Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov, nebo-li v domorodém jazyce Rapa Nui, patří nepochybně k cestovatelským klenotům nejzazší části východní Polynésie. První věc, která asi každého napadne jsou sochy moai a naprosto souhlasím, že právem. Co ale při vyslovení názvu tohoto ostrova přijde na mysl mně? Nejodlehlejší a nejizolovanější obydlený ostrov světa. A to je pro mě něco jako magnet. Prostě tam musím! Nebylo proto vůbec pochyb, že při své cestě jižní Amerikou zavítám i tam.      

 Nejsnazší a z jižní Ameriky snad i jediná cesta vede přes Santiago de Chile. I odsud ale let trvá přibližně 4 a půl hodiny. Nebyl jsem si vůbec jistý, jak dlouho na malém ostrově zůstat a i s ohledem na levné letenky jsem měl na výběr varianty dvě. 3 anebo 7 dnů. Rozhodl jsem se raději pro možnost druhou, 3 dny jsou opravdu málo.

 Do města Hanga Roa je to z letiště Mataveri pěšky kousek, není vůbec potřeba lámat si hlavu s odvozem. Trochu jsem měl problém s nalezením soukromého ubytování, i to se mi ale ve spolupráci s místními nakonec podařilo. Téměř okamžitě jsem se vydal obhlídnout centrum a samozřejmě jsem chtěl vidět i své první sochy moai, které jsou nedaleko. Moai jsou rozesety po celém ostrově na místech, která pro původní obyvatele pravděpodobně měla různá rituální opodstatnění. Pro nás, běžné turisty, je vcelku dostačující vědět, kde je na sochy hezký pohled při západu slunce a kde při svítání. Už jsem se jen tak procházel, když se začalo pomalu stmívat. Na stráni, která se zvedala oproti podstavci se sochami zvanému Ahu, se již dávno utvořily hloučky turistů. Všichni do jednoho jsme toužili po krásné fotce se západem slunce. Ano, toto je to správné místo, pro západ slunce jakoby stvořené. Že by náhoda? Mraky ale dnes náš záměr zhatily.

 Při rozmluvě s majitelem ubytování, jsem sondoval i možnosti, jak ostrov prozkoumat. Nabídl mi skútr, nebo kolo. Ve městě jsem si předešlý den všiml také půjčovny aut, ale o této variantě jsem ani chvíli neuvažoval. Zjistil jsem si, že okružní cesta kolem ostrova bude přibližně 50km, s nějakými zajížďkami možná o něco málo více. Zvolil jsem si kolo. Počasí ale toho dne nevypadalo moc dobře a rozhodně bych měl vyrazit brzo ráno. Stejně bylo ještě třeba koupit povolení ke vstupu do národního parku Rapa Nui, tak jsem to prozatím odpískal. Ještě mám celých 6 dnů. Odpoledne jsem se teda vydal vstupenku koupit. Když jsem procházel hlavní ulicí, zaujal mě na chodníku hlouček místních obyvatel. Jen tak posedávali na plastových židlích, grilovali a možná i s přispěním nějakého toho piva se celkově skvěle bavili. Polynésie je kouzelná, nikdo nikam nespěchá a asi ani neměli moc co na práci, tak proč ne. Možná oslavují blížíce se Velikonoce!? Záměr to nebyl, ale opravdu se mi podařilo navštívit Velikonoční ostrov příznačně na Velikonoce.

 Ještě dalších pár minut jsem se marně pokoušel najít nějakou budovu, alespoň částečně připomínající prodejnu vstupenek, či zahlédnout ceduli na to poukazující. Někde to tady sakra být musí. Když už jsem se rozhodl někoho oslovit, zastavil mě postarší pán, jestli nepotřebuji poradit. Skvělé načasování. Na můj dotaz ale vyjádřil pochybnost, zda se mi podaří vstupenka koupit.  Problém byl prý zhruba v tom, že se někteří místní obyvatelé snažili o získání kontroly nad správou parku i zisků z toho plynoucích a z toho důvodu se měl prodej vstupenek pozastavit.  Dosud byl park součástí chilské organizace CONAF zaštiťující všechny národní parky v zemi. Nasměroval mě nicméně k místu, kde se vstupenky běžně prodávají a s mávnutím ruky dodal, že mám kdyžtak jet bez ní. No, raději bych ji měl.

 Když jsem se znova přibližoval ke stále se dobře bavící skupince, bylo už mi víceméně jasné, že mnou domnělá párty je probíhající demonstrace......a se vskutku velkou cedulí ´prodej vstupenek´ na budově za nimi. S mírnou obavou a respektem jsem se dotázal, jestli tam můžu vstupenku zakoupit a na mou hloupou otázku se mi dostalo usměvavé odpovědi. No jasně! Miluju Polynésany.

 80 dolarů, tolik vícedenní vstupenka stojí a její platnost začíná obdržením prvního razítka u některého ze vstupů. Tak fajn, aspoň si můžu počíhat na hezké počasí. Prozatím jsem si to ale namířil na nedalekou, nyní už vyhaslou sopku Rano Kau, jejíž úpatí nabízí krásný výhled na ostrov i na širý oceán kolem něj. 

Cesta kolem s kolem

 Příští ráno vypadalo počasí nadějně, a tak jsem bez váhání vyrazil. Táhlé stoupání hned z kraje mě velice rychle probralo. Zvolil jsem si cestu podél pobřeží a středem ostrova jsem se chtěl vracet. Podél cesty jsou značena místa, kde dříve sochy moai stávaly, ale v průběhu let byly téměř kompletně zničeny. Zůstaly jenom podstavce, nebo ohraničení rituálních míst. Některé z nich jsem navštívil, ale mým hlavním cílem byly proslulý lom Rano Raraku, odkud se sochy moai po vytesání následně přemisťovaly po celém ostrově a také nedaleké Ahu Tongariki.

 Už při příjezdu ke vstupní bráně lomu jsem na jeho svahu mohl spatřit usazené moai a nemohl se dočkat, až je uvidím zblízka. Zaparkoval jsem své kolo u řady aut a zaujalo mě, že je jediné.

Procházka kolem soch byla opravdu magická. Všudypřítomná ochranka vyzdvihovala význam celé lokality a já pociťoval zvláštní obdiv k dávno zaniklé civilizaci. Nafotil jsem opravdu spoustu fotek. Můj zrak se upřel k pobřeží, kde se již celá staletí vzpíná největší ze všech, Ahu Tongariki.  

Ten největší

 Po pár dalších kilometrech jsem dorazil na místo. Ahu Tongariki je právě to místo, které by jste měli vidět při úsvitu slunce. I tak je to ale podívaná naprosto úchvatná. Několikrát jsem patnáctihlavý kolos obešel, než mraky konečně slunci dovolily celou scenérii pořádně rozzářit. Teď jsem se tam ještě musel zvěčnit. Svůj stativ jsem postavil do uctivé vzdálenosti, nastavil samospoušť a vyběhl vstříc nezapomenutelné fotce. Špatně! Takhle by to fakt nešlo. Pomocí batohu jsem si tedy začal kalibrovat svou polohu, než jsem byl na několikátý pokus s výsledným obrázkem nadmíru spokojený. Tyhle krokovací, téměř vojenské manévry musely na okolí působit zvláštně, ale ani oni mi svým neposlušným, neustálým vcházením do záběrů moc nepomáhali.😊 Co bych ale pro fotku neudělal.

Pláž Anakena

 Nyní nastal čas na cestu do severní části ostrova na pláž Anakena, už teď jsem měl v nohách přes 20 kilometrů. Bylo už pozdní odpoledne, když jsem na pláž dorazil. Cestou jsem se už ani moc nezdržoval a na cedule směřující k dalším místům nereagoval. Hned u pláže mě vítalo Ahu Nau Nau. Já ale okamžitě mířil do vody. Po celém dni na slunci a místy náročné jízdě jsem na nic jiného ani nemyslel. Fotky udělám později. Byl to zasloužený relax. Po krátkém lenošení jsem ale zase musel šlápnout do pedálů. I když se mi už moc nechtělo, měl jsem před sebou stále ještě 17km.

Zpět v Hanga Roa

 Nohy ani zadek jsem skoro necítil, když jsem konečně, ale stále ještě za světla dorazil. Další den stoprocentně jen proležím. Když jsem se po pár dnech vzpamatoval, vyšlápl jsem si na poslední procházku po pobřeží, na poště odeslal pohledy a v informačním centru do pasu na památku získal raritní razítko Rapa Nui. O nedlouho později jsem již spolu s ostatními sledoval západ slunce. Toho večera opravdu působivý.