Fuerteventura - větrný ostrov potřetí
V minulých dvou letech jsme již dvakrát navštívili tento druhý největší, ale málo osídlený i turisty ne až tak navštěvovaný ostrov. A k pobytům v lednu a červenci jsme přidali zářijový.
Cestopis z roku 2021 napsal Tesna
Když se na jaře začaly rýsovat destinace, které bude možné navštívit bez nutnosti testů a aerolinky začaly přicházet s letovými řády a letenkami za zajímavé peníze, vybrali jsme si z nedalekých Katowic přímý let s Wizzem na Fuertu. Po předloňském ještě po všech stránkách normálním lednu a loňském červenci, již plně poznamenaném kovidovým šílenstvím, to byla naše třetí návštěva tohoto kanárského ostrova. Třetí, a přeci jen zase o mnoho normálnější než ta loňská, v mnohém depresivní, kdy ten loňský cestopis také naleznete na těchto stránkách.
Z Katowic startujeme odpoledne a dle obsazenosti parkovišť u letiště i počtu lidí na něm je zřejmé, že zde se letecký provoz již vrací do normálu, na tabulích odletů i příletů svítí desítky spojení. Po dlouhé době také letíme s odbaveným zavazadlem, kdy 1x 20 kilo vyšlo levněji než 2x priority s příručákem. Při rezervaci letenek se mi poprvé stalo, že než jsem dokončil a zaplatil rezervaci, tak už tarif za danou cenu zrovna v té době někdo jiný vykoupil. A letenky tak byly o 10 nebo 20 zlatek dražší než před chvílí, ale na druhou stranu, o naprosto stejnou částku zlevnilo odbavené zavazadlo, takže součet změn byl nulový.
Výhled ze střechy na maják
My také poprvé procházíme do patra loni a letos rozšířeného terminálu B a nebýt paní, která snad letí poprvé a hrozně diví, že existuje nějaký limit na převoz tekutin a přes 5 minut blokuje bezpečnostní kontrolu, jak tam přebírá a vyhazuje lahvičky s kosmetikou, by i tato část cesty nestála za zmínku. Letadlo je plné zhruba z osmdesáti procent a my po pěti hodinách letu krátce po soumraku přistáváme na Fuertě. Průchod přes vstupní kovidovou kontrolu je s QR kodem, který na rozdíl od loňska už lze vyřídit dohromady a najednou na celou skupinu cestujících nebo rodinu, otázkou okamžiku.
Náš Miník
Na veřejném parkovišti, kde má svou obvyklou mobilní kancelář Plus Car, fasujeme naše vozítko pro náš týdenní pobyt – modrého Miníka v kabriu. Jde opravdu o malé autíčko s malým kufrem, obzvláště v této otevřené verzi, takže máme problém tam vecpat naši cestovní tašku. Až v průběhu našeho pobytu pak zjišťujeme, že i toto má své technické řešení a že lze do „kufříku“ dát větší kus zavazadla, než by se mohlo zdát. Po vyřízení nutných formalit vyrážíme na jih směr Morro Jable, kde máme zajištěno ubytování na první tři noci našeho pobytu. Je to zhruba 80 kilometrů, což je v místních podmínkách zhruba hodina cesty. Cestou se ještě krátce před zavíračkou stavujeme v Caleta de Fuste na drobný nákup proviantu v Hyperdinu, které známe z naší minulé návštěvy. Pak už valíme nocí po úplně prázdných cestách a ve finále i po dálnici na jih.
Ubytování máme v komplexu dvou budov Lemon and Soul Cactus Garden v centru turistické části Morro Jable, přímo u hlavní obchodní promenády a majáku. Paní na recepci nás upozorňuje, že bar u bazénu zavírá za 15 minut, takže my ještě s bágly vyrážíme na dva osvěžující drinky k vysmátému barmanovi. Tak jako loni máme v Morro Jable ubytování AI, protože při rezervaci předem někdy začátkem června přes Cheaptickets se dostáváme na vynikající a v současnosti již naprosto nedosažitelnou cenu 41 USD na osobu a noc. Za tuto cenu fasujeme skutečně velký pokoj, jehož jedinou nevýhodou je výhled z balkonu do vnitrobloku, sic plného zeleně. Nevadí, na pokoji stejně trávíme minimum času, ten můžeme strávit u bazénu u baru nebo na střechách obou budov ubytování s výhledem na turistickou část Morro Jable, maják i moře. A navíc, uvnitř je pak příjemný chládek a slunce nám nepere do okna.
Co se týká stravování, i zde je rozdělení ubytovaných na skupiny, my se oficiálně dostáváme do třetí, té s časy až na konci, což nám plně vyhovuje. Lepší než když jsme loni začínali snídaní v 7:30. Jak ale v průběhu pobytu zjišťujeme, rozdělení na skupiny je opatření opět již pouze naoko, protože v jídelně, která je ve stravovacích časech otevřena průběžně, to nikdo nesleduje a „provoz“ je sám o sobě plynulý, bez nějakých špiček nebo návalů. A i když jsou v jídelně uplatňována dnes již zcela běžná kovidová opatření, tak jídlo i nápoje si můžeme brát sami.
Den první - Cofeta na rozjezd
První den po snídani sedáme do našeho Miníka a vyrážíme na naše jednoznačné „must“ při každé naší návštěvě Fuerty – pláž Cofete. Po prašné roletovité cestě tentokrát jedeme vcelku opatrně, tohle vozítko přeci jen není na takovou cestu stavěné a drncáním i rachotem zpod motoru nám to dává celou cestu najevo. V horském průsmyku nad pláží je to poprvé, co nám zde vítr nerve dveře auta z rukou a my zde můžeme za solidního počasí strávit pár minut. Když přijíždíme na parkoviště u pláže, tak toto je solidně zaplněné, ale lidé jsou po široké a dlouhé pláži rozptýleni tak, že si bez problému nalézáme náš soukromý pás asi 50 metrů.
Narváno vpravo ...
... i vlevo
Počasí je parádní a voda teplá tak, že i já se zde na rozdíl od minulých návštěv poprvé v teplé vodě koupu. Po třetí hodině návštěvníků na pláži rapidně ubývá a časem jsme tam skoro sami. Když my i naše autíčko přetrpíme cestu zpět, vracíme se na ubytování a poté vyrážíme na hlavní obchodní třídu. Jaký to rozdíl proti loňsku, kdy zde byl otevřen jeden obchod či restaurace z pěti. Nyní, i když to asi ještě není plně v normálu, je poměr obrácený a již to tu zase naplno žije. Po večeři pak trávíme čas na střešní terase, protože dole u bazénu je společenká zábava pro převážně německou klientelu – hraje se zde bingo. To sice znamená, že vždy musím sjet dolů 9 pater pro drinky, ale výhled ze střechy, kde jsme sami, je parádní. A s blížící se jedenáctou a zavíračkou baru pak veselý barman postupně mění poměr základních surovin v našich Cuba libre stále více ve prospěch rumu …
Den druhý - když nám fouká na maják
Druhý den našeho pobytu máme v plánu poznat část východního pobřeží, kam jsme se při předchozích návštěvách nedostali. První naší zastávkou je maják Faro de la Entallada. Ten leží úplně bokem a vede k němu slepá cesta. Ta, i když je na ní oficiálně šedesátka, je kvalitou výše, než naše mnohá okreska, takže ji proletíme výrazně rychleji. Nejzajímavější je poslední asi kilometrový úsek cesty opuštěným údolím, kdy se cesta zúží a v zatáčkách a serpentinách stoupá nahoru na útes, kde je před majákem velké parkoviště. Samotný maják je široká a vcelku majestátní stavba. Pod ním je kousek stezky po útesu na vyhlídku, kdy stačí sestoupit pouhých pár metrů z parkoviště a okamžitě čelíme silným poryvům větru takovým, že máme problém udržet v ruce při focení telefon.
Při cestě zpět zajíždíme do vesnice Las Playitas, která působí krátce po poledni naprosto ospale. Procházíme opuštěnou pobřežní promenádu s výhledem na oblouk místní dlouhé pláže, na které je jen pár lidí. Přímo u promenády narážíme na dům, jehož majitelé mají velmi zvláštní vkus. Plochu kolem domu, těžko tomuříkat zahrada v našem pojetí, mají totiž různě vyzdobenou všemožnými samorosty či kameny, ale hlavně kozími lebkami a kostmi.
Las Playitas
Hororová zahrádka
My pokračujeme do průmyslového městečka Grand Tarajal. Zde už je o poznání živěji. Procházíme si promenádu až do centra městečka a pak jdeme na několik set metrů širokou městskou pláž, která se táhne v oblouku na východ od přístavu. Koupání je zde parádní, voda je vyhřátá a na celé dlouhé pláži je jen něco málo přes deset lidí. Cestou zpět do Morro Jable se ještě zastavujeme v Costa Calma na drobný nákup v menším obchodním centru, které je ovšem až na Hiperdino v patře téměř prázdné či mimo provoz. Večer pak po večeři končíme u baru, kde si vyslechneme i pár světoznámých hitovek z vystoupení místní zpěvačky.
Knihovna na promenádě
Městská pláž Gran Tarajal
Den třetí - krmení divé zvěře
Třetí den po snídani balíme kufry a přesunujeme se na sever, do Corraleja. Celý den ale plánujeme strávit v místní ZOO/záchranné stanici Oasis Park, kam přijíždíme okolo jedenácté dopoledne. Podle počtu aut a autobusů na parkovišti je jasné, že nás žádný nátřesk dnes nečeká. Standardní vstupné je 35 EUR, ale pokud si vstupenky koupíte alespoň den dopředu přes web, tak dostanete 10% slevu, tzn. pak jde o 31,50. Během dne shlédneme vystoupení lvounů a dravců, stejně jako představení nejrůznějších plazů. ZOO je poměrně rozsáhlá, takže se tu dá v pohodě strávit celý den. Zajímavou je rozhodně zadní část zahrady se stovkami nejrůznějších kaktusů. Lákadlem je také krmení velbloudů a žiraf, kdy u pokladny můžete za 3 EUR koupit dva balíčky – jeden se senem pro velbloudy (asi to nejdražší seno na světě) a druhý s jablky a mrkví pro žirafy.
Stačila chvilka nepozornosti a jeden velbloudů mi sežral i ten papírový pytlík. U žiraf je vcelku plno a živo, ale ve chvíli, kdy slečna na místě vyprodá všechny pytlíky s jablky, lidí rapidně ubývá. Momentálně je centrální část zahrady v rekonstrukci, ale přístupné je prakticky vše. Když pak po páté večer odjíždíme, na parkovišti už je jen pár aut. Za zhruba hodinu jsme na severním cípu ostrova, v Corraleju, kde máme ubytování v apartmánech Dunas Club kousek od rušného centra města.
Mazlík
Kaktusová zahrádka
Bohužel, jak se ukazuje následně, volba ubytování není tentokrát nejšťastnější. Fasujeme sice pokoj s bočním výhledem na moře, ale hlavně také s výhledem na protilehlou budovu přes ulici, která má nevyužité přízemí zazděné. Navíc ulice, která je hlavním příjezdem do přístavu a k trajektům, je od časného rána do večera velmi živá a hlučná, takže musíme spát se špunty v uších.
Dunas Club
My se ubytováváme a ihned vyrážíme po promenádě kolem restaurací do centra, kde si chceme dát drink v našem oblíbeném malém baru Mojito Beach Bar přímo u pobřeží. Ten je dnes plný do posledního místa, takže pokračujeme o kousek dál, kde sedáme před podnik, který se tváří jako motorkářský, na pár kousků. A jak zjišťujeme, i cerveza grande zde znamená pouhé 4 deci. Protože zde už máme ubytování jen se snídaní, dáváme si v jednom rychlém občerstvení za 5,50 kebab …
Den čtvrtý - je libo popcorn?
Ráno vyrážíme na snídani. Ta se podává v běžné restauraci v přízemí hotelu a na výběr je na lístku spousta baget, sendvičů či národních typů snídaní. Volíme bagetu a italskou snídani, což jsou tři malé a téměř nepoživatelné keksy s nugetou, takže se dělíme o bagetu, která je jednoznačně lepší a větší volbou, postačující pro oba. Po snídani vyrážíme Miníkem za místní raritou, která zatím unikala naší pozornosti – po prašné cestě jedeme na Popcorn Beach, která se nachází pár kilometrů západně od Corraleja. My i auto opět trpíme po nezpevněné cestě a po nějakých 10 minutách parkujeme kousek od této unikátní pláže, kterou tvoří bílé kamínky tvaru a velikosti kukuřičného popcornu. U pláže je několik tabulí, které upozorňují na to, že pod velkou pokutou je zakázáno tyto kamínky odnášet. Kousek od pláže je také jakýsi podivný soukromý objekt, dům či nějaká pseudohospoda?
Popcorn Beach
My pak pokračujeme dál na západ, ještě pár kilometrů po prašné cestě, do ospalé vesničky Majanicho kolem malého zálivu/mělké laguny. Odtud už jedeme po normální asfaltové cestě do Cotilla k majáku, také naší pravidelné zastávce na Fuertě. Odtud pak míříme zpět na jih od Cotilla ke krásným písečným plážím, kde se chceme okoupat. Bohužel, vlny a vítr jsou dnes takové, že je to nemožné, pláže jsou prázdné a pod dohledem pobřežní hlídky. Takže jen pár záběrů a zkoušíme to na druhé straně Cotilla, kde je několik krásných menších písečných pláží. Vlny zde sice nejsou, ale teplota vody není nic moc a hlavně vítr nás bičuje pískem tak, že vydržíme na pláži asi jen půlhoďky a mizíme. Je nám jasné, že dnes z koupání v moři nic nebude, tak si uděláme volnější odpoledne u bazénu.
Majanicho
Pro návrat do Corraleja volíme zajížďku přes La Olivu, kde se zastavujeme u kostela, a vyhlídku Mirador de Vallebron s výhledem na sopku Tindaya. Pokračujeme údolím na východní pobřeží a pak nenajíždíme na dálnici, ale do Corraleja jedem pobřežní silnicí okolo dun. Na všech plážích dle očekávání silný vítr, vlny a červené vlajky. Pozdní odpoledne, než zapadne slunce, trávíme u bazénu a pak vyrážíme do víru maloměsta. Tentokrát je náš oblíbený bar téměř prázdný, takže si dáváme džbánek sangrie a pak pokračujeme do centra na hlavní pěší zonu s obchody a restauracemi. Protože jsme výlet doposud absolvovali s pouhými třiceti eury v peněžence, chci v nějakém bankomatu vybrat hotovost. Když to zkouším u banky Santander, hlásí bankomat za výběr poplatek 8 EUR. Takže tady fakt ne, další pokus kousek vedle u BBVA, zde jde už o akceptovatelných 1,80 EUR.
Pláže u Cotilla
La Oliva
Když pak bloumáme po bulváru, zastavíme se u velkého steakhousu, kde nás sympatická naháněčka láká k návštěvě. Proč ne, pořádný flák masa nemůže nic zkazit. A to ještě nevíme, co nás čeká … Objednávám si T-Bone steak, a po půlhodině dostávám takovou porci, jakou jsem ještě neviděl. Steak je přes celý talíř a jeho hmotnost odhadujeme tak na 800 gramů, ve finále máme oba co dělat, abychom nenechali žádné zbytky …
Maxisteak
Den pátý - severní turistický okruh
Další den již víme, co si zvolit na snídani, takže dojmy se zlepšují, navíc se dáváme do řeči se servírkou, která je původem ze Slovenska a zde žije již přes 12 let. Po snídani sedáme do Miníka a vyrážíme do vnitrozemí za dalšími „povinnými“ návštěvami místních zajímavostí. První zastávkou je pobřežní odříznutá vesnička Los Molinos, kde je překvapivě pěkná a skoro prázdná pláž. Plavčík se zde ve stínu nudí a my se krátce po kolena osvěžíme ve vodě, která je zde na západě obecně zhruba o dva stupně chladnější než na východě. Ze dvou restaurací v tomto zapomenutém kraji funguje pouze ta na začátku vesnice, s provozem do 19:30. Určitou zajímavostí je určitě i malá hvězdárna hned vedle zdejšího typického větrného mlýna, které míjíme cestou do Los Molinos.
Los Molinos
Další zastávkou je vyhlídka Morro Velosa. Závora u hlavní cesty je na rozdíl od loňska zvednutá, takže úzkou cestou stoupáme na vrchol, kde je restaurace a muzeum. Brána je ale zavřená, vše je stále mimo provoz. Procházíme se po vrcholu, ze kterého může být skutečně pěkná vyhlídka na severní část ostrova. Tentokrát tomu tak není. Tak jako prakticky po celou dobu naší letošní návštěvy Fuerty zde totiž panuje calima – saharský písek ve vzduchu, a rozhled není nic moc. Nahoře jsme úplně sami.
Calima
Pak pokračujeme do nedalekého sedla k nadživotním sochám indiánských náčelníků a po krátké zastávce sjíždíme serpentinami do Betancurie, malebného městečka a bývalého hlavního města ostrova, které je zelenou oázou obklopenou kopci ve vyprahlé krajině. Na spodním parkovišti, kde od naší poslední návštěvy dorazilo zelené šílenství a vyrostla nabíječka pro elektromobily, parkuje asi 20 aut.
Stezkou ve stínu vyrážíme do maličkého centra městečka, které tvoří velký kostel a pár bloků domů, ve kterých jsou dnes restaurace a pár obchůdků se suvenýry. Je neskutečný pařák a okolo kostela je pouze pár turistů, hlavní polední nápor a autobusy jsou už pryč. My se jdeme zchladit do třílodního kostela, kde je sbírka sakrálního umění. Vstupné je 1,50 EUR. Vevnitř jsme skoro sami. Kostelu dominují dva zdobené oltáře a unikátem je sakristie s vyřezávanými dřevěnými stropy a sbírkou olejomaleb.
Protože odpoledne pokročilo a je fakt vedro, míříme zpět ke Corraleju k dunám, kde se chceme někde okoupat. Dnes tolik nefouká, takže na jedné z trošku před vlnami chráněných plážích to vcelku jde azůstáváme tam až do večera. Cestou do města se ještě zastavujeme u několika velkých a osamělých hotelů na pobřeží, kde se jdeme kousek projít a obhlédnout místní dlouhé a široké pláže, kdy části přímo u hotelů jsou klasicky turistické, s řadami lehátek a slunečníků.
Zase plno
Pláže u hotelů
Den šestý - větrné lážo plážo
Poslední celý den našeho pobytu už pojímáme naprosto odpočinkově. Vyrážíme na krátký výšlap do dun u pláže Alzada, kromě nás je zde pouze pár dvojic. Poté se přesouváme přímo na pláž, jejíž výhodou je to, že přilehlé parkovistě má velmi omezenou kapacitu, takže pláž nemůže být přeplněná. Když jdeme podél cesty, vidíme stopy někoho, kdo zde s autem zase zapadl pouhý metr od asfaltu. Vlny jsou zpočátku jakž takž snesitelné, takže se párkrát zchladíme v moři, ale postupně koupajících ubývá tak, jak se zvedá vítr a vlny zvětšují. Přibývá kitařů, až jsou v moři pouze tito. Ostatně kitaři jsou zde v Corraleju výrazně početnou komunitou, někteří vypadají tak, že snad ani neví, který je dnes rok …
V dunách
Asi tu někdo zapadl
Další z přeplněných pláží
Protože se zde už kvůli vlnám nedá koupat, přesunujeme se 20 kiláků na jih nad Puerto del Rosario do Puerto Lajas, kde jsme už loni objevili pláž bez vln. Tak je tomu v silném větru i tentokrát, super koupání v pozdním odpoledni a na celé dlouhé pláži asi tak dvě desítky lidí. Sledujeme i normalizující se letecký provoz, v některých chvílích odlétá letadlo co 5 minut. V podvečer zajíždíme do hlavního města, kde se procházíme po městské promenádě. Město je z poloviny uzavřené, je tu nějaká pouť či co, městem duní hudba a kolotoče. I zde je vidět, jak se situace za rok změnila – loni zde bylo až na pár zatoulaných turistů úplně mrtvo, tentokrát si to zde žilo svým obvyklým ospalým sobotním životem, kdy se zahrádky podniků v zapadajícím slunci postupně plní převážně místními. I my si sedáme před jeden z nich a zkoušíme pár místních tapas. Po západu slunce jedeme do Corraleja, tentokrát volíme rychlejší cestu po dálnici. Vyrážíme na poslední obchůzku městem a v rušné ulici plné barů u přístavu se s Fuertou loučíme posledním točeným kouskem.
Historie a současnost hlavního města
Den sedmý - odletový adrenalin
Ráno po snídani balíme a opouštíme hotel. Ještě si zajdeme do města koupit kebab na odpoledne, abychom se na cestu nevydali hladoví a máme tak konečně šanci poznat tvář města za světla. Pak míříme na jih, kdy se konečně zlepšuje viditelnost a my máme poprvé příležitost vidět jasně nedaleké Lanzarote i ostrůvek Lobos. Pokračujeme jako o den dříve na poklidnou pláž do Puerto Lajas, kde se tentokrát musíme schovávat před silným větrem za nízkou místní vegetací, naštěstí ani dnes zde nejsou vlny, takže koupání je v pohodě. Po páté se zvedáme a míříme na letiště, kde necháváme auto s klíčkem a parkovacím lístkem na podlaze.
Někde v Corraleju
Další mlýn v centru
Odlet je tentokrát trošku adrenalinovější záležitost, protože letišti kolabuje odbavovací systém. Hodinu se tak neděje vůbec nic a přesun do letadla je pak s pomalou bezpečnostní kontrolou a průletem přes duty free úplně naknap. Zpět letíme velkým Airbusem A321, letadlo je plné zhruba z poloviny, takže večerní let probíhá naprosto v klidu. S letuškou si taky vyjasňujeme zmatky ohledně sedadel, kdy na check inu dostáváme jiná než původnií sedadla, a pak u gate je opět další změna. Hodinu po půlnoci jsme v Katowicích, kde překvapivě neprší, jak to obvykle při našich návratech bývá.
A pár zkušeností na závěr ...
Letošní návštěva Fuerty už nebyla tak cestovatelsky hektická, jako první dvě, protože ostrov už máme vcelku projetý a letos jsme tak až na pár „novinek“ jen vybírali z toho, co jsme poznali už minulých letech. Pozitivní byla i normalizace cestování a fungování na místě, kdy to už zase skoro normálně žije proti loňské mrtvé sezoně.
Puerto Lajas
Určitě musím zmínit ceny, my jsme si auto i ubytování na konec září rezervovali počátkem června, kdy rozjezd sezony byl ještě ve hvězdách a velmi nejistý. Takže ceny obojího, u ubytování více, byly proti normálu ještě velmi příznivé. S tím, jak se sezona evidentně rozjela dobře a tento trend se očekává dál (letecké společnosti počítají s tím, že na Kanáry dopraví během zimy 21/22 o 10% turistů více než před kovidem), letí ceny rapidně nahoru a ubytování šlo od jara, když se podívám na to, které jsme měli my, o 40-80% nahoru. Ještě větší masakr jsou ale ceny aut v půjčovnách, které přes tu průserovou zimu rozprodaly své flotily a nyní nejsou schopny je obdobně rychle opět rozšířit na potřebné počty.
Podvečer v Corraleju
Takže ten, kdo zná místní ceny, obzvláště u obvykle nejlevnějšího Plus Car, se nestačí divit. Ty tam jsou časy loňských extrémních 60 EUR za týden za Pandu, i těch dříve běžných 90. To platilo snad ještě na to jaro, nyní při rezervaci i skoro dva měsíce dopředu začíná cena na 200 EUR. Což není nic proti tomu, když chcete využít různé super akce na letenky, se kterými v posledním období doslova roztrhl pytel, a chcete si auto rezervovat jen pár týdnů dopředu. Zde pak ceny často začínají u Plus Car na 400 EUR na týden za obyčejnou Pandu a na 480 za Polo či Fabii. Loni nás Porsche cabrio vyšlo levněji … Využívají totiž skutečnosti, že jejich velký konkurent CICAR je často na týdny dopředu kompletně vyprodaný a pak si můžou nastřelit takto šílené ceny. Třeba před naším pobytem na Fuertě byl CICAR vyprodaný minimálně 2 týdny předem.
Podobně ceny občerstvení. Loni lákaly podniky na pivo za 1 – 1,50 EUR, dnes už je zase běžný zhruba dvojnásobek. I když na druhou stranu mi připadlo, že třeba velká konkurence restaurací a barů ještě i teď trošku sráží ceny jídla, kdy výše zmiňovaný mega T-Bone steak stál 17,50 a zhruba poloviční ze svíčkové 14, tzn. částky velmi výrazně nižší než v naší domovině, o nesrovnatelné gramáži vůbec nemluvě. Se stravováním venku letos nebyl žádný problém, protože podniků všech cenových kategorií je opět otevřeno spousta, záleží jen na vaší peněžence. Upozorním opět jen na to, že někde mají ceny na lístku uváděné bez místní 7% DPH, jinde je už daň zahrnutá.
Už se paří naplno
Co mne ovšem nepřestává fascinovat, je kvalita silniční sítě. Krásné, široké a přehledné cesty, až na výjimky s minimálním provozem. Mnohde je omezení na 80, 70 nebo 60, ale všichni si to stejně hrnou skoro všude stovkou. Všechno je krásně značené, perfektní je i podélné značení na cestách, které přispívá k bezpečnému a přehlednému provozu i na zdánlivě komplikovaných křižovatkách. Ty páteřní pak tvoří velké přehledné kruháče.
Obavu jsem měl z toho, že ve Španělsku od letoška platí v uzavřených obcích na jednoprodových silnicích třicítka, ale co jsme viděli, reálná aplikace na Fuertě je téměř nulová a všude stále platí běžná padesátka. O to ještě víc překvapuje minimálně vytížená dálnice v pusté jižní části ostrova, kde jsou rychlostní omezení 90 – 110 nasázena často velmi náhodně a bez vazby na cokoliv. Ostatně na severu se usilovně pokračuje v prodloužení dálnice směrem k hlavnímu městu, takže za chvíli bude celá trasa do Corraleja sjízdná po čtyřpruhu. A stejně tak se něco kutá na jihu obchvatu hlavního města, kde je mezi letištěm a salinami za Caletou de Fuste nejpomalejší část páteřního tahu FV2.
V době našeho pobytu byl benzín N95 mezi 1,06 u no name pumpy někde ve vnitrozemí po 1,25 u Shellky v Morro Jable. My jsme za týden najeli přes 750 kilometrů a díky místnímu plynulému provozu i geografické plochosti ostrova s neuvěřitelnou spotřebou blížící se dieselu – 5,5 litru na sto.
Září, jak jsme zjistili už loni na Tenerife, je ideální doba pro návštěvu Kanárů, protože už nejsou takové polední/odpolední pařáky jako v létě, ale Atlantik je asi nejteplejší z celé sezony. Na východě ostrova měl okolo 24 stupňů, na západních plážích okolo 22. Co se nám opět potvrdilo je fakt, že Fuerta je větrný ostrov. To pak může výrazně ovlivnit plány, pokud chcete trávit čas na plážích. Člověk pak musí být flexibilní, mobilní a znalý místa, aby v takových případech prostě odjel někam jinam, kde až tak nefouká nebo nejsou vlny.
Tak zase někdy ...
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 40 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Řekl bych, že jde o běžnou lidskou lenost alias zkratku dlouhého názvu :-)
Díky, přečetl jsem si tento zajímavý cestopis o ostrově Fuerteventura, o kterém jsem přemýšlel v únoru 2021, ale nakonec kvůli většímu počtu požadovaných testů nebyl zatím navštíven.
Dodatečně by mě zajímalo, odkud pochází ten název Fuerta? Že by přímo od místních? V minulosti jsem o Fuerteventuře slyšel mluvit jako o Fuerte. 🤔
Jj Fuerte rikaj vsichni Prazsky (radoby) surfari, taky uz sem nad tim premyslel :D
Kazdopadne vsechny tvoje cestopisy me fakt strasne bavej, cetl jsem tenhle dokonce na 2x (miluju jak jsou podrobne) a mas jeden z nejlepsich formatu na CL, hezky fotky a clovek kdyz to cte tak ma pocit ze tam byl taky :D Je to takovej poctivej ordnung must sein nemeckej styl, to me bavi - az to vydas knizne, jeden vytisk kupuju - dam si ji vedle Katcineho "za Kacku" (to si schovavam na prvni po Covidovou cestu za velkou louzi :D)..
Díky za uznání, jsem rád, že se to líbí a někomu snad i pomůže. Proto se snažím tam dávat i praktické věci a drobnosti tak, jak je na CL sbírám já a už několikrát to bylo tím prvotním podnětem pro nějakou další cestu.
Nápad s knižním vydáním mi lidi okolo podsouvaji už dávno, třeba na to jednou dojde :-) Zatím jen doufám, že svět už přestane blbnout a budou přibývat další kapitoly a cesty ...