INDIE 2014 - Dillí, Agra, Udaipur, Mumbai, Goa
Vyuzili jsme MEGA HITu z cervna letosniho roku a vydali se ted v listopadu na 14 dnu do Indie. Z fotek jsem pak delal fotoknihu. Je tam i povidani o nasem putovani. Zde je odkaz na screenshoty. Treba to nekoho zaujme a bude mu to inspiraci.
http://goo.gl/oHDTkQ
Pěkná foto kniha. Díky za odkaz, u některých fotek jsem zavzpomínal na svojí návštěvu Indie.
neprovokuj, vole... já mám dvě rezervace, ebookers.ie a ted airstop takže bude následovat druhé storno...
Dostal jsem dotaz, zda bych text z knihy nemohl uverejnit samostatne. Tak prsoim zde:
----------------------------------
INDIE
Oficiálním názvem Indická republika. Je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Měnou je Indická rupie. Kurz v době naší dovolené byl 100Rs = 37Kč.
Past na turisty (strana 2)
Pro příletu jsme si na letišti předplatili za 400Rs taxi do města. Taxikář řekl, že zavolá do hotelu Su-Shree International, který jsme měli rezervovaný, a vše ověří. Řekli mu, že pokoj pro nás nemají. Raději jsme chtěli telefon k uchu a opravdu nám bylo potvrzeno, že nejsou volní a zavěsili. Bylo nám to sice podezřelé, ale taxikář se choval naprosto jistě a na každou otázku měl hned odpověď.
Nabídl nám, že nás odveze do turistické kanceláře, kde se nám pokusí najít jiný hotel. Tam se nám však pouze snažili změnit náš připravený program a za hodně vysokou sumu nabídnout svou alternativu. Na to jsme nepřistoupili.
Nechali jsme se dovézt k jinému hotelu, jmenoval se Ashoka International. Po chvíli dohadování o ceně jsme se ubytovali. Výsledná cena byla 2000Rs za pokoj se snídaní. Na místní poměry opravdu hodně, ale nechtěli jsme ztrácet drahocenný čas.
Druhou noc v Indii jsme spali v hotelu v Agře, ale třetí noc po návratu do Dillí jsme náš původní, údajně plný hotel navšívili. Ubytovali nás bez problému. Pochopili jsme, že vše byl hodně dobře zahradný podvod. Až doma jsme na internetu zjistili, že jsme nebyli jediní. Turistů, kteří se nechali takto nachytat a skončili v předraženém hotelu Ashoka International, byla celá řada.
První den v Indii (strana 4)
Z hotelu jsme vyjeli rikšou kolem 13 hodiny a nechali se dovézt k pomníku Gándhího. Poblíž se nachází také prezidentský palác (Rashtrapati Bhavan), Ministerstvo financí, Ministerstvo vnitra a na druhém konci promenády Rajpath brána India Gate. Všude bylo čisto a poměrné málo lidí. Metrem jsme se za 15Rs přesunuli do nákupní ulice Chandi Chowk a odtud pěšky k Červené pevnosti (Red Fort, UNESCO) a Páteční mešitě (Jama masjid), která je největší mešitou v Indii. V této oblasti už to vypadalo podstatně hůře - nepořádek a smetí. Připletli jsme se i k nějakému slavnostnímu průvodu s alegorickými vozy a bubeníky.
Na jídlo jsme se zastavili v bufetu, který vypadal čistě. Nechápali jsme názvy a obrázky nebyly. Řekl jsem, že chci nepálivé jídlo kolem 100Rs. Dostal jsem nějakou pálivou hrachovou kaši a placky za 70Rs, Boris měl sladký pálivý plněný knedlík.
V ulicích je šilená a chaotická doprava, všichni stále troubí. Sem tam pes, sem tam opice, sem tam kráva. Často se střídají vůně a pachy. Od vůně jídla a koření až po méně vábný zápach moči. Lidé se válejí po zemí a mezi odpadky něco vaří či hrajou karty. Hodně jich tu zjevně i na ulici bydlí.
Poslední navštívenou památkou první den byl velký nový palác s názvem Akshardham. Od stanice metra byl vstup asi kilometr, proto jsme si vzali dvě cyklorikše za 20Rs. Turisté jim hanlivě říkají "šlapky". Když je řeč o turistech, ty jsme za celý den nepotkali téměř žádné. Tedy alespoň ne ty bílé. Vstup do paláce byl náročný. Museli jsme odevzdat batohy, mobily, foťáky i kameru. Nechali nám jen pasy, peníze a láhev s vodou. Palác byl krásný, čistý a pěkně nasvícený.
Cestování vlakem (strana 8)
Na cestu do Agry jsme se vypravili vlakem ve vagóně označeném 2AC. V kupé jsou jen 4 lidé a mohou sedět či ležet. Lístek stál asi 250Kč a zajistit jsme si ho museli 2 měsíce předem. Zpátky jsme jeli vagónem 3AC, kdy nad sebou jsou 3 postele a 2 postele naproti v uličce. Lístek byl o 50Kč levnější. Kdybychom chtěli jet běžnou třídou bez oken a dveří, kde není témeř k hnutí, zaplatili bychom asi 60Kč. Ve vagóně, kam ani nechodí průvodčí a cestuje se s dobytkem, by to bylo za 30Kč. Ani jedno jsme však neměli odvahu vyzkoušet.
Tádž Mahál (strana 9)
Po příjezdu do Agry jsme si předplatili na nádraží u turistické policie taxi do hotelu Pyrenees Home Stay. Vzhledem k tomu, že řidič byl milý a ochotný, jsme se s ním dohodli, že za 2200Rs nás bude vozit celé dva dny, co budeme v Agře. V ceně byl i výlet do 40km vzdáleného města Fathepur Sikri.
První naše cesta vedla za jídlem. Taxikář vybral celkem drahou restauraci, jídla stála od 400 do 550Rs. Když jsme chtěli odejít, nabídli nám hlavní jídlo za 250Rs. Dostali jsme velký tác s omáčkami, rýží a plackami. Samozřejmě všechno bylo dost pikantní.
Nasycení jsme se jeli podívat na Tádž Mahál ze zadní strany přes řeku. Výhled nám kazil prach ve vzduchu, který se tu drží celou zimu (naštěstí druhý den to bylo lepší, a proto jsme se na toto místo vrátili znovu pro lepší fotky).
Následovala prohlídka malého Tádž Mahálu (řidič ho označoval jako Baby Taj). Ve skutečnosti se jedná o hrobku Itmad-úd-Daulah's. Zde jsme si koupili lístky i na skutečný Tadž Mahal, abychom nemuseli stát ve frontě.
Místní mají vstup za 30Rs a cizinci za 750Rs. Benefitem za tento velký rozdíl jsou prioritní vstupy do areálu i do samotné hrobky. Ve frontě pro místní se tísnily stovky lidí. Uvnitř hrobky byla tlačenice a davy řídil pracovník s píšťalkou. Každé 3 minuty 100 lidí dovnitř a 100 lidí ven.
Venku v zahradách se s námi několik Indů chtělo vyfotit. Na oplátku máme my fotky s nimi. Toto se nám stávalo i v Dillí a vlastně během celého pobytu v Indii, vyjma Mumbaje a pláží na Goe, kde jsou na bílé turisty zvyklí.
První den v Agře jsme stihli ještě nakoupit nějaké suvenýry a prohlédnout si manufakturu, kde pracují s polodrahokamy a mramorem. Aši byli smutní, že jsme si nic nekoupili. Mně se třeba líbil jeden stůl.
Fathepur Sikri (strana 11)
Druhý den ráno přijel dohodnutý taxikář a vyrazili jsme do Fathepur Sikri. Jedná se o mrtvé město na seznamu památek UNESCO. Cesta vedla přes venkov a nutno říci, že to tam asi vypadá hůř než ve městě. Možná méně lidí, ale o to více smetí. Na místě jsme si za 500Rs zaplatili osobního průvodce a přepravu z parkoviště ke vstupu.
Odpoledne po návratu do Agry následovala prohlídka stejnojmenné pevnosti. Vstupné pro Indy bylo opět výrazně levnější než pro cizince. Z pevnosti byl pěkný výhled na Tádž Mahál.
Kolem 17 hodiny jsme se nechali zavézt na nádraží a zaplatili taxikáři 2200Rs. Vlak měl zpoždění půl hodiny, čekání jsme si krátili pozorováním krys pobíhajících v kolejišti. Extrémém bylo, když mezi pražci procházel v kalužích a lejnech asi 8 letý klučina bez bot a sbíral PET lahve. Podobného jsme viděli i ve vlaku, jak se plazil po zemí a do pytle sbíral smetí. Jedno žebrající dítě ode mne dostalo anglický rohlík, který mi zbyl ještě z domova.
Již jsme se celkem aklimatizovali a zvykli si na chaos v dopravě, hromady smetí, opice, krávy či prasata v ulicích. Ovšem na žebrající děti se zvyknout nedá.
Podruhé v Dillí (strana 16)
Vzhledem k posunutéme času letu o několik hodin jsme museli v Dillí vynechat UNESCO památku Qutub Minaret. Ráno jsme jsme se cyklorikšou (šlapkou) nechali dovézt za 30Rs na nádraží a za 1000Rs si pronajali taxíka, který nás dovezl k Humayunově hrobce (Humayun Tomb, UNESCO), Lotusovému chrámu (Lotus Temple) a nakonec na letiště. Taxík sloužil zároveň jako úschovna kufrů, abychom se pro ně nemuseli vracet do hotelu v centru.
Byla hustá doprava a na letiště jsme dojeli s velkým zpožděním. To jsme však netušili, co nás teprve potká v Mumbai (o tom však později). Airbusem A319 společnosti Air India jsme se přesunuli do Udaipuru ve státě Rádžasthán.
Město jezer (strana 18)
Máma na letišti málem způsobila teroristický poplach. Zapomněla si v příletové hale batoh a zjistila to až venku. Než jsem se přes ostrahu dostal zpátky, už u batohu v prázdné hale (přilétají zde 4 letadla denně) byli dva vojáci se samopaly a další stál na ochozu. Následovalo vysvětlování a kontrolováni palubní vstupenky. Nakonec mne nezastřelili a mohl jsem jít ven.
Město Udaipur je velmi malebné a jeho centrum je rozděleno několika jezery. Na ulicích nejsou hromady odpadků, uličky jsou úzké a jezdí se tu hlavně na motorkách. Nikdo nežebrá a jsou zde i obchody, kde se dá na něco podívat a nakoupit.
Poté, co jsme se ubytovali a vypili si masala čaj na uvítanou, jsme vyrazili do města. S ubytováním byla menší komplikace. Vybraný hostel Jagat Villa Guest House byl obsazen, ale majitel nás ubytoval u známého ve vedlejším domě. Bylo to naše nejlevnější ubytování v Indii. Za pokoj jsme platili 450Rs.
Naše první kroky směřovaly na druhý břeh jezera, abychom si vyfotili městský palác při západu slunce. Zajímavý je také Jezerní palác na ostrůvku Dzag Nivas, který nyní slouží jako pětihvězdičkový hotel.
U dvanáctiletého chlapečka jsem si po cestě zpět koupil sošku slona. Sám je tam na ulici tesal z kamene. Smlouvat nebylo potřeba, neboť jím navrhnutá cena 100Rs byla skvělá. Večer jsme navštívili hinduistický chrám, kde právě probíhal obřad a místní lidé zpívali.
V Udaipuru bylo i více bílých turistů, takže jsme nebyli v takovém středu zájmu a vyfotit se s námi chtěli místní jen jednou.
Ráno jsme zašli na snídani do pěkně restaurace, kde jsme byli i na večeři. Následovala prohlídka městského paláce a ve 12 hodin jsme už jeli taxíkem na letiště, abychom pokračovali opět letadlem A319 Air India do Mumbaje..
Na skok v Mubai (strana 22)
Naše první střetnutí s metropolí Mumbai bylo jen krátké. Přiletěli jsme večer a hned ráno jsme pokračovali na jih. Noc jsme strávili v hotelu Alfa Residency, který je v takové dosti zvláštní čtvrti. Je tu velký kontrast. Sem tam krásný hotel či restaurace a zleva a zpráva na něj nalepená barabizna. V druhé řadě od hlavní cesty už začíná slum. Na ulici opět smetí a špína. Jediná volná proluka mezi domy kousek od hotelu je kompletně zasypáná odpadky.
Večeře byla zajímavá. Po jídle nám donesli misky s vodou a citrónem na očistu rukou a pak nějaké tři misky s něčím sypkým (koření či drobné sušenky?). Moc jsme to nepochopili.
Indický oceán (strana 25)
V neděli ráno 9. 11. jsme odletěli Airbusem A320 společnosti IndiGo na Gou. Na letišti nás čekal odvoz na 50km vzdálenou pláž Agonda do resortu Fusion - Food, Drinks n Fun. Je to zde úplně jiné, než na co jsme byli doposud v Indii zvyklí. Goa je bývalá portugalská kolonie a z celé Indie se jedná o nejvíce turistickou oblast. Vypadá to tu místy jako v Puerto Ricu.
Po příjezdu jsme museli čekat do večera, než nám dostavěli chatky. Sezóna začala teprve před týdnem. Do té doby hodně pršelo a všechny chaty se na období dešťů bourají a na sezónu staví znovu. Počasí je již krásné a zatím minimum lidí. Chatka stála na kůlech, v hájí z kokosových palem. Překvapila nás koupelna pod širým nebem. Několik prvních dnů jsme měli štěstí na velké vlny sahající až ke 2 metrům.
Výlet na skútru (strana 31)
Na jeden den jsme si půjčili za 250Rs skůtr. Ten se půjčoval s prázdnou nádrží, a proto jsme první litr benzínu koupili hned, jak jsme vyjeli v obchodě s potravinami v PET lahvi. Další dva litry jsme natankovali už na čerpací stanici za 60Rs/litr.
Řidičák nikdo vidět nechtěl, helma se tu nepoužívá. Jediné pravidlo pro našince - DRŽ SE VLEVO. Vyjeli jsme tedy s Borisem jižním směrem na pláž Patnem hledat ubytování na poslední 3 noci než poletíme do Mumbaje. Našli jsme pěkný resort Hare Rama s restaurací a lehátky na pláži. Cena pouze 700Rs za chatku a noc.
Po cestě zpátky jsme omrkli ještě známou pláž Paloem, ale ta se nám nelíbila. Bylo zde hodně lidí a na pláži žádné lehátka jen plno lodi.
Přes poledne skůtr stál a my se koupali. Kolem 16 hodiny jsme znovu vyrazili na cestu. Tentokrát na sever omrknout jednu pevnost a pláž Cola. Po návratu jsem stihl ještě před západem slunce na tuto pěknou pláž vyvézt mamku, která si vyzkoušela i řízení.
Večer na skútr ještě naskočil Lio a tvářil se, že se chce také svézt. Byl to pes majitelky resortu.
Do hlavního města (strana 34)
Dalším výletem z Agondy byl okruh taxíkem dlouhý 180km. Začali jsme v hlavním městě Panadží (Panjim), kde se nachází kostel Naší Paní Neposkvrněného početí. Několik málo kilometrů na východ je bývalé hlavní město Stará Goa. Uskupení kostelů v centru města je na seznamu světového dědictví UNESCO.
Potkali jsme zde hodně bílých turistů se zájezdy. Od pohledu bylo u většiny jasné, že tu jsou s CK a jeli do Indie jen k moři. Viděli jsme ještě jednu zajímavost - opravovali krajnici nebo rozšiřovali cestu. Na plocho rozhrnuli štěrk a na něj rozlévali konví horký asfalt. Ten rozpouštěli v divném kotli ze starých barelů. Nutno podotknout, že kromě gumáků, neměli žádné pracovní pomůcky a ani rukavice. Ono se tu většina věci dělá jen rukama s minimální výbavou. Třeba na Agondě pendlovali od rána do večera mezi pláží a chatkama tři místní ženy s kýblem na hlavě a nosili písek, který sypaly na hlínu kolem chatek, aby zkrášlily turistům prostředí.
Předposledni zastávkou byla plantáž s kořením Shakari Spice Farm. Za vstupné 400Rs jste dostali čaj, sušenky a náhrdelník z čerstvých květů na uvítanou, 45 min prohlídku plantáže s průvodcem a očicháním všeho možného, oběd formou bufetu, zmrzlinu a štamprli pálenky z květů oříšků kešu. Výhodně jsme zde koření i nakoupili.
Nakonec jsme zavítali do hinduistického chrámu a jeli zpět na Agondu. Tam jsme vyzvedli kufry a Borisovu mámu a odjeli se ubytovat na Patnem beach do resortu Hare Rama, který jsme si zamluvili během výletu na skůtru.
Největší město Indie (strana 39)
Z letiště na Goe jsme 16. 11. přeletěli zpět do Mumbaje. Po ubytování v hotelu P.A.Residency se svezli taxíkem na pobřežní promenádu Marine Dríve. Na jednom místě zde vyhrávala kapela a o kus dál nás hromada mladíků s vysílačkami směrovala ke kraji chodníku a ukazovala nám, ať jsme tiše. Stali jsme se svědky natáčení jednoho z mnoha filmů, co zdejší Bollywood ročně vyprodukuje.
Došli jsme až k nádraží Churchgate, kde měl být bankomat Axis Bank, u kterého nás měli další den vyzvednout a dovézt na prohlídku do slumu Dharavi. Bankomat jsme však nenašli. Ptali jsme se policisty venku, ale ten nás poslal někam úplně špatně. Zkusili jsme se tedy zeptat jedné mladé sympatické policistky na nádraží. Brouzdala prstem po mapě, ale marně. Požádali, jsme ji ať zavolá ze svého mobilu na číslo, které jsme měli na rezervačním formuláři od agentury. Co by pro dva mladé bílé kluky neudělala. Po vytočení čísla a krátkém vysvětlení, kdo volá, předala mobil Borisovi. Ten telefonoval snad 10 minut. Já s ní zatím společensky konverzoval o všem možném. Zajímalo ji třeba, kde leží Česká republika. Kdyby Boris volal ještě 5 minut, tak mám asi indickou nevěstu. Chtěli jsme ji za hovor něco zaplatit, ale odmítla. Co jsme potřebovali vědět, jsme zjistili. Víme, kde nás zítra vyzvednou.
Dalši zážitek byla návštěva McDonalda. Poprvé v Indii. Šokovalo mne, že si spousta lidí dávala k pití CocaColu s točenou zmrzlinou uvnitř. Dali jsme si každý celé menu. Já to nejdražší za 214Rs, nebylo nic moc. Maso v hamburgeru bylo jak pomletý papír. Prémiovky v českém McDonaldu jsou úplně jiná liga.
Po cestě na hotel jsme si ještě prohlédli lehce kýčovité noční nasvícení nádraží Chatrapatiho Šivádžího (Chhatrapati Shivaji Terminus, UNESCO). Natáčel se zde oscarový film Milionář z chatrče (na snímku vlevo).
Pokoje v hotelu P.A.Residency byly dost malé a z celé Indie se jednalo o nejdražší ubytování. V samotném hotelu bylo čisto, ale výhled z okna na střechu s hromadou odpadků byl úchvatný.
Slum Dharavi (strana 40)
V 9 hodin ráno jsme čekali na nádraží Churchgate na našeho průvodce. Mysleli jsme si, že nás výzvědné autem a místo toho nám koupil za 10Rs lístky na vlak. Slum Dharavi je hned vedle nádraží Mahim Junction. Cesta trvala půl hodiny a vyzkoušeli jsme si, jaké to je cestovat vlakem bez dveří a oken.
Několik informací o slumu: Hustota zalidnění je 16 tisíc lidí na km2 a žije jich zde odhadem 1 milión. Elektřinu mají po celý den, ale voda teče jen několik hodin ráno a večer.
Překvapilo nás, že ve slumu většina lidí bydlí dobrovolně. Jsou tu i majetní a vzdělaní lidé, kterým vyhovuje zdejší komunitní způsob života. Zvykli si na něj a navíc se zde prý dobře daří šedé ekonomice.
Půlka slumu je industriální s velkým množstvím malých primitivních dílen. Viděli jsme recyklaci plastů, barvení látek, dílnu na výrobu recyklačních strojů, zpracování kozích kůži, hrnčírnu a další. Těžké to mají ve slévárně hliníku, kde je vedro a dost zakouřeno. Plat dělníka je 100 až 150Rs za den.
Procházeli jsme i residenční části. Kdo by čekal smetí a smrad, byl by zklamán. Tím, jak se zde všichni znají a uličky jsou úzké, snaží se udržovat čistotu. Tedy aspoň na indické poměry.
Ze slumu jsme vlakem jeli už sami. Cestou jsme si na chvilku vystoupili a podívali se z mostu na Dhobi Ghat, největší prádelnu pod širým nebem v Indii. Pere se ve velkých kádích prádlo i oblečení pro mnoho nemocnic a hotelů.
Poslední hodiny v Indii (strana 44)
Odpolední program jsme zahájili u Brány Indie (Gateway of India). Až do večera jsme se pohybovali pěšky či taxíkem na ploše asi 4x4 kilometry a viděli hotel Taj Mahal Palace, budovu nejvyššího soudu, věž s hodinami v areálu univerzity a velký park Oval Maidan, na kterém desítky lidí hráli indický národní sport - kriket. Po večeři v indické restauraci, kdy jsme po objednání nepálivého, dostali jako obvykle pálivé jídlo, jsme se vydali na letiště.
Těžce jsme podcenili hustotu provozu a 20km na letiště jsme taxíkem nejeli 30 minut, ale téměř hodinu a půl. Nyní již je to historka, na kterou budeme vzpomínat, ale tehdy to sranda nebyla.
Na letiště jsme vtrhli jako vítr a stihli to jen tak tak. Přepážka na odbavení zavazadel zavírala za 10 minut. V rychlosti jsme se uprostřed letištní haly převlékli do podzimního oblečení - pracovníci přepážek na nás koukali dost pobaveně. Všemi dalšími kontrolami jsme také proběhli ve spěchu a nástup do letadla Boeing 777-300 společnosti Emirates do Dubaje jsme už zvládli na čas.
Kdyby nám uletěl nějaký vnitrostátní spoj, tak by to bylo nepříjemné, ale řešitelné. Letadlo domů by však byl velký průšvih. Nestihli jsme ani vyměnit zpět přebytečné peníze. Po dlouhé době jsem viděl mámu opravdu běžet. Těm co ji znají je asi jasné, že šlo fakt do tuhého 
Jaká je Indie? (strana 46)
Tak předně jsme tu byli jen 14 dnů. To je na tak velkou zemí opravdu málo. Těžké je hlavně srovnávat města ve vnitrozemí a letoviska u moře. To jsou úplně jiné světy. Do chatiček na pláži by mohl jet každý, kdo zvládne třeba kemp v Itálii. Když se chytne levná letenka, může to být netradiční zimní dovolená u moře.
Co města a zbytek Indie? Říká se, že Indie se dá buď milovat nebo nenávidět. Nesouhlasím! Říci, že jsem si ji zamiloval, by mi připadalo krajně divné. Nenávidět ji však může jen někdo, kdo se tam ocitl omylem a nevěděl do čeho jde. Ti, co vědí, si po pár dnech až týdnu prostě zvyknou. Poté již člověku nic připadat divné nebude.
Jsou země, kde když si připlatíte a budete se pohybovat jen po turistických místech a hlavních ulicích, tak se vyhněte špíně a chudobě. Je to dovolená trochu ve zlaté klícce. V Indii si myslím, že vám žádné peníze nepomohou. Pokud vaše jediná cesta z letiště nepovede rovnou do hotelu, ze kterého nevystrčíte nos, tak se střetu s realitou prostě nevyhnete.
Doporučil bych jet do Indie? Jak komu. My jsme každopádně rádi, že jsme tam byli.
My jsme taky rádi, že jsme v Indii byli, bez cestovky, celý prosinec - ovšem před 14 lety. Indie je úžasná! Nic se za ta léta nezměnilo...Viděli jsme nevídané, zažili neuvěřitelné. Ale znovu bychom tam už fakt nejeli. Příliš mnoho bídy na každém kroku, to je hodně deprimující.
Lea, Praha
lea napsal(a):My jsme taky rádi, že jsme v Indii byli, bez cestovky, celý prosinec - ovšem před 14 lety. Indie je úžasná! Nic se za ta léta nezměnilo...Viděli jsme nevídané, zažili neuvěřitelné. Ale znovu bychom tam už fakt nejeli. Příliš mnoho bídy na každém kroku, to je hodně deprimující.
Lea, Praha
Bieda podľa mňa znamená viac "chcieť veľa", ako "nemať veľa". Mala si pocit, že sa v Indií smejú menej ako u nás v Československu? Ja nie.
Indii jsem dal celou dokola dost se mi toho líbilo - třeba takové Váranasí, ale nemám důvod se vracet. V zásadě tam vidím 3 problémy:
- Vízová destinace (je spousty bezvízových které upřednostním)
- Fekální prostředí a hygiena obecně (problém jsou i různá madla, vlaky, apod.)
- Neustálé okrádání (vstup pro turisty stojí i 40x více, neobtěžují se vracet drobné, přemrštěné jízdné, hotel, ad.)
Projel jsem toho už docela dost, chudé země, nestabilní země, ale jinde to bylo jen lepší...
