Cestopis

Patagonie

Mezi ledovci a tučňáky
Cestopis z roku 2015 napsala Markéta Dudková

Na cestě

Pátek, 9. ledna 2015

10:10 Odlet z Prahy do Madridu

Mým snem je procestovat celý svět. A ačkoliv se tento sen snažím svědomitě naplňovat, ukřičený a nespokojený hlásek ve mě neustále volá, že jsem vpodstatě ještě nikde nebyla a nic nezažila.

Není tak divu, že mě tenhle malý křikloun opět zahnal do odletové haly. Jenže krom toho nespokojence, co nic neviděl a nic nezažil, je tu ještě jeden potvora, kterého cestování stresuje, protože si neustále vymýšlí různé katastrofické scénáře, proč se zbodu A nemůžu snadno dostat do bodu B.

A tak prostá cesta z Okrouhlíku 5 do terminálu dvě nabírá rozměrů strastiplné anabáze, po které by hollywood hrábnul všema deseti.

Na letiště mě, přivolala touha shlédnout na vlastní oči krásu patagonských ledovců a vydat se na nejjižnější cíp amerického kontinentu. A ruku vruce stímto smělým cestovatelským plánem šla i fantazie onoho stresátora ve mě, který vymýšlel různé panapokalyptické plány, jež mě můžou potkat.

1) Zmrznu

Ano, mířím sice na ten konec planety, kde právě teď panuje tak zvané léto. Je však ale dosti pravděpodobné, že spíše než-li o dny zalité sluncem, půjde jen o trapnou parodii, a tak poslední týden před plánovaným odjezdem jsem trávila rabováním sportovních potřeb (díky bohu za povánoční výprodeje) a nákupem takového množství termovrstev, že pokud bych se do všech skutečně snažila obléknout zfleku bych mohla zaskočit za maskota Michellinu.

Nezapomínejtě ale, že tam přece žijí TUČňáci. No, jen si to slovo párkrát řekněte nahlas. TUČňáci – tuční ptáci obalení tukem, aby přežili ukrutné patagonské mrazy. O třech vrstvách peří pak ani nemluvím.

Přiznávám, že stukovou vrstvou jsem během vánočního lenošení trochu pohnula, ale i kdybych se přetrhla vrstvu peří nemám ani jednu.

A tak ve strachu, že budu muset vyklepávat zmrzlé prsty zbot a že si celou tu krásu Patagonie vychutnám na fotografiích až zpět doma vteple, protože mi tam zmrzne i sklivec voku, jsem zarputile rvala do krosny každý kousek teplejšího oblečení a svou novou krosnu tak proměnila vdmoucí se tyrkysové monstrum, které poslední noc vteple domova muselo trávit na chodbě. Zcela oprávněně jsem se obávala, že by přeplněné zavazadlo mohlo samovolně explodovat.

2) Zaspím

Pomyslnou štafetu strachu obava, že zmrznu (během noci jsem do krosny docpala další dvě trička) převzala obava, že zaspím.

Pro jistotu jsem si tedy nařídila dva budíky a pro případ nouze nejvyšší jsem si dokonce i preventivně uložila číslo na taxi službu. Před usnutím jsem si pak zcela vážně pohrávala smyšlenkou někoho zaúkolovat, aby mi v6:30 zavolal a ujistil se, že jsem vzhůru. Nakonec jsem se však rozhodla nechat vše vmoci budíků a doufala, že mě probudí. Neprobudili. Cestovní horečka mě probrala dřív než stihli vyloudit první tón.

3) Nedojedu na letiště

Cestou na letiště má racionalita už byla všemi těmi strachy a stresy rozcupovaná na padrť. Neustále jsem se obávala nenadále katastrofy, tornáda či nehody, která mému autobusu zabrání dojet včas na letiště.

4) Problém sletenkou

Dokud nesedím vletadle a nesleduju letuščiny instrukce, kterak nasadit kyslíkovou masku, má bujná fantazie vymýšlí absurdní teorie, na základě, kterých mě nepustí do kýženého letadla, neboť my odmítnou vydat cestovní doklad.

I tentokrát se samozřejmě žádná zmých katastrofických vizí nenaplnila. Na letiště jsem dorazila nezaspalá včas a i letenku mi vydali. Dokonce i tyrkysové monstrum (rozumějte krosna) zapadla do váhového limitu. Tato skutečnost však paradoxně nebyla důvodem kradostnému plesáná, ale spíše zapříčinila strachování, že jsem na něco určitě zapomněla.

Jediným mráčkem na bezstarostném nalodění se na palubu letadla, tak byl ne zrovna čistý průchod detektorem. Ten se, patrně vžárlivosti na vánoční světýlka všude kolem, vesele rozblikal, takže jsem byla podrobena poněkud důkladnější prohlídce.

5) Přestup vMadridu

VPraze mi to tedy prošlo více méně hladce, ale to neznamená, že jsem nemohla vymýšlet, co se všechno může pokazit při přestupu vMadridu.

Samozřejmě ani zde se nevyskytl sebemenší háček. I když to bych byla vlastně kMadridu až moc shovívavá. Patrně jsem ještě vPraze nezapůsobila nejdůvěřihodnějším dojmem a narozdíl od švýcarského zastoupení expedice, jsem neobdžela letenky až do cílového Punta Arenas ale jen do Madridu. Tam jsem pak následně zarputile odmítala opustit letištní budovu a domáhala se setrvání v tranzitním prostoru. 3 zaměstnanci letiště mi pak důrazně vysvětlili, že opravdu musím letiště opustit, abych se následně mohla vrátit zpět.

Ve čtyři hodiny byla naše patagonská výprava konečně kompletní a spomocí jich a také Bailies a Ballantines jsem se končně všech chmurných myšlenek zbavila.

Let z Evropy na americký kontinent probíhal hladce. Vnoci ve chvílích bdělosti jsem se pak zabývla myšlenkou jak zlepšit kvalitu cestování. Zejména bych – zejména pro noční lety – vymezila speciální zvukotěsný oddíl pro děti mladší 10ti let. Takto by cestující byli ušetřeni řvavé symfonie, která se konkrétně vnaším případě, prostory paluby linula celou noc.

Díky bohu že ze mě nervozita díky Kristýně a Tomášovi opadla. Pokud bych totiž cestovala sama, díky přestupu vSantiagu bych byla patrně žhavým kandidátem na infarkt.

Museli jsme si zde totiž vyzvednout zavazadla, projít celým odbavením (Kristýna přišla o ovoce) a to pokud možno rychlostí blesku, protože spíše než času nazbyt se nám času nedostávalo.

Navíc jsem zde učinila první poznatek o Jižní Americe. Milují tu fronty. Ty se tu tvořili všude a my jsme měli tu čest vystát o něco víc než by asi bylo nevyhnutelné. Dobrotiví zaměstnanci letiště nás vždy totiž do nějaké nasměrovali, a když jsme si jí už tak půlku vystáli, jiný přátelský domorodec nás poslal do jiné – zaručeně správné.

I ten poslední spoj jsme ale nakonec chytli a já tentokrát ukořistila i místo u okénka a při pohledu na zasněžené vrcholky pode mnou, jsem rychle zapomněla na tu parodii spánku předešlou noc.

Punta Arenas

Sobota, 10. ledna 2015

Upřímně řečeno jsem tak trochu očekávala podobný kulturní šok jako při návštěvě Nepálu, ale ten se nedostavoval.

Na letišti nás čekal pravý opak toho, co v Kathmandu. Čistota, stánky sobčerstvením a suvenýry, žádný zápach a splachovací záchody.

Lehce překvapující tak bylo jen to, že zatímco letiště překypovalo tučňákochtivými turisty, o taxikáře člověk nezakopnul. Nakonec se na nás ale štěstí usmálo a jednoho jsme zrekvírovali. Milá taxikářka nás odvezla khotelu, ovšem před jeho branou (tedy brankou rodinného domu) se nás podezřívavě vyptávala, zda to tu snoclehem myslíme opravdu vážně. Tím nám na klidu moc nepřidala. Adresa souhlasila, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle stavení skutečně mělo poskynout za úplattu střechu nad hlavou ušlým pocestným.

Že tu nevysel žádný transparent vyzývající kubytování či aspoň prostá vývěska nás neodradilo a trochu bázlivě jsme vkročili dovnitř. Ihned jsme se srazili sasi tříletou holčičkou, pročež jsem pojala důvodné podezření, že jsme patrně někomu vlezli do obýváků. Trochu překvapenou holčičku po chvíli doplnil její děda – pan domácí. Mile nás přivítal a ujistil nás, že jsme skutečně na správném místě a uvedl nás do pokoje.

Po krátkém občerstvovacím odpočinku jsme se vydali na průzkum okolí. Město bylo tiché, prázdné a čisté. Široké silnice lemovaly malé barevné domky. No, jak se později ukázalo stou tichostí jsem to trochu neodhadla. Mělo ho na svědomí jen něco tak prostého, co se nazývá siesta. Siesta je jistě bezpochyby skvělá věc, ne však, když letíte přes půlzeměkoule a po takovém přesunu máte v žaludku vymeteno. Knašemu zklamání jediný, kdo nedržel siestu, byli Asiaté. Jenže člověk přeci neletí na konec světa, aby se tu cpal nudlemi.

Naštěstí jsme nakonec našli rebelantský nesiestující podnik a ochutnali i chilskou kuchyni a musím přiznat, že pokud jde o nadměrnost porcí průvodce nelhal. S vypětím sil jsem udolala jen půl lososa, načež jsem pak rukama nohama dotčené číšnici vysvětlovala, že Jídlo dobré, žaludek malý.

Po jídle jsme se vydali na krátkou procházku po pobřeží a sradostí, sjakou se dítě hrne kvánočnímu stromku, jsme se hnali khejnu ptactva na pláži. TUČŇÁCI J Při bližším ohledání jsme však zjistili, že se jedná jen o kormorány. Nicméně pro usnadnění místního názvosloví jsme se rozhodli od tohoto okamžiku všem ptákům prostě říkat ‚tučňák‘.

Zpět do hotelu jsme za jasného světla dorazili okolo desáté večerní. Na stmívání po půl jedenácté si tedy budu muset ještě zvyknout, stejně jako na skutečnost, že si tu z bankomatu jen tak mýrnyx týrnyx vybírám 200000 (1 dolar je asi 612 chilských pesos).

A jak je to tedy stím umrznutím a počasím vůbec? Navzdory tomu, že je tu právě léto, zažijete tu všechny 4 roční období během pouhých pěti minut. Někdy i všechny naráz.

 

Punta Arenas

Neděle, 11.ledna 2015

Nebýt toho, že jsme se ráno probudili zmrzlí jak rampouchy, dalo by se řící, že jsme se vyspinkali dorůžova. Takto jsme byli jen na pomezí modré a fialové. A přitom by se tomu dalo zabránit, kdybychom zapnuli topení. No, chybička se vloudí. Na druhou stranu jsme těch 12 stupňů v pokoji ale vzali jako aklimatizační trénink. Ve stanu bude ještě větší kosa a radiátor žádný.

Po snídani následoval druhý zevrubný průzkum. Bylo potřeba zajistit, obstarat či najít mapy, směnárnu, půjčovnu aut a outdoorový obchod. Vzhledem ktomu, že ovšem byla neděle, ne všude jsme tak dobře pochodili. I tak jsme ale informací získali dost a oproti původnímu plánu jsme se nechali polapit i obchodem se suvenýry. Mám naušnice, odznáček a nášivku. Jak jinak...

Po obědě jsme se prošli po pobřeží. Cestou jsme objevili dvě obrovská nákupní centra a záhy pochopili, proč jsou ulice tak liduprázdné během siesty. Tady to žilo siesta nesiesta. Inu, o proti našim zeměpisným šířkám to ani zde vtomto ohledu není moc odlišné.

I my jsme tu něco pokoupili a naší expedici pak na mole se zásobami zahájili oficiální leč spontánní párty.

Když už nám vkrvi vesele kolovalo nějaké to promilíčko, začal Tomáš trvdit, že viděl na hladině velkou ploutev. Vysmály jsme se mu, že je to určitě stádo velryb, které se rozhodly vyšplhat na břeh a rychle pokročit vevoluci, než je začnou ekologičtí aktivisté tahat zpět.

Záhy se však ukázalo, že zněkoho si nejapně utahovat se nevyplácí. Na mě totiž zvody vykouknul obří čumák. Sklidila jsem posměch ještě větší, protože ti dva ignoranti byli právě otočení a neviděli nic. Naštěstí čumák vykouknul znovu i na Tomáše a Kristýnu, pročež jsme jej společně identifikovali jako lachtana.

Když jsme vypili whisky a dojedli poslední kousek čokolády, párty jsme ukončili a cestou zmola zpět jsme adoptovali psa. Toho dne už druhého. Jde to tu docela snadno. Jeden se kvám přidá, někam vás doprovodí, a pak jde bez rozloučení sněkým jiným. Druhý pes po vzoru prvního byl pojmenován Magaleanes II., ale vydržel to snámi podstatně kratší dobu než jeho předchůdce.

Odjezd z Punta Arenas do NP Torres del Paine

Pondělí, 12.ledna 2015

I v pořadí již čtvrtý den naší expedice byl stále jen šolícháním a rozkoukáváním. Probudili jsme se v posteli, ve vyhřátém pokoji obklopeném čtyřmi zdmi, pan domácí nám nachystal snídani a pohorky i skrosnami se zatím jen nevyužitě povalovaly v koutě.

Dopoledne bylo pak ryze organizační. Vyzvednout auto způjčovny, koupit lístky do Ohňové země a nakoupit zásoby.

Jakkékoliv jednání smístními institucemi se zatím neslo ve velice přátelském duchu. Každý nám ochotně poradil, nabídl slevu apod. Na druhou stranu tu ale rozhodně nikdo nikam nespěchá. Bez stresu a shonu si každý vklidu dělá svou práci a vy, než dostanete to, co požadujete, můžete nerušeně pozorovat, jak vám zaím rostou nehty o nějaký ten milimetr.

Se zásobami jídla na několik dalších dní a plnou nádrží jsme vypůjčeným automobilem značky Samsung vyrazili vstříc národnímu parku Torres del Paine.

Nevyhnutelnou zastávkou na trase bylo město Puerto Natales. Zde se trackuchtivým batůžkářům naskýtá poslední možnost nakoupit potraviny bez parkové přirážky.

I krajina se tu už trochu změnila. Nekonečné pampy vystřídaly majestátné hory zrcadlící se vhladině oceánu, kterou křižovali rybářské bárky.

Cesta zPunta Arenas do Puerto Natales je snem každého kinetozou trpícího jedince. 200 km dlouhá trasa se obešla téměř bez jediné zatáčky. Uhýbalo se až na malou štěrkovou stezku pár kilometrů před parkem. Některý škarohlíd by mohl remcat, že má z té cesty naklepané ledviny, ne tak já. Oproti zkušenostem zNepálu byla tahle cesta v naprosto skvělé kondici.

Stím ale, jak postupně klesala kvalita pozemních komunikací, rostlo naše nadšení. Otevírala se před námi barevná scenérie oranžových pamp posetých tu a tam zelenými keři, kterou strážili vysoké šedé věže Torres del Paine a zasněžené vrcholky okolních hor. Tímto nádherným obrazem sem tam proběhl pštros či lama.

U vstupní brány do parku se na nás zaculilo štěstí. Dle námi nastudovaných materiálů se brána parku zavírá v osm večer, avšak ačkoliv už bylo po deváté po zaplacení vstupního poplatku nás bez mrknutí oka strážci vpustili dovnitř.

První kemp nám nabídl naprosto luxusní zázemí – restaurace (my zůstali u vařiče a kotlíků), sprchy, toalety, ale hlavně uchvacující výhled na žulové mohyly Torres del Paine.

 

Zahájení „W“ treku

Úterý, 13.ledna 2015

Po osmi nepřerušených hodinách jsem se probudila do vyhřátého stanu a venku svítilo sluníčko. Tohle má být ta drsná Patagonie? Osm stupňů ve stanu a slunce nad hlavou? To jsem doma sklidem mohla nechat 75 procent obsahu krosny.

Při snídani jsme zjistili, že i při důsledném ohledání snámi do parku nedorazil chléb. Jeho zmizení se bohužel nepodařilo již vyřešit, a tak se může zařadit po bok dalších mysterií, jako Big Foot, Lochnesska nebo bermudský trojúhelník.

Luštění této záhady nás trochu zdrželo, ale spřicházejícím polednem jsme už konečně vyrazili na cestu a za prvním kopcem jsem se konečně ujistila, že zvěsti a patagonském počasí nejsou výmysl a něco zmých mnoha termovrstev přeci jen obleču. Dostavil se sluncodéšťovítr. Ano, toto je skutečně jen jedno slovo přesně vystihující to, co se tu odehrává na meteorolgickém jevišti.

Po přibližně čtyřech hodinách jsme dorazili do našeho kempu. Kempy jsou tu zpravidla schované pěkně v lese. Patagonie je totiž pověstná silným větrem a mezi stromy jste tak aspoň trochu uchráněni. To byl případ i dnešního dne a my se konečně přetransformovali v pořádné trampíky. Jen stany a potok - žádná restaurace, toalety nebo sprcha.

Cesta do kempu Cuedarno

Středa, 14.ledna 2015

Národní park má svá pravidla. Vurčitou hodinu je tak možné vstoupit do tábořiště, nikoliv však pokračovat dál, pokud jste se již zaregistrovali u hlídky. Zvýšlapu na vyhlídku a sledování západu slunce nad Torres del Paine tak sešlo a my se proto museli spokojit alespoň svýchodem. Jenže východ znamená budíček ve čtyři ráno a ve větě ‚budíček ve čtyři ráno‘ je jediné slušné slovo pouze ta předložka.

Samozřejmě že jindy šedé mohyly pomalu se v probouzejícím slunci barvící doruda a odrážející se v hladině jezera pod nimi za to utrpení vpodobě stávání stály, byl to ale litý boj.

Po této podívané jsme sešli do kempu, posnídali a v plné polní se vydali na sedmihodinový pochod do dalšího tábořiště.

Posledních pár hodin sohledem na brzké vstávání a nastupující úžeh byly čistou agonií, kterou tu a tam protnul touretův syndrom. Měla jsem pocit, že kemp musí být za každou zatáčkou, jenže za ní se odkryly zase jen kilometry cesty.

Když jsem ho pak konečně zahlédla, nebýt bolavého kolene a těžkého báglu, snad bych radostí i skákala.

Došli jsme ale poměrně pozdě, a tak nám nezbylo, než vzít za vděk parcelkou uprostřed nehostinné bažiny.

 

Kemp Grande Paine

Čtvrtek, 15. ledna 2015

Uprostřed noci mě probudil hrozivý hluk. Kdybych nebyla uprostřed lesa, přísahala bych, že se na mě řítí vlak. Na vině byl ale pověstný patagonský vítr a jediné pojítko mezi gravitací naším stanem jsme byli my, co by základna, a ukotvení mezi stromy.

Do rána silný vítr nepolevil. Když jsme snídali v chajdě (přístřešky určené pro manipulaci s ohněm, někdy i se stoly a lavicemi), poryvy větru si sní pohrávaly jako by snad byla z papíru. Jeden dokonce odkudsi z trámů vymetl staré konfety, až se jednomu skoro chtělo zakřičet ‚Šťastný nový rok‘.

Chvíli jsme se radili, zda není šílené v tomhle uragánu pokračovat, ale vzhledem k tomu, že se všichni trampící pomalu balili a vydávali na trasu, jako kdyby venku bylo bezvětří, že se ani věchýtečka nepohne, usoudili jsme, že to šílenství není a vydali se na cestu i my.

Dnešní část treku se vlnila podél pláží jezera. Silný vítr nás tu přilepil ke keři tu ke skalce. Občas byl tak silný, že jsme se museli zastavit chytnout se stromu, aby nás úplně nepovalil. Ten živel ale vykouzlil i nádhernou podívanout. Nabíral vodu zjezera a za přispění slunečních paprsku to tak často vypadalo, jako když po hladině jezera běží duha.

I díky tomuto zpestření mi dnešní cesta ubíhala rychle, a tak to ani moc nebolelo a už jsme se rozhlíželi po parcele na dnešní noc. Tentokrát vkempu Grande Paine.

Tady jsme se opět slavnostně setkali svýdobytky moderní civilizace vpodobě teplé sprchy a já, ze samého nadšení, jsem se rozhodla dát vale prokrastinaci a konečně rozčesala rozvrkočené dredy.

Lago Grey

Pátek, 16.ledna 2015

Dnešní noc byla opět chladná. No, ono by se nezdálo, že je tak chladná, kdybych se celou noc intenzivně nelepila na stěnu stanu. Mrznoucí kolena jsem se proto rozhodla zahřát tak, že jsem si kolem nich omotala zimní bundu, která mi doposud sloužila jako polštář.

Kolena jsem tedy měla v teple. Ale jak se záhy ukázalo, vdůsledku toho, že jsem se zbavila dredů a na hlavě si učesala necuchací copy, mi začaly mrznout uši, a tak jsem se do spacáku zakuklila až po nos.

Jako motýl zkukly jsem vykoukla do teplého dne a zazurového nebe bez mráčků se na mě zubilo sluníčko. Počasí si tu opravdu dělá, co chce. Inu, ne nadarmo tu v kempech mají ceduli s nápisem „Neptejte se nás na počasí. Toto je Patagonie.“

Po snídani jsme se vydali k Lago Grey. Původním plánem tedy bylo se zde u ledovce projet na kajaku, ale vzhledem knečasu předchozího dne, jsme tento plán neprozřetelně zavrhli. Jak se dnes ovšem ukázalo, kajakovalo by se skvěle.

Kjezeru jsme se vydali na lehko a zvyknout si, že nemám na zádech 20ti kilové tyrkysové monstrum mi chvíli trvalo. Připadala jsem si tak lehce, že jsem ztrácela víru vexistenci gravitace a měla pocit, že se co chvíli vznesu.

Oproti nepálské expedici tu byl při této jeden zásadní rozdíl. Zatímco v Himalájích jsme honili výškové metry, tady jsme se zatím nedostali výše než 600 metrů nad moře. Dnes jsme dokonce klesli na 50 metrů pod mořem. Ovšem výhledy na ledovce i v téhle nevýšce byly stejně uchvacující jako v Nepálu v5000 metrech.

Lago Grey je ledovcové jezero, které okusuje největší patagonský ledovec a výhled na jeho nekončící tyrkys po němž plují ledové kry, zatímco za zády si jako by nic kvetou divizny, je užásný.

A dnes se také stalo něco, s čím jsem tu nepočítala ani v nejmenším. Chápejte vybavila jsem se tílky, punčocháčemi, svetry, vestami, termotriky a termoprádly a očekávala, že mi díky mrazu budou vlasy obkvétat rampouchy, namísto toho dnes pražilo slunce jak pominuté a navzdory čtyřem vrstvám opalovacího krému faktor 50 jsem se spálila a zářila všemi odstíny červené

Dnešní trasa byla sice tedy takzvaně nalehko, ale na náročnosti jí to neubralo. Zdolali jsme přes 22 km horským terénem a krom kolene mi začal pofňukávat i kotník. Vkempu jsem proto dostala geniální nápad, smočit ušmajdané nožičky vledovém jezeru Pehoe. U mládeže na břehu jezera sicce vyvolal můj nápad značný údiv a chvíli se tvářili, jako bych snad nebyla příčetná, ale sotva jsem ze žabek vklouzla do jezera, skoro jsem měla pocit, že to zasyčelo. Kýžená úleva se ale dostavila.

Zpět do kempu Los Torres

Sobota, 17.ledna 2015

Dnešní den se měl nést vodpočinkovém duchu. To jsme vzhledem k výčtu 3 bolavé kotníky, 1 bolavé koleno, 6 spálených rukou a namožených svalů nepočátaně uvítali.

Nasnídat se a sbalit nám trvalo jen pouhé dvě hodiny, čímž jsem dosáhli rekordu. Důvodem tohoto shonu byl fakt, že zkempu (pokud nechcete jít celý okruh, či se vracet stejnou cestou zpět) se lze dostat jen pomocí katamaránu. Ten, jak nás informovali, odjíždí v 10:30 a jeho kapacita čítá 16 lidí a jak jsem zmínila výše vzhledem ktomu, že je jedinou cestou z parku, očekávali jsme, že o místa bude boj. Ukázalo se však, že katamarán by bez problémů pobral celý kemp i srestaurací.

Zjezera se nám na již trochu okoukané Torres del Paine zase naskytl trochu nový pohled. Člověk může spoušť foťáku umačkat, div, že nemá mozole, ale tu krásu prostě nezachytí. Azurová hladina jezera Pehoe, kterou lemují nazelenalé kopce a na vše kolem majestátně shlíží žulový obr – pohoří Paine, jehož vrcholky jsou schovány pod bílou čepicí, zpod níž nesměle vykukuje namodralý ledovec.

Katamarán nás zavezl ke stanovišti autobusů, jež nás měly dopravit zpět na začátek parku. Bodrý pan řidič nám neprodleně poskytl nezbytné informace. Autobus prý odjízdí ve 13:30, krosny si můžeme hned naložit a lze si také okamžitě koupit lístky.

Tak jsme tedy učinili, ovšem na naší prosbu, aby nám lístky i vydal, odvětil, že přeci žádné nemá, ale že si nás bude pamatovat. Rozhodli jsme se tedy důvěru vněj vloženou nezklamat.

Do odjezdu autobusu zbývalo přibližně dvě a půl hodiny. Tím pádem původní plán jít na vyhlídku padl. Vyšli jsme si tedy alespoň kvodopádu Salto Grande.

Krom nádherné podívané na masu vody klestící si cestu skalisky je vodopád i místem střetu turistů různé urovně. Kvidění jsou tu sandálkáři – všude se nechávají vyvézt/dovéttz a ujdou sotva pár metrů, batůžkáři – zrelativně pohodlné základy vyráží na nenáročné jednodenní túry a krosnaři – turisté vplné polní.

Zbytek času do odjezdu autobusu jsme strávili vkafeterii. Zde jsem jednak ukojila svou touhu po pohledech a jednak si také vystála nekonečnou frontu na první patagonské caupuccino, ze kterého by znalcům kávy naskočili osipky, ale mě to bylo fuk.

Jízda autobusem byla náročná. Můj žaludek vserpentýnách dělal vlastní salta grande vpřed i vzad. Mimo zatáček byla cesta opatřena i nepřeberným množstvím výmolů, takže jsem ještě odpoledne na sobě pozorovala dozvuky otřesů.

Tento autobus však nebyl konečnou. Odvezl nás pouze na začátek parku. Zde bylo ještě nezbytné chytit další, který nás dopraví až ke kempu Torres. Ovšem ve změti autobusů najít ten náš byl nadlidský úkol.

Poté, co jsme dostali několik mylných informací, jsme se dokonce nalodili na špatný spoj. Naštěstí jsme ale vše včas zjistili.

Po čtyřech dnech jsme se tak ocitli nakonec tam, kde na začátku. A po kontrole auta, které tu na nás celou dobu poctivě čekalo, jsme mohli opět zkolaudovat stan na další noc.

Krom toho jsme si dnes taktéž dopřáli několik výdobytků moderní civilizace. Praní prádla, sprcha či mytí hlavy.

Zbytek dne se nesl v duchu regenerace a plánování přesunu do Argentiny a národního parku Los Glacieros.

 

Přejezd do Argentiny

Neděle, 18.ledna 2015

Ráno jsme se bez většího otálení zkempu vydali zpět kvodopádu Salto Grande, i když ten protentokát cílem nebyl. Tím byla vyhlídka nad ním. Samozřejmě opět nadmíru kochatelná, a tak jsme se zase zapomněli. Opustit národní park zkrátka nešlo tak snadno, čekal nás ale přesun do Argentiny, a tak jsme Torres del Paine nakonec sbohem dali.

Překročení státní hranice mezi Argentinou a Chile se překvapivě ukázalo jako nemalá výzva a já si chvíli připadala jak při plnění úkolů vpevnosti Boyard.

Mezi těmito státy se nesmí převážet potraviny jevící známky čerstvosti (ovoce, zelenina, masné výrobky). Definice zní sice jasně, přesto jsme si nad některými položkami našeho nákladu lámali hlavu. Projde nám chléb? A co víno? To jsme nakonec hanebně vylili. V koši nakonec skončil i můj dopolední sendvič, který serpentýnami ztrápený žaludek odmítal přijmout.

Avšak to, co nám zabránilo bez škobrtnutí překročit hranici, nakonec nebyly nepovolené potraviny, ale jedno malé docela zanedbatelné razítko, díky jehož absenci jsme zůstali uvězněni vzemi nikoho. Ono razítko o proclení nám totiž chilská strana pozapomněla dát a argentinská nás proto odmítla přijmout.

Argentinská celnice působila jiným dojmem než ta chilská. Jednalo se o nuzné stavení, kde by jste snad neschovali zrezlý bicykl bez řetězu. Vdigitálním věku se tu zcela obešli bez počítačů a veškeré zápisy prováděli ručně do velkých knih. Skoro jsem očekávala, že bude celník škemrat o cigarety svelbloudem.

Po druhém úspěšném pokusu o překročení hranice jsme se na dlouhé míle ocitli vpusté hnědé krajině, protnuté jedinou silnicí, která nás přivedla až do města El Calafate.

Ovšem na posledních kilometrech nám trochu ztuhnul úsměv na rtu. Blížila se totiž desátá hodina večerní a my neměli parcelku pro stan a ani ponětí, kde ji najít.

Obavy se ale vmžiku rozplynuly, sotva jsme na předměstí spatřili první stan, jež jsme identifikovali jako jasný důkaz existence kempu. Okolí tu sice připomínalo nějaké vybydlené ghetto a všude se potulovali psi, ale velký nápis Aqua Caliente na bráně mluvil za vše a bylo jasné, že se skutečně jedná o kemp. A navíc s teplou vodou.

Po zaplacení, kdy jsme se museli pustit do křížku svyšší matematikou, neboť jsme měli pouze dolary chilské pesos, jsme rozbili tábor a vyrazili do města.

To, co jsme objevili v centru, nás po pustině národní parku dost překvapilo.

Živá barevná ulice plná obchodů, lidí, světel, aut.

Po týdnu kotlíkových delikates jsme se rozhodli pro včeři vmístní restauraci a rozhodně nebyli zklamaní. A to nejen, co se jídla týče, ale i kurioznosti místních čísníků. Mě osobně zaujal ten jednooký, který spíš připomínal kmotra mafiánského klanu.

 

Výlet k Perito Moreno

Pondělí, 19.ledna 2015

Prvním ranním úkolem bylo obstarat infomrace o možnosti kajakování u ledovce Perito Moreno. Jenže rozsudek pána za přepážkou byl v angličtině i španělštině definitivní. Nejbližší možný termín pro kajak je 24. ledna.

Zakomponovat takovou změnu do našeho nabitého cestovního itineráře jsme neměli kapacitu, zejména uvážíme-li, že jsme tu informaci obdrželi ještě před snídaní.

Místo, kde jsem usrkávala o něco později své capuccino se bez obtíží zařadil k mým oblíbeným (škoda, že případné pozdější návštěvy vsobě zahrnují letenku vceně pár desítek tisíc korun). Kavárna nesla v překladu název Knihobar a kombinace kniha a bar je už sama o sobě bezchybná, když ktomu navíc přidáte interiér připomínající půdu světoběžníka, jistě chápete, čím si mě tento podnik získal.

Po mé nejoblíbenější snídani – capuccino a croisant – jsme se naším samsungem přiblížili k ledovci Perito Moreno.

Tento ledovec je jedním ze dvou špatně informovaných, kterým se nedonesla výhružná zpráva o globálním oteplování, a tak si vesele přirůstá. Nachází se vnárodním parku Los Glacieres. Atrakce, jakou ledovec bezpochyby je, ná svou provozní dobu a vjeho okolí se nesmí tábořit. Dnešní výlet tak byl zcela na lenocha. Autem jsme dojeli až na parkoviště, odkud nás kyvadlový autobus zavezl přímo k ledovci.

60 metrů vysoká hradba ledu zaklesnutá vpevnině mě vydžela fascinovat celé hodiny.

Ledovec jak známo pohlcuje celé barevné spektrum s výjimkou modré. Té vděčí za svou barvu. Ovšem mé citlivé ženské oko, které rozlišuje daleko více odstínů než jen pár základních, se mohlo kochat barvou modré vodstínu od azurové přes akvamarinovou až po námořnickou modř.

Modrá je sice dobrá, ale jen barva samotná nebyla tím, co mě kledovci připoutalo. Co chvíli e ze zubatého jazyka ledovcového kolosu zřítil kus do jezera a mohutné plácnutí té masy o hladinu a následná vlna byla podívaná daleko lepší. Jeden měl skoro chuť začít chroupat popcorn a zaklesnout se do sedačky jako vkině při sledování nějakého kasovního trháku.

Foťák jsem měla neustále připravený, abych padající kru zachytila, až jsem si po chvíli vypěstovala tik a při sebemenším rámusu mačkala spoušť jako o život.

Pozorováním ledovce jsme se nakonec zdrželi tak moc, že jsme propásli poslední plavbu lodí kledovci.

Se zastávkou na plameňáky jsme se kvečeru vrátili zpět do El Calafate. Večer jsme trávili nákupem suvenýrů a dospěli jsme k závěru, že knihkupectvím bychom se měli vyhýbat.

Večer jsme opět odignorovali kotlík a povečeřeli vrestauraci. Tentokrát jsme však tak dobrou ruku při výběru neměli. Během pobytu zde jsem si vypěstovala už poměrně silný zeleninový deficit, a tak jsem se tentokrát rozhodla pro salát. Ten ovšem dresing viděl jen zrychlíku a nejspíš, abych si snad neodvykla od ešusu mi ho naservírovali vplechové misce. Zmrzlina na závěr (v jiném podniku samozřejmě) žalostnou večeři naštěstí zachránila.

Přejezd k Fitz Roy

Úterý, 20.ledna 2015

Dnešní den jsme opět začali snídaní v knihobaru. Ten se mi samozřejmě stále moc líbil, až jsem zase začala uvažovat, jak skvělé by to bylo, kdyby už někdo konečně vymeslel teleport.

Po snídani jsme opět uskutečnili nájezd na supermarket, abychom doplnili zásoby na trekovou část, jež byla před námi.

Jak se ovšem ukázalo onen supermarket buď zažil nájezd čerstvě propuštěných zodtučnovacího střediska a jediné, co si tu tak člověk mohl opatřit byl prach zregálů. Naštěstí za městem byl obchod vybavenější, takže jsme Calafate, které nese název po místních borůvkách, neopustili na prázdno.

Další mezizastávkou byl ranč La Leone. Zde se ukrývali legendární pistolníci Butch Cassidy a Sundance Kid. Ranč měl své kouzlo, ale čekala jsem místo trochu autentičtější než poměrně moderní hotýlek, kterým je La Leona dnes. Zastávka zde přesto byla pro nás tak trochu historickým momentem, neboť jsme zde poprvé popili tradiční maté.

Maté je nápoj připravovaný zrostliny Yerba Maté. Pije se zvydlabaných dýní kovovým brčkem (údajně to nepálí, já jsem ale jiného názoru). Tento nápoj se rozhodně jen tak ledabyle a nahodile nelemtá. Jeho pití je rituál, kterého se nemůžete zúčastnit skdekým. Jeho pití je totiž bráno jako splynutí duší a intimitou nemá daleko kpolibku, proto pečlivě važte, ským jej pijete. Nádobku naplněnou maté první pijící zalije vodou, a jakmile svůj nálev vypije, předá nádobku dál. Brčko sdílíte jediné, takže stím líbáním to opravdu není od věci. Na argentince popíjející maté narazíte na každém kroku (v obchodech dokonce prodávají i kalíšky nacpané maté na jedno použití).

My jsme se snažili dodržet tento rituál se vším všudy, leč jsme se počínali dosti amatersky.

Odpoledne jsme dorazili do El Chaltén – výchozí bod našeho treku. Poté, co jsme ve zdejší turistické kanceláři, načerpali informace, vypravili jsme se načerpat i hotovost. Ten byl ovšem dost umíněný a nevydal nám ani pesos. Vzali jsme tak za vděk alespoň směnárnou.

Sbankomaty je to tu vArgentině vůbec potíž a komunikovat snámi zatím odmítla většina znich. Ovšem ještě zpět vEl Calafate narozdíl od Chaltenu nebylo nikde vidu ani slechu po směnárnách. Později jsme naštěstí zjistili, že peníze lze docela snadno směnit skoro vkaždé restauraci, a tak tu směnárny nejsou potřeba.

Město El Chalten je pozoruhodné tím, že pokud byste byli cestovatelé včase a dorazili se zpočátku devadesátých let, patrně byste se všoku vtu ránu skáceli kzemi. Ještě před pár lety tu totiž krom správy parku nebylo zhola nic, avšak díky zájmu turistů o národní park tu vyrostlo rušné turistické městečko, jehož vzhled tak trochu svědčí o tom, že skutečně vyrostlo téměr ze dne na den, neboť vše tu působilo lehce provizorním dojmem.

Cesta k Lago Electrico

Středa, 21.ledna 2015

Dnes se neuprosný budík rozřinčel už v 6:30. Důvodem těchto muk byl odjezd autobusu v 8:00. Ten nás měl dopravit do výchozího bodu výletu – Rio Electrico.

Samotné čekání na autobus bylo dnes ale trochu adrenalinovým zážitkem (to asi abychom se pořádně probrali). Čas od času tu totiž plnou parou naběhneme do jazykové bariéry. Ta se ovšem ani neotřese, zatímco my se pěkně rozplácneme. Chápejte, místní umí ne zrovna valně anglicky a my zase nevalně španělsky, a dle všeho, co se ztratilo a neztratilo v překladu, jsme neměli jít na autobusovou zastávku, autobus nás měl naložit vkempu v8:00 . Bylo však již 8:15 a na horizontu se nemihl ani surrealistický náznak autobusu. Objevil se až stéměř 20ti minutovým zpožděním a nám se tak podstatně ulevilo.

Uplynulé ryze odpočinkové dny dopřály plačícím kolenům i kotníkům dostatečnou regeneraci, a tak se dnes šlo docela obstojně. Ostatně dnešní část cesty nebyla nijak velkou výzvou.

Cesta se vlnila stínem pralesa, kde pokroucené padlé stromy místu dodávali téměř pohádkový ráz. Taktéž jsme se tu setkali s datlem. Ovšem český datel je proti tomuto droboučký ptáček. Ten patagonský, když se vznesl, dosahoval velikosti menšího rogala.

Do tábořiště jsme dorazili poměrně brzy. Po menší občerstovací pauze jsme se vydali k Lago Electrico.

Slunce pálilo a já se pálila sním. Stílečkovou teplotou jsem tu tedy opravdu nepočítala, a tak dříve než sáhnu na nejspodnější dno krosny, abych vylovila hřejivé sáčky, dosáhnu nejspodnějšího dna u tuby opalovacího krému a panthenolu. Ostatně i správa parku potvrdila, že takové počasí má ještě tři dny vydržet. Na druhou stranu tam údajně totéž tvrdili jiné výpravě před třemi dny, takže se domnívám, že ‚Tři dny‘ je standardně poskytovaná odpověď.

I tak jsme ale rádi za počasí jaké je. Před dvěma týdny se tu totiž Čech, jehož jsme potkali v Torres del Paine, setkal se sněhem.

Slunce se tedy mohutně opíralo do skalisek a jen silný vítr nás uchránil před tím, abychom došli jako uhlící.

Jezero Electrico je poměrně malé sevřené hradbou hor a jeho břeh nesměle okukuje ledovec z protějšího Cerro Torre. Krásná podívaná nás opět zdržela, ale tady není kam pospíchat, když se stmívá okolo jedenácté večer.

Z kempu do kempu

Čtvrtek, 22.ledna 2015

Jak jsme dnes zjistili správci parku se zde patrně řídí hesle „Co nevím, to si vymyslím“. Jejich přesvědčivé tvrzení, že ještě minimálně tři dny bude slunečno a azuro vzalo za své sprvním mocnějším zafoukáním. Přes hory přelétla oblačnost, zakryla slunce a místy poprchávalo.

Oblačno a pokles teploty jsem zprvu vítala snadšením. Jsem opálená tak, že mi po návratu málokdo uvěří, že jsem si neválela šunky někde vThajsku namísto šlapání po patagonských vršcích. Když jsem však vkempu později vytáhla už třetí vrstvu oblečení, na úmorné sluníčko jsem vzpomínala sláskou a přimrzlou slzou voku.

Přesun zkempu xx do kempu xx byl spomocí mapy vykalkulován na 3 a čtvrt hodiny. Trasa se však ukázala býti malinko záludnou. Zprvu jsme se vraceli pralesem, kterým jsme procházeli už předešlého dne. Po přibližně hodině jsme odbočili na zkratku k našemu budoucímu kempu.

Jenže ona zkratka se záhy ukázala býti delší zato horší cestou. Stezka byla překážkovou dráhou, na které jsme zdolávali kořeny a polomy. Zejména podlézání kmenů bylo pro mě náročné. Do vínku mi totiž bylo naděleno ledaccos, výška však rozhodně ne. Jsem tudíž zvyklá, že tam, kde se průměrný člověk musí sehnout, já si srezervou klidně povyskočím. Ovšem styrkysovou obludou na zádech jsem bez práce získala pár nečekaných centimetrů navíc a musela nejednou přepočítávat a ne vždy se mi podařilo podlézt napoprvé.

Pokud by však výše zmíněná zkratka sebou nesla jen tyto komplikace, nestálo by to za zmínku. Větší trable nastaly ve chvíli, kdy jsme ztratili značení a dezorientovaní se drápali suťovištěm kamsi do neznáma.

Po několika nastoupaných metrech, kdy se nám celé suťoviště sypalo pod nohama do řeky pod námi, jsme se shodli, že jsme nejspíš ze správné cesty sešli a opatrným krokem jsme zase sešli dolu. Sestup byl oproti očekávání ještě napínavější. Nějací podobní ztracenci totiž šplhali pár metrů nad nimi a posílali nám dolu kameny, kterým jsme ladně uhýbali jako Keanu Reeves kulkám v Matrixu.

Toto adrenalinové zpěstření nás nakonec o hodinu zdrželo. Byli jsme ale hlavně rádi, že jsme stěnu bez zranění slezli. Od řeky totiž suťoviště vypadalo tak odpudivě, že by si na něj netroufla ani horská koza křížená se spidermanem a přísavkami na kopytech.

Vkempu jsme přehodnotili původní plán postavit stan a jít na vyhlídku. Oblačnost totiž stále převládala, a tak by jsme z Fitz Roye stejně mnoho neviděli. Navíc jsme zjistili, že oproti původním propočtům máme vtomto národním parku jeden den kdobru. Jídlo ovšem bylo vypočítáno na původní počet dní. Spasit nás tak měli nalezené sušenky.

Díky dni navíc tedy nebylo kam spěchat, a tak jsme postavili jsme stan a dopřáli si odpolední kávu se zákuskem, skoro tak, jak jsem si to pamatovala zcivilizace.

Svítání u Lago los Tres a přechod do kempu Argentino

Pátek, 23.ledna 2015

Zatímco včera byli správci parku, co se počasí týče, pěkně vedle, dnes jim to věštění vyšlo. Nebe bylo bez mráčku a to ‚bez mráčku‘ jsme si vychutnávali už od čtyř od rána, neboť někdo měl nápad, že Lago los Tres by za běžného denního světla a vběžnou denní dobu vypadalo nudně a fádně, a proto bylo rozhodnuto (nepochybně jsem vdobě rozhodování nebyla zcela příčetná, když jsem souhlasila), že se kněmu vypravíme na svítání.

Navzdory souhlasu jsem ovšem o celém tomto počínání dost pochybovala a moje plíce na protest rozhodli nespolupracovat a zatímco já se drápala na kopec, ony patrně ještě chrupkaly v teple stanu.

Když ovšem východ slunce krvavě rudou barvit špičku Cerro Torre tak, že vidět to Lady MacBeth začala by ji s hořekováním drhnout, uznala jsem konečně i já, že přivstat si bylo dobré.

A když už jsme byli jednou vzhůru, bylo by do nebe volajícím mrháním času po tak výživné rozcvičce čítající 400 výškových metrů (400 metrů nahoru a 400 dolu) jít zase jen tak spát. Na místo do kempu jsme proto po sestupu pokračovali kledovci. K tomu jsme ostatně mířili už včera, ale pak nám cestu zkřížilo ono proklaté suťoviště a z ledovce nebylo nic.

Dnes jsme trefili napoprvé, i když smalým zaškobrtnutím. Ztratila jsem totiž Kristýnu a Tomáše zdohledu. Chvíli jsem se tedy kochala výhledy u ledovce a doufala, že mě co chvíli dojdou. Jenže oni nikde, a tak jsem začala promýšlet důvtipný plán, kterak se vrátím do Chalténu a budu muset vzburcovat správu parku. Když už jsem si dávala dohromady zásobu španělských slovíček, které na ně případně vysypu, zpoza kamene se vynořila Kristýna.

Jak se ukázalo, oba dva ode mě byli vzdálení asi 50 metrů schováni za kamenem, a tak jako já postrádala je, postrádali oni mě. Nakonec jsme se tedy šťastně shledali a mohli jsme si opět užít podívanou vpodobě sesuvů ledovcových mas do jezera.

Zpět v kempu jsme se nejprve rozhodli najíst a vzhledem ktomu, že jsme se vzhledem k času nebyli schopní rozhodnout, zda jde o snídani či oběd, rozhodli jsme se polévku zpytlíku a krekry vzletně nazvat brunch.

Po jídle jsme zabalili a vyrazili kdalšímu kempu – ke kempu Argentino. Tedy původně jsme si pohrávali i smyšlenkou zůstat ještě jednu noc vpůvodním kempu Poincento a zítra jít rovnou do El Chaltén. Ovšem majíce den kdobru, rozhodli jsme se pro kemp Argentino a rozhodnutí to bylo rozhodně správné. Jinak bychom se totiž připravili o cestu vinoucí se kolem dvou jezer, jež hrály snad všemi odstíny modré.

Do kempu jsme došli kolem šesté a vzhledem k vakuu, které vžaludku pozvolna zaujímalo místo po dopoledních krekrech, jsme se vrhli na přípravu večeře.

Musím uznat, že večerní menu je den ode dne lepší. Základem dnešní večeře byla instatní paella, do níž jsme přidali avokádo, tuňáka a olivy. No, nejspíš by se ztoho orosil i Babica, ale hlad je asi vážně nejlepší kuchař. A vzledem ktomu, že zásoby povážlivě ubývají, na to jak jsme se tentokrát přejedli, budeme zítra ještě s láskou vzpomínat.

Návrat zpět do El Chaltén

Sobota, 24.ledna 2015

Po včerejším brzkém výšlapu za východem slunce, jsme se dnes ze spacáků nehrnuli. Ono se není ani čemu divit. Silný vítr se mohutně opíral do stěn stanu a ve spacáku bylo krásně teplo. Nejodvážnější znás byl Tomáš, který vstal už kolem sedmé a šel fotit. Kmé radosti se vrátil nejen sfotkami ale především svodou.

Náš kemp se totiž sice nacházel v blízkosti vodního zdroje, jenže jím byla kalná řeka tekoucí od ledovce, již kpoživatelnosti vnepřevařeném stavu trochu scházelo. I potom, co si odbyla svých pár minut na vařiči, měla zvláštní příchuť.

Vdevět hodin jsem se odhodlala vylézt i já sKristýnou. Posnídali jsme titěrné zbytečky zásob čítající přesně daný počet krekrů na osobu a sýr a šli k jezeru Torre. Torre je taktéž ledovcové jezero, na jehož hladině pluly modrobíle kry.

Po poradě s mapou jsme se rozhodli pokračovat levou morenou kledovci (a nikoliv pravou k chatě).

Ovšem už po 200 metrech metrech nás zastavil divoký proud řeky Fitz Roy. Možnost překročit ji suchou nohu tu sice byla, ale ta znamenala projevit notný kus odvahy či bláznovství.

Namísto mostu či lávky totiž přes řeku vedlo jen pouhé lezecké lano a ani jeden z nás, přiznejte si to, není Philippe Petit, aby po lanu ladně přehopkal na druhý břeh. Nabízela se však ještě možnost přeručkovat či využít sedáku a karabiny.

My jsme se na laně ale jen trochu pohoupali a nakonec jsme se shodli, že se nám vlasntě nikam ani nechce, a tak jsme se vydali zpět do El Chaltén.

Počasí dnes bylo příjemné, i když trochu v patagonském stylu – déšť, slunce, vítr, oblačnost. Člověk si tak za chvíli připadal skoro jako vytížená modelka na přehlídce, neb se pořád svlékal a oblékal.

Cesta ubíhala rychle, i když to tu chvíli vypadalo jak na václaváku. Kjezeru Torre totiž zChalténu vede jednodenní túra a vzledem ktomu, že byla sobota, na výlet vyrazil kdekdo.

Okolo čtvrté jsme se v městském kempu opět shedali s naším samsungem. Do žaludků, které po skromné snídani zpívali kánon, jsme poslali buchtu z proviantu vautě a po třech dnech opět okusili požitek ze sprchy.

Polidštěni trochou té teplé vody jsme se odebrali do restaurace. Po výhradně těstovinovorýžových chodech bylo jiné jídlo vítanou změnou, i když si restaurace vysloužila jen 5 bodů zdeseti. Dosáhla by možná i výš, ale neměli kávu. A to se mi číšnice snažila vnutit zákusek. Zákusek bez kávy? Možná se tu myju jen jednou týdně, ale takový barbar ještě nejsem.

Jako alternativu ke kofeinovému faux pau jsme vymysleli, že si koupíme čokoládu vnedalekém supermarketu a kávu si uvaříme v kempu vlastní.

Obchody a kasy jsou tu tedy opravdu zvlástní věc. Ku příkladu v Calafate jsem si v suvenýrech koupila odznáček. Kvůli této maličkosti za 40 pesos jsem musela na konec obchodu, kde mi byl odznáček úhledně zabalen a vystaven účet. S ním jsem pak musela na jiný konec obchodu, kde jsem zaplatila.

V supermarketu pak pro změnu měla každá kasa malinký počítač, oproti kterému je stařičký McIntosch výkřik nejmodernější techniky. A i když se některé supermarkety blýskly modernějšími stroji, používaný software byl snad komplikovanější a zapeklitější, než ten který vyvíjejí IT odborníci mého již bývalého chlebodárce. Chudák mladičký pokladní snám zápolil natolik, že mi raději dal broskev zadarmo, než aby se jí pokusil namarkovat.

Zpátky v kempu jsme z bomby vyždímali zbyteček plynu a zatímco slunko zapadalo za Fitz Roy, my si vychutnávali vlažnou kávu a sušenky.

„I am the albatros that awaits you At the end of the world. I am the fofgotten soul Of the dead sailors. That crossed Cape Horn From all the seas of the Earth, But they did not die In the fuious waves. They fly on my wings today. To eternity In the last crevice Of Antartic winds. “

Přejezd od El Calafate

Neděle, 25.ledna 2015

Dnešní den byl líný a odpočinkový. Ze spacáku jsme se právě nehrnuli, neboť nás dnes čekal pouze jediný úkol – přejet do El Calafate.

Po civilizované snídani – tou chápejte takovou prostou věc jako jogurt, vločky a ovoce, nikoliv krekry, jsme se vydali na cestu.

Tu jsem opět zvětší části prospala, ale naštěstí, když se nám cestu rozhodl zkřížit pásovec jsem se zrovna probrala. Mám tu totiž zpravidla tu smůlu, že když se někde mihne nějaký zajímavý živočich, já koukám úplně jinam. Pásovec znás ovšem měl menší radost, neboť přes silnici pospíchal trochu vystresovaně.

VEl Calafáte už to známe, ale rozhodli jsme se dát šanci jinému kempu a rozhodně jsme neprohloupili, neboť kemp Ovejero skýtal takový luxus jako restauraci či wifi.

Po kolaudaci stanu jsme šli na oběd a zmrzlinu. Já zaexperimentovala spříchutí Dulce de leche, což je místní specialita, které se taktéž říká mléčný džem. Připravuje se tak, že se mléko pomalu svaří s cukrem a vanilkou, čímž vznikne pomazánka chutí podobná zkaramelizovanému salku.

Po obědě jsme vyzvedli prádlo z prádelny a byli rádi, že 14ti denní nános špíny zdejší stroje ustály. I když se zdálo, že paní majitelka vše jen trochu vyvětrala než vyprala, takže jsme se rozhodli naše svršky ještě doovonět orvanou levandulí.

Odpoledne jsme si udělali trochu individuální. Nechala jsem Kristýnu a Tomáše na pospas sobě samým vkempu a vyrazila do města. Byla jsem totiž veuforii, že mi funguje velký foťák (jak se ukázalo jeho několikadenní nefunkčnost měla naštěstí na svědomí jen baterka a nikoliv žádná jiná závada), a tak jsem se rozhodla El Calafate pěkně nafotit.

Město je barevné a plné života, jeho ulicemi se potulují místní a turisté srůznýmí cíli a ambicemi (tedy ti, kteří mají jak šneci na zádech nabalený celý domov a ti, kteří využívají služeb luxusnějších hotelů a nabídek místních cestovních kanceláří). Nárožími se toulají psi, teří svým bezdomovectvím nijak nestrádají a jsou přátelští, tedy pokud sedíte na předzahrádce a na něčem si pochutnáváte, jsou přátelštější o něco více.

Hlavní ulici lemují obchod se suvenýry, bary a restaurace. V některých tu a tam můžete vidět, kterak rožní celé zřejmě prase (a to vertikálně nikoliv horizontálně, jak jsme zvyklí u nás).

Boční ulice skýtají mnohem více kontrastů. Vedle sebe tu stojí luxusní hotely a nuznější příbytky postavené z dřevotřísky či vlnitého plechu. Stejně tak je pestrý i místní vozový park. Na jedné straně tu místní leští nadupané offroady a na straně druhé ulice brázdí škytající polovraky, jež pohromadě drží snad jen lepící páska.

Argentina má zkrátka mnoho tváří – zasněžené vrcholky hor, modravá ledovcová jezera, vyprahlé pampy, po kterých se prohání lamy a pštrosy a co 200 kilometrů se z prázdna vynoří rušné městečko jako El Chaltén nebo El Calafáte. A to nemluvím o plážích severu, které znám jen z pohlednic.

Zpět do Chile

Pondělí, 26.ledna 2015

Dnešní den byl opět přesunový. Výpůjčka auta nám pomalu končí, a tak se pomalu přibližujeme zpět k Punta Arenas.

Při vstávání nás čas opět netlačil, což zejména já vítám s nadšením. Ostatně dnešním cílem bylo pouzet urazit 300 kilometrů, tak nebylo kam spěchat.

Po snídani na benzínové pumpě jsme se opět ocitli na Rut 40 vedoucí na hranice a hraniční přechod jsme dnes zvládli napoprvé. I když chilští celnící byli přísnější a obsah vozu podrobili důkladné kontrole. Oříškem byla zejména paštika, o které jsme nevěděli, zda ji můžeme převézt přes hranice. Jak se ukázalo, můžeme.

20 kilometrů před Puerto Natalaes – dnešní adresa, jsme naštívila Mylodonovu jeskyni. Původně jsme se tedy dožadovali návštěvy Etnoparku (naučný park věnovaný indiánským kmenům, které vtéto oblasti žili), ale pan na informacích nám prostým výmluvným gestem sestávajícím zpodříznutí krku fiktivní kudlou osvětlil, že park už bohužel zkrachoval. Vzali jsme tak za vděk alespoň jeskyní.

A teď je nejspíš na čase osvětlit, kdo či co Mylodon vlastně je. Jde o prehistorické stvoření dorůstající délky 2 metry a je vlastně předkem dnešních lenochodů. Po zemi se přestal prohánět, nebo spíš ploužit před přibližně 10 tisícem let a vysvětlení, kam se vlastně poděl jsou celkem tři. Buď vyhynul vdůsledku klimatických změn či byl vyhuben člověkem a nebo šlo o kompinaci obou těchto faktorů. Pravdu už ovšem zná jen Mylodon sám.

V podvečer jsme dorazili do přístavu Puerto Natales a sotva jsem vylezli zauta, ovál nás slaný mořský vítr a hned nám tak bylo jasné, že éra tílek a kraťásků je vnenávratnu.

Puerto Natales je výchozí brána pro turisty směřující k Torres del Paine, tak jako třeba v Chalténu či Calafáte je tu znát silný vliv turismu.

Ulice lemují obchody soutdoorovým vybavením, cestovní agentury, restaurace a hotely různých úrovní.

My opět využili kempu. Hlavní budova a zároveň domov majitélů byla žlutá plechová kůča a na dvorku v chlívečkách jsme rozbili dnešní tábor.

On vlastně dům majitelů nebyl nijak vyjímečný oproti jiným obydlím. Dřevotříska, vlnitý plech a barvičky a roztodivné tvary. Dle všeho by zde architekti pošli hlady.

My už také stran jídla trochu strádali, a tak jsme vyrazili na večeři.

Dnes jsem zvolila lososa a grilovanou zeleninu a zatím jsem byla nejspokojenější. Ostatně je nutné si luxusu vpodobě restaurace náležitě užít než zase přijde konzervové období.

 

Odpočinkový den v Puerto Natales

Úterý, 27.ledna 2015

Ráno nás probudilo bubnování deště na plachtu stanu a to, jak je zřejmé, už tak pomalé starty nijak neurychlí.

Po deváté hodině déšť ustal a my začali vymýšlet, jak naložíme svolným dnem v Puerto Natales. Náš původní plán být touto dobou již na cestě do Ohňové země dostal totiž několik trhlin. Jedna znich se mimo jiné nacházela i vpřední pneumatice našeho povozu. Tedy jistí jsme si jí nebyli, ale vzduch zkola tu a tam ušel neznámo kam.

Naše kroky tedy ráno mířily nejprve na informace, abychom zjistili, jaká lákadla může Puerto Natales a jeho okolí nabídnout, viděli jsme-li už Mylodonovu jeskyni či Torres del Paine.

Možností se naskýtalo několik:

1) Krátký trek korunovaný vyhlídkou na město

2) Procházka Lagunou Sofie

3) Návštěva ranče (po místním Estancie) a projížďka na koni.

Plán číslo tři si nás získal asi nejvíce, ale finální rozsudek jsme nechtěli vynést na lačno, a tak jsme se vypravili najít nějaký útulný podnik strochou té teplé kávy.

Po sérii neúspěchů stran provozní doby restauračních zařízení se nám do cesty postavily dveře Café&Books. Jsem kavárenský námořník. O námořnících se říká, že vkaždém přístavu mají jinou lásku, já se vkaždém městě zamiluju do jiné kavárny. VPuerto Natales to byla tato, navzdory tomu, že když jsem si zmenu vybrala jakoukoliv položku, nebyla kdispozici.

Po muffinu, místní buchtě a sušenkách se na mě usmálo štěstí sjogurtem, ovocem a oříšky. Paní provozní však slíbila, že se právě chystá do města pro ingredience a muffiny budou zítra. Slíbila jsem, že si to zítra ověřím a paní tuto výzvu přijala.

Jogurt, i když sladký, jsem si vychutnala, skávou jsem ale nemálo zápolila. Mléko v ní totiž bylo čerstvé a tou čertvostí myslím skutečnost, že ještě před pár minutami se houpalo ve vemeni nějaké krávy. A mé chuťové pohárky zhýčkané vší tou chemií, s něčím tak přírodním poněkud zápasily.

Již po opuštění informací jsme byli víceméně rozhodnuti pro návštěvu estancie a ani po snídani se náš názor nezměnil, a tak jsme se jali telefonicky si vydobít audienci na jedné znich.

Bohužel nám však bylo oznámeno, že návštěva bude možná nejdřívě zítra. To nám samozřejmě nebylo po vůli, a tak jsme vnedaleké internetové kavárně pátrali po dalších možnostech.

Mocný internet nám nakonec odhalil nedalekou rybářskou vesničku Puerto Prat zaklesnutou mezi fjordy, a tak plán, co sdnešním dnem konečně začínal získávat nějaké obrysy. Pojedeme do Puerto Prat a pak na vyhlídky.

Ovšem pouhých 20 kilometrů dlouhá cestička do vesničky se změnila vnečekané fotosafari. Déšť ustal, ale oblaky na obloze vykouzlily úžasnou hru světel a stínů a vrcholky obtékané jezery a mořem byli dokonalým pozadím pro zvěčnění koní, sokolů, psů, lam či ovcí.

Po necelé hodině nám cestu zkřížilo rozsáhlé zemědělské stavení a při bližším ohledání jsme zjistili, že se nejedná o nic jiného než o estancii Puerto Consuela, tedy tu, která pro nás ráno neměla místo.

Tato estancie je nejstarší zemědělská usedlost vokolí. Roku 1883 ji založil osadník původem zNěmecka Hermann Eberhard, který vaukci odkoupil 12 tisíc hektarů půdy. Estancii dodnes vedou jeho potomci, i když rozloha je dnes o poznání menší. Za to může objev, který se Hermannu Eberhadovi podařil roku 1895. V jeskyni na svém pozemku totiž objevil ostatky neznáméno živočicha – ano, nebyl to nikdo jiný než starý známý Mylodon.

Pro badatele to byl jistě senzační objev, ale Hermann Eberhard zněj možná měl menší radost. Jako odměnu za nález mu totiž vláda odňala část pozemku, aby se zde mohli vědci nerušeně věnovat výzkumu. My mylodona prozkoumali už včera (dnes už tedy jen jeho sádrového dvojníka) a dnes byla na řadě estancie.

Měli jsme štěstí vidět gauče přímo při činu. Právě tu totiž umravňovali divoké hříbě. Tomáš se nejprve optal, zda je můžeme okukovat a fotit a pak podlehl škemravým pohledům Kristýny a mým a zeptal, zda bychom se navzdory předchozímu telefonickému zamítnutí (k tomu jsme se nehlásili) nemohly přeci jen projet. Mohly.

Kristýně, jakožto zkušené jezdkyni, byl propůjčen kůň pana majitele trochu divočejší povahy. Mě, jelikož má veškerá jezdecká průprava sestává zpouťových poníků, byla svěřena línější klisnička – Dorotka.

Líná tedy opravdu byla, takže zatímco Kristýna cválala vedle našeho průvodce, já s Dorotkou neustále zaostávala vzadu a chudák Dorotka do kopců tak funěla, že jsem neměla to srdce jí pobízet klepším sportovním výkonům, abych ji nakonec ještě domu nemusela nést já.

Jak se však později ukázalo to, co Dorotku brzdilo nebyla jen lenost, ale i bolavé břicho. Procházka ale její peristaltice evidentně velice prospěla a poté, co si vkopci pořádně ulevila, zvládly jsme společně konečně i ten poklus.

Dorotčiny prdíky přehlučovala naše konverzace s Rodrigem či Carlosem (jeho jméno jsem, jak už se to stává, vypustila, ve chvíli, kdy jej řekl), který na zdější poměry vládl překvapivě dobrou angličtinou a zasvětil nás do chovu koní na estancii. Hříbě se k osedlání začíná připravovat kolem třetího roku. Vosmi pak kůň dospívá, upouští od svých vrtochů a stává se konformním a vyzpytatelným.

Nejhezčí pohled na svět je prý zkoňského hřbetu a po dnešku musím souhlasit, i když pravdou je, že výhledy, které se nám naskytli, nemůžou být nehezké, i kdyby se člověk po stezce plazil zcela bez koně.

Cesta se kroutila po okraji útesu, z něhož jsme viděli fjordy nořící se do tmavěmodrého moře a tyrkysové ledovce se zaklesávaly do údolí.

Po necelých dvou hodinách se projížďka nachýlila ke konci a my si výměnou za koně zase převzali Tomáše. Ten se tu mezitím stihl seznámit scelou farmou a vzhledem ktomu, že jsme je zastihli ve chvíli, kdy všichni popíjeli maté, bylo zřejmé, že to bylo seznámení opravdu důvěrné.

Po kávičce (díky bohu bez čerstvě nadojeného mléka) jsme se vrátili zpět do Puerto Natales.

Návrat do Punta Arenas

Středa, 28.ledna 2015

Dnešním dnem vzalo naše automobilové putování za své.

Po snídani vjiž osvědčeném Café&Books (dnes opravdu byly i ty slíbené muffiny) jsme vyrazili na cestu do Punta Arenas a značně turisticky stavěli všude tam, kde kázali průvodci. Tedy napříkald u Mora Chico, což byl sopečný útvar, u kterého jsme se zvěčňovali už cestou do Puerto Natales, jen jsem ještě neměli tušení, že bychom tu dle průvodci zastavi měli. Dále nám cestu zkřížila víska, kde se dříve nacházela osada indiánů. Dnes tu ale byl už jen monument, a kdyby nás ktomu průvodce nenaváděl, ani by nás nenapadlo se vtéto vesnici zdržovat. Stejně tak tomu bylo i u větrného monumentu. Větrný mobnument byli jakési pokroucené tyče, jejichž smysl a půvab nám unikal, ale vyfotit jsme si to samozřejmě museli. Mnohem zajímavější byla zastávka u repliky Magallanovy lodi.

 

Okolo čtvrté jsme stanuli na starém známém prahu našeho hotelu, kde nás vinou několika nedorozumění, očekávali už od 26. ledna. Hlavní ale, i přesto tento omyl, bylo, že volnou komůrku pro nás měli, i když ne tak útulnou jako na začátku.

Poté, co jsme vyložili a zlehka vysmíčili náš motorový koráb samsung, jsme jej sne příliš svědomím vrátili .

Ono nečisté svědomí pramenilo zmožného defektu. Vše nám ale naštěstí prošlo a to navzdory ne právě přesvědčivým hereckým výkonům. Na otázku pána za přepážkou, zda je svozem vše vpořádku, Tomáš tišeji než jindy zamumlal, že je a nejlíp jsou na tom pneumatiky, žádné díry, zkrátka auto je v nejlepší formě.

Zbývalo tedy pořešit s cestovními agenturami program posledních dní. Roztomilí tučňáci to bez většího překvapení vyhráli bezkonkurenčně na celé čáře.

Poté, co jsme našim účtům odlehčili a za výlety zaplatili, nastal čas večeře. Stejně jako první den jsme zvolili restauraci Jekus. Tentokrát nás tu však zklamali, jak jen to šlo. Předchozího dne personál zřejmě cosi bujaře oslavoval a neb jejich výkon byl dnes žalostný. Nejprve zapomněli na Tomášovo pivo, poté se vpřekladu i vpropadlišti dějin ztratil jeho hlavní chod a o Kristýny dezert jsme se museli přihlásit dvakrát.

Obsluha tedy dnes trochu stagnovala, ale útěchou nám budiž to, že po více jak dvou týdnech nemáme nad hlavou plátěnou stěnu stanu a postel má nožičky.

Cesta do Ushuaii

Čtvrtek, 29.ledna 2015

Budíček v6:30 jsem vítala stradičním znechucením a sotva jsem se posadila na posteli zjistila jsem navíc, že zmožený gluteus maximus po vyjížďce na koních stále cítím.

Mou tvář nerozjasnila ani snídaně. Nejprve jsem neměla horkou vodu na čaj, a když už voda konečně byla, nebyl pro změnu čas, a tak jsem musela přejít rovnou ke kávě. Ovšem ke kávě bez mléka. To nám vypili přísedící Francouzi.

Krátce před osmou jsme už přešlapovali na autobusové zastávce. Větší než malé množství minut po osmé už jsme přešlapovali o poznání nervozněji. Autobus stále nikde. Jali jsme se tedy kontrolovat jízdenky a nemuseli jsme mít zrovna IQ členů menzy, abychom zjistili, kde je kámen úrazu. Odjezd autobusu měl být v 9 hodin a nikoliv v 8.

Nadbytečný čas jsem využila kopětovnému osahání mosazného Magallenova palce (tedy Magallen byl mosazný celý, ale osahávala jsem mu jen palec), čímž si dle pověry zajistím, že se do Punta Arenas ještě vrátím a pak jsem se vydala ulovit cappuccino, když byla snídaně tak neuspokojivá.

Více než poloprázdný autobus vyrazil na cestu lehce po čtvrt na devět a jeho poloprázdnost byla velkou výhodou zejména pro stewarda. Místní totiž zvládají počty nepřesahující hranici čísla 5, pak už je to pro mě vyšší matematika. Již několikrát se nám stalo, že se kupříkladu prodavač snažil dopátrat celkové ceny nákupu, jenže cifry se mu nezbedně motaly, a tak své snažení po chvíli vzdal a řekl cenu odhadem.

Potvrzujíc toto pravidlo se i stewart při počítání cestujících potrápil a to se mu celá situace měla ještě zkomplikovat. Asi čtvrt hodiny za Punta Arenas autobus zastavil. Z protisměru se vynořil autobus plný japonských turistů, kteří postupně přeskákali knám. Steward tak byl definitivně ztracen mezi číslicemi a začal raději servírovat kávu a sušenky.

Před dvanáctou hodinou jsme se nalodili na trajekt, nechali Ameriku za námi a vydli se vústrety Ohňové zemi. Společnost nám po dobu plavby dělali tučňáci a delfíni. Já jsem se snažila delfína usilovně vyfotit, ale můj nejlepší záběr se dá srovnat se snímkem mě na vodních lyžích – tedy cákanec vody bez známky živé bytosti.

V poledne jsme vystoupili na pevninu a potkali první obyvatele – lamy (nikoliv však guanaco, ale jejich chlupatější příbuzné, alpaky).

Cesta khranicím pěkně drncala, a tak jsme dojeli naklepanější než sváteční řízek. Od celníků jsme opět obdrželi nejedno razítko, takže můj pas začíná být pestřejší než omalovánky a po drkotavé silničce jsme uháněli dále k Ushuai.

Cesta vedla nezajímavou pustinou. Až padesát kilometrů před cílem se začala vinout kolem fjorů a mokřadů a pro svou koukatelnost mě donutila i odložit knihu. Tedy tu jsem odložila i proto, že díky mnohým výmolům se mi neustále rozpadalo sedadlo, které jsem tak musela každou chvíli znovu a znovu kompletovat.

O co lépe však Ushuaia působila při příjezdu, o to horšího uvítání se nám dostalo. Na infomacích nám paní neochotně sdělila, že nejbližší kemp je 20 kilometrů daleko a na dotaz, zda by nám poskytla mapu, reagovala již velice nedutklivě sdělením, že žádnou nemá.

S mapou i bez ní bylo jasné, že jsem nahraní a museli jsme tedy zvážit další možnosti. Kristýna s Tomášem se vydali na válečný průzkum a já zatím na infomacích hlídala batožinu a navzdory zákazu konzumace potravin jsem se rebelantsky ládovala posledními krekry.

S přihlédnutím ke všem komplikacím jsme nakonec zavrhli pětidenní trek a rozhodli se pouze pro dvoudenní. Další dva dny budou pak věnované Ushuaii samotné.

Po zastávce v supermarketu, kde jsme opět dočerpali zásoby, jsme se šli na večeři. Dnes, ne že by to bylo úplně mým cílem, jsem našla svou jedničku (tedy vhodnocení od jedné do deseti, kde desítka je nejlepší). Nedutklivý číšník nám vytrhl jídelní lístek z ruky dřív než jsme si stačili obejdnat, předkrm (ten se tu podává kjídlu zdarma a sestává zpravidla z rajčatové pomazánky či oliv a pečiva) nedonesl vůbec, na čaj jsem čekala tak dlouho, až jsem začala přemýšlet, zda za čajovými lístky nejel až na Cejlon a hlavním chodem si tu rozhodně reputaci nezlepšili. Mé napůl rozvařené gnocci postrádali náznak špenátu (navzdory tomu, že měly být špenátové), a tak jsem nasupeně vrátila. Obratem jsem dostala nové, neméně rozvařené, ale aspoň konečně špenátové. Polovinu jich pak zakrývalo rajčatové pyré a druhou bílá omáčka neidentifikovatelného původu a zcela postrádající jakoukoliv chuť.

Jídlo nijak neoslovilo ani Kristýnu a Tomáše, a tak nám toho na talíři ještě dost zbylo vokamžiku, kdy jsme tuto večeři prohlásili za ukončenou. Tato nehoráznost už tak naštvaného číšníka ještě více pobouřila, a tak nám bez našeho souhlasu kúčtu napočítal i spropitné, které jsme zaplatili dost neochotně.

Do kempu jsme se přesunuli taxíkem. Nejprve jsme zajeli k jednomu, ten byl ale uzavřený a následně nás taxikář zavezl kdruhému, kde jsme už uspěli a za temné noci mohli konečně postavit stan.

 

Putování k laguně

Pátek, 30.ledna 2015

Dnešní noc byla jako vystřižená z hororu. Nejdřív nám nad hlavami něco skřehotalo tak, že jsem skoro začala věřit, že Jurská park není sci-fi, ale dokument o Ohňové zemi a nám nad hlavou krouží pteradoptyl. Když ten dokončil rušení nočního klidu, štafetu převzal, jak doufám, jen pes. Ten se nejprve pustil do nedalekých odpadků a pak začal oňuchávat stan, přičemž skrze plachtu vrazil přímo do mě. Jelikož jsem ale právě napůl spala to šťouchnutí vyhnalo amplitudy mé tepové frekvence do závratných výšek a pořídil by se vtuto chvíli záznám ekg, leckdo by ho mohl zaměnit za návrh centrifugy.

Po takové noci jsme budík v 7:30 odignorovali. Je tedy pravda, že Tomáš zarputile tvrdil, že se nás snažil probudit, ale prý to bylo marné, což se mu ostatně stává často. Já si žádného buzení vědoma nebyla. Vstávali jsem tak až po deváté hodině.

Po snídani jsme se sKristýnou vydali mazaně na obhlídku nedalekého nádraží. Nádražím však chápejte něco, co si klidně zadá suměle zbudovanými vesničkami v Disneylandu. V Ushuaii bývala věznice a toto nádraží i sautenticky vypadajícím vlakem je jen turistickou atrakcí. A naše obhlídka byla mazaná proto, protože jsme měly vplánu tvářit se jako zájemci o tuto zpoplatněnou turistickou atrakci a pod touto záminkou jsme měly vplánu využít toaletu pro hosty a nabrat vodu. Bohužel jsme se tu ale dočetli, že voda pitná není, a tak nám nezbývalo než si ji zadraho koupit ve stánku na nádraží. Jenže více než voda náš zrak upoutala magická formulka na vývěsce hlásající ‚café con baillies‘.

Znádraží jsme tak odcházeli oproti původním plánům obtězkány třemi baleními vody, třemi kávami s baillies a taškou suvenýrů, takže bylo jasné kdo, koho tady přechytračil.

Nicméně zakoupená káva spřidanou hodnotou se ukázala být ideální doping na ne zrovna snadné cestě. Nejprve jsme šli prašnou stezkou, po které se proháněla auta. Tu a tam některé, jehož posádka sestávala pouze zmuže a ženy. Takové zpravidla odbočilo na tichý nenápadný plácek a dotyčné auto se tu pak za přerývavých vzdechů muže či ženy arytmicky pohupovalo. Inu, jsme na konci světa, nějak se tu lidé bavit musí.

Cest následně vedla přes statek, jehož přilehlé pozemky jsme byli nuceni opustit vleže dírou v plotě, a pak už naštěstí stezka zabočila do lesa. Jenže její schůdnost značně zhoršily následky vichřice, jež cestu proměnily vpřekážkovou dráhu. Při jejím zdolávání jsem poobjímala tolik stromů, že bych měla mít energie víc než jaderná elektrárna. Otázkou ovšem je, jak to senergií a objímáním stromů funguje, jedná-li se o polomy.

Po lesní opičí dráze cesta začala stoupat sutinami. Taktéž si přidalo poprchávání. Zhýčkáni přívětivým počasím vnárodním parku Los Glacieres jsme vpanice nasadili pláštěnky. O pár minut později se na nás ale opět škodolibě culilo slunce zoblohy téměř bez mráčku.

Sutiny nebrali konce a holá skaliska kolem, která vystřídala mechem porostlé kopce, připomínala jinou planetu. Jeden by tak skoro čekal, že zpoza nějakého kamene co chvíli nakoukne lunochod.

Navečer jsme dosáhli cíle – laguny caminante. Cestou jsme potkali tři pocestné a všichni slibovali, že laguna je nádherná. Nelhali. Modravé jezero obehnánou hradbou zelených hor, jež se zrcadlily vjeho klidné hladině, vodopád, lesík sbizarně pokroucenými stromy a jeden bobr ktomu, to mělo být naším hotelem pro dnešní noc.

 

Cesta kLago del Roco

Sobota, 31.ledna 2015

Ráno nás probralo burácivé bubnování deště. A to měl být jen začátek. Dnes nám totiž počasí předvedlo svou pověstnou patagonskou promiskuitu. Nejprve to táhlo spoprcháváním, pak se sluníčkem, následně se spustilo slijákem a ruku v ruce vše zakončilo spolojasnem.

Za poprchávání se nám ze stanu ven nechtělo. Když už jsme se ale konečně rozhodli vystrčit ven nos, rozpršelo se tak, že jsem se raději i s celou snídaní přesunuli do lesíka a prostřeli tzv. švédskou větev (švédský stůl na větvi), jenže déšť se se stále větší intenzitou proplétal i větvemi, a tak jsme snídani mezi kapkami deště přesunuli do stanu. Dříve než jsme však zpět ve stanu poprvé usrkli zkávy, bylo po dešti.

Dokud tedy počasí vypadalo stabilně, zabalili jsme stan a jali se stoupat do bahnitého a kamenitého svahu. Tento přístupový sráz do laguny jsme ostatně dobře poznali už včera, ovšem sprška mu dala pořádné grády.

Ona dnešní cesta byla vůbec pěkně bahnitá, cestu nám ale více zpestřovaly řeka postrádající mosty. Jednou službu mostu zastala pouze kláda. Tu Kristýna sTomášem slehce roztřesenými koleny překonali docela ladně. Já jsem však o své rovnováze měla značné pochyby, a tak jsem na kládu nakonec sedla obkročmo a posouvala se pomalu vpřed. Provedení to, pravda, nebylo zrovna estetické, ale lepší než nechtěná koupel či rozbitá ústa.

Po pěti hodinách jsme dosáhli předměstí Ushuaii, které připomínalo romskou osadu. Domy zbité zvlnitého plechu roztodivných tvarů, nepořádek, a taktéž tu zřejmě platí nepsané pravidlo ‚čím více psů, tím víc Argentinec‘.

Vzhledem ktomu, že se připozdívalo a tábořiště bylo vnedohlednu, nabízely se dvě možnosti. Buď pokračovat dále a někde u vodního zdroje zakempovat nebo se stopem přiblížit centru.

Stálo při nás štěstí a narazili jsme na autobus (resp. minivan plnící jeho úlohu). Pan řidič nás sice nedovezl až do centra, ale poradil nám, na který linkový autobus nastoupit, poté co nás městu přiblížil. I ten jel za pár minut.

Po večeři vne příliš kvalitním podniku (opět se mi podařilo si při výběru dezertu vybrat něco, co právě došlo, a tak, namísto croissantum jsem si musela dát baillies).

Na druhou stranu jsme si ale restaurace moc vybírat nemohli. Obalení blátem od hlavy až po patu jsme právě slezli zhor a sprchu už jsme taky pár dní neviděli.

Po večeři jsme dokoupili zásoby a taxíkem se projeli noční Ushuaiou do kempu.

Ve světle zapadajícího slunce vypadala Ushuaia snad ještě kouzelněji. Do tmavěmodrého nebe se nořili zasněžené vrcholy, pod nimiž se rozprostírala Ushuaia.

Pobřežní stezkou

Neděle, 1.února 2015

Dnešním dnem jsme se chystali ukončit pěší část expedice, a tak jsme si na vydýchání zvolili lehkou oddechovou vycházku podél pobřeží, která měla zabrat tři hodiny. My jí ale díky kochacímu tempu natáhli na pět.

Několikrát jsme se zastavili na plážích a já měla malé velšské deja vu (tedy až na ty zasněžené špičky hor). Líbí se mi hory, ale krajina, kde se vlny oceánu rozbíjí o skaliska a horské vrcholky se nad ním majestátně tyčí, se mi líbí ještě více. A jako by té krásy nebylo málo, vkaždé zátoce měla ona skaliska jinou barvu – od černé přes šedou až po zelenou. Jedna obzvlášť krásná pláž nám učarovala natolik, že po pár sušenkách jsme tu za tichého šumění vln na okamžik usnuli.

Kousek od přístavu jsme nalezli železné kolo neznámého původu, a tak jsme se jali vymýšlet příběh, kde se tu ono kolo vzalo. Má verze byla tak, že vězeň prchající zushuaiské věznice, se tu vyplavil a zposledních sil zde vydechl a jediné co po něm dodnes zbylo, byl tento okov.

Tomášova verze byla méně dobrodružná. Tvrdil, že jde o část stěžně staré lodi. Dřív než svou verzi stačila vymyslet i Kristýna, spatřila jsem mořskou vydru, která nás z fantazírování o původu okovu vytrhla.

Po této zastávce jsme pokračovali dále než se nám do cesty připletl sokol. Toho jsme okamžitě začali fotografovat jak paparazzi dychtící ukořistit kompromitující snímek. Mě ale sokol dlouho nebavil, a tak jsem šla napřed. Vedoucí pozici jsem však málem ztratila, neboť mi cestu zkřížil kůň. Zůstali jsme na sebe vtichosti koukat. Neznalá koňských vrtochů, jsem měla obavy pokračovat dále, abych ho nevyplašila. Udělala-li jsem krok vpřed, udělal to samé on. Nakonec jsme se ale nějak dohodli, on si šel po svých a já též.

Naše odpočinková trasa se nám zkomplikovala až kousek před cílem, kdy se ztratilo značení a my chvíli chodili vkruhu. Nakonec se ale zadařili a kemp, který dle slov včerejšího pana taxikáře neexistuje (taxikáři a paní zinformací by si park měli tu a tam projít, aby nemystifikovali), našli a zase jednou se nám podařilo postavit stan za denního světla.

Po večeři prosté leč chutnější než v tratorii Martina v Ushuaii jsme měli čas i na dezert a kávu a dnešní tak trochu safari zakončila zvědavá liška, která přišla obhlédnout kemp.

 

Ushuaia – Cesta z národního parku

Pondělí, 2.února 2015

Během snídaně jsme pro kamarádku lišku zpředchozího dne na zem upustili ‚omylem‘ zbytek salámu (omylem proto, že je zakázáno krmit divoká zvířata a my pravidla dodržujeme) a v plné polní jsme posléze vyrazili kpřístavu. Odtud nás měl autobus odvézt zpět do Ushuaiy. Dřív než nás autobus ale stihl kamkoliv přepravit, vydali jsme se na průzkum přístavní kanceláře. Šlo o takovou chatrnou kůču polepenou samolepkami výprav, které tudy prošly. Člověk si tu zde mohl krom palubního lístku zakoupit i nějaké suvenýry, ale především poslat pohled s razítkem z oficiálního konce světa.

A jelikož na konce světa se člověk nenachází každý den, nechali jsme se zlákat a razítko tak přistálo nejen na pohledu ale i vpasu. Tím jsme opět rozvířili debatu, zda nás takové počínání neřadí kpodvratným živlům neb znehodnocujeme úřední dokument. No, uvidíme na letišti. Třeba si nás tu nechají.

Kolem poledního jsme park nechali definitivně za zády. Zpět v Ushuaii bylo třeba vyřešit další organizační kroky. Zejména najít úschovnu, abychom se neobtěžkáni batohy mohli věnovat prohlídce města. Jak tu ovšem bývá ve zvyku stran úschovny se nám dostala řada protichůdných doporučení.

Řidič autobusu nám kupříkladu poradil zanechat zavazadla na benzinové pumpě. Toto řešení se zdálo býti poněkud pofiderní, a tak jsme dali za vděk sofistikovanějšímu návrhu paní zinformací. Ta nám navrhla jistý hostel. Ten měl nejen prostor pro naše zavazadla, ale dokonce i volné pokoje. A uvážíme-li, že stanování vUshuaii znamená se každý den nechat odvézt a opět se přivézt z 20 kilometrů vzdáleného kempu, hostelový pokoj skýtal značné zjednodušení logistického procesu. Navíc bychom se tak vyhnuli i případnému nestihnutí autobusu zpět do Punta Arenas, který odjížší v 6:30 (což by znamenalo se staxíkem domluvit na naložení kolem páté ráno).

V Los Lupinos komůrečku pro ušlé pocestné měli, a i když nešlo právě o hotel Ritz, neváhali jsme ani chvilku. A tak jsme nečekaně dali sbohem stanování a přírodě a odteď už jsme měli usínat pod zhasnutou žárovkou a nikoliv hvězdnou oblohou.

Po lehkém zabydlení jsme se vypravili do největší turistické atrakce v Ushuaii – do věznice.

Ta tu byla zbudována vroce 1902 a svému účelu sloužila až do roku 1947, kdy ji Juan Peron nechal uzavřít. Smysl nápravného zařízení vtéto pustině měl podobný význam jako budování trestaneckých kolonií v Austrálii, tedy dosáhnout jisté územní hegemonie na strategickém konci světa.

Vzhledem k drsným podmínkám si zde trest odpykávali zločinci nejtěžšího kalibru. Místní celebritou mezi vězni byl kupříklad malý vězeň svelkýma ušima. Ten měl tak dlouhý záznam v trestním rejstříku, že by sním klidně mohli otapetovat všechny stěny věznice a pořád by jim dost papírů zbývalo. Jak už je zjeho přezdívky patrné tento vrahoun nevelkého vzrůstu měl nadměrně veliké uši, lidé proto věřili, že všechno zlo proto pramení znich, neboť mu údajně stále rostly.

Dnes je vbudově věznice muzeum věnované historii města, námořnictví a samozřejmě historii věznice samotné. Nachází se tu i galerie.

Projít celý areál bylo náročné, a tak jsme si vybrali oddechový čas vmístním bistru. Obsluhovala tu veselá paní, která měla kadenci asi tisíc slov za minutu, a tudíž dostat se ke slovu a něco málo si objednat, byl nadlidský výkon.

Po návštěvě zatuchlého žaláře jsme si prohlédli přístav. Vrak lodi na obzoru, který už byl zcela pod nadvládou racků působil velice fotogenicky. Aby ne, když se za ním rýsovala horská panoramata, nad nimiž se na chvíli dokonce klenula duha. Hrozný kýč.

Zčerstvého vzduchu nám opět vyhládlo, a tak jsme vyrazili na večeři a spokojení nad dosavadním průběhem, jsme večer zakončili párem baillies.

Pak jsme se už odebrali do naší skromné rezidence, kde na mě čekalo nemilé zjištění. Jeden ze spoluobyvatel pokoje chrápal tak, až jsme se báli, zda na nás nepřijde udání za rušení nočního klidu.

Měla jsem chuť popadnout stan a běžet zpět do parku. Zatracená civilizace! I když jeden její výdobytek mě těšil, a to teplá sprcha.

Jenže i ta sprcha byla dost umíněná. Jedna nefungovala vůbec. Ať jsem točila jakýmkoliv kohoutkem, neukápla ani slzička. Vdruhé jsem roztočila kououtek ‚C‘ (‚C‘ jako caliente, tedy teplá) a voda crčela proudem, ovšem ledová. Přepadla mě panika, že drhnutí nánosu špíny se změní vkryoterapii. Naštěstí se ale vloudila spásná myšlenka, že tato sprcha třeba mluví anglicky a ‚C‘ znamená cold, tedy studená, a tak jsem otočila kohoutkem ‚F‘, doufaje, že ‚F‘ neznamená freezing, tedy ledový. Ne. Konečně zkohoutku začala proudit teplá voda. Ba co teplá, horoucí. Vařící! A přidat studenou nepomáhalo. Vdůsledku všudypřítomné páry se navíc rapidně zhoršila i viditelnost ve sprchovém koutu a já si připadala jako vývar.

 

Ushuaia – volný den

Úterý, 3.února 2015

V noci se ukázalo, že náš pokoj obývají jedinci učastnící se symposia o ronchopatii. Sbor chrápajících doplnil ještě pán v zeleném overalu, jehož jsem zprvu mylně považovala za údržbáře. Ukázalo se však, že se jedná o rybáře a to, co jsem měla za sadu nářadí, byla ve skutečnosti truhlice s háčky a návnadami. Dříve než se pán rybář přidal se svou chrapotivou árií ke ostatním, mě oblažil přednáškou u účelu toho a toho háčku. Kdyby jen trocha zjeho povídání uvízla v hlavě, mohla bych směle konkurovat Jakubu Vágnerovi.

Ráno na mě pan rybář působil už méně důvěryhodným dojmen, neboť si na internetu prohlížel nejnovější trendy voblasti střeliva a brokovnic. Rozhodla jsem se ale věřit prvnímu dojmu, tedy že jde o neškodného rybáře a lovce. Přeci jen sdílíme spolu palandu a zté brokovnice bych mohla mít divoké sny.

Po snídani spíše nevalné než valné jsme se vydali do přístavu pro informace, abychom našemu dni vUshuaii dali nějakou náplň. Zvítězila plavba k majáku. Než ale budeme v puštěni na palubu, dali jsme si rozchod.

Brouzdaje zasněně ulicemi města a popíjíc ranní cappuccino, za zády se mi ozvalo zřetelné české ‚ahoj‘. To mě zdravil český pár, snímž jsme se neustále setkávali vnárodním parku.

Po krátké konverzaci slečna položila řečnickou otázku, zda sedíme uvnitře restaurace, před kterou jsme se právě nacházeli. Odvětila jsem, že nikoliv neb právě máme rozchod, když jsem však nahlédla dovnitř, zahlédla jsem tam Tomáše i s Kristýnou. Svět je malý a my nevědomky navýšili počet Čechů a Slováku na metru čtverečním na konci světa.

V 15 hodin sbatůžky přetékajícími suvenýry jsme se nalodili na katamarán. Kristýna našeho výletu začala litovat ve chvíli, kdy jsme rozrazili první vlnu a začala polykat jednu pilulku na nevolnost za druhou. Já naproti tomu byla ve svém živlu a navzdory tomu, že jsem jsem se pomalu měnila ve vyfoukaný rampouch, jsem výsostné místo na přídi lodi nechtěla opustit.

O prominentní místo jsem tak nemusela bojovat ani ve chvíli, kdy loď přibrzdila, abychom si prohlédli kolonii kormoránů a lachtanů. Celou zoo jsem měla na dosah ruky. Tedy bohužel i na dosah nosu, a i když díky letům sloužení vjeslích jsem docela otrlá, tohle byl tedy pořádný puch.

Zvířátek jsme dnes viděli opravdu mnoho, i když tučňáci se stále ještě schovávali a ti tři, kteří plavali za lodí byli tak daleko, že bylo zbytečné se je pokoušit zachytit na snímek.

Od všech živočichů loď zamířila k majáku a odtud se plavila dál k domu Thomase Bridgese. Ten byl jedním zprvních zdejších osadníků a svým jednáním nevědomky přispěl ke zkáze indiánského kmene Jamanů.

Jamani se živili zvelké části právě lachtany a díky tučné stravě byli pěkně tuční i oni sami, a tak navzdory zdejším mrazům, se po okolí proháněli polonazí (údajně měli i vyšší tělesnou teplotu). Byť takto bez problémů fungovali po staletí, Thomas Bridges a jiní došli kzávěru, že zindiánů musí udělat oblečené křesťany. Západní obleční ovšem bylo kamenem úrazu pro jamanskou imunitu, a tak záhy začali umírat v důsledku různých pro Evropany banální onemocnění. Dnes už bohužel po zemi nechodí Jaman ani jeden.

Návrat do Punta Arenas

Středa, 4.února 2015

Dnešní noc opět byla ztěch divočejších. Předseda srazu chrápajících se opět jal mocně chroptit, ale ješt dříve než tak učinil, otevřel okno. Přísun čerstvého vzduchu do skrovné ubikace, jež osidluje šest lidí a nemenší počet zavazadel, se může sice zdát být dobrým nápadem, nesměla bych mít ovšem hned u otevřeného okna hlavu a zjistit, že bylo okno bylo otevřeno tak, že se probudím snapůl omrzlým nosem.

Krom toho jsem tak měla veškerý ruch ulice na dosah bubínků a nezabíralo ani to, že jsem špunty cpala tak hluboko do uší div, že se oba napůl cesty nesetkaly.

Samozřejmě jsem mohla okno zavřít, jenže na kliku jsem nedosáhla zpostele ani zpodlahy. Do pozdních nočních či brzkých ranních hodin jsem tak zoufale koukala do stropu. Když jsem už konečně zahmouřila oči, dorazil další obyvatel pokoje a proklaté okno zavřel. Tím mě ovšem opět přivedl mezi bdící. Naštěstí pohupování palandy způsobené následnými otřesy, kdykoliv se pan rybář pode mnou dopustil pohybu, mě zase uspalo.

Ne nadlouho. V 5 zvonil budík. Mírně dezorientované a více než mírně naštvaná (já fakt ta rána nemám ráda) jsem oči otevřela jen natolik, abych rozeznala světlo a stín a dala se do balení krosny.

Krátce po šesté už jsme si vystávali důlek na autobusovém nádraží a možná bychom důlek vystáli mnohem hlubší, kdyby nás hodný pan taxikář neupozornil, že autobus odjíždí odjinud.

V plné polní jsme se tak svižně přesunuli na správné místo. Díkybohu, že místní rozhodně neoplývají švýcarskou přesností, a tak jsme dorazili s rezervou.

Po opětovném překonání státní hranice Argentina – Chile, přes kterou se touláme častěji než Hujer přes vrátnici, jsme se zanedlouho nalodili na trajekt.

Já jsem tentokrát odmítla připustit, že by mi nějaký delfín mohl proklouznout, a tak jsem nastavila sekvenční snímání a vyčkávala. Výsledkem bylo asi 100 fotek lehce zčeřené hladiny, kde bude delfín jen za předpokladu, že si ho tam sama namaluju.

V odpoledních hodinách jsme dorazili do Punta Arenas a bylo to skoro jako dorazit domu – známé ulice, známé podniky a pan domácí, který nás nadšeně vítal.

Výprava za tučňáky I. – Isla Marta a Magdalena

Čtvrtek, 5.února 2015

Nemá smysl se nikterak rozepisovat o tom, jak nemám ráda rána. I to dnešní mi způsobovalo téměř fyzickou újmu.

Jak bylo domluveno, zařízeno a vyřízeno již dříve, v 6:50 jsme vyčkávali minibus, který nás měl dopravit za tučňáky. Jenže jsme se nejspíš nechali ukonejšit štěstím, které nás doposud provázelo. To se knám tentokrát otočilo zády. Paní za přepážkou nás vyzvala kdoložení rezervace, načež začala nesouhlasně mlaskat a stroze nám oznámila, že my v 6:50 rozhodně nikam nepojedeme, protože loď je už plná.

Začali jsme se samozřejmě hájit a ohánět důkazy, ale dostalo se nám pouze nepříliš uspokojující odpovědi, že vcestovní agentuře se zkrátka spletli a NAŠE loď odjíždí až ve dvanáct. Omluva pak byla nejspíš za příplatek, protože té se nám nedostalo.

Jenže svět je malý a o náhody tu není nouze. Bezprostředně poté, co jsme vinou záhadného pochybení byli nevpuštěni na loď, nakráčel do cestovní agentury zájezd amerických důchodců. Pro ně místo samozřejmě bylo (20 amerických důchodců asi zabere méně místa než tři mladí Čechoslováci). Shodou okolností jsme tutéž skupinu amerických důchodců potkali i předchozího dne vrestauraci a neunikla nám trocha zjejich konverzace. Do Punta Arenas dorazili teprve včera a teprve včera si tento zájezd nakoupili. Dänniken by tedy nad tímto případem ohrnul nos, neboť žádná záhada se zmizením či spletením rezervace se tu nekonala.

Značně popuzeni tímto zvratem v ději jsme se vrátili na pokoj a snažili se aspoň snížit spánkový a snídaňový deficit. Po úspěšném vyrovnání těchto dluhů jsme si dali malý rozchod.

Kristýna s Tomášem dokupovali suvenýry a já se konečně vypravila na poštu. A tímto bych ráda všechny ty, kterým jsem pohled poslala, sebestředně upozornila, že každý znich má větší cenu než kdejaký náhodný ušmudlaný lístek. Každý z nich jsem totiž musela vlastnoručně oblebit čtyřmi známkami (občas na úkor již napsaného textu, ale kapacita pohledu je zkrátka omezená).

Když mi paní za přepážkou podala požadovaný balík známek, můj jazyk hrůzou upadl v mdloby. Paní však nepřehlédla mé evidentní zděšení, a aby mě uchránila před ublízáním, podala mi houbičku.

Po úspěšném završení pohledové mise jsem se i já vrhla vústrety kýčovitým suvenýrům a v 11:30 jsme pak učinili druhý pokus shledat se s tučňáky. Tentokrát úspěšný.

I když tento nesporný úspěch byl lehce zastínen nepohodlnými spolucestujícími. Tedy skupinkou Izraelců.

Po těch pár cestách, které jsem absolvovala, jsem si vůči nim vypěstovala již jistou averzi. Jsou zpravidla hluční, neurvalí a arogantní a bohužel ani tato skupinka nebyla výjimkou.

Sotva jsme však odrazili od břehu, má spokojenost rapidně rostla. Vlny, sůl ulpívající na obličeji a vítr ve vlasech.

Na Isla Magdalenu jsme dorazili za necelou hodinu a konečně jsme se dočkali ptáků ve fraku (zdejší kolonie čítala 70 tisíc párů). Jsou roztomilí, legrační, neohrabaní a nemít krosnu plnou suvenýrů asi bych neodolala a jednoho si přibalila.

Z Magdaleny jsme se plavili za lachtany na Isla Martu. Ani lachtani nezklamali, ale byla jsem ráda, že na ně můžu koukat z bezpečí paluby. Ve vodě bych tyhle zubaté uřvané obry potkat nechtěla.

Skupinka lachtanů vyskakovala z vody a předváděla kousky hodné akvabel. Nebýt toho rámusu, který tropili, člověk by si mohl myslet, že se předvádí před turisty, ale myslím, že pravým důvodem jejich artistického čísla bylo sdělení ‚vypadněte, suchozemské krysy, tohle je naše území.‘

Cestou zpět jsem odmítla opustit venkovní palubu a užívala si jízdu. Sůl a vítr mi na hlavě zatím vytvářili extravagantní účes, který snad za pár dní rozčešu.

Po malé námořní odysee jsme se vypravili na hřbitov v Punta Arenas. Tomu, jako ledasčemu zde, vládl kýč a nevkus. Hroby pokrývali umělé květiny či větrníky, které můžeme u nás najít na vietnamských tržnicích. Některé hroby byly dokonce ověšeny červenobílými Santa Clausy nevalného uměleckého stvárnění.

Ven z hřbitova nás vylákaly rytmické údery do membrán bubnů. Ulici před hřbitovem zaplnil průvod. Nejprve děti stransparenty a poté mladíci sbubny, kolem nichž dívky tančily sambu. Ono procesí jsem zprvu mylně považovala za demonstraci či karneval, teprve bílá limuzína poseta umělými květinami a shluk plačících mi ozřejmil, že to co se zprvu jevilo jako oslava, je vlastně pohřeb.

O kus dál u rušné křižovatky se opět začal srocovat dav. Křižovatku si za své jeviště vybral pouliční umělec. Zatímco u nás se busking intenzivně potlačuje, tady si umělec klidně zastaví dopravu a lidi se baví. My se také bavili, ale zároveň na nás dopadla únava.

Nasměrovali jsme se proto do nedaleké kavárny. Objednala jsem si cappuccino, a abych se vyhnula případným nepříjemnostem, otázala jsem se číšnice, zda i zde nemají ten nehezký zlozvyk sypat na cappuccino skořici. Slečna mě ujistila, že mé obavy nejsou na místě a osobně se zaručí za to, že na mém cappuccino neulpí ani to nejtitěrnější zrnko skořice.

Snad jsem si získala její sympatie, či jen byla velice sdílná, ale o chilském cappuccinu mi prozradila jedno tajemství. Tak se tu prý říká kávě se šlehačkou. To, co já si nejspíš snažím objednat, je vmístním názvosloví cortado. Orosilo se mi čelo. To bylo opravdu o fous. Málem jsem skončila se šlehačkou. Nepřípustné! Slečně jsem tedy poděkovala kávového požitku a poručila si cortado a kněmu Alfajores (piškotový dezert slepený karamelem, resp. dulce de leche a politý čokoládou). Po kofeinovosacharidové pauze jsme si prohlédli tržiště a odebrali se na poslední večeři (zítra máme celodenní výlet, takže poslední večeře byla na rozvrhu už dnes).

Dnešní volba restaurace se řadila ktěm nejlepším a mou tečkou na závěr dovolené se měl stát king crab.

Po večeři zpět na hotelu jsme se pustili do pozvolného balení a sotva jsem zaplesala, že se mi snad podaří krosnu přemluvit a vše pojme, ukázalo se, že jsem zapomněla na celou tašku oblečení. Na řešení takového zádrhele jsem už ovšem neměla energii, a tak jsem balení vzdala a šla raději spát.

Výlet za tučňáky II. – Ohňová země

Pátek, 6.února 2015

Naši druhou výpravu za tučňáky jsme zahájili v 7:30. Agentura se tentokrát projevila o poznání spolehlivěji. Mé nadšení však bylo poněkud předčasné. Paní průvodkyně totiž vládla zavrženíhodným elánem jako by si snad do kávy nalila redbull. Její neustálé ‚bamos‘ mě neskonale iritovalo. A nazvodry tomu, že my vamos, nikdo jiný nevamos, takže jsme stejně pořád nabírali zpoždění oproti itineráři výletu.

Poprvé se tak stalo při snaze naobědvat se. Poté, co jsme se daleko větší lodí než včera 2,5 hodiny plavili do Ohňové země (opět za doprovodu delfínů a opět bez jediné kloudné fotky) a následně se hodinu dopravovali po souši, jsme dosáhli Portevenir – našeho prvního cíle.

Plán byl objednat si vbistru sendviče, zajít do muzea, obchodu se suvenýry a následně si objednané sendviče vyzvednout a i snimi pokračovat za tučňáky.

První bistro nás však kapacitně obsloužit nedovedlo. Druhé se tvářilo přívětivěji, ale paní průvodkyně opět byla poněkud přeakční a kdykoliv jsem se pokusila objednat si, začala mi znovu předčítat menu. Nakonec jsme se však rukama i nohama domluvili a vamos do muzea.

Sbírka muzea byla věnována indiánům a evropským osadníkům, ale to je asi tak vše, co jsem si zjeho návštěvy odnesla. Paní průvodkyně totiž disponovala elánem nikoliv však titulkama.

Po muzeu jsme si šli vyzvednout naše sendviče. Ty se ovšem, jak se ukázalo, kvyzvednutí nechystaly.

Po dalších třiceti minutách, kdy jsme se tísnili vprostorách maličkého bistra (aspoň tu bylo teplo) jsem konečně obdržela svůj hot dog, který ovšem obsahoval pouze jeden druh zeleniny zuvedených čtyř. Hlad ale velel zavřít oči a zkousnout to.

Aspoň tučňáci opět nezklamali. Kolonie tučňáků královských čítala asi 70 kusů. Právě vyváděli mladé, takže někteří trunili na vejcích a jiní už drobotinu krmili a zahřívali.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili u vraku lodi, dali si pár panáků místního alkoholu Pisco Saur s paní průvodkyní (tím si u mě ale rozhodně body nezískala) a vrátili si zpět do Punta Arenas.

Vhotelu jsme se zhostili úkolu finálního balení a ujistili se, že taxi na ráno je objednáno jali se vychutnávat poslední čtyři hodiny patagonského spánku.

Odlet – směr Madrid

Sobota, 7. února 2015

Když ve 3:10 zazvonil budík, strčila jsem hlavu pod polštář a snažila se samu sebe přesvědčit, že je to jen sen a že zkalendáře na mě nepošilhává sedmička. Ještě ne. Ještě je příliš brzy. Vždyť jsme sotva přijeli. Jenže moc dobře jsem věděla, že je to skutečnost, že musím na letiště a Patagonii nechat za sebou.

Každý rok kolem května propadám skepsi, že na dortu bude brzy o svíčku víc a já ještě nic neprožila, nikde nebyla a nic neviděla. Poté zpravidla nastane odmítnutí skutečnosti a já si začnu namlouvat, že mi nemůže být tolik, že jsem se zkrátka přepočítala, protože ten čas nemůže takhle letět. Když se však zamyslím nad tím, jak utekl poslední měsíc, asi ta rychlost s jakou čas mizí, bude opravdová.

Je tu odjezd. Den, který působil přesně opačně než impresionistické malby. Ty se lidskému oku zblízka jeví jako změť šmouh, kapek a čar. Teprve zdálky člověk prohlédne, co na plátně je a náhle je schopen rozpoznat letní krajinu či jezero.

Datum 7. února se ještě včera zdálky zdálo být jen obrysem a náznakem, šmouhou, čárou. Jenže dnes zblízka je už skutečné.

3:10 Budík. Následuje mikroinfarkt, protože budík ukazuje 7:10 (středoevropský čas jak se ukáže za chvíli). 4:00 odjezd taxi. 5:30 odbavení a první šálek kávy, pak už následuje jen kontrola. Pro mě tentokrát bez ztráty bodu. I když vzavazadle nikdy nemám nic nepřípustného, přesto mám pokaždé knedlík vkrku, jako by se každou chvíli měl rozkřičet alaram a skupina ozbrojených strážných mě i se psy mě vyvede zletiště.

Dnes jsem tedy prošla napoprvé. Kristýna ovšem přišla o podkovu, kterou nechala vpříručních zavazadle. Podkovu, která sní zcestovala půl Patagonie, aby byla nakonec vyhozena na letišti.

Čas na letišti utíkal rychle. Ještě před šestou jsme is vletištním baru přiťukli ballantinkou a já alespoň na chvíli umlčela nastupující cestovní horečku.

V 6:30 jsme se odlepili od země a Patagonie – doufám ne navždy – zmizela vmlžném oparu pod námi.

Let samotný byl pro mě jako vždy téměř apokalyptický. Letadlo se začalo rozpadat ještě dříve než vůbec vzlétlo. Upadl panel se světly nad hlavou jednoho pasažera. Posádka tento defekt však kulatně zakamuflovala dekou a následně pohrozila těm, kteří by snad měli v plánu pořízené fotografie šířit, že je může dostihnout žaloba.

Největší muka mi však způsobovala neschopnost usnout. Shlédla jsem tři filmy, zlomila rekord v nějaké hře a každý můj marný pokus usnout byl zakončen kopancem od cestujícího procházajícího uličkou.

Až dvě hodiny před přistáním jsem vítězoslavně navázala vztah se spánkem. Ten byl ovšem ani ne po hodině rozvázán, když přede me steward předhodil snídani.

Letištěm v Madridu jsme se proploužili s vitalitou zombie a zhroutili se na sedačky v první kavárně. A to kafe bylo opravdovou tečkou za naším dobrodružstvím. Pak zaklaply dveře letadla. Kristýna sTomášem Odlétla do Zurichu a já po dalších třech hodinách (kdy jsem trnula hrůzou, že usnu a zaspím odlet) do Prahy.

Epilog – Návrat

Neděle, 8. února 2015

Je po všem. Prostě jen tak. Ze dne na den. Jako film, který právě skončil. Jako den po Štědrém večeru.

Krosna je otevřená (a spolu sní pro jistotu i okno) – ponožky, trička, špína, prach a písek. Důkazy, že byl člověk skutečně dlouho pryč.

Byl to jiný život. Život, který ukázal, že za tím, čím po většinu roku jsme, je mnohem víc.

Na stole čekají účty, zítra nastupuju do nového zaměstání, povinnosti všedního dne na mě vyskakují zpoza každého rohu.

Těch stejných 24 hodin bylo během dovolené více či snad méně než nyní, ale vždy naplněné barvami a ne jen šedí. Výlety jsou zkrátka továrnou na zážitky a vzpomínky.

Zítra otevřu oči a prvních pár vteřin budu hledat hory na obzoru, budu si klást otázku, kde se náhle vzalo tolik lidí a kam se poděly lamy a sokoli.

Fyzicky jsem zpět, ale hlava ještě zůstává v Patagonii.

Už jen suvenýry jsou svědky velkého výletu a čtyři zdi jsou limitem, který mě pomalu vrací do reality. Prázdniny skončily.

Zážitky pro tebe sepsala Markéta Dudková

07. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-03-07T17:46:52+01:00

Markéta Dudková a procestovala 37 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsala pro tebe 4 cestopisy .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 1 minutu
Od Užhorodu po Sjanky – vlakmi po Zakarpatí
tonic 2019-07-17T12:56:21+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Niekoľko dní v krásnom prostredí Užockého národného parku na ukrajinsko-poľsko-slovenskom pomedzí

🙏 Praktické
Čtení na 34 minut
NEW YORK CITY: Místo jako žádné jiné na světě, s vlastními pravidly i životem
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:57+02:00 4 komentáře
Spojené státy americké 2019

New York je v první řadě unikátní tím, že se toho o něm dá říct leccos. Jedni ho milují, druzi nenávidí. Proč tomu tak je?

🙏 Praktické
Čtení na 12 minut
MAROKO: Země bohatá, a přesto chudá. Lidé milí, a přesto zákeřní
Avatar uživatele Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb 2019-07-15T14:32:33+02:00 2 komentáře
Maroko 2019

Hned pod turisticky velmi oblíbeným Španělskem se „skrývá“ země, která byla ještě relativně nedávno turisty nepolíbená. Jaké je Maroko?

❤️ Oblíbené
Čtení na 6 minut
Užhorod 2019
Sabina H 2019-07-14T23:05:05+02:00 1 komentář
Ukrajina 2019

Město blízké a zároveň vzdálené

Další cestopisy