Cestopis

NORSKO

Skandinávská hornatá země plná úžasných přírodních úkazů, které jsme se vydali objevovat s našim tříletým synem. Aneb po narození dítěte život nekončí, ale začíná.
Cestopis z výpravy „Norsko“ z roku 2018 napsala Markéta Mašterová

Tenhle cestopis bude podrobným průvodcem po nejznámějších turistických místech Norska. Bude ale hlavně takovou motivací a podporou pro všechny, kteří se bojí, že by všechny tyhle náročné tůry nezvládli. Tenhle cestopis je hlavně důkazem toho, že po narození dítěte život nekončí. Ba naopak, nám po narození Jonáše ten pravý život teprve začal. Norsko jsme si totálně zamilovali a přijeli jsme z něj nadšení jako ještě odnikud. Tak snad vás naše dlouhé vyprávění bude bavit. A třeba vás inspiruje tuhle nádhernou zemi navštívit. I s dětmi.

Všechno začalo jednoho zimního večera, kdy jsme se rozhodli, že si splníme náš dlouholetý sen - navštívit a procestovat Norsko. Když syn usnul, vzali jsme do rukou notebooky a začali jsme hledat místa, která bychom chtěli v Norsku vidět. Na provizorní, vytisknutou mapu, jsme je zaškrtávali, abychom měli přehled, kde se co nachází a mohli tak efektivně naplánovat cestu a ubytování. Když jsme o 2 dny později začali na airbnb shánět ubytování, bylo už jasné, že v létě nás čeká parádní dobrodružství.

Mapa míst, která musíme navštívit byla plná, ubytování přes airbnb zajištěno a uhrazeno, zbývalo už jen naplánovat a objednat trajekty. A taky našetřit nějaké  peníze, protože potraviny, nafta a celkově tak nějak vše je v Norsku dražší, než jsme tady zvyklí. A u mě také načerpat síly, protože místa, která jsme si vybrali nebyla zrovna blízko u silnice a vedla k nim mnohdy náročná cesta.

DEN PRVNÍ (31.8.2018) -  aneb VYRÁŽÍME vstříc dobrodružství

Ve čtvrtek (30.8.2018), zhruba kolem 22.hodiny vyrážíme z Prahy do HIRTSHALS, což je přístavní město v Dánsku, ze kterého nám v pátek (31.8.2018) v 11:45 odplouvá trajekt společnosti Fjordline. Nejpozdější check-in je v 10:45, což stíháme úplně v pohodě, protože já jsem strašný nervouš, a tak musím být všude s předstihem. U kontrolní brány předkládáme plavební dokumenty a dostáváme od paní palubní lístky, nabídku občerstvení na lodi a nějakou knížku se slevami. Na místo přijíždíme jako jedni z prvních, zaparkujeme auto do řady A, kam nás paní z kontrolní budky nasměrovala, a jdeme se na chvilku provětrat a protáhnout nohy. Než ale vystoupíme z auta, musíme se trochu přiobléct, protože od moře hodně fouká. Takže kulicha určitě s sebou. Nebo alespoň kapuci. Navíc je zataženo a vypadá, že každou chvíli asi spadne nějaká ta kapka. 

Po zhruba tři čtvrtě hodině čekání přijíždí HSC Fjordcat, což je typ lodi od společnosti Fjordline. Tahle loď, která mi od pohledu nepřišla ani tak moc velká, ale pojme celkem 240 aut a 900 cestujících a měří 91 metrů.  Je to i jedna z nejrychlejších osobních lodí na světě, maximální rychlost je až 89 km/hod. Do Kristiansandu bychom měli připlout ve 14. hodin, celková doba plavby je jen 2 hodiny a 15 minut. Není to sice dlouhá doba, ale i tak jsem měla z plavby menší obavy, kvůli Jonášovi, protože lodí nikdy neplul a já se tak bála, aby mu nebylo zle.

Fronty aut čekající na trajekt do Kristiansandu.
Fronty aut čekající na trajekt do Kristiansandu.
Pomalu najíždíme do trajektu.
Najíždíme do trajektu.
Podpalubí trajektu, kde všude pak stojí auta.

Nikdy bych neřekla, že se do tohohle trajektu vejde tolik aut, nejméně 30 minut od doby, co Fjordcat připlula, jsme čekali, než z ní vyjedou všechna auta a my se budeme moci nalodit. Do Fjordcat se najíždí (i vyjíždí) pouze jedním výjezdem (ten je umístěn v zadní části lodi), proto je systém parkování aut uvnitř dobře propracovaný. Najížděli jsme jako jedni z prvních, proto jsme celou Fjordcat projeli odspodu až nahoru a potom jsme pomalu sjížděli dolů, jakoby směrem k výjezdu, kde nás zastavil pracovník trajektu a ukázal nám, že tady máme auto zastavit a zabrzdit jej ruční brzdou. Vzali jsme si s sebou batoh, kde jsme měli pití, malou svačinu (i když ta nebyla třeba, protože na trajektu byly obchody a restaurace, kde se dá vše koupit), tablet s pohádkami pro syna, cennosti a peníze. Zamkli jsme  auto a šli na palubu.

Před 12. hodinou jsme opustili břehy Dánska. Natěšení. Nadšení nás ale brzy přešlo, protože nám začalo být špatně. Docela foukalo, moře bylo rozbouřené a loď plula opravdu rychle, což není zrovna ta nejlepší kombinace. Nejdřív začalo být špatně mně, zhruba první půlhodinku, ale pak jsem si asi zvykla a bylo to dobré. Přítel to měl naopak. První půlhodinka dobrá, ale pak mu bylo zle. Úplně vzadu na lodi, na čerstvém vzduchu, však objevil lavičku, které jsem já začala říkat "lavička poblijónů", která ho nejspíš zachránila. Zbytek cesty jsme tak s ním strávili venku, Martin na lavičce spolu s dalšími ("poblijóny"), kterým plavba nedělala moc dobře a my s Jonášem u zábradlí, koukajíc na vlny, které dělaly lodní motory. Zhruba v polovině cesty se udělalo krásné počasí, vysvitlo sluníčko a bylo opravdu nádherně, což vydrželo až do Norska. S Jonášem jsme si cestu parádně užili, blbli, houpali se na vlnách - mokří a slaní od stříkající vody.

Takovéhle pytlíky dostanete na zvracení.
My s Jonášem vysmátí, přítelovi moc do smíchu nebylo.
Lavička "poblijónů".
Moc do smíchu mu nebylo no :D
My jsme se ale bavili parádně!

Těsně po 14. hodině jsme dorazili ke břehům Norska. Lodním mikrofonem nás vyzvali, abychom šli pomalu do aut a připravili se na opuštění lodi. Protože jsme do lodi najížděli jako jedni z prvních, jako jedni z prvních jsme ji taky opouštěli.

Trajekt z Hirtshals do Kristiansand, společnost Fjordline: 11:45-14:00 (2:15 hod), 2 dospělí 1 dítě, 1 osobní automobil, CELKEM 89 EUR + útrata na palubě.

Po vylodění nás čekala ještě dlouhá cesta k Stavangeru, do města Sola. Při plánování jsme moc nedomysleli to, že budeme z cesty dost unavení. Příště bychom určitě volili ubytování hned poblíž Kristiansandu, který bychom si také mohli v klidu prohlédnout. No ale co, chybami se člověk učí, že. Cestování autem je v Norsku trochu pomalejší, než jsme zvyklí z Česka. Na silnicích mezi městy sice 80 km/hod což je podobné jako u nás, ale dálnice jen 90 km/hod. Celkově Norové jezdí pomaleji a nikam nespěchají. 227 km, které nám zbývaly do dnešního ubytování jsme ujeli asi za 3,5 hodiny. Cestou jsme jednou stavěli na odpočívadle, kde jsme si udělali menší piknik.Do apartmánu, který jsme sehnali přes airbnb jsme dorazili strašně moc unavení. Sporadicky jsme vybalili věci, vysprchovali se a šli na kutě. Další den nás totiž čekala první tůra.

ubytování poblíž městečka Sola: https://www.airbnb.cz/rooms/1427...p;adults=1 (2 noci, 2 dospělí, 1 dítě, CELKEM 2 150 Kč)

DEN DRUHÝ (1.9.2018) - KJERAG (KJERAGBOLTEN) - kámen, co uvízl mezi skalami

Kámen o objemu 5 m³ vklíněný mezi dvě skály a zavěšený tak ve výšce 984 m n.m.

Ráno jsme si trošku přispali, protože z minulého procestovaného dne jsme byli znaveni. Po 9. hodině jsme ale byli nasnídaní, zabalení a připravení vyrazit na Kjerag.

Mapa Kjerag.

Cesta na parkoviště nám trvala něco málo přes 2,5 hodiny (130 km). Všude po cestě jsme potkávaly kozy nebo ovce, které měly na krku zavěšené zvonečky.

Krása.
Ovce, všude ovce.

Zaparkovali jsme auto, sbalili si věci a vydali se na výšlap. Pracovník parkoviště nás ještě letmo zastavuje, ptá se, odkud jsme a ujišťuje se, zda-li to s dítětem opravdu zvládneme. Po našem souhlasu a ujištění, ať nemá strach, nám přeje bezpečnou a pěknou cestu. Na konci parkoviště a začátku trasy se můžete ještě podívat na mapku, po cestě již žádné další nejsou a cesta je značena pouze velkým červeným písmenem T. Mapku je dobré si vyfotit nebo načíst offline mapy, protože po cestě není moc mobilní signál.

Parkoviště u Kjeragu je zpoplatněno 200 NOK (542 Kč).

Mapa výšlapu ke Kjeragbolten.
Profil výšlapu ke Kjeragbolten.

Hned na zahřátí, abyste se do toho dostali, na vás čeká první stoupání. Během prvního kilometru cesty vystoupáte z 640 m n.m. na 825 m n.m. Cesta je z velké části po skále, jako pomocníci jsou ve skále zapuštěné tyče, mezi nimiž jsou natažené řetězy. Takže takové jakoby zábradlí, které však z větší části využijete při cestě dolů. Nebudu vám lhát, nejsem moc fyzicky zdatná, nikdy jsem na takovéhle tůry nechodila, takže už po vystoupání tohohle kopce jsem si připadala jako Bůh. Po náročném stoupání je vám odměnou první neskutečný výhled, takže veškeré proklínání sebe samotné z předchozího stoupání rázem zapomenete.

První kopec.
Z 640 m n.m.
Postupně vystoupáte do výšky 825 m n.m.
Výškový rozdíl 185 m na necelém 1 kilometru.
Radost z překonání prvního kopce.
Krásný výhled.

Nahoře se však nezdržíte dlouho. Tak akorát na to, abyste byli fascinováni neskutečným výhledem do Lysefjordu a na malou vesničku Lysebotn. Následuje totiž klesání do Litle Stordalen, malinkého údolíčka, kde teče malý potůček. Zde jsme ale vodu na pití nedoplňovali, zdálo se nám, že potok je docela stojatý. V dálce jsme viděli pár stanů - stanování je totiž v Norsku povoleno skoro kdekoli. Z mé radosti a pocitu nabuzenosti, že jsem tak dobře zvládla první kopec, ale rychle sešlo. Stačilo se mi podívat na druhý kopec. Z údolí Litle Stordalen (730 m n.n.) totiž dále stoupáte po druhém kopci do výšky 890 m n.m., převýšení tedy 140 m. Cesta je hodně po kamenných schodech a mezi vřesovišti. Po vyškrábání se na druhý kopec, kdy jsem se zas a znovu proklínala, byla zpocená až (no, vy víte kde :D ), jsme si udělali malou přestávku na svačinu (a pro mě samozřejmě na nabrání sil a trochu oddychu). 

Rodinné selfie z výšlapu na druhý kopec.
Cesta na druhý vrchol.
Pohled do údolí Litle Stordalen.
Kluci a výhled do údolí Litle Stordalen.
Pohled z druhého kopce na údolí Litle Stordalen a první kopec.
Sváča na vrcholu druhého kopce.

Po oddychové pauze jsme pokračovali dále kolem malého jezírka. Po pár metrech míjíme kameny obloženou záchrannou chatku, kde se hodně lidí zastavovalo, odpočívalo a posilovalo se na další cestu. (V chatce se nedá nic koupit, abyste to tak nepochopili, slouží pouze k vážným zachranným důvodům). Však taky bylo potřeba. Z druhého kopce sejdete dolů, více méně po kamenných schodech do údolí Stordalen (830 m n.m.), kde jsme si my doplnili vodu. Teče tam krásně čistý, horský potok. Chvilku jsme tam poseděli a jen koukali, jak voda teče. Následovalo stoupání do 1 020 m n.m. (převýšení tedy 190 metrů). Tenhle z kopců se mi zdál  nejhorší, jednak převýšení bylo největší a jednak už to byl třetí kopec a nohy začínaly docela bolet.

Náhorní planina na druhém kopci.
Jonáš a jezírko.
Pohled z druhého kopce do údolí Stordalen. Když budete koukat pozorně, uvidíte cestičku až na vrchol třetího kopce.
Malý odpočinek u potůčku.
Výšlap na třetí kopec.

Jakmile se, celí udýchaní, vyškrábete na třetí a poslední kopec, máte vyhráno. Zbývá ujít poslední etapu (pokud tedy nepočítám cestu zpět :D ), kdy po celou dobu máte nádherný výhled do údolí a  do fjordu Lysefjord.

Výhled ze třetího kopce na vesničku Lysebotn.
My tři :-)
KJERAG poskládaný z kamenů.
Jonáš, náš malý dobrodruh.
Já spokojená.
Panorama.

Po posledních 2 kilometrech, kdy jsme nechali po svých šlapat i Jonáše (jinak to pro něj, krom údolí, bylo alespoň dle nás nebezpečné), jsme konečně spatřili Kjeragbolten. Přímo k němu se jde v kamenné průrvě, kde tekl malý potok. Kameny byly docela kluzké, takže Jonáš šel zase zpět do nosítka - je to tak pro něj bezpečnější. Přímo u Kjeragbolten bylo docela dost lidí, na chvilku jsme si sedli a pozorovali ten šrumec. Na fotku se stála zhruba 10 minutová fronta. Samotný proces dostání se na onen zaseknutý kámen je vcelku nebezpečná záležitost. Až se na vás dostane řada, musíte se proplížit podél skály, kde se jistíte pouze pomocí malého očka v oné skále. Jakmile se dostanete za tuto úzkou pasáž, opřete se zády o skálu a malým krůčkem přiskočíte na Kjeragbolten. Opatrně vybalancujete a už se jen culíte na někoho, kdo vás fotí. Nedoporučuje se moc koukat dolů, je to opravdu výška a snad nekončící propast, co je pod vámi. Nám se ale nechtělo čekat takovou dobu kvůli jedné fotce a navíc jsme se tak trošku báli. Proto jsme se asi po půl hodině rozhodli, že se vrátíme zpět.

Pohled na Kjeragbolten zeshora.
Cesta ke kameni.
Cesta ke kameni.
Kjeragbolten.
Kjerag.
Pohled dolů.

Asi 200 metrů od Kjeragbolten, po cestě tam, jsme viděli ledovec a ledovcové jezero. Jonáš se k němu chtěl jít podívat, tak jsme tam zašli a dali si u něj "oběd". Jak jsme tak seděli a rozjímali, shodli jsme se, že se ještě zajdeme podívat ke kameni a třeba si i tu fotku na něm uděláme. 

Ledovcové jezero a ledovec.
Kluci a ledovec.
:-)
Ledovec.
Sváča.
Šťastný Jonáš.

Když jsme ke kameni přišli podruhé, nebylo tam už tolik lidí. Šla jsem si stoupnout do fronty, kde přede mnou bylo asi 5 lidí. Nemusím snad ani psát, jak neskutečně se mi klepala kolena, když na mě přišla řada a měla jsem tam přehopsat jako Kamzík. Ale zvládla jsem to. Když jsem si to vyzkoušela a příteli řekla, že to není tak strašné jak to vypadá, tak jsem poprosila jednu slečnu, zda-li by nás mohla vyfotit. A šli jsme si pro rodinnou fotku. Nejdřív jsem na kámen skočila já a pak podala ruku příteli, který měl Jondu na zádech a jistila ho. Zpátky stejně tak. Pár lidí nám zatleskalo a my se poté vydali na cestu zpět.

Tak i já ji mám.
My tři a kámen.
My tři a kámen.
My tři a kámen.

Zpět nás jako první čekal sestup z kopce číslo 3 dolů. Pak údolím Stordalen, kde jsme znovu doplnili vodu z průzračného potoka, zase nahoru na kopec číslo 2. Z něj dolů do údolí Litle Stordalen, abychom konečně vystoupali na kopec číslo 1 a z něj už jen dolů a na parkoviště. Nohy nás už začínaly dost bolet a na kolena to taky nebylo moc příjemné. Ale popravdě, alespoň mně se vždy jde lépe dolů než nahoru. I když tady i ta cesta dolů byla dost náročná.

Pohled z kopce číslo 3 dolů.
Sestup dolů z třetího vrcholu.
Zábradlí.
Sestup dolů z třetího vrcholu byl také náročný.
Pohled dolů, z vrcholu číslo dvě do údolí Litle Stordalen a na vrchol číslo jedna - pro nás ten den již poslední.

Ale všechno jsme to zvládli. Celá cesta tam i zpět nám trvala něco málo přes 6 hodin a ušli jsme při ní 12,7 km. Byli jsme unavení, nohy nás bolely, ale byli jsme spokojení.

Spokojení.
Za námi už je vidět parkoviště.

Na parkovišti nás ještě pobavil starý beran, který chodil od auta k autu a žebral něco dobrého na zub. Pokud se na Kjerag vydáte, dejte nám vědět, jestli tam žebrá dodnes :-)  Po cestě domů jsme se ještě zastavili na odpočívadle provětrat drona, protože jsme ho nesli na Kjerag, ale byl tam zákaz létání. Tak jsme mu trochu chtěli protáhnout vrtule (videa sem bohužel nahrávat nejdou, tak o ty zůstanete ochuzeni).

Při příjezdu do Soly jsme se ještě rozhodli, že zajdeme omrknout pláž. Načasování bylo dokonalé, právě zapadalo sluníčko. A pro nás to tak bylo skvělé zakončení dne. Sedli jsme si, odpočívali, koukali na západ slunce a poslouchali šumění moře.

Solastranden.
Ahój.
Záchranný kruh.

DEN TŘETÍ (2.9.2018) - PREIKESTOLEN

Česky také Kazatelna. Obrovský masivní skalní blok vysunutý ze skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad hladinou Lysefjordu v Rogalandu. Je to jedna z nejnavštěvovanějších přírodních lokalit v Norsku.

Ráno jsme si sbalili věci, protože do současného ubytování jsme se již nevraceli. Plán na dnešní den byl jasný. PREIKESTOLEN.  

Mapa Preikestolen.

Cestou jsme se ještě znovu zašli podívat na pláž, abychom si ji prohlédli i za denního světla. Moře bylo sice studené, ale v červenci a srpnu prý byly v Norsku tak vysoké teploty, že se zde lidé normálně koupali. Já bych do něj asi nevlezla, ale na procházky byla pláž jako dělaná.

Solastranden.
Solastranden.
Jonášek a já.
My tři na pláži. V mikině a kulichu.
Já a Martin.
Jonáš.

Ze Soly na parkoviště u Preikestolen cesta trvala zhruba 1,5 hodiny (55 km). Abychom nemuseli objíždět celý Lysefjord, využili jsme přívozu z Lauvvik do Oanes. Trajekt jezdí zhruba každých 30 minut.

Trajekt z Lauvvik do Oanes, společnost Norled: 1 osobní automobil + řidič 82 NOK, druhý dospělý 34 NOK, 1 dítě 17 NOK (my jsme ale za Jonáše nemuseli platit), CELKEM 116 NOK (314 Kč). Ceny pro rok 2019 mohou být odlišné.

Na trajektu.
Na trajektu.

Po zaparkování auta, jsme se spolu s horou lidí, vydali na cestu. Turistický průvodce nelhal, opravdu jsme na žádné tůře nezažili tolik lidí. Tenhle hike je jeden z těch lehčích, je vhodný pro starší lidi i menší děti. Po včerejšku nás docela bolely nohy, protože nejsme zase tak moc zvyklí na takovéhle lezení po horách, tak jsme si říkali, že tohle pro nás bude ideální. Navíc celý trek na Preikestolen a zpět měří necelých 8 km, tak jsme s Martinem ještě vtipkovali, že to budeme mít úplně zadarmo. No, krapet jsme se mýlili, protože zase až tak zadarmo to nebylo.

Za parkoviště u Preikestolen zaplatíte stejně, jako u Kjeragu, tedy 200 NOK (542 Kč).

Výškový profil Preikestolen.
Výškový profil Preikestolen.

Od parkoviště jsme prošli podchodem a dále se vydali stoupat vzhůru po kamínkové, docela udržované, cestě a poté po kamenných schodech. Už tehdy jsem se začala trochu proklínat, protože svaly na stehnech mě docela táhly, ale nechtěla jsem to na sobě dávat moc dávat najevo. Tak jsem neustále zastavovala a fotila si krajinu :D

První kamenné schody dnešního treku.
Pohled na parkoviště.
On the trek again.

Jakmile jsme vystoupali první větší kopec, udělali jsme si malou přestávku se záminkou se nasvačit. A já samozřejmě popadnout dech. Výhled do krajiny Lysefjordu opět nádherný.

Krajina.
V Norsku mají opravdu dobrá jablka. :D
Sváča.

Po malém občerstvení (a pro mě chvilky, kdy jsem se pořádně vydýchala) jsme se vydali dál na cestu. Měli jsme za sebou asi 1,5 km a 2 vrcholy. Nyní jsme z mírného kopce sestoupali do jakéhosi vřesoviště, kterým se procházelo přes dřevěnou lávku. Tohle byla ta příjemná část. Protože jakmile jsme ušli pár set metrů, nastala ta nejobtížnější část celého treku. Kamenné schody a neskutečné stoupání vzhůru. Poléval mě pot a docházel dech jen jsem to viděla.

A šup po svých.

Jakmile jsme se vyškrábali na vrchol (rozuměj já jsem se vyškrábala - Martin by to s Jonášem vyšli vcelku rychle, ale museli na mě pořád někde čekat), je vám asi jasné co následovalo. BINGO! Zastávka na mé vydýchání pod záminkou svačiny (ano, další :D). Výhledy jako vždy - dechberoucí.

Sváča no. 1 000.
Rodinka.

Pak  už to ale byla víceméně brnkačka. Poslední 2 kilometry byly procházkou skrz les, po náhorní plošině kolem několika jezírek, po skalách a kamenných schodech. Nicméně počasí už tady bohužel nebylo takové, jako když jsme vycházeli. Docela se zatáhlo a začal foukat silný vítr. Když jsme dorazili na Preikestolen, chvilkami to vypadalo, že snad i sprchne. 

Jak už jsem zmiňovala na začátku, bylo zde opravdu hodně turistů. Doslova hlava na hlavě, což nám dojem trochu zkazilo. Na svou fotku na okraji jsme proto nečekali. Navíc taky pěkně foukal vítr, tak jsme se báli. Na Preikestolenu totiž nejsou smrťáky žádnou raritou. Pár turistů tu již zemřelo. A lidé sem chodí také páchat sebevraždy. Někde jsme dokonce s Martinem četli, že nějaká skupina aktivistů se zasazovala o to, aby byl Preikestolen oplocený. Naštěstí to ale neprošlo.

Preikestolen.
My tři na Preikestolen.
Preikestolen.
Odvážlivec.
Výhled do Lysefjordu.
Pohled dolů z Preikestolenu.

Na Preikestolenu jsme setrvali asi 20 minut, na chvilku jsme si sedli a pozorovali ten šrumec. Začala nám být zima, tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Jelikož cesta tam byla skoro a jen do kopce, říkali jsme si, jaká to bude zpět pěkná procházka. Omyl.

Většinu cesty jsme sice šli pěkně z kopce, ale hodně často po kamenných schodech, kde prostě kolena hodně pracují. Vzhledem k tomu, že jsme včerejší den ušli už 12,7 km a dnes cestou tam další necelé 4 km, začala pro nás oba ( pamatuji si, jak mi Martin říká, jak ho táhnou stehenní svaly a šlachy na kolenou) cesta být již hodně náročná. Poslední kopec dolů k parkovišti nám již nohy trochu vypovídaly službu. Ale zvládli jsme to. :-)

Po cestě zpět.
Po cestě zpět.
Po cestě zpět.
Po cestě zpět.
Po cestě zpět.

Trajekt z Hjelmeland do Nesvik, společnost Norled: 1 osobní automobil + řidič 82 NOK, druhý dospělý 34 NOK, 1 dítě 17 NOK (my jsme ale za Jonáše nemuseli platit), CELKEM 116 NOK (314 Kč). Ceny pro rok 2019 mohou být odlišné.

Z Preikestolenu jsme se vydali do Røldal, kde jsme přes airbnb měli zajištěné další ubytování na 2 noci. Cesta trvala asi 3,5 hodiny (165 km), zase jsme využili lodního převozu, jinak by byla mnohem delší. Jezdí každých 15 minut, takže žádné dlouhé čekání.Trajekt z  HjelmelandNesvik do Hjelmeland, společnost Norled: 1 osobní automobil + řidič 82 NOK, druhý dospělý 34 NOK, 1 dítě 17 NOK (my jsme ale za Jonáše nemuseli platit), CELKEM 116 NOK (314 Kč). Ceny pro rok 2019 mohou být odlišné.

Uvařili jsme si teplou večeři, vysprchovali se, odpočívali a nabírali síly na zítřejší nejnáročnější výšlap - Trolltungu.

Naše chatka.
Obývací pokoj.
Konečně jsme využili dron.
Na samotě u lesa.
:-)
Z dálky.

ubytování poblíž městečka Røldal: https://www.airbnb.cz/rooms/1623...p;adults=1(2 noci, 2 dospělí, 1 dítě, CELKEM 4 688 Kč) 

DEN ČTVRTÝ (3.9.2018) - TROLLTUNGA a vodopády LÅTEFOSSEN

Kdo by neznal Trolltungu - je jí celý internet, plná galerie na Googlu a spousty fotek na Instagramu. Trollí jazyk, skalní útvar, vyčnívající asi 700 m  nad hladinou jezera Ringedalsvatnet. Snad nejznámější místo v celém Norsku ve výšce 1 100 m n.m.

Ještě předchozí večer jsme hodně váhali, jestli se na výšlap na Trolltungu vydat. Všude jsme četli, jak je to náročné. Nohy nás bolely, svaly nás táhly, pár puchýřů jsme už taky měli. Navíc trek dle průvodce trval 8 - 10 hodin a já měla obavy, že to Jonáš prostě nezvládne, nebude ho to bavit a bude trošku protivný. Řekla bych, že Martin byl ale tenkrát větší pesimista než já, což už je co říct.

Já si však řekla, že to zkusíme a pokud nebudeme moci, prostě se otočíme a půjdeme zpět. Však se nic nestane, když ne letos, zvládneme to jindy. Až budeme více odpočatí, až toho budeme mít víc nachozeno nebo prostě až bude Jonáš starší. Večer jsem si tak nařídila budíka na 6:30.

Mapa Trolltunga.
Náš záznam.
Náš záznam.

Z ubytování na parkoviště u Trolltungy jsme to měli asi 58 km, což nám trvalo něco málo přes hodinku.

Za parkoviště u Trolltungy zaplatíte 500 NOK (1 355 Kč). Pokud byste si ráno hodně přivstali, můžete si ušetřit první 4 kilometry a vyjet na horní parkoviště, které se platí 600 NOK (1 626 Kč). Chce to ale opravdu, opravdu časně ráno. Horní parkoviště je pouze pro 30 aut a kolem 6. hodiny ranní je již beznadějně plné. Pak Vám nezbývá nic jiného, než si první 4 km hezky vyšlapat po svých nebo využít Trolltunga shuttle bus: 2 dospělí, 1 dítě ZDARMA, CELKEM 260 NOK (705 Kč). Odkaz a info na shuttle bus: http://www.trolltunganorway.com/...skjeggedal

Pohled nahoru na první vrchol, který musíte zdolat. Bílý pruh je jedna z možností, jak se na něj dostat. Tahle cesta je však pří
Pohled nahoru na první vrchol, který musíte zdolat. Bílý pruh je jedna z možností, jak se na něj dostat. Tahle cesta je však přísně zakázaná.

První 4 kilometry výstupu na Trolltungu lze zdolat následujícími 5 způsoby:

  • vyšlapat nahoru na Mågelitopp asi 1000 kamenných schodů hezky po svých,
  • vyšlapat nahoru na Mågelitopp po silnici, po které se dá vyjet na parkoviště a po které jezdí shuttle bus, a to hezky po svých,
  • vylézt podél staré železniční vlečky (z dálky to vypadá spíše jak potrubí) až nahoru na Mågelitopp, ale to je přísně zakázáno,
  • vyjet na parkoviště Mågelitopp vlastním autem (parkoviště je však pouze pro 30 aut a již kolem 6. hodiny je beznadějně plné, CENA 600 NOK ( 1626 Kč),
  • vyjet nahoru na Mågelitopp shuttle busem.

My jsme se, pro někoho možná zbaběle, rozhodli koupit jízdenky na shuttle bus a zkrátit si tak trek o cca 4 km. Ušetřili jsme tak 1,5 hodiny. Paní u pokladny, která nám prodávala lístky se nás ustaraně ptala, jestli opravdu jdeme s dítětem a zda-li víme, že autobus nás nedoveze až na samotnou Trolltungu. S úsměvem na tváři jsme jí řekli, že to opravdu víme a že se nemusí bát. Autobus jezdí každou půlhodinku od 7:15 do 14:15 a vyveze vás až nahoru na Mågelitopp, kde je i ono soukromé parkoviště. Upřímně, jsem ráda, že jsme shuttle bus využili. Když jsme míjeli turisty, kteří se vydali po silnici po svých, bylo mi jich upřímně líto. Silnice byla hodně strmá. Opravdu klobouk dolů před těmi, kteří se rozhodli tyhle 4 kilometry neulít, ale hezky je vyšlapat.

Kolem 9. hodiny jsme již byli nahoře na Mågelitopp a i my jsme se vydali na cestu hezky po svých. První kilometr je naprosto skvělý, procházíte skoro po rovině po skalnatém podloží. Míjíte malá jezírka a malé stromky a zelený porost.

Krása.
Cestou na Trolltungu.
Zas a znovu my tři.
.
Směrovka Trolltunga.

Kilometr však rychle uběhl a nás čekalo první (a nejhorší stoupání z celé cesty). Pro mě, po třech prochozených dnech, to byla fakt očista. Sáhla jsem si na dno svých sil. Že na mě ti moji dva kluci museli neustále někde čekat, protože jsem pořád někde stavěla a rozdýchávala to a že padlo i několik sprostých slov, snad nemusím ani psát.  Ale zvládla jsem to. Ne tak rychle jako Martin s Jonášem, ale jo. Byla jsem na vrcholu. I na vrcholu blaha, že jsem to zvládla. :D

Pohled z prvního kopce dolů na nejlepší část treku.
Na druhé straně ledem pokryté vrcholky hor.
Troll :-)
Kluci a troll, který se Jonášovi líbil a chtěl u něj vyfotit.

Po tomto snad nekonečném a úmorném stoupání. Je cesta zase na chvilku v pohodě, jde se víceméně po rovině, po kamenném podloží. Kolem zase potůčky a jezírka. Tráva, mech a vřesoviště. Po chvilce potkáváme první záchranou chatku. Nad hlavou nám stále létá vrtulník. Cestou míjíme jednu slečnu průvodkyni, která se nás zase ustaraně ptá, jestli už jsme někdy takhle dlouhý trek šli a jestli to s dítětem opravdu zvládneme. Zvládneme :-)

Krajina.
Jezírko.
:-)

Po téhle dlouhé, víceméně rovinaté, planině, kdy uprostřed teče potok, začínáme zase stoupat. Kopec to není zase tak moc strašný, ale nohy nás už bolí pěkně, tak se nikam neženeme a hodně zastavujeme a odpočíváme. Není kam spěchat, počasí je krásné, je teplo a svítí sluníčko. Na vrcholku si dáváme delší přestávku a obědváme.

Smíšek.
Rodinka.
Dobrodruzi.

Po stoupání, které nám dalo opět zabrat je terén znovu rovinatý, což je takový menší balzám pro naše nohy. Cestou potkáváme spousty lidí, kteří chodí již zpátky. Jsou to buď ti, co to vzali opravdu hopem, vyrazili brzy ráno a už se vrací zpět a nebo tací, kteří na Trolltungu vyrazili včera, přespali tam a teď, druhý den, jdou zpět. Každopádně na všech výšlapech (Kjerag, Preikestolen i Trolltunga) se všichni zdraví (Hi!, Hello!) a usmívají se na sebe. Což je strašně pěkné.

Míjeli jsme se i s jednou českou skupinkou asi 4 lidí. Já už z dáli slyšela, že se mezi s sebou baví česky. Když procházeli kolem nás, pronesli s úsměvem na tváři Hello! My jim odpověděli Ahoj! Všichni jsme se začali smát, jak je svět malý a že i na takovém treku potkáme Čechy.

Krásný výhled.
Potůček.
Zase my.
Doplňujeme vodu.

Poslední 2 kilometry se nám zdají snad nekonečné. Cesta vede hodně po velkých kamenech a kamenném podloží. Ale žene nás vědomí, že jsme to opravdu zvládli a došli až sem.

Na trolltunze je krásné počasí. Je teplo a svítí sluníčko. Kolem posedávají hloučky lidí, u převisu se stojí malá fronta, asi na 10 minut. Dva ruští občané, co šli celou cestu tak nějak s námi a přišli asi o půl minutky před námi, už stojí první ve frontě a jdou se fotit. Nevěřícně s Martinem kroutíme hlavami, co je to za lidi, že všechny ve frontě čekající lidi, předběhli. Takhle to udělali hned dvakrát.

V hloučku lidí nacházím rodinu z Čech a žádám je, aby nás, až budeme na řadě, vyfotili. Na oplátku je pak fotím na Trolltunze já. Když jdeme s Martinem a Jonášem na kámen, je to zvláštní pocit. Tentokrát se mi kolena neklepou, jako před 2 dny na Kjeragu. Tady je to bezpečnější, samostatný "jazyk" je široký. Ale stejně se trochu bojím, co kdyby se zrovna pod námi utrhnul. Výhled je z něj ale krásný. Je to můj splněný sen.

Trolltunga.
Trolltunga.
Trolltunga.
Trolltunga.
Trolltunga.
Trolltunga a my tři.

Mimochodem, na Trolltunze jsme zažili krásný okamžik. Fotíme si selfíčko, když v tom najednou... (mrkněte na fotku)

Žádost o ruku. Řekla ANO :-)
Žádost o ruku. Řekla ANO :-)

Na Trolltunze jsme se zdrželi asi hodinku. Prohodili jsme pár slov s Čechy, kteří nás fotili a vydali se pomalu zpět. Zpáteční cestu jsme si užili snad víc, než cestu tam. Nikam jsme se nehnali, více koukali kolem sebe a užívali si krásné výhledy, především na jezero Ringedalsvatnet a zasněžené kopce na druhé straně.

Cedule.
No :-)
Jako pták.
Panorama.
Cesta zpět.
Výhled na jezero Ringedalsvatnet.

Před posledními 2 kilometry před Mågelitopp jsme zastavovali na odpočinek, byla jsem už tak hotová a unavená, že jsem si lehla na kámen a odmítala se zvednout. Nebylo to ale moc pohodlné, takže jsem se nakonec zvedla a vydali jsme se k autu.

Malé jezírko.
Poslední stoupání před námi.
Pohled zpět.
Ukazatel.
Pohled na poslední část treku.

Na Mågelitopp jsme dorazili asi 30 minut po tom, co jel dolů poslední autobus. Smířili jsme se tak s tím, že poslední 4 km, které jsme cestou tam jeli autobusem, půjdeme hezky po svých. Naše nohy moc nadšené nebyly, ale co se dalo dělat. V tu dobu se již z parkoviště na Mågelitopp vraceli ti šťastlivci, kteří ráno stihli být mezi 30 prvními. Jedni z nich nám zastavili a vzali nás dolů autem. Byli až z Rio de Janeira v Brazílii a vezli ještě dalšího chlapíka z Argentiny.

I když zážitek z Trolltungy ten den již nic nemohlo překonat, zastavili jsme se cestou zpět, u majestátního vodopádu Låtefossen (nebo také Låtefoss). Vodopád je vysoký 165 metrů, skládá se ze 2 vodopádů, které tečou z jezera Lotevatnet a spojují se ještě předtím, než jako jeden silný tok protečou pod kamenným mostem.

Låtefossen.
Låtefossen.

Do ubytování, chatky z předchozího dne, jsme dorazili unavení, rozbolavění, ale spokojení a hrdí na to, že jsme to zvládli. 

DEN PÁTÝ (4.9.2018) - vodopád STEINSDALSFOSSEN

Ráno jsme si pěkně přispali, protože předchozí 3 dny jsme měli velmi nabité, svaly nás bolely a byli jsme celí rozlámaní.  Příště už víme, že určitě nebudeme plánovat takovéhle 3 náročné výšlapy hned po sobě, ale dáme si mezi nimi i nějaké volnější dny.  Sbalili jsme si věci, protože jsme se přesouvali blíž k Bergenu a do téhle chatky jsme se večer už nevraceli. K Bergenu to bylo zhruba 240 km, ale cestu si lze zkrátit pomocí trajektu. My jsme toho však nevyužili a jeli jsme přes most Hardangerbrua a dále podél fjordu.

Přestávka na svačinu.
.
.
.

Cestou směrem k Bergenu jsme po cestě zastavili u vodopádu Steinstalsfossen - jednoho z nejpopulárnějších vodopádů v Norsku. Voda padá z výšky zhruba 50 metrů a vodopád je hojně navštěvovaný proto, že se pod ním můžete projít. Turistů tu bylo ale opravdu hodně. Parkoviště bylo skoro celé zaplněné výletními autobusy. A to i díky tomu, že počasí bylo opravdu krásné.

Steinstalsfossen
Steinstalsfossen
Steinstalsfossen
Steinstalsfossen

Po prohlídce Steinsdalsfossen jsme se vydali zpět na cestu směrem k Bergenu.

Po příjezdu na předměstí Bergenu jsme sháněli bombu do plynového hořáku, kterou jsme zapomněli v Praze. Byl to sice nadlidský výkon, ale sehnali jsme ji a mohli jsme pomalu jet hledat místo na spaní. Na dnešek jsme ubytování totiž zajištěné neměli. Od Bergenu jsme se moc nevzdalovali, protože na další den byla naplánovaná prohlídka tohoto druhého největšího města v Norsku.

Místo jsme nakonec našli tady zde, souřadnice: 60.3101181N, 5.4675117E

Původně jsme chtěli brát stan větší a spát v něm, ale nakonec jsme vzali malý stan, do kterého jsme naházeli věci z kufru auta a do auta koupili pěnový molitan, který nám posloužil jako provizorní matrace. Naše triple-king-size-bed měla na šířku krásných 100 cm. Moc místa to sice nebylo, ale vyspali jsme se i tak docela dobře a určitě nám bylo větší teplo, než by bylo venku ve stanu.

 

Vaříme večeři.
Naše triple-king-size-bed.
Dobrou noc :-)
Vyspinkáno do růžova.

DEN ŠESTÝ (5.9.2019) - BERGEN, vodopády TVINNEFOSSEN, FLÅM

Ráno jsme se probudili a z auta jsme pozorovali koně, kteří se na nás přišli podívat.

Koně.
Koně.

Nasnídali jsme se, umyli se a vyrazili do Bergenu. Počasí už ale nebylo tak hezké jako předešlé dny. Bylo zataženo a drobně pršelo.

Do Bergenu, hlavně tedy do Bryggenu - nejstarší části Bergenu, jsem se moc těšila. Bryggen se nachází podél východní části břehu a je tvořen souběžnou řadou domů, které byly v roce 1979 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. V plánu jsme měli také vyhlídku nad Bergenem - Mount Floyen a Floibanen Funicular - která nabízí nádherný panoramatický výhled na celý Bergen. 

Bryggen
Bryggen
Bryggen
Bryggen
Bryggen

Jakmile jsme vešli mezi domy, ucítili jsme intenzivní vůni dřeva. Procházeli jsme se kolem různých malých obchůdků a řemeslníků a užívali si tu atmosféru.

Bryggen
Bryggen
Bryggen
Bryggen
Bryggen
Bryggen

Počasí nám ale nepřálo, takže jsme stihli jen projít Bryggen. Na vyhlídku nad Bergen jsme ani nešli, protože bylo zataženo a pršelo. Cestou zpět k autu jsme prošli přes Fish market , kde prodávali spoustu druhů ryb, mušlí a dalších různých mořských potvůrek.

Našim dalším cílem bylo malé městečko Flåm, kde se nachází přístav a také známá železnice. Cesta z Bergenu měřila asi 170 km.

 

Po cestě jsme zastavovali u vodopádu Tvinnefossen. 

 

Tvinnefossen
Tvinnefossen
Tvinnefossen

Po 2,5 hodinách jsme dorazili do Flåmu. Jonáš byl nadšený, protože v přístavu byla zakotvená Britania.

 

Flåm
Britania
Flåm
Flåm
Flåm

Z Flåmu jsme se vydali skrz Laerdalský tunel hledat další místo na spaní pro dnešní noc. Ještě k tunelu, jedná se o nejdelší silniční tunel na světě - měří 24,5 km a projedete jím za 20 minut. Tunel je pouze vysekaný ve skále (jako většina tunelů v Norsku), žádné nosníky - nic. Uprostřed něj jsou 3 odstavná odpočívadla.

Laerdalský tunel
Laerdalský tunel
Laerdalský tunel

Za tunelem jsme po cestě viděli ještě sloupový kostel v Borgundu. Je to jeden z nejdochovanějších sloupových kostelů v Norsku.

Sloupový kostel v Borgundu.
.

Tentokrát jsme hodně dlouho hledali místo, kde přenocujeme. Ale vyplatilo se. Našli jsme krásné místo kousek od silnice a řeky.

 

souřadnice zde: 61.0503192N, 7.3436636E

Bylo příjemné v noci poslouchat jak šumí voda, ale nebudu lhát, trochu jsem se bála. Připadalo mi, jako kdyby nás tam někdo pořád sledoval.

DEN SEDMÝ (6.9.2019) - vyhlídka STEGASTEIN

Dopoledne nás čekalo zdolat dlouhou cestu - vraceli jsme se pomalu zpět na jih Norska. Konkrétně do městečka Tinn, kde jsme měli zajištěné ubytování přes airbnb v (téměř) dokonalém domě na stromě.

Počasí nám ale už nepřálo, a tak jsme toho z vyhlídky Stegastein moc neviděli. Jen mlhu a samé mraky.

mlha
Stegastein
Stegastein
Stegastein
Stegastein

Cesta trvala 3,5 hodiny a ujeli jsme zhruba 220 km.

 

kozy
kozy

Při příjezdu do Tinnu už pršelo non-stop. Nám to ale už moc nevadilo,  v plánu jsme měli už jen odpočívat a užívat si atmosféry v krásném stromovém domě.

 

Dům na stromě.
Pohled na 2 lůžka.
Pohled do obytné části.
Pohled na řeku Austbygdåe a na venkovní část domu.
Řeka Austbygdåe.
Prosklený strop.

Místo, ač je ubytování v něm hodně drahé, je úžasné. A my jej doporučujeme všem, co si jej mohou dovolit, třeba jen na jednu jedinou noc. Při příjezdu nás přivítal Isaac, což je správce celého objektu - Å campu (https://www.visittelemark.no/ove...p-p4312133). Můžete se ubytovat v domě na stromě jako my nebo v tee-pee. Je možnost zaplatit si zde také koupel ve vaně přímo v přírodě. Dům je ve výšce 6 metrů nad řekou Austbygdåe. V hlavní obytné části se nachází celkem 6 lůžek. 2 lůžka jsou nahoře v "ložnici", do které se dostanete po žebříku a která má prosklený strop, takže celou noc můžete pozorovat hvězdné nebe nad sebou a další 4 lůžka jsou v dolní části (po stranách vždy 2 místa), kde se také nachází malá koupelna (tekoucí vodu a záchod jako takový tu však nečekejte) a kuchyňka. Kuchyň je vcelku dobře vybavena, je zde také plynový sporák. V koupelně je umyvadlo a sprcha v podobě závěsného bagu. Vodu do koupelny i kuchyně je potřeba si dopravit. Je to vymyšleno tak, že z venkovní části domu vyhodíte do řeky na laně kýbl, který se v řece naplní a vy jej pak vytáhnete nahoru plný. Pokud si chcete dát teplou sprchu, vodu je nutné si ohřát na kamnech, která si nejdříve musíte roztopit. Kamna slouží samozřejmě i jako topení v celém domě. V celé domě není elektrika (ani wi-fi), světla jsou v podobě sluncem nabíjených luceren nebo svíček. Druhá část domu je venkovní. Jedná se o jakousi zastřešenou terasu, se stolem a židlemi. Ačkoli je celý tree house až pro 9 lidí, na terasu, asi kvůli nosnosti, smí pouze 6. Na terase se nachází ještě jednou dvojlůžko. Spát se tam dá ale jen za hezkého letního počasí. Záchod pouze suchý o pár metrů dál směrem ke kempu. Jinak na noc, abyste nemuseli tak daleko, dostanete jeden prázdný kyblík (který pak ráno vynesete do kadibudky) a jeden kýbl s pilinami, abyste potřebu mohli zasypat.

Níže přidávám ještě našich pár fotek z Tree housu, takže pokud nás už máte dost, přeskočte je. :-)

ubytování poblíž městečka Tinn: https://www.airbnb.cz/rooms/1403...p;adults=1 (1 noc, 2 dospělí, 1 dítě, CELKEM 8 728 Kč)

DEN OSMÝ (7.9.2018) - LARVIK

Kolem 11. hodiny jsme opustili Tree house a vydali se na cestu dlouhou 182 km (3 hodiny) do Larviku, odkud nám v 17:30 odplouval trajekt do Dánska. Cestou jsme se zastavili ještě na jeden sloupový kostel.

Sloupový kostel.
Sloupový kostel

Nejzazší check-in byl v 16:30. My jsme na místě byli zhruba o 2 hodiny dříve. U kukaně jsme ukázali plavební dokumenty, dostali jsme boarding passy plus nějaké poukázky na slevu do restaurace, zařadili jsme se do fronty a čekali až přijede loď.

Martin už měl strach, že mu bude špatně jako když jsme pluli do Norska. Navíc minulá cesta trvala jen něco málo přes 2 hodiny a dnes jsme měli plout 3 hodiny a 45 minut, tak z toho byl takový přešlý.

Colorline (M/S Superspeed 2) konečně připlula. Byla obrovská. Tedy ne taková, jako Britania, kterou jsme viděli ve Flåmu, ale byla opravu velká. Pojme téměř 2 000 lidí a 764 aut nebo 116 kamionů. Měří 211 metrů na délku a pluje rychlostí 50 km/hod. Celkem má 11 palub.

Po asi 45 minutách, až vyjela všechna auta, jsme se nalodili. Na Superspeed 2 se dá najíždět oběma směry (jak zepředu tak zezadu), my jsme najížděli zadní částí a v Dánsku jsme vyjížděli přední. Zaparkovali jsme auto tam, kde nám ukázali pracovníci trajektu, vzali jsme si potřebné věci a šli najít místo. Pro větší pohodlí jsme si zakoupili místenky ve Voyager class, ale asi ani nebylo třeba. Všechny třídy vypadaly dobře.

Voyager class.
Na trajektu.
Hirsthals to Larvik.
Colorline.
.
.

Plavba z Norska do Dánska, ač byla delší, utekla poměrně rychle. Navečeřeli jsme se v restauraci a nakoupili nějaké zboží a suvenýry  v obchodech, koukali z horní paluby na moře a do dálky. Martinovi nebylo ani zle a to se toho tak bál. Loď byla větší, takže to tak neházelo, navíc jsme pluli pomaleji. Zhruba v polovině cesty jsme proplouvali bouřkou a byly pořádné vlny. V tu dobu, kdy byla bouřka v největší jsme byli zrovna v obchodě a procházeli kolem regálů s alkoholem. Pěkně to tam o sebe vše cinkalo, až se divím, že se nic nerozbilo. :D

Trajekt z Larvik do Hirsthals, společnost Colorline: 17:30 - 21:15 (3:45 hod), 2 dospělí 1 dítě, 3x Voyager class, 1 osobní automobil, CELKEM 116 EUR + útrata na palubě.

Po vylodění, asi kolem 21:30 jsme se vydali na cestu do Prahy. Celé Dánsko propršelo. Mysleli jsme, že pojedeme přes noc a k ránu budeme v Praze, ale u Hamburgu už jsme s Martinem byli tak moc unavení, že jsme museli zastavit a přenocovat v autě. Nechtěli jsme riskovat. Takže jsme vyházeli všechny věci z auta, připravili jsme naši 100 centimetrovou triple-king-size-bed, věci jsme pak nějakým záhadným způsobem poskládali na přední sedačky a šli spát.

.
.

DEN DEVÁTÝ (8.9.2019) - HOME, SWEET HOME

Teda povím vám, Německo je snad nekonečné. Ale zvládli jsme to a zdárně jsem dojeli domů. Unavení, rozlámaní, ale šťastní.

Snad i  vy jste s námi celý tenhle výlet zvládli, prokousali se tou hromadou fotek (a selfíček) a alespoň trochu vás to bavilo. Doufám, že jste v tomhle cestopise nalezli třeba i nějaké ty cenné informace na cesty. A pokud alespoň jednu rodinu bude inspirovat k tomu, cestovat se svými dětmi, splnil tenhle cestopis to, co měl. :-)

Zážitky pro tebe sepsala Markéta Mašterová

02. 01. 2019, poslední aktualizace 2019-01-13T17:36:56+01:00

Markéta Mašterová žije v České republice a procestovala 8 zemí světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne je už 9 měsíců, napsala pro tebe 1 cestopis . Má své stránky http://www.promlsouny.cz.

6 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Markéta Mašterová

Za více selfies se omlouvám, partner nefotí fotky žádné a pokud chci mít na něco vzpomínku a být tam i já, tak to jinak moc nejde. Navíc jsem nikdy neměla v záměru z toho psát cestopis, netušila jsem, že něco takového se vůbec dělá. Příště, až někam vyrazíme, budu fotit více přírodu a celkově okolí a selfies si nechám pro osobní účely :-)

Odpovědět
před 13 dny

Podle fotek mi to spíš přijde jako galerie selfies, než cestopis.

před 13 dny
mirjur

To je jak u nás, klasika, já fotím přírodu, manželka sebe...

před 13 dny
Avatar uživatele Katka
Katka

U nas je to presne naopak :) vzdy ked prideme domov a pozerame fotky ocenim, ze manzel nafotil aj nas dvoch...:)

před 13 dny
guessWho

tých selfie by to ale naozaj chcelo ubrať

před 13 dny
Markéta Mašterová

Jak jsem psala výš: Za více selfies se omlouvám (napočítala jsem 30 ze 157 fotek), partner nefotí fotky žádné a pokud chci mít na něco vzpomínku a být tam i já, tak to jinak moc nejde. Navíc jsem nikdy neměla v záměru z toho psát cestopis, netušila jsem, že něco takového se vůbec dělá. Příště, až někam vyrazíme, budu fotit více přírodu a celkově okolí a selfies si nechám pro osobní účely :-)

Přidat odpověď
před 13 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 14 minut
SANTORINI “za Kačku”
Kateřina 2019-01-15T15:28:12+01:00 2 komentáře

Černá perla Egejského moře, nejfotogeničtější a nejromantičtější řecký ostrov, tyrkysové moře, pláže všech barev, bílé domečky, modré střechy.. Možná také bájná Atlantida.. To vše je Santorini 💙

Čtení na 8 minut
Thajsko bez turistů
Avatar uživatele cestik
cestik 2019-01-14T21:35:37+01:00 0 komentářů
Thajsko 2018

aneb monzunům navzdory 3.část Surat Thani, Chumpon

Čtení na 11 minut
Trek Laugavegur - Island 2018
Avatar uživatele Martin Kohout
Martin Kohout 2019-01-14T21:15:38+01:00 0 komentářů
Island 2018

Cestopis mapující 3-denní trek, vedoucí islandskou přírodou

Čtení na 19 minut
SAKARTVELO, aneb jak se rodí cestovatel (II. část)
chandler82 2019-01-12T15:42:27+01:00 0 komentářů

Dlouhá to cesta k poznání sebe sama...

Další cestopisy