Cestopis

Lofoty

Když je polární den není potřeba čelovka
Cestopis z roku 2018 napsala Markéta Dudková

Letiště Praha Ruzyně

Úterý, 26. června 2018

Rozepisovat se o cestovní horečce je zcela zbytečné. Ovšem, že ji zase mám. A v případě větších výprav se, potvora, plíží ve vlnách. V uplynulých měsících jsem tak nakupovala nejprve teplejší a nepromokavější oblečení, před dvěma týdny jsem začala doplňovat lékárničku a poslední týden jsem pak nakupovala zásoby jídla pro celý regiment. Přesto při každé výpravě do obchodu jsem měla vtíravý pocit, že na něco zásadního zapomínám.

A tak panických stavů jsem se snažila alespoň zmírnit nabitým víkendovým programem – oslava narozenin vsobotu vPraze a vneděli kolaudační párty vDěčíně, vpondělí večer pak přesun zpět do Prahy.

Ve vlaku z Děčína do Prahy jsem však už opět propadla stresům a běsům. Bylo skoro osm večer a já ještě neměla vše nakoupeno, natož připraveno nebo dokonce zabaleno.

S balením jsem začala až lehce po půl deváté a zvolila jsem k balení novou taktiku. Bytem jsem se pohybovala postupně zleva doprava a v tomto směru jsem zpříslušných skříní vyndavala věci, které jsem následně přemisťovala na postel, kde jsem je kladla do systematických hromádek – hygiena, lékárna, kuchyň a jídlo, užitečné a nezbytné a oblečení.

Další výzvou pak bylo vše vměstnat do 70ti litrové krosny. Povedlo se! I přesto ale ten tichý hlásek v mé hlavě hlodá a prudí:,,Myslíš, že toho máš dost? Nemáš toho naopak náhodou trochu moc? A co když bude pršet? Nebo dokonce sněžit? No??“

Rána jsem pak provedla veškerá opatření, abych byt mohla na dva týdny bez starostí opustit. Vyndala vše ze zásuvek, uklidila kolo do bytu a zpodlahy pro jistotu odstranila textilie vpřípadě, že by mi vdobě mé nepřítomnosti, dovnitř opět nateklo. Tak, zdá se, že jsem připravená! Aspoň myslím. Tedy sporák jsem určitě vypnula, ledničku jsem taky zavřela. Nebo ne? Do bytu se pro jistotu ještě dvakrát vracím. Samozřejmě, že vše bylo vnaprostém pořádku.

Cesta na letiště proběhla tradičně hladce. Tedy nedošlo k náhlému neočekávanému apokalyptickému kolapsu dopravy, město nenapadla godzilla ani ufoni, ale stejně jsem jela raději o 30 minut dřív než bylo nezbytně nutné, protože co kdyby..

Na letišti jsem si nechala odborně zakuklit batoh, čímž se ovšem stal obtížně přemisťovatelným, a tak jsem jej musela vláčet po podlaze než jsem mohla zakotvit na tradičním odletovém cappuccinu, u kterého jsem čekala na zbylé účastníky zájezdu – Kamču a Vojtu.

Bodo

Středa, 27. června 2018

Let z Prahy do Stockholmu probíhal hladce, což mě udržovalo v klidu. Ovšem jen do okamžiku, kdy ve Stockholmu naskočilo 20 minut zpoždění u navazujícího letu do Osla.

Ano, je pravda, že člověk celý den jen posedává v letadle a po letištích, takže lehký poklus odletovou halou by mu měl prospět. Já mám ale raději přesun pomalejší a časovou rezervu. A ta naše se z55ti minut, které jsme mezi lety měli původně kdispozici, smrskla na pouhých 35. A za kritických 35 minut bychom museli nejen prolétnout halou, ale ještě by někdo měl stihnout přeložit naše batohy.

Let z Osla byl naštěstí solidárně taktéž zpožděn o 20 minut, takže jsme se bez sprintů a úhony dostali až do cílového Bodo.

Bodo nás uvítalo půlnočním Sluncem a mě sdefinitivní platností došlo, že minulou noc jsou viděla tmu na dlouhou dobu naposledy. A taktéž jsem pochopila, že vláčet ssebou čelovku je poněkud zbytečné.

Ráno jsme pobalili a po snídani šli za recepčními na výzvědy. Vojta zahájil konverzaci anglicky. Pan recepční zakcentu odtušil, odkud vítr vane a spustil plynně česky. Vojta znejistěl, zda dotyčný tak skvěle ovládá naši mateřštinu či zda dotyčný je Čech. Recepční súsměvem prohlásil, že zde jsou všichni Češi.

Krom cenných informací a typů na výlety jsme se mimo jiné dozvěděli lehce znepokojující zprávu a to, že na trajekt bychom si měli raději pospíšit, neboť poslední 2 dny kvůli špatnému počasí žádný trajekt na Lofoty nevyplul, a tak se dá předpokládat, že v přístavu bude poněkud nával.

S přehledem jsme se nalodili mezi prvními a Vojta se nad naším štěstím směle zaradoval. Jeho rozjařenost jsem zmírnila argumentem, že snad budeme mít i takové štěstí při cestě zpět. Vpřípadě totiž, že bude doprava opět přerušena, tak na letiště nejspíš poplaveme.

Cesta trajektem byla vysoce zážitková. A jak je známo, zážitek nemusí být pozitivní. Stačí, když je intenzivní. Vzhledem kznačnému houpání, na některé na palubě plavba opravdu intenzivně působila. Už při nalodění mě zaujalo, že blicí pytlíky jsou zde podstatně kvalitnější a bytelnější než ty vletadlech – žádný papír ale poctivý celofán. A spotřeba pytlíků tu během tříhodinové plavby byla opravdu nadměrná. My to ovšem zvládli bez ztráty kytičky.

Po vylodění jsme nejprve zašli na informace vpřístavu. Zde jsme narazili na další početnou skupinu Čechů. Ti značně pookřáli, jelikož my byli první Češi, se kterými se tu setkali. My jejich nadšení nesdíleli a odvětili, že my zatím potkáváme jen Čechy a to dokonce i mezi hotelovým personálem.

Poté jsme se vydali do nedalekého rybářského městečka A (to je skutečný název). Z A už jsme pak směřovali do hor.

Cestou jsme potkávali dosti zablácené pocestné. Trochu jsme nad nimi ohrnovali nos. Záhy jsme však nevypadali o moc lépe, neboť stezka byla značně podmáčená a přidal se i déšť.

Za deště jsme pak postavili stan na břehu jezer a po večeři se Kamča, pro náš zdravý rozum nepochopitelně, šla vykoupat do jezera. Vojtou tato událost poměrně otřásla a hrdě prohlásil, že zítra do toho jde taky. Vzhledem ktomu, že to prohlásil zakuklený do spacáku, jsem opravdu zvědavá, zda se zítra pochlapí a kledové koupeli se skutečně odhodlá.

 

Nad Servagenem

Čtvrtek, 28. června 2018

Včera se mě Vojta optal, zda má nařídit budík na osmou. Jelikož je tu neustále světlo, a tudíž nemusíme chvátat, abychom někde do tmy zakempovali, namítla jsem, že tento druh mučení mi přijde poněkud zbytečný. Souhlasil.

Za nepříliš jiného světla, než jaké bylo v deset večer, jsem rozespale zamžourala. Hodiny ukazovaly 9:43 ráno. Začala jsem potichoučku otevírat stan, neboť Kamča s Vojtou ještě spali. Rachot zipu je však probudil, a tak jsem na svou obhajobu prohlásila, že už je skoro deset. Vojta to považoval za vtip a raději se podíval na hodinky. No, nekecala jsem. Jsme ale na dovolené, tak proč si nepospat 12 hodin, že.

Nevlídné počasí předchozího dne bylo pryč. Vysvitlo slunko a na nebi bylo jen pár mračen. Výhledy venku, když už nás nebičoval déšť, byly o to úchvatnější. Ostré štíty hor přecházely vmechem porostlá upatí nořících se do temně modrých jezer.

Po snídani jsme se vypravili na vrchol Munken. Výhledy skaždým nastoupaným metrem byly krásnější. Místy jsme viděli, jak je pevnina omývaná mořem ze třech různých stran.

Z Munkenu jsme seběhli zpět ke stanu a jelikož bylo stále ještě poměrně brzy (ne že by tu pojmy brzy a pozdě měly nějakou váhu), Vojta se nadšeně chopil udice a šel kjezeru rybařit. Ryba sice na Kamčině oficiálním jídelníčku nefigurovala a byla označena pouze za benefit, nicméně jsme pevně doufali, že Vojta nezklame a ke kuskusu se opravdu bude servírovat ryba. Rybu Vojta nechytil. Pravdou ovšem je, že jsme zde zatím ani žádnou neviděli.

Zatímco Vojta odhodlaně lovil, já sebrala odvahu a šla se okoupat do jezera. Po prvním tempu se mi krev začala proměňovat vkostky ledu, a aby mi náhodou neucpaly tepnu, udělala jsem pro zahřátí ještě dvě ostrá tempa a z vody rychle vylezla.

Kuskus i bez ryby byl poživatelný, i když jeho konzistence byla poněkud tužšího rázu a Vojta v něm zlomil lžíci.

Po večeři si Vojta, aby si mezi námi zdatnými plavci uchoval čest, šel také zaplavat. Jeho výkon ovšem následovalo několik pejorativních výrazů.

 

Před Vindstatem

Pátek, 29. června 2018

Zatímco včera při hraní žolíků se Vojty drželo štěstí jako klíště, dnes si pro něj přišla smůla. Vítr v noci odvál plachtu stanu a jemu napršelo do bot.

Noc byla vůbec tentokrát divočejší. Vítr i déšť se sintenzitou opíraly do stěn stanu a ten rámus nás střídavě budil. Není proto divu, že se budík v 8 ráno setkal snezájmem a do nehostinného počasí jsme vylezli až v devět.

Jelikož mezi kopci byly napěchovaná hustá mračna, ustoupili jsme od původního plánu pokořit vrchol Hermannsdalstinden a namísto toho jsme se rozhodli dojít do vesnice Vindstat.

Vítr a déšť nás pronásledoval i po cestě, a tak když jsme zahlédli kouř stoupající zkomína horské chaty Munkebe, zaplesali jsme nad vidinou horkého čaje a sucha. Kamča směle zaklepala na dveře obydlené chaty. Paní uvnitř vypadala, že by se mohla o kousek tepla podělit, knaší smůle se ale právě chystala chalupu opustit. Doporučila nám alespoň kůlničku opodál, která se neuzamyká. Suchá kůlnička přišla vhod a po krátké svačince jsme se vydali dále směrem kvesnici.

Náš původní optimistický plán zvládnout trasu za 4 hodiny vzal záhy za své. Cesta byla nad míru výživná. Museli jsme překonávat strmá skaliska lezmo i plazmo, což není pohádka ani nalehko, natož pak když máte na zádech skoro 20 kilo, které s vašimi vlastními 55ti docela mávají.

Pokaždé, když už se zdálo, že bude cesta o něco přívětivější, jsme byli velice rychle vyvedeni zomylu. Ukázalo se totiž, že nic jako cesta po rovině kolem fjordu tu neexistuje. Kolem fjordu jsou totiž balvany a křoviska, se kterými musíte bojovat a hledat cestu tam, kam snad ještě nikdo ani nešlápnul.

Náročný terén jsme překonali až po dlouhých osmi hodinách a často místo nadšených zvolaní při pohledu na trasu jsme volili značně ostřejší výrazy. Celou škálu takových jsem pak vypustila zúst, když jsem až téměř po kolena zajela do kaluže. To už bylo naštěstí nedaleko místa, kde jsem se rozhodli tábořit.

Sotva jsme ale byli v suchu, najedení a napití, navzdory vyčerpání, jsme opět začali zdejší krajinu adorovat. Dnes táboříme ve fjordu sevřeném strmými skalisky, jež omývá blankytná modř chladného moře a my pevně doufáme, že příliv nezvedne hladinu natolik, aby ono chladné moře omývalo i stěny našeho stanu.

Kirkefjord

Sobota, 30. června 2018

Po včerejší náročné túře jsme si jednohlasně schválili odpočinkový den. Noc byla klidná a teplá, a tak jsme opět naspali téměř 12 hodin. Člověk se bojí, že kvůli polárnímu dni nezahmouří oka, a pak tu trhá spací rekordy. Kdepak, nás insomnie dostane.

Vduchu odpočinkového dne jsme pomalu vstávali. Bez spěchu jsme nachystali snídani, a kdyby Kamča nezkontrolovala jízdní řád trajektů, takto nerušeně a poklidně bychom pokračovali nejspíš až do oběda. Trajekt ovšem odjížděl za necelou hodinu.

Vpřípadě, že bychom tento nestihli, další jel až ve tři hodiny. A návazný do Kirkefjordu, našeho cíle, až následující den odpoledne. Nebylo tedy jiné možnosti, než se urychleně sbalit a běžet do města.

Sbalení jsme stihli sodborností a hbitostí vojáka náhle povolaného do akce za necelých 15 minut. Několik následujících minut jsme pak prováděli estetické úpravy na krosnách a sjednou lžící se střídali u hrnce schladnoucí ovesnou kaší.

Běh přes podmáčené pole jsem vedla já. Vzhledem kdříve utopené botě jsem totiž cestu absolvovala vsandálcích (bez ponožek!!), a tudíž mi bylo jedno, jestli zase po kolena zajedu do nějaké louže.

Vpřístavu jsme byli včas a při druhé kontrole jízdního řádu Kamča zjistila, že loď neodjíždí v 11:25, ale ve 12:05. Tím pádem jsem měli pěknou rezervu. A díky bohu za ní. Jak se ukázalo jízdní řády jsou tu velice flexibilní, takže naše loď vyplula už v 11:35.

Za 15 minut jsme už byli vokresním městě(čku) Reine. Po třech dne zpět vcivilizaci jsme působili tak trochu jako vlčí děti. Obzvlášť pak v supermarketu. Mezi uličkami při pohledu na nepřeberné množství jídla nám svítila očička. Vkošíku tak krom nezbytně nutného skončila i řada zbytečných laskomin – muffiny, koláče, cider.

Já si konečně koupila jogurt (na těch mám odmala závislost). Bohužel se zněj nakonec vyklubala mléčná rýže, kterou nesnáším. Bez civilizace jsem však patrně nezvlčila jen já ale i mé chutě, protože ta rýže mi překvapivě chutnala.

Nákup jsme tedy zvládli, ale vzhledem ktomu, že naše loď měla jet již brzy (a zde možná ještě dříve), vynechali jsme restauraci. Na druhou stranu pravdou ovšem je, že jsme ani žádnou neviděli. Avšak vidina teplého jídla, které není z 90ti procent instantní, a které bychom jedli uprostřed 4 pevných zdí ze skutečného nádobí, byla lákavá. Na tento „kulturní zážitek“ si musíme nicméně ještě počkat. Přesto se nám pár výdobytků moderní civilizace dostalo. Vgalerii nedaleko přístavu měli opravdové horké kafe a wifi, takže jsem mohla podat zprávu domu.

Ve tři odpoledne jsme přijeli do cílové stanice Kirkefjord. Vzhledem knaordinovanému odpočinku, který se hned na start nezdařil, byl plán dnes již žádnou túru nepodnikat a utábořit se zde.

Táboření je tu populární a zdarma se dá tábořit všude, jenže když je něco zdarma vzemi tak bohaté a která bez skrupulí vydělává i na prodeji rybích hlav Nigérii, mělo by to být podezřelé. Ano, to kempování má háček, respektive pořádný hák jak poleno.

Najít vhodnou parcelu pro stan je asi tak snadné jako najít pověstnou jehlu vkupce sena. Taková ideální parcela by měla být na rovině, vzávětří, blízko zdroje pitné vody a v suchu. Ztěch prvních atributů by se ještě slevit dalo, ale sucho je při kempování alfou a omegou.

Zdejší půda je velice podmáčená, a tak pokud se nechcete probudit ve stanu a připadat si jak na propíchnuté vodní posteli, musíte pořádně hledat. A hledáte dlouho. My jsme tomuto účelu zasvětili notnou část odpočinkového odpoledne. Nakonec jsme ale na pobřeží Kirkefjordu našli nejsušší 2 metry čtvereční a postavili stan.

Poté jsme se vydali na molo rybařit, aby si Vojta mohl napravit svou loveckou reputaci. A zadařilo se. Odpočinkový den jsme tak zakončili rybí hostinou a pivem/ciderem.

 

Selfjordhytta

Neděle, 1. července 2018

1. července začínají v Čechách letní prázdniny a i zdejší počasí se značně vyletnilo. Probudili jsme se do teplého bezmračného dne a na rozdíl od včerejška jsme si to slunné ráno plně vychutnali pomalou snídani.

Po desáté jsme opět vplné polní vyrazili dále. A plná polní nám po včerejší výpravě do supermarketu ztěžkla. Sbatohy na zádech jsme zdolali první kopec dnešního putování. Ze sedla se nám naskytl pohled na bělostnou pláž, na které se tříštili utichající vlny. Pláž ale naším cílem zdaleka nebyla (a nejen proto, že se kní hnala rodinka hlučných Britů). My stoupali dále do sedla a zněj jsme klesali opět dolu k břehům moře. Poté jsme měli jít již rovně po cestičce k chatě Selfjordhytta.

I tentokrát ovšem rovná cestička kolem fjordu byla značně nevyzpytatelná. Vždy se na chvíli tváří přívětivě, ale záhy se ztratí ve skalách či vkeřích a člověk se tu prodírá větvovím svypětím sila tu se větévka zahákne o poutko na batohu, tu o tkaničku.

Nakonec jsme ale lehce poškrábaní a promáčení zneprostupných mokřadů došli kchatě. Ta byla opět zavřená. S chatami se tu to má tak, že jsem uzamčené, ale klíč je možné si vypůjčit ve městě, jenže my zatím ještě nepřišli na to kde.

Ovšem vzhledem k bezchybnému a slunnému počasí nám vidina nocování ve stanu tak moc nevadila.

Nedaleko chaty jsme našli nejplošší a nejsušší parcelku a utábořili se. A protože počasí bylo opravdu teplé, s Kamčou jsme vybalily plavky a šly se vykoupat do moře. Vojta zatím zkoušel navázat na rybářský úspěch předchozího dne. Ten se ovšem neopakoval.

 

Pláž Kvalvika

Pondělí, 2. července 2018

Každým dnes se tu naše kulinářské umění zlepšuje. Dnes jsme do obyčejné kaše přidali jablka (resp. to, co znich zbylo) a oříšky.

Po takto vydatné snídani jsme se vydali na cestu. Dnes bylo sice na pořadu dne urazit krátkou cestu, ale náš cíl – pláž Kvalvika – měl být o to skvostnější.

První část putování utíkala rychle. Cesta se vinula po zpevněné silničce, což je terén, se kterým tu do styku moc nepřicházíme. O to radostněji jej však čas od času vítáme.

Ze silnice jsme poté odbočili vlevo a začali stoupat do sedla. Tady už jsme opět museli překonávat typicky norskou cestu – mokřady, balvany, vřesoviště. Kousek za sedlem na nás už vykoukla Kvalvika s písečnou pláží.

V cíli jsme dnes byli docela brzy, a tak jsme měli dostatek času a energii věnovat se typicky letní aktivitě – koupání vmoři. Pán vneoprénu vynořiv se zvody mohl naznačit, že teplota moře tady za polárním kruhem nebude to co Jadran, my šli ale stejně do plavek. Pravdou je, že po pár metrech mi nohy ve vodě ztuhly mrazem natolik, že jsem se obávala, že budu muset čekat na nějaký teplejší golfský proud, abych rozmrzla a byla se opět schopná hnout. Po chvíli si ale člověk zvyknul a i si poskočil ve vlnách.

Po vodních radovánkách jsme pokračovali aktivitami mnohem civilizovanějšími. Tedy to aktivitou bylo zcivilizovat se. Vzhledem ktomu, že u Kvalviky ležela dvě sladkovodní jezera a na zdejší poměry i docela teplá, okoupali jsme se a já si konečně umyla i vlasy a nepřipadala si jak samička yettiho ale jako princezna.

Následně se Vojta opět odebral ukojit lovecké pudy. Vjeho vlastním zájmu doufám, že tentokrát něco chytí, protože po včerejším debaklu, musel vzít za vděk kuskusem. A byť to byl kuskus zdařilý, tvářil se na něj dost kysele.

Fredvang

Úterý, 3. července 2018

Zdá se, že norské léto vzalo za své a my se opět probudili do deštivého a mračného rána. Naštěstí dnešní přechod od Kvalviky přes sedlo do města Fredvang měl být poměrně rychlý a snadný, a taktéž se před námi již jasně rýsovala vidina kempu se sociálním zařízením, teplou vodou, elektřinou a také supermarket spivem/ciderem a čokoládou. Ano, Maslowova pyramida tu dosahuje zajímavé podoby.

Po dlouhé snídani jsme překonali skalky a řetězy a dostali se na druhou část pláže Kvalvika, která žila podstatně čilejším turistickým ruchem. Jen stanů jsme tu napočítali 15.

Z pláže jsme se vystoupali do sedla. Terén dnes byl dnes o poznání vlídnější. Místy byly dokonce i lávky klenoucí se přes mokřady, takže jsem tentokrát došla bez brouzdaliště vbotě.

Posledních pár kilometrů dokonce vedlo po asfaltu. Mnohem blahodárněji než schůdný terén na mou psychiku zapůsobila kavárna, která se vynořila zjedné zatáčky. Stála tam, zalitá sluncem, vhlavě mi zněla fanfára a na sto metrů už jsem cítila opojný vliv kofeinu, kterého se mi mělo záhy dostat.

Místní hovoří zpravidla velice obstojně anglicky, takže jsme ještě nepleskli hlavou o jazykovou bariéru. Paní vkempu, která, pravda, byla evidentně odjinud, však angličtinou opravdu nevládla. Náš požadavek zaplatit tři noci pro tři osoby a jeden stan ovšem každý zvlášť několikrát mylně pochopila, neboť neustále zaměňovala slova noc a osoba, a tak se ke konečné ceně nakonec pravděpodobně dopracovala aritmetickým průměrem celého ceníku kempu.

Po zaplacení jsme se zní ještě pokusili vytáhnout informaci stran nejbližší restaurace. Ta nejbližší je prý vzdálená osm kilometrů. Bohužel tentokrát nešlo o jazykovou barieru, ale fakt. Tak daleko se nám pěšky opravdu nechtělo, pročež jsme se rozhodli stopovat. Pro Kamču to byla premiéra a nutno dodat, že úspěšná. Mladý norský pár jsme stopli po cca 1,5 kilometru a byť měl cestu opačným směrem, odvezl nás až před obchod do Rambergu.

V supermarketu jsem si opět počínali svervou právě uprchnuvšího tlouštíka z odtučňovacího programu.

Po nákupu jsme se odebrali do restaurace. Zde se obsluze Vojty zželelo natolik, že mu darovali lžíci, neboť on tu svou před několika dny zlomil. Nemusel tak už nadále jíst kaši vidličkou.

Teplá večeře neskládající se zkuskusu byla pohádka a 2 sklenky vína jakbysmet.

Stoupnout někoho se nám podařilo i cestou zpět a po horké sprše jsme na dnešní den pěli jen ódy. K dokonalosti mu za mě chyběly snad jen dvě minuty ve sprše navíc namísto těch čtyř za deset korun vyměřených.

 

Fredvang

Středa, 4. července 2018

Dnes nás opět probudilo bubnování deště na stěnu stanu. Okolní vršky se zahalily do těžkých mračen a takové počasí nás ze spacáku zrovna nevyhánělo. Snídaně tak zvolna přecházela ve svačinu, čaj v kávu.

Když déšť ustal a zdálo se, že se mraky rozestoupí, vyrazili jsme na výlet. Ještě před tím jsem se však vypravila na recepci uhradit další noc. Po včerejším sáhodlouhém rozhovoru spaní recepční se nám totiž nakonec podařilo zaplatit jen jednu.

Komunikace srecepční byla dost náročná již včera, a jelikož přes noc neabsolvovala rychlokurz angličtiny, obrnila jsem se notnou dávkou trpělivosti. Přesto dokázala má očekávání předčit.

Oznámila jsem jí svůj záměr zaplatit jednu noc, stan a tři osoby. Optala se mě, kde parkujeme. Oznámila jsem jí, že auto nemáme. Jen stan. Velice pomalu a se zřetelnou artikulací se mě znovu zeptala, kde parkujeme. Opět jsem zopakovala, že jsme přišli pěšky a máme jen stan a žádné auto.

Paní zkontrolovala své záznamy a řekla mi, že včera jsme ale platili 40 korun za elektřinu, a tudíž by ráda věděla, kde máme postavený stan. Já si mezitím snažila představit, jak máme vnašem skromném iglú rozvěšené lustry, vjednom rožku pračku se sušičkou, vdruhém hi-fi věž a na poličce vaflovač.

Paní náhle svitlo. Těch 40 korun je za třetí osobu ve stanu a ne elektřinu. A tento objev mi sdělila spohoršenou intonací, jako bych se doposud snažila třetí osobu ve stanu zapírat. Vysvětlila jsem jí, že přesně toto – tedy 3 osoby, 1 stan, 1 noc – chci celou dobu zaplatit.

Když jsme tedy konečně dospěli ke konsenzu stran počtu lidí, nocí a stanů, zapsala si pod sebe dvě položky 170 a 40 korun, které začala pomalu sčítat. Já před ní hbitě položila 210 korun. Ignorovala mě a dál pečlivě sčítala. Po nějaké době mi oznámila výslednou částku 210 korun. Připravené peníze jsem opět posunula blíže kní a oznámila ji, že si beru ještě pohled. Obrátila oči v sloup, neboť jsem tímto činem zruinovala její výpočet, a tak začala znovu sčítat. Nakonec jsem přeci jen úspěšně zaplatila a mohlo se jít na výlet.

Jelikož se mraky stále ještě neprotrhaly, šli jsme nejprve krátkou procházkou po pobřeží a poté vystoupali na kopec, abychom se pokochali výhledy. Bílé pláže a blankytné moře pod námi vypadaly téměř tropicky.

Po výletě jsme opět zamířili do včera objevené kavárny. Už druhý den po sobě jsme si tak dopřáli luxus vpodobě kulturního stolování a jídla, které chystal někdo jiný. Celá kavárna byla provoněná domácími zákusky, a tak jsme si po rybích hamburgrech dali i dort. Vojta se nad mým mrkvovým zprvu pohrdavě ušklíbl. Kombinace slov dort a mrkvový mu totiž přišla značně pochybná. Když však ochutnal, bez váhání si pro něj šel také a vypadal tak dychtivě, že dostal rovnou dvojitou porci.

Po večeři jsme se vrátili do kempu a na mole si za slunečního svitu (počasí se umoudřilo sotva jsme seběhli z kopců) vychutnali pivo a cider.

 

Fredvang

Čtvrtek, 5. července 2018

Dnes se opět vrátilo léto, a tak jsme měli ideální podmínky pro pokoření hory Ryten. O nenáročnosti terénu svědčilo procesí lidí stoupají na vrchol. Mě velice zaujala asi rok a půl stará holčička, která měla pohorky. POHORKY. Já se v Čechách můžu přetrhnout, abych sehnala pohorky velikosti 36 a tady v tom běhají batolata.

Výstup na Ryten nás nijak zvlášť nezmohl a nezmohlo nás ani vrcholové pivo. Patrně proto jsme měli nahoře dostatek energie, abychom zkoušeli krkolomné jogínské pózy snekonečným oceánem na pozadí.

Po sestupu jsme opět neodolali svodům kavárny a dali si kávu a dort.

Vkempu jsme si pak chtěli pronajmout lodičku a zvýšit tak rybářské šance. To ovšem znamenalo komunikovat se správcem a zatímco paní správcová je jen tupá, pan správce je navíc ještě velice nepříjemný a to, co mu zřejmě nejvíc otravuje život, jsou turisté.

Vojta se obezřetně přiblížil ke správci a pozdravil jej. Ten, ve snaze vyhnout se jakékoliv konfrontaci, fixoval zrak kzemi. Vojta vznesl dotaz stran člunu. Pan správce se cítil popuzen, že jeho taktika nenavazovat oční kontakt a vyhnout se tak konverzaci, selhala. Správce lehce pozdvihl hlavu a naštvaně odpověděl, ať přijdeme za hodinu. Nyní má prý hlad a jde jíst.

Snajedeným panem správcem bylo lepší pořízení. Dokonce se rozhovořil o své námořnické minulosti a o tom, jak si paní správcovou přivezl zTrinidadu a Tobaga. Rozluštění exotického původu paní domácí přivedlo Kamču na myšlenku, že za mlada byla jistě velice krásná a v rákosové sukni a s kokosy místo podprsenky uchvátila pana domácího. Já jsem ale zůstala u názoru, že malá a ošklivá byla vždy, ale dlouhý pobyt na moři bez žen zamlžil úsudek pana správce.

Správce nám tedy nakonec půjčil loď, rozdal vesty, proškolil nás o bezpečnosti a my vypluli na širé moře.

S rybami jsme sice nepořídili, ale plavba za popíjení cideru se mi líbila. Nutno také přiznat, že jsme si vlastně oddechli, že jsme nic nechytli, protože představa jak do té skořápky, která se tvářila jako člun, taháme rybu, byla trochu děsivá.

 

Moskenes

Pátek, 6. července 2018

Začala jsem si pomalu zvykat, že roční období se tu střídají každý den, a tak po včerejším slunném letním dnu dnes opět nastala variace na sychravý podzim. Ani ta se ovšem neudržela dlouho a vykouknuvší slunce bylo opět téměř příslibem léta než tedy znovu zalezlo za mraky a nastal podzim.

Roční období se tak dnes střídala co půlhodiny a kdyby rychlostní oblékání a svlékání svršků bylo olympijskou disciplínou, dnes bych se rozhodně kvalifikovala.

Dnešní plán byl dojet ranním autobusem do malebné rybářské vesničky Hamnoy, poté pěšky dojít do nedalekého Reine a po utáboření vystoupat na vrchol Reinebringen.

Na snídani, balení i přesun na 3,7 kilometrů vzdálenou zastávku jsme si vyměřili hodinu. Zvládli jsme to za hodinu a čtvrt, a tak jsme se museli opět uchýlit k mírnému poklusu. Knaší velké radosti se nám po zhruba 1,5 kilometru podařilo stopnout mladou Francouzku sprázdným minivanem. Jen o pár metrů dál ta dobrá duše naložila ještě další dva stopaře – taktéž Čechy.

Jak se ukazuje, krom Norů samotných tu nejčastěji potkáváme právě Francouze a Čechy. Takhle Francouzka u nás nasbírala plusové body. Na rozdíl tedy od jejích dvou krajanů, se kterými jsme se nějakou dobu potkávali. Ti dva si totiž určili náhodnou vrstevnici vdostatečné nadmořské výšce a po té se rozhodli Lofoty evidentně obejít. Ve snaze zřejmě ušetřit čas a neztrácet výšku ti dva neustále doráželi do cílů vnezáviděníhodném stavu přibližně čtyři hodiny po nás.

Autobus jsme tedy spřehledem stihli a dopravili se do Hamnoy. Později vReine však náš plán dostával postupně trhliny. Nepodařilo se nám najít žádný vhodný plochý plácek pro stan a to nejlépe i se zdrojem vody. Naskýtala se však varianta „B“ – vyběhnout na Reinebringen a následně dojít do kempu v Moskenes.

U odbočky na Reinebringen jsme však narazili na výstražnou ceduli varující před nebezpečím pádů kamenů a hrozbou sesuvů. Velice rychle jsme se tak shodli, že jsme se zkopců již narozhlíželi dostatečně, a tudíž můžeme tento vynechat a raději zamíříme rovnou do Moskenes, kde se budeme věnovat rybaření a nákupu suvenýrů.

Nutno podotknout, že dnešní lov byl nad míru zdařilý. Uloveny byly ryby celkem tři a jedna znich Kamčou. Po rybí hostině jsme uznali, že by bylo vhodné ji završit pivem/ciderem, a tak jsme se vydali do pět kilometrů vzdáleného supermarketu. Když je žízeň, je zkrátka žízeň.

Moskenes

Sobota, 7. července 2018

Spaní vkempu sice poskytuje značný luxus, na druhou stranu pokud se utáboříte na osamoceném místě v přírodě, tak vás rozhodně všest ráno nebudí zavilé vytí psa nebo Američané, kteří potřebují udržovat zdvořilostní leč hlasitou konverzaci skaždým, kdo projde kolem.

Počasí nebylo o moc vlídnější ani dnes, a tak se nám ze stanu opravdu nechtělo. Shodli jsme se tak na bojkotu horské turistiky a vypravili se do A do muzea skladování a zpracování tresek.

Tresky se tu loví od ledna do března. Následuje proces sušení a nasolování a takto zpracované ryby se pak vyváží do Španělska, Itálie, Portugalska a Afriky. Tam se opět namáčí a servírují. Tento proces nás zaujal, avšak vhlavách se nám vynořila otázka, se kterou jsme museli konfrontovat majitele muzea. Před pár dny jsme si tu vrestauraci dali tresku. Ta byla zajistě čerstvá, že? Majitel muzea se ironicky ušklíbl a odvětil:,,Čerstvá? Včervenci? Samozřejmě, že ne.“

Nemůžu tvrdit, že to snámi neotřáslo. Člověk se dušuje, jak se pozná, že jsou u moře ty ryby čerstvé a ne mražené a teď tohle.

Poučné odpoledne jsme zakončili kávou a dortem a zpět vkempu jsme se pokusili navázat na rybářské žně předchozího dne. Za cenu dvou utopených třpytek jsme nakonec měli opět 3 ryby.

Bodo

Neděle, 8. července 2018

Dnes jsme poprvé vstávali za nelítostného drnčení budíku. Náš trajekt vyplouval už vsedm. Rozhodli jsme se pro brzký ranní spoj, neboť jsme se stále obávali, že by loď nemusela vyplout. To se nakonec nestalo. Nejen, že vyplula, ale byla i poměrně prázdná. A tentokrát se ani tolik nehoupala, takže blicí pytlíky zůstaly nevyužité. Tedy až na jeden. Koupila jsem totiž jako dárek pesto, které začalo téct, a tak jsem se rozhodla využít nepropustnosti kvalitních pytlíků a pesto do něj zabalila. Nutno dodat, že když jsem brala pytlík za zásobníků spolucestující na mě vrhali soucitné leč lehce nechápavé pohledy, protože moře bylo opravdu klidné.

V Bodo jsme se nejprve vydali do hotelu zkusit, zda už je náš pokoj kdispozici nebo přinejmenším, zda by bylo možné si vhotelu alespoň zanechat krosny.

Pokoj kdispozici byl, ale při check-inu mi nejdříve zlehka zatrnulo. Naše rezervace je prý zrušená. Představa noci vparku nebo na letišti po vzoru jiných batůžkářů mě vůbec nelákala. Pak mi ovšem svitlo. Původně jsem rezervovala pokoje dva a rezervaci jednoho znich později zrušila. Jak se tedy ukázalo, rezervace druhého pokoje byla nadále platná a pokoj jsme dostali.

Poté jsme šli obhlédnout město. Bodo není příliš velké, takže nejpodstatnější – knihovnu, koncertní halu a letecké muzeum – jsme zvládli rychle.

Další část odpoledne se změnila vhon na otevřený obchod. Fakt, že vneděli mají obchody zavřeno, nám totiž značně narušil náš původní záměr šopíčkovat a nakoupit do zásoby některé potraviny, které jsme si tu za krátký čas oblíbili. Nakonec jsme přeci jen jeden otevřený obchod našli.

Za pozdního odpoledne jsme se taktéž vypravili na závěrečnou večeři do restaurace a konečně si dali i lososa.

Zvládli jsme tak vše, co jsme chtěli – koupit džemy a čokolády, povečeřet lososa. Jen tričko, abych nemusela jet domu ve špinavém, jsem nesehnala.

 

Letiště Bodo/Oslo/Kodaň/Praha

Pondělí, 9. července 2018

Jestliže jsem měla výhrady vůči budíku po sedmé ráno, ten ve 4:15 byl už vyloženě nechutný. Na letiště jsme nicméně dorazili sdvouhodinovou rezervou, jak to mám ráda.

Co se mi líbilo ještě méně než ten budí, byla skutečnost, že vBodo na letišti nebyla možnost nechat si zabalit krosnu. Mimo to si člověk musel batožinu odbavit zcela sám pomocí automatu a odložit jí na pás. To vše jsme sice zvládli, ale sledovat krosnu, jak na běžícím pásu pomalu mizí kamsi v dál, mělo nepříjemnou pachuť definitivy a mě nezbývalo doufat, že se snad ještě někdy shledáme.

První přestup jsme měli v Oslu, kde jsme měli celkem 8 hodin času. Usoudili jsme, že cena 1500 korun českých za přesun do centra je trochu moc, a tak jsme si čas krátili pitím vína. Díky této taktice jsme sice moc neušetřili, ale cesta do Kodaně a následně do Prahy skvěle utekla, protože jsme spali jak miminka.

 

Zážitky pro tebe sepsala Markéta Dudková

07. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-03-07T17:56:12+01:00

Markéta Dudková a procestovala 37 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsala pro tebe 4 cestopisy .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 1 minutu
Od Užhorodu po Sjanky – vlakmi po Zakarpatí
tonic 2019-07-17T12:56:21+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Niekoľko dní v krásnom prostredí Užockého národného parku na ukrajinsko-poľsko-slovenskom pomedzí

🙏 Praktické
Čtení na 34 minut
NEW YORK CITY: Místo jako žádné jiné na světě, s vlastními pravidly i životem
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:57+02:00 4 komentáře
Spojené státy americké 2019

New York je v první řadě unikátní tím, že se toho o něm dá říct leccos. Jedni ho milují, druzi nenávidí. Proč tomu tak je?

🙏 Praktické
Čtení na 12 minut
MAROKO: Země bohatá, a přesto chudá. Lidé milí, a přesto zákeřní
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:33+02:00 2 komentáře
Maroko 2019

Hned pod turisticky velmi oblíbeným Španělskem se „skrývá“ země, která byla ještě relativně nedávno turisty nepolíbená. Jaké je Maroko?

❤️ Oblíbené
Čtení na 6 minut
Užhorod 2019
Sabina H 2019-07-14T23:05:05+02:00 1 komentář
Ukrajina 2019

Město blízké a zároveň vzdálené

Další cestopisy