Cestopis

Martinik

Přes oceán a jazykovou bariéru
Cestopis z roku 2019 napsala Markéta Dudková

Berlín

Pondělí, 18. února 2019

Mým cestovatelským snem bylo odjet za teplem uprostřed zimy. Jaký má taky smysl jezdit se válet k moři v létě, kdy i u nás panují tropické teploty? Za to vúnoru, kdy jsou na Václaváku 3 centimetry sněhu a Praha hlásí kalamitu, to je jiná.

Ve snaze naplnit tento sen jsem tedy pečlivě sledovala ceny letenek do zajímavých destinací (no, cestování je návykové a facebook chrchlí jednu akci za druhou, takže jsem to zas tak moc nesledovala) a v mých sítích po pečlivém zvážení nakonec skončil Martinik. A to i přes pár háčků – odlet zBerlína a změna letišť vPaříži. Háček vpodobě jazykové bariéry mi tehdy ještě unikal.

Každopádně spřípravou dovolené dále vše probíhalo hladce. Měly jsme letenky, zamluvené ubytování a podle internetu bylo na místě nepřeberné množství atrakcí, které lze navštívit.

Pár dní před odjezdem jsem tak mohla dle plánu přejít k vyšilování, stresování a cestovní horečce. I na tu jsem se ale tentokrát snažila vyzrát a těsně před odletem jsem se ještě vypravila zchladnout a uklidnit se na zimní kurz přežití.

Naše karibské dobrodružství se započalo již 18. února vodpoledních hodinách v Děčíně, odkud jsme vyrazili do berlínského hotelu poblíž letiště Tegel, ze kterého jsme měli 19. února brzy ráno odlétat do teplých krajů.

Cesta do Berlína utíkala rychle a to samozřejmě především díky neomezené rychlosti na německých dálnicích. První průšvížek dovolené přišel až v Berlíně a to mou vinou, čímž jsem lehce předurčila svou pozici smolaře zájezdu.

U hotelu se bohužel nedalo příliš dobře zaparkovat, takže nám taťka, který se zhostil role řidiče, u hotelu krátce přibrzdil a my provedly bleskurychlý výsadek a všechny svá zavazadla vyházely zkufru.

Poté, co jsem vyřídila na recepci náš check-in a odebraly jsme se kvýtahu, jsme zjistily, že nám mezi našemi všemi zavazadly něco přebývá. Taťkova bunda se všemi doklady a klíčemi. Nadšený nebyl ani trochu, ale naštěstí takhle nalehko nedojel daleko.

Jakmile jsme vyřešily toto mé faux pas, jsme vhotelu odstartovaly dovolenou vínem a šly brzy spát. Koneckonců budík jsme měly nařízený už na třetí hodinu ranní.

Berlín, Paříž, Fort-de-France

Úterý, 19. února 2019

Objednání ubera a cesta na berlínské letiště Tegel se ukázaly zcela nezáludná stejně jako samotný let z Berlína.

I přesto u mě rostla trochu nervozita ztoho, jak zvládneme přesun z letiště Charles de Gaulle na Orly. Navíc Air France oproti mým plánům se rozhodlo znašeho velkorysého časového prostoru 7.5 hodiny mezi lety část ukrojit, neboť naše příruční zavazadla byla na letišti odebrána pro transport vzavazadlovém prostoru.

Tuto skutečnost jsme bohužel nedokázaly náležitě využít a do zavazadel neumístily kosmetiku, které jsme měly trochu přebytek. U kontroly, jež se nám snažila pár kousků zabavit, jsme pak musely tvrdě vyjednávat a stanovovat priority. Takže lak na vlasy se ukázal zbytečný, stejně jako šampón. Na opalovací krém faktor 30 jsme si sáhnout nenechaly, zejména já, protože já i sfaktorem 50 pod mrakem a vdešti úspěšně rudnu.

Do Paříže jsme dorazily na čas a knaší velké radosti stejně tak i naše kufry. Měly jsme tedy před sebou největší oříšek cesty – změnu letišť. Tedy teď sodstupem času bych ráda uvedla na pravou míru, že tehdy jsme se opravdu domnívaly, že změna letišť bude ten největší oříšek. Oproti tomu, co nastalo ale ve Fort-de-France byl tohle jen takový malinký vlašský oříšek a pořádný ořech velikosti kokosu na nás teprve čekal.

Cesta uberem z Orly na letiště Charles de Gaulle zabrala zhruba hodinu. Měly jsme tak kdispozici více než 6 hodin na bezcílné potulování letištěm a obchůdky. Mé kroky zde vedly do knihkupectví a oddělení průvodců.

Těch o Martiniku měly více než dost. Ovšem všechny ve francouzštině. Přesto ani tehdy mě potenciální jazková bariéra, se kterou jsme se na Martiniku neustále potýkaly, ani vnejmenším neznepokojovala.

Let do Fort-de-France probíhal nad očekávání. Letadlo bylo poloprázdné. Nic nám tudíž nebránilo chovat se poživačně a roztahovačně a usurpovat každá 3 celá sedadla, což nám umožnilo se relativně pohodlně vyspat.

Do Fort-de-France jsme dorazily krátce po setmění v sedm hodin místního času a jakmile jsme se vymotaly zletištní haly, odebrala jsem se lovit taxíka. Pohodlí uberu bohužel Martinik neposkytoval. První taxikář vřadě vystoupil ze svého vozu a vydal se knám nevyzpytatelnou a značně zakřivenou trajektorií. A pokud by nás snad jeho vrávoravá chůze nechala na pochybách, že požil, jeho skelné zarudlé oči už tuto skutečnost potvrzovaly dostatečně.

Otřásly jsme se rychle a rozhodly se považovat opilého taxikáře za karibský kolorit, nicméně ne za natolik bezpečný kolorit, abychom kněmu nasedly, takže jsme se vyhlížely nějakého střízlivějšího taxikáře.

Ti střízliví byli ovšem dost nepříjemní. Nečekala jsem, že nás budou vítat rumem a kolem krku nám věšet květiny, ale aby nás takhle posílali do háje a odmítli nás svézt, mě zarazilo.

Nakonec se nás přeci jen jeden taxikář ujal. To ale neznamená, že byl o něco milejší než ti ostatní střízliví. Celou dobu nadával – aspoň myslím, sangličtinou jsem ostrouhala. Jak se ukázalo problém byl, že adresa, kterou nám ubytování poskytlo, neobsahovala číslo popisné, takže pan taxikář nevěděl kam snámi.

Snažila jsem se mu pomoct a ukazovala náš apartmán zakreslený na mapě. Odbyl mě ale s tím, že mapy číst neumí. No, hádej co? Já taky ne, ale snažím se!

Každopádně, když se poloha taxi shodovala spolohou ubytování dle mé online mapy, navzdory taxikářovým protestům, jsem se rozhodla jízdu nekompromisně ukončit. Podle mapy jsme na místě, a basta!

Oním místem se ale ukázala polorozpadlá garáž a mě optimismus definitivně přešel. Ano, podle fotek, které zkreslují, by mohl ten prostorný obývák skutečně být garáží, ale toto jsem opravdu nečekala. Bezradně jsem chodila ulicí nahoru a dolu a hledala nějaké stopy, které by nás dovedly kčistému voňavému apartmánu. Marně.

Měla jsem knedlík vkrku, a když už jsem sebou chtěla s pláčem kecnout na obrubník, zastavila u nás jakási místní rodina sdvěma puberťáky, kteří uměli trochu anglicky. Snadějí nevyhnutelné spásy jsem je požádala o pomoc shledáním Anny's Apart (název naší ubikace).

Ani podle jména či adresy netušili. Byli ale odhodlaní (naštěstí) nás nenechat temné nehostinné ulici na pospas.

Mamku sVlaďkou jsem nechala na chodníku před rozpadlou garáží a sama nasedla do auta knaším zachráncům, kteří tušili, kde by náš hotel mohl být.

Byly jsme natolik opravdu zoufalé, že fakt, že jsem nastoupila k cizím lidem do auta, nechalo asociace o obchodu sbílým masem naprosto vklidu.

Mladík (patrně syn), se nakonec úspěšně dovolal majitelce apartmánu a vyjednal sní podmínky našeho předání. Nakonec nás na dojednané místo srazu tato milá rodinka i odvezla a vyčkala snámi na paní majitelku.

Zanedlouho jsme se sní šťastně shledali. Ukázalo se, že přesnou adresu apartmánu včetně kontaktu na jejího partnera mi poslala přes whatsapp vodpoledních hodinách.

To mě sice nesmírně potěšilo, ale zároveň jsem si říkala, že není možná nejlepší nápad takovou informaci posílat vden příletu, neboť je velká pravděpodobnost, že nastávající ubytovaní budou mít telefon vletovém režimu nebo vypnutá data. Nicméně po připojení na wi-fi jsem si tu zprávu skutečně přečetla.

Byl to trošku stresovější zážitek vtom údajněpoklidném Karibiku. Naštěstí ale naše ubytování tedy nebyla rozpadlá garáž, ale prostorný apartmán se dvěma ložnicema, koupelnou, jídelnou, kuchyní, obývacím pokojem a terasou. Bohužel taky sneúnavnými cikádami, které intenzivně řvali celou noc.

Pointe du Bout

Středa, 20. února 2019

Plán na první karibský den byl naprosto jasný. Obhlédnout město, turistické informace a zajistit si nějaké výlety, včetně plavby na Sv.Lucii.

Předchozí noc jsme tu strastiplnou cestu do apartmánu moc nevnímaly, a tak naše pěší výprava do centra pro nás byla trochu překvapením.

Poprvé jsem si uvědomila, že při hledání hotelu nestačí jen údaje vkilometrech o vzdálenosti centra. Dobré je si i nastudovat výškový profil trasy. Kilometry to byly skutečně jen 4.

Trasa ovšem neustále prudce klesala nebo stoupala. A zatímco ráno chladnější teploty a déšť moc tropy nepřipomínaly, jakmile začalo slunko trochu lézt, my se začaly péct.

Po asi hodině a půl jsme už ne tak šik dorazily do města a kmému překvapení hlavní město ostrova není totéž co hlavní město turismu. Místní cestovka, která by nám prodala nějaký ten výlet tu nebyla ani jedna a na informacích mi dali akorát brožuru toho, co můžu vidět na ostrově. Informaci o tom, kde si výlety ale můžu objednat, už mi neposkytli.

S výlety to tedy bylo stále dost nejasné, Rozhodly jsme se ale neztrácet optimismus a zařídit si aspoň výlet trajektem na Svatou Lucii (další zostrovů).

Vtom takzvaně obrovském přístavu byla jen jedna cestovní kancelářička, kde mi paní lámanou angličtinou sdělila, že na Lucii ano, ale rozhodně ne ještě ten den zpět, a tak jsme ostrouhaly i v přístavu.

Po těchto nezdarech bylo jasné, že už sebou potřebujeme plácnout do bělostného písku pod palmou a sbarevným koktejlem v ruce na vše zapomenout a užít si i přes nezdary ten Karibik.

Z přístavu ve Fort-de-France jsme se svezly malou lodí na Pointe du Bout. Všechny ukazatele, kupodivu v angličtině, totiž ukazovali na Pointe du Bout a hlásaly, že je tam beach.

A nejen, že tam byla beach ale konečně i ty cestovní agentury. Hned u první jsem objednala výlet za delfíny a velrybami. U druhé jsme chtěly objednat výlet džípem do džungle a destilérky. Bohužel jediný volný termín měli na stejný den, na jaký jsme už měly delfíny. Naštěstí nám konkurenční cestovka vyhověla a delfíny posunula na pondělí a my si tak na neděli mohly objednat džípy. A když už nám to šlo tak hezky, obejdnaly jsme si ještě půldenní výlet na mandrovníky na pátek.

Výlety byly a tak jsme vyrazily na pláž. Počasí první den bylo trochu aprílové, takže jsem každých 10 minut zvolala:,,Prší‘‘, a přibližně každých 15 minut: ,,Už neprší‘‘. Když jste ale vmoři a nebo pod střechou na baru je vám vcelku jedno, co z toho nebe vlastně padá.

Po koupání jsme se vrátily zpět do Fort-de-France a před výstupem, který nás čekal na cestě domu, jsme se posilnily palačinkou u stánku. A já si tu dokonce spanem stánkařem konečně pokecala, protože uměl i jinou řeč než francouzštinu. Kupodivu tou jinou řečí nebyla angličtina ale němčina.

Palačinka byla výborná a i tu energii dodala, i přesto ale po celém dni ten krpál, který se táhl kapartmánu nám přišel nekonečný.

Pravdou je, že mě opravdu překvapilo, jak je Martinik hornatý. Považovala jsem ho za placku, ze které trčí jen ta nejvyšší hora Mt.Peleé (1397 m.n.m.). On to tu byl ale samý kopec a jediná pořádná rovina se nacházela u letiště.

 

Bellefontaine, Sainte Marie

Čtvrtek, 21. února 2019

Druhá noc s hlučnými cikádami byla o poznání snesitelnější. Zejména proto, že tentokrát se už i mamka proti nim vyzbrojila špunty do uší.

I když možná to, že je zaspala, nebylo tak ani zásluhou špuntů samotných jako spíš prosté psychologie. Když totiž zaplatíte v místní lékárně 15 euro za špunty, tak fungovat musí, i kdybyste u hlavy měli zbíječku.

I tento den jsme zatím měly ještě na programu výlet po vlastní ose. Průvodce stažený zinternetu totiž vychvaloval pitoreskní vesničku Bellefontaine smalovanými rybářskými loděmi a malebnými modrobílými domky ve tvaru lodí, a protože jsem na místním autobusovém nádraží vyčetla, že tam autobusy náhodou jezdí, cíl byl jasný.

Po snídani jsme vyrazily, a i když jsme se na výlet samozřejmě těšily, vidina udolávní toho šíleného kopce, naše nadšení lehce zmírňovala. K naší nemalé radosti však na nedaleké autobusové zastávce stály dvě místní ženy. To mohlo být znamení jedině toho, že něco skutečně dolu do města pojede.

Abych čtenáře uvedla do obrazu, věnuji teď pár vět místní dopravě. Tak tedy po městě Fort-de-France (kam spadá i naše čtvrť vkopcích) jezdí autobusové linky. Ty ovšem nemají žádné jízdní řády. Tedy možná nějaké mají, protože místní ví, kdy a kde a na autobus čekat, ale poradí vám pouze francouzsky, na papíře nikde nic není, takže zůstaňme u toho, že jízdní řád prostě neexistuje.

Dále taktéž nelze opomínat fakt, že i když Martinik leží vKaribiku, je to vlastně Francie, a tak se nelze divit tomu, že od našeho příjezdu až doposud autobusáci stávkovali. Místní ženy na zastávce nám ovšem daly naději, že už možná dostávkovali. Dokonce nám i odkývaly, že to pojede do Fort-de-France.

Jít opět ty 4 strastiplné kilometry se nám nechtělo, a tak jsme se rozhodly jim věřit. A ono opravdu něco jelo. Ovšem ne autobus ale minivan. Každopádně cílová stanice byla Fort-de-France, a tak jsme nastoupily a za necelou čtvrthodinu a 2 eura jsme byly ve městě.

Na místním autobusovém nádraží jsme si pak stoupnuly k ceduli Bellefontaine.

Městskou hromadnou dopravu jsme si již objasnili, takže teď pár slov kté meziměstské. Města tu nejsou propojena autobusovými linkami vpravém slova smyslu, ale minivany, které jezdí na určitých trasách. Jejich jízdní řád je opět nijaký. Prostě když se naplní (9 míst, díky naší útlosti i 10), tak jedou svým směrem a jejich konečná a stanice, tak trochu (a tak trochu ne) závisí na potřebách cestujících.

Na hlavním autobusovém nádraží ve Fort-de-France se nachází cca 20 zastávek, která jsou právě označena potenciálními konečnými stanicemi.

Zdálo se tedy snadné stoupnout si kceduli Bellefontaine a čekat, až se nějaký ten minivan objeví. Dříve než minivan se objevil místní. Spustil cosi francouzsky a posílal nás na jinou zastávku. Jala jsem se ho následovat ale stále znovu a znovu jsem se rukama i nohama ujišťovala, že ví, že chceme do Bellefontaine, neboť on nás odhodlaně vedl k zastávce Sainte Pierre.

Po konzultaci smapou jsem zjistila, že Bellefontaine je minimálně stejný směr, a kdyby náhodou ne Sainte Pierre je prý taky pěkný.

V Bellfontaine minivan skutečně zastavil. A vesnička to vskutku byla. Ovšem po loďkách nebo malebných domcích ani památky.

Jediný modrobílý dům ve tvaru lodi se nacházel na kopci a připomínal spíše výstřelek extravagantního zbohatlíka než cokoliv tradičního. Odmítly jsme se ale smířit stím, že by nám průvodce lhal, a tak jsme se šly projít vesnicí. Na turisty tu očividně zvyklí nebyli, takže si nás všichni zkoumavě prohlíželi a my opravdu nic malebného, malovaného nebo modrobílého nenašly.

Hledání toho, co průvodce popisoval, jsme nakonec vzdaly a šly si sednout do místní restaurace na oběd. I ta evidentně nebyla na standard evropského turisty nastavená a atrakcí jsme tu byly spíš my.

Pan majitel znás byl ale nadšený a nabídl nám specialitu – chobotnici. Mamka sVlaďkou odvahu nenašly. Já tuhle havěť (mrtvou a na talíři, v moři ne) miluju, a tak jsem si to ‚cosi‘ objednala a koutkem oka šilhala do kuchyně, kde pán majitel vočouzených hrncích intenzivně chystal tu chobotnici.

Nakonec mi donesl něco, co vypadalo jako chobotniččí vuřtguláš a vzhledem kprázdné restauraci, jsem začala mít podezření, že to vlastně není na menu, ale že se se mnou možná právě rozdělil o svůj oběd. Každopádně jsem si pochutnala. Ragú zchobotnice s rýží, čočkou a pepřovou omáčkou sice nevypadalo podle michelinského průvodce, ale chutnalo to skvěle.

Po obědě jsme se vrátily minivanem zpět do Fort-de-France, a protože nám tenhle výlet moc času nezabral a cestování minivany se zdálo docela snadné, rozhodly jsme se ještě vydat do městečka Sainte Marie, které se nacházelo na druhé, tedy atlantické straně ostrova a podle mapy tu měly být velké pláže.

Pláže tu byly, jenže Atlantik byl docela rozbouřený a bělostný písek pokrývala hustá vrstva chaluh. Ze břehu se ale zdálo, že na protější blízký ostrůvek se lze docela snadno přebrodit. Mamce a Vlaďce se to nepozdávalo, a tak šly do kavárny. Já zkusila štěstí.

Tak tedy přebrodit to šlo. Voda mi ovšem nesahala po kotníky ale spíš po kolena, a když přišla vlna (jakože často), tak do pasu.

Po asi 2 metrech se tedy ukázalo, že vydat se na tu cestu vtričku a vkraťasech (a ne v plavkách, která jsem měla na břehu vbatohu) nebylo nejmoudřejší rozhodnutí, ale překonat tu cestu stálo za to.

Protější ostrůvek byl protkaný dřevenými chodníky a stezkami, po kterých se dalo vystoupat až na jeho vrchol, k velkému bílému kříži. Odtud se pak naskýtal skvělý výhled, který mi jen trochu kazila panika plynoucí zneznalosti síly přílivu a odlivu.

To, že jsem se na ostrůvek dostala bez plavání totiž nebylo zárukou toho, že hladina zůstane neměnná a půjde to takto i zpět. Nekochala jsem se tak tedy příliš dlouho a raději se vrátila (bez plavání J) zase zpět. Vyzvedla jsem mamku s Vlaďkou v kavárně a šly jsme se podívat zpět do centra městečka, kde se nacházela destilérka.

Její návštěvu jsme ale vynechaly, neboť mi můj instinkt říkal, že by to mohla být právě ta, kterou máme navštívit v rámci našeho výletu džípy.

Kdestilérce ale náležela docela pěkná restaurace – značně evropštější oproti Bellefontaine, a tak jsme se rozhodly, že bychom se tu mohly aspoň najíst.

Ani po 15 minutách, kdy si nás číšníci prohlédli ze všech stran, ovšem nikdo knám nepřišel, jsme to vzdaly a šly jsme zpět na zastávku.

Po pár metrech jsem ale zjistila, že nemám telefon. Jako opravdu ne. Ne taková ta panika, kdy vyházíte celý batoh a pak ho najdete vkapse u kalhot. Opravdu byl pryč. Sjistou jsem ale věděla, že ještě krátce předtím než jsme šly do restaurace, jsem ho měla.

Vrátily jsme se tedy do restaurace zpět a byl tam. Na stole pod jídelními lístky.

Dopadlo to sice dobře, přesto mi něco říkalo, že i díky tomuto incidentu jsem se stále nálepky smolaře zájezdu nezbavila.

Po návštěvě Sainte Marie jsme se vrátily zpět do Fort-de-France a po palačinkách u Štefana jsme začaly řešit otázku, jak se dostat domu. Do kopce pěšky se nám totiž opravdu nechtělo.

Prostý selský rozum nám velel jít na zastávku, kde jsme ráno vystoupily, a buď odtud něco pojede a nebo nás místní bodří lidé rukama nohama a lámanou angličtinou nasměrují.

Na zastávce lidi stáli, poradit nám však nikdo nedokázal. Až jistý kolemjedoucí mladík ve francouzštině patrně naznačil, že nás domu odveze. Bez váhání jsme kněmu nastoupily.

Jak říkám obchod sbílým masem tu zrovna nekvete a když jsem se tak koukala po vnadných a statných místních ženách, myslím, že my, tři drobné Evropanky, bychom beztak nebyly nijak cenný artikl.

Mladík nás odvezl a za cestu si řekl sympatických 10 euro. Ještě pár dní a do té místní dopravy pronikneme.

Trois Ilets

Pátek, 22. února 2019

Na dnešní den připadl náš první placený výlet. Tedy výlet lodí na mandrovníky (ať je to cokoliv).

Místo a čas odjezdu bylo stanoveno na 9.hodinu a Trois Ilets. To znamenalo dostat se z naší větrné hůrky (ano, u nás na kopci bývalo i dost větrno) do přístavu a odtud lodí do Trois Ilets.

Úspěchem předchozího dne, kdy se nám spřehledem podařilo dostat se autem do města i z města, jsme se nenechaly ukolébat. Vyrazily jsme tedy tak, abychom to na loď do Trois Ilets stíhaly pěšky. Ovšem kdyby náhodou jel minivan nebo autobus, nepohrdly bychom.

Mimochodem o autobusech, minivanech a neexistujících jízdních řádech jsem se již zmiňovala. Lodní linky na Pointe du Bout, Anse Mitan či Trois Ilets kupodivu jízdní řády mají a z80 procent je i dodržují.

Na naší zastávce stejně jako předchozího dne opět stáli lidé, a tak jsme se knim přidaly. Minivan jel za nedlouho. Bez problémů jsme tak stihly loď a začaly se pomalu cítit jako ostřílení ostrované.

Co čekat od výletu na mandrovníky jsme netušily. Nemohly jsme tak být nijak zklamané. Přesto patřil tento výlet ktěm slabším. Na druhou stranu, i tak skýtal pár zážitků. Na lodi to houpalo a cákalo. Troubili jsme na mušli a byli jsme pohostěni džusem, rumem a místní buchtou, která, jak jsme vysvětlily našemu průvodci, nebyla nic jiného než česká bábovka.

A co to tedy ty mandrovníky jsou? Stromy, které tvoří ucelený ekosystém s výskytem množštví endemitů zejména zříše ptactva a korýšů – tedy hlavně krabů. Dostali jsme tu podrobnou přednášku nejen o tom, jací krabi se tu vyskytují, ale především, které je možné jíst a jak je chytat.

Mandrovníky se tu vyskytují tři – zelený, červený a černý.

My proplouvali červenými, které se množí tak, že vypustí šlahoun do vody, který postupně pustí kořeny a pak tento šlahoun odpadne zmateřské rostliny a vznikne tak rostlina nová. A aby takový mandorvník prospíval, potřebuje prý stojatou vodu teplejší než 25 stupňů celsia.

No, výklad vangličtině byl značně stručnější než ve francouzštině, i přesto se stím ale průvodce docela statečně popasoval.

Po výletě jsme, který byl jen půldenní, jsme se vrátily do Fort-de-France a lenošily na místní městské pláži, kde se, krom nás, vyhřívali i obrovští leguáni. Samozřejmě zaručeně výhradně hmyzožraví, ale věřte tomu, když to má takové drápy a mrká to na vás.

Na závěr dne nás opět čekal rébus jak se dostat domu.

Hraniční varianta ‚jít pěšky‘ nás lákala nejméně. Jako i předchozího dne jsme se rozhodly postavit na zastávku, kde jsme vystoupily, a čekat na nějakého dobrodince. Tentokrát jsme měly opravdu štěstí. Minivan se objevil rychle, ovšem naše ulice byla pro místního řidiče opět velkou neznámou. A tak se ptal, zjišťoval, volal, až se nakonec dovolal na policejní stanici, kde mu prozradili, že naše ulice se nachází ve čtvrti Godissard, a tak jsme byly konečně moudřejší i my a pochopily, že se nemáme ptát na Boulevard de l’Est ale na Godissard.

Sainte Anne, Les Salines

Sobota, 23. února 2019

Dnes nás čekal poslední individuální výlet a to na nejhezčí pláž ostrova – Les Salines.

Podle mapy se pláž nacházela nedaleko města Sainte Anne, kam zaručeně jezdí minivan. Pak nás čekalo několik kilometrů improvizace.

Jako vždy jsem vyrazily zdomu stím, že vkrajní nouzi půjdeme pěšky, ale svezení by nevadilo.

A vezly jsme se. Dokonce autobusem. Stávka tak evidentně skončila.

Na autobusovém nádraží jsme si opět stouply pod ceduli označující cíl naší cesty – tedy vesničku Sainte Anne. A stejně jako vpřípadě Bellefontaine nás místní poslali na jinou zastávku označenou Le Marin.Le Marin bylo sice naším směrem, ale z něj to do Sainte Anne ještě bylo kus cesty. Otázkou tak zůstávalo, jestli budeme muset přestupovat nebo nás minivan doveze až do Sainte Anne.

Dovezl nás do Sainte Anne, čímž jsem definitivně pochopila, že minivany se řídí směrem, ale konečná je v moci cestujících.

Ze Sainte Anne to bylo ještě 4 kilometry hájem, lemovaným azurovým mořem a bílými plážemi – zkrátka Karibikem, jaký ho znám z pohlednic.

Po hodině cesty jsme konečně dorazily na Les Salines a já se hned nadšeně vrhla do vln a hned poté jsem šla do místní restaurace na oběd.

Chtěla jsem si objednat něco, o čem jsem netušila, co by to mohlo být. Bylo to ale s krevetami, takže to muselo být dobré.

Každopádně ‚TO‘ neměli, takže jsem si objednala něco jiného s krevetami.

Za malou chvíli mi donesli 3 smažené knedlíčky. Poslušně jsem je snědla a přemýšlela, jestli to bylo to, co jsem si obejdnala nebo bude ještě něco následovat. Rozhodla jsem se chvíli čekat a nechat se překvapit. Talíř s rýží, zeleninou a KREVETAMI naštěstí zanedlouho následoval.

U oběda mě po chvíli doplnila mamka s Vlaďkou a objednaly si kuře. Chápu, že krevety jim nejsou po chuti, ale čistě subjektivně musím říct, že ostrouhaly. Moje krevety byly výborné, naproti tomu jejich kuře by asi taky bylo výborné, kdyby na grilu zůstalo tak o 20 minut kratší dobu.

V plážové restauraci jsme taky potkaly první ‚skoro‘ krajany zo Slovenska. Ti dobráci nám nabídli, že nás svezou do Sainte Anne, takže nemusíme zpět 4 km hájem.

Zbytek odpoledne jsme se věnovaly opalování, koupání a procházení po pláži.

Také jsme se šly občerstvit na bar. Mamka sVlaďkou se nevzdávaly a zkusily si objednat ledovou kávu (tu tu totiž moc neznají). Po téměř půlhodině dostaly 2 espressa a misku sledem.

Já se rozhodla nedržet při zemi a objednat si místní koktejl Ti Punch. Dostala jsem sklenku čiré tekutiny a síly slivovice.

Uznala jsem, že kombinace tohoto panáku a tropického slunce by nemusela být nejlepší a přiobjednala jsem si džus. Smíchané to bylo perfektní.

Cestou zbaru – a nechci vinu přikládat tomu koktejlu, jako spíš drobné smůle, která mě tu provázela – jsem si o kámen pořádně ukopla prst.

Vzhledem ktomu, že rána dost krvácela, což v kombinaci se slanou vodou není zrovna příjemné, jsem prst zabalila pomocí gumičky do vlasů do sáčků od papírových kapesníků a vrhla se zpět do vody. Trochu to pálilo, ale zvládnout se to dalo.

Kolem páté jsme oslovily spřátelené Slováky a nechaly se odvézt zpět do Sainte Anne.

Když nás vykládali na liduprázdné zastávce, s lehkými obavami se několikrát optali, zda nám to tak skutečně stačí a nebo nás mají popovést dál.

Vzhledem ktomu, že jsme se vždy docela dobře dostaly zpět do Fort-de-France, poděkovaly jsme jim a řekly, ať si nedělají starosti, že nám odtud určitě pojede bus.

Starosti si klidně dělat mohli, protože my si ja za chvíli dělat začaly.

Místní nám francouzsky vysvětlili, že bus určitě pojede a nebo určitě nepojede, do Fort-de-France ano a do Fort-de-France ne. Zoufale jsme seděly na obrubníku a já pojala podezření, že plánovačem místní hromadné dopravy byl Schrödinger.

Asi po půlhodině konečně přijel autobus. Bohužel skonečnou v LeMarin. Paní řidička nám vysvětlila, že dál to musíme zkusit buď stopem a nebo taxi.

V Le Marin jsme si stouply ke krajnici a začaly stopovat.

Nevím, jak se to tu se stopem má. Trochu zpupně jsem předpokládala, že tři hezký holky v plážových outfitech u cesty dlouho stát nebudou, ale opak byl pravdou. Dokonce se mi zdálo, že auta před námi zrychlovala.

Když už mě skoro začaly chytat křeče do zdviženého palce, ulovily jsme taxi.

Veliké SUV bylo sice rychlé a pohodlné, my ale pomalu sčítaly, kolik u sebe máme. Ta první cesta taxíkem z letiště (cca 15 km) nás vyšla na 36 euro. A teď jsme před sebou měli kilometrů víc jak 40.

Kromě ceny nás brzy začal znepokojovat i stav dopravy. Ta kolabovala a tvořily se několikakilometrové kolony.

Pan řidič snámi ale evidentně nechtěl ztrácet tolik času. Francouzsky samozřejmě neumím, ale během cesty si pan řidič několikrát telefonoval snějakou ženou, a tak jsem vypochopila, že je to manželka, která ho už čeká svečeří a on si chudák kvůli nám musí zajet až do Fort-de-France.

Ať už to byla ta večeře nebo snaha nám pomoct, nakonec pan řidič zatočil do pruhu pro autobusy a na osmdesátce to valil 120, takže jsme všechna auta pěkně předjeli.

Ve Fort-de-France jsme záhy pochopily, co mělo na svědomí ten dopravní kolaps – karneval.

Když jsem vsrpnu kupovala letenky, vůbec mě nenapadlo řešit nějaké svátky a karnevaly. Bohužel asi dva týdny před odletem jsem zklamaně zjistila, že ve Fort-de-France bude veliký karneval přesně víkend po našem odletu.

Jak se ale ukázalo hlavnímu karnevalu patrně předchází jiné karnevaly a nebo termín karnevalu je stejně pružný jako neexistující jízdní řády. Těžko říct. Každopádně jsme zažily pořádnou show sbubny, tanečnicemi a alegorickými vozy.

Byla to opravdu podívaná. Dlouho jsme se ale zdržet nemohly. Jednak jsme nevěděly, jak se nám zadaří s dopravou do kopců a jednak jsme další den musely brzy vstávat kvůli výletu.

Po přibližně hodině a půl strávených na karnevalu jsme šly na naši zastávku a velice brzy jsme pochopily, že dnes to tedy sbusem či minivanem bude potíž a nepomůže nám ani to, že už víme, že naše čtvrť se jmenuje Godissard.

Doprava nezkolabovala jen před městem ale i ve městě. Nikde žádné taxi a ani autobusy či minivany.

Na zastávce jsme se zoufale ptaly kolemjdoucích na Godissard, ale dnes nás nikdo ochotně do auta nenasoukal.

Po chvíli se knám přidala ale výstřední stařenka ve flitrovaném zlatém klobouku. Prý taky potřebuje Godissard a sežene nám taxi.

Byly jsme v situaci, kdy si nelze vybírat, a tak jsme se jí rozhodly věřit.

Chvíli se místních vyptávala na taxi. Ti jí sdělili, že odtud kvůli karnevalu těžko nějaké pojede a ať to zkusíme na stanovišti u kostela.

Vzhledem ktomu, že jsme chvíli před tím kolem stanoviště u kostela šly a žádné taxi tam nebylo, jen zácpa, byl to slabý hlásek, který nám našeptával, že je to blbost. Energická babča se ale mezitím chopila velicí funkce a táhla nás ke kostelu. Vrhala se do vozovek a zastavovala dopravu. Neustále kontrolovala, zda nechybíme a razila si sebejistě cestu dopravní zácpou.

Jak jsme předpokládaly, u kostela nebylo jediné taxi. Babča zastavila kolemjdoucího a opět se ptala, kde dnes lze chytnout taxi. Ten náhodný kolemjdoucí se jejím proslovem sice bavil, ale nebyl nám schopen pomoct, neboť byl ve Fort-de-France jen na dovolené.

Myslím, že ten rozhovor musel být komický a litovala jsem, že nemají titulky. Babča byla neustupná, chrlila požadavky a kolemjdoucí se smál a omlouval se, že je tu opravdu jen na prázdninách a nemá tušení, jak nám pomoci.

Nakonec nad ním babča otráveně mávla rukou a nejspíš nám sdělila, že je to blb.

Těžko říct, každopádně už si to zase někam štrádovala a mi poslušně jak ovce za ní. Stavěla dopravu, přepočítávala nás, až nakonec mamka chytla taxi, které nás odvezlo na Godissard.

Takže si shrňme babči pomoc. Vynadala turistovi, že neví, kde jezdí taxi, taxi jsme jí chytly my a nakonec ho i zaplatily.

Myslím, že tímto se misky vah dobrých skutků docela vyrovnaly.

Anse Mitan, Saine Marie

Neděle, 24. února 2019

Na dnešní den připadal celodenní výlet džípem sfixním odjezdem z Anse Mitan. To opět znamenalo dostat se do centra a chytnout loď.

Cestu autobusem do města jsme už sice zvládaly docela spřehledem, ale jako vždy jsme vyrazily spředstihem, protože tady jeden nikdy neví.

Autobus jel a my byly vpřístavu se značným předstihem.

Čas, který zbýval do odplutí lodi jsme tak strávily vkavárně a v7 jsme se vrátily do přístavu.

Loď připlula v7:15. Zdálo se, že vše běží, jak má. Jestliže je tu loď v 7:15, znamená to, že odpluje na čas tedy v 7:30 a my budeme u džípů včas, tedy v 8:00.

Toto je ale Karibik. Loď připlula, lidé zní vyskákali a pak prázdná odplula. Že není něco vpořádku jsme pochopili z rozčílených reakcí místních, kteří na loď taky čekali. Ano, francouzsky neumím, ale slovu ‚Merde!‘ (hovno, do prdele...) rozumím.

Bylo 7:30 a žádná další loď nebyla na obzoru. Znepokojená jsem zavolala do cestovky a vysvětlila jsem jim, že loď tu bylo a prázdná odjela a žádná další není vidět.

Prý je vše v pořádku, čekají na nás a loď přijede.

Nezbývalo mi než jim věřit. Loď skutečně přijela, ale až v7:45. A teď se tu v těch jízdních řádech vyznejte.

Džíp naštěstí počkal a mohly jsme vyrazit objevovat vnitrozemí ostrova. Ještě před jízdou ovšem následovalo krátké představení. Průvodci jsme vysvětlily, že sfrancouzštinou u nás nepochodí a že jsme z Čech. Nadšeně zvolal:,,Bratislava!‘‘ Nechala jsem to být a uznala jsem, že bude lepší, když se bude věnovat geografii ostrova než té evropské.

Martinik je přezdíván taktéž ostrovem květin a krom květin tu roste snad každé tropické ovoce a plodina – ananasy, banány (o těch byl výklad asi na 20 minut, protože je jich velké množství druhů), cukrová třtina, mango, kokosy, guave (za mě favorit), místní druh meruňky, káva, citrusy, kakaovníky atd.

Projížděli jsme plantážemi, a křivolakými silničkami a pan řidič tu a tam zastavil, sebral nějaké to ovoce a dal jej do kufru.

Poté nás vyložil někde vhloubi prales. Řekl, ať pokračujeme dále po cestě a odjel. Nenechal nás ale přírodě na pospas. O kus dál na nás čekal a ze všeho toho nasbíraného ovoce pro nás nachystal piknik na palmovém listu a ještě nám rozdal pohárky srumem. Tyhle části výletů se mi líbí nejvíc.

Po svačině jsme džunglí pokračovali dále kvodopádu. Ten byl samozřejmě hezký, ale zmlsaná ze Švýcarska, Alp a a Patagonie jsem tím čůrkem tolik omráčená nebyla.

Po vodopádu byl na programu oběd. Očekávala jsem restauraci, ale oběd se nakonec podával u místních na terase. A nahlédnout do tradiční domácnosti, kde se kýčovitá výzdoba snoubí stou náboženskou doplněnou o rodinné portréty byl zážitek.

Trochu jsem sice byla zklamaná, že jsem nedostala žádnou potvoru zmoře vytaženou, ale kuře na kari bylo přesto výborné.

Po obědě jsme už pomalu přejížděli na atlantickou stranu ostrova a dle mého očekávání jsme skutečně navštívili destilérku v Sainte Marie.

Kromě historie a výkladu o výrobě rumu jsme měli možnost rum ochutnat a i si jej koupit.

Vzhledem ktomu, že jsme ale sebou měly jen příruční zavazadla a bezpečnostní předpisy stály proti nám, koupily jsme si dárkové balení 4 malých lahviček sobsahem 5cl a doufaly, že to spolu skosmetikou projde.

Výlet jsme nezakončili ve Fort-de-France ani v Anse Mitan, ze kterého jsme vyjížděli ale vPointe du Bout.

Ráno totiž, sotva jsme nasedli do džípu, mi volali z cestovní kanceláře, kde jsme měly objednaný výlet za delfiny. Podivovali se, kde jsme, neboť už máme být dávno na lodi.

Když jsme si ten výlet zamlouvily, původně jsme skutečně zvolily termín v neděli. Ale abychom stihly džípy u konkurence, domluvily jsme se později vcestovce na posunutí delfínů na pondělí. Paní nám ochotně vyhověla a změnila datum na voucheru.

Na voucheru ho evidentně změnila, ale patrně ne v systému.

Asi 15 minut jsem se spaní po telefonu dohadovala. Ona na mě křičela, že mi nerozumí a že jsem udělala chybu a já sedící vdžípu, který jel po velice nezpevněné cestě, jsem na ni na oplátku křičeila, že jí neslyším a blbě to má ona.

Výlet vdžípu byl sice fajn, ale tak trochu zkažen skutečností, že jsem se celý den psychicky připravovala na hádku v cestovce.

Sotva džíp zastavil vPointe du Bout, vyřítila jsem se zněj odhodlaná vybojovat náš výlet. A v celém tom odhodlání jsem zakopla jsem o obrubník a trvalo to dobrých 5 metrů než jsem téměř nevyhnutelný pád ustála. Naštěstí jsem tentokrát neměla sandále, ale uzavřenou obuv, takže to neskončilo ukopnutými prsty.

Hnaná rozčílením a adrenalinem jsem se vrhla do kanceláře. Paní za pultem viděla hněv vmých očích a súsměvem klidně a sladce řekla, že chybu udělala ona, protože datum změnila jen na voucheru a ne vsystému a že se nemáme bát. Vše prý zařídí a následující den v8 máme být připravení na výlet, načež se jala telefonovat a zařizovat pro nás 3 místa na již naplněné lodi.

S výsledkem jsem sice byla spokojená, ale trochu mi vrtalo hlavou, proč se ta tři místa nesnažila zařídit už ráno a nezavolala mi pak zpět, že je vše ok a čekala, až tam večer rozčílená nakráčím. Ano, zisk vpodobě naší propadlé zálohy by se mohl zdát být dobrým motivem, ale věřím v bezelstnost místních, takže bych tento důvod vyloučila.

Ulevilo se mi tedy, že to takhle dopadlo a mohly jsme jet lodí zpět do Fort-de-France.

Zde se jako každý den kolem sedmé konalo pravidelné představení. Tři ztracené, zmatené bílé turistky chtějí odvézt do Godissard.

Já si vážně myslím, že jsme se začaly vtomto ohledu stávat pro místní atrakcí, protože vždy vtento čas se kolem začali trousit lidé a sledovali nás.

Tentokrát jsme ale měly pocit, že jsme na vše vyzrály. Autobus směr Godissard stál nedaleko zastávky. Zkoušely jsme se tedy paní řidičky zeptat, kde má vlastně nástupní zastávku. Ta, kde jsme autobus pravidelně sháněly, byla totiž ta, kde ráno autobus končil. Kde na něj ale nasednout bylo pro nás stále velkou neznámou.

Paní řidička nám cosi vysvětlovala francouzsky a já postřehla jen pár slov, které mi ale vůbec nepomohly v tom pochopit, kde je ta zatracená zastávka.

Pak rukama naznačila, že pojede někam kolem a okolo a tak jsme uznaly, že tím nejspíš naznačuje, že objede blok a přijede na tu zastávku, na které i ráno vystupujeme. Krátce po tomto vysvětlení autobus zmizel za rohem a následují půlhodinu se neukázal.

Čekání jsme nakonec vzdaly a jely taxíkem.

Výlet za delfíny a velrybou

Pondělí, 25. února 2019

Cesta do přístavu zvětrné hůrky proběhla tradičně hladce. Tentokrát nás ani loď nevypekla a jela nezvykle na čas a lehce po osmé jsme se nalodili na katamarán.

Sotva jsme odrazili od břehu, otevřel se bar včetně rumu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli není brzy na to dát si koktejl už v9 ráno. Na druhou stranu ale u nás už byly tou dobou dvě odpoledne a já mám středoevropský čas, takže to je vpořádku.

Po asi půlhodině plavby se zadařilo a kapitán ohlásil, že uvidíme velrybu. Natěšeně jsem vyrazila na příď a o okno si ukopla dva prsty na noze – pořádně, během dne začaly modrat a růst.

Velrybu jsem ale viděla. Bohužel jsem ji ale nestihla zaznamenat na kameru. Tou jsem na ni sice úspěšně mířila, ale nezapnula ji.

Okolo poledne loď zakotvila na koupaní a posádka nachystala výtečný oběd.

Později jsme krátce zastavili v městečku Sainte Pierre.

Sainte Pierre leží na úpatí nejvyšší hory Mt. Peleé. Tato sopka roku 1902 vybuchla a erupce měla za následek zničení města. Taktéž si vyžádala životy všech místních svýjimkou tří. Sainte Pierre bylo hlavní město ostrova Martinik, avšak po zničující explozici se novým hlavním městem stalo Fort-de-France.

Po Sainte Pierre přišlo na řadu šnorchlování. Nachystala jsem si svůj podvodní foťák, šnorchl a brýle a už se téměř vrhla z vody, když kapitán začal jmenovat množství nebezpečných ryb, které se tu nachazí.

Svůj úmysl jít do vody jsem si vmžiku rozmyslela. Ujistil mě ale, že pokud je nebudu dráždit nic se mi nestane.

No, na to může vzít jed, že perutýna dráždit nebudu. Každopádně jsem asi byla rozrušená nebo co, protože u podvodního foťáku jsem nezavřela poklop a nateklo mi do něj dřív než jsem stihla pořídit jediný snímek.

Ryby byly ale pěkné – modré, proužkaté a nasraný perutýn byl naštěstí vnedohlednu.

Cestou zpět se nám poštěstilo a narazili jsme i na hejno (stádo?) delfínů. Ty už jsem uspěšně zvěčnila jak foťákem tak kamerou.

Po setmění začala pro místní další epizoda seriálu ‚Tři turistky na cestě do Godissard‘.

Z rozhovoru s paní řidičkou z předchozího dne jsme sice moc nepochopily, ale zdálo se možná, že naznačovala, že ta zastávka je na opačné straně bloku, kde vždy čekáme. Vyrazily jsme tedy tam.

Autobusy tam sice stály, ale jaksi odpočívaly. Odpočívajícími řidiči jsme byly nasměrovány zpět na původní výstupní zastávku.

Tam jsme se smístním společnými silami konečně dobrali správné odpovědi. Autobus jede skutečně odtud, ovšem ne z první, ale až z té třetí zastávky (bylo jich tu několik vřadě) a to v19:30.

Poslední den a konečně jsme se to naučily. Trošku mě ještě znepokojovalo, jak trefíme tu výstupní stanici, ale cca 100 metrů před naším domem jsem dala znamení a autobus nám zastavil.

Seběhly jsme po chodníku knaší bráně a opět nastala chvíle zmatení.

Tohle není naše brána. Tady nebydlíme. Podle navigace ale stojíme dobře.

Záhada se brzy vysvětlila. Páni majitelé vyměnili bránu.

 

Odlet

Úterý, 26. února 2019

Poslední den nás sice čas netlačil, ale cestovní horečka rostla, a tak už v 9 jsme opustily náš apartmán a vydaly se nejprve směr pláž a pak přes Paříž a Berlín až do Děčína.

Skutečnost, že před pár dny řidiči autobusů ukončili stávku, měla za následek, že jsme objevily autobusovou linku směr letiště. Na zastávce vpřístavu pro tuto linku dokonce existoval i jízdní řád, avšak to byl vůči turistům jediný vstřícný krok.

Zatímco u městských autobusů jsme si vždy kupovaly lístek u řidiče, na této zastávce byl a automat a lístek u řidiče koupit nešel.

Rozhodla jsem se tedy nastudovat cenu jízdného. Automat měl i možnost zvolit angličtinu. Heureka! Ne nadlouho. Navzdory zvolené angličtině mi totiž automat nabídl tři lístky sfrancouzským popisem. Místní mi řekl, že ten za €1.45 mi bude stačit.

Rozhodla jsem se mu věřit a vyrazily jsme naposledy na pláž. Odpoledne jsme se vrátily zpět do Fort-de-France, nakoupily poslední suvenýry a vyrazily na zastávku autobusu směr letiště.

Nízká cena jízdného, kterou jsem ráno vyzjistila, se nám však stále nezdála. Dalších dvou místních jsem se proto optala znovu, který lístek zvolit. Nezávisle na sobě mi potvrdili, že ten za €1.45 je ten správný. Namačkala jsem tedy tři lístky, zaplatila tři lístky a vyjel mi jeden.

Rozhodla jsem se však věřit, že je pro 3 osoby. Když jsem jej ale vautomatu vautbuse validovala, na displeji se ukázalo, že lístek je jen pro jednu osobu. To mi potvrdila i místní paní. Vysvětlila jsem jí súčtem vruce, že jsem zaplatila a koupila tři lístky a vypadl mi jen jeden. Řekla, že to nevadí.

Zážitků jsme sice měly dost, ale rozšířit je i o revizori a jízdu načerno jsem nechtěla, každopádně nic než nechat to být a doufat, že ‚to nevadí‘ nám beztak nezbylo.

Nakonec to tedy prošlo. Cesta změsta na letiště nás tak vyšla na celkem €4.35, což je docela rozdíl oproti těm €37 zletiště na hotel.

V případě letu zFort-de-France do Paříže jsme už měly méně štěstí. Letadlo bylo narvané a komfort tří sedaček pro jednoho nám tak byl odepřen. Na druhou stranu jsme byly tak unavené, že některé znás zaspaly i start letadla a celou cestu jsme téměř prospaly.

Jediný vzruch tak na cestě domu byl zase jen přesun mezi letišti vPaříži. Naše letadlo sice přistálo dokonce s předstihem. Musely jsme ale projít pasovou kontrolou a na celý velký airbus byly otevřené jen dvě přepážky, takže cesta ven nám zabrala dobrou půlhodinu.

Ani s uberem to tentokrát nebylo snadné. Přišla mi instrukce zvolit dveře ‚D‘ a po přechodu se vydat směr parkoviště.

Vpřízemí se ale nacházely jen dveře soznačním 10-18a spodoznačením ‚B‘ a ‚C‘. O patro výš jsem našla ‚D‘, ale pro změnu tam nebylo to parkoviště.

Naháněli jsme se marně asi 15 minut. Nakonec jsme se ale s naším řidičem shledali a s dostatečnou rezervou dorazili na letiště Orly a s přistáním v Berlíně a cestou autem jsme lehce po jedenácté večer v Děčíně ukončily úspěšně naše karibské dobrodružství.

 

Zážitky pro tebe sepsala Markéta Dudková

07. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-03-11T16:40:11+01:00

Markéta Dudková a procestovala 37 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsala pro tebe 4 cestopisy .

2 komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele xmas
xmas

Bez auta to jde na Martiniku sice hůře, ale pořád je tam dobrá doprava busy/TC/ nebo stopem, místní jsou milí a napomocni. Ale chce to trochu snahy a mene arogance a hlouposti. Když si místní spojí Čechy a Bratislavu a ony nejsou schopné se naučit 10 základnich slovíček.

Naštěstí Martinik je bez podobných cestovek, výletů pro turisty, obřích hotelových komplexu apod. Jedine ty plavouci hotely to trochu naruší, ake naštěstí nemají tak velký dosah.

před 4 měs
Markéta Dudková

Ony se samozřejmě těch 10 slov naučily (včetně 'nemluvím francouzsky, mluvíte prosím anglicky'). celé je psané s jistou dávkou ironie a nadsázky. a každopádně místní byli velice milí a nápomocní. jinak bychom ještě s pláčem seděly na obrubníku bez našeho hotelu v dosahu.

Přidat odpověď
před 4 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 6 minut
Slovinsko, rafting na Soči
Matúš Bartko 2019-07-19T15:06:18+02:00 0 komentářů
Slovinsko 2019

Slovinci nemajú národné jedlo.

Čtení na 1 minutu
Od Užhorodu po Sjanky – vlakmi po Zakarpatí
tonic 2019-07-17T12:56:21+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Niekoľko dní v krásnom prostredí Užockého národného parku na ukrajinsko-poľsko-slovenskom pomedzí

🙏 Praktické
Čtení na 34 minut
NEW YORK CITY: Místo jako žádné jiné na světě, s vlastními pravidly i životem
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:57+02:00 4 komentáře
Spojené státy americké 2019

New York je v první řadě unikátní tím, že se toho o něm dá říct leccos. Jedni ho milují, druzi nenávidí. Proč tomu tak je?

🙏 Praktické
Čtení na 12 minut
MAROKO: Země bohatá, a přesto chudá. Lidé milí, a přesto zákeřní
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:33+02:00 5 komentářů
Maroko 2019

Hned pod turisticky velmi oblíbeným Španělskem se „skrývá“ země, která byla ještě relativně nedávno turisty nepolíbená. Jaké je Maroko?

Další cestopisy