblouzněné kamarádky. A i kdyby jo, je to jedno. Střet snaším průvodcem by je už do reality vrátil.

Během večeře totiž další epizoda ze seriálu „My a náš průvodce“ za přihlížení věrného publika z řad trekařů přinesla mnoho zajímavého.

Společenský znavený Ganez navzdory tomu, že jsme se právě jaly vklidu vychutnávat naši večeři, si přisedl a začal nám vysvětlovat další program treku. Navzdory tomu, že jsme se vším souhlasily, bylo nám vše jasné, nás přesvědčoval, že nic nechápeme a lámanou angličtinou vše vysvětloval znovu a znovu. Když od itineráře přešel k filozofování o životních hodnotách prostého Nepálce, uchýlila jsem se již kzcela neskrývané ignoraci a začetla se do knížky.

Jestli bude mít ten trouba zítra ráno kocovinu, kašlu na emancipaci a ponese si můj spacák, o který se s ním každé ráno přetahuju.

Shree Kharka (4076 m.n.m.)

Pondělí, 8.října 2012

Ačkoliv jsme se dnešního dne odklonili od davu věrných diváků naší mýdlové opery směřujícího k průsmyku Thorong La a dále do Jomson, již záhy jsme získali fanoušky nové, a jestli doposud sledovanost byla jen průměrná, brzy trhne rekordy, neboť stěžejní konflikt seriálu „My a průvodce“ je na spadnutí.

Já, ačkoliv tu – obzvlášť po včerejšku ­– procházím dušení očistou, srovnávám si čakry a téměř dosahuji nirvány, jsem byla průvodcem rozlícena natolik, že jsem ho slovně insultovala a neměla jsem daleko k tomu být útočná i fyzicky (nejen cepín, ale i treková hůl může být zbraň).

A proč mě donutil pálit imaginární munici či jej vduchu probodávat výše zmíněnou holí? Náš průvodce – terénu znalý odborník – nás navedl na stezku, která se zužovala takovou měrou, až zmizela zcela. Přibližně 2 metry pod ní pak vedla široká původní cesta.

Nejsem žádná princezna, takže bych ten skok na původní stezku zvládla, ale skrosnou, která mi sahá knosu a je třetinou mé váhy mám trochu problém se stabilitou a už týden marně hledám své nové těžiště.

Výškový rozdíl nám nakonec svou pomocnou rukou pomohl zdolat kolemjdoucí Polák. Náš průvodce se zdržoval kdesi vzadu a o to, jak se stouto nástrahou vyrovnáme, se vůbec nezajímal. To byl ještě malý prohřešek. Většího se dopustil o chvíli později.

Ačkoliv nás čas nijak netlačil, Ganez se rozhodl jít zkratkou horní cestou. Opíraje se o čistě etymologické hledisko, že slovo „průvodce“ by mohlo mít co do činění se slovem „vést“, jsem ho na tuto horní stezku následovala. Okřikl mě, že mám zpomalit. Čili nemám dbát jeho počínání, ale spoléhat na svůj přirozený turistický instinkt a zvolit správnou tedy dolní stezku. Obě stezky mě ve zmatek ještě nějaký čas uváděly. Netušíc, že se cesty později setkají (to průvodce nezmínil a to, že horní stezka je vlastně zkratka jsem zjistila až později), mě velice znepokojovalo, neboť na dolní zůstala Kristýna. Skutečnost, že jsme tedy jednoho člena výpravy ztratily, průvodci nijak neimponovala, což mě iritovalo nejvíce.

Reputaci si nevylepšil ani později. Než aby uznal, že nemá pravdu, nerozumí nebo něco nezná, neustále si vymýšlí, a když ho nachytáme logickými argumenty, uraženě si vede svou. Třešinkou na dortu jeho dnešních hříchů budiž to, že po obědě již nechtěl pokračovat dále a ubytoval se vhotelu, aby konečně vklidu vyspal kocovinu.

My jsme se chtě nechtě ubytovaly sním. Možná nás další promarněné odpoledne může mrzet a možná za něj budeme ještě rády. Přeci jen nejhorší výstupy na nás ještě čekají a Katku stále trápí kotník a mě noční můry o výškové nemoci.

Krom patálií sprůvodcem jsem ještě úspěšně ztropila rozruch vmístním chrámu. Žil zde totiž mnich smalým synem. Toho jsem – trochu zištně – obdarovala hračkami (o každý gram lehčí krosna je příjemná).

Takto tu vesnici od vesnice obdarovávám i jiné děti, ale poprvé bylo vidět, že chlapeček měl opravdu radost a začal si hned hrát. Bohužel stakovou vehementností, že jedné hračce (malé keramické želvičce) ulomil hlavičku. Další čas jsme tak trávili jejím hledáním. Zkoušela jsem zklamaného chlapce rozptýlit jinou hračkou. Tu sice svděkem přijal, ale trval na tom, že želvičku chce zkompletovat, a tak jsme za doprovodu jeho nepálského brebentění hledali a hledali (upozorňuji, že ta želvička byla hnědá a zapadla mu kamsi do hlíny). A naštěstí našli právě včas, protože čiperný klučina už se vrhl na moje trekové hole a začal si hrát na samuraje. A hole, jestli naše lapálie sprůvodcem budou i nadále pokračovat, budu ještě potřebovat.

Tilicho Base Camp (4167 m.n.m.) a Tilicho Lake (4920 m.n.m.)

Úterý, 9.října 2012

O tom, že dnes půjde do tuhého, nebylo pochyb a brzy jsme se o tom přesvědčili na vlastní kůži.

ZShree Kharka, kde jsme nechali většinu našich světských statků a vzali si jen to nejnutnější na jednu noc, jsme se vydali do Tilicho Base Camp.

Po nepříliš dlouhé debatě jsme se rozhodli tohoto cíle dosáhnout spodní stezkou. Ta sice byla nebezpečnější, ale kratší. Její nebezpečnost spočívala zejména vtom, že cestička vinoucí se strmými skalisky, byla široká jen pár centimetrů. Když jsem se koukala pod nohy, vhlavě mě vytanula vzpomínka na školní léta a hodiny geometrie, tedy konkrétně jsem před sebou měla obraz třiceticentimetrového pravítka a nutno podotknout, že to, co se mi vinulo pod nohami, nebylo o mnoho širší.

Zábavnost celého terénu ještě zvyšovalo nestabilní podloží tvořené kamennou sutí, z čehož mi bylo neveselo zejména, když se ty drobné kamínky daly pod tíhou mých drobných chodidel na rychlý úprk do propasti. Kvlastnímu znepokojení jsem si začala pobrukovat „Sjet po zadku holou skálu“. Inu, podmínky ktomu tu byly ideální. Ale abych nepřeháněla, pokud bych tu skálu přeci jen sjela po zadku, asi bych hned jako zdravý mraveneček ráno nevstávala z postele, ale časem bych to rozchodila – tedy pokud by se mi do cesty nepřipletl skalní útvar trčící kolmo z tohoto srázu, kterých tu nebylo zrovna málo.

Se všemi nástrahami této cesty jsme se nakonec statečně poprali a do Base Campu dorazili po deváté vplném počtu.

Pokračovat vzaběhlém rytmu, tedy po ranním pochodu následuje oběd, se zdálo ještě příliš brzy, i když pravda, je že spalování tu mám výtečné. Zatímco při příjezdu jsem do sebe misku müsli tlačila půlhodiny a skaždou další lžičkou mi oči popolezly o pár milimetrů zdůlků, teď se po müsli během pár minut zapráší a za dvě hodiny bych už jedla znovu (obávám se, že jestli to půjde takto dál, tak po návratu mi rodinné balení vloček postačí s litrem mléka s bídou na jednu porci). Po dosažení Tilicho Base Camp jsme se tedy rozhodly jen pro čaj (a čokoládu), oběd si nechali zabalit a pokračovali kjezeru.

Jeho dosažení bylo opravdu zatěžkávací zkouškou. Mé plíce zkrátka mají raději hustý nížinný vzduch a kolem 4500 m.n.m., začaly mít vůči mému počínání jisté výhrady. Dosažení jezera jsem se ale nechtěla tak snadno vzdát, a tak jsem se dopovala cukrem, o nějž jsem okrádala Katku, lila do sebe vodu po litrech (svou, Katky, tou, která byla po ruce) a zvolila ještě pomalejší postup než pomalý.

Snasazením astmatika kuřáka jsem se probojovala až na 5000 metrů a odměnou pro mé těžce zmáhané plíce, které si uhnaly mozoly, budiž pohled na nejvýše položené jezero světa. Ohraničené hradbou hor jeho tyrkysově modrá barva uhranula mým očím.

A udělat si tu piknik byl pak vrcholný zážitek. Dolu už to šlo snáz. Ve 4500 m.n.m. jsem potkala své vytřepané plíce a zanedlouho dosáhla i základního tábora sblaženým pocitem, že to sice byla dřina, ale stálo to za to, protože jezero Tilicho je překrásné.

Jediným zklamáním pro mě po dnešním dni je tak jen to, že jsem bohužel neviděla modrou ovci – endemit vyskytující se v těchto končinách.

A možná bych měla ještě výhrady kpočetné izraelské skupině, sdílející snámi ubytovnu, která se chovala velice neurvale, na našeho průvodce se sprostě utrhovala, protože nedonesl skořici, ačkoliv tu jedna slečna neustále směrem k němu vykřikovala:,, Cinnamon!“ Ovšem mé hanění tohoto národa se může na základě předchozích zkušeností jevit jako předpojatost, a tak na ně raději nebudu plýtvat svůj literární um. Obzvlášť, když tu byli mnohem zajímavější exempláře, tedy 3 mladí Kanaďané.

Ledar (4200 m.n.m.)

Středa, 10.října 2012

Dnešní den přinesl několik premiér. Ačkoliv už několikátý den trávíme ve výšce nad 4000 metrů, přes nos mi nepřelétla dosud jediná sněhová vločka.

Dnes jsme se však poprvé probudili do bílého rána. No, ten poprašek by sice nestačil ani na malého sněhuláka, ale v Evropě jsme v této výšce už nasazovaly mačky, takže to byl skoro zázrak.

Další prvenství patřilo Ganezovi. Uvědomila jsem si, že jsem kněmu byla vposledních dnech poněkud nespravedlivá. Chudák se tu pere skocovinou – a víme, jak je něco takového nepříjemné – a já na něj štěkám, podezírám ho, že nemá situaci pod kontrolou, nezná trasu, geografická fakta nebo angličtinu. Na znamení smíření a odpuštění jsem se sním dnešního rána už nehádala a svěřila mu k poponesení můj spacák. Po pravdě, potom, co jsem se v posledních dnech rozmazlila a chodila nalehko, to byla velice příjemná změna.

Třetí prvenství nebylo nikterak veselé. Jakmile jsme poměrně zničené po vyčerpávajícím stoupání střídající klesání a naopak dosáhli dnešního cíle – Yak Kharka – a téměř veuforii jsme shodily krosny, Ganez celé radování brzy zhatil. V Yak Kharce je plno a musíme dále do Ledaru.

Poté co jsem dnes absolvovala blinkací cestu z Tilicho Base Camp do Shree Kharky (dnes už mi ovšem tolik blinkací nepřipadala), opět bojovala s obsahem a objemem ve snaze pracně vrátit vše zkrosny vyjmuté zpět (jistou fyzikální zajímavostí je, že ačkoliv jsem spotřebovala už veškeré zásoby čokolády, místo vkrosně tím nevzniklo) a přešla ze Shree Kharky do Yak Kharky, představa dalších metrů mě bolela, ale po velkém kafi, čokoládě a obědu jsem zmobilizovala své síly a na přesun se nakonec vrhla selánem (možná ten elán byl spíš jen maskovaný strach ze spaní pod širým nebem. Přeci jen noci jsou chladné).

Dalšímu postupu jsme se také nebránily i proto, že do Ledaru jsme dnešního dne původně dojít chtěly. Ganez nás však od tohoto kroku zrazoval, neboť hotel v Ledaru nebyl právě vTop 10 dle Lonely Planet. Jenže když prošel celou Yak Kharku křížem krážem a vracel se se stále zklamanějším výrazem, bylo jasné, že v této vesnici nás opravdu nechtějí a do Ledaru dojít musíme.

Před dalším postupem jsme se ale nejprve uvelebily vrestauraci vYak Kharka a Ganeze vyslaly do Ledaru napřed. Zde, byť na samém okraji vesnice, konečně uspěl. A ačkoliv má Ganez sklony přehánět (ta cesta je náročná, neschůdná, nebezpečná,...), ohledně Ledaru nepřeháněl ani trochu.

Zpokojíčku nám vskutku přecházel zrak. Strop, byla velká chyba kněmu vzhlédnout, vypadal jako bujný ekosystém a já se jala doufat, že zněj na mě nic neskočí. Na druhou stranu, pokud měl člověk dostatek fantazie, z flekatých map na látce, kryjící slámu, si mohl vybájit zajímavé obrázky možná i celý komiks.

Naděje na teplou sprchu se rozplynula rychleji, než jsem se stihla seznámit sprvní myší, která si taktéž nárokovala náš apartmán. O pár metrů níže byl ještě kdispozici kbelík s horkou vodou, kterému se za poplatek přezdívalo sprcha, zde už nebyl ani náznak tohoto luxusu. Na řadu tak opět přišla improvizace vpodobě pleťových vod, suchých šampónů a vlhčených ubrousků.

Po dvou dnech takovýchto očist musím sebekriticky uznat, že i bezdomovec by si ode mě vtramvaji pohoršen odsedl.

Vdějepise jsme probírali, co je to sparťanská výchova. Myslím, že dnes jsem ten pojem konečně pochopila. Mrzlo, vchýši i mimo ni, za netěsnícími okny se snášel sníh. V teple by se to docela hezky pozorovalo, toho však naše kamenná komůrka skýtala pramálo. Avšak zavrtaná do dvou dek, oblečená téměř do všeho, co se vkrosně našlo a až po uši zavřená do mého vysokohorského spacáku jsem i jakýsi náznak tepla přeci jen vykřesala a noc přečkala bez omrzlin.

 

Thorong High Camp (4960 m.n.m.)

Čtvrtek, 11.října 2012

Abychom předešli takovému nedopatření, jako byly plné hotely, protože to by tentokrát neznamenalo jít o 20 minut déle, ale překonat nejvyšší sedlo světa ve výšce 5400 metrů a pokles do výšky 3700 metrů – a to by byl skutečně nadlidský výkon – hned po snídani jsme Ganeze vyslaly napřed a samy se vydaly do Thorong Phedi (4540 m.n.m.), kde jsme se měli všichni opět sejít.

Ačkoliv Ganez vyhrožoval, že nám výstup do Thorong Phedi zabere nejméně tři hodiny, jeho hradeb jsme ufuněné dosáhly už za hodinu a půl. Čas do Ganezova návratu (do návratu sdobrými zprávami) jsme si krátily kávou a snickersem ve zdejší restauraci (mimochodem čokoládové tyčinky typu snickers, bounty či mars tu jdou neskutečně na odbyt, až si začínám myslet, že Nepál je – svelkým přispěním trekařů – jejich největším spotřebitelem). Kolem poledne jsme na stezce zakousnuté mezi skaliska zahlédly známou postavu – Ganez. Heuréka! Pokoj máme. I dnes budu mít nad hlavou plesnivý strop a ne hvězdy a nebudeme muset ani sohnutým hřbetem škemrat o kousek podlahy vjídelně.

Po přemaštěném obědu jsme se vrhly na boj sposledními 500 metry. Jarní závitek se ve mně pokoušel o akrobatické kejkle, avšak spomocí červených krvinek fofrující sjednou molekulou vzduchu za druhou až se jím čelíčka orosila, jsem dosípala do High Campu a po další dávce čokolády i na vyhlídku o 100 metrů výše.

Thorong La (5416 m.n.m.), Muktinath (3760 m.n.m.) do Jomson (2720 m.n.m.)

Pátek, 12.října 2012

Je pozoruhodné, kolik toho člověk stihne, když vstává ve čtyři ráno (tedy pozoruhodné to sice je, ale denně to dělat nemusím). Tak tomu bylo právě dnes. S brzkým vstáváním jsem se poprala sprotivností sobě vlastní. Boj to byl především, když jsem se smýkala po podlaze namrzlé kadibudky. Ovšem hvězdná obloha uchráněná před světelným smogem, mě přeci jen obměkčila, zatnula jsem zuby, které jsem právě dopucovala spomocí kelímku vody, v němž už se mi pomalu tvořilo kluziště, nahodila krosnu, rozsvítila čelovku (pro jistotu dvě, slepec jako já nemůže nic ponechat náladě) a vydala se stoupat 500 výškových metrů k sedlu Thorong La.

Prvních pár metrů to byl boj. O tom, že mé plíce si stále lebedily vkavárně v Manangu, se ani zmiňovat nebudu, víc mě ale trápily od horského vzduchu osušené rty. Ty mi seschly do tvaru malého kroužku a začaly krvácet, kdykoliv jsem se pokusila změnit výraz. Taktéž nos, z nějž mi neustále kapalo, brzy trpěl zásahy papírového kapesníčku.

Nijak mi nepomohly ani ony 2 čelovky, neboť jsem už po pár metrech sešla zcesty. Naštěstí se ukázalo, že mnou zvolená cesta, byla jen zkratkou. Se svítáním jsem už ale tyto nedostatky přehlížela stále snadněji a nechala se unášet pohledem na hradbu hor, která vystupovala z rozplývající se tmy.

Zadýchaná, jak kardiak pokoušející se o vyběhnutí Sněžky, jsem nakonec se vší slávou dosáhla nejvyššího bodu 5416 metrů. Sotva jsem do plic lapila něco jako kyslík a konečně si přestala připadat jak kapr plácající se na suchu, odměnila jsem se hrnkem kávy – svysokohorskou přirážkou samozřejmě (teda sedací záchod nebo teplou vodu tu nemají, ale tahle vymoženost – tedy vysokohorská přirážka – sem dorazila). Zbývalo udělat ještě pár vítězoslavných snímků a sestoupit o 1600 metrů níže.

Sestup to byl tedy opravdu náročný, zejména kvůli tomu, že mi shrnutá ponožka nepříjemně tlačila na palec. To jsem sice úspěšně vyřešila jejím sejmutím, jenže při tomto manévru jsem si do boty vpravila kamínek, což sestup opět znepříjemnilo, ale lenost mi tentokrát zabránila situaci vyřešit.

Kolem poledne jsme hladové a uťapané dosáhly Muktinath (provincie Mustang, 3760 metrů), které se mi už zvelké dálky moc nepozdávalo. Jeho panelákovité vzezření mělo daleko do malebnosti horských vesniček. Po krátké poradě jsme se rozhodly se vMuktinath zdržet jen obědem a džípem pokračovat až do Jomson.

Již po prvních pár metrech jízdy vdžípu jsem svůj nápad odměnit se vydatným obědem začala rychle přehodnocovat. Ublinkávání v nekonečných serpentinách jsem se snažila bránit usilovným hleděním vpřed a odváděním myšlenek jinam. K tomuto účelu mi měl posloužit šátek domorodé ženy sedící vpřeplněném autě přede mnou, na jehož květinovém vzoru jsem započala počítat okvětní lístky. Autem to však házelo natolik, že mi vše splývalo jen v barevné mžitky a téměř jsem si uhnala strabismus.

Po hodině jsme dojeli do Jomson. Nacházející se stále ještě vkinetózovém deliriu jsem navlékla krosnu a vydala se do hotelu. A luxus, jenž onen hotel poskytl, dal brzy zapomenout nevolnosti – horká sprcha, cappuccino, čokoládový croissant – těžko říct, zčeho jsem měla větší požitek.

A teď něco málo kJomson. Jomson je hlavní město provincie Mustang a nachází se zde letiště určené pro vnitrostátní lety, ale pokud jste natolik otrlí, že vás nerozhodí krávy pasoucí se u přistávací dráhy, řekněme, že pro letecké společnosti lemující hlavní třídu, není čerstvější vrak letadla na protější skále tou nejlepší reklamou.

Tatopani (1190 m.n.m.)

Sobota, 13.října 2012

Slíbila jsem si, že když úspěšně zdolám výšiny Thorong La, odměním se ksnídani čokoládovou palačinkou. Dnes jsem si jí tedy mohla sčistým svědomím objednat.

Jak se ovšem ukázalo, přílišná odměna to nebyla, protože palačinka spíš než po čokoládě chutnala po spálenině. Vzhledem ktomu, že nás však opět čekal přesun místní hromadnou dopravou, bylo mi úlevou, že takovou snídani mi nebude ani líto blinkat.

Více než půlhodiny před odjezdem autobusu jsme se přesunuli na autobusové nádraží (tedy prašný plácek za městem). Přesunout se bylo nezbytné co nejrychleji, neboť autobusy se tu rychle plní, a pokud člověk nechce sedět v uličce, postávat ve dveřích a napůl viset ven či levitovat, musí si prostě pospíšit.

Cestou to samozřejmě opět drncalo. Pokud vám chybí představa jak, zkuste se projíždět kamenolomem. Za sebe mohu říct, že po prvních čtyřech hodinách cesty mi naskákalo tolik modřin, jako bych se vrhla do boxerského ringu kMichaelu Tysonovi a nenamáhala se ani trochu bránit.

Řádné domlácená, a coby akutní případ pro chiropraktika jsem dorazila do přestupní stanice – města Ghasa. Tady na nás bohužel nečekalo meníčko schválené turistickou komisí, a tak namísto vybírání a výmyslů zmlsané princezny jsem musela vzít za vděk Dal bhatem. Tentokrát jsem se stím popasovala lépe než na začátku, i díky tomu, že už jsem přivykla zdejším porcím a nemusela jsem tak už vpolovině vyčerpaně funět a obracet oči vsloup.

Přibližně za hodinu odjížděl náš druhý autobus mířící do Tatopani, a jestliže jsem u toho prvního měla pocit, že o místa je boj, vtomto už to skutečně připomínalo válečnou vřavu. Při plnění míst ksezení všem navíc udělali čáru přes rozpočet bezohlední američtí turisté.

Ignorujíc, že všichni své velké krosny dávají na střechu vuž tak nacpaném autobuse si oni tu svou posadili vedle sebe a netečně přihlíželi, jak se drobní Nepálci krčí vuzoučké uličce. Jeden takový se choulil i vedle mě. Nárazy autobusu pak po celou dobu vyrovnával zaklesnutý lokty do mých stehen. Naštěstí byly jeho kostnaté lokty obalené péřovou bundou, a tak už mi více modřin nepřibylo.

Jízda místní dopravou je skutečný zážitek ještě umocněný hlaholy místní populární hudby linoucí se zrádia. Člověk si pak rázem připadá jako vnějakém hollywoodském snímku. Také musím konstatovat, že mé tvrzení, že nikdy nemám problém smístem pro nohy, bylo jen planým vychloubáním světa neznalého (a zvláště pak automobilů indické výroby) člověka.

V autobuse totiž jen tenká vrstva molitanu dělila má kolena od žeber Američana sedícího přede mnou (na druhou stranu si sám pro sebe a svou krosnu zabral celou dvousedačku, zatímco já se s Nepálcem přetahovala o každý volný centimetr uličky, takže jsem žádného chtěného či nechtěného šťouchu nelitovala).

Před druhou hodinou jsme dosáhli dnešního cíle – vesnice Tatopani.

Po krátkém odpočinku jsme se vydaly vstřebat zážitek zjízdy do restaurace, kde jsme si opět dopřály cappuccino (mám ovšem podezření, že to byla horká čokoláda) a croissant (ach, ta civilizace).

Později jsme se rozešli khlavnímu lákadlu této vesnice – horkým pramenům (Tatopani odvozeno od tato = horký a pani = voda). Betonová jímka rozměrů spíše nevalných než valných, kde se louhovali turisté, domorodci a Indové zahaleni jen do bederních roušek, mě nikterak nezlákala, a tak jsem se dala na rychlý a zbabělý ústup. Ten mi zhatila skupina domorodých žen, která mě zadržela a začala se mě nepálsky na cosi tázat (chápu, že mé dredy a umouněnost byly matoucí, ale vypadám snad po osmi hodinách cesty jako místní?). Později jsem pochopila, že se mě ptají na cestu k pramenům. Své smíšené dojmy si nechajíc pro sebe nasměrovala jsem je na místo činu.

Když se lázně setkaly stakovým nezájmem, jako alternativní program jsme zvolily nákupy. Katce tu padly do oka náušnice a bez dlouhého váhání se rozhodla pro jejich koupi. Prodávající řekla 500. Katka bez jakéhokoliv odporu začala lovit příslušný obnos. Prodávající jí zadržela, spiklenecky mrkla okem a otázala se, kolik chce Katka zaplatit. Katka nechápajíc její dotaz, slušně odvětila, že přeci těch 500. Prodávající zamítavě kroutila hlavou a zopakovala svůj dotaz.

Uvedla jsem tedy Katku do obrazu a vysvětlila jí, že paní se snaží smlouvat. Katka stydlivě špitla 400, zaplatila, poděkovala a dala se na úprk. Prodávající zůstala zbavená slov stát jako zkoprnělá a možná jí bylo i líto, že stakovým materiálem si nemůže vyzkoušet žádnou hereckou etudu, kterým se smlouvání tak často podobá.

Po nákupech jsme se odebraly zpět do hotelu a uvelebily se v jeho zahradách, jen občas rušené naším průvodcem. S tím už se vztahy konečně trochu stabilizovaly, i přesto je to sním nadále občas těžké.

Je jak malé dítě, které se na chvíli nedokáže zabavit samo, a tak za námi neustále běhá a ptá se, zda je vše vpořádku, něco nám nechybí atd. (pokud je poblíž, důležité je nenavázat oční kontakt, protože to ho zaručeně přivábí). Pokud mu přátelsky vysvětlíme, že si jeho zájmu ceníme, ale potřebujeme trochu soukromí, urazí se, jeden až dva dny snámi nekomunikuje, pak se zkouří, opije či požije jiné omamné látky, přijde se omluvit, povídat nám o nepálských hodnotách a pak zase nějakou dobu spokojeně kooperujeme bez větších konfliktů.

Dnešní den byl tedy nenáročný (ovšem po osmi hodinách v autobuse jsem ušmudlanější než za dní náročnějších a prach usazený i vnejposlednějším plicním sklípečku je téměř námět na horor), na kochání byl však velice pestrý. Během 24 hodin jsme se od kamenných holých horských štítů, skalnatých plání porostlých keři, jehličnatými lesy, jablečnými alejemi (jablka jsou hlavní zemědělský produkt oblasti Mustang a nechybí vsortimentu zboží řady místních obchodů, ať už vpodobě brandy nebo jen tak) až do hlubin džungle spalmami, citrusy, políčky marihuany nebo opicemi.

Cestou jsme se také míjeli snesčetnými stády ovcí a koz, které byly pasáky hnány na festival do Pokhary, kde budou bez milosti zkonzumovány. Vyděšených, vystresovaných zvířat, která se ve skalách a kopcích snaží překotně vyhnout projíždějícím autobusům, mi bylo líto, ale jiný kraj, jiný mrav.

Že byl dnešní den nenáročný, vlastně není nikterak na škodu. Zítra nás totiž nemine stoupání o 2000 metrů a to po vlastních. A uvážíme-li zdejší subtropické teploty, půjdu velice nalehko, takže batůžku o moc neulehčím.

Bude tedy nezbytné se posilnit pořádnou snídaní, ale už žádnou čokoládovou byť nespálenou palačinkou. Jen dnešek těžko uzavřu horkou sprchou, neboť ta je rozbitá. Ale brblat nebudu, vždyť jsem se sprchovala včera. Neuvěřitelné, jak rychle se člověku posunou standardy.

 

Ghorepani (2860 m.n.m.)

Neděle, 14.října 2012

Náležitě odpočatá po předchozím dni jsem byla dostatečně připravená na koupel ve vlastním potu, která mě čekala dnes, neboť bylo nezbytné překonat 1700 výškových metrů. Sohledem na vyšší teploty musím přiznat, že i po třech hodinách vsauně, bych toho vypotila méně.

Jen si zkuste jít sedm hodin do schodů (nechápu, proč drobní Nepálci staví tak velké schody), protože cesta zTatopani do Ghorepani vedla převážně po schodech. Naštěstí jsme se neustále proplétali mezi stády koz, které byly hnány do Pokhary, takže jsme se zapletené mezi nimi mohli alespoň občas vydýchat, protože náš úprk značně zpomalovaly.

Stoupání bylo náročné, ale popasovali jsme se sním srdnatě (dopomohl nám ktomu i čokoládový dost po obědě). Sčím jsme se ale popasovali hůře, byl opět náš průvodce. Už jsem skoro měla pocit, že jsme konečně přišli na to, jak se ksobě chovat a on si to dnes zase takhle pokazil.

Vzhledem ktomu, že posledních pár dní nám vždy vhotelu, kde se chceme ubytovat, spolitováním oznámí, že je obsazený, měly jsme včera sGanezem důležitou poradu, kdy jsme jej požádaly, aby do Ghorepani zavolal a této nepříjemné situaci předešel. Opět mírně ovíněný nás ujistil, že Ghorepani je veliké město o padesáti hotelech a mimoto je hotel už zamluvený.

Když jsme dosáhly cíle, začal se Ganez opět omlouvat, že lepší hotely jsou bohužel plné a prý nechápe, jak je to možné, když je teprve začátek turistické sezóny. No, mě by spíš překvapilo, kdyby byl hotel plný mimo sezónu než během ní, začínám tedy Ganeze podezřívat, že jeho průvodcovské zkušnosti nemají tak bohatou historii, jak se nám snaží namluvit.

Další důvod, proč si Ganez dnes opět pošramotil reputaci, byl můj spacák. Ve výškách nad 4000 metrů jsem funěla jak tovární komín, neměla jsem energii na kladení odporu a svůj spacák jsem mu svěřila. Nyní jsem ho však již chtěla poponášet sama, což bylo opět příčinou našich mnoha přetahování, kdykoliv jsem si udělala pauzu. On byl totiž přesvědčený, že mě nošení spacáku vyčerpává.

Cesta do Pokhary (820m.n.m.) přes Poon Hill (3200 m.n.m.)

Pondělí, 15.října 2012

Dnešní den se opět započal velice brzy. Vstávaly jsme už ve 4:30, abychom si vychutnaly východ Slunce na vršku Poon Hill.

Navzdory tomu, že nás Ganez upozorňoval, abychom nezaspaly, byl to on, kdo vstal nakonec pozdě, ale tohoto prohřešku se nedopustil poprvé.

Taktéž mu uniklo, že když (jak jsme se vposledních několika dnech přesvědčily) je všude plno lidí, cesta na Poon Hill, doporučována každým cestovním průvodcem a kvůli které lidé do Ghorepani míří, bude přelidněná a i přesto, že jsme rychlé, potřebujeme časovou rezervu, protože patrně uvízneme v davu turistů.

On na naše argumenty tradičně nedal. Nicméně my jsme se nemýlily. Již záhy jsme zaklesly do proudící masy, až jsem si za chvíli připadala, jak ta ovce hnaná do Pokhary. Proud lidí brzdili kardiaci, kteří urvali první pozice. Zezadu se na nás naopak nebrajíc v potaz vzniklou zácpu tlačili nedočkaví Američané, jejichž nebezpečnost ještě umocňovaly trekové hole. I za tato příkoří však východ Slunce nad himálajskými vrcholky stál.

Po snídani jsme se vydaly na sestup do vísky Nayapul. A ten tedy taky stál za to. Nad šesti hodinami cesty po schodech dolu má kolena moc nezaplesala. Cesta byla vůbec příjemná – sestup džunglí, horko, vlhko, mouchy a starý známý Ganez, který se mě opět snažil přesvědčit, že jsem unavená, musím zpomalit a hlavně mě vyčerpává nošení těžkého spacáku. Tohle hádání už mě omrzelo, argumenty docházely, a tak jsem jen vrčela, vztekala se a naštvaně máchala hůlkami a nakonec si kjeho nelibosti objednala dezert (Ganez totiž za ně velice nerad platil, ačkoliv měly být od agentury vceně)

V Nayapul jsme zmožené a vyvoněné tak, že i mouchám už jsme začaly být na obtíž, nasedly do taxi, které – světe div se – jelo po skutečné silnici, tedy silnici sasfaltovým povrchem a značkami – zkrátka žádný kamenolom. I auta vypadala jinak. Auta indické výroby vystřídala zánovní japonská, o poznání čistější a dokonce vybavená bezpečnostními pásy i vzadu.

V Pokhaře – druhé největší nepálské město – na nás pak čekala civilizace se vším všudy. Hotelový pokoj se stropem a podlahou, elektřinou, teplou vodou a kabelovou televizí (v ní sice nic zajímavého neběželo, ale po tak dlouhé době sledovat ty obrázky a slyšet i jiné hlasy než naše bylo povznášející).

Krom těchto vymožeností nás čekalo i překvapení méně příjemné. Ganez, jenž je prý majitelem agentury neúnosně vykořisťován, končí a zítra ráno všest odjíždí. Řečeno slovy klasika, něco prohnilého je vhotelu Himalayan Inn. Celý den se nás nejprve snažil přesvědčit, abychom vhorách zůstaly o den déle (čímž bychom se ale připravily o královské město Bhaktapur) a náhle musí na rodinnou oslavu do Káthmándú. Ovšem i taková je nepálská povaha. Průvodci, jakmile dostanou zaplaceno, snaží se výlety zkracovat, a pokud se to nezdaří, v nejbližší civilizaci ponechají svěřené turisty na pospas osudu a svýmluvou rodinné oslavy berou nohy na ramena.

Doufám jen, že po tomto překvapení na nás nebude čekat ještě překvapení vpodobě toho, že Ganez za nás v Pokhaře nezaplatil to, co zaplatit měl.

Pokhara (820 m.n.m.)

Úterý, 16.října 2012

Okolnosti Ganezova odchodu byly sice podivné, ale jeho nepřítomnost byla nakonec vítanou změnou. Záhy jsme však začaly objevovat jisté nesrovnalosti. Navzdory jeho ujišťování, že lístky do Káthmándú jsou pro nás již připraveny a nachystány na recepci, tam o něčem takovém neměli ani tušení. Teprve po té, co jsme vklidu vzniklou situaci prodiskutovali, pro nás lístky zakoupili.

Ani sjídlem to nebylo tak snadné. Hoteloví zaměstnanci si zavolali do kanceláře pana Prakashe, co vše že máme vceně a náhle nám zmenu byly kdispozici jen nejlevnější položky nezahrnující vřelost personálu. Jeho náklonnost jsme si opět získaly až tehdy, když jsme si již za své peníze objednávaly snídani na další den.

Ještě když však naše vztahy nepošramotil problém financování večeře, jsme si na recepci vyžádaly taxi, které nás vzalo za pokharskými skvosty.

Nejprve jsme navštívily vodopád Devi, pojmenovaný po jisté Švýcarce, která vjeho vodách zahynula. Vareálu přilehlého parku se taktéž nacházela fontána přání, na jejímž dně spočívala jakási bohyně, která vám splní přání. Ovšem jen tehdy, trefíte-li se vhozenou mincí na podstavec, na němž výše zmíněná bohyně dlela. Po všech kapsách jsem začala překotně lovit mince, bohužel ze třech pokusů, jsem nezabodovala ani jednou, a tak se o to splnění snů budu muset přičinit nějak jinak.

Poté jsme se přesunuly do zdejší tibetské vesnice. Tady nám bylo smutno zcelé tibetské situace, rozhodly jsme se tedy alespoň trochu přispět jejich ekonomice. No, oni se ti zdejší Tibeťané osvědčili jako výteční obchodníci, a tak se peněženka otevírala skoro sama. Aby ne, když mi milá tibetská stařenka slíbila slevu pro prvního zákazníka, slevu hromadnou či slevu posledního stánku.

Od tibetské vesničky naše kroky vedly přesmuzeum horolezectví, oběd vhotelové restauraci do kavárny. Když jsem zde přivřela oči a přivoněla si svého cappuccina, rázem jsem zapomněla, že jsem vzemi třetího světa, až zabučení kolemjdoucí krávy mě vrátilo do reality a zakousla jsem se do svého chocolate brownies, do tohoto světa také moc nezapadající.

Odpoledne jsme vyplnily procházkou u jezera, která vedla i přes místní stánky. Vjednom znich mne zaujaly kalhoty. Když jsem se majitele otázala, zda by bylo možné je vyzkoušet, beze slova mi přenechal své místo za pultem a zobchodu odešel.

Když pak později začalo poprchávat a my byly již příliš obtěžkány taštičkami snašimi úlovky, taxíkem jsme se přesunuly kchrámu.

Večer jsme, smutné ztoho, že náš výlet se chýlí ke konci, balily skrovné torničky. Slzy do očí nám vhánělo i to, že většina balených svršků za tři týdny v horách utrpěla tolik zločinů vůči čistotě, že by kbalení měla být přizvána chemická jednotka a transfer by měl být zajištěn jen ve speciálních kontejnerech tak, jak je tomu u radioaktivního odpadu.

Pokora se mi líbila daleko více než Káthmándú. Je čistější, méně prašná, má skutečné silnice, příjemná zákoutí, krásnou zeleň a jezero. Jen výhled na himálajské vrcholky nám zůstal skryt vnepropustné oblačnosti.

 

Cesta zpět do Káthmándú

Středa, 17.října 2012

Po zjištění, že Ganez nezařídil vůbec nic a sprostě prásknul do bot, jsme si na recepci vyjednaly jízdenky a taxi. Taxi objednané na sedmou ranní jsme vyhlížely srostoucí nervozitou i několik minut po této hodině. Chápejte, paní provozní už dvacet minut tvrdila, že naše taxi jede a každé jiné od hotelového prahu odháněla, či jej přenechávala jiným hostům stvrzením, že ani toto taxi není naše.

Naše dorazilo v 7:15. Vědomy si toho, že pokud v Nepálu nejste u autobusu sdostatečným předstihem, hrozí vám buď jízda na střeše, nebo se sdalšími budete tísnit v kabině tak, že by se do toho nechtělo ani sardince, vidina patnácti minut zbývajících do odjezdu autobusu nebyla nijak uklidňující.

Pokora ovšem překvapila i autobusem, ke kterému nás pan taxikář nasměroval. Vůbec nepřipomínal ty, se kterými jsme se tu dosud vozily. Vůz označený nápisem „Tourist coach“ skýtal nejen zavazadlový prostor (nikoliv na střeše), dostatek místa (byl poloprázdný), ale i klimatizaci (malé ventilátory umístěné nad dvousedačkami).

Cesta po asfaltovém povrchu ubíhala poklidně a nebýt nepálské holčičky zvracející vpředu (kinetóza Nepálce trápí zřejmě více než mě, nicméně jim to nijak nebrání se při každé zastávce nacpávat), připadala bych si skoro jako doma. I restaurace, u kterých jsme stavěli na snídani a oběd, vypadaly daleko čistěji.

Poněkud mě proto zarazilo zděšené hodnocení spolujedoucí Češky, která s námi vystupovala v Káthmándú. S vyvalenýma očima konstatovala:,,To byla jízda, co?“ No, slečna tu zřejmě pobývala teprve krátce a v průvodci se dočetla, že si musí zkusit jízdu nepálskou hromadnou dopravou. Ujistily jsme jí tedy, že toto není rozhodně to, o čem vprůvodcích píší. Toto je jen takové šolíchání.

Do Káthmándú jsme dojely okolo třetí hodiny. A Ganezovo slibování, že nás na nádraží bude čekat někdo zhotelu, se opět ukázalo liché. Skutečně se na nás hned vrhla hromada taxikářů, ale žádného z nich za námi neposlala agentura.

Ukořistily jsme si tedy jednoho samy a ten nás zavedl ke svému vozu a nedůtklivě odháněl ty, co ostrouhali.

Naše krosny hodil na střechu a já u každého výmolu a mimo asfaltové cesty doufala, že má taxikář skutečně již tolik zkušeností a jeho tvrzení, že nepřivázaná krosna ze střechy nespadne, se zakládá na pravdě.

No, tak tohle mu tedy vyšlo, ale jinak to byl matlák nad matláky a zavezl nás do špatného hotelu. Nasměrovaly jsme jej tedy samy. Netušil však, jak před bránu našeho hotelu zajet. Nakonec jsme se dohodli, že naši spolupráci ukončíme a khotelu dojdeme (ostatně to bylo už jen asi tři minuty cesty). Cenu odvozu to rázem zvedlo o sto rupijí.

Vhotelu na tři cizinky se zavánějícími zavazadly nejprve hleděli snedůvěrou, ale když jsme řekly, že to jsme přeci my, začali uctivě kmitat.

Po krátkém odpočinku jsme se vydaly do ulic, a coby ostřílené turistky už jsme nebyly ze všeho tolik vykulené. Káthmándú bylo stejně hlučné, prašné, špinavé, naše standardy se už ovšem posunuly a na tom mumrajchu už nám nepřišlo nic nevšedního.

Později jsme zamířily do osvědčené restaurace New Orleans a jídlo evropského vzhledu bylo vítanou změnou. No, jídlo sice bylo evropského vzhledu, ale obsluha přeci jen byla i nadále nepálská, takže pokud bych si nepřivedla číšníka ke stolu sama, čekala bych tam asi dodnes. A sčajem, který si Kristýna objednala dodatečně, jsme se nesetkaly již vůbec.

Po večeři jsme se vydaly do agentury trochu pohoršené tím, že se pan Prakash vůbec nezajímá o náš osud. V kanceláři jsme jej nezastihly, a tak jsme mu spřispěním jeho mladého anglicky nehovořícího asistenta alespoň zavolali.

Pan Prakash se vyptával na náš výlet, sdělil mi, že pro nás zanechal vzkaz vhotelu, kde se nás snažil zastihnout a poprosil nás o zápis do knihy ve zdraví se navrátivších klientů.

Jeho vrkání tedy dalo rázem zapomenout příkořím způsobených Ganezovým náhlým odchodem.

Bhaktapur a Káthmándú

Čtvrtek, 18.října 2012

Zpět vKáthmándú nás opět za svítání budily zvonečky. Nebylo to však cinkání jako, když se nám pod okny v horách trousili poníci, nýbrž řinčení modlitebních zvonů znedalekého chrámu doplněné o bubny. A ve vší úctě ktradicím a náboženství, tyto projevy vyznání by si klidně mohli ušetřit nebo jej alespoň odsunout na pozdější hodinu než pátou ranní.

Vyrušená těmito ruchy ze sladkého snění jsem po chvíli vzdala snahu znovu usnout a vydala se do ulic pro vodu a čerstvé ovoce. Už vtakto brzkých ranních hodinách začínal být pěkný cvrkot, přesto se mi hlavní silnici podařilo přejít vrekordním čase a ne až po pěti minutách, během nichž se policista snaží jen pomocí píšťalky a gestikulace získat vládu nad tímto motoristickým chaosem.

Ruch ulice a zvonění nedalo spát nejen mě ale i holkám, takže po snídani před odjezdem taxi, které nás mělo odvézt do královského města Bhaktapur, jsme se pustily do honby za posledními dárky a suvenýry.

V deset hodin, s nepálským smyslem pro přesnost v 10:15, dorazilo taxi a odvezlo nás na místo. Zde se nás přeochotně ujal samozvaný průvodce, který nás provedl čtyřmi bhaktapurskými náměstími a zdejší uměleckou školou, kde se studenti po letech pilné práce stávají mistři malování mandal.

Po obědě, u nějž jsme neopomněly ochutnat vyhlášený zdejší jogurt, jsme se opět rozprchly a nechaly se pohltit změtí zdejších uliček.

Po návratu zBhaktapur jsme se naposledy zatoulaly do ulic Thamelu. Já a Kristýna jsme ovšem brzy skončily vosidlech jednoho obchodu soblečením, kde nám brzy bylo jasné, ž sprázdnou neodejdeme a že jsme neodešly snaprosto plnou (nikoliv peněženkou), jsme vděčné jen tomu, že ty nejzajímavější kousky se tu nabízely pouze ve velikosti „L“ a větší. Ověšené taškami jsme se pak i sKatkou sešly na poslední společnou večeři na nepálské půdě – vnašem oblíbeném New Orleans. Ovšem ani při naší již třetí návštěvě obsluha nepřekvapila hbitostí a na Katčinu objednávku tentokrát zapomněli zcela, přesto jsme se ale rozhodly nakonec večeři zpečetit dezertem. No, přeci jen nás čekal nemilý úkol vpodobě balení, na nějž jsem si musela nějak opatřit energii a čokoládový dort se pro tento účel jevil jako na výsost ideální.

Po tomto pracném úkolu, tedy balení, jsme se uložily ke spánku, jemuž bylo souzeno být násilně přerván již v pět ráno, ale třeba ještě dříve než se tohoto nevděčného úkolu ujme budík, nás opět probudí bubínky a zvonečky.

 

Odlet

Pátek, 19.října 2012

Biorytmus v trekkingovém tempu mě předchozího dne zburcoval už v pět ráno (no, trochu tomu pomohly i modlitební zvonky, bubny a štěkot psů). Dnes, když bylo brzké vstávání žádoucí, jsem se nemohla zpostele vyhrabat. Snad už kvůli vědomí, že je to pro tentokrát bohužel naposledy.

Po snídani – poslední imitace kávy a müsli sjogurtem neznámého původu, ale přesto chutného – jsme vyčkávaly příjezdu taxi.

Není překvapením, že i tentokrát si dával načas, ale dochvilnost od něj nikdo neočekával. Dvacet minut cesty zhotelu na letiště bylo jako deja vu. Jen nám vše venku přišlo mnohem všednější.

O několik důsledných bezpečnostních kontrol a pár formulářů později jsme se probojovaly do odletové haly, která měla ktěm evropským sice daleko, ale působila alespoň útulněji než ta příletová. Bylo tu dokonce cappuccino (žel, bez croissantů) a pár obchůdků, které se staly záminkou pro utracení posledních rupijí.

Pak jsme se uvelebily mezi ostatní cestující, otevřely knihy (vždy mě baví sledovat tituly, kterými si cestující na letištích krátí čas) a očekávaly již zpožděný let.

Slibované zpoždění nakonec nepřekročilo slibované dvě hodiny, přesto jsme zažívaly adrenalinové chvilky. Na přestup v Ománu nám totiž dle původního letového plánu byla vyměřena jen hodina a půl.

Krátce před přistáním nám letuška naštěstí oznámila, že letadlo do Zürichu na nás čeká. Cestující putující dále do Itálie, Anglie a Francie už takové štěstí neměli. Musela jsem se zamyslet, dle jakého klíče se rozhoduje, na koho počkat a komu uletět. Nakonec jsem uznala, že letištní personál nejspíš neměl zájem poslouchat lamentování přesností posedlých Švýcarů, a tak na nás raději počkali (jak hádám Francouzům, kteří věčně stávkují, zpoždění není výjimečné a Italové taky nejsou nejdochvilnější, takže snáze snesou čekání na další let).

Přestávka v Ománu se tak tentokrát obešla bez zastávky v Costa Coffee a byla spíš jen průletem halou do již připraveného letadla, kde se, sotva jsme přistoupily, vcestujících zračilo nebetyčné zklamání říkající:,,Tak kvůli těmto ušmudlaným batůžkářům tu čekáme dvě hodiny.“

Další let už nepoznamenaly žádné komplikace (tedy pokud pominu, že nefungovalo přehrávání CD a musela jsem tak podřimovat u filmu a klasika jako „Men prefer blondes“ si to opravdu nezasloužila).

Evropských břehů jsme dosáhly o dvě hodiny později, než bylo plánováno, ale živé, zdravé a plné zážitků a plánů na další cesty (i do Nepálu).

Ještě vletištní hale v Zürichu knám ovšem dolétla nemilá zpráva. Jak se zdálo, z Káthmándú jsme ulétly za pět minut dvanáct. Zatímco naše letadlo bylo zpožděné o „pouhé“ dvě hodiny, Katčin let byl zrušen zcela, a tak si to nepálské dobrodružství prodloužila o jednu noc v Káthmándú a posléze i o jednu noc v Abbu Dhabi.

Byla to pro ni tak trochu anabáze, ale nakonec i ona dosáhla cíle – tedy Newcastlu – v pořádku a uzavřela tak naše putování z Evropy do Asie a zpět.

 

Zážitky pro tebe sepsala Markéta Dudková

07. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-03-07T16:54:22+01:00

Markéta Dudková a procestovala 37 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsala pro tebe 4 cestopisy .

4 komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

mirjur

Díky za cestopis a spoustu informací, Markéto. Mohla bys mi, prosím (nebo někdo jiný, kdo trasu absolvoval), ještě popsat, jak vypadal úsek mezi Chame a Pisangem? Píšeš, že jste ho zvládly poměrně rychle, ale podle turistické mapy.cz je to 14 km, odhadovaný čas 11,5 hod a překonává se převýšení 3760 m dolů (cesta klesá až do 1700 m) a 3100 m nahoru... je fakt, že podle mapy.cz stejný profil kopíruje i silnice a dokonce i řeka (teče do kopce!), což je samozřejmě nesmysl, takže jak to tam je doopravdy? Díky.

před 3 měs
tomikk
  • Přidal se před 6 lety
  • Napsal 6 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-05-28T14:42:01+02:00)

Mapy.cz tam mají úplně blbě vrstevnice, myslí si, že cesta jde přes kopec, co je za řekou. Mapy.cz nebrat, jsou častokrát úplně mimo. Chame-Pissang je normální pohodová denní cesta bez zásadních překvapení.

před měs
mirjur

Dík!

Leoš Literák

Co je to za divný zvyk spojovat předložky s dalším slovem: "skrosnou". To fakt trhá oči. :-(

Odpovědět
před 4 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 1 minutu
Od Užhorodu po Sjanky – vlakmi po Zakarpatí
tonic 2019-07-17T12:56:21+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Niekoľko dní v krásnom prostredí Užockého národného parku na ukrajinsko-poľsko-slovenskom pomedzí

🙏 Praktické
Čtení na 34 minut
NEW YORK CITY: Místo jako žádné jiné na světě, s vlastními pravidly i životem
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:57+02:00 4 komentáře
Spojené státy americké 2019

New York je v první řadě unikátní tím, že se toho o něm dá říct leccos. Jedni ho milují, druzi nenávidí. Proč tomu tak je?

🙏 Praktické
Čtení na 12 minut
MAROKO: Země bohatá, a přesto chudá. Lidé milí, a přesto zákeřní
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:33+02:00 2 komentáře
Maroko 2019

Hned pod turisticky velmi oblíbeným Španělskem se „skrývá“ země, která byla ještě relativně nedávno turisty nepolíbená. Jaké je Maroko?

❤️ Oblíbené
Čtení na 6 minut
Užhorod 2019
Sabina H 2019-07-14T23:05:05+02:00 1 komentář
Ukrajina 2019

Město blízké a zároveň vzdálené

Další cestopisy