Japonsko - ze severu na jih
Nejlepší výlet života - 2/2
Cestopis z roku 2018 napsal Jakub Vonšovský
3 týdny. Tisíce fotek. Tisíce kilometrů. Nejlepší zážitky. Horké prameny ve sněhu. Rozsypaný čaj. Zmrzačení seizou. Horské opice. Zvláštní lidé a zvyky. Tradice a moderno. Prostě Japonsko.
Kvůli délce a náročnosti přípravy, jsem text rozdělil do dvou částí. Tohle je pokračování první části na https://www.cestujlevne.com/cest...ever-1695. V minulém díle jste si přečetli, jak jsem se konečně dostal do této vzdálené země, jezdil sem a tam, až se nakonec dostal do ledového království na severu. Touha vidět sopečné jezero v setmělém parku plném dravých šelem mě dostala až do stavu, kdy mi bušilo srdce jako rapperovi na kokainu. V tomto díle se dostanu z Noboribetsu do Fukušimy, kde se dají získat popáleniny docela snadno. Dále pak do Ouchi-Juku, Tsumago, Magome, Tokya, a dalších drobných míst.
Úprk z pekla
Křoví vedle mě zašustilo. Ztuhl jsem hrůzou. Pomalu jsem otáčel promrzlý krk směrem k houští. Najednou se to vyřítilo ven a ze mě se vydral výkřik. Srnka, která na můj příchod čekala do poslední chvíle. Od infarktu mě zachránilo mládí, od naprostého pomočení jen třeskutá zima. Statečně jsem pelášil zpět do vesnice, když jsem na ledu uklouznul a drahných 5 minut rozpláclý jak dlouhý, tak široký přemýšlel, jestli má cenu se vůbec znovu postavit. Stejně mě tu rozsápou vlci nebo zdejší havrani velcí jak malá slepice.
V lázních jsem se vyřádil v horké vodě venkovního bazénu, zatímco venku padal sníh. Můj dávný sen o kombu sněhu a horka se splnil (na chvíli předstírejme, že se Budapešť nestala). Vnitřní prostory nabízely bezpočet saun, a dalších vodních atrakcí. Na hostelu jsem si udělal radost večeří rybou oke a konečně internetem, kde se dalo studovat. Park Jigokudani (hell valley) nemá žádné vlky. Byly to stopy lišek. Bál jsem se zbytečně. Jaká škoda, že jsem internet nezkontroloval předtím. Mohl jsem si ušetřit spoustu stresu. Park Jigokudani má největší počet divokých medvědů v celém Japonsku. Jaké štěstí, že mi ten internet nešel.
Následující ráno bylo krásné sluníčko, které postupně přecházelo ve zhoršující se počasí. Zpátky v Hakodate už máčel lidi docela slušný déšť se sněhem. Na moje nachlazení ze zimy už nic příjemného. Snad nezačnou rušit vlaky a nevyhlásí kalamitní stav, jako při prvních třech vločkách v Anglii. Projeli jsme podmořským tunelem a v prefektuře Aomori na severu Honšú se náš vlak snažila zasypat sněhová bouře. Vyvázl jsem právě včas. Je čas udělat promrzlému tělu dobře neomezenou kartou na vlaky. Myslím jiné "dobře", ty chlípný čtěnáři! Beru to cestou do tepla směrem na Kjúšu.
Vlak pluje Pacifikem
Zátiší, s Tichým oceánem
Jeďte rychleji, než nás to pohltí!
Fukušima - jak jsem dostal popáleniny
Noční vlaky jsou v Japonsku už téměř minulostí, tak jsem se musel někde po cestě na jih ubytovat. Jenže byl víkend a všechna jenom trochu důležitá místa byla plně obsazená jako páteční vlak z Brna do Ostravy (poslední předstupeň indického vlaku). Všechno co mělo střechu, bylo bez šance na rezervaci. A pak jsem našel něco volného. V hlavním městě Fukušima prefektury Fukušima, známé z pokračování slavného seriálu Černobyl, byl už pokročilý soumrak. Tam jsem ještě musel přesednout na lokální vlak. Po 20 kilometrech a 90 minutách jsme dojeli na konečnou, v nějaké malebné vesničce v horách.
Vesnice byla naprosto bez turistů. Místní neuměli anglicky a všechny nápisy, včetně ubytovacích zařízení, byly psané pouze v sypaném čaji. Stanul jsem v uličce plné klasických hotelů, do kterých se vcházelo horním patrem. Dolů se sestupovalo až k řece, ze které stoupala horká pára. Čekal jsem, kdy z klasických střech seskočí ninja a můj život skončí úkladnou vraždou bílého narušitele. Přišel jsem k prvním dveřím a odsunul je. Pán z recepce se ohromeně podíval a naznačuje mi, že mi ukáže můj hotel, ke kterému se mnou ochotně došel. U dveří se se mnou rozloučil a spěchal zpět do své práce. Paní bez jakékoliv znalosti cizího jazyka ke mně přivolala svého manžela, který angličtinu už snad někdy v televizi zaslechl. Proto uměl tak 3 slova. Sestupovali jsme patry níže, až mě zavedl na můj ryokan, klasické japonské ubytování se spaním na zemi a výhledem na řeku pod domem. Všechno vypadalo jak z klasických filmů o klasickém japonsku. Až na ta kamna, která by mě v noci při zapnutí jistě udusila oxidem uhelnatým.
Ve spodním patře, skoro na úrovni řeky, byla koupelna pro hosty. Do kouřícího bazénu vody jsem lezl rychlostí asi 5 centimetrů za minutu. V duchu jsem brečel jak malá holka s žížalou za krkem. Dva dědové se v koupelně vesele polévali vodou, díky které ještě vůbec něco cítili. Já cítil vařené maso. Když se mi to konečně po dlouhém a lítém boji povedlo, nesměl jsem se ve vodě ani pohnout. Horkou vodu bych na kůži jinak znovu pocítil. S bolestí jsem se po 10 minutách vysoukal ven a nějak z koupelny vyvrávoral. Doklopýtal jsem do svého pokoje. Po Hokkaidu jsem barvu rozhodně nabyl zpátky. Z červeného těla se kouřilo jak z japonského démona. Nohy pak byly při obhlídce vyloženě spálené - nervová zakončení byla určitě lehce poškozená. Asi nějaká speciální kúra díky které budu žít 120 let.
V centru, pokud se to tak dá nazvat, bylo sídlo nějakého starého šlechtického rodu otevřeného pro turisty. Při zdejším ruchu jsem měl všechny domy včetně zahrady pro sebe. Mohl jsem se cítit, jak by mi to tady patřilo. Starý manželský pár na recepci nejspíš doufal, že jednoho dne nějací turisté přijdou, tak jsem od nich dostal brožuru v angličtině a ručník. Hosty tady vítají opravdu zvláštně. O 50 metrů dál to najednou dávalo smysl. Někde uvnitř zahrad tekl horký potůček, u něhož byly lavičky, aby se člověk mohl posadit a smočit v něm nohy. Interiér domů byl takový ten klasický japonský, s tatami a posuvnými stěnami, takže si můžete postavit kolik obýváků se vám v danou chvíli hodí.
Snaha uhasit hlad vycházela docela naprázdno. Prošel jsem celé centrum a ve všech 2 restauracích bylo plno a nemluvili anglicky. Až jsem zavítal do něčeho, co jsem kdysi zahlédl v nějakém díle o Japonsku. Ten nejkomornějšího možný podnik, co si člověk mohl představit. Míst k sezení bylo 5. Před nimi se promenádoval barman/číšník/kuchař v jedné osobě. Sedl jsem mezi pár a dvě štamgastky už notně posilněné nějakým saké. Pán kolem 60 byl typický japonský businessman, který si mohl dovolit mít 30 letou přítelkyni, protože jí poskytoval splněný sen domorodců – zázemí typického japonského businessmana. A ne zcela nečekaně se ukázalo, že je z Tokia a dělá tady nějaký obchod. A jako Tokijec navíc ovládal angličtinu. Celou dobu tak fungoval jako prostředník mezi mnou a kuchařem/barmanem, zvyky v těchto tradičních podnicích a úctyhodnými postavami této scény. Jako tou paní štamgastkou, pro kterou jsem sloužil jako obrovská atrakce. Nikdy prý neviděla bělocha, tak ji potom napadlo, že bych mohl být klidně její syn. Eh...
Vůbec tady jsem si poprvé začal uvědomovat propastný rozdíl mezi „Tokio a ten zbytek“. Distingovaný pán z hlavního města působil trochu jako atrakce i na ostatní Japonce. Úplně to pak zabil, když nos zabořil do kapesníku a hlasitě zatroubil. Kuchař s nožemi v ruce se zastavil a přestal je brousit. Paní po mé levici zkoprněly. Rozhostilo se ticho. Vyostřená situace. Kuchař se stále vážnou tváří na jeho adresu něco zahlásil a řehot vážených dam po mé levici napjatou atmosféru utnul.
Businessman vytáhl mě a svou partnerku na saké a šodžu do dalšího podniku pro dalších 5 lidí, kde byla nalitá i barmanka. Kolem nás pobíhal pes. Na staré CRT televizi zavěšené na stropě hráli Harryho Pottera. Pak došla řeč na můj ryokan. Zdejší město je v Japonsku známé tím, že jeho lázně mají z celé země vůbec nejteplejší vodu. Mám si dávat pozor, pokud to chci zkusit a nemám se do ničeho nutit. Jinak se můžu lehce popálit. Prostě vesnice v Japonsku.
Od tohoto zážitku jsem téměř přestal plánovat itinerář předem. Zabloudil jsem sem úplnou náhodou a nakonec se to ukázalo jako jeden z top zážitků. Tradice bez turistů, co víc si člověk může přát. Teď v červnu 2020 se mi konečně podařilo ono zapomenuté místo lokalizovat jako https://en.wikipedia.org/wiki/Ii...n_Station. Tím nechci říct, abyste sem jezdili, to by trochu popíralo moji myšlenku. Moje poselství je vyrazit někam náhodně, kde nikdo a nic není a ponořit se do toho. Gambatte!
Tady se stalo něco strašného
Dnes se vyspím na zemi
Jak se žilo v Japonsku. Těm bohatým...
Místňák se pozná podle toho, že celý září
Vchod hotelů je u střechy z druhé strany
Zdejší sekuriťáci jsou ostří
Óči Džúku - turisté na každém rohu
Kdesi hluboko v horách se nachází možná nejzachovalejší vesnice Japonska – Óči Džúku. Skládá se z jedné ulice domů s doškovými střechami. Architektura stále nedošla do klasických zakřivených tvarů ze dřeva, takže připomíná nějaký raný středověk. Nebo jiná místa z tohoto období, jako je anglický Lacock. Místo puddingem jsem se ale v místní čajovně přecpal matchovým dortíkem. Docela těžká věc. Zástupy turistů bohužel dojem historie poměrně kazí, naprostý opak zážitku z Fukušimy.
Surreálný svět
Říkal jsem surreálný svět?
Ohřev vody na čaj nad ohněm
Výjev z ulic Óči–Džuku
Ha, tajné místečko na focení. Za mnou je jen 100 lidí.
Tsumago a Magome - aktivní vesnice
O poznání zajímavější bylo Tsumago, kam jsem stihl dorazit v 10 v noci. Taxikář mi otevřel dveře taxíku zatáhnutím za páku. Moji snahu dveře za sebou zavřít zase přerušil zatáhnutím, načež se dveře znovu zavřely. Tahle automatizace musela připravit v minulém století o práci chudáky otevírače dveří taxíku, načež zahynuli hladem oni i jejich manželka a děti. Po půl hodině jsme dorazili k hostelu, který byl základní školou. Předělání vesnické školy na ubytovnu jistě připravilo děti o vzdělání, kvůli čemuž z nich vyrostli otevírači dveří taxíku a pak kvůli páčkám na dveře pošli hladem.
Tsumago vypadá jako typické středověké Japonsko. Při únavě nohou jsem mohl sednout na trávu a pozorovat táhnoucí se čajové keříky s přilehlými kopci. Úplná pohoda. Do vedlejší Magome jsem si počkal na autobus. Těch 10 kilometrů šli všichni ostatní turisté pěšky, ale já ještě s jednou tlustou Ukrajinkou máme svoji úroveň. Přeci se nebudeme vláčet. Magome už nestoupá neustále do kopce a vypadá o něco obydleněji, než turisticky „vybydlené“ Tsumago. U rýžových políček vlálo na šňůře pověšené prádlo a kolem si hrály děti. V obchodě prodávali go a obrazy. Taková přívětivá vesnice, kde je "svět ještě v pořádku".
Konečně škola, kde můžu v lavici spát.
Výbava našich babiček. Bubínek, housličky, 3D tiskárna.
Esence Japonska
Hory a čajové keře
Prostě Tsumago
Magome a běžný japonský turista – v obleku
Prostě nic
Japonsko a Česko jsou jedny z mála zemí, které mají velký vnitřní turismus. Lidé obou zemí jsou velmi aktivní, což se zde projevuje o víkendu tak, že kromě ještě větší přelidněnosti provařených míst nelze koupit hostel na ten samý den, což je pro volné cestování nezbytností (viz Fukušima story). Občas se mi tak stalo, že jediné město s volným noclehem byla jistá Nagoya.
O Nagoyi nikdo nikdy neslyšel, přestože je s 2 miliony obyvatel 4. největším městem Japonska. Důvod je prostý. Nic tam není. Tečka.
A ten tlustý nahý Japonec v koupelně tam taky nebyl.
Největší město světa
Na jihovýchodě země se nachází obří osídlení, které přežilo x útoků Godzillou a všemi jejími následovníky. Všichni byli při dobývání tohoto mraveniště, kde by se ztratila i nějaká ta atomovka, naprosto neúspěšní. Dřívější systém mnoha měst se postupem času spojil v jediné monstrum jménem Tokio. Dnes největší město světa, dokud to po nich nepřevezme Čína a po nich Coruscant, centrum galaktické říše.
Všechno je tu jinak. V obří betonové džungli najde člověk ještě obřejší nákupní střediska, lesy nebo naprostou exotiku (zápaďáci by řekli úchylárny). Ginza je čtvrť nákupů. Nádražní hlásič v Šindžuku zase člověka přivítá anime hlasem. Šibuja naopak sochou věrného psa hačikó. Načež člověka čeká největší přechod světa. Lidé se při červené pomalu seřazují do roje, přičemž se po silnici mezitím prohánějí takové bizarnosti jako Mario ve své červené čepičce a svém go kart autíčku. Pak naskočí zelená... Stovky lidí se mezi sebou proplétají. Někdy v podivných outfitech. V Šibuji bylo tou dobou nejvíce in žlutočerné pruhované tričko. Dojem úlu byl dokonalý.
Nekorunovaným králem všech bizárů je Akihabara, ráj všech nerdů, otaku, počítačových hráčů nebo sexuálních odvážlivců. Na ulicích postávají slečny ve viktoriánských oblečcích. Nepracují však ve starém odvětví, nýbrž v kavárně. Jedno takové Maid café jsem si vyzkoušel. Posadili mě do svého „dream jetu“ (v jejich slangu výtah) a v růžově osvětlené místnosti stejně oblečené čísnice obsluhovaly nebo se střídaly u zpívání karaoké. Před první objednávkou jsem musel dát ruce do tvaru srdíčka, opakovat pohyby čísnice a u toho pronášet slova způsobem, že by mě v Británii před 50 lety vykastrovali. Některé ze zdejších štamgastů by v jiných zemích (možná i jiných podnicích) asi lifrovali ven pomocí dvou goril. Maidky jsou na úchyláky asi zvyklé. Ulice venku lemují blikající obchody s počítačovou tématikou nebo se dá zahrát pachinko. Takové kasino pro všechny věkové kategorie, přes 60 druhů pohlaví a všechny živočišné druhy. Kousek od nádraží láká přímo na ulici širokoúhlá televize na bohatou nabídku barevných provazů, převleků Cat Woman nebo použitých ženských kalhotek. A to se vyplatí...
Nadešel čas se zmínit o fenoménu anime, který nám u nás zprostředkovává o japonské kultuře asi nejvíce informací. Většinou praštěné barevné seriály nabídnou všechno od automobilových závodů, přes mimozemskou chobotnici, která chce zničit svět, tak začne učit na střední škole, až po něco, co jsem si pustil na doporučení "to je fakt dobré" a kde jsem si chtěl po první minutě vypíchat oči a vypálit si všechny vzpomínky elektrošoky (osobo se zelenými vlasy, dětské porno fakt není cool). Mimochodem slavný Pokémon je řazený mezi ty kvalitou vůbec nejhorší seriály (narozdíl od velmi kvalitních her). Po rozhovoru s několika Japonci jsem došel ke stejnému závěru jako na internetu, že je to spíš okrajová zábava a na obdivovatele této zábavy i zde koukají skrz prsty. Vzhledem ke zdejšímu počtu bělošek s nadváhou je ale celkem jasné, co tady sem spoustu holek přitáhne. A i přesto všechno je Pikachu národním pokladem. "Pika pi!"
Koho odrazuje vysoká cena Burdž Chalífy, v Tokiu se nachází druhá nejvyšší budova světa "Sky Tree" a za zlomek návštěvní ceny. Nebyl problém si za pohodovou cenu dovolit i výjezd do galerie nad vyhlídkou, kde bylo výrazně méně lidí a člověk se tak mohl pokochat Tokiem z půlkilometrové výšky v relativním klidu. Hora Fudži však zůstala skryta v mysteriózním oparu starých ninjů školy Městský smog.
Tokio nabízí tak nějak všechno. Veřejně přístupné císařské zahrady. Kočíčí kavárny. Robotí kavárny. I ty steaky z robotů by tu nejspíš našel, kdyby chvíli hledal. Knihkupectví má vlastní mrakodrap. Vlaky se křižují v nadúrovňových železnicích. Vypadá to megalomansky a futuristicky. Nebo lehce retro futuristicky, jak jsem psal v minulém díle. Dál se nebudu o Tokiu rozepisovat, na toto téma je napsána spousta cestopisů, zbytečně bych tímhle profláklým místem natahoval už tak text delší než období Meidži.
Knihkupectví velikosti mrakodrapu
Střed Tokia
Robotí restaurace
Akihabara!
Bohatý prodej horolezeckého vybavení v Akihabaře u nádraží
Godzilla!
Takayama - Japonsko uvnitř Japonska
Japonsko je známo slušnými lidmi a exotikou způsobenou staletími izolace. Při rozhovoru s vámi se uklání jak packa kočky v čínské restauraci a pořád se vám za všechno omlouvají. Avšak i uvnitř Japonska jsou místa, která jsou japonštější než Japonec. Vysoko v horách prefektury Gifu leží Takayama, izolovaná od zbytku země asi 300 let. Zde se vyvinula kultura uklánějící se s ještě vyšší kadencí, neustále se starající o vaše dobro, jako čínská kočička na steroidech. Pravý opak drsnější Ósaky. Sem lákají Japonce na zájezdy na podivné místňáky i zdejší cestovky.
Cesta sem trvala osobním vlakem z Nagana několik hodin, přičemž se nabízely podobné výhledy, jako když jsem projížděl alpskými železnicemi ve Švýcarsku. Tady platilo více než kde jinde, že cesta je cíl. V samotném městě, plném stánků s jídlem, mi prodavačka kladla na srdce, abych tu její chobotnici jedl pomalu, že je horká. Po snězení ke mně přiběhly malé děti. „Jsme ze základní školy ve vedlejší vesnici. Máme si procvičit angličinu a sdělit vám, že si k nám máte přijít natrhat jablka“, načež mi jedno takové zabalené zlatou stuhou předali. I s ručně vyrobenou pohlednicí. Zamáčkl jsem slzu, abych následně skončil u tradičního prodejce hůlek. Hůlky si prý vybírají svého strávníka. S Takayamou jsem se loučil s těžkým srdcem.
Japonské Alpy
Japonsko uvnitř Japonska
Hůlky si prý vybírají svého strávníka
Ulice Takayamy
A pohled na opačnou stranu
Dětmi darované jablko
Hirošima - bombastické město
V Hirošimě mě ovanul teplý vzduch z moře, který byl i cítit. Moje hranice žitelnosti začíná na 15 stupních, které jsem tady na jihu Honšú dosáhl, přestože se listopad překláněl do prosince. Konečně jsem zimu za vydatné pomoci šinkanzenů předběhl. Konečně jsem se mohl bez třesení procházet poklidnou atmosféru jižanského města plného vzpomínek.
Všechny památky tady se nějakým způsobem točí kolem atomové bomby. Jiné jim totiž nezbyly. V okamžiku výbuchu klasické dřevěné domky dominující tehdejší Hirošimě v ten moment zmizely, shořely nebo byly odfouknuty. Honosný hrad stojící 350 let byl zničen v několika vteřinách. Přežilo jen několik stromů stíněných hradbami. Nebo jedna šintoistická dřevěná brána. Asi zasáhli Bohové. A několik staveb. Tu nejblíže výbuchu si zde nechali a dnes slouží jako symbol města. Železobetonový Český dóm architekta Jana Letzela kdysi sloužil jako výstaviště a jako jeden z mála domů výbuch ustál. Kolem této stavby se staví památky, dává se na pohlednice a používá se i jako symbol odporu proti válkám.
Memoriál atomové bomby udržuje plamen věčného ohně míru, který je průzorem namířen přímo na Český dóm. V okolí jsou tisíce malých papírků skládaných dětmi, které hlásají hipisácká hesla o míru a bratrství. Město je členem spolku, který usiluje o zlikvidování všech atomových zbraní do roku 2025 (https://www.globalzero.org/) a celkově působí jako jeden velký živoucí transparent proti všem válkám. Nejsilnější moment byla ale návštěva základní školy, která se při výbuchu jen tak tak nezhroutila. V okamžiku výbuchu byly kromě 3 opozdilých dětí v přezůvkárně všechny zabity. Po některých zůstaly dodnes na stěnách obrysy. Paní na recepci neuměla ani slovo anglicky, takže ze mě s mými základy jazyka dostala jenom odkud jsem. Pak se začala rozplývat. Češi jsou v Hirošimě velice váženými hosty. Zasypala by mě květinami, kdyby u sebe nějaké měla. Výzdobu dnešního muzea zase zajišťují děti, které skládají papírky na počest holčičky, která doufala, že se jejich skládáním vyléčí z leukémie. Zemřela ve 12 letech. Dnes je škola znovu opravena a v ostatních částech se zase učí.
Hirošima ve mně nechala hluboký dojem. Přestože jsem v Japonsku inklinoval spíše k malým městům, tohle bylo první místo nad milion obyvatel, kde jsem si dokázal představit strávit delší dobu. Musím se ale přiznat, že mi ze zdejších památek nebylo dvakrát nejlíp. Taková malá mořská nemoc ve městě. Asi i ten vzduch nasáklý mořem...
Někdejší výstaviště nebylo ani kilometr od epicentra
Věčný oheň připomíná touhu po míru
Tisíce drobných papírků na jeden obraz
Replika hradu zničeného atomovkou
Výherce Fallout Survivora
Poničená škola
Kjúšu - léto v zimě
Touha ohřát se po mrznutí v Hokkaidu a v horách prefektury Gifu mě dovedla až na jižní ostrov Kjúšu. Zakotvil jsem na den ve Fukuoce, kde modrá obloha a 20 stupňů a moře Genkai působí trochu jinak než domečky zapadané sněhem na břehu Tichého oceánu. 6. největší město Japonska toho ale kromě obchodů jinak moc nenabízí.
Po čaji se starou známostí jsem byl postaven před zákeřnou otázku, proč sem Evropané vůbec jezdí. Podle mladé Japonky obdivující starý kontinent je její rodná hrouda snad nejnudnější země světa. Náhle se vynořil chlapík s vlaječkama a pořvával něco na lidi na ulici. Ti před ním odskakovali, jak kdyby běžel s bombou. Za ním se objevil kamion, který si to klestil za ním. „Co ten chlápek dělá?“. Načež mi bylo úplně s vážnou tváři odpovězeno: „No přece uvolňuje cestu kamionu.“ „Jo, tak kvůli tomuhle sem my Evropané jezdíme.“
Času zbývalo asi jako čaje v konvičce senchi, a tak jsem následující den vzal Kumamoto v srdci Kjúšú jenom na otočku. Dominantou historického města je hrad Aso známého třeba z filmu Poslední samuraj. Asi jim ho ale Tom Cruise rozbil svou úžasností, protože byl právě v rekonstrukci.
Na cestách mi dělal věrného společníka malý ručník, do kterého jsem se utíral ještě když jsem nedosáhl na kliku. Srdce se mi málem zastavilo, když v batohu najednou nebyl. Chápu ho, chce v Japonsku už zůstat. Tajfún ho dokáže prohnat jak to já nedokážu. Na úpatí svatyně ho šintoističtí mniši právem zkoumali jako největší artefakt a po posvěcení nejrůznějšími kouzly ho vrátili. Teď už se mi nic nestane. Teda aspoň do večera, než si zmarasím nohu.
Fukuoka je město nákupů
Paní není součástí expozice, jen to tak vypadá
Japan: An Unexpected Journey
Dnes: Souboj mega jeřábů!
Poslední svatostánek jihu
Japan meets Factorio
Miyajima - japonská Havaj
Na sopečnou Kagošimu na úplném jihu Kjúšú už bohužel nezbyl čas. Musel jsem to otočit. Hodinu od Hirošimy se nachází malý ostrov Miyajima, který díky pralesu na většině plochy vypadá jak Havaj z pohlednic. Na těch japonských se ale navíc vyjímá brána stojící v moři. Při přílivu stojí spolu s přilehlými svatyněmi doslova na vodě. Kromě budov spjatých s vodou více než Benátky však ostrov nabízí i plno zvířat, lokálních obchůdků a prales s lanovkou.
Většinu ostrova tvoří prales, takže jsou zde zvířata součástí každodenního života. Přehlédnutí cedulky o zákazu nošení jídla mi příroda hned připomněla, když mě vlezlý jelínek málem nechtěně nakopal tam, odkud se berou děti. Málem by se možná už nikdy nebraly. Každopádně jsme se svou kreací „tanec s jelínky“ skončili jako žádaná atrakce na fotoaparátech ostatních turistů. Docela unikátní je zdejší lanovka, která umožňuje celý prales přejet nad ním a pokochat se nádhernými barvami, pokud je zrovna podzim.
Mezi Miyajimou a Hirošimou leží malé město Kuba, kde jsem se zastavil pro nějaká selfíčka, čistě z egoistických důvodů. Což se mi vymstilo. Něco na těch novinových článcích o tom, jak selfíčka zabíjejí, asi něco bude. V tomhle drobném městečku pravděpodobně s neexistujícím turismem a téměř neexistujícím nočním osvětlením, jsem při uhýbání motorce spadl do nezakrytého odtokového kanálu vedle chodníku. Při výšce až po koleno to byl úplný Pearl Harbor. Deset minut jsem nemohl vůbec chodit. Ve městě mého jména jsem se šoural a sténal, než se mi těsně podařilo chytit poslední vlak a naskočit ještě do vlakové sítě. Můj pobyt v jižním Japonsku tím skončil, ale koleno na něj vzpomínalo přinejmenším ještě měsíc s nálepkou „Vybombeno v Kubě u Hirošimy“.
Příjezd do parku. „Na ničem jsme nešetřili.“
Říhnutí od srdce
Zduř!
Walking on the water
Vítejte v úplně jiném světě
Ještě víc Japonska!
Zpátky na stromy
Zpátky v horách centrálního Japonska bylo zase kolem nuly. Před vstupem do parku cedulky důrazně varovaly, abychom v ruce neměli žádné jídlo nebo igelitku. Tyto hory totiž ovládají opice, několikanásobně silnější než člověk, a taška v ruce je pro ně nákup (takhle to tam měli vyloženě napsané). Po cestě k lázním jsem ale žádnou neviděl. Lví podíl na tom asi měli hulákající puberťáci za mnou. Po dvou kilometrech se vynořila pohádková chaloupka s čoudícím komínem a dvěma huňatými koulemi na střeše, z nichž se jedna chvíli snažila vyvrátit šintoistický stánek. Asi militantní buddhisté.
Mladé opice před léty přišly na způsob, jak přečkat zimy v japonských horách. Jezírko horké vody jim zde pomáhá přežít. Ne všechny si ale mohou přijít, kdy se jim zachce. I u opic funguje koncept aristokracie, popular kids, různých vůdců a vůbec dalších běžných lidských vlastností, které si u ostatních tvorů moc nepřipouštíme. Tolik lidí stále věří, že nemáme s opicemi nic společného. Přitom někteří jedinci zde jsou i tím vzhledem nerozlišitelní od některých jedinců ze smetánky brněnského hlavního nádraží.
Opičí smetánka
Někdo tu zapomněl plyšáka
Taková normální makačí rodinka
JR Pass neplatí pro všechny vlaky. Na ten nejrychlejší typ Mizuho / Nozomi se voucher nevztahuje. Po skoro probdělé noci v Tokiu se mi povedlo zaspat výstup na letišti v Osace a probral se až v Okayamě na cestě do Hirošimy, 2-3 hodiny před letadlem. A to až na volání kolena, které se v deštivém dnu ozývalo poměrně hlasitě a chystalo se pomalu vybuchnout. Jediný vlak zpět včas byl Nozomi, jehož 45 minutová cesta vyšla na lidovou cenu 1200,-. Japonská doprava rozhodně není levná a moje snaha ušetřit za hostel poslední noc se docela prodražila.
Po dvou dnech letu a přesedání v Číně jsem stanul v Praze. Obohacený o zážitky, uran, nové kontakty a delší vlasy. Byla to jízda. Nevzpomínám si, že by se mi někdy na cestách stalo, že jsem se netěšil domů, ale chtěl zůstat. Japonsko je výjimečné. Přírodou, lidmi, unikátní kulturou, teplým podnebím. A nakonec nebylo ani tak drahé, jídlo a ubytování snad už vycházelo i lépe, než v Praze. Jen ta doprava by bez voucheru udělala pořádný tajfún v peněžence. Teď už si jen můžu říct: „Já se vrátím!“
Album na FB: https://www.facebook.com/jakub.v...amp;type=3 a https://www.facebook.com/jakub.v...amp;type=3
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil15 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Japonsko je must see, jak by řekl starý kníže, o tom nebudiž pochyb. A tak nějak možná ani na světě neexistuje člověk, co byl v Japonsku a nelíbilo se mu tam. Tak snad, řeknu jen dvě věci, Japonsko mi současném světě přijde s přehledem nejbezpečnější země, holky strachoprdelky jeďte tam, i samotná holka se tam musí cítit v bezpečí. K CESTOPISU, prakticky podobnou cestu jsme jeli taky, dolu jen po Hirošimu, nahoru jen kam jel šinkanzen. A co mi tu chybí je jídlo, kupříkladu, kdo nejedl okonomiyaky v Hirošimě, jako by tam vůbec nebyl - trouba, no možná přeháním haha, ale jídlo mi dělá alespoň 1/3 zážitků lol. Tak moje těžce vydřené TOP 3 (myslím jako těžko se vybírá) je 1/ nara 2/ hrady jak černý tak bílý 3/ koyasan uf. Krásné cestování po Japonsku :)
Souhlas, Japonsko je naprosto bezpečná země, srovnatelná s Českem. Třeba jsem ani nikdy neslyšel, že by se Jakuza pustila do turistů. Jako (bílý) návštěvník je tady člověk maximálně opečovávaný.
Příště bych to asi jel na sever podobně. Jsem rád, že jsem Hokkaidó zažil, ale jednou asi stačilo. Vypadalo to stejně jak Finsko. Možná bych prubnul Šikoku. Skoro nikdo tam prý nejezdí, tak je to takový skoro tropický japonský ráj bez turistů. Ten Koyasan jsem bohužel propásl, dám si ho do seznamu ;-)
Narozdíl od spousty lidí pro mě není jídlo nosné téma. Žeru, abych nechcípl. O okonomiyaki jsem nevěděl, a přesto mohu říct, že jsem tam opravdu byl. To město ve mně nechalo silnou citovou stopu. Jinak třeba suši jsem viděl ve večerkách v Ósace (gastronomické centrum Japonska), pak už skoro ne. Takže jsem se všude zásobil onigiri, které se začaly vyvážet za dvakrát vyšší cenu i do našich Albertů. Národní jídlo ramen, předobraz našich čínských polívek, se jinak dá sehnat v každé restauraci.
Jinak určitě ještě stojí za zmínku, že jsem odjížděl s bříškem kancelářské krysy a díky neustálému pohybu a jejich stravě komba rýže/ryby/zelenina jsem se vrátil po 3 týdnech s vypasovaným tělem a břišáky.
Hokkaidó určitě nevypadá jako Finsko. Podobné je trochu klimatem a tím, že velká část je jen minimálně obydlená. Krajina je ale většinou hornatá, sopečného původu s 51 sopkami, což ve Finsku není. Podobný je Severní ostrov Nového Zélandu, i když ten je pestřejší (v malém množství zahraničních turistů je Hokkaidó srovnatelné s NZ před víc než 20 lety). Ty jsi byl jen v malé části ostrova a doporučil bych jet i jinam, ale v létě se stanem. To pak vyjde velmi levně.
A jo, to je vlastně pravda, Hokkaidó je vlastně hodně hornaté. Dobrá, beru zpět, díky za připomínku. A pravda, viděl jsem jen Pekelné údolí. Je to ale opravdu na delší dobu tam pobýt - zastaralá a pomalá infrastruktura. Určitě dost jiné, než zbytek Japonska. Spíš jsem asi chtěl říct, že na to užít si jejich kulturu, jsou spíš jiné ostrovy než ten nejsevernější.
"Zastaralá a pomalá infrastruktura. Určitě dost jiné, než zbytek Japonska. Na to užít si jejich kulturu, jsou spíš jiné ostrovy než ten nejsevernější..." - to je vše pravda, aspoň nepotřebuješ drahý Japan Rail Pass s ohledem na infrastrukturu (pomalejší vlaky jsou celkem levné a o prázdninách se dá využít levná jízdenka Seishun 18). Já cestuju hlavně kvůli přírodě, takže jsem rád, že jsem si vyhradil 16 dní na Hokkaidó, kde jsem navštívil NP Daisetsuzan, Shiretoko, 3 oblasti v NP Shikotsu Toya a Hell Valley. Kulturu a památky jsem si užil během části z dalších 24 dnů na Honšú. K japonské kultuře patří onseny a ty jsem navštívil jen na Hokkaidu (5x), i když jsou i jinde. Na Hokkaidu jsem se na rozdíl od Honšú dostal i víc do kontaktu s místními nebo s Japonci na dovolené (5x stop, 2x výlet s Japonci, se kterými jsem se seznámil). Asi jen 3x jsem se tam bavil s cizinci (vše v NP Daisetsuzan), ačkoliv jinde běžně s cestovateli mluvím.
K té zmínce v diskuzi o písmu a jazyku. Japonsky neumím a vždy jsem se nějak domluvil. Vzhledem k tomu, že nemám rád šizené nízkotučné mléčné výrobky, které tam převažují (pokud nějaké mají), naučil jsem se japonské znaky pro tuk, abych si to mohl ověřit.
Uff, tak to mám za sebou. Obsáhlé, ale informacemi a vtipem nabité. Japonsko (netuším proč) nějak nepatří mezi moje TOP destinace, kam bych se v blízké budoucnosti chtěla vypravit, ale asi budu muset změnit názor (proklínám vás všechny, co píšete zajímavé cestopisy, protože pak mi ten seznam narůstá a narůstá a kdo to má všechno stihnout, žejo…). Vypadá to, že je tu vážně pro každého něco. Jen ten rozsypaný čaj místo písmen, ten by mi nejspíš dal pořádně zabrat :D
Díky za komentář, protože jsem si díky němu uvědomil, že mi v článku chybí dost podstatná věc a to je jazyk a písmo. Všechny metro stanice jsou dnes vybavené přepisem do latinky a ve velkých městem pak všechno podstatné - jídlo, ubytování, ... Můj bývalý učitel japonštiny ale pamatuje časy, kdy to tak nebylo (takže max 20 let). Docela zajímavý je fakt (ne ale tak zajímavý, aby se dostal do článku), že samotné hlavní město se přepisuje různě (na správnosti i/y při přepisu nezáleží), ale nejsprávnější forma je Tókjó, tedy všechno dlouze.
S angličtinou je to horší, protože to jsou foneticky dost nekompatibilní jazyky. Ale v Tokiu a snad i v Kyotu/Ósace se člověk domluví celkem v pohodě. Mimo Fukušimu jsem ale pochodil se základní angličtinou na ubytování nebo v restauraci všude. Narozdíl od Číny. Tam museli nerozumět snad schválně. Japonštinu jsem opravdu používal jen výjimečně a dělal, že nerozumím ani slovo (abych mohl poslouchat, co si o mně vykládají).
Podtrženo, sečteno - i se základní znalostí angličtiny bych se sem nebál jet. V každém větším místě se už neztratíte, všechno potřebné je pěkně popsané naším písmem.
No tak třeba Tokio ano, ale my máme opačný zážitky, stanice vlaku a jen klikyháky. Naštěstí se šlo orientovat podle odjezdu vlaku, jezdí se tam +- 1s přesně. Dokonce jsem viděl v Japonské TV omluvu CEO? že vlak měl jednou zpoždění 30 minut. Věřím, že když by to bylo přes hodinu, páchá automaticky seppuku ( u nás by ta pakáž z ČD byla dávno všechna po smrti)
Kdy jste tam byli? Nevzpomínám si, že bych měl problém, že na nějaké stanici chyběla latinka. Jen si na ni člověk musí občas počkat. Souhlas, že zpoždění vlaku je pro ně velký trapas, proto nechávají platit rodiny sebevrahů vzniklé náklady. Ale sám jsem zažil na šinkanzenu 10 minut a to byla ten den dost kosa, tak jsme na peróně promrzli; mám to myslím v minulém článku.
Jinak u nás je zpoždění často dané čekáním na přípoje, případně příjezdem mezinárodních vlaků ze zemí, kde to tak nehrotí (o tobě mluvím, náš severní sousede). Myslím, že když člověk vyváží klady a zápory, tak můžeme Japoncům zdatně sekundovat. Například pak jsou tady jiné země - kdybych byl nějaký zkušený ninja, tak asi povraždím lidi ve vedení v Británii. Tam to nefunguje, klidně si přijedou o 2 hodiny později, kompenzace neexistují, pak vás nechají klidně někde uprostřed pole. Ale zato tam ty spoje stojí 7x víc jak u nás. Jako třešničku na dortu si doporučuji vyhledat "britské vlaky duchů", to se chce člověku brečet smíchem :-D
2017, a byli jsme i na opravdu malých stanicích, jak na severu tak i třeba u toho Koyasanu, ale jak říkám, nikdy nám nic neujelo, jednou jsme jeli opačně, myslím :) ještě bych rád nahoru na Fudži, ale myslím, že tam se nechá podnikat něco celý rok a furt je co objevovat :)
Pěkný, obsáhlý a dobře napsaný cestopis, díky za něj,
Díky Tondo. Snažil jsem se nějak skloubit zážitky, vkládat obecné zajímavosti o zemi naučené z hodin japanistiky, a popis konkrétních míst. Ono to kratší asi ani udělat nešlo.
Jakube, Japonsko (a přiznám to na rovinu) mě nikdy nelákalo... No musím říct, že po tvých cestopisech je to jinak! Skvělá práce, opět mrak zajímavostí a hlavně humor, který je návykový...
A propo - co bude dále v pořadí?
Díky Kačko. Bude to znít neuvěřitelně, ale Japonsko mě taky moc nelákalo. Respektive byla to až poslední položka mého must-see seznamu. Nechtěl jsem si zkazit krásný dojem z japonských stereotypů realitou, jako ten stejný rok v USA. Realita ale naprosto předčila očekávání a dostal jsem ještě více, než jsem čekal, ty tradice tam furt jsou (narozdíl od Ameriky, kde jsem moc nečekal a bylo to v reálu ještě mnohem horší).
Býval to lehký život suchopárného vědce. A pak jsem jednou jel do Japonska a pokousala mě opice. Zvláštní virus se začal šířit tělem a měnit mozek. Jsem jako spiderman, ale místo pavučin metám slovní hnoje. Prostě nová superschopnost.
Dál v pořadí bude možná ta Amerika. Ale nevím jak pojmout můj skutečný dojem tak, aby mě lidé neodsoudili za misantropii a kverulantství a Amerikanofilové nezalehli na krku, dokud nepřestanu dýchat.
Jinak v reálu do budoucna to vidím na Vietnam, Filipíny nebo tvoji Nikaraguu. Nebo Adršpach. Afrika je kvůli koronaviru asi off-limits (ještě lednový plán byl vrátit se brzy do Maroka a vzít do přes Mauretánii do Senegalu a Gambie).
No toto, už začínám být světový, jestli můj blog už čte i nigerijský princ. Tak to se brzy pokochají i v Somálsku, kde mu zadržují ty dvě děti i s hroudami zlata, které je ochoten rozdat dobrým cestovatelům.