Stejně jako vloni, přidávám cestopis mojí matinky s Borkem, tentokrát z Israle.. Máte-li dotaz, pošlu konakt. IZRAEL, VÁNOCE 2015 ZÁSADNÍ INFORMACE: Mimořádně zajímavá, ale drahá (Svatá) země. Nepřepočítávejte šekely na koruny nebo se nenajíte ani nenapijete. Ušetřit můžete tím, že seženete co nejlevnější letenku, budete tábořit, což lze kupodivu kdekoliv (třeba v městském parku) nebo přenocovat v církevních ubytovnách, a budete chodit jak to půjde pěšky, případně jezdit stopem. HISTORII IZRAELE a všechno k pamětihodnostem si NASTUDUJTE SAMI a taky si přečtěte opravdové cestopisy. Fotek je na webu a youtube taky dost, a moc pěkných. Napíšu tady proto jen to, co se v nich stejně skoro nikdy nedočtete, tedy co a jak a za kolik právě teď. Trochu subjektivních dojmů a jedno ilustrační foto připojuji až na závěr. Několik poznámek úvodem: Nenechali jsme se zviklat informacemi na stránkách zamini a naopak jsme naslouchali známým, kteří se právě z Izraele vrátili – před měsícem, před týdnem a těm, kteří v Tel Avivu pracují nebo v Jeruzalémě studují. Nebezpečí hrozí dneska bohužel všude. Nevyvedla nás proto z míry ani zpráva den před odletem, že syrské rakety dopadly na sever Izraele (pár svých andělů jsem ale přece jen o mírný dohled požádala). Vízum není třeba, očkování není nutné. Pojistili jsme se za pár stovek jako obvykle u Allianz, která nemá horní limit plnění. A jako vždy jsme se zaregistrovali u zamini na DROZDu. Vánoce v zahraničí jsou pokaždé jiné. V Izraeli skoro nepostřehnete, že má přijít Ježíšek, pochopitelně. Počasí příjemné - nám dokonce po celou dobu svítilo od rána do večera slunce, nebe bez mráčku, bylo to na tričko, večer na svetr. V Jeruzalémě, který leží v Judských horách asi 850 m n. m., jsme až pozdě večer navlékali něco teplejšího. Zatáhlo se teprve poslední den, foukal silný, avšak teplý vítr, spíš vichr. Turistů je méně než v hlavní sezóně, nestojíte proto dlouhé fronty před hrobem Krista nebo u lanovky na Masadu. V Jeruzalémě jsme potkali Češku, která se právě rozvedla, děti byly na Vánoce s tátou a ona najednou nevěděla, co s volným časem. Tak se vypravila sama do Izraele a říkala, že lepší psychoterapii nemohla mít… Letenky po 5 400 Kč vč. pojištění proti stornu jsme kupovali už v létě, dali jsme přednost izraelské společnosti EL-AL. Nakonec se ukázalo, že šlo zřejmě o jejich dceřinou nízkonákladovou společnost UP. Takže žádné jídlo v ceně, letušky nabízely jen dvakrát vodu (a my chtěli vodku). Sedačky se nedaly sice sklápět a na televizi nebylo vidět, ale kdo by to na ty čtyři hodiny letu řešil. Letadlo tam i zpět bylo plné Izraelců, kteří mezi sebou neustále něco řešili a shlukovali se kvůli tomu v uličce (přísloví o židovské škole v praxi). Měli jsme každý kabinové zavazadlo, na těch dvanáct dní úplně stačí. Tedy pokud nepotřebujete mít každý den na sobě něco jiného. Vyhnete se frontám u check-in, musíte si ale předem vytisknout boarding pass, na letišti třeba. Výslechy před odletem se nekonaly. Rozhodně se v našem případě nenaplnily zprávy o komisních izraelských policistech a nepříjemných otázkách. V Praze jsme odpověděli pouze na dva dotazy stevarda až před nástupem do letadla, v Tel Avivu u pasové kontroly se na nás usmívala mladá policistka a po otázce, jestli jsme přijeli na návštěvu, nám popřála pěkný pobyt. Žádné formuláře jsme nevyplňovali. Při cestě do Prahy jsme měli stejnou zkušenost, jen jsme museli projít větším počtem kontrol. Plynně a bez zdržování. Nechápu, že si někdo vezme na palubu nůž nebo manikúru i s nůžtičkami a pak se strašně diví, že je kolem toho poplach. Místo razítka do pasu dostanete kartičku s upozorněním „Neztratit, budete vracet“. Peníze (USD) jsme měnili zásadně v oficiálních směnárnách. Výběr z bankomatů není problém. S fotografováním policistů, vojáků nebo ortodoxních Židů, které se obecně spíše nedoporučuje a v židovských čtvrtích se dokonce zakazuje, jsme my žádné potíže neměli, často nám naopak docela ochotně pózovali. Ale je fakt, že jsme se všech předem zeptali. _______________________________________________________________________________ AKTUÁLNÍ CENY 1 NIS (Nový izraelský šekel) je asi 6 Kč. Nápoje: Káva různé druhy 15 – 25 (vždy ale výborná), čaj 10 – 15 (mnoho druhů), pivo 22 – 34 (různé značky), 2 dcl vína 30 – 40, tvrdý alkohol 40 – 70 za velkého panáka, nealko sklenice 11 (voda) – 15 (džus). Voda v obchodě do 10 šekelů za 0, 5 l. Jídlo: Falafel (smažené kuličky z cizrny obvykle v arabském pitu s jogurtovou omáčkou) 15 – 25, další různě plněné arabské placky, lokální podoby kebabu nebo gyrosu (shawarma) 20 – 40 podle druhu, šašlik 30 – 40, polévka 25 – 35 (vydá za celý oběd), hlavní jídlo, např. maso, ryba s přílohou, těstoviny s masem i bez - vše min. 50 (porce jako pro dva), hummus (cizrnová kaše) 15 – 25, 1/7 pizza do 10, samotné hranolky 30. Pečivo 5 - 10, dorty kolem 25 a kdo si potrpí na sladkosti, tak si fakt užije!, různé saláty 35 - 50. Na tržištích je vše levnějši, ale ne o moc. Spropitné v restauraci samozřejmé – 10 %., někdy si ho však sami strhnou. Krabička cigaret stojí min. 40 šekelů. Vstupy do památek jsou obvykle zdarma, a když se vybírá (Masada, Akko), mají studenti slevu. Počítejte na jídlo a pití, případně jízdné po městě nebo lístek do muzea minimálně 100 NIS denně. DOPRAVA – rychlá, čistá, pohodlná a nám se zdála bezpečná. Na nádraží ani ven se totiž bez policejní kontroly vůbec nedostanete. Nijak to nezdržuje ani neobtěžuje. Šerúty v Tel Avivu (žluté sběrné taxíky) projíždí pořád dokola svou pravidelnou trasou, jsou viditelně očíslované, kdekoliv ho zastavíte, kdekoliv po trase vás vysadí, jednotná cena 6,50 šekelů, platí se u řidiče. V Jeruzalémě jsme si šerútů vůbec nevšimli možná proto, že jsme je nepotřebovali. Šerúty jezdí i do jiných měst, jak hlásá cedulka za čelním sklem, ale to raději neriskujte, nikdy nevíte, kdo s vámi pojede nebo kdo po cestě přistoupí. Městské BUSy jezdí často, lístek se kupuje u řidiče, na některých zastávkách jsou automaty, cena dle vzdálenosti. Z vlakového nádraží v Tel Avivu do našeho Momo´s hostelu jsme jeli asi 15 minut a zaplatili oba dohromady 14 šekelů. Dálkové BUSy (http://www.egged.com) vyjíždějí z autobusových terminálů, které jsou v každém městě. v Tel Avivu a Jeruzalémě jsou terminály součástí obchodního několikapatrového domu. Lístky se kupují u řidiče. Spoje z Tel Aviv do Jeruzaléma jezdí každých 30 minut, 1 lístek za 19 šekelů. Silnice jsou ve výborné stavu. V Jeruzalémě jezdí tramvaj č. 1 jedna za druhou. Lístek se kupuje v automatu, návod hebrejsky, arabsky a anglicky. Lístek stojí 6, 90 šekelů bez ohledu na vzdálenost, cena se objeví na monitoru po zadání počtu jízdenek. Na papírové bankovky dostanete zpět. Vlaky jsou využívané jako příměstské, hlavní trať spojuje města na pobřeží Středozemního moře, ale dostanete se i do Jeruzaléma. Jezdí často, jízdní řády na http://www.rail.co.il. Taxi – těch je vidět všude dost, ceny přibližně jako u nás, řidiči se decentně optají, ale nijak neobtěžují (jako třeba v Indii). OBLEČENÍ – žádné omezení jsme nepocítili, s evropskou módou zapadnete mezi místní (a v židovské čtvrti si Vás ani nevšimnou). U Zdi nářků jsem stála prostovlasá, Borkovi taky nikdo nevnucoval papírovou jarmulku. Do mešit musíte zout boty. Pro turisty prakticky neexistují hranice mezi izraelským územím a územími pod palestinskou správou, je to kvůli smlouvě na podporu turistického ruchu. Na západní břeh Jordánu (Betlém, Jericho, Nazaret a Galilejské jezero, které leží na hraně) je proto lepší dostat se s izraelskou cestovkou a vyhnout se tak checkpointům, které někteří sólocestovatelé popisují docela dramaticky. Většinu obyvatel Izraele tvoří Židé, kteří dodržují SABAT. Trvá od západu slunce v pátek, končí se západem slunce v sobotu. Opravdu nic nejezdí, jen předražené arabské taxi, všechno je zavřené. Výtahy ve výškových budovách jsou naprogramovány na zastavení v každém patře. V pátek před začátkem sabatu je dopoledne na tržištích dost plno, všichni se zásobují na sobotu. Večer je rušno víc než jindy, vyrojí se pouliční umělci – hudebníci i tanečníci. Pracovní týden v Izraeli začíná nedělí. V kosmopolitních městech jako je Tel Aviv nebo Haifa jsou o sabatu restaurace a bary otevřené. Příroda v Izraeli – na jihozápad od Tel Avivu přechází pomalu v poušť s beduínskými osadami, kde se stále žije postaru a lidi se živí pastevectvím. Směrem na sever je naopak mnoho zeleně, prosperující vinice, plantáže citrusů, lesy, louky, bažiny a také subalpínský masiv Hermon. Při troše snahy si zde dopoledne můžete zalyžovat a odpoledne se už namočit v teplém Mrtvém moři - a přečíst si při tom poštu z domova. UBYTOVÁNÍ V TEL AVIV, 21. – 23. 12. a 28. – 31. 12., Momo´s hostel, Ben Yahuda 28 (booking.com) Cena za dvoulůžkový pokoj bez snídaně (sprcha, WC, ručník, tv, aircondi): 85 USD/noc. Bez výtahu. Free breakfest (káva, velký koláč) nebo za 5 šekelů dva tousty, máslo, sýr, marmeláda, míchaná vejce, káva/čaj nebo kontinentální snídaně za 20. V lednici ke koupi alko/nealko (2 l vody za 5 šekelů, jenom!), Happy Hours 17 – 19.00 na 2 piva za 15 šekelů + panák gratis. Snídali jsme venku na zahrádce pod palmou. Lokalita: Výhodná. Živá ulice, plná obchodů a restaurací, barů, cukráren. V docházkové vzdálenosti pláž, největší trh Hakarmel, stanice městské dopravy (bus), staré město Jaffa na dohled. Šerút č. 4 zastaví přímo na Ben Yehuda Str., má tudy totiž hlavní trasu na Central bus terminal a č. 16 zase na Railway Station. Jak se sem dostat z letiště Ben Gurion: 1. Varianta VLAK: Nádraží je přímo pod letištní halou, cesta dobře značená. Vlak jezdí z nástupičtě 1, a to 2x za hodinu (15.05, 15.35 atd.). Lístek stojí 19 šekelů, zakoupí se buď jednoduše v automatu nebo v office před turnikety. Cesta do stanice Savidor Center trvá asi 18 minut. Názvy stanic se objevují na monitoru a hlásí se i anglicky. Přestupte na bus č. 10, má konečno hned naproti východu z vlakového nádraží. Lístek za 6 šekelů. Ben Yehuda Str. je dost dlouhá, hotel uvidíte po levé straně, neonový nápis září červeně. Stanici se jmenuje EL-AL building. Ale máte přece GPS, ne? 2. Varianta ŠERÚT je výrazně dražší, stanoviště před příletovou halou, odjede, až se zaplní (12) cestujícími, jezdí celou noc. TEL AVIV, od r. 1909 budovaný na písku Židy z Jaffy. Moderní, výstavní, zelené město s bohatými obchodními třídami, vilovými čtvrtěmi, hustou městskou dopravou, tržišti v křivolakých uličkách, pouličními kavárnami, mnoha muzei, ale i temnými zákoutími. Bary a restaurace jsou na každém kroku, kilometry pláží lemují parky s lavičkami, pítky, kvetoucími keři. Je tu zvláště o sabatu plno. Lidi se slunili a koupali, na prosinec dosti neobvyklé. Všude volně přístupné převlékárny a sprchy, občerstvení v mnoha restauracích na břehu. Západ slunce stojí za to, ostatně jako skoro všude. Na břehu pár rybářů, divoké kočky slídí mlsně okolo. V Teal Avivu je tolik muzeí a galerií, že nevíte, kam dříve. Několikrát do roka se pod širým nebem konají koncerty Izraelské filharmonie, která je opravdu světově proslulá, a lidí dorazí desetitisíce. JAFFA (UNESCO) – součást Tel Avivu, nejstarší město na světě, zakladatelem je syn Noa. Chrám sv. Michala, klášter sv. Petra, mešita, Hodinová věž, výhled na záliv a nový Tel Aviv, krásné zahrady, starobylý přístav, úzké uličky, galerie, zlatnictví, restaurace a kavárny a něco jako bleší trh. Každý den v 11 hodin se u Clock Tower můžete sejít s průvodce na dvouhodinovou free tour. Výlety, které jsme si udělali z Tel Avivu vlakem: Šerútem č. 16 se dostanete na vlakové nádraží. Cena zpátečního lístku do Haify je 64 šekelů. HAIFA: Největší přístav v Izraeli. Za hodinu jste tam. Rezervujte si celý den. Město je roztahané v kopcích, tisíce schodů, velké převýšení. Karmelitskému klášteru, který je asi v polovině hory Karmel, se dostanete lanovkou. Od nádraží k ní vede pobřežní promenáda (směr Tel Aviv), je to sotva půl hodiny chůze. Pod klášterem je v hloubce 40 m Eliášova jeskyně, kde nějaký čas prý tento prorok žil, pobývali tu také Josef s Marií po návratu z Egypta. Klášter zavřou v pět hodin. Odtud ulicí Stella Maris dojdete k Baha´i-Shrine (UNESCO), svatyně se zlatou kopulí stojí v terasovitých perských zahradách (UNESCO). Sídlí zde světové duchovní centrum baháistické víry. Ve středu je svatyně nepřístupná, dostanete se jen na okraj zahrad. Plán komentovaných prohlídek, které jsou zdarma, je na http://www.ganbahai.org.il/en/tours/#tourdetails. Cesta dolů na Ben Gurion Str. vede po tisíc schodech. Tady jsme si užili trochu vánoční atmosféry – před každou z restaurací stál vánoční stromek, uvnitř hrály koledy. Za návštěvu stojí také nedaleká Německá templářská kolonie nebo Muzeum chleba. AKKO (UNESCO): Též Acre. Doprava jako do Haify, jen o pár stanic dál a o pár šekelů dráž. Je to starý přístav a křižácké město – tedy jeho rozsáhlé pozůstatky. Historie dlouhá 4 000 let, staré město má pořád arabský orientální charakter. Pozůstatky středověkého Křižáckého města dnes leží 10 m pod povrchem ulice. V mešitě El – Jazzar visí obrovský křišťálový lustr vyrobený u nás. Procházka po hradbách má taky něco do sebe. Vstupné do areálu je podle velikosti okruhu od 40 do 60 šekelů. CAESAREA: Kdysi největší přístav starověké Palestiny zmizel postupně pod nánosy písku. Za poslední desetiletí odkryli archeologové pozůstatky římského amfiteátru, hipodromu a další ruiny. Vyhlášeno národním parkem. Vstup 40 šekelů, po páté odpoledne je větší část památek volně přístupná. UBYTOVÁNÍ V JERUZALÉMĚ, 23. – 28. 12., ZION Hotel, Dorot Rishonim 10 (booking.com). Cena za dvoulůžkový pokoj se snídaní (sprcha, WC, mýdlo, šampon, osuška, denně výměna povlečení, lednička, tv, aircondi): 100 USD/noc. Bez výtahu. Dá se sehnat v okolí levnější, ale pod 80 USD za dvoulůžák na noc sotva. Lokalita: Výborná. Pár metrů od hlavní třídy Jaffa Street, kterou neustále projíždí tramvaj č. 1 (spojuje východ se západem města). Jen jedna stanice k hlavnímu vstupu do Old City, Jaffa Gate, pěšky sotva 10 minut. Na opačnou stranu jede tramvaj k autobusovému nádraží /dálkové spoje/. Pár minut od hotelu je Mahada Yehuda Market, velké tržiště se vším možným, hlavně ale čerstvé maso a mořské ryby, zelenina, ovoce, koření, čaje, kávy, kosmetika, bonbony, dorty a mnoho dalších sladkostí, sem tam oblečení a tretky. Tady si můžete vybrat jarmulku (40 šekelů) s nápisem třeba The Beatles nebo Real Madrid. Vždycky smlouvejte! A ochutnávejte. Taky se tu dobře najíte a pokecáte s prodavači. Jak se sem dostat z Tel Avivu: Šerútem č. 4 jeďte na Central Bus Station, bus č. 405 vyjíždí ze 6. patra budovy každou chvíli. Nástupiště jsou dobře značená. Cesta trvá necelou hodinu. Lístek se kupuje u řidiče, stojí 19 šekelů. Hned před nádražím je stanice páteřní tramvaje č. 1, jezdí jedna za druhou. U automatů na lístky jsou orientační plány. Vystupte na Jaffa Center. Po asi 30 m po směru jízdy zahněte vpravo a jste na malém náměstíčku přímo před ZION hotelem. Jeruzalém – město zázraků: Zdejší prach použil Bůh na stvoření člověka, Mohamed odtud šel svou Noční cestu, na Olivetské hoře došlo k nanebevzetí Ježíše Krista …. Na prohlídku Old City (UNESCO) potřebujete tak čtyři dny, i když má rozlohu jen 1, 5 km2. Žije tu asi 40 000 Židů, muslimu a křesťanů. U sedmi bran do města a mezi jednotlivými čtvrtěmi uvnitř patroluje policie, jinak byste snad ani nepoznali hranice mezi nimi. Vojenská policie drží znesvářené strany od sebe, přitom jak Židé, tak křesťané a muslimové vyznávají jednoho stejného Boha (ale všichni si na něj činí stejný nárok). Největší pozornost přitahuje v muslimské čtvrti Chrámová hora, konkrétně Skalní dóm se zlatou kopulí. Vstup branami je pouze pro muslimy, turisté musí použít umělý most Mughrabi, je hned vedle brány ke Zdi nářků, bezpečnostnímu rámu se ani tady nevyhnete. Ještě důležitější je pro muslimy mešita Al-Aksá. Tady uzavřel Abrahám, praotec muslimů, Židů i křesťanů smlouvu s Bohem. Chrám je třetím nejdůležitějším posvátným místem islámu po Mekce a Medině, pod palestinskou správou. Turistům je přístup do mešity velmi omezen. V muslimské čtvrti se sabat samozřejmě nedrží, takže se tu v tu dobu bez problémů najíte. Chrám Božího hrobu na pahorku Golgota v křesťanské čtvrti, kde byl Ježíš ukřižován a pohřben, je dost v obležení. Uvnitř chrámu je šero a posvátné ticho, do malého prostoru se chodí po skupinkách. Službu tu mají zástupci šesti církví. Místo hrobu je zaplaveno čerstvými květinami, voní kadidlo, plápolají svíce. Plno lidí je také u Kamene posledního pomazání, to je růžová mramorová deska, na kterou bylo Kristovo tělo po sejmutí z kříže položeno. Lidé desku hladí a líbají. Hodně působivá je právě Křížová cesta, kterou se Ježíš ubíral vstříc svému ukřižování. Každý pátek ve čtyři odpoledne tu můžete potkat průvod vedený Františkánskými mnichy. Věřící křesťané kráčejí ve stopách Ježíše, modlí se a zpívají, někteří nesou na zádech kříž. Přidávají se k nim především turisté z Ameriky a Evropy. Zeď nářků v židovské čtvrti je jediný původní pozůstatek Druhého Židovského chrámu zbořeného Římany asi r. 70. Také sem se dostanete pouze přes bezpečnostní kontrolu. Lidé se tu modlí tiše i hlasitě, někteří při tom naříkají, jiní čtou Tóru, jiní spolu tančí. Mnozí z nich jsou v transu. Plno je tu hlavně v pátek odpoledne. Fotografování povoleno. Přímluvy do škvír zdi vložené jsou jednou za měsíc vyjímány a pohřbívány na protější Olivetské hoře. Zajímavá je procházka po střechách, místní tuhle cestu používají jako zkratku. Vystoupáte sem po chatrném schodišti na nároží ulic St. Mark a Khabad (rozhraní muslimské, židovské a křesťanské čtvrti). Udělejte si taky čas na Citadelu (Davidova věž) u Jaffa Gate, laserová a zvuková show se bohužel v prosinci nekonala, ale je to na youtube. Za návštěvu rozhodně stojí Muzeum dějin Jeruzaléma, docela poutavě podaná tři tisíce let stará historie. Muzeum je uvnitř citadely, vstupné 40 šekelů. Do Davidova města, které sousedí s Old City, je vstupné 30 šekelů. Každý den v 11 hodin je u Jaffa Gate sraz s průvodcem - dvouhodinová free tour. Jednodenní výlety, které jsme podnikli s Jerusalem Tour: Štědrý den - BETLÉM (71 USD na osobu), rodiště nejen Ježíše Nazaretského, ale také Davida a jeho syna Šalamouna, budoucích králů sjednoceného Izraele. Do poněkud ušmudlaného biblického města jsme vjeli hladce, bez zastávky na checkpointu. Trochu zklamání z atmosféry, žádné dudlajdudlajdudlajdááá, zato náboženský turismus z první ruky. Tančící a zpívající Santa Klaus kam se podíváš, kýčovité náboženské předměty, davy lidí, hordy policistů, vojáků a všude zátarasy. Místní se mísí s turisty. Plno osobních aut s izraelskou značkou na parkovištích, autobusy s turisty snad z celého světa. Co jsme vlastně čekali? Do baziliky Narození Páně (UNESCO), nejstaršího křesťanského funkčního kostela na světě, se vstupuje nízkými Dveřmi Pokory, takže chtě nechtě se všichni hluboce pokloní, původní význam pocházející z osmanské doby byl ovšem obranný. Uvnitř, v jeskyni Narození, je narváno, každý chce položit ruku na stříbrnou hvězdu, která toto místo označuje. Někteří si na tohle posvátné místo dokonce lehají. Fotoaparáty cvakají ostošest. V chrámu je také Kaple Neviňátek evokující Herodovo vraždění, vítězství Davida nad Goliášem připomíná Davidova cisterna. V bazilice jsou každoročně vánoční slavnosti, na jejichž večerní a půlnoční vyvrcholení je vstup jen na pozvánku od palestinského starosty Betléma. Tu my jsme neměli, tak jsme se vrátili do Jeruzaléma a šli na pivo a na dvojku izraelského výborného Cabernet Sauvignon. Tak šťastné a veselé…. Sobota 26. 12. (Sabat) – pevnost MASADA v Negevské poušti + MRTVÉ MOŘE (104 USD na osobu). Masada (UNESCO) je symbol národního mýtu, vojačky a vojáci tu konají přísahu. Je to hodně zvláštní místo. Pevnost stojí na vrcholu osamoceného skalního útesu. Byla to poslední bašta necelé tisícovky Židů s rodinami, než ji po dvou letech obléhání a za pohnutých okolností dobyli v r. 73 po Kr. Římané, s 15 tisíci vojáky. Obránci však předtím spáchali hromadnou sebevraždu, tedy až na dvě Židovky,které se kdesi zapovídaly, přežily a mohly pak vyprávět, jak to bylo. Při troše fantazie vám při pohledu na zbytky římského obležení hluboko pod vámi opravdu zatrne….Na skálu se můžete vyškrábat Hadí cestou, což je dost namáhavé i pro mnohem mladší než jsme my, anebo lanovkou. Zpáteční jízdenka stojí 76 šekelů a je zároveň vstupenkou. Pokud dojdete až nahoru pěšky, platíte za odměnu snížené vstupné - 29 šekelů. V sezóně jsou pěší výstupy povoleny jen dopoledne kvůli velkému vedru a nepřítomnosti rychlé záchranné služby. Světelná a zvuková show pouze od května do října. O sabatu je otevřeno i v restauraci u lanovky, jen si neobjednáte hranolky. Ostatní jídla a teplé nápoje jsou připravená den předem a udržují se v teple. Výlet na Masadu vyjde levněji bez cestovky – z Jeruzaléma sem totiž jezdí linkové busy. Nedaleko je palestinské Jericho. Jezero - zvané Mrtvé moře - je nejnižší bod na zemi (a více než 400 m pod hladinou moře). Hlavním přítokem je Jordán, což není impozantní řeka, jak si leckdo myslí, ale spíš říčka. Mrtvé moře má sice léčivé účinky, kolem je však velmi nehostinná poušť. Od oázy Ejn Gedi, která poskytuje pouze wellnessové služby SPA, se k jeho břehům dostanete za čtvrt hodiny buď pěšky anebo nasedněte na valník, tažený traktorem, to je zdejší kyvadlová doprava. Romantiku nečekejte. Pláž se zatvrdlou solí, kolem jen samé kamení (a sůl), žádné extra pohodlí oprýskaná plastová křesílka nenabízejí, nikde ani keříček, ani ptáček. Jen chemické toalety….Dost depresivní místo. V dálce v oparu Jordánsko. Jinde ovšem stojí luxusní letoviska se vším všudy přímo na břehu, pláž je písečná. Plavat se v tak silné koncentraci pevných látek samozřejmě nedá. Účastníci našeho zájezdu, zejména Asiati a Afričané, se o tom na vlastní kůži ovšem museli přesvědčit, také na sebe vzájemně patlali mazlavé bahno a pak pod sprchnou drkotali zuby. Byly to poměrně nudné dvě hodiny, tedy jak pro koho. A teď trochu těch emocí. Člověk nemusí být zrovna věřící, aby na něj bohatá a zároveň pohnutá historie Svaté země dolehla. Je nutné si předem o tom něco přečíst, abyste se aspoň trochu orientovali v minulosti a tím částečně pochopili současnost. Neustálé války, zničení, obnova – to je pro tuto zemi charakteristické už pět tisíce let. Zdejší památky se sice nemohou srovnávat s monumentální architekturou staré Evropy, ale jsou tak autentické, až mrazí: Římská města, byzantské kostely, raně islámské paláce. Místa, kde se odehrávají biblické příběhy, místa spojená se svatou rodinou, s králi Davidem, Šalamounem, Herodem, se životem Ježíše Krista. Místa, která jsou pro křesťany mimořádně významná, i místa klíčového významu pro Židy a muslimy. V Jeruzalémě žijí hlavné Židé s jarmulkami na hlavách i ti ortodoxní v černých punčochách, kaftanu a klobouku, s pejzami a plnovousem. Jejich ženy oblékají dlouhé sukně a na hlavách mají umně zamotaný šátek. Projděte se echtžidovskou čtvrtí Mea Shearim, je to nedaleko od stanice tramvaje Jaffa – Center. Čtvrť je zanedbaná, zchátralá, z oken visí prádlo, lidé tu mluví jidiš, s angličtinou jsme vůbec nepochodili. Těžko najdete pouliční kavárnu natož bar, jen sem tam krámek s vývěsním štítem a se špinavou výlohou, uvnitř zatuchlo. Sloupy jsou polepeny oznámeními v jidiš o svatbách nebo pohřbech, jak jsme vyrozuměli z rozmazaných fotografií. Ti ultraortodoxní nepracují, klábosí a mají spoustu dětí, na které berou sociální dávky. Ačkoliv jsme prošli celou čtvrť, já v úzkých džínách, Borek se zapálenou cigaretou, a ačkoliv jsme fotili co nás napadlo, nikdo si nás nevšímal, nikdo nás nekamenoval. Jen jeden starý Žid chtěl za fotku pak zaplatit s poukazem na svoje špatné zuby, které na nás hned vycenil. Tak jsme se na něj zazubili taky. Lidi byl bez výjimky přátelští, buď sami nebo někdo z jejich okolí už v Praze byli, případně se přijet k nám chystají. Jen nechtěli věřit tomu, že nejsem Židovka s tím svým jménem. Lea(h) totiž byla jedna ze dvou žen Jákoba, třetího praotce Izraele (a polygamisty). Křestní list jsem s sebou neměla…. Za celou dobu jsme v Izraeli viděli jen jednoho bezdomovce, zato hodně koček. Naopak vojaček a vojáků je vidět všude, ale nevzbuzovalo to v nás žádné negativní emoce. Buď byli ve službě nebo odněkud někam jeli s báglem na zádech (a samopalem přes rameno). Chovají se profesionálně, asi jako strážci v národních parcích Kalifornie. Borek si na Chrámové hoře znaveně sedl na trávník rovnou pod ceduli No smoking a zapálil si. A už k nám rázně kráčel ozbrojený voják, žádné drama z toho ovšem nedělal. Co jsme v Izraeli vynechali, ačkoliv všichni tvrdili, že zrovna tohle musíme určitě vidět? Muzeum holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě, nejpůsobivější to prý zážitek (myslete si o tom, co chcete). Vrátili jsme se do zasněžené Prahy na Silvestra večer. Na Nový rok v Tel Avivu, kousek od našeho dočasného bydliště, nějaký šílenec střílel do hostů v baru. Shalom, Izrael! Jsme rádi, že jsme do téhle země aspoň nakoukli, dokud je zde ještě pořád relativně bezpečno, i když v Jeruzalémě jsme zrovna byli poblíž incidentu mezi Palestincem, který ohrožoval nožem židovského kluka, jak jsme se později dověděli. Seděli jsme zrovna na Tsiyon Kikar (Siónské náměstí), když se z postranní ulice vyřítili dva policisté na koních a když vybrali bravurně zatáčku, dali se do trysku jako kdyby běželi Velkou pardubickou. Následovalo je několik houkajících policejních aut a vojenská policie na motorkách. Trochu ve mně hrklo, ale okolí to nevyvedlo vůbec z míry. Servírka nepřestala roznášet objednaná jídla, lidé si dál povídali u kávy, kolemjdoucí školačky se smály na celé kolo, tramvaj se rozjela, pes se rozštěkal na kočku, slunce svítilo. Normální den v Jeruzalémě. .
Ahoj, dovolila bych si přidat svůj krátký cestopis o mém dobrodružství na havajském ostrově O'ahu, odkud jsem se ani ne před týdnem vrátila. Vím, že spousta z vás nakoupila levné letenky na Havaj v rámci chybného tarifu BA, tak třeba se někomu mé informace budou hodit .
Zdravím. Pre ľudí, ktorí sa zaujímajú o cestovanie po Japonsku, môže byť užitočný môj blog, ktorý som odštartoval pred viac ako rokom počas svojej 90-dňovej cesty po Japonsku. Blog je vo forme cestopisu a fotoreportu (fotky sú bez watermarku, okrem komerčného použitia si ich môže stiahnuť ktokoľvek) v slovenskom a anglickom jazyku. Cesta prebehla medzi marcom a júnom 2014, pričom celkovo som precestoval takmer 13 000 kilometrov po celej krajine od ostrova Hokkaidó až po južný rezort Okinawa. Do Japonska sa plánujem vrátiť v závere septembra, tento krát na ročný pobyt, o ktorom ešte stále rozhoduje imigračné oddelenie. V prípade, že uspejem, plánujem v blogu pokračovať (uvažujem o premenovaní, keďže jeho názov stratí svoj pôvodný význam) a to samozrejme platí aj pre cestovanie - v Japonsku je ešte stále celá hromada vecí, ktoré sa oplatí vidieť a zažiť. Ak máte akékoľvek otázky, pýtajte sa. Odkaz na blog je tu http://90daysinjapan.com/ najstaršie príspevky (teda úvod a prvé dni) sú dole, pri scrollovaní sa objavia postupne. Hore sú najnovšie príspevky, s názvami "Picture selection XX", v ktorých už iba postupne zverejňujem fotky, ktoré predtým zverejnené neboli. Vďaka. .
Zdravím, Chcem sa s vami podeliť o zážitky z Indie 2013/2014. Na mojom webe je okrem Indie sú okrem Indie aj články s iných krajín. http://www.backpacking.cz .
Ahoj, můj nejnovější cestopis z Barmy, kde jsme v březnu 2015 strávili 3 týdny je přístupný na webu: http://blog.antonindanek.cz/clanek/uzra ... army-2015/ Tak snad někomu pomůže! Tereza .
Hola amigos. Prídite nás pozrieť na stránku MARUSKHA.SK, kde sa okrem iného venujeme aj polročnému low-cost cestovaniu na motorke cez Indiu, prechodu z Vietnamu do Kambodže na Honde Win za tri koruny, dobrovoľníctvu v indickom Ladaku, či ďalším spôsobom ako nenechať anjela strážneho zlenivieť.MOR HO! Viac na http://marushka.sk .
Ahoj cestovatelé, tento cestopis vás zanese na jih Arabského poloostrova do Ománského sultanátu. Je to v podstatě to nejlepší, co můžete v Ománu vidět nebo dělat. Užijte si čtení! A kdo bude mít nějaké otázky, jako vždy se může zeptat a zkusíme poradit. 1. Budapešťský prolog 2. Na ománské svatbě 3. Na ostrově Masirah 4. Údolí kadidlovníků a prameniště Ayn Garzíz 5. Plážový den 6. Hrajeme badminton s Filipínci 7. Botanické vycházky na Jebel Samhan 8. Hrad Jabreen a kaňon Jebel Shams 9. Proplaváváme Wádí Shaab 10. Prohlídka Muscatu Pokračování níže .
Udělali jsme si lednovej okruh Nizozemskem a celý jsem to popsala tady na blogu: http://www.zexpedice.com/cesty-travels/ ... therlands/ Takže jestli se chcete vyhnout miliardě turistů, tak cestovat v zimě je super nápad .
Zdravím všechny zapálené cestovatele, V jižní Franci (přesněji v Mandelieu La Napoule, které se nachází kousíček od Cannes) pobývám již druhým rokem a ráda se podělím o tipy na nejhezčí místa a výlety po francouzské Riviéře a Provence. Také se dozvíte kam se podívat pokud cestujtete po francouzských, švýcarských nebo italských Alpách. Lákájí vás slevná letoviska jako je Cannes, Nice nebo Saint Tropez? Přečtěte si plusy a minusy těchto populárních přímořských středisek. [odkaz smazán administrátorem - komerční sdělení] Snad se dozvíte něco užitečného a fotky vám budou inspirací na příští dovolenou Přeji příjemné počtení:) .
Protože jsem na internetu nedohledal rychlý seznam toho základního, po naší návštěvě v listopadu 2015 jsem jeden takový sepsal. Ze jedné stránky textu se dozvíte to nejpodstatnější: aktuální ceny základních položek,jak zde frčí angličtina,jací jsou Malajsi,na co si dát pozor při cestěnebo jak je to s výběry a platbami kartamia mnoho dalšího [url]http://pavelapavla.wix.com/cesta#!Malajsie-cestovatelské-shrnutí/cmbz/56971cfe0cf2e94e3fb6ad3d[/url] Komentáře, návrhy vítány EDIT: server nepoznává adresu odkazu, použijte tak následující proklik http://goo.gl/9smdYP .
Ahoj spolucestovatelé, před téměř třemi měsíci jsme vyrazili na cestu kolem světa. Nejde nám o lovení nejvíce zemí, ale v klidu si ty navštívené užít. Zatím máme skalp z: - tří týdnů v Nepálu,- dvou týdnů v Malajsii,- měsíce ve Vietnamu- dvou týdnů v Kambodži Toho času v Kambodži plánujeme naše další kroky na zbylých šest měsíců a dopisujeme zážitky, které jsme nasbírali. Ale znáte to: když se vám někde líbí, fotí se lehce, ale pak si s obrázky ještě pohrát .
Původně jsem si začal pouze dělat poznámky ke svým fotografiím, abych se v nich časem vyznal, nakonec jsem si řekl, že alespoň stručně něco napíu. Omluvte můj styl a případné gramatické chyby (až to po sobě pořádně přečtu, ještě to opravím), nejsem holt žádný spisovatel ) ihned zakoupili. Kde pojedeme jsme v tu chvíli netušili. Původně se plánovala Brazílie s Argentinou, nakonec jsme ale udělali jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké se nabízelo - Bolívie! Santa Cruz de la Sierra (21.11.) Do města, které leží v tropické části Bolívie jsme přiletěli společností GOL ze Sao Paula dopoledne, což nám dalo možnost alespoň narychlo navštívit centrum. Z letiště jsme jeli prvním místním busem přímo do centra města a přestože španělsky jsme se nějak nebyli schopni domluvit, místní řidič pochopil, že hledáme autobusové nádraží a docela dobře nás nasměroval na další místní přestup. Ten nám trval jen pár minut a za hodně dobrý čas jsme už zjišťovali noční spoj do Cochabamby a hledali úschovnu báglů. Vše klaplo opět rychle a během půl hodiny jsme už pochodovali z nádraží bez zavazadel směr centrum města. Abych řekl pravdu, tak na to, že má Santa Cruz kolem 1,5 miliónu obyvatel (a zřejmě už asi i více), vypadá mnohem menší, než je. Je to ale jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě, takže asi i vzhledem k tomu v jeho centru toho zase tolik nebylo a jedno odpoledne bylo tak akorát. Možná jsme ale neměli čas na to, abychom našli nějaké zajímavosti navíc, než ty, které jsme viděli v centru v okolí náměstí "Plaza 24 de Septiembre", kde je dominantou Basílica Menor de San Lorenzo. Takže jsme narychlo pochodili co se dalo a navečer se už chystali k odjezdu. Zde měla být tři fota, bohužel nějak vypadly a už je zde nemůžu vložit - limit je 50 fotografií. Cochabamba a okolí (22.11. - 23.11.) Do tohoto, více než půl miliónového města jsme přijeli nočním busem ze Santa Cruz něco po šesté ráno. Ve městě bylo v plánu strávit před dalším nočním přesunem jednu noc, takže jsme se vyrazili z bus terminálu pěšky do středu města hledat nějaké ubytování s teplou vodou. Požadované, dpbře umístěné místo jsme našli asi během hodiny, dali jsme si teplou sprchu, rychle něco pojedli a vyrazili jsme na obhlídku města. Kromě samotné rychloprohlídky alespoň části města Cochabamba, byl v plánu výstup k monumentální soše Krista na 265 m vysoký kopec Cerro San Pedro nad městem - Cristo de la Concordia. Socha měří i s podstavcem 40,44 m a je tedy vyšší, než socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru. Do samotné sochy se dá vlézt, po schodišti vystoupat až nahoru a přes otvory, které slouží jako okna shlížet dolů na údolí a město. Vzduch ve výšce cca 2600 m ještě nebyl nijak řídký, takže jsme kopec, respektive 1399 schodů zdolali i za horka v pohodě, jen jsme se někteří v tento první den lehce připekli. Prohlídli jsme co jsme chtěli a pádili po schodech rychle dolů, protože času bylo dost a rozhodli jsme se navštívit termální lázně Liriuni, asi 20 km v horách za městem. Již předem jsme měli zjištěno, že nejlevnější způsob je zajet tam s místníma minivanem, což jsme taktéž zrealizovali. Nejprve bylo třeba se přepravit cca za 3 Bs místní dopravou do města Quillacollo, které je hned vedle Cochabamby a odtud za další 3 Bs minivanem 45 min. do hor až k termálním lázním. V termálech jsme se vzhledem k jejich přeplněnosti nakonec nevykoupali, trefili jsme se do dne, kdy měli místní volno a spousta se jich i s dětmi rozhodla strávit volný den tam. Nějak nám to ale nevadilo, cesta do hor, procházka po horách kolem a částečně i pěšky nazpět stále za to. Při cestě nazpět, jsme v domění, že zastavujeme veřejný minivan stopli jednu z místních rodinek, která nás ochotně zavezla nazpět do Quillacollo, odkud jsme už zkušeně dojeli navečer do našeho hotelu. Druhý den jsme hned po brzké snídani odnesli do předešlého dne vyhlédnuté úschovny na bus terminálu hlavní bágly a nechali si jen ty příruční s nezbytnými věcmi. V plánu bylo ten den stihnout výstup na 5023 m vysokou Cerro Tunari, která se tyčí kousek za městem. Zde jsme udělali chybu s volbou trasy, až na místě jsme zjistli, že pokud chce člověk na jednodenní výstup, nesmí začít trasou Cochabamba - Quillacollo - z parku Pairumani jako my. Z parku Ecoturistico Pairumani se to dá jít taky, ale vzhledem k delší trase není moc reálné stíhat v ten samý den i návrat a my plánovali večer již další přesun. Holt jsem tak nějak tušil, že je třeba zajet z Quillacollo minivanem směrem k termálům Liriuni, kde je ze silnice F25 turistická odbočka na Cerro Tunari z druhé, kratší strany. Po opětovném přesunu do Quillacollo jsme odchytili místní taxi s myšlenkou, že nás briskně zaveze do parku Pairumani, bohužel až během jízdy jsme zjistli, že mladý taxikář vůbec netuší, kde park je. Naváděli jsme jej pomocí GPS nejkratší trasou přímo k parku...no, chudák si na výmolech skoro zničil spodek auta, ale dojeli jsme. Až na zpáteční cestě jsme zjistili, že do parku se jezdí po asfaltce přes Vinto. Přestože v tento den “pětitisícovka” nepadla, park Pairumani nebyla určitě špatná volba. Centrum parku je eukalyptový les, přes který je svedena horská voda dolů do údolí. Odtud se dá vyrazit do hor, buď korytem řeky nebo po hřebenech nahoru, což jsme taky udělali a na Tunari koukali jen zezdola. Stálo to ale každopádně za to, příroda všude kolem byla úchvatná, nikde opět žádní lidé, prostě paráda. Našlapali jsme nějaké ty kilometry ve výšce kolem 3000 m a pozdě odpoledne jsme už byli na cestě na bus terminál. Potosí, město stříbra (24.11.) Do hornického města Potosí jsme dorazili brzy ráno nočním busem z Cochabamby. Autobus vyjel během noční jízdy z 2570 m n. m. do zhruba 4000 m n .m., takže bylo po vystoupení docela chladno, což již ale naznačovali místní spolucestující, kteří byli zkušeně oblečeni do zimních bund. Hned po vystoupení z autobusu byl vidět cíl naší cesty, což byla hora Cerro Rico, která se tyčí nad samotným městem. V kopci se již od 16. století těží stříbro a byl to svého času největší stříbrný důl na světě. Důl stále funguje a dodnes je obživou pro většinu obyvatel 170-ti tisícového města, stále se zde těží kromě stříbra také zinek, cín a snad i jiné kovy. Na autobusovém nádraží odkládáme bágly do místní úschovny, zkušeně odchytáváme místní minibus a jedeme nahoru do centra města, kde je plánem kromě prohlídky města najít místní agenturu, která nám zprostředkuje prohlídku dolu. Cestovka fungovala pružně a již za hodinu po dojednání jsme seděli v minivanu, který nás vezl k dolu. Nakoupili jsme jak je zvykem něco málo dárků pro horníky - limonády, koku, cigarety, 95% alkohol, bylo možné i zcela volně zakoupit dynamit, ale ten nikdo z nás nebral Druhý den odpoledne se vyrazilo opět přes solnou pláň směrem k N.P. Eduardo Avaroa se zastávkou na ostrově Incahuasi. Ten byl společně s gigantickými kaktusy docela fajn, ale jelikož oblast neustále křižují jeepy s turisty, bylo jich zde na můj vkus až docela dost. Navečer se dojelo do druhého ubytka, což byl jednoduchý bungalov postavený z hliněných, nepálených cihel a zevnitř komplet ze solných kvádrů. Byli jsme v něm zcela sami, takže to považuji za jedno z nej ubytování (vzhledem cena/výkon). Ráno hned po snídani se vyrazilo překrásnou přírodou směr N.P.. Cesta vedla po různých silnicích, od asfaltek, přes liduprázdné kamenité a písčité mezi horami, řidič dělal průběžně zastávky u zajímavých míst. Ač ne vždy využívám místních cestovek, zde jsem musel zkonstatovat, že na vlastní pěst bychom se na ta místa dostávali jen s problémy a časově by to bylo nemožné. O spoustě bychom se nikdy ani nedozvěděli - takže zajistit výlet určitě doporučuju. Oběd zajistil v liduprázdné přírodě u laguny s plameňáky řidič, který jídlo už někdy v nám neznámou dobu někde zrána zajistil a měl je připraveno v boxu. Cestou přes horský Altiplán jsme se zastavili samozřejmě u “Arbol de Piedra” (tzv. skamenělý strom, ale je to kus zvětralé skály, který už co nevidět zřejmě spadne). Navečer jsme konečně dorazili do jednoho z mála ubytek v N.P. kousek od laguny Colorada,, nafasovali jsme sdílenou ložnici pro 6 lidí, ve které nás bylo nakonec 7. Vše bylo velice skromné, ale fajn. Stihli jsem ještě prohlídku nádherně červené laguny s plameňáky, západ slunce, po večeři se zabalili do hromady dek (noční teploty od denních přes 30 šly pod nulu) a brzy ráno po snídani vyrazili na další okruh. Ten vedl kolem gejzírů a termálních pramenů až k lagunám Blanca a Verde u Chilské hranice, kde naši skupinu opustily dvě mladé sympatické Rusky, které pokračovaly přes blízký horský přechod pod sopkou Licancabur do Chile. My skoukli přírodu, nadělali foto a náš jeep pokračoval s průběžnými zastávkami přes další zajímavá místa až nazpět do Uyuni, kde jsme dojeli odpoledne a ihned zajistili lístky na noční bus směr N.P. Sajama. Jelikož náš noční bus nestavěl v námi požadovaném městečku Patacamaya, museli jsme udělat přestup v Oruro. Nebyl v tom ale žádný problém, protože po zkušenosti s autobusovou dopravou v Bolívii musím konstatovat, že naši dopravci se co se týče množství spojů a komfortu v dálkových busech mají hodně co učit. N.P. Sajama (29.11. - 2.12.) Po příjezdu do Patacamaya se snažíme najít dopravu do centra N.P., kde jsou ve vesničce Sajama jedny z mála ubytování pro turisty. Zde je trochu problém, protože pravidelný spoj mezi vesnicí a tímto městem jezdívá jednou za den tam a jednou zpět (o více levných možnostech nevím), vždy ráno kolem 6-té ze Sajamy a kolem 13-té nazpět. Problém spočíval v tom, že jsme byli v Patacamaya něco po třetí hodině ranní a nedalo se moc smlouvat s místními přepravci s minivany. Jelikož se nám ale často nestalo, že by nás v Bolívii chtěl někdo vyloženě natáhnout, usmlouvali jsme nakonec cenu 400 Bs za všechny čtyři. Nevím přesně, ale cesta tam měla tuším něco ke 200 km, takže to na tu hodinu a situaci cenově za čtyři lidi docela ušlo. Ubytování v Sajamě pod stejnojmennou neaktivní sopkou bylo opět jednoduché, ale levné a na místní podmínky docela v pohodě. Těžké deky pro chladné noci byly opět k dispozici, hodil se ale taky spacák. Jídlo ve vesnici se sehnat dá, ale je docela jednoduché, kdo zde pojede, ať nečeká nic extra a není špatné se trošku případně vybavit. Místní zde mají nějaký ten obchůdek, po dohodě předem připraví i teplé jídlo. Pitnou vodu v lahvích jsme si sice nějakou sami dovezli, ale nakonec jsme bez jakýchkoliv následků používali vodu, která je k dispozici z veřejného kohoutku na náměstí v Sajamě. Dá se tam i koupit, ale počítejte s cenou 2 x vyšší, než je obvyklá, tak je to tam ale se vším. Strávili jsme zde 4 dny, které byly vyplněny celodenními tůrami, zdolali jsme zde konečně jednu z mnoha “pětitisícovek”, je zde opravdu kde chodit. Od rozhlehlých plání, kde za celý den nepotkáte ani nohu, přes kopce a vulkány až po termální prameny. Tady si vybere opravdu každý milovník turismem nezamořené přírody. Pro cestu nazpět do města Patacamaya jsme už zvolili místní veřejný minivan, který měl odjezd brzy ráno. Doporučuju být na místě alespoň 30 min. před jeho odjezdem, využívají jej místní pro přepravu do města. My nebyli a kvůli plnému stavu jsme museli jet až náhradním. Naštěstí nás zůstalo neodbavených více, takže se jeden z místních slitoval a zajistil další minivan, který jsme my čtyři a místní beze zbytku zaplnili a mohli zalevno odjet (tuším 12 Bs). La Paz, Copacabana, Tiwanaku (3.12. - 7.12.) Do La paz, respektive jeho horní části El Alto jsme dojeli minivanem jenom pro nás za docela levnou cenu (už si přesně nepamatuji, ale cena za čtyři byla pouze lehce vyšší, než čekat na bus). El Alto je druhé největší město v Bolívii a nachází se v průměrné nadmořské výšce 4150 m. Všichni jsme se shodli, že jsme dobře udělali, že jsme cestu začali odspodu ze Santa Cruz přes Cochabambu, přistát na letišti letem ze Sao Paula přímo v El Altu by nám díky nadmořské výšce asi způsobilo potíže s aklimatizací. Takhle jsme už i s bágly mohli vyrazit do rušných ulic hledat levný přesun do spodního La Paz, které je asi o 500 m níže. El Alto je rušné, je zde hodně chudiny, kriminalita zde je již výrazně vyšší - byli jsme několikrát upozorněni místním policajtem, kterého jsme se ptali na cestu, abychom si dávali opravdu pozor na věci. Kapesních krádeží je zde hodně a večer bych se zde asi dobře necítil. Přeplněným minivanem jsme ale úspěšně dojeli za 3 Bs do La Paz, kde po zhruba 30 min. chůze směr centrum našli solidní a levný hotel. Ubytování jsme zvolili v pěším dosahu centra a taky autobusového nádraží. Po ubytování jsme ihned vyrazli na obhlídku (opět jsme byli personálem upozorněni na krádeže) historické části města, stylových obchůdků, projeli se za 8 Bs lanovkou z La Paz do El Alta a zpět. a zakoupili si sjezd po známé “silnici smrti” z hor nad La Pazem do Coroica. Koloniální centrum La Paz je docela pěkné, je jen škoda, že spoustu krásných budov nechávají jejich majitelé chátrat. Ve městě jsme plánovali končně trochu zvolnit tempo, takže poslední čtyři dny byly věnovány městu. Jeden navíc sjezdu na kolech z La Paz do Coroica...stálo to za to, akorát někteří jezdci byli pomalí, takže bylo docela dost “čekacích” zastávek 8.12. - odlet ze Santa Cruz do brazilského Sao Paulo a odtud do Barcelony a následně Mnichova, kde jsme přistáli 9.12. před 18-tou večer a zahájili přesun do ČR. Než jsem dojel s kámošem přes Plzeň a Prahu domů na sever Moravy, byl jsem už docela unavený, vše to ale stálo za každou korunu, kterou jsme na tomto tripu utratili. Zvolit jako cíl cesty Bolívii bylo jedno z velice dobrých rozhodnutí. Země a lidé v ní jsou sice povětšině chudí, ale o to více příjemní, není zde pro našince nijak draho a co se týče přírody, je opravdu na co koukat a kde chodit. Je to zcela něco jiného, než co jsem zatím prochodil. Země je až na pár míst zcela bezpečná, doprava funguje spolehlivě. Kdo má rád nezprofanované lokality a není zvědavý na davy turistů, měl by jet - není čeho se obávat. .
Caute, asi niektori tu urcite vyuzili akciu zo zaciatku roku s Cebu Pacific z Dubaja na Filipiny, my sme sa vratili minuly tyzden a tu su nejake poznatky:) http://tonicov.tumblr.com/post/134975476301/filipiny .
Zdravím, letíme přes Vánoce na Kypr, vychází nám to tam na téměř 4 celé dny (přílet v 11:00 ve středu, odlet neděle v 10h). Hned na letišti si půjčíme auto. Zajímalo by mě, jestli by někdo uměl doporučit efektivní okruh po Kypru stylem "za co nejméně času stihnout co nejvíce". A také zda nědko ví, jak je to s překročením hranice do Turecké části s autem, které bylo vypůjčené v řecké části? Předem děkuji. .
