Arctic Circle Trail

Grónsko

Jak jsem se dostal k treku za severním polárním kruhem?

Loňského roku jsem navštívil Nepál, kde jsem se během 17dní prošel kolem Annapuren. Pominu-li 3denní minitrek v Peruánských Andách, byla to moje první větší zkušenost a nutno podotknout, že opravdu skvělá. Skutečně mě to chytlo a téměř okamžitě jsem začal pátrat po další výzvě, která by v mých očích naplnila představu zajímavé destinace a zároveň mi alespoň na krátkou chvíli pomohla odpoutat se od civilizace. A ano, toužil jsem hlavně po samotě. Náhoda tomu chtěla, narazil jsem na Arctic Circle Trail a bylo rozhodnuto. Přiznám se, že jsem do té doby netušil, že je v Grónsku něco takového možné, ale jak jsem později zjistil, tento kout země zdaleka není jenom zima, sníh a led.

Kangerlussuaq

Přílet do Kangerlussuaq, jedné z hlavních vstupních bran do Grónska proběhl naprosto hladce. A já se rozhodl, že trochu změním plány a zaplatím si výlet na pevninský ledovec, který je v těchto místech poměrně blízko - přibližně 30km. I když jsem byl toho dne jediný zájemce na tento výlet, přesto mě neodmítli. Výhoda byla, že jsme jeli terénním autem, místo mnohem pomalejšího autobusu. Po prvotním seznámení se s Grónskou krajinou a krátké procházce, po Antarktidě druhém největším ledovci na světě, jsme zamířili zpět. Místo 5h jsme to celé zvládli přibližně za hodiny 3. Záměrně se tady moc nezdržuji, výlety tohoto typu moc dobře znám ze svých četných cest a je to spíše cestovatelská povinnost, nežli něco, co by vám mohlo vyrazit dech. Ale zpět do Kangerlussuaq. Hned naproti letiště přes cestu je pošta a velký obchod, kde se dá nakoupit jídlo, plyn do vařiče a třeba i oblečení, pokud se něco zapomnělo. Já tam koupil jen jídlo, plyn do vařiče jsem si mezitím pořídil v hotelu, kde jsem si výlet na ledovec domluvil a uschoval své věci. Jídlo si samozřejmě můžete přivézt s sebou, ale já měl trochu problém vměstnat při přeletu vše potřebné do batohu, tak jsem se rozhodl nakoupit až na místě. Výběr je podobný jako v Dánsku, odkud jsem odlétal, ale ceny jsou o dost vyšší. Můj plán byl ale jít kvůli váze s minimem jídla, takže jsem cenový rozdíl až tolik neřešil. S díky jsem si vyzvedl své věci z hotelu a popošel o pár desítek metrů dál, kde bylo vyznačeno místo na kempování. Bral jsem to jako zátěžovou zkoušku svého nového, ještě nevyzkoušeného vybavení. I když by to stejně nic nezměnilo, alespoň jsem ušetřil za hotel. Minulou noc jsem toho moc nenaspal, takže jsem usnul rychle.

1. den

Ráno bylo deštivé, ale ležet ve stanu s očekáváním, jestli déšť ustane se mi opravdu nechtělo, a tak jsem vyrazil. Přeci jenom jsem se nemohl dočkat až začnu. Ještě asi 13 km se jde po zpevněné cestě, než se člověk konečně dostane mimo civilizaci na dobrodružství, kvůli kterému přijel. Můžete se nechat i odvést, ale počítejte s vysokou cenou.

Asi je teď správný čas říct, co to vlastně je Arctic Circle Trek. Jedná se o přibližně 170km dlouhou stezku mezi městečky Kangerlussuaq ve vnitrozemí a městem Sisimiut na pobřeží. Je vcelku jedno, kterým směrem se jde, stejně tak záleží na každém, na kolik dnů si cestu rozloží a kolik jídla tedy bude muset s sebou nést. Já se rozhodnul dát to za 8. Přeci jenom chodím rád a průměrných 20km denně mi přišlo tak akorát abych se unavil a usnul i v brzkých hodinách, co jiného taky ve stanu dělat.?

Nutno ještě dodat, že v místě, kde dnes končí silnice a začíná stezka se v roce 2020 začala budovat navazující cesta která má obě tyto destinace propojit. Těžko říct, jak dlouho jim to bude trvat, plán byl otevřít ji do jednoho roku, ale zatím stihli zbudovat jen pár desítek metrů a podle odhadů místních to zabere s ohledem na krátké léto dlouhé roky. I to byl ale důvod, proč jsem se rozhodl, i přes všechny cestovní komplikace, jet nyní a nečekat do roku příštího. Chtěl jsem si to prostě projít po svých a bez toho, aniž aby se kolem mě proháněli lidi na čtyřkolkách.

Ten den, ještě plný energie a elánu a připočteme-li již zmíněných 13km asfaltové cesty kde se šlo opravdu dobře, jsem zakončil na nějakých 30 kilometrech. Do dalších dnů se náskok bude hodit, přece jenom může někde být těžší terén, hůř se půjde a taky jsem chtěl kempovat pokud možno na místech k tomu určených, takže jsem měl v plánu někdy ujít 18km, jindy zase kilometrů 24. Sice cestou stále mírně pršelo, ale nebylo to nic, čím bych si to nechal pokazit. S trochou nepohodlí musí člověk počítat.

2. den

Dalšího rána jsem se vzbudil opět za deště, žádná průtrž mračen, ale balit hodinu věci, když prší, taky nic moc. Předpověď na celý týden ale nebyla vůbec příznivá, takže to pro mě nebylo zase až takové překvapení. Jen jsem spíš doufal, že by nemusela vyjít. Ani po pár hodinách cesty se ráz krajiny moc neměnil, spíše to bylo takové nudné a hodně blátivé. Víceméně není moc co popisovat. Až na pár polárních zajíců choulících se v dáli a menší stádo pižmoňů jsem prostě jen postupoval krajinou dál a dál a užíval si to ticho, které bylo všudypřítomné. Vcelku rychle jsem dosáhl svého cíle pro kempování. Počasí nevypadalo o moc lépe než tomu bylo ráno a i proto jsem se rozhodl dál nepokračovat. Navíc, přece jsem nepřijel proto, abych se hnal stále kupředu, důvod byl přesně opačný. Zastavit se. Stavění stanu, vybalení a srovnání všech věcí toho dne proběhlo už mnohem rychleji, a tak jsem měl spoustu času pustit se do křížovek.

3. den

Musím říct, že jsem byl mile překvapený jak lehce se mi prozatím dařilo usínat a byl jsem za to rád. Rána byla i proto skvělá, lehká snídaně, energetická tyčinka do kapsy a mohl jsem zase vyrazit. V průběhu dne mi cestu krátce zpestřilo mezi mraky prosvítající sluníčko, konečně. Věřte, že se mi ihned celé Grónsko rozzářilo pestrými barvami. Asi bych měl ještě podotknout, že jsem tam byl začátkem září kdy už se počasí pomalu chystá na dlouhou zimu a tomu odpovídaly i teploty, které ale stále byly nad nulou. I tak jsem ale v podstatě celou cestu nosil lehké rukavice a čepici. Většinou se tento trek chodí v letních měsících, kdy je počasí mnohem přívětivější a slunce někdy ani celý den nezapadá, jenže jak jsem již psal, situace ve světě v tu dobu bohužel cestování vůbec nepřála.

4. den

Další den nastala příjemná změna. Sluníčko hned od brzkého rána. S přibývajícím kilometry kdy mě cesta vedla stále více do kopečků jsem se dokonce začal i vysvlékat. Ovšem scenérie, které se shora začaly otvírat byly prostě úchvatné. Ne nadarmo se říká, že jedna fotografie vydá za tisíc slov. Asi bych měl teď přestát psát a přihodit pár fotek, ale chci zmínit ještě jednu věc která byla toho dne z mého pohledu zajímavá. Přebrodění řeky. Ano, věděl jsem o tom. Ač na svých cestách mám rád jistou dávku nevědění a trochu toho adrenalinu, menší příprava nikdy neuškodí. Po dosažení řeky jsem se nejprve oběma směry krátce vydal omrknut nejschůdnější místo, samozřejmě bez batohu, do toho dne jsem nepotkal jediného živáčka nebyl důvod se o své věci bát. Ale nakonec jsem usoudil, že se mi to nejvíce líbí tam kam jsem přišel. Koryto tam bylo trochu širší než v jiných místech, ale zdálo se to být proveditelné, ne až tak moc hluboké a proud přijatelný. Můžete samozřejmě hledat další hodinu jiný brod, lepší. Můžete hledat i most na který tam poukazuje cedule, ale jak jsem se později dozvěděl od jiného trekaře který ten most hledal, tak stejně žádný nenašel. Já se rozhodl přebrodit tam kde jsem a to raději hned, dokud svítí slunce, nežli později třeba ještě na místě horším. Důležité bylo nespadnout do vody i s batohem, dalo by se to nazvat úkol dne. Sundal jsem si boty, vyhrnul kalhoty nad kolena a s kamerou v ruce doufal, že to dám. Dal. Trvalo mi to asi půl minuty a ač jsem vstoupil v pantoflích, vyšel jsem bez nich. Ani jsem netušil, že jsem je v proudu ztratil, tak moc jsem své nohy necítil. Voda byla opravdu ledová. Tohle jsem samozřejmě hodně podcenil, nevhodná obuv vedla k tomu, že jsem své boty asi hodinu bezvýsledně hledal. Ne proto, že bych je potřeboval, to vůbec. Bral jsem si je víceméně kvůli tomuto přebrodění, ale nechtěl jsem za sebou zanechávat žádný odpad. I když jsem cestou sbíral odpadky druhých, tohle prostě neokecám. Za to se Grónsku omlouvám.

5. den

Ráno již bylo cítit, že jsem trochu ve vyšších polohách, v noci muselo trochu přituhnout. Zamrzlé kaluže a zasněžené vrcholky okolních kopců mému přesvědčení dodávaly na věrohodnosti. Nicméně při pohledu na oblohu bylo téměř jisté, že slunce opět zpříjemní mé putování a taky se tak později stalo. Krásné výhledy na četná jezera, která odrážela sluneční paprsky byly opravdu nekončící. Člověk se chtěl zastavit, lehnout si a nechat kolem sebe jen tak plynout čas. Nesmím ale zapomínat, že byla stále docela zima a já ani neznal profil cesty, a tak jsem pokračoval dál. Tohoto dne jsem se rozhodnul poprvé využít k přespání chatu, kterých bylo cestou k dispozici několik. Dalo by se říct, že můžete putovat od chaty k chatě a není proto potřeba nosit zbytečně stan. Asi by to opravdu šlo, ale pozor. Jsou to malé chatky, někdy je kapacita pro 4 osoby, někdy o něco málo větší, a i když ani v hlavní sezoně tudy neproběhne závratné množství trekařů, mohlo by se souhrou okolností klidně stát, že na vás jednoduše nezbyde místo, pokud by jste přišli jako poslední. Navíc. Nebylo by to pak moc jednoduché? Poprvé po čtyřech dnech jsem se setkal s jinými lidmi, kteří do chaty asi hodinu po mě také dorazili. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází a já šel spát.

6. den

Po probuzení mě čekalo skutečně velké překvapení. Hustá mlha a všude kolem sníh. Vstával jsem vcelku brzo, asi kolem 7h, ostatní ještě spali a tak jsem se v tichosti nasnídal a tím že odpadlo balení věcí mohl jsem před 8 vyrazit. Sice stále sněžilo, ale co, bude to prostě zajímavější. A taky že bylo. Doteď jsem se držel vyšlapané stezky a jen občas kontroloval svou polohu pomocí GPS, k čemuž mi stačil pouze můj telefon. Ale nyní? Stezka prostě zapadla sněhem a nebyla vidět. Až teď jsem si opravdu uvědomil, že jsem v Grónsku, za severním polárním kruhem a byla to bomba! Ano, několikrát jsem zabloudil, asi jsem šel všude možně jenom ne po stezce. Byl jsem totálně mokrý prodírajíc se až po krk keříky a různým jiným porostem a už vůbec jsem neřešil, že jdu po kotníky v kalužích které jsem se do té doby snažil buďto obejít, nebo alespoň se ctí projít. Ale není to ono dobrodružství, které jsem hledal? Jasně že je! I tuhle noc jsem se rozhodl strávit v chatě, naivně doufajíc, že mi oblečení do následujícího rána trochu proschne, ale upřímně? Ani se mi moc nechtěl stavět stan. Opět jsem se zde setkal se třemi Nory a ještě o něco později dorazil jeden promáčený Němec, který vyrazil o nějaký ten den později. Z vykládání bylo zřejmé, že jsme šli každý trochu jinudy, ale všichni jsme přišli tam kam jsme přijít měli.

7. den

Není nad to, když se člověk musí z teplého spacáku nasoukat do stále mokrých bot, ale vzhledem k faktu, že jsem hned po 50m narazil na menší potok a podařilo se mi tam zahučet, nemělo už ani cenu dál se tím nějak zabývat. Zajímavý začátek dne. Sníh ale přes noc zmizel a zase byl hezky, tak snad to trochu proschne. I z tohoto důvodu jsem se další dvě menší plytká přebrodění rozhodl uskutečnit na boso. Sice to bylo fakt příšerně studené, ale nechtěl jsem riskovat, že se mi při přeskakování po kamenech zase podaří do vody spadnout a celé hodiny, co se boty sluncem vysoušely, přijdou nazmar. Cesta mě vedla stále více do kopců kde nebylo takové riziko narazit na podmáčené pláně, které se někdy opravdu nedaly nikudy obejít. Stoupání bylo strmější a náročnější než jsem čekal. Sice mi v batohu ubyla nějaká váha tím jak jsem odjedl své zásoby, ale ta únava tam prostě už byla. Na druhou stranu jsem věděl, že to už jsou poslední kopce které musím vyšlápnout. A výhled? Ten tam byl překrásný.

8. den

Je tu mé poslední ráno. V klidu jsem si zabalil věci, dorazil zbytek zásob a vydal se na cestu. Zůstalo mi pouhých 13km do cíle. Počasí se opět nadmíru vydařilo, a tak jsem se mohl krásně loudat. Přehrával jsem si v hlavě celou svou cestu a nelitoval ani jediného okamžiku, ani jediné minuty. Pár kilometrů před městem jsem potkal dvojici místních obyvatel, mířících opačným směrem k jezeru na víkend, chvíli jsme rozmlouvali a na jejich poslední otázku, jestli můžu Grónsko doporučit jsem bez váhání odvětil, že Ano. Vím, že to asi není pro každého. Vím, že každý z nás hledá asi něco jiného, ale mě to prostě nadchlo a více než splnilo mé očekávání.

Bylo asi poledne, když jsem vstoupil do Sisimiut a musím říct, že se mi tam ani moc nechtělo zůstat. I když cesty nikam nevedou, jezdí tam opravdu velká spousta aut. To je ten náš konzumní život. Ok, musím se chtě nechtě zařadit. Měl jsem opravdu hodně času, moje loď dále na sever odplouvala až v 7 večer. Nakoupil jsem si tedy nějaké jídlo, pořádně se na lavičce před supermarketem najedl a vydal se hledat nějakou tu wifi kavárnu kde bych to odseděl, dal o sobě vědět a třeba se i trochu prohrabal ve fotkách. Až na jeden čínský bufet označený jako Café Sisimiut jsem ale nic nenašel. Popravdě řečeno, mezi lidmi se mi ani moc zůstávat nechtělo, a tak jsem zamířil do přístavu, sednul si a čekal. Čekání moc nemusím, ale na svých cestách už jsem načekal mraky hodin, tak to i tentokrát přežiju. Byla už docela zima, slunce se schovávalo za mraky a od moře foukal studený vítr, když mě oslovil starší pán z dílny, naproti které jsem posedával. Pozval mě dovnitř do tepla a nabídl vodku. Neodmítl jsem. Uli se v Grónsku narodil, originál eskymák a povídání s ním bylo příjemné a čas plynul velice rychle.

Nastal čas nalodit se - směr Ilulissat.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 6 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 6 x To chci taky zažít!

❤️ 10 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal samotar_na_cestach

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-05-08T07:44:46+02:00

samotar_na_cestach procestoval 69 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 4 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil