Cestopis

SAKARTVELO, aneb jak se rodí cestovatel (II. část)

Dlouhá to cesta k poznání sebe sama...
Cestopis z roku 2009 napsal chandler82
  • ...
  • Cestopisy
  • SAKARTVELO, aneb jak se rodí cestovatel (II. část)

2. část

PONDĚLÍ, 23. LISTOPADU 2009 pozdní odpoledne v Istanbulu na letišti Atatürk. Cesta byla pro mě strastiplná, stresová (především při odbavování a kontrolách) ale i plná očekávání. Jednalo se totiž o mé první životní cestování letadlem (když teda nepočítám let v mých šesti letech do jedné z mála tehdejších možných mořských destinací, Varna v Bulharsku…). Let z Prahy do Istanbulu jsem si ale nakonec přece jen vychutnal – v letadle totiž podávali pudinkový desert. Výhled z okýnka byl taky překrásný. Nad ČR bylo jasné počasí a krajina byla jako ortofoto mapa na Googlu. Poznal jsem Brno díky tuřanskému letišti, přelet Karpat taky nadchnul a dál jsem už jen tipoval – Budapešť, Bukurešť, Dunaj…

V Istanbulu je už tma. Odbavení tentokrát bezproblémové, zkrátka sem se držel davu. Ještě nezapomenout na bágl. Cesta k pásům dlouhá jak písnička, rychlé zorientování a už čekám u šestky – 15, 20, 40 minut, hodina a nic. Okolí pásu se pomalu vylidňuje. Nervozity přibývá, už už se pokukuju po vedlejších pásech, dokonce se dívám do ztrát a nálezů. Ale po báglu se slehla zem. Po vice než hodině v sobě nalézám odvahy a jdu se svou lámanou angličtinou na informace. Hatlapatla, rukama i nohama se vyptávám, kde skončil chudák můj bágl. A výsledek? No přece bágl letí až na konečnou do Tbillisi!! Mám totiž letenky od jednoho dopravce!! Prostě buran z vidlákova v civilizaci. I dnes, kdy mám za sebou desítky letů, se tomu pořád směju.

První minikrize zažehnána, je potřeba se dát do kupy. Let do Tbillisi letí až za pět hodin. Po povinných zastávkách (jídlo, toalety) se ale čas pořád vleče pomalu a z pěti hodin ukrojilo jen něco přes půlhoďku. Tak se půjdu projít a podívat ven na Tureckou půdu. Jenže to bych musel při návratu na letiště zase projít protivnou kontrolou. A tak sedím a pozoruju dění okolo sebe - před letištěm malé turecké žluté taxíky nasáčkované jeden vedle druhého, které pořád na sebe vytrubují. A dění uvnitř terminálu bylo světové. Myšleno etnicky. Tam Afričan, tam Turek, tam asi Brit, tu Korejka, atd. Přesto bylo do odletu furt času ažaž. Tak mě napadlo něco, čeho si vážím dodnes – pustil jsem se do psaní cestovního deníku. Chytlo mě to a s menšími vyjímkami dodržuju psaní dodnes. Z deníku čerpám i nyní při psaní cestopisu. Jsem totiž trochu staromódní, moc fotek nenadělám a moji digitální výbavu na cesty vidíte zde na fotce.

Digitální vybavení na mé cesty. Fotoaparát sice postupně zdokonaluji, ale mobil se mnou jezdí dodnes.
Digitální vybavení na mé cesty. Fotoaparát sice postupně zdokonaluji, ale mobil se mnou jezdí dodnes.

A tak píšu a píšu, když v tom je hodina a půl do odletu. No konečně!! Na tabuli nalezeno gate 221 a já prchám směr Gruzie. Vejdu do odbavovací haly a dveře do hlavního terminálu se za mnou pomalu zavírají. Připadám si jako na hranici Evropy a Asie, jako bych překračoval Bospor a právě za mnou zavírají obrovskou železnou vrzající bránu od hradeb. A jsem v Asii. A to doslova. Chvíli totiž zůstávám stát a nevěřícně hledím. Je to tady úplně jiný svět. A opět to myslím etnicky. Většinou Arab, hodně národů z postsověckých zemí, Indové, i tacoví, které nedokážu zařadit. Někteří již v západním oblečení, ostatní v tradičním ošacení, komunikace jako když ladíte rádio na dlouhých vlnách. A barva pleti od žluté, přes hnědou, až po černou jako uhel (bez urážky). A v celém tom moři barev se jen občas mihne bílá vločka, a to včetně mě. Po vzpamatování se přesunu na gate 221, kde už čekají jen Gruzínci. Jak popsat typického Gruzínce? Člověk silnější postavy, mírně snědé pleti, tmavě černé vlasy krátkého střihu, výrazné obočí a zakulacený obličej. No a o dámské polovině lze říct jen jedno – přirozená krása.

ÚTERÝ, 24. LISTOPADU brzo ráno v Tbillisi. Uvítalo mě kupodivu moderní letiště. Cestujících ve srovnání s Istanbulem ubylo a odbavení tak šlo rychle. Opět se nervózně blížím k pásům pro bágl a čekám – 10, 15, 20 minut. Už jedééééé. Šťastný jako malý kluk směřuji do terminálu. V hlavě se mi ale začaly motat myšlenky, jak já se vlastně ohlásím agentuře. Vždyť nikoho od nich neznám. Mám na ně pouze telefon, ale vykonat telefonický hovor s mojí lámanou angličtinou? Vyloučeno. Vyjdu z terminálu do vstupní haly a všímám si tabulek se jmény osob:

ანდრეა                              ვიტალი                                კეტრინ

Tak to mi moc nepomůže, většina je totiž napsána hatmatilkou v Gruzínštině (tzv. písmo mchedruli) a zbytek v latince moje jméno neobsahuje. Co teď, co bude dál? Procházím se po hale se zádumčivým výrazem, když v tu se ke mě přichomejtne holka, ptá se mě na jméno a rázem je nás pět. Já, Iveri, Anna, Nunuka a Lado. Tak mě našli!! Naštěstí nemám typické rysy Gruzínce a vyčnívám tak z davu. Na letišti proběhlo jenom povinné seznámení a rychle jsme směřovali k autu. Čekala nás totiž dlouhá cesta skoro přes celou Gruzii z Tbillisi ke břehu Černého moře – městu Kobuleti. V autě první vteřiny nervozní ticho. Teprve až Anna v sobě našla kuráž a pronesla zajímavý dotaz vedený na mě:

„Which kind of music do you listen?“

Tohle jsem teda nečekal!? S vytřeštěnýma očima jsem plácnul něco ve stylu britského popíku, dění v autě se dalo rázem do pohybu a už sondujeme informace. Tak všichni čtyři žijí v Tbillisi a znají se dlouho. Lado je pouze řidič a v Kobuleti nás opustí. Nunuka je vedoucí workempu a je to na ní znát. Je pořád ve střehu a stále nad něčím dumá. No a Iveri a Anna jsou účastníci tak jako já. Lado řídí, já sedím vedle a zbytek vzadu. I přes snahu vydržet déle komunikovat a sondovat, mě nakonec únava přemohla. Houpu se na sedadle a podřimuju. Jediné, co si z noční cesty vybavím, je tzv. Stalinova dálnice. Triumfálně osvětlený několikakilometrový úsek dálnice u města Gori (Stalinovo rodné město). Probouzím se až ráno, kdy zastavujeme na odpočinek u budky při silnici, ze které se posléze vyklube prodejna potravin. Je protivná vlezlá zima a drobně mrholí. Jsme někde uprostřed cesty v horách poblíž města Kutaisy. Pomalu začínám vnímat krajinu…

Konečně vidím tabuli s nápisem Kobuleti. Příjezd kolem desáté dopoledne a první cesta směr místní úřad, kde se vede emotivní debata. Tipuju, že o penězích. Až potom se konečně dostáváme k vytouženému cíli, k místu, kde budeme následujících 11 dní bydlet. Při prvním pohledu na domek se mi ihned vybavila vzpomínka na slovenské Poloniny. Ono totiž v nejvýchodnější obci SR, Nová Sedlica, stály docela podobné objekty. Tak tedy domek stojí v uliční zástavbě a je docela rozlehlý. V přízemí bydlí starší manželský pár, patro nad nimi patří nám. K domu náleží dvorek a nějaké ty kůlny. Pavlač ze tří stran domu, směrem do ulice prosklená. Střecha plechová, stanová smírným sklonem. Je tu i splachovací WC, ale dostali jsme příkaz používat výhradně jen kadibudku na dvorku. Po uvítání nás paní domácí vede dovnitř na čaj. Přízemí slušně zařízené, většina nábytku z masivního dřeva, na podlaze koberec, nechybí TV a především kamna na topení - jak jsme později zjistili jediná v celém domě. Vybavení v patře trochu obstarožní, máme ale výhodu v prosklené pavlači, naopak nevýhodu v absenci topení. Pokoje máme dva, zvlášť holky, zvlášť kluci. Taková drobná zajímavost co mě hned padla do očí – povlečení na přikrývku nemá podélný otvor na konci, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž ze spodu a ještě k tomu ve tvaru kosočtverce.

Uvnitř našeho nového bydliště
Náš pokojík
Domácí hlídač
Kamínka na dřevo s panem domácím

Po obědě se jdeme projít k pobřeží Černého moře. Procházka je to krátká, protože dům stojí jen 500m od pobřeží. Pláž je místy kamenitá s barvou do hněda, někde písčitá tmavě černá. Počasí slunečné, modrá obloha bez mraků, už jenom chybí lehátka a slunečníky. Jenže máme listopad, fouká vítr a sezona dávno skončila. Ještě nám to nedá a jdeme se projít do centra města Kobuleti. Městečko velmi jednoduché. Hlavní ulice – promenáda pěkně široká vyasfaltovaná, ze stran do ní směřující odbočky už pouze prašné cesty. Po stranách drobné přízemní obchůdky, jejich linii rozbije občas vysoká budova úřední nebo obytná. Všude plno aut od žigulíka, lady až po moskvič. Velmi oblíbený je ojetý mercedes z Evropy. A mezi dodávkami vítězí transit. Co do zajímavosti, tak místní policie je vybavena škodováckými oktávkami. V dálce jdou rozpoznat osady rozprostřené mezi kopečky stejně jako u nás v moravských Kopanicích. A v pozadí stojí chladný a nad vším dohlížející Kavkaz se zasněženými vrcholky. Zbytek dne už budeme jen odpočívat a aklimatizovat se. Ještě pár slov k počasí – v tomto období je zde počasí typicky jak na babí léto. Přes den pěkně slunečno a teplo, po západu kosa a zima. A k tomu často prší.

Hlavní ulice města Kobuleti
Typická bytovka

STŘEDA, 25. LISTOPADU budíček v deset ráno do nepříjemné zimy. Rychle se přesuneme do přízemí ke kamnům a dostáváme snídani. Obvykle klobásu, pečivo a čaj. Hned po snídani nás pan domácí veze do centra města, kde už na nás čeká zajištěná maršrutka s místním úředníčkem. Aha, tak to byla ta včerejší debata před úřadem!! Maršrutka klasický minibus Ford transit, uvnitř vytuněný textilními tapetami po stěnách. Provoz organizuje mladý, snad ani ne desetiletý prcek, který stojí na vstupních schodech. Celou cestu ve městě vykřikuje z vozu směr a cíl naší cesty pro případné zájemce, dále dává pokyny řidiči k zastavení a v neposlední řadě kasíruje. Ale kam to vlastně jedeme? Směřujeme na venkov, do osady Khutsubani na sběr mandarinek. Maršrutka se škrábe do kopce, jedeme totiž od hladiny moře do hor. Osada Khutsubani se skládá z několika desítek domků rozprášených po krajině. Dva domy sousedící vedle sebe tu nenajdete. Pokud si potřebujete něco zapůjčit od souseda, musíte se projít. Tam do kopce a zpátky z kopce nebo naopak. Ta spojitost s moravskými Kopanicemi je pořád do očí bijící.

Pohled na osadu Khutsubani
Mandarine

Rodina, u které se chystáme na sběr mandarinek, jsou opět známí a vlastní za domem velký sad. Tak jsme se pustili do práce. Překvapilo mě, že mandarinky jsou docela vysoký keř/strom a je potřeba i žebříku. Během práce se kecá, pořád se něčemu smějeme, od domácích dostáváme pravidelně občerstvení. První pracovní den uběhl docela rychle a přesunuli jsme se do zahrady k pozdnímu obědu. Když Vám dám tři pokusy, abyste uhodly co se dělo potom, myslím, že se trefíte hned napoprvé. Slušně řečeno začala degustace místních pálenek, řečeno hovorově – začalo se chlastat. Toto téma nebudu nyní podrobně rozvádět, ještě na to bude více příležitostí. Večer už za šera jsme přijeli zpět domů (myšleno samozřejmě ubytování v Kobuleti) velkým taxíkem Moskvičem. Sedíme u kamen a čekáme na příjezd posledního člena. Čekání se protáhlo až do desáté večer, kdy přijela Isabella z Belgie. Energická, stále usměvavá holka z předměstí Bruselu.

Tak už jsme všichni. Zleva: Iveri, já, Anna, Nunuka a Isabella
Tak už jsme všichni. Zleva: Iveri, já, Anna, Nunuka a Isabella

ČTVRTEK, 26. LISTOPADU od rána prší, přestává až po desáté. Nunuka nervozně obvolává jedno číslo za druhým. Ono totiž při nebo po dešti se mandarinky nesbírají. Nakonec jedeme ke starým známým do Khutsubani, prostě jen tak na návštěvu a na oběd. Cestu tentokrát absolvujeme taxíkem – žigulíkem. A že je nás pět? Řidič žádný problém nemá, hodí jen šibalský úsměv a očima mrkne na zadní sedadla. Nasáčkujeme se do auta a vyrážíme. Zbytek dne tak nějak chytáme lelky. První dva dny už trochu naznačily, jak bude workcamp zhruba probíhat.

Jízda v plném žigulíku
Jízda v plném žigulíku

PÁTEK, 27.LISTOPADU jedeme na folklorní vystoupení. Ještě včera nás doma vpodvečer navštívil, kdo jiný, než nějaký známý. Starší urostlý pán s kytarou. A právě on nás pozval na představení, kde bude i on vystupovat. Akce se koná v Kobuleti, ale tentokrát osadě, nikoli města, kde bydlíme. Odjezd dopoledne opět nacpaným taxíkem. Tento styl dopravy se nám začíná líbit pro svou originalitu a tak trochu pocitu svobody, protože tohle si v Evropě dovolit nemůžeme. Taxik zastavil před místním oprýskaným kulturákem, osada ještě větší zapadákov než minule v Khutsubani. Pro místní obyvatele jsme v tu ránu středem pozornosti. Hned se nás ujímá pán, co nás na akci pozval a je k nepoznání. Oblečen v tradičním červeném kroji a ozdoben šavlí, nás vede dovnitř na připravená místa. Usedáme, hluk a šelest v kulturáku se pomalu ztiší a představení začíná. Mužský pěvecký sbor (vícehlasý) je doplněn ženským tanečním souborem. Tanec je jak individuální, tak častěji ve větší skupině a v kruhu. Hraje živá kapela, kde převažuje akordeon. Kvalita ozvučení sice jak na kolotočích, ale to vůbec nevadí. Domorodé publikum se baví a leccos promine. Pro ně je hlavní to, že mají důvod se zase sejít, popít a hodit řeč. Já na detaily a kvalitu provedení taky nehledím. Pro mě je mnohem důležitější samotný princip a podstata programu – místní lidé si nacvičili představení zase pro místní. Mají to jako zábavu a dělají to pro radost ostatních. Tedy žádné umělé vyhrávání pro turisty, vlastně dokonce ani pro přespolní. Však ty zvědavé pohledy na nás! Zkrátka krásná ukázka tradiční, nezkažené kultury.

Po skončení představení lidé zapíjí úspěšné představení, prchají k autům a odjíždějí domů. Většina, včetně nás, však čeká opodál kulturáku v hloučku. Po chvíli se přiblíží starý rozhrkaný maďarský Ikarus. Nastává tlačenice, hrneme se všemi dveřmi, jízdné se neplatí. Všichni se tam musíme vejít! Kdo se nevejde, zůstane napospas osudu. Vedle kulturáku totiž stojí už jenom místní škola a pak už nic, pusto. V autobusu namačkáni jako sardinky se vezeme domů. Večer po jídle, mimochodem výborný boršč, přichází překvapení. Přijel syn od paní domácí s vlastním autem. Jmenuje se Rusland. Od této chvíle máme zajištěný taxik i s řidičem.

Před vystoupením
Účinkující
Náš nový člen, Rusland

SOBOTA, 28.LISTOPADU klasicky jako přes kopírák, snídaně a odjezd na sběr. Tentokrát máme už vlastní odvoz – Ruslandův postarší Opel Vectra. Naskáče nás všech šest do vozu a jedeme směr osada Legva. Na poslední chvíli se ještě přidá Ruslandův syn, takže je nás sedm. V osadě Legva, kterou tvoří jen něco přes deset usedlostí, zastavíme u jedné samoty. Tvoří ji velký barák a rozlehlá zahrada se sadem ve svahu. V domě žije více rodin pohromadě a všechny jsou v příbuzenském vztahu. Po příjezdu koštujeme tradiční gruzínské kafé a vítáme se s domácími. A teď už fofrem do práce. Pracovalo se tentokrát až do setmění. I když nutno říct, že v uvozovkách. Než trhání jsme spíše víc kecali, bělali blbiny, fotili se, zkrátka veget. Žádného kontrolora, co by rozdával černé puntíky, naštěstí nebylo. Jenom Nunuka se občas po našem dlouhém nicnedělání okatě podívá na hodinky a tiše řekne „time.“ Každou druhou hodinu proběhla pauza s občerstvením. Přesunujeme se k domu do zátiší pod stromy, kde je stín a nefouká. Tu už stojí malý rozkládací stolík velikosti většího pekáče a okolo sedí devět lidí. A přesto má každý dost a najde si na stolíku to své. Poprvé mám možnost ochutnat tradiční místní pokrm – Khachapuri. Jde o sýr zapečený v křupavém chlebovém těstě, s kouskem másla. Vůně čerstvě upečeného těsta se táhne celou verandou a my ji s očekáváním nasáváme. Postupně ulamujeme kousky těsta a namáčíme v horkém roztaveném sýru. Chuťové buňky mají svátek. Pravá domácí výroba bez Éček. Další místní specialita je sladký chléb (béleš) oválného tvaru. Na název si už bohužel nepamatuji. Žízeň hasíme šťávou z kompotu a na závěr šálek kafé. Při práci stále koukám po pracantech, ale nikde nikoho. Jenom samé sběračky. Výjimkou jsem já, Iveri a Rusland. Kolem oběda, neznámo jak, dorazila naše paní domácí i se sestrou. Ale chlap pořád žádný? Že by byli v práci? Ale vždyť je sobota…

Pauza na jídlo
Bábuška v zátiší
Khachapuri

Venku už se stmívá, pomalu uklízíme nepořádek venku na zahradě a těšíme se domů na odpočinek. Když vtom se znenadání objeví pan domácí s dalším pánským osazenstvem – synem a otcem. Jsou plni energie a okamžitě nás berou jako bychom byli součástí rodiny. Objímání, představování, poklepání po ramenou, úsměvy a gesta ve tváři. Komunikačně si totiž moc nerozumíme – zatím. Ale nepředbíhejme… K našemu překvapení jsme vedeni dovnitř domu do kuchyně, kde už čeká plno hladových očí u velkého stolu. Stůl je do posledního místa zaplněn vším, co se dá sníst. Hlavní pokrm uprostřed na plechovém kulatém tácu. Jde o pečené skopové maso. Mám tu čest ho ochutnat poprvé. Příloha jednoduchá, ale krásná – čerstvý chléb, rýže, různé ochucovací omáčky a zelí (kysané i červené sladké). Krom rýže je všechno domácí. Na pití opět šťáva z kompotu, ale hlavně a hlavně víno. Hodně vína. Gruzínci se asi inspirovali u Ikei, protože pohárky máme stále bezedné. Stačí jen trochu upít, ba co, jen usrknout a hned se dolévá. Ani se nečeká až se dopije. A co nejhůř, občas se hrkl celý pohárek na ex. To, že Gruzínci jsou hrdý národ není třeba připomínat a rozebírat. Já jenom potvrzuju. Každou chvíli se zvedají všichni okolo stolu a pan domácí vyslovuje přípitek. Připíjí se na zem (myšleno obdělávaná půda), připíjí se na rodinu, připíjí se na úrodu, na dobytek, občas i úlety ve formě přípitku na fotbalový tým, ale nejčastější přípitek padá na vlast, na Sakartvelo. Zde poprvé slyším pojem Sakartvelo a ptám se Nunuky, o co se jedná. Sakartvelo je naše, naše Gruzie po gruzínsky. S přibývajícími hrnky vína se pomalu necháváme vtahovat do domácí atmosféry. Opouštíme stud a naopak se v nás probouzí euforie radosti a spokojenosti. Já se cítím jako nějaký uprchlík, který právě utekl z vězení představující stres, strach, prostě civilizaci. Na jedné straně štěstí ze svobody, ale na druhé pocit úzkosti, protože strážníci mě stejně zase chytnou…

Pan domácí v čele stolu
Bábuška už si užívá klidu
Při odchodu už sme se museli vzájemně podpírat
Noční jízda

Po necelých dvou hodinách už jídla není a my začínáme přemýšlet o cestě domů. Jojo, kdybychom tak tušili, že se teprve přehupujeme do druhé poloviny. Stůl jde stranou a začíná zábava spojená s tancovačkou. Víno pořád teče proudem, přípitky sviští jako na páse, pořád se zvedáme, za chvíli už ani nesedáme a jen připíjíme. Z kazeťáku hraje místní hudba, tancuje se, zpívá, všichni se smějeme. Isabelle nestíhá, protože každý sní chce mít solo tanec, starší dámské osazenstvo už jenom sedí a pozoruje. Motají se hlavy, narážíme do sebe, vzájemně se chytáme a držíme. Lidé, kteří se před třemi hodinami potkali poprvé v životě a mluví naprosto odlišnou řečí, si najednou rozumí ve všem a jsou z nich přátelé na život a na smrt. Blíží se desátá hodina a na mě a Isabelle už je hodně znát opojení. Isabelle je červená jako jahoda, všude rozdává zářivý úsměv a všechno okolo miluje. Já mám svítící očička, pohled pořád do jednoho místa a na vše odpovídám jéé. Nunuka s Annou se i přes poznámky od domácího mírnily vpití. Domácí dámy to na nás samozřejmě rozpoznaly a přišlo vysvobození – kdoví kdyby se pan domácí zastavil. Na řadu přišel čaj a káva. Této chvíle využila i nervozní Nunuka a zavelela k rychlému ústupu a cestě domů. Venku osvěženi chladným větrem usedáme už stereotypně do vozu. Ze dveří domu vyběhne naše paní domácí a že se s námi sveze. O co víc, Rusland ještě s námi vzal do Kobuleti jednu mladou holku. Takže máme nový rekord – osm lidí v autě, a to se paní domácí dá počítat za dvě. Jedeme už pozdě v noci, Rusland si to uvědomuje a na jízdě je to znát. Závod jak s fitipaldim. Rychlý rozjezd, brzda, stodvacet na rovince, řezaná zatáčka, předjíždění. Jako by chtěl u nás schválně vyvolat nevolnosti. Já nervozně pozoruju kouskem volného prostoru v čelním skle kam se auto řítí a snažím se předvídat jízdu. Toho prostoru v čelním skle mám asi deset na dvacet cenťáků, zbytek samé hlavy, ramena, zadky i nohy. Okna dveří otevřená do půli, v autě průvan a zima, to však nevadí, hlavně zhluboka dýchat. Už už vjíždíme do Kobuleti, ještě tři zatáčky a pak už jen rovinka. První, druhá, už jenom jedna! Poslední třetí a jedeme rovně. Nervozita opadla a v dálce už rozpoznávám náš domek. Na rovince to Rusland znovu rozjede, když vtom stopadesát metrů před domem prudce šlápne na brzdu! V tu chvíli má člověk všechno na opačné straně, včetně žaludku. Z auta vystupuje mladá holka a já se deru taky ven. Těch pár metrů už dojdu raději pěšky, udělám si takovou ozdravnou procházku. Jenže nemám šanci, nesedím u dveří a zbytek osob se ani nehne. Tak už jen stopadesát metrů!

Vydržím? Nevydržím?

Pokračování příště…

Zážitky pro tebe sepsal chandler82

12. 01. 2019, poslední aktualizace 2019-01-12T15:41:50+01:00

chandler82 a procestoval 15 zemí světa, nejvíce Evropu a Jižní Ameriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 2 cestopisy .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 14 minut
SANTORINI “za Kačku”
Kateřina 2019-01-15T15:28:12+01:00 2 komentáře

Černá perla Egejského moře, nejfotogeničtější a nejromantičtější řecký ostrov, tyrkysové moře, pláže všech barev, bílé domečky, modré střechy.. Možná také bájná Atlantida.. To vše je Santorini 💙

Čtení na 8 minut
Thajsko bez turistů
Avatar uživatele cestik
cestik 2019-01-14T21:35:37+01:00 0 komentářů
Thajsko 2018

aneb monzunům navzdory 3.část Surat Thani, Chumpon

Čtení na 11 minut
Trek Laugavegur - Island 2018
Avatar uživatele Martin Kohout
Martin Kohout 2019-01-14T21:15:38+01:00 0 komentářů
Island 2018

Cestopis mapující 3-denní trek, vedoucí islandskou přírodou

❤️ Oblíbené
Čtení na 8 minut
Po stopách prvního letu Českých aerolinií
David Eiselt 2019-01-12T00:17:26+01:00 11 komentářů
Slovensko 2019

České aerolinie 11.1.2019 ukončili provoz své historicky nejstarší linky mezi Prahou a Bratislavou. Vydal jsem se s ní rozloučit.

Další cestopisy