Jak jsme přešli Patagonii

 Do Puerto Varas, v chilském regionu Los Lagos, přijíždíme ze Santiaga v brzkých ranních hodinách. Po vystoupení z autobusu nás překvapí vcelku chladné počasí, bylo to dáno ale také tím, že ještě dva dny nazpět jsme byli v severní části Chile, v poušti Atacama. A tam ty teploty byly zkrátka jinde. Ještě ten den se přesouváme dále, do nedaleké vesničky Ensenada. Tam má naše cesta po slavné Carreteře Austral započít. Tato, na Panamerickou dálnici navazující silnice se táhne téměř celou Patagonií, a končí ve 1247km vzdálené Ville O´Higgins. Carretera sice oficiálně začíná v Puertu Montt, mně ale přišlo mnohem zajímavější, začít právě v Ensenadě. Za prvé se tam naskýtá úžasný pohled na vulkán Osorno(2652m) a za druhé, chci se hned v úvodu vyhnout přejezdu trajektem. I když je tato varianta o 70km delší, myslím si, že to je rozhodnutí správné.

 

 V Ensenadě se s Katkou ubytujeme v kempu na břehu jezera Llanquihue, kde také poprvé projde zátěžovým testem náš nový stan a spacáky, které jsme si přivezli. Na dlouhou cestu jsme řešili hlavně váhu, kterou poneseme, takže spacáky nejsou nejteplejší a to se taky dalšího rána trochu projeví. Stále je ale teprve začátek listopadu a čekáme, že s nastupujícím létem pro nás bude počasí  přívětivější. I když i tohle je s otazníky. Taky se ale prostě počítá s tím, že budeme občas spát ve všem oblečení, co s sebou máme. Zabalit se na dlouhou cestu úsporně, ale zároveň funkčně není úplně snadný úkol. Chceme si po únavné cestě ze severu trochu odpočinout, a tak zůstáváme dvě noci. Využíváme tedy volného dne a za slunečného počasí vyrážíme prozkoumat nedaleké kaskády Saltos de Petrohué. Když se odpoledne vracíme, uvědomíme si, že je to na dlouhou dobu naše poslední svezení autobusem. Odteď to už bude jen po svých.

Plni energie a elánu se vydáváme na mnou vysněnou cestu. Hned po pár kilometrech si říkáme, že bychom raději uvítali dobrodružnější polní cestu, než krásně rovnou leč frekventovanou asfaltku. Taky ale doufáme, že na méně osídleném jihu těch aut ubude. Jenom 5 dnů obcházíme zátoku, než dorazíme do Calety Puelche. Místa, kam bychom přijeli trajektem, vyrazit z Puerta Montt. Tady se taky konečně napojíme na Carreteru Austral – Rutu7.  Doteď jsme šli podél pobřeží, nyní se ale cesta stáčí do vnitrozemí, stále ale s krásnými výhledy na sopky Yate(2187m) a také menší sopku Hornopirén(1572m), pod jejíž úbočí míříme. Tady se ve stejnojmenném městečku nalodíme na náš první trajekt, zde už se to obejít prostě nedá.

 Cesta trajektem trvá jen pár hodin a na druhé straně vystoupíme přímo do známého parku Pumalín. Parků je v Chile opravdu velká spousta a jsou to vlastně jediná možná místa, kde mohou lidé vyrazit do přírody. Pohybovat se tam ale smí jenom po vyhrazených stezkách. Z našich končin jsme zvyklí, zajít si prostě jen tak do lesa na procházku, na to v Patagonii zapomeňte. My ihned zamíříme do vyhrazeného kempu kousek za přístavem. Máme v plánu, i vzhledem k již odpoledním hodinám, toho dne pouze odpočívat. Bohužel pro nás, na úzké lávce u vstupu do kempu je řetěz s cedulí - zavřeno. Vydáváme se tedy do dalšího značeného, 14km vzdáleného kempu. Cestou nám začíná poprvé hustě pršet, což v těchto končinách není nic neobvyklého a my to s úsměvem na rtech taky tak bereme. K našemu údivu, je ale i tento další kemp oficiálně uzavřen. Vzhledem k neustávajícímu dešti, se tak i přesto rozhodujeme tady zakempovat. Přijde nám mnohem rozumnější, zůstat raději na místě k tomu určeném, než stavět stan někde v lese Národního parku. Do dalšího kempu už zkrátka nedojdeme, a navíc by to stejně mohlo dopadnout obdobně.

 Po prvním týdnu na cestě jsme také pochopili, jak naivní byla naše představa kempování „na divoko“. Celá Carretera je z obou stran olemovaná ploty, nebo je tam zkrátka zcela neprostupný porost. Trochu se mi příčí, přelézat přes plot a kempovat na něčím, i když třeba na velmi rozlehlém soukromém pozemku. Snažili jsme se tak vždy najít nějaké příhodné a zdánlivě opuštěné místo. Někdy mi ale přišlo až vtipné, kde všude jsou lidé schopni plot postavit. Taky jsme z toho ale začínali být čím dál tím víc frustrovaní. Naše plánovaná denní porce byla 20km, docela často jsme ale byli nuceni, při hledání vhodného místa k postavení stanu jít nějaké ty kilometry navíc. Naším rekordem se stalo kilometrů 37.

 Už několik dní vytrvale prší, když dorazíme do vesničky Santa Bárbara, pro nás na dlouhou dobu posledního místa u mořského pobřeží. Stan si stavíme na pláži s krásným sopečným pískem, konečně na rovném a měkkém. Kromě dvou karavanů, které tam již stály, jsme tam jenom my dva. Jako na zavolanou vysvítá sluníčko, rychle proto rozložíme všechny naše promáčené věci, aby nám trochu proschly. Místní nám ukazují na jeskyně na konci dlouhé pláže, a my se tak vydáváme na výlet. V jeskyních toho k vidění moc nebylo, ale bosí procházka po písku pro nás je osvěžující a vítanou změnou. Tato vesnička, kousek od většího a mnohem známějšího Chaiténu, nás opravdu nadchla a myslím si, že je neprávem přehlížená. Tedy alespoň já o ní do té doby neslyšel.

 Do Chaiténu přicházíme opět totálně promočení a z našich prvotních úsměvů už nezbylo takřka nic. Místní nám tak poradí spolehlivou aplikaci na předpověď počasí. Už se prostě chceme dešti co nejvíce vyhýbat a raději pár hodin čekat ve stanu než ustane. Turistickou simku s daty jsme pořídili už dříve na severu, a i když mobilní signál není zdaleka všude, pro tento účel to postačuje.

 Dny a kilometry nám závratně rychle ubíhají. V mém případě to bylo tak, že čím víc jsem šel, tím víc mě to i přes únavu bavilo. U Katky únava přibývala rychleji a občas se tak stávalo, že jsme šli část dne odděleně. Věděli jsme, že když se dostaneme za polovinu, psychologická výhoda se přehoupne na naši stranu. Ona pomyslná půlka pro nás je podle našich propočtů v Coyhaique. Značení cesty je ovšem taky bídné. Plánovali jsme, že se u každého „stého" kilometru vyfotíme, ale kilometrovníky prostě chybí. Další věc, z které jsme docela zklamaní. Ve městě zůstáváme celé tři dny. Po měsíci a 600km v nohách se věnujeme hlavně odpočinku, ale také dokupujeme vše potřebné. Na začátku cesty jsme měli trochu problém sehnat plyn do vařiče, tak ho nyní raději bereme do zásoby, v podstatě už na zbytek cesty.  

 Coyhaique, hlavní město provincie Aysén, je kvůli nedalekému pozemnímu přechodu do Argentiny a také letišti Balmaceda velmi rušné místo. Pro nás se stal frekventovaný úsek z města, tou vůbec nejhorší částí na našem dlouhém putování. Po té, co se po 50km naše 7 z této hlavní trasy zase odkloní, s úlevou si oddechneme. Musím ale říci, že až na pár výjimek se k nám řidiči na celé Carreteře chovali velmi ohleduplně. Nemálo řidičů nám také nabízelo odvoz, nebo gesty vyjadřovali podporu, což nám opravdu vlévalo novou energii do žil. Také soudržnost cestovatelů z celého světa byla úžasná. Ať už se pohybovali auty, na motorkách, či na kolech, vždy se zvědavě vyptávali na naši výpravu, nabízeli pomoc, nebo dokonce i jídlo. Naše rozčarování z cesty samotné nám bohatě vynahrazují milí a vstřícní lidé, které cestou potkáváme. Jejich mnohdy velmi působivé příběhy nám byly také inspirací a hnaly nás kupředu.

 Po několika dalších dnech dorazíme na hranici Národního parku Cerro Castillo. Z místa, zvaného Las Horquetas vede horská stezka do vesničky Cerro Castillo. Je to jediná část na celé Carreteře, kde se dá souběžně jít pár dnů mimo silnici a my se na to opravdu těšíme. Asi už nepřekvapí když napíšu, že stezka byla označena jako zavřená. Tohle bylo opravdu to místo, ta poslední kapka, kde jsme ztratili o téhle cestě všechny iluze. Je už prosinec, hlavní turistická sezóna, ale na Carreteře stále nic nefunguje. Nevím, jestli místní tak moc semlel Covid, ale i když jsou cestou nějaké pojízdné občerstvení, stánky, nebo kempy, téměř vše je mimo provoz. Netušíme, jestli se Národní park kontroluje, nechceme riskovat nějaké pokuty, a tak se této stezce se zklamáním vyhýbáme.

 Čím více se dostáváme na jih, tím více se pohybujeme po štěrkové cestě. Vlastně už ani nevím, kde poslední asfalt byl. To, na co jsme se tak těšili se nám brzy zajídá. Pominu-li ty oblaka prachu, které každé projíždějící auto zvedá a z čehož je hlavně Katka velmi nešťastná, je chůze po kamenité cestě naším nepřítelem číslo jedna. Dvojkou se v tomto ohledu bezkonkurenčně stávají roje ovádů, lačnících po naší krvi. Místy se opravdu nedá ani na chvíli zastavit k odpočinku, natož si uvařit jídlo. Na jihu je totiž mnohem více bažin a rašelinišť, oproti více zalesněnému severu. Nyní už se ale také blížíme k četným ledovcovým polím a krajina se tak stává mnohem zajímavější. Četné tyrkysové řeky stékající z okolních hor nejen že krásně vypadají, ale voda z nich nám i chutná. U největšího chilského jezera General Carrera nocujeme přímo pod působivým ledovcem. Tohle pro nás bylo jedno z nekrásnějších míst jak na kempování, tak na focení. Na jeho pobřeží se také nachází vesnička Puerto Río Tranquilo, v jejímž okolí se ukrývají jeskyně Marbel. K nim se můžete vydat pronajatým kajakem, nebo pohodlněji motorovým člunem. Nabízí zde také celodenní výlet na ledovec Exploradores, cena je vysoká, stále ale nejpřijatelnější ze všech chilských ledovců. 

 My ale pokračujeme dále, do Národního parku Patagonia a kolem řeky Rio Baker, o které nám ještě v Atacamě básnil jeden Chilan jako o nejkrásnějším místě celé Patagonie. Nyní už nás čeká jenom 300km do našeho cíle ve Ville O´Higgins. A nutno dodat, že tahle poslední část pro nás má být ta nejtěžší. V číslech, 2 úseky po 120km bez možnosti cokoliv dokoupit. Museli jsme si tedy vždy nést jídlo na týden, a s velkou únavou už to bylo čím dál obtížnější. V rámci prvního úseku jsme navíc museli z Ruty7 sejít a jít do 20km vzdálené Calety Tortel pro jídlo, a potom se zase tou stejnou cestou vracet, abychom mohli pokračovat. I proto jsme se na to vůbec netěšili.

 Počasí je zde už mnohem větrnější, pravé patagonské, některé poryvy náš stan vskutku otestovaly a také už pár dnů opět hustě prší. Díky pořízené aplikaci na předpověď počasí se nám ale vcelku dobře daří dešti vyhýbat. Máme spočítáno, že za hodinu jsme schopní průměrně ujít 4km a najít si tak příhodné okno kdy vyrazit. Již asi 15km s námi také jde náš nový psí kamarád, který s námi předešlé noci ve stanu dokonce i spal. Byla fakt příšerná průtrž mračen a bylo nám ho líto. Trochu ale máme obavy, jestli ho nevedeme špatným směrem. Přece jenom nevíme, jestli někomu v okolí nepatří, on je ale stejně rozhodnut s námi jít, tak co naděláme. Hned po příchodu do Tortelu se v prvním obchodě dozvídáme, že klučina je místní a trochu se nám uleví. Je to ale prý velký tulák, s cyklisty občas běží desítky kilometrů, vždy se ale zase vrátí.

 Poslední úsek, posledních 120km a náš druhý, i když jen krátký přejezd trajektem. Na druhé straně se odpojíme od Ruty7. Ač na některých mapách je Carretera až do Villy O´Higgins značena jako Ruta7, není tomu tak. Přibližně 90km část vede po cestě značené X-91. Náš poslední den už v podstatě jenom obcházíme řeku Mayer, s Villou O´Higgins na dosah. Když značně vyčerpaní, ale šťastní konečně po 66 dnech dorazíme do cíle, zastaví se naše počítadlo na 1184 pěších kilometrech, 94 kilometrech trajekty a jedněch botách na odpis. O dalších desítkách nepočítaných kilometrů vedlejších výletů ani nemluvě. Naši pěší část zde slavnostně končíme. V kempu kde jsme se ubytovali, potkáváme krajana Martina, který zde pracuje. Když jsme s ním o naší cestě rozmlouvali, asi teprve až tam jsme si pořádně uvědomili, jak hrozně moc jsme toho zažili a kolik toho viděli. Spoustu krásných ptáků, dravců, kolibříků a dokonce i patagonských papoušků, o kterých jsme do té doby neměli ani ponětí. Našimi favority ovšem byli ledňáčci, kterých jsme cestou viděli hned několik a jejich pozorováním a focením vždy strávili dlouhé minuty. Lišky, lamy guanacos, delfíni, ale i mnohá další stvoření, ti všichni nám celou naši dlouhou cestu rozhodně jenom zpříjemňovali. Skunka, ale ani pumu, jako vrcholového predátora jižní části Jižní Ameriky jsme naštěstí nepotkali. Z bezpečné vzdálenosti to musí být ovšem pohled úžasný.

 Šli bychom to znovu? Asi ne. Po zhodnocení všech pro a proti jsme se ale s Katkou shodli, že pěší výprava pro nás byla tou správnou volbou. Troufnu si říct, že jsme tuhle cestu poznali mnohem detailněji a všimli si více maličkostí, než lidé, kteří ji prosviští nějakým dopravním prostředkem. A i když to není ten klasický útěk do divočiny, protože na Carreteře nikdy nebudete sami, i přes všechny ty útrapy které nám nachystala, tak i přes tohle všechno nám toho tato slavná cesta hodně dala.

 My se už ale opět musíme vydat na cestu. Poté, co lodí přeplujeme jezero O´Higgins, čeká nás 30km přechod přes málo známý hraniční přechod Paso Dos Lagunas do Argentiny. To je už ale zase na jiný příběh.