Cestopis

Vodácké toulky aneb na Barakách po Albánii

Je den „D“, když parta osmi vodáckých kamarádů vyráží do Makedonie a Albánie splout řeky Radika, Černý Drin, Shkumbini, Osum a Valbona, ale i vystoupat na horu Golem Korab.
Avatar uživatele Radek Junga
Cestopis z výpravy „Expedice Balkán 2017“ z roku 2017 napsal Radek Junga

Přípravy

Po nepříliš povedené vodácké výpravě do Albánie uskutečněné v roce 2016 (viz cestopis „Strastiplné putování po západním Balkánu“) jsem naplánoval svoji vlastní vodáckou výpravu se záměrem splut řeky, které mi zůstaly v předchozím roku zapovězeny. V plánu mám záměr zdolat řeku Radiku v Makedonii, vystoupat na nejvyšší horu Makedonie a Albánie Golem Korab, následně se přesunout do Albánie a tam splout řeky Černý Drin, Shkumbini, nádherný kaňon řeky Osum, okoupat se v moři, na severu v pohoří Prokletije splut řeku Valbonu a výpravu završit plavbou po jezeře Komani.

Při plánování zejména čerpám z informací na internetu. Na mapách.cz i na google mapách hledám místa k zahájení a ukončení plavby jednotlivých řek. Hodně mi pomáhají letecké snímky, ale i fotografie, jejíž místa pořízení se znázorňují právě v google mapách. Pro tyto účely je úplně nejlepší Googel Street View, konkrétně sférické fotografie, umožňující si místo prohlédnou kolem dokola. Bohužel ne všechna místa jsou takto nasnímaná. V mapě, či leteckých snímcích sice často vidím, že kolem řeky vede cesta, ale není zřejmé, zda vede v úrovni hladiny, či ve svahu dvacet metrů nad ní. V těchto situacích si pomáhám v mapách.cz nástrojem na měření vzdáleností. Při zadání požadovaných bodů do mapy, či do leteckého snímku, se jednak znázorní měřená vzdálenost, ale i výškový profil, tedy výška stoupání či klesání na měřené vzdálenosti.

Takovým způsobem nalézám všechny nástupní i výstupní místa na všech řekách, které mám v úmyslu sjet, pokud jsem je nenašel v jiných zdrojích. Od nalezených nástupních a výstupních míst si značím GPS souřadnice, a pokud mám k dispozici fotografie z těchto míst, tak si je i tisknu, abychom ty místa snáz nalezli.

Kromě nástupních a výstupních míst zjišťuji i obtížnost řek v zamýšlených úsecích a jejich kilometráže. Informace nalézám na vodáckém serveru http://www.raft.cz, z článků Míry Jenčíka – průvodce cestovní kanceláře Kudrna, na webových stránkách http://fortuna.kolin.cz/, či různých dalších článcích.

Abych minimalizoval případné problémy na cestě s policií, celníky, či místními úřady, na webových stránkách Ministerstva zahraničí vyhledávám informace ke všem zemím, kterými budeme, nebo můžeme projíždět. Vyhledané informace s různými doporučeními a varováním si tisknu, včetně kontaktů na české konzuláty v jednotlivých zemích, na styčné policejní důstojníky i telefonní čísla na záchranné složky a vše si zakládám do jednoho šanonu. Přitom pevně doufám, že nic z toho nebudu potřebovat.

Zjišťuji, že celkem zásadní doporučení je mít při řízení auta vystavený mezinárodní řidičský průkaz. Ten si proto všichni řidiči vyřizujeme.

Jelikož albánština je pro nás zcela nesrozumitelný jazyk, připravuji si základní fráze a na překládači googlu si je předkládám do albánštiny. Jsem si vědom toho, že to nebude zcela správně přeložený text, ale určitě to bude lepší, než tlumočit rukama a nohama.

Po peripetiích se mi podaří složit posádku osmi dobrodruhů. Kromě mne jede můj syn Tomáš, kolegové z práce Pepa, Bob, Petr, Robert, jeho syn Radek a Petrova kamarádka Hanka.

Den první – cesta

Konečně je čtvrtek 18. května 2017, nemohu dospat rána. Jednak se moc těším, ale také díky nervozitě, aby vše klaplo, jak mám naplánováno a hlavně, aby se nikomu nic špatného nestalo.

Po rychlé snídani nasedám do auta, jedu pro Pepu a spolu fičíme do Ostravy Vítkovic do autosalónu Ford Malý a Velký, vyzvednout si objednaný devítimístný minibus Ford Transit, ve kterém hodláme výpravu absolvovat. Za dvanáctidenní pronájem platím 10.700,-Kč. S doklady je mi předána i plná moc opravňující užívat auto v zahraničí se jmény všech řidičů vystavenou v angličtině i ve francouzštině, která je v Albánii požadována.

Po vyřízení všech formalit jdeme k naleštěnému bílému Fordu Transitu. Jako první otevírám zadní dveře, abych zjistil velikost kufru v obavách, zda se do něj vše vejde. Po pohledu dovnitř se uklidňuji, kufr je dostatečně velký. Jde o jednu z největších verzí Transita.

Pepa sedá za volant, vyjíždí z areálu autosalónu a rovnou směřuje k sobě domů, kde má naložit své věci, ale i Boba, Petra a Hanku. S nimi přijíždí ke mne domů, kde mám již připravené věci potřebné na cestu. Vaky s loděmi, záchrannými vestami, pádla, přilby, bedny s jídlem, kartóny piv, balenou vodu a další bagáž. Je toho pořádná hromada. Opět se u mne projevují pochyby, zda se vše do auta vejde. Když ještě přijede Robert s Radkem, hromadu bagáže ještě navyšují.

Aby nám věci do auta vlezly, všechny bágly co byly v kufru, vykládáme ven a začínáme je systematicky ukládat do plastových přepravek. Aby nám věci z kufru nepadaly na hlavu, za poslední řadou sedadel stavíme z pádel záchytnou stěnu. Poté za sedačky na podlahu ukládáme lodě a další věci. Osvědčuje se užití plastových přepravek, které postupně ukládáme na sebe.

1 / Nakládání auta
1 / Nakládání auta

Je po desáté hodině, když odjíždíme. Zastavujeme na hraničním přechodu se Slovenskem v Makově. Odcházím zaplatit dálniční poplatek. Protože naše cesta je plánována na 11 dnů, musím zaplatit poplatek na celý měsíc. Při placení prodavač zjišťuje, jestli chci platit kartou či hotově. Jelikož mám pocit, že jsem si vyměnil zbytečně hodně eur, odpovídám mu, že budu platit hotově. Žádá zaplatit 17 Euro. Platím mu požadovanou částku a dostávám potvrzení. Teprve v autě se z účtenky dočítám, že jsem platil platební kartou a zaplatil 16 Euro. Místní chalan si za hotovostní platbu strhl poplatek 1 Euro. U nás to funguje obráceně - za platbu kartou se strhává poplatek. Holt jiný kraj jiný mrav.

Cesta probíhá bez větších problémů a my se pevně držíme trasy dle plánovače Viamichelin a průběžně podáváme prevenci proti sračce. Naléváním je pověřena Hanka.

I v Maďarsku funguje obdobný systém dálničních poplatků jako na Slovensku. Hledáme místo, kde můžeme dálniční poplatek uhradit. Stále nemůžeme nic najít, až se najednou bez zaplaceného poplatku ocitáme na dálnici. Mne „omývá“! S obavami sleduji, zda tam někde nestojí hlídka policie, či celníků. Když vidíme první odpočívadlo s restauracemi, okamžitě tam zastavujeme a s Bobem jdeme najít nějakou pokladnu, kde můžeme dálniční poplatek uhradit.

Při průzkumu zjišťujeme, že zde nepochodíme, neboť poplatek lze zaplatit až na následující benzínové pumpě. Do toho přichází již značně „zpreventovaný“ Petr, který zjistil to samé co my. Trousí ze sebe moudra, kterými mne poučuje, jakým způsobem se mám doptat na to, kde se platí mýto.

S obavami před možnou kontrolou policie jedeme po dálnici k té benzínové pumpě. I když trasa k benzínové pumpě není až tak moc daleká, připadá mi ten kousek nekonečný a jsem šťastný, když už tam jsme.

S Bobem jdu k pokladně čerpací stanice, a tam Bob prodavači anglicky vysvětluje náš požadavek. Protože u sebe nemám žádné forinty, chci dálniční poplatek uhradit platební kartou. Prodavač namarkuje požadovanou částku a ukazuje mi na platební terminál. K terminálu přikládám platební kartu, ten pípne a dál se nic neděje. Chvilku čekáme, prodavač něco na terminálu pomačká a vysvětluje, že platbu stornoval. Opět namarkuje částku za dálniční poplatek a já jej kartou „odpípnu“. Tehdy už vyjelo potvrzení, že částka byla uhrazena. Až doma jsem ale zjistil, že částka mi byla naúčtovaná dvakrát.

Spokojeni, že už máme zaplaceno, najíždíme zpět na dálnici a po ní fičíme k srbským hranicím ve směru k městu Szeged. Nálada je velmi dobrá, vtípků neubývá, společně s Pepou se čím dál víc s potěšením trefujeme do Petra, což dáváme najevo společným hurónským smíchem. Zejména Pepa je v tomhle nenapodobitelný. To pokračuje do chvíle, když Pepa v legraci, aniž by Petra chtěl urazit, říká „… ten ožrala uprostřed … „ a myslí tím Petra. Petra se to ale velmi dotklo a vůči jeho výroku se začíná ohrazovat. Vypadá to na hádku.

Okamžitě s Pepou vtípků vůči Petrovi zanecháváme. V kabině auta se rozprostírá hrobové ticho, které jen narušuje hrající rádio. Po chvíli se dívám za sebe a zjišťuji, že Petr usnul. Necháváme ho tedy spát.

Beze slova projíždíme krajinou rovnou jako stůl. Mlčet však dlouho nevydržíme a postupně začínáme mezi sebou komunikovat. Petra to zřejmě neruší a spokojeně spí dál. Když se po nějaké době vzbudí, funguje jako by se vůbec nic nestalo. Je vyzván k absolvování další preventivní kůry, se kterou s radostí souhlasí a překlápí do sebe další skleničku.

Před Szegedem dotankujeme naftu a protahujeme se na odpočívadle. Následují maďarsko – srbské hranice. Abych předešel možným problémům se Srby, které by mohly vzniknout v důsledku jejich silně negativního postoje vůči Albáncům ohledně odebraného Kosova, nařizuji všem účastníkům expedice, kdyby došlo k tomu a vyptávali se nás, kam jedeme, aby tvrdili, že cestujeme do Makedonie. Na hranicích sice nějakou dobu čekáme, ale samotný průjezd je bez problémů.

Vjezd do Srbska okamžitě poznáváme dle místní dálnice, jejíž kvalita je srovnatelná s naší slavnou dálnicí D1 mezi Prahou a Brnem. Vlastně v Srbsku je lepší – nejsou tam téměř žádné uzavírky a také mnohem menší provoz.

Oproti Maďarsku jedeme po dálnici téměř sami. Kvalitu srbské dálnice náležitě komentuje Petr. Upozorňuji ho, že proti tomu jaké cesty nás čekají v Albánii, se jedná o luxusní silnici.

Krajinu kolem dálnice tvoří daleká rovina zemědělsky obdělávané půdy, na níž je množství různě velikých polí. Taková panoramata pozorujeme celých 200 kilometrů až do Bělehradu.

Za Novim Sadem opět přejíždíme přes Dunaj. V těchto místech je již o něco širší než v Komárně. Bělehradem projíždíme již za šera, nevidíme proto stopy po „humanitárním bombardování našich udatných a hrdinných spojenců z NATO“. V Bělehradě se terén kolem dálnice začíná vlnit. Krajina je tudíž mnohem zajímavější a pestřejší. Brzy padá tma a můžeme sledovat jen osvětlené místa.

Pepa je stále čilý a bravurně pokračuje v jízdě. Kromě krátkých přestávek, několikrát zastavujeme u mýtných stanovišť, kde platím dálniční poplatky. Po ujetí tisíce kilometrů se už u Pepy projevuje únava. U Niše ho za volantem střídá Robert, o kterém jsme do té doby téměř nevěděli. Já se dokonce po „čurpauzách“ opakovně dotazoval, jestli je vůbec v autě. Robert pokračuje v jízdě stejně bravurně jako Pepa. Kolem půlnoci bez jakýchkoliv problémů překračujeme hranice do Makedonie.

Zastavujeme na nejbližší benzínové pumpě a dobíráme naftu. Cena mile potěšila - litr nafty po přepočtu stojí 21,80 Kč. Pokračujeme po dálnici ve směru na Skopje a každou chvíli zastavujeme u mýtných stanic a platíme mýto. V úseku od hranic do Gostivaru, takto zastavujeme celkem šest krát.

Po projetí poslední mýtnou bránou, když už si myslíme, že budeme mít klid, vidíme před sebou mihotající červené světlo. Přijedeme blíž a vidíme, že nás zastavuje policajt. Robert najíždí na krajnici a zůstává stát. V odstavném pruhu na levé straně silnice stojí zaparkované policejní auto, v němž chrápe druhý policajt. Policajt co nás stavěl, jde k Robertovi a vyzývá ho, k předložení dokladů. Vytahuji doklady od Transitu a podávám je Robertovi. On je předává tomu policajtovi a on Roberta vyzývá, aby si vystoupil a šel s ním za auto. S Petrem a Bobem raději vystupujeme a všichni tři odcházíme za Robertem. Policajt, když nás vidí, dává nám rukou pokyn, ať se vrátíme zpět. Je na něm ale vidět, že má z nás obavy. Vracíme se proto zpět. Vzápětí přichází Robert a říká, že můžeme jet. Počítali jsme, že bude hledat mouchy, aby mohl žádat úplatek, ale naštěstí se to nevyplnilo.

Z Gostivaru na vyhlédnuté tábořiště už to máme jen třicet pět kilometrů. Trasa vede serpentinami v horách. Z informačních cedulí podél silnice se dočítáme, že projíždíme lyžařskými středisky. Před odbočkou na Nichpur, spouštím ve svém telefonu mapy.cz a Roberta naviguji k tábořišti.

U soutoku řek Radika a Mavrovská řeka, odbočujeme ze silnice č. R1202 vedoucí na Debar vpravo, přejíždíme přes malý most a vjíždíme na špatnou úzkou cestu, po níž pokračujeme do mírného kopce. Tečka na v mapě navigace se rychle blíží k místu, kde má být tábořiště. Silnici po obou stranách lemují stromy, ale v místě, kde má být tábořiště, světla auta nasvítila na levé straně průsek. Tam je vjezd. Vjíždíme na louku a na ní zůstáváme stát. Zůstávám v autě, ostatní vystupují, zapínají čelovky a jdou si místo prohlednout. Po chvilce se vrací Petr a volá: „Na konci louky stojí dřevěný přístřešek s ohništěm, tam je dobré místo!“. Protože je Robert stále pryč, sedám za volant, asi padesát metrů s autem popojedu na konec louky a zastavuji u přístřešku.

Překvapuje mne jaká je venku zima. Je čtvrť na dvě. Trasu čítající 1402 kilometrů jsme zvládli za 16 hodin. Na místo jsme přijeli o tři minuty dříve, než nám určil plánovač Viamichelin.com. Na takové velké vzdálenosti je to obdivuhodná přesnost. Těší mne, že informace, jež jsem zjistil na googlu, se zakládají na pravdě. V duchu si pomyslím, že pokud vše bude vycházet tak, jako s tábořištěm, bude to skvělé.

Když při prohlídce blízkého okolí zvednu hlavu a zadívám se na nebe, fascinuje mne množství jasných hvězd.

Abychom dospali noc a trochu si před následujícím dnem odpočali, vytahujeme z kufru stany a spacáky. Při otevření dveří od kufru, ucítím zápach propan butanu. Při pátrání po původu zápachu zjišťuji, že při jízdě se povolila hadice vařiče připojená k dvoukilové propanbutanové lahvi a část plynu utekla. Že se to stalo na začátku expedice, není zrovna příjemné zjištění. Dorazil mne Tomáš, který mi říká, že plyn v autě cítil již dlouho před tím. Asi to považoval za utajovanou informaci, když to dříve neřekl. No co už, nejde to vzít zpět.

Stavíme si stany. Díky tomu, že Tomášův stan, ve kterém spím i já s Pepou je systému 2 Seconds se samonosnou konstrukcí (samostavěcí), je jeho postavení otázkou 20 vteřin a to včetně vytažení z obalu, což trvá asi nejdéle.

Petr, má stan půjčený a nikdy před tím ho nestavěl. Z kufru ho sice vytáhne, ale vzápětí to vyhodnocuje, že ve stavu v jakém se nachází, by stan stavěl až do rozednění. Že raději s Hankou přespí v autě.

Pro načerpání sil do dalšího dne, zalézám do stanu, pod hlavu si místo polštáře strkám batoh a přikrývám se spacákem. Vpravo vedle mne lehá Tomáš a vlevo Pepa. Šumění Radiky, tekoucí kousek pod námi, mne záhy uspává.

Trasa do Makedonie
Trasa do Makedonie

Den druhý – Radika

Budí mne ostré slunce, prosvítající přes dvě vrstvy stanu. Tábořiště a okolí je prosvícené ranním sluníčkem. Kolem se tyčí zalesněné svahy hor, mezi nimiž prosvítají světlé skály. Samotné tábořiště tvoří sto metrů dlouhá louka oválného tvaru. Stromy rostoucí po obvodu brání zvědavým pohledům z příjezdové cesty. Druhou stranu tábořiště ohraničuje stromy porostlý břeh řeky Radiky, jež v těchto místech má ještě charakter horské bystřiny. Několik stromů a keřů roste také na louce. V její zadní části je postavený dřevěný přístřešek – altán, jehož střešní krytinu tvoří vlnitý plech ve tvaru střešních tašek zelené barvy. V altánu je dřevěný stůl a po jehož stranách dřevěné lavice.

Přístřešek hodlám využít jako kuchyně a chystám se na přípravu snídaně. Avšak vše pro přípravu snídaně je v zamčeném autě, klíče má u sebe Petr a ten v něm ještě s Hankou spí. Nechci je budit, procházím se raději po tábořišti a také se jdu k řece umýt.

2 / Tábořiště u Radiky
2 / Tábořiště u Radiky

Když usoudím, že Petr s Hankou toho už naspali dost, jdu se jim dobývat do auta, tedy do jejich současné ložnice. Na mé halekání a bušení na okno, se Petr budí a auto zevnitř odemyká.

Přepravky s jídlem jsou samozřejmě úplně dole. Musím tedy přepravky nad nimi a všechno ostatní vyložit. Krátce na to se z auta vysouká Petr. Vypadá, jako by ho před chvílí rozvázali z kozelce. Stěžuje si, že noc v autě byla hrozná! Je celý rozlámaný a měl si přece jen postavit stan. Jeho subjektivní stesky komentuji: „Dobře Ti tak chuju!“ A dál se věnuji přípravě snídaně. Ohřívám karvinské klobásy. Hluk, který vynášením přepravek a hledáním potřebných věcí vydávám, spolehlivě budí ostatní a začínají se postupně ze stanů trousit. Jejich pokrčené ksichty dávají najevo, že by ještě i spali. Ale jelikož plánovaný program je nabitý, není čas vychrápávat.

Robert, prohlížející si přístřešek tedy moji novou kuchyni, pod jeho střechou nalézá přilepené vosí hnízdo. Jako zkušený včelař, strhává hnízdo holou rukou a zašlapává. Kdybych se o něco podobného pokusil já, byl bych asi po smrti.

3 / Tábořiště s přístřeškem
3 / Tábořiště s přístřeškem

Během snídaně se domlouváme, že dneska splujeme Radiku. Jelikož podél celého toku vede silnice, stačí, aby u auta zůstal jen jeden řidič a ostatní mohou „na vodu“. Poněvadž Radika není úplně pohodová řeka jako Vltava, Ohře či Sázava a Bob v lodi seděl jen jednou, sám navrhuje, že Radiku nepojede a zůstane u auta.

Rozdělujeme si posádky lodí, aby v každé seděl zkušený zadák. Domlouváme se, že pojedeme v tomto složení Petr - Hanka, Pepa - Robert, Tomáš - Radek a já sám s kajakářským pádlem.

Na tábořišti chceme strávit další dvě noci, řešíme proto dilema, zda tady ponechat postavené stany, či nikoliv. Nakonec vítězí naše profesní deformace. Z obavy abychom po zbytek expedice měli v čem spát, si stany raději balíme.

Odjíždíme nalézt nějaké vhodné nástupní místo na řeku. Najíždíme na stejnou silnici, po které jsme v noci přijeli. U mostu odbočujeme vpravo a po klikaté cestě jedeme podél Radiky ve směru jejího toku na Debar. Za jízdy z auta hodnotíme množství vody pro splutí. Já tvrdím, že vody je akorát, Petr zase, že jí je málo.

Přijíždíme k odbočce směřující k obci Žirovnice. Přímo v křižovatce se volně pohybuje malé stádo koní. Parkujeme na plácku u autobusové zastávky. Zprava ze směru od obce Žirovnice slušně teče říčka Žirovnička posilující proud Radiky. Za mostem přes Žirovničku je vyšlapaný chodník, mírně se svažující až k řece. Shodujeme se na tom, že plavbu zahájíme tady.

Téměř okamžitě když začneme z auta vykládat lodě, přichází k nám chlap v zelené uniformě, s kulatým znakem Národního parku Mavrovo na hrudi. Představuje se nám jako strážce národního parku a dotazuje se, co zde hodláme dělat. Anglicky, rukama i nohama mu vysvětlujeme, že naším záměrem je splutí Radiky. Dotazuje se nás, jestli máme „permita“ (zaplacený poplatek za splutí řeky). Ten samozřejmě nemáme. Navrhujeme, že mu poplatek zaplatíme. On to však odmítá s tím, že poplatek musíme uhradit v informačním centru v Mavrovu.

4 / Strážce národního parku
4 / Strážce národního parku

Protože strážce ví o našem záměru splouvat Radiku, nechceme riskovat, že budeme řeku sjíždět bez poplatku a pak platit tučnou pokutu. Nakládáme proto lodě zpět do kufru a chystáme se k odjezdu. Ještě před tím, než vyjedeme, jeden z volně pobíhajících koňů vběhne do cesty rakouskému motorkáři a jen díky tomu, že dokáže včas zareagovat a zabrzdit, nedochází k jejich strážce.

Je po deváté hodině, když odjíždíme do dvacet pět kilometrů vzdáleného Mavrova. Cestou spekulujeme nad tím, kolik „permita“ může stát. Dojíždíme ke komplexu nových hotelů. V domnění, že poplatek uhradíme tady, zastavujeme na parkovišti před hotely a jdeme se do jednoho z nich zeptat.

Vstupujeme do stylové horské restaurace. Na úhradu „permita“ se dotazujeme číšníka. Ten nás ale vyvádí z omylu. Vysvětluje, že poplatek musíme uhradit skutečně až v Mavrovu.

Klikatou cestou pokračujeme až do Mavrova . Samotné městečko leží na pravém břehu stejnojmenného jezera. Při příjezdu k němu poznáváme, že nejde o přírodní jezero, ale o přehradu. Betonová hráz stojí hned pod městečkem.

V centru u hlavní cesty nalézáme informační centrum, kde nám zdejší pracovník anglicky vysvětluje, že každý návštěvník vstupující do prostor Národního parku Mavrovo, musí uhradit poplatek v přepočtu půl eura.

Poplatek tedy platíme i na následující den, když máme v úmyslu vystoupat na Golem Korab. Jako vedoucí výpravy musím ještě vyplnit nějaký formulář a teprve poté zaplatit požadovanou částku. Konečně máme toho „permita“!. Za ochotu pracovníkovi mu dáváme plechovku Radegastu. S díky ji přijímá a na oplátku nám rozdává propagační materiály.

Tomáš s Radkem zjišťují, že v infocentru je i volná wi-fi. Můžeme se proto spojit s domovem a informovat, že jsme v pořádku dojeli.

Vracíme se stejnou cestou k odbočce na Žirovnici. Vzhledem ke spotřebě jedenácti litrů nafty na sto kilometrů a ceně „permita“, jsme cestou do Mavrova a zpět spálili více nafty, než nás stál samotný poplatek. No kdo to mohl tušit.

Před třináctou hodinou přijíždíme ke křižovatce na Žirovnici. Se sháněním „permita“ jsme se dost zdrželi. Z auta rychle vytahujeme lodě a další potřebné věci pro splutí řeky.

Foukám svoji Baraku. Bude to poprvé, co na ni pojedu. Jelikož ještě ode mne nedostala jméno, zvažuji, jak ji pojmenuji. Vzhledem k mému „romantickému“ založení ji dávám jméno Hildegarda, důvěrně Hilda. Na křestní ceremoniál s láhví sektu, ani jiné opičky však není čas.

5 / Přípravy před vyplutím
5 / Přípravy před vyplutím

Když máme lodě nafoukané, oblékáme si neopreny, záchranné vesty a na hlavy nasazujeme přilby. Vyjma Petra, který dělá všechno možné, jen ne to co má, jsme všichni připraveni. Pak už jen lodě snášíme dolů k řece, kde je pokládáme na vodu. Po jejich ochlazení, je dofukujeme na provozní tlak. Vyjma Petra a Hanky, kteří jsou stále u auta, jsme připraveni vyplout. Netrpělivě na ně čekáme, až milostivě dorazí.

Petr společně s Hankou nesoucí svoji Baraku konečně přichází a pokládají ji na vodu. I jejich loď potřebuje dofoukat. Petr se začíná shánět po pumpě. Podávám mu svoji. Jde ale o pumpu, která jde ztuha. Není však nutno s ní foukat celou loď, ale jen ji dofouknout, proto pro tyto účely bohatě stačí. Každý jiný by se i s takovou pumpou spokojil, ale ne Petr. Když zjistí, že pumpa jde ztuha, začíná hledat jinou. Vezme si pumpu od Pepy, ale ani ta mu nevyhovuje a hledá další. To už nevydržím, vyletím jak čert a řvu po něm: „V době když my se chystali si měl furt čas, řešil si kraviny a když teď na tebe všichni čekají, zas řešíš kokotiny s pumpou!!!“ Petr začne něco mekotat, já to již nechci poslouchat a jen odseknu: „Já tě seru a už jedu!“. Postrčím svoji Baraku dál na hlubší vodu přídí proti proudu, zaklekávám do ní, pásy si fixuji kolena, do ruky beru kajakářské pádlo. Kontrazáběrem stáčím loď a vyplouvám. Petr se ještě na břehu rozčiluje, ale ostatní vyplouvají za mnou. Po sto metrech na vhodném místě zastavuji a čekám na ostatní. Konečně vyplul i Petr s Hankou a můžeme plout v krátkých odstupech všichni za sebou. Petr se ještě snaží vysvětlit důvod jeho opoždění, já se ale na to téma odmítám dál bavit.

Uběhla nějaká doba, co jsem v Barace plul sám jen s kajakářským pádlem, proto raději zkouším, jak Hilda na jednotlivé záběry reaguje.

Petr svoji pozornost obrací k Hance a začíná ji složitě vysvětlovat, jak má zacházet s pádlem a co má při jaké situaci dělat. U každé popisované situace ji vysvětluje jak hluboko, v jaké vzdálenosti od lodi, v jakém úhlu má list pádla do vody ponořit a jak jím zabrat. Takových situací a povelů jí však řekl nejméně sto. Začínajícímu háčkovi přitom stačí obvykle zadávat jen tři povely:

  • Zaber - jde o záběr vpřed, skládá se zasunutím listu pádla do vody, kdy tělo je nakloněno vpřed a spodní ruka napnuta, z tažení pádla podél lodi kolmo na vodu, tělo se záběrem narovnává. Poslední fáze pádlování u háčka nastává tehdy, když pádlo prochází kolem těla, začíná se vytahovat se sklápěním do vodorovné polohy listu k hladině a přesouvá se opět vpřed.
  • Přitáhni - povel pro přitažení špice lodě výklonem a záběrem směrem k boku lodě. Používá se např. při ostrých zatáčkách, když zadák (kormidelník) nestačí srovnat špici v proudu, háček mu tímto záběrem špici "urve" na svoji stranu a zadák si pak jen rovná záď.
  • Kontra – jde o pokyn pro pádlování vzad, pádlo se zasune za sebe a tahem pádla podél lodi dopředu pádluje vzad.

Tyto tři základní povely pro háčka, pokud jsou vykonány správně, obvykle zadákovi stačí, aby byl schopen řídit loď. Teprve až je háček zkušenější a ví, jak se loď v určitých situacích chová, lze do něj nalévat další moudra jako je například odhození přídě, či zametání (široký záběr od přídě).

Petr však zřejmě očekává, že jak toho dne doplují do cíle, bude Hanka způsobilá, být nominovaná na olympiádu v kanoistice. Dosáhl však jen toho, že Hanka z těch všech jeho povelů má v hlavě pořádný guláš. Projevuje se to tím, že když dá Hance nějaký povel, očekává, že když jí to jednou řekl, musí to bezchybně umět. Pokud však Hanka záběr pádlem neprovede dle jeho představ, reaguje výkřikem „Tááááák nééééééé!!!“. Hlasitost výkřiku se odvíjí podle toho, jakým obtížným místem zrovna projíždějí a jak špatně to udělala.

Radika docela slušně teče a naše Baraky po ní rychle upalují. Ve své Barace pluji první a skupinu uzavírá Pepa s Robertem.

V jednom místě se zasekávám na šutru, v tom okamžiku mne Petr s Hankou předjíždějí. Když je začnu opět dojíždět, začíná voda kolem mne kapánek více pěnit. Řečiště se navíc stáčí vlevo kolem skály a za jejím koncem opět vpravo.

Proud v peřeji natlačí Petra s Hankou na velký šutr a oni na něm zůstávají uvízlí viset. Ve snaze se jim vyhnout, při manévru, u kterého mi zrovna chybí háček, aby mi přitáhl, se má Baraka obrací přídí proti proudu. Pozpátku proplouvám kolem Petrovy lodi, v níž se Petr s Hankou marně snaží z uvěznění vyprostit. Proplouvám kolem skály, za kterou následuje klidný úsek, kde se dá volně zastavit. Zastavuji tam, vytahuji Baraku na břeh, nechávám v ní pádlo a jdu pomáhat případným plaváčkům.

Ve chvíli kdy „parkuji“, Petr nějakým způsobem vypadl z lodi. Proud jej strhl a hnal pod skálu. Jemu se však podařilo skálu obeplout a kousek ode mne vylézá z vody na břeh. Jde ke mně a něco na mne křičí. Valící se voda v peřejích jej však přehlušuje a já mu vůbec nerozumím. Křičí to znova, konečně mu rozumím. Řve: „Uplavalo mi pádlo!“ Vzápětí se otáčí a pozoruje Hanku, která stále stojí v místech, kde se „cvakli“.

Už pokládám svoji Baraku na vodu, abych se dál po proudu pokusil ztracené pádlo nalézt. V té chvíli ale vidím, jak Petrovo pádlo plave na hladině. Skáču za ním do proudu a i s pádlem vylézám na břeh.

Jdu kousek dál, abych lépe viděl, jak se ostatní trápí a případně mohl vyrazit někomu dalšímu na pomoc.

V tom se ke mne otáčí Petr a křičí „pádlo je v …!“ (použil hanlivý výraz pro zevní genitál ženského typu). „Jaké pádlo?“ Nechápavě se ho ptám a přitom v ruce držím jeho pádlo. „No moje!!!“ řve. Beze slova mu pádlo podávám, Petr si ho ode mne bere do ruky a nedůvěřivě si ho prohlíží, zda mu náhodou nechci dát nějaké jiné. Když zjistí, že pádlo je skutečně jeho, uklidňuje se a odchází naproti Hance, která zrovna křovím obchází skálu. Hanka však na rozdíl od Petra své pádlo udržela a nese si ho.

Popojdu kousek blíž, vidím, že i kluci – Tomáš s Radkem, se cvakli. Radek vyplaval a na nejbližším místě vystoupil na břeh. Tomáš držící se převrácené Baraky plave kolem skály, poté stupněm za skálou a v místě, kde stojíme, vystupuje na břeh.

Radek jde za námi po břehu stejnou trasou jako Hanka. Radek se však nedržel mého pokynu a pádlo neudržel.

Už to vypadá, že pádlo uplavalo pryč. Když si ale prohlížím stupeň vpravo vedle skály, vidím, že tam prosvítá něco žlutého. Přijdu blíž a vidím, že je to Radkovo pádlo. Jít pro to pádlo proti proudu nemá vzhledem k jeho síle i k hloubce vůbec smysl. V úrovni místa, kde je pádlo zaklíněné, obcházím skálu zleva, vstupuji do proudící vody a pomalu jí postupuji. Už, už to vypadá, že mi proud podrazí nohy, raději se odrážím a skáču do stupně za pádlem. Rukou zachytávám jeho žerď a i s pádlem v ruce pluji v proudu k ostatním. Po krátké výměně dojmů se chystáme v další plavbě.

Dotazuji se Tomáše, který má na přilbě připevněnou s outdoorovou kameru, aby plavbu dokumentovat: „Máš to natočené?“ „Ne, já jsem to nestihl zapnout.“ Díky tomu nebyly tyto dramatické okamžiky pro vodácké dějiny zachyceny.

Na řece se střídají lehčí úseky s těžšími, avšak již bez koupání, či jiných adrenalinových zážitků. Voda dál slušně teče a vzhledem k množství balvanů a meandrů je to super na trénink techniky jízdy. Petr má opět prostor nalévat do Hanky obsáhlou vodáckou teorii týkající se ovládání kánoe, často provázené výkřiky „Tááááák nééééééé!!!“.

6 / Na Radice
6 / Na Radice

Několikrát zastavujeme k odpočinku. Před Debarem se koryto řeky začíná rozšiřovat a přibývá štěrkových lavic. Řeka se zde často větví do několika proudů. Častokrát s obtížemi hledáme ten správný proud. Stává se, že vplujeme do nějakého ramene a to končí v křoví. Následuje pak vodácká pěší turistika při cestě zpět.

Proudy se ale vždy slévají do jednoho a ten naše lodě svižně nese. Je už před sedmnáctou hodinou a blížíme se k silničnímu betonovému mostu, na kterém s kamerou v ruce stojí Bob a zdálky na nás volá „Ahoooooj!!!“. Na levém břehu se ve svitu sluníčka bělá náš Transit. Před mostem u levého břehu zastavujeme a vystupujeme z lodí. Bob na nás volá: „Tady musíte skončit! Tam dál nelze k řece dojet autem“.

Odnášíme lodě k autu a upouštíme z nich vzduch, aby na slunci nepraskly. Vyměňujeme si zážitky a shodujeme se, že Radika byla super. Petr si ale stěžuje, že si při plavbě narazil koleno a nyní ho bolí. 

Radika – splutý úsek
Radika – splutý úsek

Balíme lodě a vracíme se zpět k tábořišti, kde jsme strávili noc. To se nachází se ve stejném stavu, jak jsme ho ráno opustili. Stavíme si stany. Je ještě světlo, proto stan zvládá postavit i Petr. Já postavení stanu a přípravu pelechu ponechávám na Tomáši a sám jdu připravovat jídlo. Složím si vařič a dávám vařit vodu na polévku. Pepa mezitím rozdělává oheň. Než se oheň rozhoří, hledá v kufru kovový rošt na opékaní, na kterém griluje plátky naložené krkovice.

7 / Grilování
7 / Grilování

Horká polévka příjemně zahřívá břicho. Ještě ji nemáme snědenou a Pepa z roštu sundává první opečené plátky masa. Za ty dva dny co byla krkovice v láku, se výborně proležela. Upečená na ohni chutná skvěle. Jíme ji s chlebem a jako přílohu máme sterilizované okurky.

Po jídle ostatní seznamuji s programem následujícího dne. Mám v plánu uskutečnit výstup na nejvyšší horu Makedonie a Albánie Golem Korab . Na jehož vrchol půjdeme od policejní stanice nacházející se v nadmořské výšce čtrnáct set čtyřicet metrů. Trasa nahoru a dolů je sedmnáct kilometrů s výškovým převýšením čtrnácti set padesáti metrů.

Dle informací, které jsem zjistil, se dá autem dojet až k policejní stanici. Na fotkách v okolí té policejní stanice, které jsem si předem vygooglil, nestály žádné offroady, ale běžná osobní auta. Podle toho dovozuji, že tam můžeme dojet i s Transitem.

Pepa, kterého bolí kolena, nás nahoru odveze a odpoledne pak pro nás zase přijede. Petr, který si při splutí Radiky narazil koleno a to ho stále bolí, říká, že také nepůjde a zůstane na tábořišti s Pepou.

Den třetí - Golem Korab

Budím se před šestou hodinou, soukám se ze stanu ven. V přístřešku zjišťuji, že nás v noci navštívilo nějaké zvíře. Po zemi se valí rozházené obaly od jídla a alobal, v němž měl Petr zabalený pečený bůček, který večer zůstal ležet na stole v altánu. Nyní leží nějakému zvířeti v žaludku. Já ten bůček ani neokusil!

Oheň ještě doutná. Přikládám do horkého popela pár suchých větví a rozfoukávám oheň. Jak se rozhoří, beru kotlík a odcházím k řece nabrat vodu a dávám ji vařit. Na snídani dělám smaženici na špeku. Ještě, že jsem špek měl schovaný v ledničce v autě. Kdyby zůstal v přístřešku, určitě by ho sežrala ta potvora, co nás v noci navštívila!

Vůně škvařícího se špeku a smažené cibule se line po tábořišti. Na dospělé členy expedice to působí stejně jako na psy hárající fena. Vylézají ze stanů a jak mlsní kocouři se točí kolem kotlíku. Linoucí se vůně však nepůsobí na naše největší spáče – mlaďochy Tomáše s Radkem. Ti teprve do tohoto stádia musí dospět. Když je vaječina hotová, kluky ze stanů vyháníme, aby šli snídat.

8 / Ranní hygiena u Radiky
8 / Ranní hygiena u Radiky

My co máme v úmyslu vystoupat na Golem Korab, se začínáme pomalu připravovat. Do batohů si rozdělujeme jídlo, pití, rezervní oblečení a vše ostatní, co by se nám na treku v horách mohlo hodit. V „plné polní“ nasedáme do auta a Pepa nás veze nahoru. Jedeme po polní či spíš horské nezpevněné cestě. Cesta je hrozná, sám výmol, samé kamení. Aby auto nepoškodil, často jede úplným krokem.

Za vesničkou Nichpur je cesta ještě horší. O co je horší cesta, o to máme hezčí výhledy. Kolem cesty teče horská bystřina, po stranách silnice se tyčí stěny hor a skal. Pepa mne žádá, ať cestu natočím na jeho kameru a vysvětluje mi, jak se s ní zachází. Já se sice snažím dle jeho pokynů postupovat, ale doma zjišťuji, že polovinu z toho co jsem si myslel, že natáčím, jsem jen kameru držel v pohotovostní poloze.

Už se blížíme k cíli. Na cestě leží několik velkých balvanů, které spadly ze skály nad cestou. Pepa mezi nimi opatrně kličkuje, ale jak na cestě vidí další ležící kameny, konstatuje, že aby nepoškodil auto, raději dál nepojede.

Vystupujeme z auta s tím, že dál již půjdeme po svých. Ještě Pepovi pomáháme při couvání a domlouváme si s ním, že pro nás přijede v sedmnáct hodin. Pepa říká, že přijede jen k mostu, aby nemusel kličkovat mezi těmi balvany. Loučíme se, Pepa odjíždí.

Stoupáme po cestě vzhůru. Při pohledu do mapy zjišťuji, že jsme v nadmořské výšce dvanáct set sedmdesát metrů a na Golem Korab to máme deset a půl kilometru. Tím, že jsme nedojeli až k policejní stanici, se nám trasa oproti původnímu plánu prodlužuje o dva kilometry a další dvě stě čtyřicet výškových metrů.

Trasa na Golem Korab

Při stoupání po silnici se kocháme jednak horskou bystřinou, tekoucí po levé straně silnice, valící se přes obrovské balvany dolů do údolí, ale i výhledy na okolní strmé svahy a skály. Máme krásné počasí. Obloha je téměř vymetená a ranní chlad rychle střídá teplo.

Přicházíme k policejní stanici. Jde o zděnou budovu ve tvaru kostky, na níž vlaje makedonská vlajka. Nikde však ani noha. To co bylo v mapě označeno jako parkoviště, je zarostlá louka bez jediného auta a stopách po pneumatikách. Odtud vede na vrchol červeně značená turistická trasa. Kdo by si myslel, že se jedná o stejný způsob turistického značení jako u nás doma, či okolních státech, se šeredně mýlí! Jsou to pouze tu a tam cákance červené barvy na stromech a kamenech. Musíme dávat velký pozor, abychom nějakou značku nepřehlédli.

Po vyšlapaném chodníku stoupáme lesem. Napravo od chodníku je rokle, na jejímž dně se klikatí horská bystřina. Tomáš sestupuje na její dno a tam si pořizuje pár snímků. My mezitím pomalu stoupáme po louce, která množstvím různobarevných květů připomíná rozkvetlou botanickou zahradu. Stromů postupně ubývá a střídají je louky. Přicházíme na polní cestu, vedoucí vzhůru do svahu. Vpravo ve svahu stojí stará chalupa se sedlovou střechou. Dle dřevěných ohrad kolem dokola odhadujeme, že to bude salaš. Ovce tam ale nikde nevidíme, ani neslyšíme. Nikde ani noha.

9 / Rozkvetlá louka v NP Mavrovo
9 / Rozkvetlá louka v NP Mavrovo

Při kochání okolní nádherou, přehlížíme jednu z červených značek. Jako ovce jdou ostatní za mnou dál po polní cestě, která zabočuje vlevo a vede po vrstevnici ve svahu. Po ni jdeme asi kilometr a půl. Když dlouho nevidíme žádnou červenou značku, dívám se do mobilu na mapy.cz. Zjišťuji, že jdeme úplně špatným směrem. Místo abych se vrátil po cestě zpět, rozhoduji, že půjdeme zkratkou, neboť na mapě mi to nepřipadá daleko. Výsledný efekt to má jako v onom vtipu: „Půjdeme zkratkou, je to sice dál, ale o to horší cesta“.

10 / Horská cesta
10 / Horská cesta

Dávám povel odbočit vpravo kolmo do svahu. Sám vstupuji na svah a začínám po trávě stoupat vzhůru. Ostatní mne následují. Po chvilce už funím jak parní lokomotiva a každou chvíli se dívám do mobilu, kdy už budeme na značeném chodníku. Tečka v navigaci mi ukazuje, že už tam téměř jsme, ale ve skutečnosti jdeme furt dále a stále nic. Vyšplháme se do prudkého svahu na jeden z hřebenů a konečně se dostáváme na „náš“ turistický chodník. Před námi je sněhové pole. Nejprve se pokoušíme přejít přes něj, ale chůze v mokrém a těžkém sněhu značně vysiluje, raději ho obcházíme.

Stoupáme stále vzhůru, až na další z hřebenů a našim zrakům se otevírají výhledy jednak na skalní stěny hor Kodra Vakufi, v sousední Albánii ležící Maja Pelpenikut, ale také výhledy do údolí. Hledáme vrchol Golem Korabu a stále se nemůžeme shodnout, který to je. Jak později zjišťujeme, z onoho místa nebyl vidět.

Při stoupání přibývá sněhových polí. Na jednom z nich jsou dokonce čerstvé stopy medvěda. Chvilku jdeme v jeho stopách, ale ty se naštěstí stáčí dolů, což nás uklidňuje. Nepředpokládám, že by nás medvěd chtěl honit po horách.

Už na sobě cítím značnou únavu. Dáváme si pauzu na jídlo a pití. I po přestávce mi není o moc líp, ale pokračuji dál v chůzi. Po překonání dalších sněhových polí, jsem už tak unaven, že to chci vzdát. Robert mne však stále přesvědčuje: „To dáš“. S velkým přemáháním jdu dál. Po půl hodině si na únavu stěžuje i Hanka. Tu hlavně vyčerpávají sněhová pole. Navrhuji ji, že zůstanu s ní.

11 / Stopy medvěda
11 / Stopy medvěda

Když však Bob nalézá ve sněhových polích průchod, pokračujeme ve výstupu. Po přejití všech sněhových polí, když už vidíme vrchol Golem Korabu, se mi točí hlava, jsem již úplně „hotový“ a nemůžu dál. Robert mi nabízí, že mi ponese batoh, nejprve nechci, chvilku si ho ještě nesu, ale poté mu ho předávám. Jdu ještě kousek, ale hlava se mi točí čím dál tím více. Jsem již tak vyčerpaný, že po ujití pěti kroků musím zůstat stát, abych se vydýchal. Dostávám se do výšky dva tisíce šest set dvacet pět metrů. Jsem o devět metrů níž, než je vrchol Lomnického štítu. Již odmítám jít dál, lehám si do trávy a Robertovi oznamuji, že tady na ně počkám. Když Robert vidí, že už se mnou dál nehne, vrací mi batoh a míří za ostatními k vrcholu.

12 / Přestávka
13 / Kodra Vakufi

K vrcholu mi scházelo ujít jen čtyři sta metrů s devadesáti šesti metry stoupání. Když jsem se přestal hýbat, začíná mi být zima. Fouká totiž studený vítr. Z batohu si vytahuji fleecovou bundu a tatranku. Poté co se obleču a sním tatranku, lehám si do trávy a okamžitě usínám. Budí mne až hlasy Boba a Radka, vracejících se z vrcholu. Když ke mne přijdou, popisuji mi, jaké to nahoře bylo a ukazují mi fotky. Hanka mi dokonce pouští video pořízené na vrcholu. Moc mne mrzí, že jsem nahoru nevyšel. Asi ten co je úplně nahoře, mne potrestal za mé rozhodnutí jít zkratkou.

14 / Pod Golem Korabem
14 / Pod Golem Korabem

Zvedám se ze země a vracíme se po stejné cestě zpět. Sestup již není tak náročný jako v jiných horách jako jsou Tatry, Retezat v Rumunsku, či Pirin nebo Rila v Bulharsku, kde se jde po šutrech. Cestou zpět si užíváme výhledů, které jsme při výstupu měli za našimi zády. Procházíme sněhovými poli. Naše stopy, jsou již značně roztáté. Podle nich nám dochází, že ten medvěd musel jít jen několik minut před námi.

Procházíme kolem salaše, kterou jsme viděli při výstupu. Vcházíme na cestu a všímám si červené značky, udávající správný směr. Tedy té značky, kterou jsme přehlédli a tato chyba mne připravila o možnost stanout na nejvyšším bodu Makedonie a Albánie. Stále sestupujeme a jsme již jak pochodující stroje. Už toho mám „plné brejle“ a jak si uvědomím, že po návratu do tábora, musím ještě vařit, je mi úplně zle.

Přicházíme k policejní stanici. Tam je stále mrtvo, jen makedonská vlajka na budově plápolá ve větru. Po silnici sestupujeme dolů k mostu, kde pro nás má přijet Pepa. Je už před sedmnáctou hodinou, tedy nejvyšší čas. S Bobem přicházím k mostu jako první. Opíráme se o zábradlí a odpočíváme. Po několika málo minutách slyšíme hluk motoru, Pepa už jede. Je vidět, že zkušenosti, které získal na vojně při řízení náklaďáků zn. Ural, Zil, ale také i Tatry 815 8x8, se kterou dokonce během povodní v roce 1997 zásoboval zničené obce, mu přišly na takové cestě náramně vhod.

Pepa rovněž jako zkušený a zasloužilý milovník pěnivého moku, vědom si toho na co budeme mít chuť, v ledové vodě Radiky nachladil plechovky Radegastů a ty nám při nastupování do auta rozdává. Líčíme mu naše první dojmy. To ani nemusíme! Když vidí v jakém jsem zbědovaném stavu a slyší, co mu o výstupu líčíme, jen prohlásí : „Když vy jste tak dojebaní, tak to já bych tam určitě zdechl“ a přidává své charakteristické Chááááááááá. Sám líčí, že Petr během dne, za jeho výrazné pomoci uvařil kotel výborné zelňačky a je jí tolik, že už nemusím nic dalšího vařit. To s povděkem oceňuji.

Piva co Pepa dovezl, nám přichází náramně vhod, stejně jako zelňačka, kterou si po příjezdu dáváme. Zelňačka je hustá s bramborem a uzeným, prostě výborná, jen kapánek ostřejší. To je způsobeno tím, že při nákupu proviantu, jsem omylem místo sladké papriky vzal ostrou a jinou Petr k dispozici bohužel neměl. Za výborné uvaření zelňačky dostává Petr od nás pochvalu.

Po osvěžující koupeli v tůni Radiky, jejíž voda má asi sedm stupňů zasedáme do křesel k ohni a doplňujeme během dne ztracené tekutiny. K tomu si dáváme i něčeho ostřejšího. Během toho vyhodnocujeme události dne.

Den čtvrtý - Černý Drin I

Jako obvykle se budím před šestou hodinou. Vzhledem k dnešnímu nabitému programu, nechci mrhat čas a soukám se ze stanu, abych uvařil snídani. Obloha není blankytně modrá, jak v minulých dnech, ale šedá, což mi moc radosti nedělá. Utěšuji se ale tím, že pokud bude aspoň takto a nebude pršet, bude to dobré.

Po snídani balíme stany a děláme po sobě pořádek. Co z odpadků může shořet, to na ohni pálíme a zbytek cpeme do igelitových pytlů, abychom je mohli po cestě vyhodit do nějaké popelnice.

Před výjezdem na silnici vedoucí na Debar potkáváme skupinu českých vodáků, kteří zde jsou s brněnskou cestovní kancelář Kudrna. Zastavujeme a dáváme se s nimi do řeči. Skupinu vede Míra Jenčík, z jehož článků, které zveřejňoval na serveru http://www.raft.cz, jsem při plánování expedice čerpal. Při rozhovoru s ním, mu popisuji jaký úsek Radiky jsme sjeli a současně mu nastiňuji náš plán cesty. Zejména které řeky chceme splout a v jakých úsecích. Když dojde řeč na řeku Shkumbin, Míra nám navrhuje, že pokud jsme na Radice spluli těžké úseky, které oni vůbec nezjezdí, můžeme Shkumbin začít výše proti proudu, než mám původně v plánu. Je tam totiž pěkné peřejnaté místo, což beru na vědomí.

Po silnici č. R1202 pokračujeme ve směru na Debar, cestou si vychutnáváme pohledy na meandrující Radiku a okolní vrcholy. Řídí Petr, ale nějak mu nedochází, že řídí minibus a dle jeho stylu jízdy to vypadá, že si to šine ve sporťáku. Řeže zatáčky jako Michael Schumacher v době své největší slávy. Když se však v silnici objevuje díra, zpomalující příčný práh, či jiná nerovnost, přestože překážky zdaleka vidí, brzdí až na poslední chvíli. My v autě lítáme, jak hadr na holi. Pepa je už tak vytočený, že ho chce od řízení vyhodit.

Přijíždíme do Debaru a protože kousek za městem je již albánská hranice, využíváme výhodné ceny nafty a na benzince doplňujeme nádrž. V místním marketu dokupujeme pečivo a ovoce se zeleninou.

Projíždíme po rozbitých silnicích Debaru, kde nejčastějšími dopravními prostředky jsou povozy tažené koňmi, osly, či různé podomácku vyrobené samohyby. Dle jejich vzhledu zřejmě původně sloužily jako traktory.

Uvědomujeme si, že cestou jsme chtěli nabrat vodu do kanystrů. Po výjezdu z města vidíme, jak z boční stěny vede trubka, ze které vytéká voda. Když ale vidíme, že za stěnou je hřbitov, záhy nás přechází chuť si vodu obstarat zrovna tam.

Úzkou silnicí přijíždíme na makedonsko – albánské hranice. Nejprve nás kontrolují makedonští policisté a celníci. Po přejetí do Albánie se to samé opakuje. Na obou stranách se spokojili s předložením našich občanek a bez zbytečných kontrol můžeme pokračovat do vnitrozemí. Za hranicí vede úzká, ale poměrně slušná silnice s typickou albánskou zástavbou. Petr, který měl na navigaci nastavenou trasu jen do Debaru se začíná domáhat toho, abych mu nastavil novou trasu. Petrovi říkám, že nástupní místo je od hranic vzdálené pouze sedm kilometrů, vede tam jediná cesta a že ho na místo budu navigovat. Petr však trvá na tom, že trasu chce mít nastavenou i v navigaci připevněné na čelním skle. Nástupní místo je u obce Topojan. Při plánování trasy, jsem zjistil, že v Albánii jsou tři obce stejného názvu rozeseté po celé zemi a při zadávání do vyhledávače se mi vždy pletly. Nechci tedy do navigace zadat zrovna jiné Topojan, neboť jak znám Petra, ten je schopný proti odporu všech jet přes celou Albánii a hádat se „protože mu navigace přece ukazuje, že tam má jet!“. Nemám náladu, ani chuť to Petrovi vysvětlovat, poněvadž by to stejně nemělo smysl a raději mu říkám: „Já tě s celou navigací seru, nic ti nastavovat nebudu, budu ti říkat, kam máš jet!“. Petr sice brblá, ale nechává se vést.

V Maqvellarë přijíždíme na kruhový objezd, na něm odbočujeme vlevo. Za kruháčem pokračujeme po obdobné cestě, jaká vedla od hranic. Jedeme z kopce dolů do údolí. V jeho polovině stojí albánští policisté. Jen se na nás krátce podívají a nechávají nás projet. V důsledku nastalé dopravní situace – pohybujícího se stáda krav po silnici – je Petr nucen zastavit, než stádo přejde. Poté už přijíždíme do údolí Černého Drinu , přejedeme most a sledujeme hladinu řeky. Z kabiny auta se jeví jako líný olej.

Hledáme restauraci Panorama, kde má být nástupní místo, tu ale nenacházíme. Petr se otáčí a jede zpět. Sledujeme hladinu řeky. Petr to komentuje: „To je olej, to nemá cenu tady začínat“. K němu se přidává i Pepa. Já chci zastavit u mostu, abych zjistil, jak silný je zde proud. Petr mi však nezastavuje a pokračuje v jízdě. S vědomím, že si plánovanou trasu zkrátíme, souhlasím, že plavbu zahájíme o jedenáct kilometrů dál po proudu, kde mám nalezené další nástupní místo.

Po stejné silnici si to míříme do města Peshkopi, přes které musíme projet, abychom se dostali na nástupní místo u mostu v části zvané Kacanet. To již Pepa navigaci Petrovi nastavil, aby mohl spokojeně jet. Do Peshkopi vede úzká a klikatá silnice, je však v podstatně horším stavu, než silnice za hranicemi. Rovněž i provoz na ni je mnohem hustší a místní řidiči si s dopravními předpisy příliš hlavu nelámou. Petr za jízdy jakoukoliv díru ve vozovce a způsob jízdy každého řidiče náležitě komentuje. Vzhledem ke stavu silnice a stylu jízdy místních řidičů, nezavře hubu.

Provoz na této silnici není vůbec nic proti tomu, co vjedeme do Peshkopi. Je nedělní dopoledne a ve městě zrovna probíhají trhy. Prodejci mají své stánky s všemožným zbožím postavené podél silnice, po které jedeme. Po vozovce se kromě všelijakých vozidel, převážně značky Mercedes, pohybuje množství lidí i zvířat. Kdo by očekával, že někdo bude dodržovat dopravní značky, nebo se řídil pravidlem pravé ruky, je hodně na omylu. Platí zde pravidlo, kdo dřív vjede, ten dřív jede. A rovněž pravidlo klaksonu, ten místní řidiči používají snad i při startování.

Petrovy komentáře této dopravní situace by vydaly na celou knihu. Co ho úplně dostává, je řidič Mercedesu, který se zprava protlačí davem lidí. V úmyslu odbočit vlevo, najede napříč do vozovky a zůstává stát přes oba jízdní pruhy. Tento manévr vykolejil ale jen Petra. Ostatní řidiči jsou v klidu a trpělivě čekají, než se bude moci řidič Mercedesu zařadit do svého pruhu a když tak učiní, všichni ostatní včetně nás pokračují v jízdě. Vysvobození je, když za benzinkou Eida u sportovní haly z hlavní třídy odbočujeme vlevo. Chvilku je ještě hustší provoz, ale ten zanedlouho ustává.

Po úzké silnici sjíždíme do údolí. Protože Petrova navigace v těchto místech přestává fungovat, naviguji ho podle mapy v mobilu. Dojedeme na křižovatku dvou cest, na mapě však jedna z těch cest není vůbec vyznačena. Jen odhaduji, která cesta bude asi správná. Petrovi ukazuji na jednu z cest, aby na ni jel. Když tam najede, zjišťuji, že jedeme blbě. Petr samozřejmě můj omyl náležitě jízlivými poznámkami komentuje. Na couvání to je již daleko, proto Petr jede dál a hledá vhodný plácek na otočení. Když jej nalezne, otáčíme se a vracíme se zpět.

Na místní působíme zřejmě exotickým dojmem, neboť téměř všichni co nás potkávají, na nás mávají, či troubí.

Navádím Petra na správnou cestu a po ní se dostáváme až k řece. Dle zjištěných informací má být před mostem na pravém břehu řeky pláž s letní restaurací. Tam mám v plánu dojet a začít plavbu. Pláž s restaurací skutečně nalézáme, ale cesta, která k ní vede, je tak krkolomná, že okamžitě zavrhuji po ní na pláž sjet. Jedeme raději až k mostu. Před ním je u krajnice dostatečně široký plácek, kde se dá zaparkovat a také nafoukat lodě. Sestup k řece v tomto místě není zrovna ideální, ale ne nemožný. Rozhodujeme se, že plavbu zahájíme přímo u mostu.

15 / Kacanet (u Černého Drinu)
15 / Kacanet (u Černého Drinu)

Z kufru vykládáme tři Baraky, foukáme je a strojíme se do neoprenů. Budíme při tom náležitou pozornost jednak u přítomných dětí, ale i u projíždějících dospělých včetně pasáka koz, jenž kolem nás zrovna žene své stádo. Je zřejmé, že vodácký sport v těchto končinách není až tak obvyklý jako u nás.

Při přípravách na vyplutí ukazuji Petrovi v mapě místo, kde nás má čekat. Má to být u mostu ve Fushe Muhurr, pro jistotou mu ukazuji fotky toho místa, aby to našel.

Je jedenáct hodin, když vyplouváme. Ještě zamáváme Petrovi s Hankou a ti nám vzápětí mizí z očí. Pluji s Bobem, Pepa s Robertem a Tomáš s Radkem. Přestože hladina řeky vypadá docela olejově, její proud slušně táhne. Vzdalujeme se od mostu, údolí kolem řeky se stále rozšiřuje, přestože podle mého původního předpokladu jsme měli proplouvat soutěskou. Jelikož se mi to nějak nezdá, zastavuji, z vaku vytahuji mobil, dívám se do mapy a zjišťuji svůj velký omyl.

Tím jak jsme si chtěli zkrátit původně naplánovanou trasu a plavbu nezačali u Topojan, ale až u mostu u Kacanet, jsme se připravili o první dvě krásné soutěsky na Černém Drinu. Toto zjištění mne nesmírně žere a jsem náležitě naštvaný, že jsem se nechal zviklat a plavbu nezačal v místě, jak jsem chtěl původně. Když už jsme chtěli úsek zkrátit, mohli jsme skončit u mostu, kde jsme plavbu zahájili, nebo u mostu ve Fushe Muhurr. No co už, zpátky nepoplujeme.

Řeka protéká rozlehlým údolím. Proud se v širokém korytě často rozvětvuje do několika menších proudů vytvářejících množství ostrůvků a štěrkových polí. Po několika stech metrech se slévá zpět do jednoho proudu, aby se o kus dále obdobná scenérie opakovala. Krajina kolem řeky není nijak zajímavá. Okolo jsou louky porostlé stromy a keři, na nichž se tu a tam pasou krávy, či koně. Po stranách údolí se tyčí stěny okolních hor, zejména vpravo masív Korabu. Po vodácké stránce není řeka v těchto místech nijak obtížná, ani záludná, jen občas proud táhne na břeh. Řeka je vhodná na to, aby si Bob vyzkoušel různé záběry pádlem a zjistil, jak při nich reaguje loď.

Po dvou hodinách plavby si na jednom z ostrůvků děláme přestávku na malou svačinu. Nalézáme na něm torzo chcíplé krávy, tvoří ho již téměř holé kosti potažené kůží. Při bližší prohlídce si všímáme, že kolem krku má zatažený hrubý drát. Kousek vedle leží i mrtvý chundelatý pes. Podle stavu jeho těla tu zřejmě neleží dlouho, protože ani moc nesmrdí. Zvláštní je, že i ten pes má kolem krku smyčku ze stejného drátu jako ta mrtvá kráva. Protože nemáme potřebu blíže zjišťovat příčinu jejich smrti, a ani objasňovat, kdo, či co za jejich smrtí stojí, raději svoji pozornost zaměřujeme na skupinu výrostků na levém břehu řeky dál po proudu. Oni totiž hlasitě nad něčím diskutují, přitom divoce gestikulující rukama a současně se dívají do jednoho místa v řece. Vzápětí se ozývá silný výbuch a z hladiny řeky, v místě do kterého se tak upřeně dívali, se do výše zvedá sloupec vody. Kapky vody ještě ani nedopadly zpět na hladinu a výrostci se vrhají do proudu řeky, vytváří v ní rojnici a do rukou chytají výbuchem omráčené ryby, nyní plující na hladině a házejí je na břeh. Teprve teď poznáváme, že to jsou rybáři lovící za pomocí dynamitu, či jiné trhaviny. Ani nechceme domýšlet, co se nám mohlo stát, kdybychom v okamžiku výbuchu, v těch místech pluli na lodích.

Sledujeme dál počínání svérázných rybářů a očekáváme další výbuch. Už chceme pokračovat, ale máme obavy, abychom nevypluli v době, když do řeky opět hodí dynamit. Nakonec to riskujeme, nasedáme do lodí a vyplouváme. Když proplouváme kolem výrostků, mávají na nás a zdraví. Jeden z nich na nás anglicky volá „Number one“ a při tom zvedá palec vzhůru. I já chápu, že nám říká, že jsme jedničky. Dynamit ani kámen po nás nikdo nehodil, můžeme proto v klidu pokračovat v plavbě.

Za krátko připlouváme k mostu u Fushe Muhurr, místo poznávám podle fotek, co jsem si vygooglil. U mostu nás již netrpělivě očekává Petr s Hankou. Petr barvitě líčí opětovný průjezd Peshkopi a cestu vedoucí k mostu. Nezdržujeme se ale dlouho a odplouváme. Mám v plánu doplout až do Arrasu, kde doneseme lodě až k pstružím sádkám, tam přespíme a druhého dne odtamtud budeme pokračovat v plavbě. Orientační bod má být lanový most, který by se podle mapy a fotek na googlu měl nacházet před Arrasem. Petr seznámený s tímto plánem jede s Hankou autem po břehu a my na lodích po proudu řeky. Plavba od tohoto místa je už víceméně nudná a jednotvárná a navíc se začíná zvedat protivítr.

Asi v polovině trasy mezi Fushe Muhurr a Arrasem, u levostranného přítoku říčky, jejíž jméno se mi nepodařilo dohledat, vede přes řeku lanová lávka pro pěší. Tady už nás netrpělivě vyčkávají Petr s Hankou. Zastavujeme nedaleko nich a jdu za Petrem. „Tady už jsme v Arrasu. Tady už končíte!“ Volá na mne. I když je most podobný tomu z fotek co jsem našel na googlu, jeho okolí vypadá zcela jinak. Zejména mi schází štěrkové lavice a široké údolí.

Jdu do auta, z palubní desky si beru šanon, kde mám fotku okolí Arrasu. Nalistuji ji a ukazuji Petrovi: „Dívej, na to široké údolí a na ty štěrkové lavice, Kde to tady máš!? Navíc ty stromy.“ A rukou ukazuji na vzrostlé stromy všude dokola. „Ne, my jsme v Arrasu, jak jsme tu jeli, já jsem se jednoho místního ptal“. Stále mne přesvědčuje Petr. Vytahuji proto z vaku svůj mobil, spouštím mapy.cz a vidím, že do Arrasu k ústí řeky Sety nám schází dobrých pět kilometrů. Petr na mapu hledí jak tele na vrata a stejně tomu nevěří. Vzápětí opakovaně volá Hanku, stojící v té chvíli na lanové lávce a fotí si okolí. „Hanko!!! Hanko !!! Jak se neozývá. Naštvaně zakleje. „Kurva, kde zas je!!!“ … „Hanko!!! Hanko!!! Když Hanka k němu konečně přichází, úkoluje ji, aby mu z auta, vedle něhož celou dobu stojí, donesla jeho mobil. Když to Hanka učiní, zapíná si v něm mapy.cz a zjišťuje, že se skutečně nachází na místě, které jsem mu ukazoval ve své mapě. Po výměně názorů odnášíme Baraky zpět k řece a plujeme dál k Arrasu.

Protivítr čím dál víc zesiluje a pádlování je o to víc obtížnější. Vítr posléze zesílí natolik, že začíná tvořit vlny jak na moři a ty nás tlačí dokonce proti proudu řeky. Pádlujeme jak šílení, ale dopředu se posunujeme jen nepatrně. Když už jsme z pádlování úplně vyřízení, zastavujeme, bereme Baraky za madla a raději je neseme po břehu. Po souši se pohybujeme rychleji, než při pádlování proti tomu hroznému větru.

Když vítr kapánek poleví, pokládáme lodě opět na vodu a kousek zase plujeme. Takto se dostáváme až k novému betonovému mostu, nacházejícímu se před samotným Arrasem. U něj nás již očekává Petr s Hankou.

První splutý úsek Černého Drinu
První splutý úsek Černého Drinu

Se značným úsilím dopádlujeme až k mostu, kde do prudkého svahu vynášíme naše Baraky a pokládáme je na cestu vedle auta. Vítr je ale tak silný, že s loděmi hází, jak s listy papíru. Aby nedošlo k jejich poškození, ještě mokré a špinavé je vyfukujeme a rychle balíme. Petr mezitím hlásí, že pstruží sádky, kde jsem plánoval povečeřet a přespat, jsou od Černého Drinu daleko a s loděmi bychom se pěkně prošli. Současně pronáší jízlivé poznámky, v níž se pozastavuje nad tím, jak jsem to mohl takhle nesmyslně naplánovat. Je zbytečné s ním o tom polemizovat. Stejně by nepochopil, že jsem k tomu místu, jakož i k samotné řece zjistil jen velmi kusé informace. Měl jsem zjištěno jen to, že v Arrasu někde u přítoku Černého Drinu jsou pstruží sádky. Kozláci, kteří do Arrasu dopluli po Černém Drinu, tam i loděmi došli pěšky. Bohužel nepopisovali, jaká to byla vzdálenost. Bohužel jsme jeli do neprobádaných míst. Petr asi zapomněl na mé upozornění uvedené v itineráři: „Nejedná se o běžný zájezd, ale o expedici“. Pokud bych organizoval výlet na Nežárku, zjistil bych mu, co v které hospodě vaří, včetně menstruačního cyklu servírek!

Vytočený pomáhám balit lodě. Přímo v neoprenech sedáme do Transitu a odjíždíme k pstružím sádkám. Jedeme po levém břehu řeky po příšerné nezpevněná polní cestě. Ve skutečnosti jde jen o buldozerem vyhrnutý a uježděný pás zeminy. Máme štěstí, že je docela sucho. V případě deště by se z cesty stala blátivá strouha, v níž bychom s naším Transitem určitě uvízli. Nevím, jestli by nám pomohly sněhové řetězy, které si sebou vezeme.

Stoupáme do prudkého svahu. Modlím se, aby to Transit vyjel. Petr však jako bývalý lesák, má s jízdou v podobných terénech velké zkušenosti. Zařadil jedničku a s plným plynem se škrábe nahoru. Přestože Transit má jen přední náhon, vyjíždí na vrchol toho hrozného kopce. Tam je již o něco lepší cesta. Není sice zpevněná, ale už je kapánek širší a lépe uježděná.

Projíždíme kolem místní školy, působící dojmem vybydleného baráku. Od školy jsou už vidět bazény pstružích sádek. Odbočujeme z „hlavní silnice“ vpravo a přijíždíme na velký plac sloužící jako parkoviště. Živý plot na levé straně ohraničuje pozemek s malým domečkem s kulatou terasou po celém jeho obvodu. Na pozemku stojí několik malých altánků se střechami z rákosí a jeden velký kruhový altán s kulatým stolem a lavicemi. Celé to vypadá opuštěně. Samotné pstruží sádky jsou na vedlejším oploceném pozemku. Vstup do nich vede přímo z parkoviště, kde stojíme.

Předpokládáme, že restaurace bude v areálu sádek. Dřevěnými vraty vcházíme dovnitř. Vlevo za nimi jsou samotné sádky. Tvoří je osm čtyřicet metrů dlouhých betonových nádrží. Z levé strany od řeky Sety k nim vede strouha přivádějící vodu. V horní části voda ze strouhy vtéká do první nádrže, kde se čeří na zabetonovaných balvanech a takto okysličená vtéká do jednotlivých nádrží. V nich se to jen hemží nádhernými pstruhy. V levém protějším rohu pozemku stojí moc hezký patrový roubený dům se sedlovou střechou zelené barvy. Před ním je postavený dřevěný altán a naproti sádkám jsou nízké hospodářské budovy. Přicházím blíž k domu. Vychází od něj muž ve věku kolem třiceti let a jen vyštěkne: „Privat!“. Z jeho slov a výrazu jeho tváře je zřejmé, že jsme na soukromém pozemku a máme odejít. Na můj dotaz, zda je tady restaurace jen rukou ukazuje směrem k sousednímu pozemku s malým domečkem, kde parkujeme. Usuzuji, že ten malý domeček, bude restaurace.

16 / Škola v Arrasu
16 / Škola v Arrasu

Vracíme se zpět na parkoviště. Zrovna tam přijíždí auto a z něj vystupuje několik mužů, mezi nimi i dva mladíci hovořící kapánek anglicky. Bob s Petrem se s nimi dávají do řeči. Domlouvají se, že nám připraví večeři, konkrétně usmaží pstruhy a souhlasí s tím, že u restaurace můžeme i přenocovat. Když se jednoho z mladíků zeptáme, kde si můžeme postavit stany, jen tak máchne rukou do prostoru. Jeho gestu rozumíme, že je můžeme postavit, kde se nám zlíbí. Oni to prostě neřeší a dokonce ani nežádají za přenocování zaplatit. Postačuje jim, když u nich povečeříme. Vzápětí se albánští výrostci dávají do úklidu pozemku restaurace. Z chodníků zametají stonky rákosu, napadaných ze střech altánků. Podle toho jak to zde vypadá, usuzujeme, že tuto sezónu tady budeme prvními hosty.

O stavění našeho stanu, roztažení karimatek a spacáků se stará Tomáš. Já s Pepou zasedáme do altánu a ochutnáváme zdejší pivo – Tiranu. Pozorujeme při tom počínání ostatních při stavění stanů, zejména Petra. Kromě něj už máme všichni stany postavené, s Pepou si už dáváme třetí Tiranu a Petr stále staví svůj stan. Při jeho stavbě totiž náležitě vysvětluje Hance, jak se to správně dělá. Názorně natahuje šňůry, šponuje tropiko a do kamenité půdy pečlivě zatlouká kolíky. Stan má postavený přesně podle příručky. Jeho počínání nás nechává naprosto v klidu, neboť tím nyní nikoho nezdržuje.

17 / Restaurace v Arrasu
17 / Restaurace v Arrasu

Já jsem ale zvědavý na stav silnice kolem řeky, kudy ji chceme zítra projíždět. Beru mapu, slovníček s albánskými frázemi a jdu se na to zeptat jednoho z mladíků. Ukazuji mu na přeloženou frázi: „Je tady ta cesta průjezdná?“ Přitom prstem ukazuji do mapy na silnici kolem řeky a vzápětí ukazuji na naše auto, aby pochopil, čím tam chceme jet. Zřejmě to pochopil a souhlasně kýve hlavou, že je cesta průjezdná.

Z kuchyně restaurace se již line vůně smažených ryb a hranolků. Nám hladovým se sbíhají sliny. Jeden s mladíků přichází do altánu a prostírá stůl papírovými ubrusy. Netrvá to již dlouho a albánští kluci začínají na stůl servírovat večeři. Každému z nás přináší na bílém porcelánovém talíři ve tvaru ryby pstruha, velkého přes celý talíř. Po stranách talíře leží tlusté bramborové hranolky, na kolečka nakrájená syrová okurka a rajčata, nakrájené zelné listy s pórkem, naložené zelené olivy včetně kusu balkánského sýra. K tomu pokládají na stůl ošatky bílého nakrájeného chleba, mísu šopského salátu a dózy s olivovým olejem.

Vše vypadá úžasně a ještě lépe to chutná. Pstruh je výborně propečen, křupavé hranolky a chutná obloha, prostě úžasné. Jde o příjemnou změnu po stravování v polních podmínkách. Hanka si k tomu objednává rovněž výborné makedonské červené víno. My chlapi večeři náležitě zaléváme „Tiranou“ společně s naší pálenkou.

Při placení se ale nemůžeme dopočítat, protože těm klukům moc nerozumíme. Žádáme je, ať nám požadovanou cenu napíšou. Oni na ubrus čmárají cifry, ale mají tam nějak moc nul. Později pochopíme, že k požadované cifře připisují nulu. Proč, to jsme nepochopili. Nakonec se dopočítáváme. Za vše platím devět tisíc Leki.

18 / Pstruh
18 / Pstruh

Albánští kluci poté co ze stolu sklidili nádobí, se pokouší na parkovišti zprovoznit motorku. Jak se jim stále nedaří, přichází jim na pomoc Robert a motorka je rázem pojízdná.

Kluci pak začínají mezi sebou hrát fotbal a přizývají k němu Tomáše s Radkem. My staří kmeti se ale nepouštíme do žádných větších akcí a raději dál v klidu sedíme v altánu a věnujeme se „Tiraně“ a filosofickým diskuzím.

My co jsme pádlovali proti větru, jsme dost unaveni, postupně z altánu odcházíme, zalézáme do stanů a rychle usínáme.

Trasa, Radika – Arras (2 – most; 3 – nástupní místo; 4 – most ve Fushë Muhurr; 5 – výstupní místo)
Trasa, Radika – Arras (2 – most; 3 – nástupní místo; 4 – most ve Fushë Muhurr; 5 – výstupní místo)

Den pátý - Černý Drin II

Budím se ve svoji obvyklou hodinu před šestou ráno. Chvilku se ještě převaluji, ale když nemohu opět usnout, vylézám ze stanu ven. Kouknu na nebe, honí se tam sice mraky, ale na déšť to nevypadá. Pomocí zahradní hadice vykonám ranní hygienu a odcházím k autu připravit snídani – lečo s klobásou.

Při kávě a čaji se upřesňuje harmonogram dne. Máme v plánu splout druhou část Černého Drinu. Z těch mála informací, které jsem k tomuto úseku zjistil, vím, že máme proplout dvěma soutěskami. Poslední z nich je zcela nepřístupná ze silnice a daný úsek má být podstatně obtížnější než ten, který jsme jeli včera. Mají tam být rychlé peřeje s velkými vlnami obtížnosti WW III. Na bezpečné splutí tohoto úseku je již potřeba mít dostatečné zkušenosti.

Cesta kolem řeky k nástupnímu i výstupnímu místu má být podobná té, po které jsme do Arrasu přijeli. Je zapotřebí, aby auto řídil zkušený řidič a k ruce měl dalšího chlapa. Tohoto úkolu se ujímají Robert s Bobem. Robert jako řidič a Bob jako jeho pomocník a kameraman. Rozdělujeme si posádky. Já popluji s Tomášem, Pepa s Radkem a Petr s Hankou.

Po snídani odchází Hanka umýt nádobí, my ostatní balíme. Při tom na obzoru nad štíty pohoří Korab obdivujeme světelný úkaz, jenž nám předvádí vycházející slunce. Šikmé paprsky pronikají mezerami mraků, vytváří v oparu doslova svatozář.

19 / Svatozář
19 / Svatozář

Jelikož i za Arrasem má řeka obdobný nudný charakter, hodláme zahájit plavbu až u mostu před třetí soutěskou.

Z parkoviště u restaurace vyjíždíme zpět na cestu, po ní pokračujeme dál podél řeky Seta. Projíždíme mezi domy Arrasu. Kdo by si představoval zástavbu jako na vesnicích někde v podhůří zemích Českých, je na omylu. Jde většinou o polorozpadlé domy s nepořádkem okolo. Avšak téměř na každém druhém domě vlaje albánská vlajka – černý dvouhlavý orel na červeném podkladu. Na silnici okamžitě poznáváme, že už je všední den. Po prašné cestě totiž jezdí mnohem více aut a náklaďáků než včera.

Jedeme po pravé straně řeky Sety, proti jejímu proudu. Cesta se poté stáčí vpravo, přejíždíme most nad řekou, za ním odbočujeme vpravo a po úpatí protějšího svahu pokračujeme směrem k Černému Drinu. Odsud máme krásné výhledy, jednak na samotný Arras, na protější hřebeny pohoří Korab, ale rovněž na koryto řeky Seta. Ta před ústím do Černého Drinu vytváří širokou deltu. Pod silničním mostem, je řečiště široké jen 10 metrů, ale o dvě stě metrů dál po proudu se její štěrkové koryto mohutně rozšiřuje. Před samotným ústím do Černého Drinu je delta široká téměř čtyři sta metrů. I přes jeho značnou šířku se v něm nyní klikatí říčka široká pouhých pět metrů. Jelikož řečiště není zarostlé vegetací, musela v něm nedávno z okolních hor slušně hrnout voda.

Obdobná scenérie se objevuje i druhé straně Černého Drinu, přímo naproti delty Sety. Tam se totiž vlévá další řeka a její delta je u ústí široká dokonce sedm set metrů.

20 / Ústí Sety do Černého Drinu
20 / Ústí Sety do Černého Drinu

Po kilometru a půl od mostu se silnice stáčí vlevo a vede po úbočí hřebenu hory Mustafaj, jehož vrcholky se vypínají do výše třinácti set metrů a vytváří levý břeh Černého Drinu. Pravý břeh zatím tvoří široké údolí. Ale s přibývajícími ujetými metry, se postupně zužuje.

Každou chvilku se míjíme s dodávkami a minibusy, převážející zejména ženy oblečené v tradičních muslimských dlouhých šatech černé barvy s šátky na hlavách. Mnohdy to vypadá, že řidič ve svém autě převáží hromadu černých pytlů. Téměř všichni protijedoucí řidiči nás vřele zdraví, ženy však nikoliv.

21 / Zdravení se
21 / Zdravení se

Po šesti a půl kilometrech přijíždíme k vytyčenému mostu. Jde o kovový most na třech betonových pilířích dlouhý sto čtyřicet metrů, s dřevěnými trámy na mostním svršku.

U mostu zastavujeme a odcházíme se podívat, jaký je zde přístup k řece. Přímo u mostu je sestup k hladině dost krkolomný. Rozhodujeme se přejet přes most a zjistit, jak to vypadá na druhé straně. Kromě mne, Roberta a Boba jdou ostatní přes most pěšky. Nasedáme zpět do auta a na druhou stranu pomaličku jedeme. Most sice vrže a skřípe, ale bezpečně drží.

228 / Most přes Černý Drin
22 / Most přes Černý Drin

Bezprostředně za mostem zastavujeme a místo si prohlížíme. I zde je sestup k řece krkolomný.

Při pohledu proti proudu řeky, ve vzdálenosti tři sta metrů vidíme slibně vypadající místo. Vedle cesty je dostatečně široký pás na odstavení auta a od něj vede k řece mírně se svažující chodník. Tam by šlo zahájit plavbu. Jedeme tam.

23 / Nástupní místo u Černého Drinu
23 / Nástupní místo u Černého Drinu

Máme docela slušný čas, je teprve čtvrť na devět, když tam vystupujeme. Aby to bylo ještě lepší, z mraků vykouklo sluníčko a začíná hezky hřát.

Z kufru vykládáme lodě, vaky s neopreny, které na sluníčku už začínají slušně „vonět“ a postupně se připravujeme na vyplutí. Pepa při foukání ruční pumpou brblá, že jsem si měl pořídit elektrické foukadlo.

Při přípravách slyšíme ze strany od soutěsky zvuk přijíždějících motorek. Po cestě na levém břehu jedou tři motorkáři na endurech a zastavují u mostu. I když mají stále nastartované motory, po hladině se nesou jejich hlasy. Slyšíme, že mezi sebou hovoří česky. Motorkáři se vzápětí rozjíždějí, přejíždějí přes most a jedou k nám. Na naše mávání zastavují.

Jsou to tři chlapi ve věku kolem padesáti let v těžkých silně zaprášených motorkářských kombinézách. Každý má motorku ověšenou kufry, rezervními koly, či pneumatikami a náhradními díly. Při rozhovoru s nimi zjišťujeme, že jsou z Prahy a jedou napříč Albánii.

Ihned od nich sonduji, po jaké cestě přijeli. Odpovídají, že jeli podél řeky, po stejné cestě, po které máme v plánu jet my. Na mé dotazy v jakém stavu ta cesta je a zda je průjezdná i pro našeho Transita odpovídají, že její stav je zhruba stejný jako v těchto místech. Dodávají, že z opatrností a dostatečnou řidičskou zručností po ní projede i Transit. To je potěšující zpráva. Po rozloučení s námi startují své stroje a odjíždějí. My pokračujeme ve svých přípravách.

Po chodníku vyšlapaném od ovcí a krav snášíme lodě k řece. Před devátou hodinou nasedáme do lodí, na Boba a Roberta voláme nezbytné vodácké Ahoooooooj a vyplouváme. Podplouváme pod mostem a pokračujeme dál na sever směrem k obci Luglej. Hladina řeky je v těchto místech široká třicet metrů je i dost hluboká. Mnohdy ani nedosáhnu svým sto sedmdesát centimetrů dlouhým pádlem na dno. Kolem řeky je stále poměrně široké údolí s políčky a pastvinami, na nichž se v poklidu popásá dobytek. Břehy bezprostředně kolem řeky jsou porostlé vrbičkami a jinými listnatými stromy, jejichž větve se naklání nad hladinou. Proud Černého Drinu má slušný tah a naše lodě i bez pádlování v něm svižně nesou. Řeka v údolí jen mírně meandruje, nejsou zde žádné peřeje, ani náročná místa. Můžeme proto polevit v ostražitosti a necháváme se jen unášet proudem. Po šesti kilometrech plavby za obcí Luglej se levý břeh začíná podstatně zvedat a údolí se rozkládá jen na pravém břehu řeky.

Vplouváme do levotočivé zátočiny a někde před námi slyšíme šumění valící se vody. Po vyplutí ze zátočiny se koryto úží, hlavní proud směřuje vlevo a kousek dál jsou vidět zpěněné vlny. Rázem je po vegetu. Zaklekáváme s Tomem do lodi a já si pro jistou fixačními popruhy přivazuji kolena. Na pravé straně je mělčina a navíc z hladiny ční velké ostré balvany. Hlavní proud stále vede podél levého břehu, kde ční další velký ostrý balvan. Vedle něj vpravo je asi metrový stupeň, za kterým se z pravé i levé strany stékají proudnice a jak o sebe narážejí, vytváří zpěněné vlny. Plujeme metr a půl vpravo od balvanu po jazyku vlny. Když se dostaneme na úroveň balvanu, teprve vidíme, že vpravo za ním se nacházejí další dva menší kameny, čeřící hladinu. Pokračujeme stále po proudnici směřující vlevo do zpěněných vln. Zprava do nás tlačí proud a vytáčí příď vpravo. Na nastalou situaci okamžitě reaguje Tomáš a rychlými přítahy ji pomáhá srovnat do požadovaného směru. Zbývající část peřeje s lehkým pohupováním po vrcholcích zpěněných vln bez problémů proplouváme. Na konci peřeje se s pravé strany do Černého Drinu vlévá další neznámá řeka. Za soutokem zůstáváme stát vpravo u štěrkové lavice a sledujeme počínání ostatních.

Stejně jako my najíždí do peřeje Pepa s Radkem, zkušeně ji proplouvají a zastavují vedle nás. Nakonec do peřeje vplouvá Petrova Baraka. Příď lodi kde sedí drobná a lehká Hanka ve vlnách skáče nahoru a dolů jako na trampolíně. Hanka má velké problémy se vůbec na sedačce udržet. Když k nám doplují, krátce si vyměníme dojmy z první peřeje a plujeme dál.

U soutoku široké údolí končí a Černý Drin nyní protéká mezi oválnými kopci, týčícími se po jeho stranách. Okolní svahy jsou načervenalé barvy zčásti porostlé vegetací. Cesta, po které nás doprovází Robert s Bobem, vede vysoko nad řekou ve svahu na levém břehu. Koryto řeky se maličko zúžilo, mezi svahy okolních hor se začíná klikatit a současně přibývá vlnek.

Po dalším kilometru připlováme k prudké levotočivé zátočině. Nemáme ale dostatečnou rychlost a proud nás vynáší na skálu. S Tomášem ze všech sil pádlujeme, ať na té skále, respektive pod ní nezůstaneme. Vynaložené úsilí se vyplácí a bez ztráty kytičky kolem hrozivě vypadající skály proplouváme. Následuje podobný, kilometr dlouhý úsek mírných zákrut. Poučeni, nabíráme před dalšími obdobných místy rychlost a nebezpečná místa bezpečně proplouváme.

Řečiště se znovu zužuje. Jehož šířku odhaduji na osmnáct metrů. Zde je úsek se slušnými vlnami, přes jejich zpěněné hřbety proplouváme. Aby nás náhodou nějaká zlobivá vlnka nevykopla ze sedla, dávám na radu Petra a při průjezdu obtížnými úseky si na hladinu na plocho pokládám list pádla a když se loď nebezpečně zakymácí, opírám se o něj a udržuji tím loď ve stabilitě. Stejné doporučení dávám i Tomáši. V divokých vlnách zjišťuji, že to je fakt dobrá vychytávka a obtížné úseky bez ztráty bodu proplouváme. Zpětně mi dochází, že nepoužívání tohoto jednoduchého fíglu, mne v minulosti stálo mnoho nedobrovolných koupelí, často spojenými s masážemi o šutry. I když nerad, musím uznat, že i ten Petr občas dává dobré rady.

Baraky si v těch peřejích a vlnách vedou opravdu skvěle. Nedovedu si představit, sjíždět takový úsek řeky na plastové kánoi jako je Vydra, Agara, či jiných podobných. Plastové lodě jsou sice rychlejší a snáz ovladatelnější, ale na druhou stranu neodpouští chyby jezdce. Stačí neopatrné najetí na nevelký kámen, nebo opření se o břeh či o skálu a z posádky lodi jsou rázem nedobrovolní „plaváčci“. To Baraka obdobné situace bez větších problémů překonává, protože nafoukané válce nárazy tlumí a trup lodi se nerovnostem přizpůsobuje. Nebezpečím pro Baraku jsou však ostré předměty, které mohou její trup roztrhnout. Avšak největší výhodou Baraky na divoké vodě oproti plastovým lodím je vylévací rukáv umístěný v zadu lodi. Při průjezdu peřejemi se totiž dostává do lodi velké množství vody a pokud loď není vylévacím rukávem, či samovylévacím dnem opatřena, zalije se vodou a stává se špatně ovladatelnou, nebo se rovnou potopí. Vylévacím rukávem, umístěným v zadní části lodi voda sama rychle odtéká, usnadňuje to ovládání lodi, bez nutnosti za každou peřejí zastavovat a vylévat z ní vodu.

Tok řeky se nyní stáčí prudce vlevo a následuje čtyřicet metrů dlouhá peřej s velkými vlnami. Najíždíme do ní středem, vlny s námi sice házejí, jako by nás Černý Jelen chtěl vykopnout ze sedla, ale my zůstáváme pevně zakleknutí a peřej proplouváme. V těchto peřejnatých místech každou chvilku zezadu slyšíme Petrovo „Tááááák néééééééé !!!“ tedy jeho reakce na Hanku, která neplní pokyny dle jeho představ. Podle četnosti výkřiků „Tááááák néééééééé !!!“ by šlo stanovit i obtížnost řeky.

Řečiště se nyní rozšiřuje a následuje půl kilometru dlouhého klidného úseku s rychlým proudem. S Tomášem přibrzďujeme, aby nás i ostatní dopluli. Okolní kopce již řeku pevněji semkly do soutěsky široké pouhých jedenácti metrů s peřejí s velkými vlnami. Projíždíme ji středem. Vlny sice vytáčí příď vpravo, ale Tomáš ji rychlými přítahy pomáhá udržet v požadovaném směru. Po vyjetí z těch velkých vln vplouváme do sto dvacet metrů dlouhého úseku s řadou menších vlnek, jimiž se necháme příjemně pohoupat.

Následuje poměrně klidný úsek vedoucí mezi vysokými skalami. Řečiště se zužuje, vjíždíme do levé zákruty se zpěněným místem a proudem tlačícím na skálu u pravého břehu. Přestože peřeje v těchto místech nejsou, nás proud stále táhne na skály podél pravého břehu. Po průjezdu kolem nich nás chytá pořádný vracák , táhnoucí naši loď zpět. Ze všech sil pádlujeme, abychom se z něj dostali. Musíme vynaložit hodně úsilí, aby nás pustil.

Když do vracáku najede Petr, řve na Hanku „Zaber vracák!!“. Hanka celá zblblá ze všech jeho možných i nemožných pokynů, povelů a doporučení, přestává pádlovat a uvažuje, co je to za povel „zaber vracák“ a co má vlastně udělat, aby byl Petr dostatečně spokojený. Jejich loď proud okamžitě vytáčí bokem a přídí se zapichují do skály. Petr naštěstí drží rovnováhu a řve „Zaber!!!, Zaber!!!“. Hanka se rychle vzpamatuje, začíná pádlovat a daří se jim z nebezpečného úseku vyjet.

Následuje tři sta metrů klidného úseku, necháváme se unášet proudem a odpočíváme. Na jeho konci se řečiště stáčí mírně vpravo, zužuje na šířku pouhým devíti metrů a následuje dvoumetrový stupeň s velkými vlnami a válcem . Ze všech sil pádlujeme, abychom nabrali co největší rychlost a současně do vln najeli rovně, aby nás nevykoply a také rychle přejeli válec, aby nás nevcucl. Najíždíme středem a padáme mezi vysoké vlny. Hned první vlna nám prudce vykopává příď naší Baraky vzhůru a nebýt toho, že Tomáš je v lodi pevně zakleknutý, katapultovalo by ho to ven. Následuje několik dalších takových skoků. V mžiku máme plnou loď vody. I přes to divoký úsek bez úhony zvládáme. Dál proplováme již menšími vlnami této stometrové peřeje, jejíž obtížnost odhaduji na WW III+.

Následuje pětisetmetrový úsek se slušným tahem a menšími vlnami. Klidnějšího úseku využíváme k načerpání sil a nabraná voda může z lodi vytéct. S ostatními, kteří nás dopluli, se domlouváme, že pokud to jen bude trochu možné, zastavíme, aby si Hanka mohla odpočinout, neboť je už z pádlování úplně vyčerpaná. Další kilometr to však nejde. Proplováme dalšími třemi peřejemi. V relativně klidných úsecích mezi nimi není žádné vhodné místo na zastavení. Divoký úsek zakončuje jedenáct metrů dlouhá peřej. Za ní se řeka již uklidňuje, můžeme zastavit k přestávce. Z vaku vytahuji tatranky a všem je rozdávám. Všichni jsme z řeky naprosto nadšení. Po krátkém odpočinku můžeme pokračovat.

Údolí se opět rozšiřuje, řeka se pomalu uklidňuje a další 4 kilometry plujeme po docela klidné, ale rychlé hladině. Úsek končí až k mostu nacházející se před ústím kaňonu Skavicë, kde nás již netrpělivě očekávají Robert a Bob.

Zastavujeme za mostem, vytahujeme Baraky na břeh a prudkým svahem stoupáme k autu, stojícímu na krajnici. Z lednice vytahuji tyčku salámu a ten s chlebem ostatním rozdávám na svačinu. Při jídle si vyměňujeme dojmy s Robertem a Bobem, kteří jsou stejně jako my nadšeni výhledy na řeku v údolí.

Odpočati a posilnění vplouváme do skalnatého kaňonu Skavicë přístupného jen z řeky. Po obou stranách se tyčí rozeklané stěny šedých skal, mezi nimiž se líně klikatí modrozelená řeka. Protože je v těchto místech klidná, pomaličku se necháváme unášet proudem a plnými doušky si tu nádheru vychutnáváme.

24 / Začátek kaňonu Skävice
24 / Začátek kaňonu Skävice

Proud se začíná zrychlovat a nebezpečně nás vynáší na skály. Není čas se tolik kochat a je zapotřebí pádlovat. Po kilometru se zleva do Černého Drinu vlévá říčka přitékající z další skalnaté soutěsky. Vzpomenu si na Kozláky, kteří šli soutěsku pěšky prozkoumat. My je ale následovat nehodláme. V neoprenových botech by se nám šlo po kamenech špatně.

V polovině kaňonu v mírně pravotočivé zákrutě v úrovni hladiny vidíme jeskyni. Ze zvědavosti, k nevoli Tomáše k ní najíždím blíž. Při pohledu dovnitř vidím, že nejde ani o jeskyni, ale spíš o skalní převis. Když se od ústí „jeskyně“ pokoušíme dostat pryč, chytá nás silný „vracák“ a táhne nás zpět dovnitř. Ze všech sil pádlujeme, ale „vracák“ nás ne a ne pustit. Na klidné hladině bychom při vyvinutí takového úsilí uháněli jako motorový člun, ale v tom vracáku se posunujeme jen o centimetry. I po těch centimetrech se dostáváme do hlavního proudu, který nám pomáhá se z „vracáku“ dostat. Ani nechci domyslet, co by se mohlo stát, kdyby nás ten zpětný proud vtáhl pod skálu.

25 / V kaňonu Skävice
25 / V kaňonu Skävice

Kaňon má stále stejný charakter. Vysoké bílé skály střídají malé štěrkové plážičky, na nich lze zastavit a odpočinout si. Toho ale moc nevyužíváme a pomalu plujeme dál. Po pěti a půl kilometrech plavby soutěskou šedé skály postupně střídají kopce hnědé barvy, což naznačuje, že kaňon již pomalu končí. Začínám vyhlížet první orientační bod, most vedle skály ve tvaru homole.

26 / Most na konci kaňonu Skavicë (se skálou ve tvaru homole)
26 / Most na konci kaňonu Skavicë (se skálou ve tvaru homole)

Soutěska se úží, proud kapánek zrychluje a na hladině tvoří menší vlny. Ve vlnkách připlouváme k mostu, vedle něj vpravo se týčí skála ve tvaru homole. Podle fotek co jsem si vygooglil místo bezpečně poznávám. Volám na ostatní, že za jeden a půl kilometru budeme končit. Za mostem se údolí zase o něco rozšiřuje a následuje poměrně rovný úsek. Po dalších sedmi stech metrech se řeka mírně stáčí vpravo a následuje další dlouhý rovný úsekem. Odtud již vidíme na protějším svahu pod stromy zaparkovaného našeho Transita.

Zastavujeme před ústím potoka či spíše horské bystřiny s názvem Bushtricës, vlévajícího se do řeky zprava. Místo vypadá přesně tak, jako fotografiích, které jsem měl k dispozici. Jde o malebné údolí u soutoku řek. Ze strany odkud jsme připluli, pravý břeh řeky lemuje prašná cesta. Před potokem zahýbá vpravo a dalších sto metrů vede podél potoka. Následně se stačí vlevo na malý most vedoucí přes potok. Za mostem se lomí vlevo, aby dál vedla kolem řeky po proudu a poté vzhůru do kopců. Za ústím potoka je louka, na níž se pasou krávy a koně. Uprostřed louky stojí polorozpadlá kamenná budova. Snad je to bývalý přístřešek pro pasáka dobytka. Po levé straně cesty jsou vzrostlé stromy, pod nimiž stojí náš zaparkovaný Transit. Bob s kamerou v ruce stojí na druhé straně potoka a dokumentuje náš příjezd.

27 / Černý Drin, výstupní místo
28 / Černý Drin, konec plavby

S Tomášem připlouváme jako první, za námi pluje Pepa s Radkem a naši skupinu uzavírá Petr s Hankou. Vystupujeme z lodí, bereme je za madla a brodíme se potokem na druhou stranu směrem k louce, kde stojí Bob. Proud v potoku je docela silný. Máme co dělat, aby nám nepodrazil nohy. Opatrně přecházíme na druhý břeh. Po šutrech se drápeme nahoru na louku. To již slušně praží sluníčko, na květen je docela vedro. Pokládáme lodě na louku, aby na sluníčku uschly.

Druhý splutý úsek Černého Drinu
Druhý splutý úsek Černého Drinu

Kvapně se soukám z neoprenu. Je těsně po 13 hodině, super čas. Na základě tak dobrého času se rozhoduji, že zde nebudeme tábořit, jak jsem původně zamýšlel. Což je sice škoda, neboť je to nádherné místo a na táboření jak stvořené. Ale pouze tady poobědváme a přesuneme se k řece Shkumbini.

Již v suchém jdu připravovat oběd. Otevírám dveře kufru, vytahuji z něj přepravky a nosím si je do stínu pod stromy. U toho si všímám, že kousek pod autem jsou dva hroby. Na jednom z nich leží čerstvé věnce a hlína ještě ani nestačila sednout.

Společnými silami vaříme oběd. Já vařím polévku, Bob s Pepou škrábou brambory a Petr a Hanka z rajčat, paprik, cibule a balkánského sýru vyrábí šopský salát. Voda se však nechce zavařit. Plamen opět sfoukává vítr. Z jedné sbalené lodě a batohů stavíme kolem vařičů větrolam, což situaci kapánek zlepšuje.

Hanka využívá toho, že jídlo stále není hotovo a jde se okoupat. Místo koupele si volí v potoce nedaleko mostu. Ve chvíli když se nahá hodlá ponořit do chladné vody, projíždí po cestě chlap na motorce. Při spatření Hanky v rouše Evině, zapomíná řídit a moc nechybí, aby i s motorkou spadl do potoka. Naštěstí k tomu nedochází a my aspoň nemusíme kopat další hrob.

29 / Most přes Bushtricës
29 / Most přes Bushtricës

Oběd se podařilo uvařit i přes foukající vítr. Podává se instantní polévka nevalné chuti, zavařené vepřové maso s bramborem s k tomu šopský salát. Každý si do svého ešusu nabírá podle chutí a vzápětí všichni spokojeně mlaskají. Petrovi a Hance chválíme jejich „šopák“. Po jídle se ještě rozvalujeme a kocháme okolím. Čas ale kvapí, zvedáme se a odcházíme balit lodě, které mezitím na sluníčku uschly. Tomáš s Hankou myjí nádobí.

30 / Šopský salát
31 / Odpočívající Hanka

Využívám volné chvilky a jdu se také okoupat do potoka. Abych stejně jako Hanka nezpůsobil dopravní nehodu, kráčím dál proti proudu potoka nalézt vhodnou tůni, kde bychom mohl koupel zrealizovat. Bohužel takové vhodné tůňky jaké byly na Radice nemohu nalézt. Nalézám aspoň takové místo, kde není moc velkých balvanů, abych se mohl celý ponořit. Svlékám se a vcházím do studené vody potoka. Chlad mi okamžitě svírá nohy. Chvilku se odhodlávám, než se do ledové vody celý ponořím. Zalehávám do proudu, který mne okamžitě strhává a než se stihnu opět postavit na nohy, jsem o dva metry dál. Rychle se namydlím, abych ze sebe smyl veškerou špínu a opět se nořím do ledových vod potoka. Proud ze mne v momentu smývá šampón. S řevem raněného buvola z vody rychle vyskakuji. Jakmile mám ten hrůzostrašný zážitek za sebou, hodnotím to jako perfektní osvěžení.

V potoku si dává rychlou koupel i Tomáš. To já již ostatní popoháním k odjezdu. Není čas ztrácet čas. Robert se ujímá balení věci a jejich ukládání do kufru auta. Už jen kontroluji, zda jsme tady nic nezapomněli. Je něco málo po půl čtvrté odpoledne, když z toho krásného místa odjíždíme.

Plánovač ViaMichelin mi jako nejoptimálnější trasu k řece Shkumbini naplánoval po silnici SH31, posléze zpět přes Peshkopi a Makedonii kolem Ohridského jezera. Trasa je dlouhá sto šedesát sedm kilometrů a má trvat čtyři hodiny a dvacet osm minut. Důvěřuji plánovači a jedeme podle něj.

Téměř ihned začínáme stoupat do kopce. Silnice, je sice prašná a děravá, ale s opatrností sjízdná. Cesta je zařezaná do svahu, po naší pravé straně je stěna z kamenů a vlevo sráz dolů do údolí. Odsud jsou však nádherné výhledy na okolní hory, ale i do údolí. Co nás úplně dostává je pohled na řeku. Robert při spatření dokonce zastavuje. Vystupujeme, abychom si té nádhery dostatečně užili. Pohled do údolí je skutečně dech beroucí. Vpravo je vápencový hřeben hory z části porostlý keři a stromy a vlevo zalesněný svah. Na dně údolí se mezi tou nádherou mírně klikatí tok modrozelého Černého Drinu.

32 / Silnice kolem Černého Drinu
33 / Údolí Černého Drinu

V protějším svahu vidíme klikatou cestu. S obavami spekulujeme, nad tím, zda tam také pojedeme. Ani se nenadějeme a už tam jedeme. Sráz do údolí je nyní na pravé, tedy na mé straně. Z otevřeného okna bedlivě sleduji, v jaké vzdálenosti jsou kola od pravé krajnice. Kdyby se s námi utrhla, smíchy bychom se asi neudrželi.

Projíždíme po hřebenu a najednou se proti nám objevují dvě auta. Jak již to v Albánii bývá obvyklé … dva mercedesy. Petr hned sýčkuje: „To jsem zvědav, kde se tady vyhneme.“ Řidiči mercedesů ale okamžitě couvají, až k prvnímu trochu širšímu místu a zde se spolu opatrně vyhýbáme. Řidiči mercedesů se jen usmívají a pokynem ruky a troubením nás zdraví. Při podobné situaci v zemích českých by se řidiči, přinejmenším pohádali, nebo si rovnou dali do držky.

Ujedeme pár set metrů, abychom se opět míjeli s dalším autem. V tom místě je silnice kapánek širší, proto nikdo z nás nemusí couvat.

Prašná cesta končí a najíždíme na novou silnici označenou SH31 propojující města Kukës a Peshkopi. Vozovka je sice o něco užší, než na jaké jsme zvyklí doma, je ale bez děr, výmolů a nebezpečná místa jsou osazená svodidly. Na Albánii, zejména na cesty, které jsme dosud projeli, to je luxusní silnice. Paradoxem ale je, že na mapách je ta prašná polní cesta, po které jsme kolem Černého Drinu jeli, označená jako silnice vyšší třídy, než ta nová asfaltka, po níž nyní jedeme. No asi se někde stala chyba.

Projíždíme obcemi s různě hustou zástavbou a prohlížíme si velký dům bez oken, s visáží kasárenského baráku. Když ho objíždíme z druhé strany, vidíme, že je to nemocnice. Následuje výbuch smíchu i náležité komentáře k hospitalizaci místních pacientů. Současně vyslovujeme přání, abychom zde nemuseli být hospitalizováni.

Po klikaté cestě stále stoupáme vzhůru až do výšky 1192 metrů, dostáváme se na náhorní plošinu. Vidíme vhodné místo pro zastavení a my co konzumujeme pivo, prosíme Roberta, aby zastavil. Po obou stranách silnice se rozprostírají louky, v dáli se všude dokola tyčí vrcholky hor, zejména na východě zasněžené hřebeny Korabu. Výhledy však poněkud kazí zamračená obloha. Na louce se poblíž nás popásají koně, krávy, ale i osel s typickým albánským dřevěným sedlem na hřbetě. Nadmořská výška je zde znát. Nepříjemně fouká studený vítr. Dlouho se nezdržujeme a raději odjíždíme.

Nyní sjíždíme z kopce dolů přes krkolomné serpentiny, jimiž Robert zkušeně a bezpečně kličkuje. Neustálé naklánění auta však Hance komplikuje nalévání kořalky. Aspoň, že z oken auta máme stále co pozorovat.

Čím víc se blížíme k Peshkopi, údolí po naší pravé straně se opět rozšiřuje. Na jeho dně se klikatí Černý Drin. V dálce vidíme Arras, identifikujeme ho podle ústí řeky Sety.

Hezký nový asfalt už skončil a opět zde vede podobná cesta jak ze strany od Debaru. Před Peshkopi přibývá domů okolo silnice a stejně tak narůstá pohyb domácího zvířectva na silnici, zejména koz a ovcí.

To již přijíždíme do samotného Peshkopi. Přestože zde stále vládne typický albánský dopravní chaos, je průjezd městem podstatně klidnější než včera. Chaos a zmatek byl způsoben nedělními trhy, které tam probíhaly.

Zastavujeme u jednoho obchodu, vypadající na prodejnu potravin. S Petrem a Hankou vcházím dovnitř s úmyslem koupit chleba. Skutečně se jedná o prodejnu potravin s pultovým prodejem. Chleba tam nemají, je již pozdě. Hanka aspoň vybírá nějaký sýr, tvářící se jako balkánský. Já s Petrem zase zkoumáme regál s kořalkou. Padá nám do oka flaška o objemu 0,7 litru, s nápisem na etiketě Skëndernbeu, pojmenovaném po albánském národním hrdinovi Gjergji Kastriotu . Na vyzkoušení bereme jednu flašku. Hanka si ještě vybrala nějaké víno. Za koňak a víno platím osm Euro, za sýr tři sta Leki.

V autě okamžitě zjišťujeme kvalitu zakoupeného koňaku, Petr láhev otevírá a podává ji Hance, která jej nalévá do skleniček. První skleničku podává mně. Přičichnu k němu, voní krásně, připadá mi, že po medu. Skleničku hodím do sebe a stejně dobře i chutná. Ostatní kvalitu koňaku hodnotí obdobně jako já. Máme jasno, jakou kořalku máme příště kupovat.

Na makedonských hranicích je stejná směna celníků a policistů jako včera. Chvilku si nás nikdo nevšímá, pak ke dveřím řidiče přichází jeden uniformovaný strážce zákona. Nepoznávám, jestli to je policista, či celník. Robert mu podává naše občanky a on s nimi zalézá do svého kutlochu. Po chvilce přichází zpět, občanky nám vrací, popřeje nám šťastnou cestu a Robert se rozjíždí.

Přesunujeme se o pár stovek metrů dál k Makedonské hranici, kde se situace opakuje. Pak už pokračujeme v jízdě až do Debaru. Zastavujeme u pekárny, v níž za jedno euro kupuji několik čerstvých chlebů připomínající naše veky.

Projíždíme kolem Debarského jezera, či spíš přehrady, postavené na Černém Drinu. Máme už hlad. Zastavujeme u krajnice a společně jíme sýr zakoupený v Peshkopi a zakusujeme ho čerstvým bílým chlebem. Je to vynikající a současně syté. Po snězení pár kousků sýra s chlebem jsem plný. Skvělou večeři zapíjíme koňakem a pivem.

Jedeme po slušné silnici vedoucí údolím mezi horami podél Černého Drinu. Cesta vede pěknou krajinou s hustými lesy. U města Globočica projíždíme kolem další přehrady, opět postavené na Černém Drinu. Před ústím přehrady u města Velešta se údolí rozšiřuje. Projíždíme obcí Vranište, za ním následuje město Struga . Je to poslední velké město před vjezdem do Albánie. K příznivým cenám nafty zastavujeme u jedné z čerpacích stanic a doplňujeme nádrž.

Na benzince si všímáme, že se tam povaluje plno dřevěných klínů. Nechápeme, k čemu slouží. Pochopíme to záhy, když přijíždí tankovat albánské auto. Jeho řidič na jeden z těch klínů najede zadním kolem, auto se naklonilo a teprve tehdy začíná tankovat. Vzhledem k mnohem nižší ceně pohonných hmot v Makedonii, než která je v Albánii, tam jezdí albánští řidiči, tankovat. Za pomocí klínů nakloní auto a tím načerpají do nádrže mnohem více paliva.

Při průjezdu městem, i přes šero vidíme, že to bude hezké turistické centrum, ve kterém to skutečně žije. Za městem do doby, než nám výhled zakryjí okolní svahy, pozorujeme po naší levé straně hladinu Ohridského jezera. Pokračujeme dalších sedm kilometrů a přijíždíme k hraničnímu přechodu s Albánií.

Robert se staví do řady a trpělivě čekáme, než nás odbaví Makedonci. Když se dostaneme na řadu, vystupuji z auta, přecházím k okénku, za kterým sedí makedonský policista a podávám mu naše občanky. Bere si je ode mne, data z nich zadává do počítače a něco se mne vyptává. I když mu moc nerozumím, z intonace v hlase dovozuji, že zjišťuje, kam jedeme a co jsme tady dosud dělali. Svým esperantem složeným z českých, slezských, polských, ruských a anglických slov zdokonaleným vypitým koňakem a pivem mu horlivě vysvětluji, že jsme v Makedonii spluli řeku Radiku a vystoupili na horu Golem Korab. Přitom si přejedu prstem pod krkem a tím mu dávám najevo, že výstup nahoru byl pro mne málem smrt. Policista se směje, vrací mi občanky a přeje nám šťastnou cestu.

Přejíždíme na albánskou stranu hranice. Místo bezpečně poznávám z loňského roku. Chvilku zde čekáme, ale po zkontrolování občanek, zelené karty a kufru nás albánští policisté vpouští k nim do země. Na jejich území vjíždíme již za tmy.

Projíždíme kolem hotelu Odessa, kde jsme stáli loni a rozhodovali se, kam pojedeme. Ukazuji do tmy, kde tuším, že je svah a přítomné informuji, že je tam několik bunkrů. Na křižovatce odbočujeme vpravo na silnici SH3, po níž jedeme ve směru na Librazhd.

Za jízdy v mapách hledám nějaké vhodné místo na zabivakování. Takové, aby to bylo u řeky, ať ráno nemusíme nikde přejíždět. Vybavují se mi slova Míry Jenčíka z CK Kudrna, který hovořil o tom, že Shkumbin se dá splouvat i výše proti proudu, než z Qukës shkumbin, jak mám zjištěné.

Na mapě na počátku obce Qukës takové místo nalézám. Nalézá se hned za mostem přes řeku. Přijíždíme k odbočce u benzinky, vedoucí k mostu a před mostem zastavujeme. S Petrem a Bobem si bereme čelovky a odcházíme si místo prohlédnout. Na cestě je množství velkých kaluží. Před tím než jsme tady dojeli, muselo pořádně pršet. Vcházíme na most, svítím z něj dolů do řeky a vidím svižně tekoucí silně zakalenou vodu. Přes most přecházíme na levý břeh a hned za mostem vpravo nalézáme úzkou louku. Situovanou mezi polní cestou a řekou. Prostor mezi řekou a loukou rozděluje pás stromů. Místo je jak stvořené pro zabivakování.

Nasedám na své místo a Roberta vedu na místo. Jakmile se blíží k louce, upozorňuji ho, že může být podmočená, aby tam raději nejezdil. Zůstává stát na jejím konci na pevném podkladu.

Je už po desáté hodině. Za celý den jsme unaveni, takže vytahujeme stany se spacáky a rychle budujeme tábor. Již značně okoňakovaný a opivený Petr poté co mezi přepravkami vyloví svůj stan, se na něj jen krátce podívá a situaci vyhodnocuje: „Já bych to mohl jebat, abych v té tmě stavěl stan, budeme spát v autě.“ Stan v zápětí hází zpět mezi přepravky do kufru. Chvilku ještě postáváme, pijeme piva a Hanka nám nalévá po štamprli třešňovice. Kromě Petra a Hanky, kteří si připravují místa v autě, postupně zalézáme do stanů a ukládáme se ke spánku.

V noci mne několikrát zbudí kolem projíždějící auta a hlučná motorka. Pokaždé jsem nervózní z toho, že za námi někdo přijde a vyhodí nás. Naštěstí se mé obavy nenaplnily a můžeme spát až do rána.

Trasa Aras - Shkumbini
Trasa Aras - Shkumbini

Den šestý - Shkumbini

Před šestou ráno se soukám ze stanu. Venku už je světlo, ale docela chladno. Rozhlížím se po okolí a teprve zjišťuji, jaké místo na přenocování jsem to vůbec vybral. Tábořiště je jen úzká louka mezi polní cestou a řadou stromů podél levého břehu řeky. Asi osmdesát metrů proti proudu řeky je most, po kterém jsme včera přijeli, za cestou vedle louky jsou políčka. Na konci louky se břeh mírně svažuje k řece. V dáli se po obou stranách údolí tyčí zelené vrcholky hor.

Na konci louky sestupuji k řece. Hladina řeky je už o poznání nižší a voda je čistší, než v noci. K čistotě a barvě Černého Drinu, či Radiky má však hodně daleko. Je to ale vhodné nástupní místo a rozhoduji se, že plavbu zahájíme tady.

V řece provedu ranní hygienu a odcházím připravit snídani. Otevírám dveře od kufru. Z něj okamžitě s náležitým řinčením vypadává kotlík s ešusem. Nemusím už nikoho budit.

Probuzený Petr se souká z kabiny auta ven a přitom vydává zvuky připomínající mručení medvěda a chrochtání divokého prasete. Vylézá celý pokřivený a pokrčený. Vypadá, jak by prošel lisem popelářského auta. Po pozdravu si stěžuje, že noc v autě byla příšerná a je celý rozlámaný. „Dobře Ti tak chuju, měl sis postavit stan“. Petr mi odpovídá, že ve stavu v jakém byl a panující tmě, by to pro něj byl velký problém. Navíc nechtěl zašpinit podlážku stanu od bahna.

Ze stanů se již jak krysy soukají další účastnící zájezdu, samozřejmě krom mlaďochů Tomáše a Radka, ti chrápou dál. Přichází za mnou Robert a vznáší svůj obvyklý dotaz: „Radku, co je třeba udělat?“ „Slož vařič a dej vařit vodu na čaj a kafe“. Sám se věnuji přípravě snídaně – vaječiny na špeku.

Během snídaně po cestě přijíždí černý Mercedes, v němž jsou dva muži a zastavují u mostu. Řidič na mne něco ukazuje. Jdu tedy k jeho autu. Řidič ukazuje na náš tábor, říká něco albánsky a zrovna přívětivě se netváří. Z jeho gest chápu, že zjišťuje, co tady pohledáváme. Naznačuji mu, že se tady jen najíme a hned odjedeme pryč. Spolujezdec mé posunky sice nechápe, řidič však ano. Albánsky něco řekne spolujezdci a přes most odjíždí pryč. Oddechl jsem si, že se mi to takhle podařilo vyřešit.

34 / Ráno u Shkumbinu
34 / Ráno u Shkumbinu

Vracím se ke stolu a domlouváme se, kdo dnes bude řídit. Pepa se hlásí, že bude řídit. Hanka si chce po včerejším výkonu na Černém Drinu odpočinout a nabízí se, že zůstane s Pepou.

Navrhuji jim, aby zajeli do města koupit chleba a hlavně koňak „Skëndernbeu“, který nám včera tolik chutnal. Poté ať před Librazhdem najdou vhodné místo na ukončení plavby a počkají na nás.

Rozdělujeme posádky lodí. Já popluji s Robertem, Petr s Bobem a Tomáš s Radkem.

Když Bob balí stan, nalézá pod ním velkého kraba. Udivuje nás, že krabi žijí i ve vnitrozemí.

Nasoukáme se do vlhkých a studených neoprenů a už jen odnášíme Baraky k řece. Pokládáme je na vodu, nasedáme do nich a na Pepu s Hankou sborově voláme Ahooooooj.

Je po těsně po osmé hodině, když vyplouváme zdolat řeku Shkumbini . Zatím nejlepší čas, kdy se nám podařilo vyplout. Nevzpomínám si, že bych někdy v minulosti, tak brzo vyplouval. No marné, máme nabitý program, tak ať ho zvládneme.

V místě, kde začínáme plavbu, není moc vody. Je třeba neustále pozorně „číst vodu“ a hledat proudnici. Abychom moc nechytali spodkem lodi o dno řeky, přejíždíme zleva doprava. Já i Robert vážíme každý přes sto kilo, já samozřejmě víc, proto ponor naší lodi je o poznání hlubší, než u ostatních. Rovněž cítím, že naše loď není úplně stabilní. Ale protože obtížnost řeky je v tomto místě maximálně ZVC, tolik to nevadí.

Plujeme širokým údolím. Podél řeky vede po jejím pravém břehu silnice SH3, což je hlavní tah na Elbasan a Tiranu. Přítomnost silnice však plavbu nijak neruší. Po ní nás v autě doprovází Pepa s Hankou.

Řeka mírně meandruje, obtížností bych ji přirovnal k Ohři v úseku Tršnice – Kynšperk nad Ohří. Avšak oproti Ohři, visí na vrbičkách rostoucích těsně kolem řeky všelijaké igelitové sáčky, hadry a jiný odpad. Bohužel Shkumbini teče obydlenou oblastí. Domorodci problém s odpady řeší jednoduchým způsobem – co nepotřebují, hodí do řeky.

Vybavuji si článek, který jsem o Shkumbinu četl. V něm jeho pisatel uvedl, že Shkumbin je to nejlepší co v Albánii sjížděl. Říkám to Robertovi a společně se tomu smějeme. V obdobném duchu plujeme další dva a půl kilometru.

U obce Qukës shkumin se koryto řeky zužuje, proud zesiluje a současně v řečišti přibývá balvanů. Raději si do lodi zaklekáváme a začínáme mezi balvany kličkovat. Daří se nám to do chvíle, než se hlavní proud stočí prudce doleva a směřuje mezi dva balvany. Bezprostředně za nimi se o sto šedesát stupňů stáčí vpravo a směřuje mezi další dva obrovské balvany.

Směruji naši Baraku mezi ty první dva balvany. Za nimi ponořím pádlo do vody a vší silou jím „ulamuji“ . Daří se mi otočit loď vpravo do proudnice. Při tom manévru zapínám snad všechny svaly v těle a už nemám sílu dát nezkušenému Robertovi povel, aby zabral a dostali se do proudu jazyka, po kterém bychom mezi balvany propluli. Povel mu dávám pozdě. Ztrácíme tím rychlost, silný proud nás mezitím levou stranou lodi natlačil na balvan a čím dál tím víc nás naklání vpravo. Chvíli s proudem bojujeme. Zjišťuji, že to nemá cenu a raději z lodě vystupuji. Stejně tak činí i Robert. Jakmile loď opustíme, proud ji převrací. Ve snaze o vyproštění s ní chvíli zápasíme. Daří se nám ji dostat do menšího proudu, loď vytáhnout, otočit ji zpět a strčit do ní lodní vak, jenž vypadl. Nebýt toho, že vak je připevněn k obvodovému lanu, byl by už dávno pryč.

Posunujeme loď kousek za balvany do kapánek klidnější vody. Říkám Robertovi, ať si nasedne, pak do lodi naskakuji i já, okamžitě zaklekávám a masa rychle tekoucího proudu nás okamžitě strhává.

Proplouváme další peřejí mezi velkými balvany. Snažím se dávat Robertovi povely, ale jak jsem sám zaměstnán kormidlováním a pádlováním, často to nestíhám. Na takové obtížné úseky musejí být sehrané posádky. Háček i bez povelu musí vědět, co má dělat. Posádka se v takové situaci jen domlouvá na volbě stopy, aby jeden neřídil vpravo a druhý vlevo. Bohužel to nemohu chtít po Robertovi, když spolu v lodi sedíme poprvé a on sám takové zkušenosti dosud nezískal.

34 / Shkumbin (v lodi autor a Robert)
34 / Shkumbin (v lodi autor a Robert)

Projíždíme mezi sérii dalších balvanů. Za zátočinou vidím, jak kluci stojí u levého břehu. Jejich převrácená Baraka mluví sama za sebe. Cvakli se. Nyní se ji snaží dostat do klidného proudu. Za nimi na balvanech stojí Petr i Bob. Zastavujeme u nich a vystupujeme z lodi. Petr je z toho úseku v šoku, naopak Bob je jako obvykle naprosto klidný. Kluci se smějí a vychutnávají si adrenalin.

Chvilku se dohadujeme co dál a prohlížíme si nejbližší úsek. Usuzuji, že s trochou štěstí to projet půjde. S Robertem beru naši Baraku a v místě, kde se kluci cvakli, ji pokládáme na hladinu. Rychle do lodi nasedáme a vplouváme do zpěněného proudu. Po pár metrech následuje levotočivá zákruta s velkým stupněm, za ním se proud otáčí vpravo. Projíždíme jím středem, vyhýbáme se balvanům, za nimi rychle stáčím loď vpravo a vplouváme do klidné tůně, kde u pravého břehu zastavujeme. Čekáme na ostatní. Stojíme tam několik minut a stále nikdo nejede. Začínám být už hodně nervózní. Když se stále nikdo neobjevuje, brodím na levý břeh, po němž jdu zpět proti proudu tam, kde jsme se viděli naposled. Prodírám se mezi větvemi stromů a keřů, skáču po balvanech, až se dostávám na místo.

Kluci tam stále stojí a stěžují si, že jim to Petr zakázal jet. Říkám jim, že úsek není až tak těžký jak vypadá a radím jim, jak ho nejlépe proplout. Petr to však odmítá jet a raději loď s Bobem obnáší po břehu. Kluci nasedají do lodi a stejně jako my peřejí projíždějí. Sleduji je do doby, než se ztratí za zátočinou.

Po břehu se vracím zpět za Robertem. Když k němu přicházím, u něj jsou už kluci a volají na mne: „My jsme tu peřej dali!“. Čekáme na Petra s Bobem, ti stále nepřichází. Ale ani se tomu nedivím, přenášet loď v takovém terénu, je velmi zdlouhavé. Konečně přichází.

Kluci vyplouvají jako první a my hned za nimi. Vpravo jsou balvany, objíždějí je ve zpěněné vodě zleva a blíží se k lanové lávce nad řekou. Na levé straně jsou opět balvany, objíždějí je zprava. Podjíždí pod lávkou a zdvihnutými pádly zdraví po ní procházejícího mladíka.

Po pár metrech za lávkou leží uprostřed koryta oválný balvan. Vyhýbají se mu zleva. Vlevo za ním trčí z vody balvan ve tvaru pyramidy, objíždějí ho vlevo.

Pravý břeh, je strmý a vysoký s balvany a načervenalou hlínou. Na levém břehu se objevuje rozlehlý svah s kamenolomem. Proto tolik balvanů.

Následuje stupeň s balvany vpravo. Projíždějí ho zleva po jazyku. Na jeho konci je vývařiště táhnoucí vlevo. Oba silně zabírají pádly, ve snaze vplout do proudnice. Proud je však stahuje stále více vlevo mezi dva balvany, mezi nimiž nakonec oproti původnímu záměru projíždí.

Následuje pár desítek metrů dlouhý úsek s balvany jen po stranách. Proplouvají ho středem. Řeka se mírně zatáčí vpravo, v samotné zátočině je malý stupeň s velkými balvany po stranách. Zprava objíždějí balvan u levého břehu, Tomáš pak navádí loď vlevo a projíždí stupněm. Při průjezdu levou stranou lodi škrkne o balvan. Trochu to s nimi zamává, ale Baraka takové chyby odpouští.

Vjíždí do krátké relativně klidné tůně. Vpravo z vody ční dlouhý oválný balvan, v jehož úrovni vlevo je stupeň. Přes něj se valí proud zpěněné vody a pokračuje dále těsně vpravo kolem černého balvanu.

Zleva najíždějí do proudu asi metr a půl od balvanu a před válcem si loď natáčí vpravo. Dostávají se do jazyku, po němž peřej v bezpečné vzdálenosti od zadního černého balvanu proplouvají. Následuje šikmý stupeň směřujícím zleva doprava. Za ním se řeka lomí vpravo s proudem ve středu řeky směřující přímo mezi dva balvany. Mezi nimi je stupeň s válcem.

Kluci najíždějí přesně mezi tyto dva balvany a s pohupováním mezi nimi proplouvají. Ve chvíli, kdy se příď dostane za balvany, Tomáš loď zatáčí vlevo do proudu, aby proplul mezi dalšími dvěma velkými šutry. Vpravo plout nemohou, neboť tam je řada balvanů, o něž by se zasekli. Najíždějí těsně kolem pravého balvanu. Už už to vypadá, že na něm skončí, ale Tomáš pádlem „ulamuje“ a Baraku prudce stáčí vpravo. Proud je strhává do stupně mezi balvany, mezi nimiž se zhoupnutím proplouvají. Za nimi je proud tlačí na obrovský šutr před nimi. Tomáš avšak rychle otáčí loď vlevo, jejím pravým bokem se lehce otřou o balvan slepence, Radek se od něj ještě odrazí pádlem a jsou za ním.

Uprostřed koryta je řada balvanů a mezi nimi jednotlivé jazyky proudnic. Váhají, kterým z nich pojedou. Nakonec se rozhodují proplut po jazyku vpravo. Jejich chvilková nerozhodnost má za následek, že proud levou zadní část jejich Baraky natlačí na jeden z balvanů. Nahnou se prudce vpravo. Rychle ale zabírají a daří se jim se od balvanu odlepit.

Pokračují těsně podél pravého břehu, kde se řeka mírně stáčí vlevo. Vpravo je koryto zablokované. Tomáš otáčí Baraku prudce doleva. Vzápětí s Radkem usilovně rychlými tempy zabírají, aby je proud nenatlačil na balvany vpravo. To se jim povedlo a po proudnici vplouvají do stupně mezi dvěma velkými kameny, na jehož spodku zlověstně číhá černý oválný balvan. Když na něj najedou, gumová loď se lomí a jako slimák po něm sklouzává. Vjíždí do vývařiště, těsně zprava proplouvají kolem velkého balvanu a pokoušejí se vplout mezi další dva na pravé straně řeky. Proud jim však příď vytáčí vlevo, Radek sice rychle přitahuje a Tomáš vzadu loď také rovná, proud je ale stále tlačí na ten balvan. Už to vypadá, že do něj narazí, ale v poslední chvíli se jim daří loď vyrovnat a těsně ho zprava objet. Dopadají do vývařiště a masa vody je nyní žene na balvany před nimi. Pravou přední části lodě naráží na kámen a chvilku se o něj opírají. Radek se ale od něj odráží pádlem a daří se jim odlepit. Následuje klidnější úsek, s oblázkovou pláží na pravé straně, na níž zastavují. Radek se pokouší vyskočit na břeh a loď přitáhnout. V lodi se mu ale zaklíní pravá noha. Daří se mu to až na druhý pokus, to ale už je příď lodi opět v proudu. Přestože padá do vody, loď chytá a přitahuje ji ke břehu. Z lodi vystupuje i Tomáš a společně čekají, až připlují ostatní.

Společně s Robertem pluji kousek za kluky, ale proud nás přišpendlil na stejném šutru, jako je. Oproti klukům tam zápasíme o něco déle, abychom se z toho uvěznění dostali. Pak již zastavujeme vedle nich, Radek chytá naši loď a přitahuje ji ke břehu.

Sledujeme příjezd Petra s Bobem, které proud, stejně jako nás, přitisknul na šutru. Když se od něj odlepí, kličkují ještě vpravo mezi balvany. Robert, který je bedlivě sleduje, se při tom řehtá jak kůň. Jakmile se Petr s Bobem dostávají až k nám, Robert s Radkem jim chytají loď a tahají ji na břeh. I oni vystupují. Na břehu si vyměňujeme dojmy. Shodujeme se na tom, že něco takového jsme nikdy před tím nejeli. Petr je rád, že tady není Hanka, neboť by neměla sílu to upádlovat.

S Robertem vyplouváme první. Petr ještě klukům něco vysvětluje a poté s Bobem vyrážejí za námi. Kluci chvilku čekají, ale i oni zaklekávají do lodi a vyplouvají za námi. Najíždějí do hlavního proudu, směřujícího středem řeky a několik desítek metrů se v něm drží. Řeka se nyní mírně stáčí vlevo. Za zátočinou je řečiště téměř zataraseno balvany, je zde jen úzký průjezd se stupněm. Kluci místem se zhoupnutím proplouvají. Proud je ale cpe na další balvan před nimi. Tomáš natáčí loď tak, aby jej zprava objel. To se mu ale nedaří a naráží na další balvan. V důsledku nárazu Radek pouští hlavičku pádla a uvolněnou rukou se chytá obvodového lana. Proud jim vzápětí Baraku namáčkne na další balvan vpravo a převrací ji. Radek sedící stále v lodi natahuje levou ruku, zachytává se o vyčnívající balvan vlevo a zůstává v lodi. Tomáš ale takové štěstí nemá a z lodi vypadává. Odlehčená Baraka se okamžitě narovnává a silný proud ji strhává dál. Tomáš držící v levé ruce pádlo, pravou rukou chytá za obvodové lano, tahá jim nazpět a loď zastavuje.

Po trhnutí se ale Baraka vytáčí a přídí se opírá o balvan, nacházející se před ní šikmo vlevo. Tomáš stále držící loď se staví na nohy a rychle do ní nastupuje. Aby se dostali zpět do hlavního proudu, začíná Tomáš pádlem zleva zešikma zabírat, Radek mu přitom vpravo kontruje. Daří se jim loď vytočit vpravo a silnými záběry se dostávají zpět do hlavního proudu. Přejíždějí menší stupeň a valící se voda je táhne na další velký balvan před nimi.

Tomáš rychle otáčí loď vlevo, pravým bokem se ještě otřou o velký balvan a Tomáš hned za ním směřuje loď vpravo, Radek „kontruje“, aby mu s odbočením pomohl. Vyhýbají se balvanům vlevo a vplouvají do hlavního proudu valícího se přes další šutry.

Projíždějí podél balvanů u levého břehu, ale proud vody je směřuje přímo na hrozivě vyčuhující kámen ve tvaru pyramidy. Radek na poslední chvíli přitáhne a těsně ho zprava míjejí. Kolmo najíždí do hlavního proudu. Silný proud do Baraky prudce naráží, silně ji nakloní na pravou stranu a už to vypadá na „cvaknutí“. Radek opět pouští hlavičku pádla a levou rukou se zachytává o bok lodi. Tomáš však loď náklonem vyrovnává a současně ji otáčí vlevo do proudu, jenž dál pokračuje podél pravého břehu.

S Robertem jsme mezitím dojeli k místu, kde je již koryto řeky zablokované kameny. Zastavujeme před ním, vystupuji z lodi a jdu na levý břeh, abych kluky varoval před nebezpečným místem.

Letecké snímky obtížného úseku

Kluci když mne uvidí, zatáčí vlevo, aby najeli mezi dvě skály, čnící z vody. Najíždějí mezi ně. Za nimi z vody ční obrovský balvan, objíždějí ho po jazyku zleva. Tlak vody je nejprve směřuje na balvan vlevo, tomu se sice vyhýbají, ale vzápětí se před jejich lodí objevují tři balvany stojící v řadě.

Aby je minuli, Tomáš stáčí loď vpravo. Radek místo toho, aby přitáhl, kontruje. To má za následek, že ztrácejí rychlost a masa vody je přimáčkne přímo na krajní balvan vpravo. Radek se pádlem od balvanu ještě odráží, ale tlak vody bere záď jejich lodi a vytáčí ji vpravo do proudu. Pravou stranou lodi jsou stále na kameni přilepeni jak moucha na mucholapce a silný proud jim loď nebezpečně nahýbá vlevo. Radek z lodi vypadává, ale v poslední chvíli se rukama zachytne jejího pravého boku. Tomáši se již téměř převrácenou loď daří narovnat a pozpátku projíždí levotočivou šikanou. Zádí naráží do balvanu před nimi. Proud příď lodi vytáčí do požadovaného směru a přes jazyk zpěněné vody vplouvají do tůně, u které je malá oblázková pláž. Tady kluky netrpělivě očekáváme. Kousek dál po proudu stojí Petr a zkříženými rukama jim dává znamení, že následuje nesjízdný úsek. Kluci zastavují u pláže, vystupují z lodi a vytahují ji z vody.

S Petrem si jdeme prohlédnout zablokované místo. Tvoří ho hromada kamenů, přes které se valí masa vody. Místo je sjízdné spíš pro zkušené kajakáře, či pro příliš odvážné kanoisty. Jak to Petr vidí, rezolutně prohlašuje: „Tohle kurva nejedu! Mi bohatě stačilo se jednou topit na Salze! My to s Bobem raději přeneseme“.

Prohlížím si zablokované místo a usuzuji, že s trochou štěstí by to šlo projet. Vím ale, že s nezkušeným Robertem, Radkem či Bobem nemám šanci, Petr to odmítá a život vlastního syna riskovat nechci.

Přichází Tomáš s Radkem, peřej si rovněž prohlíží a chtějí ji jet. Okamžitě jim to zakazujeme a nařizujeme, že loď budou obnášet společně s Petrem a Bobem. Když ale vidím, jak je pravý břeh, po kterém se to musí obnášet, strmý a zarostlý, přenášení zamítám a navrhuji Robertovi, že naši loď budeme přes peřeje koníčkovat . Robert s tím souhlasí.

Spouštím naši Baraku na vodu, chytám ji za koníčkovací šňůru připevněnou u přídě a otáčím ji přídí proti proudu. Ten ji okamžitě strhává. Nedržet ji levou rukou za šňůru, uplavala by mi. V pravé ruce držím pádlo a takto jdu korytem řeky po proudu k peřejím. Opatrně našlapuji na jednotlivé kameny a přitom se pádlem opírám o dno. Robert mne s pádlem v ruce následuje. V daném místě není proud až tak silný, takže to docela jde. Jak se ale přiblížím k zatarasenému místu, proud značně sílí.

Baraku přendávám přes šutry dál do proudu, který ji natlačí na balvan a převrací. Lodní vak padá do vody. Nebýt toho, že je připnutý k obvodovému lanu, uplaval by. Překračuji balvany, proud je tady ale tak silný, že mám problémy se v něm vůbec udržet. Mezi kameny mi v jedné mezeře zůstává zaklíněna pravá noha. Mám obavy, abych si ji v tom proudu nezlomil. Ve snaze vyprostit nohu, mne strhává proud. Masa vody mne okamžitě otáčí na záda a hlavou napřed pluji k další hradbě balvanů. Stále však v levé ruce držím koníčkovací šňůru a v pravé pádlo. Uvědomuji si, že plavu úplně blbě a riskuji tím přinejmenším naražení páteře. Hned jak je to možné, se otáčím nohama napřed a plavu jak je to v takových situacích doporučené a jak jsem v minulosti již moc krát po cvaknutí plaval. Plavání v proudu v poloze na zádech s nohama napřed je výhodné, neboť „plaváček“, nyní já, vidí, kam plave a taktéž má možnost se nohama odrážet od kamenů, na které ho proud žene.

Dívám se za sebe a vidím, že i Robert plave za mnou. Abych překřičel hluk vody, řvu na Roberta, aby také plaval nohama napřed. Proud nás odnáší dál. Zastavuji se, když se mi loď přitiskne na jeden z balvanů. Pokouším se jí vyprostit, ale nejde mi to. Tahám za bok lodi, ale klouže to. Abych loď od kamene odlepil, sedám si na dno řeky a nohama tlačím do jejího boku. Tím v proudu vytvářím překážku a voda se přes moje záda a hlavu valí stejně jako přes okolní balvany. Přes tu masu vody se nemohu ani nedechnout! Už to vypadá, že toho budu muset nechat. S posledními zbytky dechu ještě pořádně zatlačím a Baraka od kamene vyklouzne jako úhoř a sklouzává dál do rychlého proudu. Při vyprošťování Baraky jsem totiž pustil koníčkovací šňůru a ta nyní plave v proudu. Aby se mi někde neztratila, rychle plavu za ní. Při plavání mi však překáží pádlo, které stále držím v pravé ruce. I přes to Baraku s úspěchem dostihnu, otáčím ji zpět a vkládám do ní loďák. Chytám se jejího pravého boku a takto plavu dál k další hradbě balvanů.

U hradby kamenů se pokouším postavit, ale proud mi opět podráží nohy a přes šutry mne to mele dál. Obrovský tlak vody mi chce vyrazit pádlo z ruky, já ho ale stále pevně držím. O kameny si odírám kůži na kloubech prstů. Pádlo se pak listem dokonce zaklíní mezi kameny a nemohu ho vyprostit. Až po náležitém cloumání povoluje.

Proud mne vzápětí jak hadrovou panenku strhává mezi dva balvany do vývařiště pod nimi. Čekám, že mne proud vynese ven, ale stále nic, pořád mne to drží pod vodou. Otevírám oči, vidím kolem sebe jen samé bubliny a nad sebou světlo. Naštěstí před tím, než mne to sem vcuclo, jsem se pořádně nadechl. Zatím nepociťuji nedostatek kyslíku a s vědomím, že proud je moudrý, zůstávám v klidu a nijak s ním nebojuji.

Ani nevím jak, se ocitám na hladině a pluji několik metrů v hluboké vodě. Poté mne proud opět vtáhne mezi dva balvany, propluji mezi nimi a vyplivuje mne to do klidné tůně. Peřeje skončily.

Pouštím loď, která opět pluje dnem vzhůru, ale stále mne něco k ní drží. Zjišťuji, že popruhy lodního vaku, se zamotaly do rukojeti potápěcího nože, který mám připevněný na levé straně záchranné vesty. Pokouším se to odmotat, ale nejde to. Daří se mi to, až povolím pojistku jeho pouzdra, nůž z něj vytáhnu a mohu popruhy odmotat. Podivuji se nad tím, že tlak vody neroztrhl sponu vaku, kterou byla připevněna k lodi.

Vracím se k jazyku peřeje, po které jsem připlul a vyhlížím Roberta. On však stále nepřiplouvá, začínám být nervózní, kde je. Netrvá to dlouho a Robert jak na tobogánu se třemi velkými zhoupnutími připlouvá. Propluje posledním jazykem a vyplivuje ho to vedle mne. Vypadá živý a zdravý. Mám velkou radost, že je naživu a neutopil se. Vidím ale, že nemá pádlo. Volám na něj: „Kde máš pádlo?“ „Někde mi uplavalo!“ Odpovídá vyděšeně. „Chuj s pádlem, hlavně, že si se neutopil!“ Ani to nedopovím a vidím jak v proudu stejně jako Robert připlouvá jeho pádlo. Chytám jej do ruky a podávám ho Robertovi.

Robert vzápětí zjišťuje, že mu proud v peřejích z ruky strhl hodinky. Truchlí, že šlo o jeho oblíbené švýcarské Festiny. Názorný případ toho, co to jsou smíšené pocity. Na jednu stranu má radost, že to vůbec ve zdraví přežil a na druhou ho trápí ztráta hodinek. Mne samotného ztráta jeho hodinek moc mrzí, zejména proto, že to byl můj nápad, loď koníčkovat. Sděluji mu své oblíbené a často osvědčené rčení: „Co u sebe, či na sobě na vodě nemáš, to nemůžeš utopit“. A abych ho trochu uklidnil, vzpomínám, že i já jsem „na vodě“ na Ostravici o hodinky přišel.

Nasedáme do lodi a již klidným úsek plujeme dál. Robert mi během toho popisuje, že ho proud strhl pod hladinu a dlouho nemohl vyplout. Už si myslel, že je to jeho konec, ale pak ho to vypustilo na hladinu. Podle popisu, usuzuji, že půjde o stejnou tůni, kde to pohltilo i mne.

Plujeme jen pár desítek metrů dál k pravostrannému přítoku - říčce Bushtrici (i zde je říčka takového názvu) - za kterým vpravo zastavujeme. Robert zůstává na místě a já odcházím hledat ostatní.

Brodím se přes přítok Shkumbinu a po břehu vycházím na políčko nad řekou. V dáli vidím silnici. Jdu po kraji políčka podél pravého břehu řeky, jenž je hustě porostlý stromy. Stále je však nevidím. Když ale vycházím ze zátočiny, je konečně spatřím. Nesoucí lodě, kráčí po kraji louky, kde se zrovna suší seno. Jdu jim naproti a pak pomáhám Tomáši s Radkem nést jejich loď.

Za chůze jim popisuji, jakým způsobem jsme s Robertem zdolali peřeje a že moc nechybělo a Robert se utopil. Petr mi líčí, že když se dotázal domorodce, zda se ten obtížný úsek dá na lodi sjíždět. Díval se na něj jako na blázna a přitom si poklepal na čelo.

Pokračujeme s loděmi v chůzi. Sluníčko se do nás pěkně opírá a je nám v neoprenech docela vedro. Konečně přicházíme k soutoku, kde nás očekává Robert a dáváme krátkou přestávku.

Hned po vyplutí se hladina začíná vlnit, ale není to nic proti tomu, co jsme před chvílí zažili. Vlny nás příjemně pohupují. Vzhledem k našemu ponoru musíme dávat pozor na kameny ukryté pod hladinou. Proplouváme kolem hezké restaurace, stojící na vysokých sloupech téměř v řece. Hladina se uklidňuje a blížíme se k levotočivé zátočině. Před ní se hladina začíná hezky vlnit. Po vrcholcích vln proplouváme kolem pravého vysokého břehu, po něm vede silnice.

Po vyjetí ze zákruty se naše Baraka zasekává mezi kameny. Houpavými pohyby tam a zpět, nápadně podobnými kopulačním pohybům se pokouším loď vyprostit. Když se mi to nedaří a loď zůstává viset, vystupujeme z ní a přetahujeme ji dál do hlubší vody. To již připlouvají Petr s Bobem, zastavují u břehu a smějí se nám.

Dál plujeme v proudu podél levého břehu, který se stáčí vpravo. Najíždím do silného proudu, který nás žene na dlouhý balvan v řece. Snažím se ho objet zprava, ale nemáme dostatečnou rychlost a levým bokem do něj narážíme. Tím ztrácíme balanc, a když se o Baraku ještě opře proud, převracíme se. Ostatní nás pozorují a volí jinou dráhu, než jsme jeli my.

Nejprve vyjíždí Petr s Bobem. Kluci čekají, aby od nich měli odstup. Jak Petr spatří balvan, který nás převrátil, zastavuje uprostřed řeky a loď přetahují dál vpravo.

Kluci jedou stejně jako my. Proud je přimáčkne na balvan, ale protože jejich loď nese asi o sedmdesát kilo méně než naše a mají ze všech nejmenší ponor, jen přes něj sklouznou a plují dál.

My s Robertem jdeme dál po proudu dál, do klidnějšího místa, kde teprve nastupujeme a opět plujeme jako první.

V řečišti vpravo jsou obrovské balvany, ty nás ale nijak neohrožují. Následuje krátké zpěněné místo s menšími vlnami a za ním klidný rovný úsek. Můžeme proto odpočívat a pozorovat okolí. Levý břeh je silně zarostlý vegetací, vpravo jsou oválné zalesněné kopce, kde mezi stromy a keři probleskují načervenalé skály. Stejnou barvu má i půda na svazích a podél břehů. Řeka mírně meandruje a stále se střídají klidné úseky s peřejnatými místy. Naše pádla nezahálejí a rozhodně se nenudíme.

Při neustálém zakleknutí dostávám křeče do kotníků. Abych jim dal odpočinout, sedám si na lavičku a nohy skládám do tureckého posedu. Tím ale zvyšuji těžiště a současně snižuji stabilitu lodi. Když takto projíždíme jednu pravotočivou zátočinu, narážíme do kamene, což mne katapultuje ze sedačky a padám do vody.

Robertovi se daří v lodi udržet a dál b ní pluje beze mne. Po krátké nedobrovolné koupeli, vylézám na levém břehu. Robert mezitím doplul o něco dál a zůstává stát u pravého břehu. Nezbývá mi nic jiného, než se řekou přebrodit za ním. Vstupuji do vody, proud je ale tak silný, že mám problém v něm udělat krok vpřed. Opírám se o pádlo a pomalu brodím na druhou stranu. Když jsem přímo uprostřed, připlouvá Petr a naštvaně na mne huláká „Pozóóór, uhni!“, Jako bych se tam snad postavil schválně a navíc měl možnost skákat jak laňka. To mne vytáčí a řvu na něj „Tak kurva zastav Ty!!!“. Petr projede těsně kolem mne a zastavuje u Roberta. Ještě chvilku mi trvá, než se dostanu na druhý břeh. Po příchodu Petrovi bouřlivě vysvětluji, že jsem nebyl na procházce, ale po cvaknutí jsem se snažil dostat zpět k lodi.

Ještě vytočený nasedám do lodi a vplouváme do už klidnějšího úseku. Hladina se uklidňuje, musíme dokonce pádlovat, abychom pluli rychleji. Tento úsek ale není moc dlouhý a proud řeky se zase zrychluje.

Hlavní proud nyní vede podél levého břehu pod větvemi v pravotočivé zákrutě. Na levé straně je za sebou několik balvanů. Rychle je míjíme a vplouváme do relativně klidného rovného úseku s rychlým proudem. Přibližujeme se k levotočivé zákrutě a plujeme kolem velké načervenalé skály, na jejímž vrchu vede silnice. Za zátočinou u levého břehu stojí několik albánských výrostků, kteří nás pozorně sledují. Zvedáme pádla k jejich pozdravu. Za zátočinou je další vlnitý úsek. Vplouváme do něj a necháváme se pohoupat.

Plujeme ale už dlouho. Zastavujeme na oblázkové pláži u pravého břehu. Z vaku vytahuji dvě plechovky piva. Přicházející Petr se mne dotazuje: „Kde to jsme“. „Nevím“. Petr se rozčiluje, jak je možné, že to nevím. „Já jsem tady stejně poprvé jako ty, tak jak mám vědět, kde jsme!“ Hulákám na něj naštvaně.

Než se s ním hádat, raději nasedáme zpět do lodí a plujeme pryč. Řeka má stále stejný charakter. Poté co jsme se s Robertem přestali koupat, plavba se nám začíná vléct. Navíc už je poledne a máme hlad. Opět zastavujeme, tentokrát na „tatrankovou hostinu“.

Přichází za mnou Petr a ptá se: „Kde teď jsme?“ Poučen z roztržky, u předchozí zastávky, mám v úmyslu z lodního vaku vytáhnout mobil a v mapě zjistit, kde se nacházíme. V okamžiku, kdy se otáčím k lodi, abych rozepnul lodní vak, říkám Petrovi: „Počkej“. Petr v domnění, že jsem ho odbyl, okamžitě s pobouřením „vybuchuje“. Já na ten popud rovněž „startuji“ a dostatečně hlasitě mu vysvětluji, jaký jsem měl záměr s mobilem, když jsem mu řekl „počkej“. Poté co vytáhnu mobil, zjišťuji, že se nacházíme asi šest kilometrů před Librahzdem.

Plujeme ještě hodinu a po půl druhé konečně připlouváme k mostu před Librahzdem, kde již čeká Pepa s Hankou. Na mostu stojí Pepa s kamerou v ruce a náš příjezd natáčí.

Splutý úsek Shkumbinu
Splutý úsek Shkumbinu

Na levém břehu za mostem vpravo je louka, která se mírně svažuje k řece. Podél ní vede polní cesta, u které je na louce zaparkovaný náš Transit. Kolem něj jsou vytaženy kempinkové stoly, křesla a vedle na zemi stojí vařič s hrncem. Naše přítomnost budí pozornost místní omladiny, houfující se kolem nás, ale nijak nás neobtěžuje.

Hanka nám oznamuje, že uvařila fazolovou omáčku. Ještě oblečený v neoprenu si ji nabírám do ešusu a jím.

Dávám rychlou koupel v řece a odcházím balit lodě. Po kontrole, zda jsme tady něco nezapomněli, nasedáme na svá místa a směřujeme k hlavnímu cíli expedice k řece Osum.

Pepa vyjíždí od kraje louky, opatrně přejíždí most, za ním jede ještě kousek po polní cestě a poté odbočuje vlevo na Elbasan na silnici SH3. Po vyjetí s Hankou popisuje, že v době co my sjížděli řeku, zajeli do města Librazhd. Hanka si tam za 4 Eura koupila SIM kartu místního operátora obsahující 4 GB dat. Také koupili chleba a dvě flašky „našeho“ albánského koňaku. Jednu láhev s kolkem a druhou bez.

Projedeme Librazhdem, najíždíme na slušnou silnici, po níž jedeme podél Shkumbinu dál po proudu. Řeku máme po naší pravé straně. Projíždíme kolem dvou restaurací, kde jsem původně zamýšlel plavbu skončit. I tady řeka slušně teče a vypadá to, že i zde by bylo příjemné svezení.

Venku je řádné vedro, klimatizace v autě jede naplno. Nám na předních sedadlech je už zima a chci ji ztlumit. Robert, Radek a Tomáš, sedící v poslední řadě si ale stěžují, že vzadu je jim vedro. Abych nezmrzl, oblékám si bundu.

Elbasan projíždíme po obchvatu po jeho jižním okraji. Odbočujeme na silnici SH 70, po níž pokračujeme jihozápadním směrem na obec Cërrik. Stav i této silnice je slušný a trasa vede širokým údolím. V dáli, na jihozápadě je obloha zatažena černými mraky a vypadá to na pořádnou bouřku.

V místě, kde zrovna jedeme, je zatím hezky a až moc vedro. Prohlížíme si okolí a dle vzhledu a stavu domů usuzujeme, že zde bude bohatší oblast, než u Černého Drinu. Projíždíme i kolem opuštěných a vyrabovaných areálů fabrik a také nefunkčních ropných čerpadel.

V obci Cërrik odbočujeme vlevo na silnici SH59. Ta už je poněkud horší, ale stále dobře sjízdná. Za obcí Cërrik odbočujeme vpravo na silnici K59. Projíždíme údolím řeky Devoll, líně tekoucí v širokém údolí po pravé straně silnice. V údolí pozorujeme množství políček. Co nás překvapuje, je množství velkých fóliovníků, ve kterých vidíme růst papriky a rajčata.

Přijíždíme do města Kucovë, Pepa konstatuje „tady je přemercedesováno“. Totiž z šesti aut co najednou spatří, je pět mercedesů. Vlevo odbočujeme na silnici SH91, po ní jedeme do obce Ura Vajgurore, tam odbočujeme vlevo na silnici SH72 a po ní pokračujeme dál na Berat. Jedeme stále širokým údolím, ale v dáli po jeho stranách vidíme oblé kopce.

Když se k těm hřebenům přiblížíme, na jednom z nich vidíme dlouhý široký odlesněný pás se shrnutou zeminou. Dumáme nad tím co to je, co tam asi staví a jaký to má mít smysl. Nejprve odhaduji, že tam staví silnici. Ale záhy to zamítám, neboť jaký by mělo smysl vést silnici po vrcholcích kopců, když je dole široké údolí. Pepa říká, že by to mohla být sjezdovka a Hanka zase inlinová dráha. Nakonec usuzujeme, že tam budou stát sloupy vysokého napětí. Pravý význam toho díla nám ale zůstává utajen. Později se od svého kamaráda Marka Šimíčka dozvídám, že se tam buduje plynovod.

O půl páté přijíždíme do Beratu . Nejprve projíždíme jeho předměstím s panelovými domy a novodobou zástavbou. Tu a tam stojí u silnice palmy. Když se přiblížíme k historické části, paneláků ubývá a podél cest přibývá všelijakých obchůdků a kavárniček, před kterými na chodníku v poklidu posedávají jen samí chlapi. V dáli před námi vidíme minaret mešity. Zanedlouho kolem ní projíždíme. Údolí končí a podél silnice se objevují kopce.

Ve svahu na levé straně vidíme řadu domů charakteristických pro Berat. Najíždíme na nábřeží řeky Osum , tekoucí po naší pravé straně. Z okna auta sleduji její tok, který mi barvou připomíná tekoucí maltu. Na to, že je řeka Osum hlavní cíl expedice, nepůsobí úplně nejlepším dojmem.

Projíždíme mezi domy, vlevo je vysoká skála. Na druhé straně za řekou na jejím levém břehu stojí ve svahu další „beratské“ domy. Vlevo podél silnice je řada stylových obchůdků. Pokračujeme po nábřeží a blížíme se k parku. Jakmile vidíme volné parkovací místo, žádáme Pepu, aby zastavil.

Hned k nám přichází starší Albánec a dává se s námi do řeči. Zjišťuje, odkud jsme, kam jedeme a ihned nám nabízí ubytování. Naším esperantem mu Petr společně s Bobem odpovídají. Jakmile pochopí, že pokračujeme dál k Cörovode a že s námi žádný kšeft nebude, nechává nás na pokoji.

36 / Berat
36 / Berat

Po nábřeží jdeme k mostu vedoucímu přes řeku. Zjišťuji, že typické „beratské“ domy stojí i ve svahu nad silnicí, po níž jsme přijeli. Z mostu pozoruji hladinu řeky. Při pohledu na obzor na východě, odkud Osum přitéká, vidím, jak je tam stále silně zataženo. Nahlas to komentuji „Tam na východě v horách, musela být pořádná průtrž mračen, proto je ta voda tak zakalená“.

V Beratu je však stále krásně. Navrhuji zajít si na pivo, či na kafe. Nikdo není proti, proto odcházíme směrem, kde předpokládám výskyt nějaké restaurace. Procházíme parkem, v němž je pod stromy množství laviček se stoly a altánků, v nich posedávají starší muži hrající domino. Přicházíme na vydlážděnou promenádu, připomínající lázeňskou kolonádu. Berat nejen promenádou připomíná lázeňské město, ale i poklidem a na Albánii nezvyklou čistotou. Na promenádě upoutává naši pozornost mešita s vysokým bílým minaretem a pravoslavný kostel stojící přímo naproti ní. Názorný příklad toho, že i lidé různých náboženství mohou žít v poklidu vedle sebe.

Na promenádě je několik restaurací. Rozhodujeme se, do které půjdeme. Vybíráme si tu s názvem Kafe Republika. Sedáme si k jednomu ze stolů hned u vchodu. Vzápětí k nám přichází mladý číšník. Objednáváme si u něj pití.

Zjišťujeme, že tady mají volné wi-fi. Když číšník objednané pití donese, žádáme ho o sdělení hesla. On něco říká albánsky, když ale vidí naše nechápavé pohledy, bere tužku a heslo nám píše na lístek. Po sdělení hesla diskuze mezi námi končí a téměř každý navazuje spojení se světem a vysílá domů informace, že jsme stále ještě na živu, podpořené zasláním pořízených fotek. Pivo je dobře vychlazené, jen mne mrzí, že ho nemají čepované.

Vybízím k prohlídce města. Hanka s mým návrhem souhlasí, ale Pepa s Petrem protestují a argumentují tím, že je už hodně hodin. Do Corovodë to máme ještě padesát kilometrů, nevíme, jaká tam povede cesta, musíme najít tábořiště, postavit stany a uvařit jídlo. Dávám jim za pravdu a navrhuji, že si Berat prohlédneme při zpáteční cestě.

Za všechny platím z expediční pokladny útratu 760,-Leki a odcházíme. V tu chvíli se z minaretu mešity ozývá táhlý zpěv muezzina svolávajícího věřící k modlitbě. My nevěřící, ale z Beratu odjíždíme.

Po vyjetí z parkoviště před sebou vidíme velkou krásnou budovu připomínající budovu Kapitolu ve Washingtonu D.C. Přijíždíme blíž a vidíme, že se jedná o budovu univerzity. Dostáváme se na východní předměstí, jehož zástavba je obdobná jako na druhé straně města. Shodujeme se, že Berat byl zatím nejhezčí město v Albánii, kterým jsme projížděli.

Při výjezdu z města se nám na východě, kam směřujeme, naskýtá pohled na pohoří Tomorri, se skalnatými vrcholy, tyčícími se až do dvoutisícové výše. Na jihu a severu údolí lemují oblé hřebeny vrchoviny dosahující výšky pěti set metrů.

38 / Údolí nad Beratem
38 / Údolí nad Beratem

Pomalu projíždíme údolím kolem řeky Osum. Když se zúží a hřebeny přiblíží, vidíme, že na pravé straně je jeden celý porostlý olivovníky.

Pokračujeme po silnici SH72. Před městem Corovodë, se obloha zatáhne a začíná slabě pršet. Na vozovce přibývá kaluží a naplaveného kamení. Je nám jasné, že kaluže nejsou z tohoto současného deště, ale že tu nedávno musel být pořádný slejvák. Projíždíme kolem vysokého svahu, lemujícího levou stranu silnice, přičemž na vozovce leží množství různě velikých kamenů od velikosti štěrku až po velké balvany. Petr žádá Pepu, ať zastaví, aby si to mohl nafotit. Pepa zastavuje, ale když vidí, že ze svahu stále padají další kameny, v obavě, aby na nás nějaký nespadl, se přes nevoli Petra rozjíždí a jede dál. Petr si naplavené kameny aspoň fotí za jízdy. Při pohledu na následky deště na silnici, se už nepozastavuji nad barvou vody v Osumu.

38 / Naplavený štěrk na silnici
38 / Naplavený štěrk na silnici

Dostáváme se do města Corovodë . Jde opět o typicky albánské město. Úzké klikaté uličky, nehezké domy, volně pobíhající psi a jiné domácí zvířectvo. Nemít navigaci okamžitě bychom zabloudili. Navigace nás ale spolehlivě provede městem a za ním máme na krátký okamžik možnost spatřit malou část kaňonu. Pohled do kaňonu fascinující. Na kolmé načervenalé skály s tekoucí řekou na jejím dně.

Po úzké silnici jedeme dál, když po chvilce přijíždíme k malému kempu, na pravé straně silnice, který mám v mapě označen jako možné tábořiště. Pokoušíme se ale najít něco jiného, jedeme tedy dál. Když ale nemůžeme nic lepšího najít, vracíme se do kempu.

Širokým vjezdem vjíždíme na parkoviště a zůstáváme stát na jeho pravé straně. Po vystoupení poznáváme, že oproti Beratu je tady o dost chladněji. Do toho fouká studený vítr.

Vlevo vedle vjezdu stojí malý dřevěný domek, připomínající recepci. Dál vlevo je štěrkové parkoviště, kolem kterého jsou záhony s čerstvě vzrostlou trávou. Z parkoviště vede chodník ke schodišti směřujícímu k vyhlídce nad kaňonem. Vpravo vedle chodníku stojí dřevěný kulatý altán se stolem a lavicemi. Vpravo vedle vjezdu je několik menších altánků, jejichž střešní krytinu tvoří suché listy kokosových palem. Na protější straně blíž ke kaňonu stojí malý domek sloužící jako bar. Za altánky v zadní části pozemku směrem k městu se nachází hospodářské budovy. Po pozemku kempu se volně pohybují králici, slepice, kachny a samozřejmě psi.

Hledáme někoho, s kým se můžeme dohodnout na ubytování. Při příchodu k baru, z něj vychází dva muži snědé pleti ve věku kolem padesáti let. Záhy poznáváme, že jde o majitelé, či správce kempu. Našim esperantem je zdravíme a rozvíjíme další komunikaci, týkající se možnosti ubytování. Souhlasí s tím, abychom se u nich v kempu ubytovali. Za stan na jednu noc požadují tři eura, vůbec neřeší, kolik lidí ve stanu bude. Rovněž nic nepožadují za auto. Na naše dotazy, jak to mají s obsluhou v baru, gesty naznačují, že si z lednice máme sami brát, co chceme, že nám to pak sečtou. Hned to zkouším a beru si pivo.

Na dotaz, kde si můžeme postavit stany, ukazuje jeden z nich rukou po kempu, že kdekoliv. Mne a Pepu vede k parkovišti a ukazuje na travnaté záhony s tím, že stan si máme postavit tam. Je tu ale čerstvě vysetá tráva a záhony jsou po dešti silně podmáčené. Nechceme je tedy ničit a taktéž špinit si podlážku stanu. Jdeme proto zpět k altánkům, tady je rovná vybetonovaná plocha. Ukazuji na to místo a s dotazem, zda si stan můžeme postavit zde. Ani s tímto místem nemá problém.

Poněvadž jsme moc zvědaví na kaňon, směřují naše kroky nejprve k vyhlídce, nad ním. Scházíme po kamenných schodech a pod sebou vidíme moderní celokovovou vyhlídku, posazenou na jedné z četných skal.

V její přední části přímo pod schody a dlážděným chodníkem je kovová podesta. Uprostřed podesty jsou čtyři krátké kovové obdélníkové lavičky. Podél zadní a pravé strany je dlouhá kovová lavice. Podesta je opatřena rovnou střechou stojící na čtyřech kulatých sloupech. Na levou i pravou stranu podesty navazuje vyhlídkový ochoz vedoucí nad kaňon. V prostoru mezi ochozem a podestou jehož dno je vysypáno kameny, je kovová žerď, na níž plápolá albánská vlajka.

39 / Vyhlídka nad kaňonem
40 /
41 / Kaňon řeky Osum

Nejprve obdivujeme vzhled a provedení samotné vyhlídky, jak ale vstoupíme na ochoz a rozhlédneme se kolem, je nám všem jasné, proč toto místo bylo vybráno jako hlavní bod expedice. Pohled dolů je vskutku dech beroucí. Žádná s fotek, které jsem z těchto míst viděl, nemůže nahradit pohled na vlastní oči. Po obou stranách kaňonu se vypínají jako hradby vysoké pískovcové skály a na jeho dně se klikatí kalná řeka. Z protějšího svahu na jihozápadě v kaskádách přitéká další řeka a ve vodopádu ze skály padá na jeho dno. Celou tu nádheru kazí zakalená voda. Jelikož už zapadá slunce, odcházím k autu, abych připravil večeři. Ještě před tím Tomášovi vysvětluji, kde má postavit stan.

Při výstupu do schodů se rozhlížím, kde uvařím jídlo. Jako nejlepší místo mi připadá altán vedle schodiště k vyhlídce. Přicházím k autu, vytahuji přepravky s nádobím, vařiči a jídlem a všechno to do něj nosím. Pomáhá mi Robert s Radkem a Bob.

Při vaření zjišťuji, že jedna dvoukilová plynová láhev je už prázdná. K vařiči sice připojuji druhou, ale chybí mi zase flaška k dvouplotýnkovému vařiči. Petr jde za správci a dotazuje se, zda se dole ve městě dá láhev naplnit. Správce se nabízí, že zajede do města a nechá nám ji naplnit. Petr mu ji odnáší, on s ní sedá do svého Mercedesu a odjíždí.

Abych urychlil vaření, smontuji svůj turistický vařič a vařím i na něm. Zjišťuji, že je výkonnostně nejlepší. Ostatní, kromě Boba, stavějí stany. Bob škrábe brambory a říká, že nebude stavět stan a přespí tady v altánu.

Když správce přiveze naplněnou PB láhev, už jíme polévku a čekáme, než se dovaří brambory. V druhém hrnci už jen ohřívám zavařené krutí maso. Při čekání než se uvaří brambory, nás Hanka častuje mojí slivovicí.

K masu a bramborám otevírám sklenici sterilizovaných znojemských okurek. Jíme už téměř za tmy. „Kde tu mají záchod? Dotazuji se přítomných. „Tam vzadu. Je to sice taky turecký, ale je čistý, ne jak ten posraný u té rybárny.“ Pobaveně odpovídá Petr. „Je tu i sprcha?“ Místo odpovědi se mi dostává jen hlasitého smíchu, zejména od Petra. V té chvíli k nám přichází správce s flaškou rakije a všechny nás častuje. Musím uznat, že rakiji má skutečně dobrou.

Kaňon Osumu chceme jet úplně všichni, proto se domlouváme, že ho pojedeme 2x, abychom se prostřídali. Když jsou správci kempu ochotní a kamarádští, dostává Pepa nápad, že bychom s autem zajeli na nástupní místo, tam vyložili lodě a věci potřebné ke splutí. Řidič by zajel na výstupní místo, na kterém by ho správce kempu naložil do svého auta a odvezl zpět nahoru. Nápad se všem líbí a Petr ho rázem tlumočí správci. Oni s tím souhlasí také, z čehož máme velkou radost, protože ušetříme hodně času.

Ještě chvilku sedím u stolu a dopíjím pivo. Po celém dni jsem už hodně unavený, takže jdu spát stejně tak Pepa, Tomáš, Robert i Radek. Petr, Hanka a Bob zůstávají společně se správci a při rakiji rozebírají logistické podrobnosti zítřejšího přesunu. Jak zalezu do stanu a spacáku, okamžitě usínám.

Den sedmý - Osum

Ráno se budím ve svoji obvyklou dobu. V kempu se mi spalo lépe. Bude to asi tím, že stan máme postavený na rovném, ale možná i mojí únavou. Vycházím ze stanu. Obloha je od mraků téměř vymetená. Na východě nad horami již probleskují první paprsky sluníčka. Hned mám lepší náladu, když vidím takové počasí.

Mezi altánky kráčím do zadní části kempu k záchodu. Procházím kolem stanu Petra a Roberta, kolem hopají králici a procházejí se slepice. Záchod je skutečně čistý. Je zde turecká mísa a umyvadlo, nalézám tu i hadici se sprchou. Vybavuje se mi smích od ostatních, když jsem se na ni včera ptal. Zkouším ji a funguje, využívám toho a sprchuji se. Osvěžen kráčím k autu. Otevřu kufr a vidím, že uvnitř spí Bob. Respektive spal do té chvíle, než jsem otevřel dveře. Bob mi hned popisuje, že se večer ochladilo a začal foukat studený vítr, šel raději spát do auta. Současně líčí, že se správci docela dlouho do noci poseděli a řádně s nimi „potáhli“. Petr si u nich dokonce objednal litr a půl rakije.

Odcházím do altánu připravit snídani. K „radosti“ ostatních dělám lečo.

Ze stanů se postupně trousí kamarádi. Pochvaluji si, že jsem objevil sprchu. Postupně tam odcházejí, ale vzápětí se vrací a stěžující si, že ze sprchy už neteče voda. Jen se jim směju: „To máte za to, jak jste se mi včera tolik smáli, když jsem se na ni ptal“.

S Petrem odcházím za správci. Ti už sedí venku u stolu před barem a popíjejí rakiji. Hned nalévají i nám. Přiťukáváme si s nimi a házíme ji do sebe. Pro jistotu se jich dotazujeme, zda ta včerejší dohoda s odvozem platí. Oni souhlasně pokyvují, že ano. Sdělují, že nás zavedou na nástupní místo, pak zajedeme do Corovodë, na místo kde budeme plavbu končit, tam necháme auto a oni nás odvezou zpět. Současně mi předávají jeden a půl litrovou PET láhev s rakijí, co si objednal Petr. Naznačuji, že bych rád za vše zaplatit. Za ubytování, zakoupená piva, naplněnou láhev plynu, rakiji a dnešní odvoz požadají padesát Euro. Po sdělení takové ceny jim s radostí platím. Oba mi děkují a nalévají nám další skleničku rakije. Tu s nimi vypijeme a odcházíme balit zbývající věci. Ještě si se správci u vyhlídky nad kaňonem pořizujeme společné foto a pak odjíždíme.

43 / Společné foto (horní řada: zleva Radek ml., Robert, Radek, Pepa, správce, Petr, řidič. Dolní řada zleva: Tomáš, Bob, Hanka)
43 / Společné foto (horní řada: zleva Radek ml., Robert, Radek, Pepa, správce, Petr, řidič. Dolní řada zleva: Tomáš, Bob, Hanka)

Před námi jedou správci ve svém Mercedesu a vedou nás na místo. Cestou se domlouváme na posádkách. Víceméně v tom máme jasno, já popluji s Bobem, Pepa s Robertem, Tomáš s Radkem a Petr s Hankou. Za nedlouho Mercedes správců zastavuje a my za ním.

Správci vystupují a ukazují, že máme vystoupit také. Ukazují nám, že je tady vyhlídka do kaňonu. Jdeme tam, ale již to není moderní vyhlídka jako u kempu, ale jen místo na kraji kaňonu, odkud je krásný výhled.

Nejedeme dlouho a správci zastavují u malého muslimského svatostánku. Vypadá podobně jako naše kaplička. U vchodu je nápis GJURMA ABAS ALIU. Jeden ze správců nás vede dovnitř. Tam nám ukazuje na prasklinu v podlaze a albánsky něco vysvětluje. Nejprve mu vůbec nerozumíme, ale pak z jeho gest chápeme, že k danému místu se váže legenda. Že zde kdysi přišel osel, kopytem kopl do skály, ta pukla a z praskliny vytryskla léčivá voda. Na památku na tomto místě postavili svatostánek.

Po výkladu pokračujeme dál, jedeme údolím mezi horami. Správci zastavují u kraje silnice nedaleko řeky u nově postaveného dřevěného domečku připomínající prodejní stánek. Ukazují, že plavbu máme začít tady. Nejprve proti tomu protestuji, protože jsem původně chtěl kaňon začít splouvat ještě výše a nechci se o kus ochudit. I přes svoji nevoli, se nechávám správci i Petrem přesvědčit, že plavbu začneme skutečně tady.

Abychom správce nezdržovali, rychle vykládáme lodě a všechny potřebné věci k plavbě. Kontrolujeme, zda nic nechybí. Když je vše pořádku, nasedáme s Pepou do Transitu a za mercedesem správců jedeme směrem na Corovodë.

Přijíždíme do města, kde panuje čilý stavební ruch, projíždíme totiž stavbou silnice. Provoz je zde řízen kyvadlově. I zde dopravu řídí semafory. Albánské semafory však fungují na kapánek jiném principu než naše. Místo světelného semaforu, na který jsme zvyklí, tam stojí dělník, v ruce drží velký kulatý terč, který je na jedné straně červený a na druhé zelený. Tím terčem pak řidičům dává pokyny k jízdě, nebo zastavení.

Přejíždíme na druhou stranu staveniště, kde správci zjišťují, že se dál již nedostaneme. Otáčejí se a dávají nám znamení, ať jedeme za nimi. Kličkující mezi náklaďáky se vracíme zpět.

Po vymotání ze stavby, projíždíme úzkými klikatými uličkami města a po jedné z nich se dostáváme až k řece. Správci nám ukazuji, kde máme zaparkovat. Pepa zastavuje na kraji silnice, vedoucí přímo do řeky.

Přesedám si do Mercedesu správců, kde si sedám dozadu na místo za spolujezdce. Jeho řidič ještě něco albánsky říká ženě, která kolem nás zrovna prochází a přitom ukazuje na naše auto. I když nerozumím ani slovo, dovozuji, že jí žádá, aby nám na auto dohlédla.

Pepa po vystoupení přichází rovněž k Mercedesu, vzápětí se ale vrací, bere do ruky kameny a podkládá je pod kola Transitu. Pro jistotu, abychom ho nemuseli lovit z řeky! Poté už si sedá vedle mne.

Řidič projíždí klikatými uličkami Corovodë, každou chvilku na někoho troubí a zdraví kolemjdoucí. Mercedes – stará stodevadesátka - už něco pamatuje. Při jízdě mu v zadních kolech hrozně hučí ložiska, ale stále jede.

Po příjezdu vidíme, že lodě už jsou nafoukané a uložené na sobě podél stěny dřevěného domečku. Všichni jsou i oblečeni v neoprenech.

Najednou se odněkud vynoří starší muž a oznamuje nám, že za splutí kaňonu se platí poplatek, který on vybírá. Okamžitě dostává pivo, které si otevírá a pije. Přitom vysvětluje podmínky splutí, „háže“ různými ciframi a ukazuje na správce kempu. Chápeme, že nám dává slevu. Chvilku se s ním dohadujeme. Nakonec za 4 lodě (kánoe) a 8 lidí platím 2.400,-Leki.

Loučíme se se správci a rychle se převlékáme do neoprenů.

Až na Pepu s Robertem všichni sedíme v lodích připraveni vyplout. Ti dva však stále s něčím maturují. Pepa navíc brblá nad barvou vody stále připomínající tekoucí maltu. Konečně připlouvají! S Bobem vyplouváme první, abychom mohli v případě nebezpečí ostatní varovat. Tomáš zapíná na přilbě kameru a jede za námi.

Nejprve proplouváme úsekem, kde jsou břehy ještě docela nízké. Těsně kolem vody je lemují velké balvany. Nad nimi jsou svahy porostlé hustými zelenými keři. Ve vlnkách se neseme podél levého břehu, ale zakalená voda se špatně čte. Nevidím totiž co je pod hladinou. Každou chvíli dnem lodi zachytáváme o mělčinu a dokonce zůstáváme viset. Musíme vystoupit z lodi, popotáhnout ji do hlubší vody a teprve pak plout dál.

Kluci nás mezitím předjíždějí a plují první. Najíždějí do pravotočivé zátočiny, kde je proud tlačí na skálu lemující levý břeh. My jedeme za nimi, nemáme však dostatečnou rychlost. Chytá nás vracák a otáčí dokola o 360 stupňů.

Kluci mezitím zastavili u břehu a čekají, abychom je předjeli. Vysoké skály hnědé až načervenalé barvy lemující pravý břeh, napovídají tomu, že se již blížíme ke kaňonu. Podél pravého břehu jsou stále oblázkové pláže.

Plujeme po levé straně řeky a opět zůstáváme viset na mělčině. V té kalňačce se fakt voda špatně čte. Kluci nás opět předjíždějí. Proud zesiluje a rychle proudí kolem skal. Kluci přistávají u pravého břehu, dojíždí je Petr, zastavuje vedle nich a za nimi proplouváme už my.

To se již zvyšuje i pravý břeh. Tok řeky se prudce lomí vlevo, aby se po několika desítkách metrů stočil mírně vpravo. Hladina řeky se začíná čeřit a ve vlnkách proplouváme kolem vysokých skal připomínajících hradby strašidelného hradu, lemujícího levý břeh. Následuje klidný úsek. Vjíždíme do levotočivé zátočiny, nad kterou se u pravého břehu tyčí mohutná skála. Po šedesáti metrech následuje prudká pravotočivá zátočina, se silným proudem táhnoucí se na stěny skal. Rychle pádlujeme, abychom nabrali rychlost. Těsně kolem skal bezpečně projíždíme.

Proud řeky slábne a následuje rovný úsek vedoucí mezi vysokými skalami. Využíváme klidnějšího úseku k odpočinku a pozorování té nádhery kolem nás. To co jsem se o kaňonu dočetl v článcích, je skutečně pravda. Ale pohled na vlastní oči je mnohem krásnější. Slovy se to nedá ani popsat.

Kaňon se opětovně zužuje a uprostřed řečiště na nás číhá obrovský balvan, spíše malá skála. Objíždíme ho vpravo úzkým ramenem, jehož šířku odhaduji na necelé dva metry. Koryto řeky se stáčí mírně vpravo a mizí v průrvě mezi vysokými skalami. Vysoko nad námi břehy kaňonu spojuje typický albánský most.

Vplouváme do úzkého průlivu mezi skálami bílošedé barvy. Hádám, že by to mohl být vápenec, nejsem ale geolog, abych to mohl s jistotou určit. Kaňon se nyní rozšiřuje a vplouváme do oválné laguny, kde jsou skály na levé straně nádherně nasvícené sluncem. Na konci laguny proud zrychluje, aby v pravotočivé zákrutě pokračoval dál mezi skály.

Zde proud zesiluje a silně táhne na skálu před námi. Máme co dělat, abychom ji „nepolíbili“. Po padesáti metrech plujeme kolem oblázkové pláže, na níž stojí dva horolezci a připravují se vylézt na jednu ze skal.

Vpravo vidíme první menší vodopád padající ze skály do řeky. Zdravíme horolezce a plujeme dál do kaňonu.

Na konci pláže začíná proud opět zrychlovat a žene nás na skály podél levého břehu. Po vyjetí s tohoto nebezpečného úseku, se zasekáváme na mělčině. Kluci jako první vplouvají mezi bílé skály místy obrostlé mechem a v horní části silně zarostlé keři.

Kluci opět zastavují u jedné z oblázkových pláží a čekají na nás. My zastavujeme vedle nich a čekáme, až doplují i ostatní. Krátkou pauzu využíváme k prohlídce okolí.

To již připlouvá Petr a vzápětí Pepa. Pohromadě vplouváme do úzké průrvy mezi skalami. Naskýtá se nám další nádherný pohled. Z vrcholku skály na levém břehu padá na dno kaňonu vodopád. Je mnohem větší, než ten co jsme viděli před chvíli. Pepa úžasem řve a jeho hlas se rozléhá mezi skalami. Projíždíme těsně kolem vodopádu a dvacet metrů za ním vystupujeme na pláži u levého břehu. Necháváme tu lodě a postupně se jdeme pod vodopád osprchovat. Nemá to chybu. Chvilku se u vodopádu kocháme a fotíme, načež odplouváme objevovat další krásy.

43 / Vodopády v kaňonu řeky Osum
44
45

Vyplouváme ze stínu skal do sluncem zalité laguny, v níž se koryto řeky mírně stáčí vpravo. Obloha je stále téměř vymetená a sluníčko hezky hřeje. V laguně jsou skály bujně porostlé zelenou vegetací. Koryto mezi skalami stále méně či více meandruje a proud nepříjemně táhne na skály. Musíme se mít neustále na pozoru. Nemáme proto moc času na vychutnávaní okolní nádhery.

Prekérní situace nastává v úrovni svatostánku, u kterého jsme cestou k nástupu zastavovali. Mezi skalami je prudká pravotočivá zákruta, v níž proud silně tlačí na skálu, přičemž v samotné zátočině je několik zaklíněných kmenů s větvemi.

Tomáš volá na Radka, aby si na ty větve dal pozor. Do zákruty najíždějí středem. Zhruba v jeho polovině Tomáš loď stáčí vpravo a Radek silně zabírá. I přesto bokem lodi naráží do kmene, loď jim to vychyluje a přídí zachytávají o další větev. S Barakou jim to sice silně zamává, ale zkušeně ji vyrovnávají. Zůstávají ovšem zaklesnutí bokem o jeden z kmenů. Ve snaze dostat se opět do hlavního proudu, oba kontrují, dostávají se zpět do proudu a mohou plout dál.

Koryto řeky mezi skalami se opět zužuje a proud zrychluje. Hlavní proud táhne podél skal u pravého břehu. Vplouváme do úzké soutěsky mezi bílošedými skalami, jejíž šířku odhaduji na tři metry. Pár metrů za ústím soutěsky u kamenné podesty zastavujeme a čekáme na ostatní.

46 / Soutěska
46 / Soutěska

Vzápětí připlouvá Tomáš s Radkem a zastavují vedle nás. Čekáme na zbytek. Když pořád nejedou, vystupuji z lodi na zídku a zůstávám na ní stát. Ale Pepova, ani Petrova loď stále nepřiplouvá. Začínám být velmi nervózní a dumám nad tím, co se jim mohlo stát.

Sedám do lodi a pokouším se pádlovat proti proudu. V tom úzkém místě se silným proudem nemám nejmenší šanci. Vystupuji zpět a společně uvažujeme, jakým způsobem se lze ze soutěsky dostat proti proudu. Díváme se, že by to možná šlo po skále nad podestou. Kluci se tam pokoušejí vylézt. Skála je však od stékající vody mokrá a kluzká. I přesto se snažím na skálu vyzvednout Tomáše. Dělám mu z rukou stoličku a zvedám ho. V tom mi ale na kluzké skále podklouzne noha a oba padáme. Tomáš na zídku, já do vody. Na poslední chvíli se stihnu rukou zachytit Baraky, jinak by mne proud odnesl pryč.

Jsem už pořádně nervózní, nejvíc mě ale ničí ta bezmoc! Nevím co se nahoře děje a nemohu jim jít na pomoc. Konečně vidím připlouvat Petra s Hankou. Dle Petrovy klidné tváře usuzuji, že o nic vážného nešlo. Když připluje blíž, volá na mne „Oni se tam nahoře cvakli!“. Z toho chápu, že Pepa s Robertem se „udělali“ v meandru s kmeny.

Nasedáme do lodí a proplouváme 150 metrů dlouhou zužující se soutěskou. Místy je široká pouze jeden a půl metru. Přemýšlím nad tím, jak tady vůbec mohou proplout velké rafty.

Ze soutěsky vplouváme do oválné laguny s oblázkovou pláží vlevo. Za ní se řeka opět mírně klikatí mezi vysokými skálami.

47 / Laguna
47 / Laguna

Kaňon se opětovně zužuje, ale již ne tak, jako v soutěsce za námi. Netrvá to dlouho a v další laguně se zase rozevírá. Následuje úchvatný úsek. Vysoké skály nad námi vytvářejí klenbu, kterou uzavírají větve stromů. Vypadá to tam téměř jako v tunelu.

Po vyplutí ze zátočiny, vidíme na skále vyhlídku u kempu.

Proplouváme pravotočivou zátočinou a před námi se objevuje vodopád, který jsme obdivovali z vyhlídky u kempu. Proplouváme kolem něj a padající vodní tříšť nás osvěžuje.

Kousek dál vpravo padá ze skály další z nesčetných zdejších vodopádů. Jak se dostáváme dál, kaňon se rozšiřuje a skály snižují. Zastavujeme u jedné oblázkové pláže a čekáme na ostatní.

Postupně připlouvají a zastavují vedle nás. Vystupujeme z lodí, abychom si odpočinuli a občerstvili se. Tím jak v lodi pro větší stabilitu po většinu plavby klečím, chytám do kotníků křeče. Z lodi se doslova vysoukám jak starý dědek a kotníky na břehu narovnávám do původní polohy. Z vaků vytahujeme pití, tatranky a dáváme si malé občerstvení.

Pepa během přestávky barvitě popisuje, jakým způsobem se před soutěskou cvakli. Nejprve do zátočiny najela Petrova posádka. Jejich loď se jen otřela o zaklíněný kmen, sice to s nimi zamávalo, ale Petr to ustál. Poté do zátočiny najeli oni. Neměli však dostatečnou rychlost, proud je natlačil na zaklíněný kmen a převrátili se. Jemu se podařilo rychle vyplavat, ale Robert takové štěstí neměl. Zůstal zaklíněný pod lodí. Dlouho mu trvalo, než se dostal z pod lodě a pak i z vody na břeh. V zátočině ale zůstala zaklíněná Baraka. Dlouho s ní pak zápasili, aby ji odtamtud dostali zpět.

Jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo. Kdyby totiž proud Roberta natlačil pod kmen, mohl se lehce utopit. Robert má prostě smůlu, během dvou dnů se dvakrát topil.

Osvěženi, odpočati a s narovnanými kotníky, nastupujeme s Bobem do lodi, nečekáme na ostatní a jako první vyplouváme.

Podél pravého břehu jsou vysoké téměř holé skály. Naopak skály lemující levý břeh jsou mnohem víc porostlé keři a další zelenou vegetací. Bude to tím, že levý břeh je více ve stínu a není tolik vysušován sluníčkem.

Při pohledu na oblohu, začíná od západu přibývat velkých mraků. Uprostřed je obrovitý šedivý mrak a kolem něj velká bílá oblaka. Sice to zatím nevypadá nijak hrozivě, ale už to není takový hezký pohled, jako ráno.

Připlouváme ke skalám, které proud podemlel a vytvořil převisy nad hladinou řeky. Hlavní proud pro změnu směřuje k levému břehu, vedoucímu těsně podél skal.

Pohled na hory nad Corovodë dává vytušit, že kaňon brzy skončí. Vpravo ve skále je jeskyně, Radek na ni ukazuje pádlem, aby si jí i ostatní všimli. Řeku ještě pár set metrů lemují skalnaté břehy. Poté již skály na levém břehu střídají oblé svahy porostlé hustými keři a nízkými stromy. Podél pravého břehu však dále pokračuje skalní hradba. Ta ale také po několika set metrech končí. Okolní břehy se snižují a údolí i koryto řeky se naopak rozšiřuje. Pravý břeh lemuje dlouhá oblázková pláž, odkud nás bedlivě sledující snědí kluci. Zdravíme je zvednutými pádly a zvoláním Ahoooj!

Řeka se rozlila do širokého koryta, snížila se její hloubka a přibylo mělčin, na kterých se stále častěji zachytáváme. Ke slovu opět přichází vodácká pěší turistika.

Před sebou v dáli vidíme po obou stranách řeky domy. Řeka se nyní rozvětvuje do několika proudů a my zvažujeme, který bude pro plavbu ten nejlepší.

Připlouváme k rozestavěnému betonovému silničnímu mostu. Mám obavy, aby tam nebyly armovací dráty, které mohou lehce roztrhnout loď. Plujeme raději středem, kde předpokládám největší hloubku. Ostatním pádlem signalizuji, aby pluli jako já a hlavně ne blízko mostních pilířů. Za mostem opět oba břehy lemují bílé skály. Ty však nejsou tak vysoké jako v kaňonu.

Proud řeky tady opět příjemně zrychluje a lodě po hladině hezky upalují. Na vrcholcích těch skal, mezi nimiž stále proplouváme, vidíme stát další domy.

Podplouváme pod lanovou lávkou a obdivujeme zdejší záchod. Vedle lávky je na skále připevněna dřevěná budka, z jejího dna vede kolmo dolů plastová trubka, jejíž konec je ponořen pod hladinou řeky. Skutečně originální.

Od západu k naší nelibosti přibývají na obloze stále tmavší mraky. Vypadá to na pořádnou bouřku.

Bedlivě pozoruji pravý břeh a hledám na něm našeho zaparkovaného Transita. Za lávkou proud řeky rozděluje ostrůvek naplavených bílých oblázků a velkých kamenů. Kluci plující jako první, už volají, že ho vidí. Plujeme vpravo do bočního ramene vedoucí ke svažující se asfaltové cestě, na níž stojí náš Transit. Vpravo vedle něj stojí neomítnutý patrový dům. Dochází mi, že je to tady přizpůsobené na spouštění a vytahování lodí. Vlevo vedle této cesty stojí dřevěný domek stejný jako na nástupním místě na začátku kaňonu. Zastavujeme tady a po vybetonovaném svahu lodě vynášíme k autu. Na dřevěném domku si všímám nápisu Rafting. Zřejmě tu končí komerční úsek. Už je mi jasné, proč nás tady správci kempu zavedli.

Splutý úsek kaňonu řeky Osum
Splutý úsek kaňonu řeky Osum

Na břehu si vyměňujeme dojmy z plavby a ti co tady nebyli, hodnotí výstupní místo. Nejprve zamýšlíme, že necháme uschnout lodě. Jak ale vidíme, že mraky se k nám valí čím dál rychleji, rychle je vyfukujeme, ještě mokré a špinavé balíme. Stejně rychle, se i převlékáme do suchého. Tím se stáváme náležitou atrakcí pro místní děti, které nás pozorují z oken domu.

Ještě nejsme hotovi a začíná silně pršet. Schováváme se pod stříšku dřevěného domku. Neopreny, vesty i přilby házíme do vaků, ukládáme je do kufru a před deštěm se schováme do kabiny auta. Tak rychle jsme ještě po doplutí sbaleni nebyli. Za skvělý výkon všem vyslovuji pochvalu.

Směřujeme k moři do města Düres. Jedeme po stejné silnici, po které jsme včera přijeli. V místech, kde včera silnici zasypaly kameny a štěrk, je již množství dělníků a kteří ji s lopatami čistí od všech nečistot. I v těchto místech je provoz řízen „albánskými“ semafory - plackami zelené a červené barvy.

Krátce zastavujeme mezi kopci před Beratem, je po dešti a oblaha je opět vymetená. Pauzy využívá Tomáš a na zaprášená zadní okna nakreslí logo BENGA TOUR. Na levém okně je podržený nápis a na pravém usmívající se smajlík. Logo se nám moc líbí, proto se u něj necháváme vyfotit. Později se rozhoduji, že ho budu používat jako naše oficiální logo.

48 / Společné foto u loga
48 / Společné foto u loga

V městečku Ura Vajgurore, kam jsme včera přijeli od Elbasanu, přejíždíme řeku Osum. Ta se zde již líně vleče a voda je stále zakalená.

Pokračujeme po silnici SH72. Projíždíme širokým údolím s poměrně hustou koncentrací městeček a vesnic. Sledujeme kontrast zástavby. Honosné vily s velkými pozemky střídají ošuntělé a otlučené několikapatrové paneláky. Rovněž nemusíme mít obavy, že by nám mohla dojít nafta. Benzinky stojí na každém rohu, stává se, že i několik vedle sebe. Zvlášť řetězec čerpacích stanic s názvem KASTRATI nám na našich tvářích vyluzuje patřičné úsměvy.

To že jsme již dostatečně na jihu, dokládají palmy lemující silnice v obcích. Petr na střechách domů obdivuje sluneční kolektory sloužící pro ohřev vody. Současně dumá nad tím, kde si je pořizují. Jeho otázku mu záhy objasňuje Hanka. Ukazuje na dvůr jednoho domu, na němž je uskladněno množství těch jeho kolektorů i s nerezovými nádobami.

Na křižovatce před městem Lushnjë silnice SH72 končí a na ni navazuje silnice SH4. Po ní pokračujeme dál na západ. Krajina má obdobný ráz jako za Beratem - široké údolí. V dáli však vidíme vrcholky hor.

Jedeme po slušné silnici, cesta nám hezky ubíhá. Při výjezdu z jedné obce, vidíme vedle silnice stánek se zeleninou, kde prodává stará žena v černých dlouhých šatech s šátkem na hlavě. Voláme na Pepu, aby zastavil, že něco koupíme.

Vystupujeme a jdeme zjistit, co prodává. V poličkách má rajčata, papriky, okurky i třešně. Petr navrhuje udělat na večeři šopský salát. Hanka na něj vybírá suroviny. Na pultu si všímáme i PET lahví naplněných nějakou tmavou tekutinou. Od babky se snažíme zjistit, co to je. Odpovídá nám sice albánsky, ale chápeme, že to je domácí olivový olej. Petr hned navrhuje, že by to bylo dobré do „šopáku“. I já mám zájem si olej koupit a dovézt ho domů. Pokoušíme se zjistit, kolik vlastně stojí. Babka na nás chrlí ceny albánsky. Nerozumíme ji ani slovo. Doneseme papír a tužku a ukazujeme jí, ať nám cenu napíše. Ona však píše neskutečné cifry. Vzpomínáme na jednání o ceně za večeři v Arrasu, kde účtující mlaďoch, ke skutečné ceně přidával jednu nulu. V domnění, že to tak bude zase, jí dávám peníze, ale babka ukazuje, že je to málo. Chápeme, že za olej žádá vysokou částku, jejíž výše nám zůstává utajena. Nakonec od ní olej nekupujeme a domlouváme se, že si ho koupíme od někoho jiného, s kým se budeme schopni domluvit. Za vybrané ovoce a zeleninu babce platím 1.600 Leki.

To již cítíme blízkost moře, jehož přítomnost prozrazuje jednak charakteristická vůně, ale i přibývající nové a rozestavěné hotely, stojící kolem silnice. Přijíždíme do Drače . Čtyřproudovou silnici po níž jedeme, lemují samé hotely. Za pár let to tady bude vypadat stejně jako v Riminni, Raveně, či jiném jaderském letovisku a Albánie již ztratí své kouzlo.

Projíždíme kolem prodejních stánků se suvenýry. Radek navrhuje, zastavit a něco si koupit. Já mu to rozmlouvám s tím, že tady mají jen „obyčejné cetky od moře“. Utěšuji ho, že zítra pojedeme přes Kukës, kde si nakoupíme. I ostatní s mým návrhem souhlasí a rovnou směřujeme přímo do centra.

Doprava náležitě houstne. Mezi hotely po naší levé straně se objevuje moře. Projíždíme po nábřeží, kde mezi pláží a silnicí stojí jeden hotel vedle druhého. Mezi nimi nemáme s bivakováním žádnou šanci. Pomalu jedeme dál, silnice se stáčí vpravo, přejíždíme přes nadjezdy, odkud pozorujeme moře. Přijíždíme na kruhový objezd. Dopravní značky, či pravidlo pravé ruky, zde neplatí. Do kruháče se s troubením tlačí ze všech stran auta, platí tu jen jedno pravidlo, pravidlo silnějšího a rychlejšího. Kdo najede první, ten jede. Do toho se mezi auty všemožně motají chodci a motocyklisté na skútrech, samozřejmě bez přileb. Pepa složitě kličkuje mezi tím vším, přičemž to náležitě komentuje. Co ho úplně dostává, je chlap na kole, který mezi tím chaosem kolem dokola jede v protisměru přímo proti Pepovi. Pepa zastavuje, chlap bez nejmenšího vzrušení mumrajem projede a teprve poté můžeme pokračovat.

Robert vzadu s mobilem v ruce se zapnutou navigací mapy.cz, trasu bedlivě sleduje a Pepu naviguje, kam má jet. Nechávám to na Robertovi a vzhledem k dopravnímu chaosu raději sleduji dopravu, abych mohl Pepu před dalším pomatencem na nějakém samohybu varovat.

Projíždíme kolem přístavu s vysokými jeřáby. Pepa na Roberta volá, že přijíždí ke kruháči. Ten mu odpovídá, že kruháč nemá v mapě zakreslený. Robert ho i přesto naviguje, aby odbočil doprava. Vjíždíme na nábřeží s mořem po levé ruce. Doprava kapánek polevuje. Dívám se do mapy a zjišťuji, že na konci města vede kolem moře úzká cesta vedoucí mimo městskou zástavbu. Předpokládám, že tam najdeme vhodné místo pro zabivakování. Robert to v mapě také vidí a Pepu tam navádí.

U jednoho z kruhových objezdů jedeme kolem památníku nějakého místního hrdiny. Samotný památník tvoří tři historické hlavně kanónů, položené na kamenných podstavcích do tvaru třícípé hvězdy a mezi nimi na kulatém bílém kamenném podstavci stojí socha bojovníka, držící v levé ruce pušku a pravou paži má vztyčenou šikmo před sebe. Vztyčná pravice náramně připomíná árijský pozdrav. Sochou se ohromně baví kluci, já to komentuji, že „hajluje“.

Projíždíme nábřežím – turistickým centrem, silnici lemují stovky vysokých palem a množství nových luxusních hotelů, stejně jako různých restaurací, kaváren a taveren.

Když se však dostaneme na kraj města, lesk luxusních hotelů znovu střídá bída a špína. Opět projíždíme mezi starými a otlučenými domy, ruinami budov a různými přístřešky držícími pohromadě snad jen silou vůle.

Konečně vyjíždíme ze zástavby a najíždíme na úzkou cestu vedoucí kousek od pláže. Jedná se samozřejmě o nezpevněnou prašnou silnici s mnoha výmoly. Rozhlížím se kolem sebe, přitom nahlas konstatuji: „Tady určitě najdeme vhodné místo na přespání“. Kousek dál, u pravého okraje cesty se pase bílá kráva vytočená zadkem do silnice. Volám na Pepu: „Pozor ať nám neposere auto!“ A ukazuji na krávu. Projedeme kolem ní a před sebou vedle cesty vidíme rovný plácek. Petr hlásí „Dívej, tady jsou schody dolů! S nima se domluvíme.“ Přijedeme blíž a vidíme, že schody vedou k restauraci, která je umístěna ve svahu nad pláží. Místo se líbí a předpokládáme, že nám na večeři připraví i nějakou mořskou potvoru. Zastavujeme na plácku vedle cesty a po schodech sestupujeme do restaurace.

Jedná se o plážovou restauraci s terasou, na níž stojí dřevěné stoly s lavičkami s výhledem na moře. Z terasy vedou schody dolů na pláž a plastovými lehátky stojícími v řadě a slunečníky, jejichž krytinu tvoří palmové listy.

Restaurace bohužel není v provozu, teprve ji připravují na sezónu. Petr s Bobem se dávají do řeči s přítomným majitelem. Majitel souhlasí s tím, že zde můžeme přespat. Vyptávají se ho, jestli je schopný nám připravit jídlo, nejlépe nějakou rybu. Odpovídá, že nikoliv, neboť ještě nemá restauraci v provozu. Abych mu tam udělal nějakou tržbu, kupuji si plechovku piva. Jeho cena už odpovídá jadranskému letovisku. Petr s Bobem pokračují dál v debatě s majitelem restaurace a mají zájem koupit dvě flašky koňaku a flašku rakije. Do této diskuze se nezapojuji a raději odcházím na pláž.

Na pláži se svlékám a nahý skáču do moře. Má osvěžující teplotu. Plavu k blízkým skaliskům čnícím z vody ve tvaru podkovy a vytvářející kolem pláže lagunu. Po celodenní námaze se jedná o výslovný balzám.

U skalisek musím dávat pozor, abych se nenapíchl na nějakou ježovku, kterých je zde požehnaně.

Na kopci nad námi stojí bílé budovy s rovnými střechami. Točící se radar nasvědčuje tomu, že to bude vojenský objekt.

Plavu zpět a do moře míří i kluci, Robert a Pepa. Když procházím po terase restaurace, Petr s Bobem stále stojí na stejném místě, kde jsem je opustil a s nějakými místními mladíky domlouvají kšeft s chlastem. Bez povšimnutí je míjím a po schodech stoupám na parkoviště k autu.

Z kufru vytahuji bedny s jídlem i nádobím a začínám vařit. Bude hovězí vývar s masem a těstovinou a krutí maso s rýží. K tomu šopský salát, který přislíbil udělat Petr.

Přichází Petr a radostně oznamuje, že u mlaďochů, co pomáhali majiteli restaurace, objednali dvě flašky koňaku a flašku rakije. Dokonce nám to přivezou. Nejsem proti a pokračuji ve vaření. Petr se nabízí, že udělá slibovaný „šopák“ a hned se do něj pouští. Od moře se postupně trousí ostatní, jen kluci se tam dál čvachtají.

49 / Příprava jídla u moře
49 / Příprava jídla u moře

Když mám uvařeno, volám kluky a společně jíme. „Šopák“ se Petrovi opět povedl. Vůně jídla přilákala k našemu ležení smečku psů. Mlsně brousí kolem a jen čekají, co co jim dáme, nebo co zbyde.

Po silnici ze směru od města přijíždí auto a zastavuje kousek od nás. Z auta vystupují mlaďoši, u kterých si Petr s Bobem objednali chlast. Jdou rovnou za Petrem, podávají mu tašku s flaškami a za všechno žádají 60 Euro. Za flašku 20 Euro. Petr na to reaguje, že kolik peněz nezaplatíme, neboť taková dohoda nebyla. Argumentuje tím, že v Peshkopi, jsme za koňak platili 5 Euro. Mladík argumentuje tím, že jsme v turistickém letovisku, kde jsou úplně jiné ceny. To Petra nezajímá a s cenou nesouhlasí. Mlaďoch slevuje na 15 euro za flašku. Říkám Petrovi, že ještě máme co pít a zítra jedeme do Kukëse, kde určitě koňak koupíme za stejné peníze jako v Peshkopi. Definitivně tedy od nich kořalku odmítáme. Mladík ještě chvilku argumentuje, že ji museli koupit, ale pak nás nechávají být a odjíždějí pryč. Mám z toho nepříjemný pocit a obavy, aby se v noci nevrátili a něco nám neprovedli.

Se západem slunce se ochlazuje, proto se oblékáme a jdeme si sednout ke stolu na terasu restaurace. Nějakou dobu diskutujeme a pozorujeme večerní hladinu moře. Po setmění, beru spacák a karimatku a odcházím na pláž. Na jedno z lehátek si pokládám karimatku a lehám si na něj. Přikrývám se rozepnutým spacákem a už jen poslouchám šplouchání moře, které mne spolehlivě uspává. Budí mne komáři. Neskutečně mne žerou, hlavu si přikrývám spacákem a opět usínám. Na lehátku se mi spí moc dobře, konečně nebolí ta moje „bederka“.

50 / Západ slunce
50 / Západ slunce

Ze spokojeného spánku mne budí Robert a prosí mne, abych mu dal klíče od auta, že si jde postavit stan. Stěžuje si, že ho žerou komáři a nemůže spát. Z kapsy vytahuji klíče a podávám mu je. Opět se zakryji spacákem a okamžitě usínám. Za chvíli se mnou zas někdo cloumá, otevírám oči a to Pepa. Říká mi, že postavil stan a ať se jdu před komáry také schovat dovnitř. Nejprve chci zůstat na lehátku, neboť po dlouhé době konečně dobře spím, ale nakonec vstávám a z pláže odcházím na terasu restaurace. Vidím, že stany postavili přímo tam. Vlezu do stanu, kde už spí Tomáš. Přikryji se spacákem a opět usínám.

Trasa Corovodë - Durrës
Trasa Corovodë - Durrës

Den osmý – cesta do Prokletije

Budí mne měkká karimatka, s níž zase utekl vzduch. To byl zase „kauf“! Firma Husky se při její výrobě moc nepředvedla. Dívám se na hodinky, je po šesté hodině. Karimatku už ani nedofukuji a vylézám ze stanu. Pohled na oblohu mi moc radosti neudělal. Je zataženo a vypadá to na déšť. Uklidňuji se, že dnešní den stejně strávíme v autě při přesunu na Valbonu a nebude v něm aspoň takové vedro. Současně doufám, že počasí se do zítřka zlepší.

Vedle spí Petr s Hankou. Za tmy si postavili stan bez tropika. Na konstrukci zavěsili jen vnitřní ložnici, vytvořili si jen takovou moskytiéru, aby je nesežrali komáři.

V umyvadle na terase provedu ranní hygienu a vracím se k autu. Z vnějšku ho obhlédnu, zda nám s ním v noci něco neprovedli v souvislosti s včerejším neuskutečněným „kšeftem“. Transit je naštěstí v pořádku.

Snídáme zavařené klobásy. Během jídla si až na mne všichni stěžují, že je hrozně žrali komáři a nemohli spát. „Mne komáři nežrali, mi se spalo dobře“ chlubím se. Následuje výbuch smíchu a posílají mne, ať se jdu na sebe podívat do zrcadla. Zvědavě odcházím ke zpětnému zrcátku. Při pohledu na sebe zjišťuji, že mám celý obličej posetý štípanci od komárů. Hanka se mi směje, že vypadám jako puberťák s akné. Podle toho usuzuji, že se mi skutečně dobře spalo, když jsem to bodání necítil.

Během snídaně se k nám opět stáhla smečka psů pouličních či spíše pobřežních směsí. Zejména vychrtlá fena s vytahanými struky je mimořádně ohavná. Současně ale vzbuzuje soucit. Dáváme jim zbytky od snídaně, které hltavě žerou. Další péči o ně raději ponecháváme na Martě Kubišové, Zdeňku Srstkovi a jiným zasvěceným odborníkům.

Špinavé nádobí nechávám Hance a klukům. Sám si beru ručník a odcházím na pláž. Navzdory tomu, že je stále zataženo a ne zrovna teplo, si jdu zaplavat do moře. Plavu ke skaliskům, chvilku se nechávám houpat na vlnách a plavu zpět ke břehu. Aniž bych ze sebe oplachoval slanou vodu, se jen utírám ručníkem, oblékám a vracím k autu. Tam už v plném proudu probíhá balení věcí a ukládání do kufru. V umyvadle na terase ještě nabíráme do kanystrů vodu. Pepa ještě myje čelní sklo, vzápětí sedá za volant a stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli, jedeme do Drače.

Provoz při průjezdu městem je mnohem slabší než včera odpoledne. To si vysvětlujeme tím, že místní ještě spí. Robert zezadu opět naviguje. Já trasu sleduji dle itineráře, který jsem si vytiskl na stránkách http://www.viamichelin.com. Podle něj jsme měli najet na silnici SH52, ale ve skutečnosti je tato silnice označena SH2. Po ní se dostáváme z Drače a od severozápadu se blížíme k Tiraně. Začíná pršet.

Jedeme přes Fushë-Krujë, kde odbočujeme na Lezhë. Najíždíme na silnici SH1/E762 a po ní se dostáváme do dvacet tři kilometrů vzdáleného města Fushë Milot, ležící u řeky Mati. Tady na kruhovém objezdu najíždíme na silnici E851 ve směru na Kukeš a Kosovo.

Po výjezdu z kruháče stojí po pravé straně silnice řada stánků se zeleninou. Protože nevidíme, že by v nějakém stánku prodávali suvenýry, ani nezastavujeme.

V dálce v mlze a dešti vidíme obrysy hor. Ani se nenadějeme a mezi oblými kopci projíždíme. Vlevo líně teče řeka Mati , kolem níž nějakou dobu jedeme. Silnice, po níž se pohybujeme, je dostatečně široká i v dobrém stavu a cesta příjemně ubíhá. Dojem nám jen kazí pošmourné počasí, bránící ve výhledech po okolí.

Za obcí Milot přejedeme po mostě nad řekou Mati a cedule nám oznamuje, že do Kukeše to máme 89 km.

Projíždíme kolem řeky Fani. Ta je v těchto místech už poměrně široká a líně teče - prostě „volej“. Pokračujeme proti jejímu proudu.

V obci Rubik projíždíme kolem staré opuštěné fabriky. Ta v krajině působí jako pěst na oko. Připomíná mi to fabriku vedle Hronu v Podbrezové na Slovensku. Projíždíme moc pěkným údolím, mezi oválnými horami s vrcholky vysokými kolem pěti set metrů. Mezi mosty nad řekou a soutokem řek Fani i Madh a Fani i Vogël, vytvářejících samotnou řeku Fani, najíždíme na novou pěknou dálnici. Naše slavná D1 se jí svoji kvalitou nemůže rovnat.

Vrcholky okolních kopců se nyní snižují a vytváří mírnou vrchovinu hnědočervené barvy. Po třinácti kilometrech najíždíme na most vedoucí přes řeku Fani i Vogël. Naskýtá se nám krátký pohled na svižně řeku tekoucí dole v údolí. Přestože prší, má tyrkysově modrou vodu. Podrobnějšímu pozorování řeky brání svodidla podél dálnice. Pozorujeme ji jen v krátkých úsecích. Řeka vypadá moc hezky. Navrhuji ji v nějaké další expedici zdolat.

Na jedné nové benzínové pumpě děláme přestávku. Na toaletách zjišťujeme, že zde mají dokonce i evropské záchody. Protahujeme se a dáváme si malou svačinku. Za drátěným plotem ohraničujícím pozemek benzinky se pase stádo koz. Čekáme ještě na opozdilce, kteří si zašli do prodejny koupit nějaký pamlsek. Hned jak dorazí, pokračujeme v cestě.

Okolní kopce se zvyšují a přibývá v nich skal. Dole v údolí se ve zpěněných peřejích stále klikatí řeka Fani i Vogël. Před Kukešem vjíždíme do 5650 metrů dlouhého tunelu Kalimash . Po vyjetí z tunelu dlouze sjíždíme mezi horami z kopce dolů až k umělému jezeru na řece Drin u města Kukeš. Po jeho břehu se dostáváme k mostu, přejíždíme ho na druhou stranu a pokračujeme dál po druhém břehu. Jezero máme po naší levé ruce. Po jeho hladině respektive po Drinu bychom se dostali až do Fierzë, což je už nedaleko Valbony, ale protože náš Transit není moc přizpůsobený k dlouhé plavbě, pokračujeme raději po silnici.

S přibývajícími domy, poznáváme, že se již blížíme k městu. Máme v úmyslu si nakoupit a také zajít na oběd. Míříme do centra Kukeše , kde předpokládáme, že pořídíme obojí. Robert se znovu ujímá navigování a Pepovi hlásí, kam má jet. Přijíždíme na rovnou dlouhou ulici. Po obou stranách je množství různých obchodů a restaurací. Usuzujeme, že jsme v centru. Na prvním volném parkovacím místě Pepa zastavuje. Venku stále poprchává a je chladno. Ani nestačíme vystoupit a už u nás stojí starší muž a zjišťuje, kam jedeme. Petr mu ochotně vysvětluje, že jedeme raftovat na Valbonu.

Je dvanáct hodin, čas oběda. Shodujeme se, že se nejprve půjdeme najíst a teprve poté si nakoupíme. Rozhlížíme se po nějaké restauraci. Vidíme, že kousek od nás jedna je, nad vchodem má žlutý nápis BAR RESTAURANT a pod tím je červený nápis “GJAKOVA“. Ve dveřích stojí muž ve věku kolem čtyřiceti let, krátce střižených černých vlasů s vysokým čelem a usmívá se na nás. Míříme si to k němu. Bob s Petrem se ho anglicky dotazují, zda je možno se tady najíst. On ochotně souhlasí. Je rozhodnuto a k jeho radosti vcházíme dovnitř.

Samotnou restauraci tvoří jedna obdélníková místnost s barovým pultem na konci. Po pravé straně je dlouhý stůl na levé straně dva menší stoly. Vpravo vedle barového pultu je ulička vedoucí ke dveřím toalety. Sedáme k největšímu stolu a u majitele restaurace, tedy toho muže co nás ve vchodu přivítal, si objednáváme pití. Kromě Pepy, který řídí a Boba, jemuž je zima, si poroučíme pivo. Také si objednáváme kávu. Ještě než nám majitel pití donese, prostírá nám stůl papírovým ubrusem. S papírovým ubrusem to mají dobře vychytané, neboť každý host má vždy čistý ubrus. Ubrusu využívají i jako účtenku a zapisují na něj útratu. Nepotřebují tedy účtenky, tak jako u nás.

Nejprve majitel přináší na stůl pití a poté nám rozdává jídelní lístky. Dumáme nad albánskými názvy, o co se asi jedná. Majitel se nám to za pomocí Boba a Petra snaží přetlumočit.

Kromě Boba, který si objednává játra, si objednáváme vepřový steak a mísu šopského salátu. Kluci přicházejí na to, že je tady wifi připojení. Prosíme majitele o heslo, ten aby se vyhnul složitému sdělování, nám znění hesla raději napíše na kus papíru. Po připojení k internetu se spojujeme s domovem a informujeme o průběhu expedice. Krátíme si tím čas, než nám připraví objednané jídlo.

Při chatování se ani nenadějeme a už nám majitel restaurace rozděluje jednotlivé porce. Po ochutnání zjišťuji, že maso je sice kapánek vysušené, ale jinak dobré. Ze společné mísy jíme šopský salát a z další kvašené okurky. Ty nám obzvlášť chutnají.

Majitel restaurace nakonec jako pozornost podniku na stůl pokládá mísu třešní. Vzhledem k požitým pivům se nejprve zdráhám třešně ochutnat, ale nakonec neodolám.

Bob má po jídle žízeň a poroučí si vodu. Před vodou ho varuji a radím mu: „Dej si raději pivo, ať se z té vody neposereš!“ „Já už na pivo nemám chuť“, oponuje Bob. „Tak si dej kolu, ale nepij vodu“. „Já mám chuť na vodu.“ Stále si na svém trvá Bob. Už ho dál nepřesvědčuji. Sám si raději objednávám další pivo a chci za všechny zaplatit. Majitel zjišťuje, jestli budu platit v lecích, či v eurech. Volím eura. Na ubruse to vše sečte, přepočítá leki na eura a žádá po mne 75 euro. Při odchodu se ho Bob ještě dotazuje, kde bychom dobře nakoupili. Nejprve nám rukou ukazuje, kde je supermarket, ale nakonec nás tam sám vede. Teprve tam se s námi s díky loučí.

Všichni společně vcházíme dovnitř. Překvapuje nás, o jak moderní prodejnu se jedná. Nejprve naše kroky míří k regálům s tvrdým alkoholem. Objevujeme koňak Skëndernbeu, obsah regálu ve kterém byl uložen, přemisťujeme do našich nákupních košíků. Většímu drancování brání jen obava s celníků, aby nás o ten drahocenný náklad při hraniční kontrole nepřipravili. V sousedním regálu objevujeme jiný koňak v půllitrové láhvi. Na etiketě má obrázek charakteristických Beratských domů. S etikety se dočítáme, že koňak v Beratu dokonce vyrábějí. Na zkoušku si bereme několik lahví. Po uspokojení základní potřeby se rozptylujeme po prodejně a nakupujeme domů prezenty.

Kupuji balkánský sýr, několik lahví olivového oleje a další balkánské pochutiny. Pro nás ještě beru několik bochníků chleba. S plnými koši míříme k pokladně. Přede mnou v řadě stojí Petr, nákup pokládá na pás, mladá prodavačka mu nákup markuje a další mladík mu zboží ukládá do igelitek. Petr za nákup platí platební kartou. Za Petrem jdu já, postup je stejný, jen rozděluji co je společný nákup a co chci přivést domů. Stejně jako Petr mám v úmyslu nákup zaplatit kartou. Když však přijdu na řadu, v prodejně všechno zhasne. Vypnuli proud. Nákup mi tedy markují po staru. Prodavačka mi na kalkulačce ukazuje cifru v lecích. Z peněženky vytahuji posledních 1700 Leki a stále mi chybí. Z peněženky tedy vytahuji eura a naznačuji, že zbytek zaplatím eury. Slečna přepočítává kurz a na kalkulačce nacvaká číslici 7. Doplácím ji 7 Euro a s nákupem spokojeně odcházím k autu.

Projedeme městem a dostáváme se na břeh jezera. Přejedeme most přes rameno Bílého Drinu přitékajícího ze sousedního Kosova. Čtyři kilometry projíždíme podél jezera a po silnici SH23 začínáme stoupat do kopců zdejší vrchoviny. Na severovýchodě se vypínají hory, jejíž vrcholky se týčí do výše 1400 metrů. Naopak na severozápadě se rozkládá vrchovina s oblými svahy, jejichž vrcholy dosahují maximální výše šesti set metrů.

Další čtyři kilometry ještě z oken auta sledujeme hladinu jezera, než se za kopci ztratí. Stoupáme stále výš po slušné nové silnici. Ta je dokonce v exponovaných místech opatřená kovovými svodidly.

Zastavujeme na jedné z benzinek a dobíráme 30 litrů nafty, za což platím 36 Euro. To by nám mohlo stačit na cestu do Černé Hory, či do Makedonie, kde je již nafta levnější. Pumpař nám jako bonus dává sáčky s bonbóny.

Při pohledu do mapy, zjišťuji, že dál na západ a severozápad by měly být vysoké hory. Vzhledem k zatažené obloze a slabému dešti bohužel nejsou vidět. Můžeme pouze pozorovat blízké okolí zdejší vrchoviny.

Projedeme městečkem Krumë s poměrně velkým množstvím nových domů. Za obcí Golaj u dvou nových domů stojících po pravé straně odbočujeme vlevo na Tropoje a stále pokračujeme po silnici SH23. Vlevo vedle silnice jsou široké rovné louky, na nich se tu a tam popásají koně, krávy, i stáda koz a ovcí. Louky i okolní kopce jsou téměř bez stromů, pokud tu roste nějaká dřevina, jde o keř. Lidských sídel taktéž ubylo a vidíme–li nějaký dům, jde téměř o zázrak.

Přítomnost predátorů lovících domácí zvířata demonstruje starý pasák stáda ovcí, nesoucí si přes rameno pověšenou brokovnici. Silnice je stále slušná, ale o dost se zúžila. Pepa musí dávat velký pozor při míjení se s protijedoucími auty. Naštěstí provoz je tady minimální. Pohodové jízdě s náležitým kocháním se okolní krajinou vadí jen počasí, znemožňující daleké výhledy. Krajinou podobného rázu jedeme dalších 50 kilometrů.

Čím vice se blížíme k severu, přibývá stromů, domů i zemědělských usedlostí. Po mostě přejíždíme říčku, na ceduli umístěné před mostem se můžeme dočíst, že se jmenuje Bushtrices. Tak se asi v Albánii jmenuje každá druhá říčka, neboť během naší cesty jde již o třetí vodní tok tohoto názvu.

Na křižovatce odbočujeme vlevo na Bajram Curri . Sjíždíme z kopce dolů. Po půldruhém kilometru odbočujeme vpravo na úzkou silnici nevalného povrchu, po níž klesáme do údolí řeky Valbony . Před sedmnáctou hodinou zastavujeme u mostu.

Na řeku jsme všichni zvědaví, vystupujeme z auta a prohlížíme si ji. Navzdory tomu, že stále prší, voda v řece je sytě tyrkysové barvy a svižně teče. Dosud jsme na naší cestě tak čistou řeku z blízka neviděli. Už se moc těším až ve Valboně smočím pádlo. Venku se v dešti dlouho nezdržujeme a odjíždíme.

Přejedeme most a úzkou klikatou cestou za stálého stoupání přijíždíme mezi domy Bajram Curri. Proplétáme se městem po ulici označené Rruga Azem Hajdari, po ní pokračujeme dál na sever do pohoří Prokletije - albánským Alpám.

Z auta máme možnost pozorovat jen nejbližší svahy a skalnaté stěny. Vrcholky hor a vzdálené svahy nám bohužel zůstávají ukryty v mlze a mracích. Po třech a půl kilometrech přijíždíme k dalšímu mostu přes Valbonu označený informační cedulí „LUMI VALBONËS“. Dopravní značky označují konec obce Kocanaj a začátek obce Shoshani. Toto místo mám v mapě označené jako nástupní místo na řeku.

51 / Nástupní místo u Valbony

Zastavujeme před mostem a v dešti si jdeme místo prohlédnout. Vcházíme na most a díváme se proti proudu řeky, přitékající z úzké skalní soutěsky od severozápadu. Strmé vápencové stěny soutěsky jsou porostlé keři a na jeho dně se klikatí tyrkysová řeka. Šířku soutěsky odhaduji na 6 – 7 metrů. Přecházím na druhou stranu mostu a dívám se z něj dolů po proudu řeky. Zde je její koryto už poměrně širší, vpravo je dlouhá oblázková pláž a na levé straně strmý stromy porostlý břeh.

52 / Valbona - soutěska

Pozorně si prohlížím svahy v okolí mostu a hledám vhodné místo, kde by se dalo i loděmi sestoupit k řece. Přímo u mostu by to bylo značně komplikované. Ale jak se díváme dál po proudu, vidíme, že od oblázkové pláže vede nahoru na svah k silnici vyšlapaný chodník. Navíc u silnice kde chodník končí, je široká krajnice a dá se tam dobře zaparkovat. To je to správné místo! Tady zítra zahájíme plavbu.

Vracíme se k autu a po zcela nové silnici směřujeme dál do údolí Valbony, abychom tam někde našli místo na přenocování.

Za mostem se silnice stáčí prudce vpravo, čtyři sta metrů vede po směru řeky, ale vzápětí se stáčí vlevo. Objíždíme onu soutěsku, kterou jsme z mostu obdivovali.

Po dalším kilometru jízdy se pod námi opět objevuje divoce tekoucí Valbona mizící ve čtyři sta metrů dlouhé soutěsce.

53 / Valbona nad soutěskou

Silnice nyní vede podél řeky. Můžeme si vykroutit krky, jak sledujeme její tok. Proud nádherně čisté vody se valí přes tisíce různě velikých balvanů, od velikosti malé skály až po malé oblázky, vytvářející nesčetné množství peřejí. Obtížnost řeky odhaduji na WW III – III+. Petr ji ale odhaduje na WW IV - V. No nejsem až takový odborník, abych to mohl kvalifikovaně posoudit. Každopádně jde o obtížný úsek určený jen pro zkušené a sehrané posádky, či spíše pro zkušené kajakáře. I přesto mne splutí Valbony v těchto místech moc láká. Po zkušenostech ze Shkumbinu, raději od svého záměru upouštím. Stejný názor mají i ostatní.

Přejedeme přes další dva mosty a po osmi a půl kilometrech přijíždíme do obce Dragobi. Zastavujeme u kovového mostu. Vlevo vedle něj je lanová lávka pro pěší. Na druhém břehu se rozprostírá rozlehlá louka s roztroušenými hroby, mezi nimiž se spokojeně pase menší stádo ovcí a několik krav. Vlevo za lávkou se dokonce pase hnědý kůň. V levé části louky stojí kamenná budova čtvercového půdorysu se sedlovou střechou krytou chatrnými došky. Na první pohled budova vypadá jako stará velká stodola. Ale u pravého předního rohu stojí dřevěný štíhlý minaret, z čehož usuzujeme, že to bude mešita. Bob si louku s mešitou natáčí a Petr už volá „jazda“, což znamená, že si máme pospíšit k odjezdu. V dešti a chladnu nás ale není třeba příliš pobízet.

54 / Dragobi - mešita
54 / Dragobi - mešita

Za jízdy diskutujeme nad tím, jestli budeme stavět stany, nebo si raději najdeme ubytování v teple a suchu nějakého penzionu, či chaty. Já jsem sice pro stan, ale většina touží strávit noc v teple pod střechou. Je rozhodnuto, přespíme někde v teple a suchu.

Jedeme dál do údolí a za jízdy hledáme vhodné ubytování. Na mostě vedoucím nad jedním z přítoků Valbony musí Pepa zastavit a dát přednost třem kravám, které tady žene chlap s roztaženým deštníkem v ruce, s nímž se kryje před deštěm.

Po dalších sedmi kilometrech přijíždíme do samotné obce Valbona. Podél silnice přibývá různých restaurací, penzionů a domů nabízejících ubytování. Míjíme dokonce i kempy.

Stále se nemůžeme shodnout, kde bychom zastavili a ubytovali se. Při neustálém dohadování se dostáváme se až na konec obce. V mapě v telefonu vidím, že silnice za chvilku končí a pokračuje jen chodník pro pěší. Upozorňuji ostatní: „Musíme se konečně rozhodnout, kde zastavíme, nebo budeme muset jet zase zpět“. Jedeme ještě kousek dál a pět set metrů před koncem cesty vedle silnice stojí reklamní cedule s názvem „Krojet e Rrogamit“ se znakem nabídky ubytování. Padá rozhodnutí, že tam zajedeme a zjistíme, jak to tam vypadá.

Odbočujeme vpravo na polní cestu vedoucí k restauraci a po sedmdesáti metrech přijíždíme na obdélníkové štěrkem vysypané parkoviště. Parkujeme vedle vínově červeného Land Cruisera s rakouskou značkou. Kromě něho na parkovišti žádné jiné auto není. Vlevo vedle parkoviště stojí nová patrová kamenná chata. Za parkovištěm je rovná louka, na jejímž konci stojí restaurace. Jedná se o dřevěný srub s velkými okny a nadstřešenou kamennou terasou. Na sedlové střeše vlaje albánská vlajka.

Všichni odcházíme do restaurace. Při stoupání po schodech si všímáme, že podél celého obvodu terasy je strouha s tekoucí vodu plná živých pstruhů. Originálně vytvořené sádky. Pstruhy tady jde chytat přímo do ruky.

Prosklenými dveřmi vcházíme do restaurace. Vevnitř hraje hlasitá reprodukovaná hudba a je docela chladno. Mimo dvou mladých číšníků v restauraci nikdo jiný není. Sedáme si ke stolu a obsluhujících mladíků se dotazujeme na ubytování. Jejich odpovědí je souhlasné kývaní hlavou a rukou ukazují na kamennou chatu vedle parkoviště. Na dotaz na cenu ubytování na prstech ukazují, že za osobu a noc požadují 10 Euro. Po krátké poradě se shodujeme, že již nebudeme nic jiného hledat a v chatě přespíme.

Je už půl sedmé, čas večeře. Petr se číšníků ptá na jídlo. Petrovi navrhuji, že uvařím, protože jídla máme dost a abychom ho zbytečně netahal domů. Vařit chce i Robert. K Petrovi se ale přidávají Hanka, Pepa i Bob a navrhují, že okusíme nějaké jejich jídlo. Nechávám se tedy přesvědčit.

Když už tady mám jíst, chci ochutnat něco místního a objednávám si skopové maso. Zatím se připojujeme na wifi. Na internetu hledám, jaké má být zítra počasí. Má být obdobně jako dnes, zataženo a slabý déšť. Nahlas konstatuji, že nemá cenu v takovém počasí plout trajektem po jezeře, protože z něj stejně nic neuvidíme. Navrhuji proto: „Ráno nemusíme divočit se splouváním Valbony, ale můžeme si v klidu přispat. V klidu splujeme Valbonu a poté projedeme přes Kosovo do Makedonie, kde přespíme a následující den dojedeme domů“. Můj návrh se zamlouvá, jen Petr má obavy z průjezdu Kosovem. Argumentuji tím, že se jedná o nejrychlejší trasu. Petr, i když nerad nakonec souhlasí.

Robert trasu kontroluje v mapě a namítá, proč chci jet z Kosova přes Makedonii, když kratší cesta vede rovnou přes Srbsko. Vysvětluji mu, že Srbové neuznávají samostatnost Kosova, o které přišli podobně jako my o Sudety v roce 1938. V důsledku toho Srbové turistům, kteří do Kosova vstoupili ze třetích zemí, tedy Albánie, Černé Hory či Makedonie, dělají problémy. Argumentuji tím, že nechci, aby nám srbští celníci, či policajti na hranicích dělali problémy. Svůj záměr ještě zdůrazňuji tím, že Makedonii můžeme dotankovat levnou naftu. O cestě domů máme rozhodnuto. Vracet se budeme přes Kosovo a Makedonii.

Nemám ani odeslané fotky domů a číšníci nám už nesou hotové jídlo. Pouštím se do své porce. Po prvním soustu zjišťuji, že jím skutečně skopové. Kuchař si s přípravou moc práce nedal. Maso je silně cítit skopovinou a navíc je tuhé. Nejspíš to udělali ze staré ovce. Jídlo mi hodně připomíná porci, kterou jsem si dal loni v Albánii při cestě od moře. Lituji toho, že jsem se nechal přemluvit a raději nenavařil. No co už. Naštěstí nejsem moc vybíravý, takže porci sním. Po jídle ještě čekám na ostatní, než zaplatí a společně odcházíme do chaty.

Zastavujeme se u auta, bereme si věci potřebné na noc a vstupujeme dovnitř. Chata má dva samostatné pokoje, každý se svým sociálním zařízením. Jeden pokoj v přízemí, tam bude spát Petr, Hanka, Bob a Pepa. V pokoji v podkroví budu spát já s Robertem a s kluky. Do podkroví vcházíme po venkovním schodišti situovaném ze strany od restaurace. Odemčenými dveřmi vcházíme do podkrovního pokoje obdélníkového půdorysu. Vpravo od dveří podél stěny stojí šatní skříň a noční stolek. Na pravé straně uprostřed je ustlaná manželská postel s čelem opřená o stěnu. Uprostřed stěny je béžovým závěsem zatažené okno. Podél protější stěny pod šikminou střechy obloženou dřevěnými palubkami stojí za sebou dvě ustlané postele. V levém rohu stojí kamenný krb a před ním kovová krbová kamínka s kouřovodem zavedeným do krbu. Vpravo vedle krbu jsou dveře vedoucí na balkón. V pravém protějším rohu jsou dveře vedoucí do koupelny se záchodem.

Chata ještě voní novotou, vše je čisté. Stejně jako v restauraci je i v pokojích chladno. Robert okamžitě odchází ven k hromadě dřeva, naštípat pár špalků a v kamnech zatápí.

Já mezitím odcházím do studené koupelny a v teplé vodě se sprchuji. Je to poprvé co se na výpravě koupu v teplé vodě. Než z koupelny odejdu, není v ní přes páru vidět.

Po návratu do pokoje, v kamnech již praská oheň. Jelikož se dosud nezahřál komín, proto kamna ještě kouří. Máme tady aspoň trochu táborové romantiky, když jsem chtěl spát venku. Poté co se komín nahřeje, chytí kamna správný tah a teplota v pokoji rychle stoupá.

Přestože mi Petr vzkázal, abych přišel k nim dolů na koňak, jdu si raději lehnout. Jsem už po těch osmi dnech utrmácený a chci si odpočinout. Lehám si do manželské postele, o chvilku později si vedle mne lehá i Tomáš. Poslouchám, jak v kamenech praská oheň a není ani devět večer, když usínám.

V noci mne budí bubnování na střechu. Zase prší. S obavami déšť poslouchám a přemýšlím, zda to příliš nezvedne hladinu řeky a nebude zakalená stejně jako voda v Osumu. Za okamžik ale opět usínám a tvrdě spím až do rána.

Trasa Durrës - Valbona
Trasa Durrës - Valbona

Den devátý - Valbona

Po dlouhé době jsem se dobře vyspal. Nebolely mne záda a ani mne nežrali komáři. Budím se dokonce až po půl osmé. Vycházím na balkón, abych zjistil jaké je počasí. Už sice neprší, ale stále je silně zataženo a vrcholky hor pořád zůstávají skryty v mlze. Okolní svahy jsou dokonce pocukrovány sněhem. Během noci totiž ve vyšších polohách dokonce sněžilo. Venku je stále poměrně velká zima.

55 / Ráno v údolí Valbony
55 / Ráno v údolí Valbony

Po ranní hygieně vycházím ven k autu a provádím pravidelný rituál s vykládáním beden a vařením snídaně. V chatě není totiž kuchyně, musím proto vařit venku.

Bedny ukládám na zídku mezi parkovištěm a loukou. Postupně přichází Pepa s Hankou a dotazují se mne, jak se mi spalo. Já si noc v chatě pochvaluji. Pepa si stěžuje: „To my se v noci moc nevyspali. Bobovi bylo špatně a celou noc grcal a sral“. Já si hned vybavím, jak Bob v Kukeši pil u oběda vodu a Pepu doplňuji: „To má určitě z té vody co pil u oběda“. Bezprostředně po tom ze svého batohu vytahuji lékárničku, beru z ní krabičku léků proti průjmu a jdu za Bobem.

Bob je u sebe na pokoji celý pobledlý a pohublý. Podávám mu léky, on si je s díky bere. Vyčítám mu: „Včera si neměl pít tu vodu u oběda. To máš z toho. Měl sis dát raději pivo.“ „Mi bylo špatně z těch kvašených okurek. Když jsem blil, tak se mi po nich odbrkávalo“. Oponuju mu: „Ty okurky jsme jedli všichni a nikomu nic nebylo, ale Ty jediný jsi tam pil vodu.“ Se slovy, že mu uvařím hořký čaj, odcházím k autu.

Při pohledu do bedny s proviantem, zjišťuji, že mám ještě hodně vajíček. Ať je zbytečně netaháme domů, dělám na snídani vaječinu. Při vaření mi pomáhá Robert s Hankou. Během toho za plotem ohraničující pozemek restaurace pozoruji pasoucí se koně.

56 / Koně za chatou
56 / Koně za chatou

Snídaně je hotova, kluci jako obvykle ještě leží. Voláme je a kromě Boba, který si dává jen hořký čaj, společně snídáme. Při snídani zjišťuji, kdo si troufá sjet Valbonu. Bob je vzhledem ke svému stavu mimo hru a jen doufáme, že prášky zaberou a zvládne cestu domů. Robert poté co včera spatřil divoké vody Valbony, po zkušenostech ze Shkumbinu a Osumu, kdy se topil, prohlašuje, že nepojede a nedovolí, aby jel i Radek. Hance se také nechce, stěžuje si, že je unavená. Troufáme si jen my zadáci - já, Tomáš, Petr a Pepa. Pepa ale prohlašuje, že pokud bude voda zakalená, taktéž nepojede.

Před půl desátou od chaty odjíždíme. Řídí Robert. Cestou opět pozorujeme řadu kontrastů. Na jedné straně nově postavené krásné penziony, na druhé straně opuštěné ruiny.  

I zde je celá řada bunkrů. Několikrát zastavujeme na focení.

Přijíždíme k Valboně. Přestože silně pršelo, voda v ní je stále nádherně čistá. Pepa proto může s klidným svědomím jet.

I když vrcholky hor stále nevidíme, jsou výhledy o něco lepší než včera. Údolí Valbony je okouzlující. Pro sebe si slibuji, že se tady ještě musím vrátit.

Po desáté hodině přijíždíme k nástupnímu místu, které jsme si včera vyhlédli. Z kufru vytahujeme dvě Baraky, ještě špinavé od bahna Osumu.

Rychle je foukáme a oblékáme se do neoprénů. Za ty dva dny co byly ve vacích, už jsou docela pěkně „cítit“. Je chladno, pod neopren si s Tomášem oblékáme lycrová trika a nahoru ještě vodácké bundy modré barvy. Aniž bych si to uvědomil, bundy nám ladí k naší modré Barace.

Pepa s Petrem si oblékají červené bundy. Ty jim zase ladí k oranžové Barace. Petr nás označuje jako modrý tým a sebe s Pepou za červený tým.

V „plné polní“ lodě po chodníku snášíme dolů k řece. Háčka mi bude dělat Tomáš a Petrovi zase Pepa. Na břehu chvilku postáváme. Petr si sedá na Pepovo místo a pádlem mu předvádí, jak má zabírat a jak přitahovat. Hanka dává Tomáši svůj foťák a prosí ho, aby ji během plavby udělal pár fotek. Aby ho neutopil, přivazuji mu ho k vestě. Tomáš si zapíná kameru na přilbě a Radek mi pomáhá položit Baraku na vodu. Nasedáme do ní, na ostatní na břehu voláme Ahooooj!!! a jako první vyplouváme.

Po vyplutí se okamžitě ocitáme v silném proudu, odnášejícím nás do neznáma. Otáčím se za sebe a vidím, že i Pepa s Petrem, tedy červený tým vyplul.

Proplováme kolem rozestavěného mostního pilíře, za nímž následuje pravotočivá zátočina se skálou v jejím ohybu. Proplouváme kolem ní a po pár metrech podplouváme potrubí vedoucí nad řekou, jež podpírá betonový pilíř stojící přímo v proudu řeky.

Dostáváme se do dlouhé peřeje s několika kamennými prahy. Projíždíme ji středem, peřej končí před lávkou. Za ní se hladina uklidňuje. V čisté vodě vidíme, že se blížíme k mělčině, pomáháme si raději na levou stranu do proudu.

Dalších čtvrť kilometru plujeme v klidném, ale rychlém proudu. Blížíme se k pravotočivé zákrutě, jejíž levý břeh lemuje několik obrovských balvanů. Tomáš vepředu vidí lépe, volá na mne a současně mi rukou ukazuje, jak ten úsek pojedeme. Zprava najíždím do proudu, abych se vyhnul skále. Proud stáčí příď vpravo, Tomáš mi ji však rychlými přítahy pomáhá srovnat a balvanům se vyhýbáme.

Koryto řeky se nyní rozšiřuje a místy je široké dvacet pět metrů. Břehy jsou hustě porostlé stromy a keři. Plujeme vpravo. Je tady opět málo vody. Abychom neuvízli, rychle pádlujeme do hlavního proudu tekoucího podél levého břehu.

Následuje téměř půl kilometru klidného rovného úseku. Odpočíváme, otáčíme loď a plujeme pozpátku. Pozorujeme jízdu červeného týmu. I oni si vedou dobře.

Obracíme se zpět po proudu, před námi je uprostřed řeky ostrůvek s několika keři. Obeplouváme ho zprava. Po vyplutí z ramene proplouváme kolem štěrkových polí připomínající oblázkové pláže. Proud nyní zrychluje a vytváří vlny. Po nich se pohupujeme jako krabička od sirek.

Těsně míjíme balvan, jehož špička vyčuhuje nad hladinou. Za ním následují další balvany. Kličkujeme mezi nimi a loď směřuji do rychlého proudu, tekoucí nyní podél pravého břehu. Řeka se tady stáčí vlevo. Proplováme kolem velké skály na levém břehu. Za ní se proud zpomaluje a ubývá vln. Toho využívá Tomáš a Hance rychle pořizuje několik fotek. Zejména fotí skálu, kterou jsme právě minuli. Necháváme se unášet proudem.

Řeka se nyní lomí vpravo. Plujeme těsně kolem vysokého břehu, za nímž zleva ústí řeka Gashit. Na průtoku řeky to nijak zvlášť nepoznáváme. Za soutokem se objevuje další ostrůvek, objíždíme ho zprava. Proud zrychluje a vytváří souvislý pás zpěněné vody mířící mezi oválné balvany, vykukující nad hladinu, mezi kterými obratně kličkujeme.

57 / Červený tým na Valboně
57 / Červený tým na Valboně

Dostáváme se k dalšímu keři porostlému ostrůvku. V několika peřejích valících se přes balvany ho objíždíme zprava. Koryto řeky nyní mírně zahýbá vlevo. Ve svahu na pravém břehu porostlými listnatými stromy vidíme vyčnívající skálu. Skály jsou taktéž podél levého břehu. Tomáš využívá klidnějšího místa a fotí si je.

Proplouváme úsekem se štěrkovými lavicemi. Řeka uhýbá ostře vpravo. Nejprve zvažujeme, že zastavíme, abychom si peřej prohlédli, ale když připlujeme blíž, vidíme, že to není třeba.

Vlevo v zátočině je velká bílá skála a proud žene naši Baraku přímo na ni. V úrovni skály, vytáčí proud Baraku vpravo. Tomáš rychle přitahuje, ale mokrá hlavička pádla mu vykluzuje z ruky a s Barakou to silně zamává. Už se vidím ve vodě, avšak na poslední chvíli Baraku vyrovnávám a kolem skály těsně proplouváme. Za ní se hladina uklidňuje, můžeme si na chvilku odpočinout. Otáčím se za sebe a vidím, že červený tým raději zastavil a odchází si prohlédnout peřej, kde jsme se málem „cvakli“.

My ale plujeme dál podél pravého břehu a vychutnáváme si dvě hezké „peřky“. Teprve za nimi na jedné ze štěrkových lavic zastavujeme a čekáme na červený tým. Přijíždějící Pepa na mne volá: „U té skály moc nechybělo a skončili jste pod ní!“ „Já vím, ale vyrovnal jsem to.“

Zanedlouho plujeme kolem velkých skal nacházejících se v pravé části koryta řeky. Když spatříme, že se proud zužuje a ztrácí mezi velkými balvany, raději u další štěrkové lavice zastavujeme a jdeme si místo prohlédnout.

Kráčíme po oblázcích podél peřeje a za chůze si ji prohlížíme. Je to úzký rychle tekoucí proud valící se podél levého břehu, mezi skalami stojícími přímo v řečišti. Musíme se mezi ty skály přesně trefit, pokud chceme bezpečně proplout. S Tomášem se shodujeme, že do toho půjdeme a peřejí proplujeme.

Při návratu, vidíme, že i červený tým zastavil a jde si také úsek prohlédnout. Nečekáme na ně, nasedáme do naší Baraky a vyplouváme.

Srdce mi bije vzrušením, když vplouváme do středu jazyka, který nás nese přímo na skálu u levého břehu. Nabíráme rychlost a skálu míjíme. V proudu před námi se objevuje několik balvanů. Abych do nich nenarazil, stáčím Baraku vpravo a vyhýbáme se jim.

Vpravo na štěrkovém poli stojí Pepa s Petrem a sledují naši jízdu. To už nás proud žene na obrovský balvan uprostřed řeky. Objíždíme ho zleva a hned za ním točím loď vpravo, abych nenarazil do kmene stromu zaseknutého v levém břehu. Těsně kolem něj projíždíme. Jeho větve se jen lehce otřou o naši loď. Po úspěšném projetí peřeje si s Tomášem jen plácneme pádly a zastavujeme u pravého břehu na konci štěrkového pole, kde čekáme na červený team. Ti si ale na proplutí peřeje netroufají a raději ji po břehu obnášejí.

58 / Modrý tým proplouvá peřejí (Tomáš vepředu přitahuje)
58 / Modrý tým proplouvá peřejí (Tomáš vepředu přitahuje)

Využíváme volné chvíle a dáváme si pauzu. Z vaku vytahuji plechovku Radegastu. Za tu dobu co jedeme, se pivo ve vaku dobře vychladilo!

Tomáš odchází naproti červenému týmu a jejich příjezd natáčí na kameru. Když proplují, skáče za nimi do proudu a s nohama napřed se jím nechává unášet. Trénuje tím pohyb v proudu při cvaknutí.

Červený team zastavuje vedle mne a oba z lodi vystupují. Pepa nás za průjezd peřeje chválí. Petr zase vysvětluje, že nechtěli riskovat plavbu mezi těmi skálami a raději to obnesli.

Díváme se dál po proudu. Řeka v těchto místech vytvořila zákrutu ve tvaru písmena S. Úzký rychle tekoucí proud se po čtyřiceti metrech od místa, kde stojíme prudce stáčí vlevo, aby se po chvilce v táhlé zátočině opět stočil doprava a dále pokračoval podél levého břehu.

Červený tým nechce moc riskovat a raději vynášejí svoji Baraku výše proti proudu, aby měli čas nabrat rychlost. S Tomášem si však věříme a začínáme plavbu přímo zde. Tomáši jen připomínám, aby okamžitě po vyplutí pořádně zabral, ať nabereme rychlost.

Pokládám Baraku na vodu přídí proti proudu. Nejprve do ní zaklekává Tomáš, já vzápětí za ním. Ještě si stihnu pásy zafixovat kolena a vyplouváme.

Tomáš zešikma položeným listem pádla pořádně zabírá a já svým silně „ulamuji“. Baraka se přídí vmžiku otáčí o 180 stupňů vpravo. Vzápětí se ocitáme v rychlém proudu. Oba intenzivně pádlujeme a nabíráme požadovanou rychlost.

V první zátočině je balvan. Chci ho obeplout zleva, ale proud je tak silný, že by nás na ten balvan hodil. Raději měním plán a objíždíme ho vpravo úzkou průrvou mezi skálou a pravým břehem. Za ní stáčím Baraku vlevo a ve vlnkách proudícími podél břehu si to směřujeme do pravotočivé zátočiny. V jejím ohybu jsou čtyři obrovské balvany, o něž se rozbíjejí vlny a kolem nich vytváří pás zpěněné vody. Projíždíme metr kolem těch balvanů a vplouváme do klidnějšího úseku. Po pár metrech ve zpěněné vodě přejíždíme dva kamenné prahy. Za ní ještě proplujeme mírnou levotočivou zátočinou, za kterou je již rovný klidný úsek. Můžeme zvolnit a rozhlížet se po okolí na což před chvilkou nebyl čas.

Ve svahu na levém břehu, mírně porostlém keři a stromy, vede silnice. Svah vpravo je hustě porostlý stromy a jeho břeh lemuje téměř souvislý pás nízkých skal a balvanů. Další balvany leží v korytě řeky a čekají, aby nás převrátily. V čisté vodě je však z daleka odhalujeme a vyhýbáme se jim.

Připlouváme do mírné pravotočivé zátočiny, po jejím projetí, před sebou vidíme most, u něhož jsme včera zastavovali a poprvé měli možnost spatřit Valbonu. Na kameni u levého břehu vidíme Hanku, jejíž žlutá bunda svítí jako maják.

59 / Příjezd k mostu
59 / Příjezd k mostu

Při čtení vody vidíme, že v řečišti je v řadě vedle sebe několik balvanů a mezi nimi tečou zpěněné jazyky jednotlivých proudů. Projíždíme po jednom z jazyků a s Tomášem se domlouvám, zda přistaneme u Hanky, nebo dál. Tomáš navrhuje, že raději za mostem.

Na břehu vidíme také Radka, který ale nebyl ve své černé bundě z dálky vidět. Vedle něj stojí Robert. Bob s kamerou v ruce stojí na mostě a naši plavbu natáčí. Zastavujeme pod mostem.

Vystupujeme z Baraky, vytahujeme ji na břeh a odcházíme za ostatními vyhlížet červený tým. Až když dojdu k Hance, teprve připlouvají. Všichni jsou zvědaví na naše zážitky. S Tomášem jim nadšeně líčíme dosavadní průběh plavby. Robertovi říkám, že měl zbytečné obavy, neboť Valbona v tomto úseku není tak moc náročná, jak jsme viděli nahoře v okolí Dragobi.

To již přicházejí Pepa s Petrem a i oni líčí své dojmy. Chvilku odpočíváme a na posilnění si dáváme tatranky. V mapě zjišťuji, že jsme zhruba v polovině trasy.

Přestávky využíváme i k tomu, abychom si prohlédli řeku před námi. Za mostem vede hlavní proud dál podél pravého břehu a valí se přes několik balvanů nahromaděných v první levotočivé zákrutě. Vytváří tím nebezpečné místo.

Po patnáctiminutové přestávce pokračujeme v plavbě. Plujeme středem, abychom měli možnost se včas vyhnout nebezpečnému místu. Hanka stojící naproti tohoto místa naši plavbu natáčí na mobil. Nabíráme rychlost a balvany v bezpečné vzdálenosti zleva míjíme. Na břehu dál po proudu stojí Radek a naši plavbu taktéž natáčí.

Proplouváme úsekem se zvlněným korytem řeky s břehy lemovanými nízkými skálami. Proud mezi nimi stále svižně teče a nebezpečně táhne na skály.

Plavba už není takový adrenalinový zážitek jako výše, ale stále to je příjemné svezení. Aspoň máme čas si prohlížet okolní krajinu.

Zdejší břehy již zkrášluje balkánská kultura - různé igelitové sáčky, hadry a jiný binec rozvěšený po větvích stromů rostoucí kolem řeky. Prozrazuje to blízkou „civilizaci“.

Zdá se mi, že již plujeme dlouho. Zastavuji, z vaku vytahuji mobil a dívám se, kde už jsme. Jsme kousek před silničním mostem pod Bajram Curri. Sděluji to i červenému týmu, který mezitím doplul.

Nezdržujeme se a chystáme se vyplout. Dávám loď do řeky, pokládám do ní svoji pravou nohu a v ten moment mi ji silný proud strhává. V té pozici se mi nedaří udržet loď a křičím na Tomáše, aby si do ní rychle naskočil. Tomáš naštvaný, že po něm řvu, uraženě skáče do lodi, já hned za ním.

Hned za zátočinou se před námi objevuje silniční most, o kterém jsem před chvilkou hovořil. Úsek mezi posledními mosty, mezi nimiž jsme propluli, se dá popsat jako nízký skalnatý kaňon.

Na mostě stojí zbytek členů expedice a pozorují nás. Než most podplujeme, volá na mne Robert: „Radku, u dalšího starého železného mostu zastavte! Tam vás budeme čekat“. Ani nezpomalujeme a plujeme dál.

Za mostem skály a balvany podél břehů mizí, koryto řeky se značně rozšiřuje. Jeho břehy nyní tvoří široké štěrkové lavice hustě porostlé vrbinou. Krajina kolem řeky už není tolik atraktivní jako výše proti proudu. Řeka má stále slušný tah. Není to žádný „volej“ jako na Ohři, či Sázavě. Každou chvilku proplouváme nějakým zpěněným úsekem. Ty sice v nás nevyvolávají adrenalinovou euforii, avšak plavbu zpříjemňují. Mezi stromy občas spatříme nějakou budovu a ve svahu před námi dokonce sloupy vysokého napětí. Proplouváme mezi hromadami říčního štěrku, vytvářejícími v řece několik ramen. Připomíná mi to spodní úsek Radiky.

Připlouváme k dalšímu mostu. Dohadujeme se, zda to může být ten most, o kterém hovořil Robert. V jeho okolí avšak nikoho z našich nevidíme. Při jeho bližší prohlídce, poznávám, že je to jen lávka pro pěší. Na ní stojí mladík v černé bundě a světlých ¾ kalhotách. Voláme na něj Ahoooj a on nám na oplátku mává.

Plujeme podél levého břehu, hustě zarostlým vrbovím. Vpravo jsou velké hromady štěrku. Proplouváme úzkým ramenem mezi hustými větvemi keřů. Rameno se stáčí vpravo a vede přímo pod větve stromů. Proti proudu se mi nechce, jedeme proto pod větve.

Proud se zrychluje, plujeme vlevo, kde nejsou větve tolik husté a tak nízko nad hladinou. Podjíždíme pod velkou vrbovou větví, Tomáš se před ní sklání a přestává pádlovat. Já ještě držím směr, když se ale před větví také sehnu, přestávám Baraku řídit. Tím se její zadní část vytočí vpravo a bokem se opře o větve. Podemílá nás silný proud. Převracíme se a oba padáme do vody. Naštěstí tady není hloubka, takže se za větví, která nás vyklopila, okamžitě stavím na nohy, aby mne proud nenatlačil dál pod stromy. Tomáš mne následuje. Chytám Baraku, která zůstala dnem vzhůru, obracím ji zpět a otáčím přídí po proudu. Držím ji do chvíle, než si Tomáš nastoupí, pak do ní naskakuji i já. Tomáš, který nestačil pravou rukou chytit hlavičku pádla a pádlo drží jak lopatu, rychle přitahuje, aby srovnal příď, která se zase nebezpečně stáčí vpravo. To se mu daří a již plujeme v požadovaném směru. Z vody ještě vytahuje koníčkovací šňůru, plující v proudu před lodí.

Bočním ramenem v němž jsme se cvakli, se dostáváme zpět do hlavního proudu. Plujeme kolem dalších hromad říčního štěrku. Protože nevidíme červený tým, zastavujeme a čekáme na ně. Po chvilce připlouvají a než se jich stačím zeptat, kde byli, Petr na mne volá: „My jsme jeli za vámi a jak jsme viděli, jak jste se v těch větvích převrátili, tak jsme raději zastavili a obnesli to“. Ani nezastavují a plují dál.

Řeka se opětovně rozvětvuje do několika ramen. Červený tým zastavuje u jednoho ze štěrkových polí a Petr se jde podívat, kterým ramenem bude nejlépe jet. My ani nezastavujeme a vybíráme si rameno s nejsilnějším proudem. Vpravo mezi hromadami štěrku stojí další opuštěný bagr. Říční rameno se opět rozvětvuje. Jedno z ramen vede rovně někam pod stromy a druhé vpravo mezi hromady štěrku. Po špatné zkušenosti s vrbovou větví raději odbočujeme vpravo. Musíme však silně pádlovat, abychom se dostali z hlavního proudu a najeli do zamýšleného ramene. Když jsme tam, stahuje nás vedlejší proud. Plujeme mezi hromadami štěrku a kolem bagru, co jsme před chvilkou spatřili. Směřujeme k levému břehu, kde vede hlavní proud. Tam zjišťujeme, že plavba vedlejším ramenem, byl zbytečný manévr, klidně jsme mohli plout rovně, neboť tam nebylo nic nebezpečného.

Uprostřed řeky je několik zaklíněných stromů. Vyhýbáme se jim těsně podél levého břehu. Následuje klidný úsek s hladinou jak na rybníku. „Olej“ končí za levotočivou zátočinou. Stále plujeme podél levého břehu, hustě porostlém listnatými stromy. Pozoruji okolí, vlevo mi ale ve výhledu brání koruny stromů.

Na pravém břehu podél řeky vede silnice a nad ní se tyčí nízké zelené kopce. Další scenérie jsou ukryty v mracích.

Před námi se objevuje široká štěrková lavice, přes kterou vede středem hlavní proud. Po zpěněném jazyku přes lavici přejíždíme. Koryto řeky se nyní stáčí do dalšího esíčka. To už před sebou v dáli na jednom ze štěrkových polí u levého břehu vidím Hanku. Hanku na tu dálku nepoznávám, ale tu její žlutou bundu ano. Jakmile ze zákruty vyplouváme, vidíme i kovový most, o kterém hovořil Robert. Za mostem na levém břehu stojí náš Transit. Plujeme posledních sto metrů. Bob s Radkem stojící na mostě nás zdraví vodáckým Ahooooj!!!

Mířím rovnou ke štěrkovému poli na levé straně řeky před mostem. Ještě než zastavím, volám: „Bobe, tady končíme?“ „Jo!“ volá zpět. Později doma zjišťuji, že za mostem začíná další moc hezký úsek.

Zastavuji u štěrkového pole a vystupujeme. Za ním je tůňka naplaveného bahna. Od tůně vede nahoru k mostu vyšlapaný chodník. Pase se na něm kráva s velkým zvoncem na krku. Na uvítanou nám zvoní. Bereme Baraku, neseme ji k autu a pokládáme do trávy. Jen se dívám, abych ji nepoložil do některého z četných kravinců!

Ze zátočiny již vyplouvá červený tým a zdraví Hanku bouřlivým Ahooooj. Zastavují v tůňce s naplaveným bahnem. Po vystoupení si na znamení, že plavbu úspěšně zvládli, podávají ruce. Berou Baraku za madla a nesou ji nahoru. Cestou si Pepa ještě zvědavě prohlíží krávu, ta si ho ale nijak nevšímá.

60 / Konec plavby
Valbona, splutý úsek

Je čtvrť na dvě, máme dobrý čas. Mám zjištěno, že trasa přes Kosovo do Makedonie, konkrétně do Skopje je dlouhá 206 kilometrů a má trvat čtyři a půl hodiny. Předpokládám, že na další tábořiště se dostaneme ještě za světla.

Necháváme obeschnout Baraky a soukáme se ven z neoprenů. Já si pak z auta beru sprcháč s ručníkem a vracím se zpět k řece k místu, kde jsme vystupovali. Tam si nejprve ve vodě proplachuji neopren a v zápětí se sám do řeky nořím. Voda je ledová. Okamžitě z ní vyskakuji, rychle se namydlím a opět ponořím do studeného proudu. Řádně osvěžen vylézám z vody, utírám se, oblékám, beru mokrý neopren a odcházím k autu.

Nabízím se, že uvařím oběd. Ostatní však namítají, že se vařením zdržíme a doporučují si dát jen něco studeného. Otevíráme si vepřové konzervy a paštiky. Hodinu poté co jsme zde připluli, vše balíme, ukládáme to do auta, Robert sedá za volant a odjíždíme směr Kosovo.

Najíždíme na slušnou silnici SH22 po níž jedeme podél Valbony proti jejímu proudu. U obce Bujan přejíždíme silniční most přes Valbonu, odkud na nás Robert volal, kde nás počká. Za mostem jedeme ke křižovatce se silnicí SH23, odkud jsme včera přijeli z Kukeše. My však pokračujeme rovně směrem na Tropoje. Projedeme obcí a vyjíždíme na kopec. Tam se nám otevírají výhledy na majestátní hřebeny pohoří Prokletije. Jsou sice stále v oparu, ale vidíme alespoň něco. Pepa je zvědavý, jak jsou hory vysoké. V mapách.cz zjišťuji, že vrcholky jsou ve výšce kolem 2300 metrů. Nalézám také nějakou horu s nadmořskou výškou kolem 2500 metrů. Pepa se vzápětí dotazuje, jaká je tady nejvyšší hora. Na to mu odpovědět nedovedu, to nevím. Na vhodném místě zastavujeme a fotíme.

Další dva kilometry projíždíme kolem nějaké řeky. Navzdory tomu, že studuji dostupné mapy, mi její název zůstává utajen.

Přijíždíme na křižovatku. Vlevo se odbočuje na město Tropojë, my však pokračujeme rovně. Projíždíme kolem jezera Tropojë . Silnice zde vede přes vrchovinu podobnou té, přes kterou jsme včera jeli. Napravo od nás se táhne souvislý hřeben s výškou okolo osmi set metrů, po jehož vrcholu vede hranice s Kosovem.

Ani se nenadějeme a ocitáme se na kosovské hranici. Na hraničním přechodu jsou na bílo natřené budovy. Nad silnicí je nadstřešené stání s žerdí, na jejímž vršku vlaje kosovská vlajka. Vpravo je nízká budova a před ní stojí ještě bílá budka.

V řadě před námi stojí jen jedno auto. Zastavujeme za ním. Upozorňuji ostatní, aby nevytahovali pasy a pokusíme se projet na občanky. Od všech občanky vybírám a předkládám je albánskému policistovi. On s nimi odchází do své budky. Za okamžik se vrací, dotazuje se nás, co jsme v Albánii dělali, odpovídáme mu slovem „rafting“. Naše odpověď ho zřejmě uspokojila, protože nám bez dalších dotazů občanky vrací.

Přejíždíme na kosovskou stranu hranice. Kosovskému policistovi ovšem naše občansky nestačí a žádá o pasy. Nastává šum, při jejich hledání! … Pak už si je odnáší ke kontrole do budky. Když se vrátí, jen nás podle fotografií v pasech překontroluje a pasy nám vrací. Na náš dotaz, kde se hradí zákonné pojištění auta, jen rukou ukazuje zpět na bílou budku stojící před vjezdem odbavovací plochy. Beru složku s techničákem a společně s Bobem jako tlumočníkem do budky odcházím.

Vevnitř za stolem sedí snědý pupkatý chlap ve věku kolem padesáti let. Podávám mu techničák a Bob mu vysvětluje, že Kosovem jen projíždíme. Chlap za stolem si ode mne bere malý techničák a dle něj něco klepe do počítače, pak vytiskne doklad, který mi podává a žádá zaplatit 15 Euro. Z ceny jsem překvapen, neboť když jsem před cestou zjišťoval cenu pojištění, vycházelo mi, že mám platit kolem třiceti Euro. Platím požadovanou cenu, beru si zpět techničák a odcházím k autu. V autě začínám nahlas dumat nad tím, že jsem za pojištění zaplatil málo a mám obavy, aby nás po cestě někdo nevydrtil za to, že máme zaplaceno špatné pojistné. Petr mne ale uklidňuje, že cena pojištění nám byla vypočtena podle techničáku a nemám se čeho bát. Dávám mu za pravdu a vjíždíme do Kosova.

Najíždíme na silnici označenou M-9.1. ráz krajiny je obdobný jako v sousední Albánii. První patrný rozdíl, kterého si všímáme, je v preferované značce automobilů. Pokud v Albánii to je Mercedes, v Kosovu naopak Volkswagen. Na silnicích jich totiž potkáváme velké množství, od starých jedničkových Golfů až po nejnovější Passaty. Jezdí s nimi ale stejně divoce. Prostě Balkán.

Další rozdíl je v domech. Vizuálně jsou v lepším stavu a honosnější. Podle toho usuzujeme, že Kosovci budou o něco bohatší než Albánci.

Roberta se pozastavuje nad tím, že na mnoha domech vlaje albánská vlajka. Vysvětluji mu, že zde žije velká etnická skupina kosovských Albánců hrdě se hlásicích ke své národnosti.

Naplánovaná trasa vede přes Gjakovë (Dakovici), tam najíždíme na silnici R7/E851 a míříme na Prizren. V sedmnáct hodin přijíždíme do města Shtime. Mírně prší, v hustém provozu se pomalu posunujeme přes město. Centrum následujícího města Ferizaj je zasekané auty ještě víc.

Přijíždíme k totálně ucpanému kruhovému objezdu. Robert opatrně najíždí mezi auta a zůstává stát. Vyčkává, než se auta pohnou. Jakmile popojede auto před námi, do vzniklé mezery okamžitě najíždí z levé strany černý Mercedes a zůstává napříč stát před námi. V další jízdě mu totiž brání červený Golf. Jak se řidič Golfu trochu posune vpřed, řidič Mercedesu pokračuje v jízdě vpravo. Petr to s údivem komentuje: „To je rozmotání gordického uzlu“.

Robert pomalu popojíždí kruháčem, ale to se na nás šikmo zprava tlačí šedý Golf. Robert jej pouští, toho okamžitě využívá za ním jedoucí řidič zelené Vectry a taktéž se vtlačí za šedým Golfem. Než se Robert rozjede, zprava do mezery najede malá bílá dodávka s nápisem AUTO SERVIS HAZIRI ve spodní části dveří jede za Vectrou. Robertovi se daří najet za dodávkou a současně se přibližuje k výjezdu z kruhového objezdu. Zprava se však na něj tlačí stříbrný Mercedes, což Roberta nutí zastavit na středové čáře. Chvilku stojíme, ale když se Mercedes rozjede, Robert se za něj zařazuje. I zde platí pravidlo silnějšího. Na tom celém chaosu obdivujeme, jak se všichni domluví a bez nehody projedou.

Ještě nějakou dobu popojíždíme v koloně, ale čím více se dostáváme z centra, provoz slábne a můžeme volně pokračovat. Najíždíme na silnici E65, vedoucí k Makedonským hranicím.

Před městem Kacanik zůstáváme stát v koloně. Místní se otáčejí do protisměru a jedou zpět. Robert studuje mapu a zjišťuje, že daný úsek je možno objet bočními uličkami. Stejně jako místní řidiči se otáčí do protisměru a podle navigace kolonu po bočních silnicích objíždí. Projíždíme mezi horami zahalenými v mracích a oparu. Za městem Han i Elezit už následují makedonské hranice.

Zastavujeme v řadě aut a velmi pomalu se posunujeme kupředu. Než se dostaneme na řadu, vedle nás zastavuje starý červený Mercedes. V něm sedí tři typičtí musulmani! Chlapi ve věku kolem třiceti let s hustými černými plnovousy a háčkovanými čepičkami na hlavách. Pokud bych si měl vybavit bojovníka Islámského státu, představil bych si zrovna je. K dokonalosti jim schází jen kalašnikovy a maskáče.

Když přicházíme na řadu, už je to zbytečné předkládat občanky, když už v pasech máme razítka Kosova a rovnou předkládáme pasy. Celník se chce podívat do kufru. Jdu mu ho otevřít. Jen nakoukne dovnitř a mávne rukou na znamení, že máme jet. To samé se opakuje na makedonské straně.

Vjíždíme do Makedonie, silnici lemuje řeka Lepence. Posilovaná drobnými přítoky nabírá na síle a silně zakalená se valí korytem.

Před Skopje najíždíme na dálnici A4 a vyhýbáme se centru. Po ní pokračujeme směrem na Kumanovo. Před ním zastavujeme na benzinové pumpě a tankujeme plnou nádrž nafty. Za 63 litrů platím 3100 makedonských denárů.

Čím víc se blížíme k hranicím se Srbskem, začínám v navigaci intenzivně hledat, nějaké vhodné místo pro přenocování. V Srbsku přespávat nechci z obav před uprchlíky pohybujících se kolem dálnice.

V mapě nalézám slibně vypadající místo. Za obcí Dolno Kojnare je z dálnice sjezd vedoucí do obce Kostyrnik. Odtamtud vede silnice k řece Tabanovska. Předpokládám, že u řeky nějaké vhodné místo za zabivakování určitě najdeme.

Na místo navádím Roberta. Sjíždíme z dálnice, najíždíme na násep vedoucí k mostu nad dálnicí a odbočujeme vpravo do obce Kostyrnik. Projedeme na její konec. Vjíždíme na kopec, míjíme novou mešitu s vysokým bílým minaretem. Za ní odbočujeme prudce vpravo na polní nezpevněnou cestu, po níž sjíždíme z kopce k řece.

Zastavujeme u mostu, před kterým je malá úzká louka. Vystupuji z auta, vcházím na louku a zkouším, jestli není moc podmáčená. Není. Mávám na Roberta, aby na ni najel. Místo se nám líbí, nemá smysl hledat něco lepšího. Na přespání to tady bohatě stačí.

61 / Tábořiště v Makedonii
61 / Tábořiště v Makedonii

Je už půl osmé večer a máme hlad. Vytahuji z auta přepravky a začínám vařit. Ostatní staví stany.

Během této naší činnosti přichází přísně se tvářící podsaditý snědý chlap ve věku kolem šedesáti let, a místo pozdravu rovnou říká „No camping“. Přestože v angličtině jsem téměř negramotný, chápu, že máme odsud zmizet. Muže zdravíme a vysvětlujeme mu, že zde chceme jen přespat a hned ráno odjedeme. Když zjistí, že jsme z České republiky, jeho přísný pohled mizí a dovoluje nám tady zůstat. Klade si jen podmínku, že tu nesmíme zanechat žádný nepořádek, což mu ochotně slibujeme.

Zanechávám vaření, z bedny vytahuji slivovici a muži nalévám skleničku. Muž se nejprve zdráhá, ale pak ji vypije. Po vypití se šklebí, slivovice mu nechutná. Ani se nedivím, nechutná totiž ani mi. Ale jak říká můj bývalý šéf „Profesionál si nevybírá“. Muži raději dávám plechovku piva, to odmítá a odchází. My pokračujeme v započaté činnosti.

Nemám ještě uvařeno a muž k nám opět přichází. V ruce drží litrovou flašku s čirého skla, v níž je tekutina nazlátlé barvy. Nabízí nám svoji rakiji a okamžitě ji nalévá do skleniček. Neodmítáme a přiťukáváme si s ním. Obracím skleničku do sebe a musím uznat, že mok má opravdu dobrý. Náležitě mu ho chválíme. Dáváme se s ním do řeči, zejména Hanka, která umí srbsky. Když něčemu nerozumíme, Hanka nám to tlumočí.

Svěřuje se, že je Srb a za mostem má postavený dům. Nepochopili jsme ale, zda tu dojíždí ze Srbska, nebo žije v Makedonii a je srbské národnosti. Přestavuje se nám, má ale takové složitě znějící jméno. Hanka to překládá, že česky to bude asi Bořivoj. Postupně se mu všichni představujeme. Je to důvod dát si další skleničku jeho rakije.

Mezitím dodělávám večeři. V ešusu podávám jednu porci i Bořivoji, jak mu nyní říkáme. Nejprve to odmítá, ale na naše naléhání si bere ešus a jí s námi. Než dojíme, je téměř tma. Po jídle se Bořivoj zvedá a přeje nám dobrou noc. Na cestu mu dáváme plechovku piva, kterou už neodmítá.

Než se uložíme ke spánku, ještě nám z minaretu mešity táhle pěje muezzin. Nevím co je lepší, zda bouchání do zvonů, či vytí muezzina. Každopádně po náročném dni ve stanu brzy usínám.

Trasa Valbona – tábořiště v Makedonii
Trasa Valbona – tábořiště v Makedonii

Den desátý - návrat domů

Vylézám ze stanu, venku už je světlo. Obloha se po dvou zachmuřených dnech konečně začíná vyjasňovat. Rychle se opláchnu, ale raději vodou z kanystru. Vzhledem blízké obci nemám totiž důvěru k vodě z řeky.

Nastává ranní rituál s vykládkou přepravek. V bednách s potravinami, nalézám ještě několik vajíček a dvě sklenky leča. Není to sice bůhvíjak originální a již jsem lečo dvakrát dělal. Ale poněvadž celý den strávíme cestováním a nebude čas něco vařit, proto připravuji něco teplého a hlavně rychlého.

Když mám snídani hotovou, volám ostatní, ať jdou jíst, dokud je to teplé. Pepa sice hučí, že by raději něco jiného, ale nakonec neodmítne.

Po snídani potřebuji jít tam, kam i císař pán chodí sám. Z kabiny auta vytahuji roli toaleťáku a dávám si ji do kapsy od kalhot. Zjišťuji přitom, že v kapse nemám peněženku, kterou tam běžně nosím. Druhou peněženku – expediční pokladnu - mám totiž stále pověšenou na krku. Utěšuji se, že jsem si ji dal do batohu i přesto, že si tento okamžik nevybavuji. Vysvětluji si to tím, že se včera pila rakije i slivovice a nějaké drobné detaily mi mohly uniknout. Při tom dumání odcházím do houští u řeky.

Při návratu mé kroky vedou rovnou do našeho stanu. Tam otevírám svůj batoh a prohledávám jeho boční kapsy. Jak v nich peněženku nenalézám, prohledávám i hlavní komory, vytahuji všechny věci, ty rovněž prohledávám a peněženka stále nikde. Prohledám celý stan a nic!

Prohledávám své místo v autě, schránku v palubní desce před mým sedadlem. Dívám se i do kapsy předních dveří a také nic. Uvažuji, kolik jsem měl v peněžence peněz. Dopočítávám se, že asi 270 Euro, tisíc pět set korun a platební kartu. Když peněženku nemohu najít, začínám hlasitě klít.

Ostatní když vidí mé marné počínání, vyptávají se, co hledám. „Peněženku!“ Naštvaně odpovídám. Na jejich dotazy, kdy jsem ji měl naposledy, si vybavuji poslední moment, při placení útraty za večeři v restauraci u Valbony. Od té chvíle si nevybavuji, že bych z ní platil. Sedám si do křesla a uvažuji, kde jsem ji mohl nechat. Možná jsem ji nechal na pokoji v chatě u Valbony. Napadá mne myšlenka se tam vrátit, když si ale představuji tu cestu tam i zpět, což je nějakých 400 kilometrů a navíc není jistota, že tam peněženka ještě bude, dané řešení okamžitě zavrhuji.

V hlavě si nyní jen počítám, o kolik se mi expedice prodražila. Ostatní rovněž prohledávají své věci, auto i přepravky. Prohledalo se úplně vše. Najednou mi Pepa ukazuje peněženku, která vypadá jako ta moje. Radostí mi poskočí srdce, že se našla, ale okamžitě mi radost kazí prohlášením, že je to jeho peněženka.

Stále sedím v křesle a smiřuji se s tím, že jsem ji někde ztratil. Pak se ale Petr zeptá: „Čím si včera platil tu naftu?“ Okamžitě mi dochází, že platební kartou, kterou jsem měl v oné peněžence. Napadá mne, že jsem ji mohl strčit do kapsy, tu nezapnout a ona mi mohla vypadnout.

Při tom dumání si sáhnu na náprsní kapsu mikiny. Cítím, že tam něco je! Nejprve si myslím, že je to mobil, ale když do kapsy strčím ruku, nalézám v ní pohřešovanou peněženku.

V ten okamžik se mi vrací vzpomínky. V noci když jsem na boku spal, tlačila mne peněženka. Vytáhl jsem ji z kapsy kalhot a abych o ni nepřišel, vložil jsem si ji do náprsní kapsy mikiny. V ten okamžik jsem na to zapomněl.

Při jejím hledání jsem si prohledal kapsy kalhot i boční kapsy mikiny, ale na tu náprsní jsem zapomněl, jelikož do ní peněženku nikdy nedávám.

Ostatní se mi smějí, jaký jsem blbec a vyčítají mi, že, když chci něco hledat, mám si nejprve zkontrolovat všechny kapsy. Na to nemám co dodat.

Po ukončení pátrací akce, která by šla přirovnat k velmi podrobné domovní prohlídce, v tomto případě prohlídce jiných prostor a pozemků, přichází Bořivoj. Po pozdravech se nás dotazuje, jak jsme se vyspali. Noc tady si moc pochvalujeme. Nabízí nám, že pokud tady pojedeme příště, nemáme spát na louce, ale máme přijet rovnou k němu domů ...

Dotazujeme se ho, zda bychom si mohli od něj z domu nabrat vodu do kanystrů. Bořivoj souhlasí a chystá se odejít. My se s ním loučíme a děkujeme mu za jeho ochotu. Kluci berou prázdné kanystry a odcházejí s Bořivojem směrem k jeho domu.

Než se s plnými kanystry vrátí, už máme sbaleno. Ještě do igelitových pytlů sbíráme odpadky, aby po nás nic nezbylo, jak jsme Bořivoji slíbili. Robert sedá za volant a vyjíždíme směr k domovu.

62 / Ranní balení v Makedonii
62 / Ranní balení v Makedonii

Projíždíme kolem mešity bělostně se svítící ve vycházejícím slunci. Projedeme obcí, za níž najíždíme na dálnici. Po pár kilometrech zastavujeme na hraničním přechodu do Srbska. Provoz je malý, na makedonské straně jsme rychle odbaveni.

Přijíždíme na srbskou stranu, zastavujeme u okénka, za nímž sedí mladý srbský policista, Robert mu podává naše občanky. Policista když zjistí, že jsme Češi, se s úsměvem dotazuje, jestli nemáme pivo. Okamžitě mu podáváme plechovku Radegastu, kterou mám po ruce. Petr ještě v prostoru nad kabinou řidiče loví plechovku Plzně a po Robertovi mu ji posílá. Ten si ji s díky bere a vrací nám občanky.

Venku na pravé straně stojí další muž v uniformě, nepoznáváme, jestli se jedná o policistu, či celníka. Rukou dává pokyn, který chápeme, že můžeme jet. Robert se rozjíždí a chce jet dál. Muž v uniformě přiskakuje k našemu autu a pěstí bouchá na jeho pravý bok. Robert okamžitě zastavuje, tušíme, že nás za to „vydrtí“. Okamžitě vystupuji a odcházím za celníkem. Snažím se mu vysvětlit, že když nám po kontrole byly vráceny občanky, jeho pokyn rukou jsme považovali za povel k odjezdu. On nám vysvětluje, že po kontrole dokladů ještě následuje celní kontrola a jen nám ukazoval, abychom si kousek popojeli. Už o poznání klidnější mi poroučí, ať mu otevřu kufr. Otevírám jeho dveře. On jen letmo nahlédne dovnitř a rukou ukazuje, že můžeme jet. S oddychnutím, že to hladce proběhlo, z hranic odjíždíme.

Jedeme po stejné trase, po které jsme před deseti dny přijeli. Při cestě sem jsme těmito místy projížděli za tmy a neviděli okolí. Nyní máme možnost si to vynahradit. Projíždíme mezi hezkými horami. Pozorováním okolní krajiny nám cesta až do Bělehradu příjemně ubíhá. V Bělehradu projíždíme městem a dostáváme se do hustého provozu, kterým se jen pomalu posunujeme dál. Za městem, je dálnice opět téměř prázdná.

Od posledního tankování jsme ujeli 460 kilometrů a rafika palivoměru se blíží do červeného pole, musíme dotankovat. Domníval jsem se, že na jednu nádrž projedeme celé Srbsko, stejně jako při cestě tam. Bohužel tomu tak není, asi má Robert těžší nohu. Zastavujeme na benzinové pumpě před Novi Sadem a dobíráme 56 litrů nafty, za což platím 2130 srbských dinárů. Jaká je to výhoda, že nemusím vyměňovat peníze a mohu platit platební kartou.

Na hranice s Maďarskem nám už schází zhruba sto padesát kilometrů. Po krajině rovné jak stůl se cesta táhne. Po hodině a půl přijíždíme k hranicím. Navzdory tomu, že před námi nestojí moc aut, odbavení dlouho trvá. Vjíždíme totiž do schengenského prostoru a Maďaři si dávají záležet, koho k sobě pustí a koho ne. Škoda, že se takto hranice nestřeží i v jiných státech na vnější schengenské hranici.

Při čekání docela slušně žhne sluníčko a z auta dělá výheň. Konečně se dostáváme pod kryté stání u hranic a srbskému policistovi sedící v budce předkládáme naše doklady. Ten jen data z našich občanek „naklepe“ do počítače. Vše je pořádku. Občanky nám vrací a my popojíždíme k Maďarům. Tam se situace opakuje. Maďarský policista ale chce otevřít boční dveře. Podle fotek kontroluje, zda to jsme skutečně my. Ještě žádá otevřít dveře od kufru. Jen nahlédne dovnitř, když tam ale nevidí, žádné africké běžence a jen vyskládané přepravky, vrací nám doklady a dovoluje nám odjet. Jsme rádi, že se už nebudeme muset dalšímu martyriu na hranicích při této výpravě podrobit.

Cesta přes Maďarsko má obdobný úmorný ráz jako z Bělehradu na hranice. Pepa, aby stále nemusel hlídat tachometr, si řízení usnadňuje využíváním tempomatu. Zhruba v polovině Maďarska si na jedné benzince děláme pauzu a kupujeme něco na zub.

U obce Csém na exitu 85 z dálnice sjíždíme a blížíme se ke Komárnu. Když po půl sedmé večer přejíždíme most přes Dunaj, říkáme si, že už jsme téměř doma.

Za Komárnem už máme docela hlad a zvažujeme, kde bychom zastavili a dali si večeří. Projedeme několik obcí a stále nám nic nepadá do oka. Až za obcí Hurbanovo vidíme slibně vypadající hospodu. Zastavujeme a jdeme dovnitř. Procházíme výčepem, pak dlouhým sálem a sedáme si dozadu k největšímu stolu.

Přichází k nám mladá hezká servírka a rozdává nám jídelní lístky. Objednávám si u í pivo. Postupně si objednáváme jídlo. Většina z nás si poroučí guláš. Jen Hanka nějaké maso s bramborovými hranolky a Radek palačinky se šlehačkou. Ani nestihnu dopít pivo a už před nás pokládá objednané porce guláše. Hladoví se do něj pouštíme a shodujeme se, že je moc dobrý. Své jídlo si pochvaluje i Hanka s Radkem.

Při pobytu v divočině jsme řádně „zdivočili“, protože když Hanka nedojí svoji porci, vrháme se na ni a holýma rukama bereme z jejího talíře hranolky i maso a dojídáme to.

Za společnou večeři platím z expediční kasy 38 Euro. Spokojeni a s plnými břichy z restaurace odcházíme.

Cestou ještě za 25 Euro dobíráme naftu. To nám na dojetí domů stačí. Na dálnici směřující na Žilinu najíždíme už za tmy. Únavou mi již padá hlava a začínám podřimovat. Probírám se v serpentinách za Bytčou nedaleko našich hranic.

Po průjezdu beskydskou obcí Bílá, mi cesta již rychle ubíhá. Projedeme Frýdkem-Místkem, najedeme na dálnici na Ostravu, ani se nenadějeme a Pepa parkuje před svým barákem, kde se loučíme.

Trasa z Makedonie domů
Trasa z Makedonie domů

Doma už jen s Tomášem děláme sestřih videí z jednotlivých řek a umisťujeme to na youtube 1). Pro pořádek dělám závěrečnou inventuru všech nákladů expedice a dopočítávám se k těmto cifrám:

10.700,-Kč – zapůjčení auta;

11.558,-Kč – nafta (425 l, průměr za 1 litr 27.19 Kč, ujeto 3.706 km, prům. spotřeba 11,46 l);

2.869,-Kč – dálniční poplatky;

5.983,-Kč – jídlo;

11.852,-Kč – náklady (útrata) během expedice;

Celkem 42.962,-Kč (na osobu 5.370,-Kč)

Aby cena byla pro každého spravedlivá, proto jsem k částce 5.370,-Kč co vycházela na osobu, připočítal částku za pojištění, částku za pivo a těm kteří neměli vlastní vybavení, jsem za den co splouvali nějakou řeku účtoval 200,-Kč. U jednotlivých účastníků mi tak vyšly částky:

Radek (já) – 6.166,-Kč;

Tomáš – 5.634,-Kč;

Pepa – 7.164,-Kč;

Petr – 7.244,-Kč;

Hanka – 6.544,-Kč;

Bob – 7.064,-Kč;

Robert – 6.964,-Kč;

Radek ml. – 6.854,-Kč.

Vyúčtováním expedice Balkán 2017 definitivně končí.

Použité fotografie:

Tomáš JUNGA (č. fotografií 2 - 5, 7 – 18, 20 – 22, 24 – 25, 27, 29 – 37, 39 – 42, 48 – 57, 61 – 62, úvodní fotografie)

Robert PAVLOSEK (č. fotografií 1, 23, 28, 59, 60)

Petr HONEŠ (č. fotografií 6, 25, 35, 38, 43, 45, 58)

Hana HATÁKOVÁ (č. fotografií 26, 44, 47, 46)

Mapy a letecké snímky staženy ze serveru http://www.mapy.cz

1) Odkazy na videa z jednotlivých řek:

Avatar uživatele Radek Junga

Zážitky pro tebe sepsal Radek Junga

23. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-03-23T10:00:41+01:00

Radek Junga žije v České republice a procestoval 18 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 6 měsíců, napsal pro tebe 2 cestopisy .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 11 minut
Autem po krásách Brazílie
Aneta Nováková 2019-08-18T23:04:14+02:00 21 komentářů
Brazílie 2019

Přes národní parky až po pobřeží do Ria a zpět...

Čtení na 5 minut
Jsou SEYCHELLES opravdu podle obrázku co nám google ukazuje?
Exploring Travel 2019-08-18T20:29:42+02:00 4 komentáře
Seychely 2016

Vánoce na SEYCHELLES. Propršený celý týden a sluníčko jen poslední dva dny. Štěstí nám moc nepřálo.

Čtení na 1 minutu
Petrohrad
cizy 2019-08-18T11:35:39+02:00 0 komentářů
Rusko 2019

Jarný lenivý predĺžený víkend v ruskom “hlavnom meste severu” s jednodňovým odskočením si do Vyborgu.

Čtení na 9 minut
Opel Astra in the middle of Negev desert
LNS LND 2019-08-17T20:42:52+02:00 0 komentářů
Izrael 2018

Týdenní roadtrip po Izraeli.

Další cestopisy