Iron Ore Train
Ještě drahnou chvíli jsem pozoroval ubíhající se noční krajinu, zatímco mírný deštík proměnil rozfoukané částečky železné rudy v mazlavou hmotu, která téměř dokonale pokryla celé mé tělo
Cestopis z roku 2022 napsal samotar_na_cestach
Mauritánie
Právě přistávám uprostřed nekonečné pustiny, vítejte v Mauritánii. Už při pohledu z okýnka letadla, při přeletu části mauritánského území, mi ráz krajiny dával tušit, že půjde o velké dobrodružství a mé obavy z tohoto výletu to teda vůbec nezmírnilo. Z letadla jsme vystoupili přímo na letištní plochu a při zpětném pohledu na ranvej, která byla dost zavátá pískem, jsem byl vcelku rád, že přistání proběhlo tak hladce. Po nezbytných procedurách a vyřízení víza, což nebylo až tak zdlouhavé, jak jsem se trochu obával, na mě už čekal přistavený hotelový taxík. Nebylo sice těžké mě v davu identifikovat, ale pro jistotu měl řidič od hotelu poskytnutou mou fotografii, kterou jsem jim dříve zaslal. Byl jsem s ní pomyslně spárován a mohli jsme konečně vyrazit. Ani po delší jízdě však stále nebyla v dohledu žádná zástavba, a to mě trochu mě zneklidnilo. Měl jsem totiž za to, že hotel bude od letiště nedaleko. Až teď jsem se narychlo začal za pomoci GPS seznamovat s realitou. V mapě jsem tak zjistil, že i když městské letiště je také značeno jako mezinárodní, přistáli jsme na jiném mezinárodním letišti, které bylo od města více vzdálené. Má chyba, špatné plánování.
Po příjezdu do místního města můj kulturní šok pokračoval a musím přiznat, že jsem si v jeden čas říkal: "Co tady sakra jako chceš dělat?!" I přesto, že je Nouakchott hlavním městem, lidé tam stále jezdí na oslech, anebo v autech, která byste u nás stěží hledali i na vrakovištích. Chybějící zadní světla a v nich uhnízděná kuřata, byla jen jedna z věcí, která mě cestou zaujala. A to hovořím o autě, které nestálo zaparkované někde u stodoly, nýbrž které před námi jelo!
Řidič mě vysadil u mého hotelu, bohužel jsem mu ale za jízdu nemohl zaplatit. Směnu peněz mi totiž slíbil majitel hotelu, který tam ale zrovna nebyl. Mimo to bych dal ruku do ohně za to, že jsme se domlouvali, že za odvoz zaplatí hotel, a poté se srovnáme. Nebyl ale problém se domluvit na pozdější platbě, kam bych taky utíkal, že?
V hotelu po krátkých zmatcích, kdy zaměstnanci zjevně netušili, že přijedu, ze mě po vypití velké kávy všechno konečně spadlo. Ještě když jsem posedával v příjemném stínu na dvorku hotelu a vstřebával co všechno jsem už za těch pár hodin viděl, kvapem ke mně přisedl prodejce suvenýrů. Asi se rozkřiklo, že přijel někdo nový😀 Vzhledem k tomu, že na rozdíl od zaměstnanců hotelu mluvil anglicky, umocnil tím mé přesvědčení, že se tato odyssea nakonec obrací k dobrému. Nebyl vlezlý, vyplázl jsem tak z dobroty srdce tomuto původem Senegalci 10 euro za malou vyřezávanou žirafu a tuším, že oba jsme byli spokojeni. Nejsem sběratel suvenýrů, ale rozhovor a přivítání to bylo z jeho strany opravdu příjemné a těch pár euro mě asi taky nezabije.
O něco později mě konečně ubytovali v jednom ze stanových pokojů na střeše hotelu, což bylo řešení vcelku originální, útulné i písčité zároveň. Poté, co jsem si na matraci vybalil svých pár věcí, zavrtal jsem se do lehátka před „pokojem“. I když bylo nesnesitelné horko, nějak mě nic lepšího ani nenapadalo. Záhy jsem také potkal i prvního evropského turistu, který právě vylezl z open air sprchy. Taky skvělý nápad. Už si ani nepamatuji odkud byl, ale po krátké rozpravě jsem s ním směnil alespoň pár euro na menší nákup potravin.
Dalšího rána pokračovalo čekání na majitele hotelu kvůli slíbené výměně peněz. Když ale stále nepřicházel, ani nijak nereagoval na mé zprávy, rozhodl jsem se vyrazit do města a zkusit peníze směnit sám. Bez peněz se prostě nehnu z místa. Na hlavní ulici bylo bank vcelku dost, ale do které jít, kterou si vybrat? Nějaké kurzovní lístky tady opravdu čekat nemůžete a podle vzhledu budov se taky nedalo určit, které řešení bude to nejlepší. A tak jsem po menším váhání prostě do jedné vstoupil. Naneštěstí to byla nějaká menší banka a na eura, které jsem chtěl směnit, se tam chodilo dívat celé osazenstvo a neustále někam volali. Vzhledem k mé nulové francouzštině to trvalo přibližně hodinu, ale peníze se mi nakonec v přijatelném kurzu směnit podařilo. Po těchto peripetiích mi přišlo jako dobrý nápad směnit i zbytek dolarů, které jsem si také přivezl. Prostě jen pro jistotu. Když ale bankéři zjistili, že mám i další měnu, snažili se mi rázem dát méně výhodný kurz. Na to jsem však nepřistoupil a směnu dolarů tak raději vzdal.
Po návratu na hotel jsem konečně potkal nezvěstného majitele. Začal jsem ho tedy zpovídat i přesto, že se zdálo, že má dost naspěch. Jako správný podnikatel ale trpělivě odpověděl na všechny mé otázky a dal mi i nějaké užitečné rady.
Cesta do Ataru
Pokud hodláte prozkoumat Saharu, je Atar to správné místo, kde začít. Měl jsem tam předběžně domluvené ubytování s tím, že se na případném výletu do pouště domluvíme až osobně. Přece jenom, můj hlavní cíl byl "železný vlak" a Atar je zkrátka cestou. Jenže jak se do 450km vzdáleného Ataru dostat? Při pochůzkách po městě jsem zjistil, že si sám, bez znalosti jazyka, nedomluvím vůbec nic. No upřímně, vlastně bych ani nenašel místo, odkud auta do Ataru odjíždí, a to bych na něm mohl klidně stát. Nejjednodušším řešením tedy bylo, nechat se tam dopravit taxíkem. Požádal jsem proto majitele hotelu, zda by mi nezajistil dopravu a nezasvětil řidiče do mých plánů tak, aby byl schopný za mě cestu zaplatit a v podstatě mě do toho správného auta narvat. A udělal jsem dobře. Každý pasažér musel být zapsán do sešitu jednoho starého pána, který se zdál být šéfem všech šéfů a bez jehož vědomí nesmělo žádné auto odjet. Můj řidič tedy zajistil vše potřebné, zaplatil za mě cestu a několikrát se ujišťoval, že mě spolu s další batožinou nezapomenou naložit. Nemůžu říct, že jsem byl extra nadšený, když odjížděl ještě před mým naložením, ale odteď už to bylo jenom na mně. Dal jsem mu teda nějaký bakšiš a poděkoval za pomoc.
Zdálo se to být nekonečné, kdy jsem tam rezignovaně stál a všichni okolo mě pozorovali, zatímco řidiči na střechy svých microbusů zdánlivě chaoticky nakládali vše, od živých zvířat, po stavební materiál. Přece jenom jsem tam byl v ten moment jediný bílý turista a pravděpodobně jsem působil jako pěst na oko. Když už konečně někdo přišel a zeptal se, jestli jedu do Ataru a začal nakládat můj bágl, zdálo se, že mám vyhráno. Chvíli jsem ještě vyčkával v příjemném stínu u zídky, zatímco řidič předčítal jména pasažérů v rámci zasedacího pořádku. Jako vážně - zasedací pořádek?!
Když už se auto zdálo být beznadějně plné, říkal jsem si, že bude něco asi špatně. Já venku, bágl na autě. Přiskočil jsem teda blíže, abych se starému pánovi připomněl. Ten měl ale, jak se zdálo, vše pevně v rukou a přiřadil mi místo na sedadle hned vedle řidiče. Co naplat, že musel zdejší pasažér z mého sedadla vystoupit, přednost mám přece já, „turista ze západu“! Zavládla u mě úleva. To ale jen do doby, než onen pasažér zase nastoupil a já se měl posunout více doprostřed. Cože?! Vždyť tam není sedadlo! Všichni se ale tvářili, že je všechno tak, jak má být, tak jsem jen apaticky pokrčil rameny. Co jiného jsem taky mohl dělat, vystoupit a čekat na jiné auto? Opěradlo tam sice nebylo, ale na řadící páce jsem, díky bohu, taky neseděl. Tohle nezbytné zlo přetrpím, hlavně už ale jeďme!
Cestou jsem se uklidňoval, že tam někdo přeci sedět musí a navíc jsem byl po ruce řidiči, který potřeboval mé „fiché“.Tajně je ale podezřívám, že si mě prostě vychutnali😀 V cizí zemi ale holt vždy platí jejich pravidla a nezbývá, než je respektovat. A možná také ostatní pasažéři nechtěli sedět se mnou… Kdo ví?
Pokud nevíte, co to „fiché“ je, tak se jedná o kopii pasu, nejlépe s doplněnými stručnými informacemi o cestě. Na 450km jsem jich na policejních checkpointech rozdal kolem 10, a do každé z nich řidič ze svého pečlivě zabalil drobný úplatek.
Sidi Ahmed
Po příjezdu do Ataru jsem se podle mapy pěšky vydal směrem k ubytování. Když mi pochvíli zastavil pickup a jeho řidič mi nabídl odvoz, nejprve jsem chvíli váhal. Zase tak daleko to není tak proč riskovat, říkal jsem si. Ale bylo fakt příšerné horko, a tak jsem souhlasil. Jak jsem po příjezdu na místo zjistil, tento ochotný pán byl zároveň i majitelem ubytování kam jsem mířil, což ale předtím vůbec nezmínil.
Byl jsem fakt rád, že už jsem na místě. Asi si každý dovede přestavit, jaké je to peklo, jet v autě plném lidí bez klimatizace takovou dálku. Sidi Ahmed, jak zní celé jeho jméno, mě zavedl do pokoje, kde jsem si mohl konečně vybalit věci a lámanou angličtinou mi sdělil, že už se chystá jídlo. Pokoj to byl vskutku skromný, ale byla tam překvapivě klimatizace. Přišlo mi teda nešetrné, možná až divné v tak chudé zemi používat klimatizaci, a tak jsem svůj odpočinek při čekání na jídlo pojal na divoko. A byl to hodně upocený odpočinek. Po chvíli jsem musel z pokoje ven, načež mi Sidi ukázal na postel stojící venku před pokojem. Doteď jsem si myslel, že tam stojí jen tak, pohozená, ale jak jsem zjistil později, spaní venku je v Mauritánii naprosto běžná věc.
Večeři mi skromně naservírovala Sidiho manželka a následně zase kvapem odešla. Jídlo bylo bohaté na rýži, luštěniny, zeleninu, a dokonce podávané i s čerstvými bagetami.
Po jídle jsem byl Sidim přizván na čaj. To už se mezitím na venkovní rohoži usadili i dva místní pánové, pravděpodobně to zde fungovalo i jako restaurace, a tak jsem spíše z vpovzdálí sledoval jejich nekonečné debaty u jídla jedeného rukama ze společné mísy a později si jenom přišel pro právě připravený čaj. Poté co se začalo stmívat, objevily se na dvorku také jeho 3 malé děti a s otcovým souhlasem směly zůstat na studenou limonádu. Já už měl vypitý svůj druhý čaj, únava už mě dávno přemohla, a tak jsem pozvání na třetí skleničku čaje s upřímnými díky nadvakrát odmítl. Až mnohem později, v poušti, mi došlo, jak hloupý jsem byl. Byl čas jít spát a samozřejmě jsem spal venku😊
Chinguetti
Domluvit si výlet na poušť už teď nebylo až tak složité. Spíše jsem přemýšlel, na jak dlouho? Jet třeba jenom na 3 dny mi nedávalo vůbec smysl, chtěl jsem se dostat trochu hlouběji do nitra pouště a taky něco zažít, a tak jsem se po konzultaci rozhodl pro 9denní okruh. Trochu jsem se obával ceny, přece jenom jsem byl sám, ale tohle v tom prý nehraje moc roli. Je to jednoduché, víc turistů, víc velbloudů které musí zaplatit.
Byl jsem požádán, zda bych si s sebou mohl vzít jen to nejnutnější a s tím problém nikdy nemám. Sice jsem v poušti nikdy nebyl, ale co tam člověk může potřebovat?! Vzal jsem si tedy jenom své dvě láhve a filtr na vodu, krém na opalování, něco málo oblečení, lehký spacák a samozřejmě foťák se vším nutným. Zbytek zajištoval Sidi.
Už společně jsme vyrazili do města na nákupy potravin, což bylo trochu zdlouhavé, u každého obchodníka se kupovalo něco. Také jsme zajištovali dopravu i jiného nákladu, když už se tím směrem jede a je to mnou placené. Možná i proto s námi v autě byli další místní, ale to mi nevadilo. Trochu jsem zůstal zaskočený, když se se mnou Sidi začal loučit a představil mi vedle sedícího člověka, jako mého průvodce do pouště. Sice byla Sidiho angličtina slabá, ale alespoň nějaká. Ale co se dá dělat, prostě se budu v poušti jen kochat a když je potřeba, lidé se vždy domluví.
Cestou do Chinguetti jsem se s mým novým průvodcem marně snažili najít společnou řeč, když z něj náhle vypadlo, že byl na studiích v Německu. No sláva. Německy jsem se učil, a i když jsem toho většinu zapomněl, nějaké základy tam stále jsou.
Po příjezdu do malebného městečka jsme dokoupili ještě nějaké vajíčka a já dostal svou poslední balenou vodu. Odteď bude voda jen ze studny. Popojeli jsme ještě kousek, za poslední domy, kde už na nás čekal majitel tří krásných velbloudů a mohlo se začít nakládat. A že toho bylo. Jenom kanystrů bylo na 100L vody. I přesto, že jsem měl jenom minimum věcí, rozhodl jsem se nést si je všechny sám a trochu tím klukům ulehčit. Zatímco pokračovala nakládka, my jsme vyrazili směrem ke staré městské části, navštívit jednu z nejstarších rodinných knihoven Islámu. Sraz byl později, ještě dále za městem, v menší oáze s datlovými palmami a studnou, odkud jsme měli následující den vyrazit za saharským dobrodružstvím.
Sahara
Ráno jsem vstával docela brzo, přesto již byli ostatní vzhůru. Můj průvodce Ahmed, který byl zároveň i našim kuchařem, mi tak již připravoval snídani. Protože jsme spali v oáze, na snídani bylo čerstvé, právě utržené ovoce a bagety s máslem a džemem, které jsme nakoupili den předtím. Co jsem ale skutečně ocenil, byla možnost dát si alespoň rozpustnou kávu. Myslel jsem si, že káva se v téhle části světa nepije vůbec. Pravda je ale taková, že arabská část obyvatelstva pije opravdu jen čaj, zatímco černošská populace spíše kávu.
Zatímco já snídal, ostatní začali plnit kanystry vodou a nakládat velbloudy. Nebyla možnost, jak bych mohl přidat pomocnou ruku, oni ale naprosto přesně věděli, co dělají, a tak to ani teď, ani další dny netrvalo příliš dlouho. Využil jsem tedy čas na focení okolí.
Bylo hotovo, a tak jsme my tři a naši tři velbloudi konečně mohli vyrazit, vstříc nekonečné poušti. Když jsme se od naší malé oázy vzdalovali, byla na dohled pískem pohlcená stará mešita, která dříve bývala centrem zdejší komunity. Život zde ale řídí písek, poušť si přivlastňuje další a další území, a lidé tak musí tomuto fenoménu neustále ustupovat.
Nekončící duny vytvářely nádherné scenérie a já nevěděl, jak to co nejlépe nafotit. Nejkrásnější fotky tak i proto navždy zůstávají v mé mysli. Sice jsme většinu času pouští putovali osamoceně, ale na místech, kde jsme odpočívali, se čas od času objevili kočovníci se zvířaty. Vždy byli pozváni na čaj i na společné jídlo. Život v poušti je opravdu tvrdý a lidé si tu stále ještě umí pomáhat. Nikdy jsem nejedl spolu s ostatními, mně vegetariánovi, Ahmed vždy uvařil jako prvnímu a sobě a dalším až následně. Cítil jsem ale, že je to tak stejně správně. Prostě k nim nepatřím.
Co ale vždy přišlo bylo pozvání na čaj. A ten se pil i v tom největším horku několikrát denně. Příprava čaje byl dlouhý proces. V naší malé skupině čaj vždy připravoval náš společník s velbloudy. Jako rodinné stříbro pečlivě zabalené skleničky a konvičku si nejprve spolu s plátěným pytlíkem cukru a čajovými lístky úhledně rozložil na rohoži. Poté nalámal malé vysušené větvičky, které okamžitě vzplály a vytvářely žhavé uhlíky, na které se konvička posadila.
Čaj byl připravován z čerstvých čajových lístků a s velkou spoustou cukru. Po dosažení varu se z výšky rozléval do tří malých skleniček, aby se záhy slil zpět do konvičky a nechal dále vařit. Tenhle postup se opakoval, dokud nebyl výsledek po ochutnání dokonalý. Až poté se podával všem přítomným. Čaj se pil na vícekrát, ale nikdy ne dlouho. Pokud tedy bylo lidí více, čekali ostatní na prázdné skleničky, které se poté znovu dolily. Při neustále probíhajících rozpravách to ani nikomu nevadilo. Inu, když jste několik dnů sami v poušti, rádi si pak sdělíte novinky. Po chvíli začal celý proces znovu. Tentokráte se ale skleničky řádně vymyly a čaj se vařil z nových čajových lístků i nové vody. Nedalo mi to, a zeptal jsem se Ahmeda, proč to nepijí z větších sklenic a nemají třeba i větší konvičku? Vysvětlil mi, že je to otázka tradice, a ta velí pít na třikrát. První čaj se pije na život, druhý oslavuje lásku a třetím se připíjí na smrt. 3 skleničky, 3 čaje. Taky už vidíte tu symboliku?
Každý náš den v poušti vypadal obdobně, ale určitě ne nudně. Snídaně, naložení velbloudů a pár hodin chůze. Přes poledne se opravdu na přímém slunci jít nedalo, a tak jsme celé hodiny jen polehávali ve stínu stromů, zatímco naši velbloudi hledali ty nejlepší trsy trávy. Později odpoledne, když už teplota klesla na snesitelnější úroveň, všechno jsme zase zabalili a ještě hodinu nebo dvě putovali, než jsme na vhodném místě rozložili tábor na noc. Večer se vždy stavěl i stan, který sloužil na vaření, jako ochrana před pískem a na přespání. My ale spali venku pod hvězdami. Ani na chvíli mě nenapadlo spát vevnitř a o to vše se připravit. Při každém západu slunce, ale i několikrát během dne, se mí společníci věnovali také modlitbám. Jejich zpívané modlitby a dlouhé úklony až k zemi, jsem s velkým respektem vždy po očku pozoroval. Přišlo mi, že lidé jsou s tímto místem i pouští opravdu pevně spjati.
Příchod do oázy Terjit
Pár posledních dnů, když už jsme se blížili k oáze Terjit, cíli naší cesty, se poušť stávala polokamenitou, až kamenitou. Byl jsem z toho trochu zklamaný, písečné duny mě opravdu fascinovaly. Ahmed mě ihned upozornil, že je tohle místo plné minimeteoritů, kvůli kterým se sem sjíždí hledači z celého světa. Chvíli jsem tedy nepřeberné množství kamínků zrakem projížděl, ale asi bych ho stejně nepoznal. Chůze na pevnějším kamenitém povrchu pro nás byla o poznání snazší, což ovšem neplatilo pro naše velbloudy. Ti měli, i kvůli stále těžkému nákladu, občas problém náročnější pasáže překonat. Nešli jsme ale žádným závratným tempem a vždy se snažili, najít pro ně co nejschůdnější cestu.
Do nitra oázy se z naší strany dalo sejít pouze úzkou skalní průrvou, a nezbývalo než tam naše věci odnosit. Odstrojili jsme tedy posledního velblouda, který ještě nesl zbytek našeho jídla a rozloučili se. Kluci to zvládli skvěle a jejich majitel se k nim choval opravdu úžasně, což jsem taky jaksepatří ocenil😊
Nevybavuji si, co bylo za den, když jsme do oázy Terjit dorazili, ale právě se tam k odpočinku sjížděly, větší skupinky zřejmě bohatšího místního obyvatelstva. Mezi palmami, v příjemném chládku pod úbočím skály, pro ně bylo nachystáno občerstvení a opravdu krásné posezení se spoustou bohatě zdobených polštářků. I my jsme si zde našli kousek místečka, na naši mnohem skromnější rohoži, zatímco jsme trpělivě čekali na náš odvoz.
Iron Ore Train
Do Choum(u), do místa, kde naskočím na „železný vlak“ proběhla cesta z nedalekého Ataru tentokráte o poznání snáz. Pro jistotu jsem se měl držet „Majkla“, místního kluka, který na vlak také mířil a kterého mi představili při odjezdu. Z auta jsme ale vystoupili na dohled kolejí, a tak nebyl důvod jeho služeb využít. Nádraží tu nebylo, ale u několikakilometrového vlaku to není překážka, prostě zastaví všude. Chvíli jsem posedával před budovou ke které jsme přijeli, ale o něco později jsem se raději přesunul blíže ke kolejím, trochu se stranit ostatních. Samozřejmě i tak jsem byl vyhledávaným cílem místních dětí, které si mě ze všech koutů přicházely prohlížet. Děti jsou děti, ale po chvíli to člověka prostě přestane bavit. Se záchranou ke mně přispěchal jeden spolucestující z auta a čím dál víc zvědavě dotírající děcka, s kamením v ruce doslova zahnal. Dali jsme se do řeči. Ač místním učitelem, byla jeho angličtina strohá a na nějaká obsáhlejší debaty to nebylo. Za pomoci překladače v telefonu jsem se ale například dozvěděl, že do okolí Ataru jezdí vyučovat historii, bydlí však na pobřeží, kam spolu se svými kamarády dnes také míří. Nabídl mi, že se k nim můžu připojit.
I když jsem věděl přibližný čas odjezdu, využil jsem možnosti a zeptal se, v kolik vlak asi přijede. Potvrdil mi mé předpoklady a dal i novou informaci, že vlak bez většího zpoždění právě projel nedalekým kontrolním stanovištěm. V momentě, kdy jsme se chtěli připojit k jeho opodál postávajícím kamarádům, začala se k nám přibližovat postava, podle vzhledu jasný cizinec. Ti dva se spolu pozdravili jmény a francouzsky prohodili pár slov, evidentně se již dříve potkali. Nabídka sdíleného vagónu se tak rozšířila o dalšího pasažéra. Po úvaze, o pořízení co nejlepších fotek z vlaku jsme se ale s Marcusem, novým příchozím, nakonec rozhodli pro variantu sólo kupé. Plán tedy byl, teď už jen potřebujeme ten vlak.
Když už se plíživě smrákalo, konečně jsme v dáli zahlédli světla přijíždějícího vlaku. U kolejí se mezitím shromáždilo o poznání více lidí. Když se kolem nás svižně prohnaly dvě tažné lokomotivy, rozhodli jsme se proto popojít po směru jízdy a více se od ostatních vzdálit. Vybrali jsem si dva neobsazené vagóny, které byly téměř až po okraj naplněny železnou rudou z dolu hlouběji v nitru pouště, a každý se do jednoho vyškrábal. Již za jízdy jsem si začal srovnávat zeminu a alespoň trochu tak zútulnit své lože na blížící se noc. Ještě drahnou chvíli jsem pozoroval ubíhající se noční krajinu, zatímco mírný deštík proměnil rozfoukané částečky železné rudy v mazlavou hmotu, která téměř dokonale pokryla celé mé tělo. Se špínou jsem si ale hlavu nelámal a za naprosté tmy se uložil ke spánku.
Vstával jsem již za rozbřesku. Použil jsem vodu ze svého kanystru na menší očistu rukou, ale hlavně svých očí a konečně se mohl rozhlédnout. Marcus, schoulený někde u bočnice ve vedlejším kupéčku sice nebyl vidět, určitě ale ještě spal. Jinak bylo na vlaku poměrně živo. O pár vagónů dál mě dokonce jedna skupina gestikulací vyzývala na zdvořilostní návštěvu u sklenky čaje. Nepřišlo mi ale jako dobrý nápad, za jízdy přeskakovat přes několik vagónů a raději si vytáhl předem nachystanou svačinku a s vítězným výrazem ve tváři se posadil na vrchol své privátní železné hromady. S úlevou, ale i patřičnou hrdostí jsem si tak mohl vychutnat zbytek své životní jízdy.
Jízdy ŽELEZNÝM VLAKEM napříč Saharou.
Jak se ti cestopis líbil?
samotar_na_cestach procestoval 69 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Jel jsem to před 4 roky při ceste z Maroka doGambie..jeden z těch nezapomenutelných zazitku:)
naprostý souhlas
Jako cikáni...
Parádní zážitek!
Ano, byl :)
Na kolik to vyšlo?
záleží jakou cestou se tam dostaneš, to bude asi největší náklad. Já přiletěl z Kanárských a pak to vzal přes Západní Saharu a Maroko domů. Vlak je zadarmo, autobusy stojí víceméně pár kaček, ubytko taky, takže pokud nechceš na Saharu, kde se platí podle dnů, tak je to málo. Ale i s tou Saharou to bylo téměř zadarmo. Jen přesně nevím, pro sebe to nějak nemám potřebu vyčíslovat, ale kdyby jsi hodně chtěl, tak to spočítám :)
Nééé asi dobrý... Jen vím, že afrika v tomhle může být zrádná, ubytování a transport umí být v africe dost drahý. Informace jestli hodně nebo málo stačí... Z těhle off the beaten path afrických zemí mám za sebou jen Sao Tome a tam dvou denní trek vyšel na cca 180 EUR na osobu ve 3 lidech. Každopádně tenhle vlak je na mém bucket listu, takže je super, že na to nepotřebuji tísíce EUR.
Tisíce EUR určitě ne. Zpáteční z Evropy může být drahá, možná to zkusit levně do Maroka a po zemi do Mauritánie. Já tam byl v době Covidu, a nebyl jsem si jistý, jestli je pozemní hranice Maroko/Mauritánie otevřená. Informace byly protichůdné. Taky proto jsem zvolil cestu přes Kanárské a zpátky, když jsem zjistil, že hranice jsou otevřené tak přes Maroko domů. Vzal jsem si na zpáteční flexi letenku, tak jsem ji stornoval a odletěl z Maroka. Ubytko cca 300kč/noc a ten 9ti denní výlet Saharou mě vyšel tak na 13tis.Kč. Na to, že jsem byl sám, tak za 3 velbloudy a 2 průvodce to nic není. Za autobus 6h jsem platil tak 80kč, doprava je tam uplně zadarmo. Takže kolem 20tis ta Mauritánie byla. Tam ten turismus ještě není tak rozvinutý, tak je tam levno.
Já mám jen takovej debilní ženskej dotaz, jak je to s těmi zaprasenými věcmi oblečení, boty, spacák, to sis potom někde vypral, nebo si s sebou člověk vezme nějaký starý hadry a křusky a potom to rovnou vyhodí?
přesně tak, vzal jsem si věci které jsem potom vyhodil, resp jsem to nechal na hotelu, oni že to použijí. To se prostě vyprat nedalo. Ještě dalších pár dnů jsem byl mastný od té hmoty a když jsem šel kolem magnetu, tak mě to pořád přitahovalo. Měl jsem to uplně všude a nešlo to umýt.
Levné letenky jsou do Dakhly z Paříže..za jednosmerku jsem dal tuším okolo 2k