Dvě holky v Íránu

Když se mi naskytla možnost vycestovat do Íránu, řekla jsem si, proč ne. Bude to opravdová výzva! Přeci jen žijeme v zemi předsudků (ať už si to přiznáme, nebo ne) a řekla jsem si, že by bylo super si je nechat opět trochu vyvrátit. Samozřejmě netvrdím, že jsem neměla před cestou trochu strach a obavy, ale nakonec převládlo NADŠENÍ.

Cesta byla naplánovaná pouze na týden. Na Írán je to opravdu málo, ale každý den se počítá!

Cestovala jsem pouze s příručním zavazadlem (opravdu to stačí! Ušetříte čas i peníze).Cestou jsme měly mezipřistání v Kyjevě, který jsme si během naší prohlídky zběžně prošly.

Ale zpět k samotnému Íránu.

Nebudu tu rozepisovat, co vše jsme viděly, zažily. Spíše bych chtěla obecně vyjádřit mé hlavní pocity, a jak na mne tato země působila celkově.

Už po příjezdu hned první den bylo zřejmé, jak otevření a přátelští Íránci jsou. V brzkých ranních hodinách jsme bloudily a hledaly marně nějaké místo, kde bychom se nasnídaly. V tom nás jeden pán pozval k sobě do "restaurace" (spíš výloha s malou kuchyňkou) a že nám dá polévku. V první chvíli jsme si myslely, že se jedná o něco sladkého, jelikož do ní sypal skořici. Ale po prvním soustu jsme se na sebe tak nejistě podívaly (dobrý, nepřipadá to divný jenom mě!). Byla to polévka s masem a s něčím podobnému kroupám. V kombinaci se skořicí byl zbytek polévkové "hmoty" bez chuti opravdu na můj žaludek moc. Naštěstí jsme měly tu čest se prvně seznámit s tradičním pečeným íránským chlebem. Takže jsem se nakonec docela dobře nasnídala.

Zajímavá je komunikace mezi místními. Sice tomu vůbec nerozumíte, ale působí to na vás, jakoby se ti dva znali celý život. Jistě, určitě se jedná o zdvořilostní rozhovor, ale navenek to vypadá opravdu famózně.

Co pro mne příjemné rozhodně nebylo, tak bylo přecházení silnic. V Íránu auta na přechodech a celkově chodcům prostě nezastavují. Samotný jízdní režim je opravdu velmi odlišný. Působilo to na nás velmi divoce. Ale vše fungovalo a všichni jeli plynule a chodci přecházeli. Ani jsem neměla tu čest vidět žádnou nehodu (čemuž jsem se opravdu divila). Myslím si však, že běžně se tu bude nehod stávat dost. Ještě abych se vrátila k tomu přecházení, postup je následující - vkročíte do silnice a jdete. Musíte jít stejným plynulým tempem, abyste nerozhodili řidiče. To by mohlo totiž právě vyústit k nehezké nehodě. Řidič vás vidí a přizpůsobí tomu svou jízdu. Ale stejně jsem si na to nezvykla a vždy jsem se při přecházení někoho držela a zavírala oči.

O oblékání žen jsem již psala příspěvek na svém Instagramu (andy_slavice). Podtrhla bych asi jen nejdůležitější poznatky- ženy zde mají respekt (není to jako například v Saúdské Arábii, nebo v Indii). Nemusí a ani nesmí si zahalovat obličej. Oblékání není dnes již tak striktní, ale určitá pravidla se dodržovat musí, jelikož se jedná o islámskou republiku. Záleží také, v jakém regionu se nacházíte. Ve větších městech jsou pravidla většinou volnější. Když si vezmeme samotné nošení šátků, ženám to takto povětšinou vyhovuje. Berou to jako jakousi symboliku, že jsou zahalené pro okolí, ale odhalí se celé jen tomu svému vyvolenému (manželovi). Má to v sobě jisté kouzlo. Nemyslíte? Ale rozhodně jsem ráda, že my si můžeme nosit co chceme (i když občas by to bylo na pováženou).

Co mne také překvapilo, že jsme často viděly páry, jak se vedou za ruku. V tomto ohledu jsem žila v přesvědčení, že je to zakázáno.  A pak to vidíte na vlastní oči! Určitě ale opět záleží, v jaké části země se nacházíte. 

Pokud si myslíte, že rozvody nejsou možné, tak se také pletete. Ty jsou zde prý na denním pořádku. Často se lidé zde berou i jen proto, aby mohli spolu spát (jelikož bez svatby není sex dovolen). Dalším trendem je, jako u nás v Evropě, že počet svateb se snižuje a zvyšuje se věk žen a mužů v době prvního sňatku.

Samozřejmě jako v každé zemi jsou zde i temná úskalí a věci, které se nenesou v tak pozitivním duchu. Problémem z hlediska cestovního ruchu je, že stát investuje raději do armády a obrany než do ochrany památek. Což bude do budoucna veliký problém. Proto pokud chcete vidět Persepolis a jiná úchvatná místa, raději vyrazte co nejdříve, aby zde ještě něco zbylo.

Problémem je bezpečnostní situace, která se ale týká vměšování se jiných států do věcí Íránu. V samotné zemi se cítíte bezpečně. A to říkám opravdu upřímně. Navíc všichni mají v sobě zakořeněné, že se nekrade (oko za oko). Samozřejmě jiní turisté vás okrást mohou. Takže i tak bych si na věci dávala pozor. Ale nějaké kriminality a nebezpečí jsme se zde opravdu vůbec nebály. Dokonce jsem se zde k večeru cítila bezpečněji než u nás doma.

Jde krásně vidět, jak se snaží přizpůsobit turistům a pomáhat. Často za pomoc ani neočekávají peníze (jako v jiných zemích). Sami Íránci běžně kávu nepijí, ale protože turisté kávu chtějí, tak zde na všech turistických místech naleznete podniky a stánky nabízející tento nápoj.

Rozhodně doporučuji Íránskou kuchyni a nebojte se ochutnávat. Kolikrát to sice nevypadá nijak vábně, ale ta směs chutí a koření je opravdu neuvěřitelná. Jediné co mi opravdu nesedlo, byl vývar z ovcí. Měl opravu velmi zvláštní pachuť. A co jsem se neodvážila ochutnat byla specialita, která stojí i nemalé peníze - tzv."kalipače"(alespoň takto to znělo při vyslovování), což je vývar z ovčí hlavy (včetně očí, mozku atd.) a nohou.Stačilo mi vidět, jak ovčí hlava plave ve vývaru a zvedl se mi žaludek. Připravte se navíc na hromadu a hromadu rýže, do které velmi často přidávají šafrán (to byla mňamka). Ten jsme dostaly jako dárek, ale jak s ním neumíme pracovat, tak se mi na něj doma akorát práší (snad se někdy odvážím to zkusit). Souhrnně mají Íránci rádi slané a kyselé jídlo. Takže když jsem se zakousla do květáku a čekala chuť květáku, najednou to chutnalo jako kyselá okurka. Dále jsme si koupily jakési ovoce - zelené, vypadalo jako větší třešně a chutnalo jako kyselé nedozrálé třešně (což mi chutnalo). Aby prodejce tomu asi "vyšperkoval" chuť, tak nám to osolil. Nechápavě jsme na to zíraly. Vysvětlení je prosté. Používají hodně sůl, jelikož ta zadržuje vodu (aha!). U nás také začínáme pociťovat problém sucha a nedostatku vody. Představte si, jaké problémy s vodou musí mít v mnohem sušší zemi.Ještě jedna věc mne vlastně moc neoslovila a to byl nápoj, který vznikne tak, že smícháte jogurt s jemně perlivou slanou vodou a přidají se do toho někdy ještě různé bylinky. Chutnalo to jako vincentka s jogurtem. Lokla jsem si a předala láhev dále.Zvláštní byl dezert, co byl udělaný z vařeného rozmixovaného masa, smíchaný s jogurtem a cukrem.Když nám bylo řečeno, z čeho to je, tak jsme nechápaly, že to může takto chutnat. Chutnalo to totiž jako termix. Vaří a kombinují věci, co by nás ani nenapadly. To mě na tom strašně baví.

Mrzelo mě, že jsme na cestu měli tak málo času, jelikož Írán je opravdu rozlehlá země. Ale jsem ráda,že jsem alespoň takto trochu mohla nahlédnout pod pokličku. Teď už vím, co mne zde čeká až se sem jednou vrátím.Rozhodně bych se chtěla podívat do hor na severu, zavítat do pouštních oblastí a projet se podél Perského zálivu. Takových míst a měst a památek, že snad ani měsíc by vám nestačil na to, procestovat zemi celou!

Nebojte se, nenechte se ovlivňovat médii ani nikým dalším.  Další netradiční a skvělé zážitky čekají. 

A že jich v Íránu zažijete určitě spoustu!