CHINA TOUR 2016

Založil Ziggy1 před 11 měs ve fóru Cestopisy
1 odpovědí

Dva vidláci v Čínské lidové republice aneb "Ježíš, to je velký".[/b]

Někdy v průběhu roku 2014 dostal Michal nápad na eventuální čínské turné. Tehdy promýšlel cestu z Pekingu přes Šanghaj po východním pobřeží do Hong Kongu. Mezitím se však uskutečnily další cesty (Jižní Amerika a Střední východ). Pak tento plán nadhodil někdy v březnu 2015, jenže do toho vstoupily myšlenky na možnou druhou cestu po Jižní Americe. Nakonec jsme ale na podzim skončili na turné po Singapuru, Malajsii a Thajsku. Jaro roku 2016 zase zastihlo Michala horujícího pro cestu po Indii, zatímco já jsem pro tento plán moc nadšený nebyl. Michal pak hledal nějaké východisko, kouknul ještě jednou na mapu a v květnu roku 2016 bylo rozhodnuto - "Čína - panečku, to by bylo ale turné". Tentokrát cestu promyslel ještě důkladněji a zvolil koncepčnější pojetí - na programu se totiž objevily jedny z největších technických i přírodních zázraků, které lze vůbec v této zemi navštívit.

O Číně se dnes také stále častěji hovoří v médiích. Pomalu ale jistě se z této velké země stává velmoc číslo jedna, k její návštěvě je ale nejdříve nutné si vyřídit vízum. K tomu je potřeba předložit letenku, vyplnit formulář, dodat fotky a samozřejmě pas, zabookovat místa pobytů, vypracovat itinerář cesty, zaplatit 60 Eur a se všemi podklady si vystát zhruba tříhodinovou frontu (záleží, jak brzy člověk přijde) na čínské ambasádě v Praze. Toto léto čínská administrativa naštěstí zrušila nutnost předložení výpisu z účtu a potvrzení o zaměstnání. Teprve pak se zajišťují vnitrostátní letenky, pojištění a ostatní potřebné věci. Vybrali jsme let se společností KLM, linka Praha-Amsterdam-Peking a zpět Hong Kong-Amsterdam-Praha za dobrou cenu, 12 500 Kč.

[b]Peking a „kulturní šok“, aneb nemám rád turecké WC


A tak jsme ve čtvrtek 3. 11. odstartovali z Prahy do Amstru, kde na nás čekal Boeing 747-400 ve verzi M (kombi), to znamená, že má více nákladového prostoru. Skutečně jsem pak na ploše viděl i pár aut, která letěla s námi. Let probíhal bez problémů a služby byly na skvělé úrovni. Po téměř deseti hodinách jsme kolem desáté hodiny ráno přistáli v Pekingu. Seděl jsem u okna a snad poprvé jsem při přistání nic neviděl. Peking se nořil do žlutavé smogové clony. Pasové formality proběhly bez problémů a poté jsme zamířili na vlak, který nás odvezl na metro, kde jsme přestoupili a jeli na stanici Dongdan, u které se měl nacházet náš hotel. Koupili jsme si předplacenou kartu na metro (Yikatong), ze které se odčerpává vložená částka. Jízdné není nijak drahé, jedna cesta stojí kolem 14 Kč. Metro není jako u nás, přestup ze stanice na jinou linku trvá i přes pět minut a někdy je třeba ujít téměř kilometr, v dopravní špičce je také nutné snést davy lidí, neboť pekingské metro je nejvytíženější (a druhé největší) na světě (s celkovou délkou 574 km). Náš hostel se nacházel přímo v centru, dvě stanice od náměstí Nebeského klidu. Nejdříve jsme ale museli zajít do banky (Bank of China), kde jsme museli čekat asi hodinu, než na nás přijde řada, abychom za Eura obdrželi čínskou měnu - Yuany. Jeden Yuan činí asi 3,7 Kč. Nejvyšší bankovka má hodnotu 100 Y a nejmenší 1 Y (ojediněle jsme narazili také na polovinu jednoho Yuanu v papírové podobě) a na každé z nich je vyobrazen obávaný i obdivovaný Mao Ce-Tung. Výměna peněz je celkem zdlouhavý administrativní proces, neustálé papírování a podepisování, trvá dobrých 15 minut, takže jsme se snažili vyměnit co nejvíc. Již cestou do banky se na nás přilepily dvě podvodnice nabízející obrazy za přemrštěné ceny. Hostel jsme našli po chvilce tápaní. Na základě četby blogů a vyprávění jiných cestovatelů nás ani nepřekvapilo, že mladá dívka na recepci neuměla vůbec anglicky (ostatně nemá ani důvod ji umět, Čína je prostě takový svět ve světě, největší procento turistů tvoří navíc Číňané) a tak došlo na použití telefonního překladače. Náš pokoj byl umístěn asi dvě patra v podzemí, navíc tam byl pouze turecký záchod. Nebyla jiná možnost a musel jsem ho vyzkoušet, ale moc se mi to nelíbilo (Michal se této „zkušenosti“ s radostí vyhnul). Jsem prostě zvyklý sr.t v sedě. Pak jsem používal raději záchod v nákupním centru. Záchodová kultura není v Číně nic moc - nebo lépe řečeno je prostě jiná - na veřejných WC v Pekingu není mnohdy k dispozici papír, z toho tedy vyplívá nutnost nosit s sebou ubrousky nebo alespoň kus toaletního papíru. Většinou bývají k dispozici turecká WC, „zhýčkaný“ evropský člověk ale může v případě nouze využít WC pro vozíčkáře, která jsou „normální“ anebo WC v již zmíněných moderních nákupních centrech. Zaujalo mě také, že použitý toaletní papír je na tureckých WC stejně jako třeba v Řecku házen do koše vedle záchodové mísy (aby se neucpala). Z průvodců a cestopisů jsem se také dočetl, že hranice intimity je v Číně během vykonávání potřeby snížená, někde jsou přepážky mezi jednotlivými „boxy“ dost nízko a ve starých čtvrtích prý dokonce existují kolektivní WC, kde člověk může prohodit se sousedem nějaké to slovíčko.

Zatímco já jsem zvolil odpočinek, Michal se kolem třetí hodiny odpolední přes značnou míru únavy rozhodl vydat pěšky do 1500m vzdáleného Zakázaného města. Na jeho vstupní bráně je zavěšen portrét Mao Ce-Tunga, který právě odtud dne 1. 10. 1949 vyhlásil Čínskou lidovou republiku. Jeho nelítostné a velikášské reformy („velký skok“ - násilná kolektivizace zemědělství a „kulturní revoluce“ - devastace kultury a vzdělanosti) však Číně mnoho prosperity nepřinesly a vyžádaly si desítky milionů obětí (jeden z jeho oblíbených výroků zněl: „Komunismus není láska, komunismus je kladivo!“). Po jeho smrti jeho kult ale nebyl zavržen tak jako v případě Stalina, byly zavrženy pouze jeho ekonomické reformy a Mao tak zůstává nadále klíčovým zdrojem legitimity Čínské komunistické strany, která má stále vedoucí úlohu nejen ve společnosti, ale i v armádě, soudnictví atd. Hospodářská situace se začala zlepšovat až po nástupu chladného pragmatika Teng Siao-pchinga v roce 1978, který zahájil ekonomické reformy, jež Čínu přivedly k neuvěřitelnému ekonomickému rozmachu - průměrný roční růst HDP dodnes činí neuvěřitelných 15% (pro srovnání poválečný západoevropský boom v letech 1950-1973 vykazoval roční průměrný růst 5%, Česká republika v letech 1993-2013 pouze 2,5%).

U pokladen za vstupní branou zaplatil Michal na (jak jsme v průběhu času zjistili) čínské poměry malý vstup - "pouze" asi 160 Kč (věta - Nǐ hǎo, yī piào, xièxiè/dobrý den, jeden lístek, děkuji - znamenala, kromě níže zmíněného slova pro pivo, také strop jeho čínských jazykových znalostí, pro ostatní případy - objednávky celodenních jízdenek pro metro a vlakové jízdenky - jsme měli připravené v čínských znacích napsané lístečky s požadovanými údaji). Poté mu již nic nebránilo ve vstupu do areálu jedné z nejznámějších světových památek, místa, kde od počátku 15. století do počátku 20. století sídlilo 24 císařů dynastií Ming a Qing. Již na první pohled se jedná o velmi rozsáhlý komplex několika síní s nádvořími. Michal vstoupil do prvního nádvoří a netušil, že jich bude asi ještě šest. Když prošel celým komplexem, rozhodl se navštívit také nedaleký Jingshan Park, který ze severu na celý komplex navazuje. Zde spatřil také stánek s nápoji, šel k němu a zahlásil na prodavačku slovo, které se dlouho svědomitě učil - "pchi-ťiou", načež mu prodavačka k jeho překvapení opravdu podala jeho oblíbený nápoj - plechovku piva. V parku se nachází mnoho staveb - altánů - typických pro čínskou architekturu. Prostředek parku stojí na vrchu kopce, z něhož Michal spatřil v mlžném oparu se rozprostírající Zakázané město. Po opuštění parku se Michal zatoulal do ulic typických pro okolí zakázaného města - takzvané Hutongy - úzké uličky nebo aleje, kde byly za císařských dob ubytováni obyvatelé s vyšším sociálním statusem (aristokraté, úřednictvo). Dnes ovšem působí poněkud zanedbaným a neutěšeným dojmem. Západně navazuje na Jingshan další park - Beihai, který je ještě rozsáhlejší, jednu z jeho částí tvoří na kopci se nacházející dagoba, v jejíž svatyni sídlí lamaistické božstvo, celý park je navíc obklopen jezerem. Michal měl původně v plánu dostat se ke stanici metra Beihai, ve spleti ulic se však ztratil a došel k autobusové zastávce. Zde se však ztratil podruhé, tentokrát v pro něj nesrozumitelné změti čínských znaků, které označovaly zastávky a konečnou stanici každé linky. Po několika minutách ho nakonec únava a zima (bylo asi 5 stupňů) donutily nastoupit na nějakou náhodnou linku autobusu. Věděl zhruba, kde se nachází a kam by měl jet. Směr, kterým autobus jel, nakonec korespondoval s jeho záměrem. Po deseti minutách vystoupil u hotelu Hilton a spatřil ukazatele k obchodnímu centru Dōngfāng guǎngchǎng, u kterého jsme bydleli. Dostavil se u něj kulturní šok, absolutně nechápal tu rozsáhlost, ty obrovské bloky budov - nákupních center, hotelů, obytných domů (Peking má 18,5 milionů obyvatel). Jeho celkovou chvilkovou kulturní depresi podbarvovala navíc zima, tma, umělé neonové osvětlení a hustá mlha - celá tato situace mu připomínala scény z dnes již kultovního filmu Blade Runner od neméně kultovního režiséra Ridleyho Scotta (tento pocit jsme poté měli kdykoliv při návštěvě jakéhokoliv ultramoderního městského centra). Pro některé pro nás nezvykle rozměrné objekty jsme pak často používali výrazu "Ježíši, to je velký!", netřeba podotýkat, že v Číně jsme jej použili mnohokrát.

Já jsem vyrazil večer a hned se ke mně nalepila jakási ženština s tím, že si chce pokecat anglicky a pak že chce na kávu. Hned nato jsem jí ale řekl, že chci být sám. Pomyslel jsem si, že už je to zase tady - otravování všeho druhu a já si naivně myslel, že to tu nebude. Nejednalo se ovšem o žádnou šmudlu. Byla dobře oblečená a její angličtina byla na dobré úrovni. Procházel jsem tedy sám okolí hostelu. Bylo kolem pěti stupňů, neony zářily ve smogovém oparu a mně se ukázala současná tvář moderní Číny - gigantické stavby a bezbřehý konzum. Hned jsem si všiml, že je tu populární značka The North Face. Proti tomu jsem ale nic neměl, jelikož boty a bunda této značky absolvovaly dlouhou cestu se mnou a v nepříznivém podzimním klimatu se hodily. Oblíbil jsem si také švédskou značku Fjällraven, jejichž kalhoty také putovaly se mnou (na konci cesty také náležitě „voněly“). Logo polární lišky (Fjällraven = polární liška) jsem tu viděl zejména na batozích modelu „Kanken“, jenž se tu docela nosí. Obchody s oblečením přetékají prvotřídním zbožím, za které jsou Číňané ochotni utrácet. Během mé první potulky se na mě přilepily další dvě ženštiny se stejnou historkou jako ta první. Představily se jako Jessica a Linda. Pak se vyptávaly, kde bydlím a já jim raději ukázal jiný směr. Chtěly pozvat do lobby baru a já si jen pomyslel - „kurva, holky co blbnete, nemám žádnej lobby bar a bydlím v podzemí, kde bych vás mohl pozvat maximálně na pivko.“ Řekl jsem jim „čau“ a vypařil se do postranní ulice. Nakonec jsme se s Michalem náhodou potkali v již zmíněném obchodním centru a dali si pohodovou (a levnou) večeři v malém bistru, kde mi Michal na základě studia průvodců a jeho cestovatelské bible wikitravel.org potvrdil, že se jedná o jistý druh podvodnic (jedná se o takzvaný „bar skimming“, kdy je turista nalákán do určitého restauračního zařízení. Po konzumaci je mu ovšem předložen nehorázný účet, třeba i 300 Euro, načež mu východ mohou zatarasit dvě „gorily“ a je nucen částku zaplatit. Tento podvod je celosvětově rozšířen, můžeme se s ním setkat např. ve Vilniusu, Istanbulu, „vyhlášená“ je prý Budapešť, takže pánové, pozor na atraktivní dívky).

První dny byl náš organismus docela rozhozený. Člověku se nechce moc spát, i když je unavený a nevyspalý. Časový rozdíl činí oproti Praze 7 hodin. V naší hostelové místnosti bez oken jsme zcela ztratili pojem o čase a když jsme se následující den podívali na hodinky, bylo již jedenáct hodin dopoledne. Po krátké snídani jsme se vydali do „Ptačího hnízda“ a olympijského parku. Stadion existuje pouze 8 let, ale již se stal symbolem Pekingu. Na atletickou dráhu není povoleno vstoupit, ale já jsem se alespoň předklonil přes zábradlí a dotknul se tvrdého a rychlého povrchu, kde se zaskvěl především Usain Bolt. České barvy tu během olympiády na nejvyšší stupínek přivedla Bára Špotáková při dnes již legendárním souboji s ruskou Abakumovou. Pak jsme se rozhodli zkusit 236 metrů vysokou „Olympijskou věž“, nicméně nažloutlý opar mlhy a smogu rapidně snížil viditelnost. Pravě východní část Číny je nejvíce postižená znečištěním ovzduší. Je to jakási daň za enormní hospodářský progres.

Později jsem se šel podívat také na Zakázané město a Michal šel na Náměstí nebeského klidu - jedno z největších náměstí na světě. Ze severu na něj navazuje Zakázané město, z východu je obklopeno Národním muzeem, ze západu budovou Shromáždění lidových zástupců (něco jako parlament) a z jihu Mauzoleem předsedy Mao Ce-Tunga. Zhruba uprostřed se tyčí Památník hrdinů, což je třicetimetrový obelisk připomínající oběti lidových bojů. Náměstí se ocitlo v hlavních zprávách a na stránkách novin celého světa na začátku června 1989, kdy na téměř milionový dav protestující proti korupci, potlačování svobody a žádající okamžité reformy zaútočila armáda. Tisíce lidí bylo zabito a stovky jich skončily ve vězení. Z této doby pochází také legendární fotografie amerického fotografa Jeffa Widenera, která zachytila studenta bránícího průjezdu tanků. Dnes je z uvedených historických důvodů toto náměstí také jedno z nejstřeženějších - do jeho areálu (a tím pádem i do areálu Zakázaného města) se lze dostat jen přes bezpečnostní kontroly (před kterými se může vytvořit dost dlouhá fronta) a pohybuje se zde také mnoho uniformovaných i tajných policistů, kteří monitorují případné (pro režim nebezpečné) srocování obyvatel.

Po krátké procházce po náměstí Michal nasedl na nejbližší stanici metra - Quianmen - a vyrazil do pekingské Zoo, neboť si nemohl nechat ujít zvíře, které k Číně neodmyslitelně patří - pandu velkou neboli 大熊猫 (dà xióng māo) - o jejichž výjimečnosti svědčí i to, že byly v 70. letech 20, století dokonce součástí takzvané „pandí diplomacie“, kdy se Čína dostávala z mezinárodní izolace navazováním diplomatických styků s kapitalistickými státy a ony sloužily jako hodnotný dar. Později si ovšem Čína za jejich vývoz do světových zoo nechávala platit lukrativní „nájem“ (asi 1 milion amerických dolarů za rok). V Pandím pavilonu čínské zoo postaveném v roce 1989 se v několika výbězích nachází 6 pand, z nichž nejznámější je Gu-Gu, jenž si své renomé vysloužil tím, že pokousal 3 lidi, kteří ovšem neměli v jeho výběhu co pohledávat. Prvním z nich byl opilec, který toužil po objetí, druhým zvědavý patnáctiletý klučina a třetím otec, jehož ratolesti do výběhu spadla hračka.

Zoo nabízí i celou řadu jiných zvířat, ale na ně nebyl již čas, neboť Michal musel jet dál, do Letního paláce, kde jsme se oba opět sešli. Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst v celém Pekingu - obrovský veřejný park, kde pozdní císařský dvůr hledal útočiště na vrcholu léta, kdy jsou v Pekingu největší vedra. Místo, kde palác stojí, je naprosto dokonalé, obklopují ho kopce, ochlazuje ho jezero a chrání ho uměle vytvořené kopce v jeho zahradách. Kolem jezera jsou k vidění roztroušené impozantní chrámy a letohrádky spojené majestátní Dlouhou kolonádou. Na nějaké dlouhé procházení ovšem nebyl čas, po rychlém obědě v korejské restauraci jsme se metrem vydali k Chrámu nebes, který je všeobecně považovaný za vrcholné stavební dílo dynastie Ming, po staletí byl centrem císařských obřadů. Nejznámější stavbou v jeho areálu je hlavní budova chrámu - Modlitebna za hojnou úrodu - ikonická kruhová dřevěná stavba postavená bez jediného hřebíku. Tato rotunda byla znovu vybudována poté, co původní stavba v roce 1889 shořela po zásahu bleskem.

V Pekingu jsme navštívili ještě finanční centrum plné mrakodrapů a luxusních hotelů typu Intercontinental. Mrakodrapy dnes představují symbol pokroku a vyspělosti a nemůžou chybět ani zde. Nejvyšší stavbou v Pekingu je China World Trade Center Tower III se 330 m. Ve finanční čtvrti se nachází také náš oblíbený mezinárodní podnik „Hooters“. Málokde ve světě tento americký podnik, kde obsluhují děvčata v šortkách a nátělnících, vynecháme. Je sice dražší, ale má své kouzlo. 0,55 l piva Budweiser zde stojí kolem 200 Kč. K jídlu jsem si objednal quesadillu, která stála kolem 300 Kč. Byl zde také účtován 10 % poplatek za servis. Mimo tento podnik ale nejsou dýška obvyklá. Ono také není moc za co dávat, neboť obsluha docela pokulhává. Čínská gastronomie je rozmanitá a kuchyně zdravá, plná zeleniny, masa se na talíř ani moc nedává. Lze se najíst dobře již za stovku a porce jsou velké. Letí tu také „jezdící suši“ a „zaplať a uvař si u stolu co chceš“. Pro Evropany jsou směrodatné restaurace s obrázky, jinak je člověk ztracený. Naštěstí většina podniků v Pekingu má i překlad do angličtiny. Stolování číňanů je odlišné od našeho. Zatímco my si dáme maximálně polévku a hlavní jídlo, místní si objednají třeba i více různých chodů najednou. Ceny 0,5 l (zejména lahvového) piva se v restauracích pohybují zhruba od 30 do 200 Kč (záleží samozřejmě na lokalitě a exkluzivitě) a má většinou pouze od 1,6% do 3,6% alkoholu (nejsilnější jsme měli výjimečně se 4,7%), někde nám ho přinesli i nevychlazené a ne všude ho nabízeli, což mrzelo většinou Michala. Co se týká například tvrdého alkoholu, k dispozici je místní obdoba vodky - Báijiǔ (bajťjó) - jedná se o silný (40-60%) alkoholický nápoj destilovaný z čiroku nebo rýže, popřípadě jiných surovin, je velmi levný, někde v obchodě jsme viděli i dvoulitrový barel za 74 Kč. Dělali jsme si srandu, že se jedná o filiálku nechvalně proslulé české likérky Drak, nicméně byl kvalitní. Potraviny v obchodech jsou rovněž levné, tedy až na produkty z dovozu, ty jsou dražší (např. čokolády, tyčinky Nestlé, Snickers, německé pivo atd.).

Poslední velký úkol jsme nechali na pondělí - a to návštěvu Velké čínské zdi. Situace se nám však trochu zkomplikovala již na severním pekingském nádraží, z kterého jsme následně měli dorazit příměstským vlakem do města Badaling, u něhož se nachází asi turisticky nejnavštěvovanější část zdi. K našemu velkému překvapení bylo však nádraží zavřené a jelikož s tím Michal nepočítal, neměli jsme absolutně žádné náhradní řešení. Tuto zapeklitou situaci za nás naštěstí vyřešili různí pouliční spekulanti, kteří se na nás před nádražím seběhli a jali se nabízet odvoz za mnohdy přemrštěné ceny (i za 1500 Kč tam i zpět), přičemž Michal si původně naivně maloval jízdu příměstským vlakem za zhruba 80 Kč tam i zpět. Nakonec jsme nechali překupníky "vycukat" a využili jsme služeb jednoho chlapíka s minivanem, který nás a 6 dalších osob odvezl za zhruba 400 Kč tam i zpět (Michal později na internetu zjistil, že nádraží bylo zavřeno od 1. 11. na tři roky). Ani problém s dopravou nám nemohly překazit náš plán - do Badalingu jsme dorazili asi po 2 hodinách jízdy. Po příjezdu jsme opět následovali dav, dali si v restauraci, kterých je na místě bezpočet, raný oběd a po zaplacení celkem přijatelného vstupného (asi 160 Kč) jsme opět vstoupili do dávné historie, kdy ve 3. století př. n. l. první čínský císař Š´Chuang-ti navázal na předchozí pevnostní obranné systémy a nechal položit základy dnešní Čínské zdi, která měla chránit obyvatele úrodných oblastí střední Číny před nájezdy Hunů. Stavba zdi se protáhla až do 17. století a stála život statisíců lidí. Měla délku kolem 6000 km (údaje se různí, podle propočtů z roku 2009 byla až 8851 km dlouhá), šířku 7 m, výška s cimbuřím dosahuje 6-9 m, v koruně zdi vede cesta široká 3-5 m, každých 300-500 m se tyčí strážní věž, kterých je téměř 2000. I přes úctyhodné rozměry, však zeď nesplnila svůj ochranný účel, zejména při vpádu Mongolů v roce 1211. Zeď se nachází v horách, terén je dost členitý a foukal ledový vítr. Představoval jsem si, jak se asi stavěla, ale po chvíli jsem myšlenky raději zapudil, protože to musela být hrůza a utrpení. U této velkolepé pamětihodnosti jsme strávili celkem asi 4 hodiny a poté se při zapadajícím slunci vrátili minivanem zpět do Pekingu.


[b]Xi-An a terakotoví vojáci[/b]

S Pekingem jsme se rozloučili po čtyřech náročných dnech. Dalším cílem bylo historické centrum Xi-Anu (čte se Si-an), kam jsme letěli letadlem, nachází se asi 900 kilometrů jihozápadně od Pekingu a hlavním turistickým magnetem je zde bezesporu Terakotová armáda. Je nutné zmínit, že na vnitrostátních linkách panují docela přísná bezpečnostní opatření. Z velkého zavazadla k odbavení jsme museli bohužel vyhodit téměř plnou lahev Becherovky a dokonce i obyčejnou vodu. Powerbanky tam také nelze mít a nesmějí se používat ani během letu. Telefon se na palubě nesmí používat ani v leteckém modu. Letiště v Pekingu patří mezi nejrušnější na světě. V pomalu pojíždějícím letounu jsme čekali na start snad hodinu a půl.

Město Xi-An není se svými zhruba 9 miliony obyvatel nikterak malé, na periferiích lze spatřit lesy obřích paneláků. Do jednoho čínského by se snad vešly tři klasické pražské. Xi-An se také dusí nažloutlým smogovým oparem. Ani zde nesmí chybět metro. Ve všech metrech v Číně jsou rentgeny na zavazadla a u každého vstupu ochranka (Michalovi později zabavili dokonce i nůž). Ubytování jsme našli bez problémů, bylo velmi pěkné a levné, nacházelo se navíc strategicky na metru.

Od centrálního Xi-anského nádraží jsme se ráno vydali busem č. 306 k již zmíněné Terakotové armádě. Po hodině jízdy jsme vystoupili na konečné na parkovišti a přesunuli se k další z proslulých světových památek navštěvovaných prezidenty (včetně našeho tuneldědka v roce 2006) i hvězdami showbusinessu. Po zaplacení celkem vysokého vstupného (asi 550 Kč) jsme vstoupili do dávných dob, kdy si již zmíněný císař Š´Chuang-ti nechal ve 3. století př. n. l. vybudovat jako své mauzoleum podzemní palác. Místo bylo objeveno rolníky v roce 1974 a od té doby bylo archeology odkryto asi 8000 bojovníků, 600 koní a 100 vozů v životní velikosti, válečníci byli v mauzoleu pohřbeni jako symbolická ochrana panovníka. Když však císař zemřel, nechal s ním jeho syn a následník navíc pohřbít i jeho nezletilé konkubíny. V mauzoleu byli zaživa zazděni také jeho služebníci, kteří o zakopaných pokladech věděli. Celý komplex se skládá z celkem tří nalezišť, z nichž největší je samozřejmě to s číslem 1, další výkopy pokračují, takže se můžeme časem dočkat mnohem vyšších počtů. Po prohlídce a nákupu několika suvenýrů jsme se autobusem opět vrátili do centra Xi-anu. Zbyl nám ještě čas na prohlídku pozdně středověkých hradeb obklopujících staré město a brány Anyuan, i na návštěvu takzvané Zvonové věže (Bell Tower) - dřevěná stavba se třemi patry na cihlovém podstavci postavená v roce 1582 a restaurována v roce 1739. Vedle ní se nachází další dřevěná stavba s trojitou střechou - Bubnová věž (Drum Tower), dříve ohlašující soumrak, na níž navazuje živá nákupní ulice Beiyuanmen, kde bylo možno nakoupit vše od suvenýrů až po čerstvé maso nebo muslimská čtvrť (muslimové tvoří asi 1,7 % populace, oproti situaci v Evropě se však jedná o potomky obchodníků, kteří přišli Hedvábnou stezkou v průběhu staletí, na rozdíl od většiny Asie se Čína islámu prakticky vůbec neoddala - rigidní, všezahrnující doktríny koránu u pružných Číňanů nikdy neměly šanci). Když jsme u náboženství, v současné době jich je v Čínskou komunistickou stranou tolerováno celkem pět - konfucianismus, taoismus, buddhismus, křesťanství a zmíněný islám. Číňané však nejsou žádní náboženští fanatici, jsou v tomto směru spíše vlažní až ateističtí, i když v důsledku rozvoje bezbřehého konzumního života se někteří k víře upínají. Náboženský život poznamenala především éra Mao Ce-Tunga, který náboženství v souvislosti s doktrínami marxismu leninismu (náboženství je opium lidu) tvrdě potíral.

V Xi-Anu jsme také měli hotelovou snídani, která je diametrálně odlišná od té v Evropě. Její součástí je rýže, nudle, zelenina, různé knedlíčky nebo polévky. Šunku nebo sýr tu nenajdeme. Chléb je k dispozici maximálně toastový. Pečivo je obvykle, jak to už bývá mimo Evropu, nasládle až sladké. O celozrnné kaiserce se mi maximálně zdálo.

Nedalo se nic dělat, museli jsme jet dál, brzy ráno jsme metrem vyrazili na severní vlakové nádraží (každé větší čínské město má většinou alespoň 3 nádraží s různou vzdáleností od centra, a to severní - Bei, jižní - Nan, východní - Dong, případně západní - Xi).

Nesrozumitelné Zhengzhou, Šaolin a mniši

Další zastávkou bylo Zhenghzou (čte se Čeng-čou), kam se tedy jelo vlakem. Nádraží v Číně není ovšem žádná špína jako u nás, vypadalo jako letiště a já jsem se zase musel stydět při vzpomínce na naše zaplivaná nádraží. Vlakem u nás sice nejezdím, ale chodím do jednoho antikvariátu na Smíchovském nádraží a to vypadá přes deset let stejně. Prostě ostuda. Hlavně, že máme teď elektronickou evidenci tržeb. Vlak dosahoval rychlosti 300 km/h a cesta uběhla rychle.

Zhengzhou má sice „jen“ kolem 6,5 milionů obyvatel, ale patří také mezi smutnou top desítku z hlediska znečištění vzduchu. Původně jsme toto město měli vynechat a jet do Nanjingu, ale nachází se zde legendární chrám Shaolin známý z čínských akčních filmů, který jsme jako fanoušci tohoto žánru prostě museli navštívit. Do chrámu jede přímý bus z hlavního nádraží a cesta trvá asi hodinu, vstupné činí 370 Kč. Výuka kung-fu probíhá v Shaolinu stále (tento buddhistický klášter byl založen již v roce 495 n. l.), nicméně dnes už se neklade důraz na duchovní stránku. V komplexu se nacházejí rozsáhlé venkovní prostory, kde cvičí snad stovky mladých bojovníků se zbraněmi i bez nich. V jednom sále se konala také ukázka shaolinského kung-fu. Mladí protagonisté předváděli boj se zbraněmi nebo prorážení skleněné desky šipkou. Zajímavý byl i les pagod, který je zapsán v seznamu památek UNESCO. Chrám je obklopen horami a na dva kopce vedou i lanovky, jednou z nich jsme se nechali vyvézt a mohli obdivovat horskou scenerii. Dá se tu podniknout také šestikilometrový trek po schodech ke stanici druhé lanovky, na to ale nebyl bohužel čas.

V Zhengzhou jsme také narazili na tvrdou komunikační bariéru (nastoupila „tvrdá“ - nesrozumitelná - Čína jsme tomu říkali). Hned po příjezdu a ubytování jsme se chtěli najíst, zamířili jsme proto do jednoho obchodního domu. V horních patrech se sice nějaká restaurační zařízení nacházela, bohužel byla ve stylu „all you can eat“, což jsme nechtěli. Našli jsme pak jedno zařízení, které se nám zdálo přijatelné a také jsme už nechtěli hledat dál. Ukázali jsme na maso a rýži, kuchař nám to dal na tác a zvážil. Chtěli jsme hned zaplatit a museli jít k mladé slečně za kasou. Ukázali jsme jí naše tácy a já jí dal za dvě jídla 100 Yuanovou bankovku (asi 370 Kč). Slečna mi dala kartu a já ji předal kuchaři v domnění, že mi tam z váhy načte přesnou částku obou jídel. Ten si ji však vzal a ponechal. Snědli jsme tedy jídlo a následně požadovali po slečně účet kolik to vlastně stálo, bohužel nikdo z nich neuměl ani slovo anglicky, ukazoval jsem jí svůj čínský slovník na mobilu s heslem účet, načež jsme sice nějaké čínsky psané paragony obdrželi, ale bez uvedené částky (kdyby to viděl ten sráč Babiš, když jsme u toho, EET prý funguje úspěšně v sousedním Mongolsku). To jídlo nebylo až tak drahé (během celé cesty jsme jedli v rozmezí od 23 do 85 Yuanů), ale šlo nám prostě o princip, který jsme buď totálně nepochopili, nebo nás trochu natáhli.

V Zhengzhou samotném toho moc k vidění není, jedná se o moderní město. Michal, milovník vyhlídek, musel samozřejmě na 388 m vysokou televizní věž Zhongyuan. Viditelnost byla na čínské poměry ucházející, Michal se nestačil divit ("Ježíši, to je velký"), z výšky spatřil nekonečné shluky vysokých paneláků a monstrózní změť dálnic, sjezdů, přípojek a nadjezdů. Od věže jsme pak jeli náhodným busem, který nás dovezl k modernímu „Exhibition Center“, kde jsme si v obchodním centru v super restauraci Dock 6 dali malou pizzu a výtečného točeného amerického Budweisera, což se moc nevidí, neboť jak již bylo řečeno, většinou se podává lahvové, a to nejen v Číně, ale v celé (východní) Asii.

Ráno jsme museli vyrazit na letiště a nechali jsme se ukolébat myšlenkou, že metro jede až tam, neboť stanice metra byly na plánku ve vagonech dovedeny až na letiště. V praxi toto rozšíření linky ale ještě nebylo v provozu. Museli jsme tedy vystoupit na konečné stávající linky. Doufal jsem, že odtud pak nějaké autobusy pojedou, jenže chyba lávky, bylo zde staveniště. K dispozici sice odvoz byl, jenže se jednalo o motorikši, které nesmí na dálnici, regulérního taxíka jsme neviděli. Zmocnila se nás proto docela panika, co budeme dělat. Naštěstí nás viděl hlouček mladých pánů, ukázal jsem jim v poctivé čínštině napsanou adresu letiště (mimochodem řekne se to fejtičang) a jeden z nich se uvolil, že nás tam zaveze. Na letiště to bylo totiž ještě závratných 20 km. Řekl si sice o 200 Yuanů (740 Kč), ale my jsme mu je s radostí dali, za chyby se holt platí. Můj itinerář počítal s autobusovou dopravou od vlakového nádraží na letiště, nicméně jsem se pak nechal zmást tím metrem. Ještě bych k tomu dodal, že je smutné, že česká politická svoloč se handrkuje o postavení několika stanic metra, v Číně se ale staví celé nové linky, což lze jen závidět, vezmeme-li v úvahu, že stavba metra je jeden z finančně nejnáročnějších investičních úkolů vůbec a ne každé město si jej může dovolit (pro srovnání počet systémů metra v USA je 12, v Číně jich je 28).

Betonová džungle Šanghaj a krásné Suzhou

Ze Zhenghzou jsme se pak vydali letadlem společnosti Shanghai Airlines dále na východ do Šanghaje, která se svými 24 miliony obyvatel patří mezi největší města na světě. Nachází se zde také důležitý přístav, finanční a high-tech centrum, které čínští komunističtí soudruzi vyprojektovali jako konkurenci Hong Kongu. Z letiště jezdí vlak na magnetickém podkladu - Maglev, který v určitých hodinách dosahuje rychlosti přes 400 km/h. My jsme jeli „jen“ 300 km/h a na metru, které je vzdálené 30 kilometrů od letiště, jsme byli za 8 minut. Šanghajské metro je nejrozsáhlejší na světě, jeho celková délka dosahuje neuvěřitelných 588 km (pražské má jen 65 km).

Po ubytování v centru (název hotelu byl v čínštině, chvíli jsme jej hledali) jsme se ihned vydali na průzkum. Historické budovy francouzských a britských koloniálních imperialistů, kteří Šanghaj v minulosti ovládali, se nacházejí na nábřeží zvaném „Bund“, což je zkratka starého anglo-indického termínu bunding (přehrazení bahnitého pobřeží).

Supermoderní mrakodrapy se nacházejí hned naproti přes řeku Huangpu v části zvané Pudong, která byla ještě v osmdesátých letech nenápadnou, spíše zemědělskou oblastí. Před rokem 1949 tuto oblast charakterizovali nezaměstnaní přistěhovalci, prostituce, vraždy a nejodpornější životní podmínky ve městě. V roce 1990 bylo ale rozhodnuto, že tato oblast dostane status Speciální ekonomické zóny, a toto rozhodnutí přispělo k raketovému ekonomickému nástupu Šanghaje. Stalo se tak i za pomoci již zmíněného Teng Siao-pchinga poté co se v roce 1992 vzdal všech svých funkcí na celostátní úrovni (čínský prezident, generální tajemník strany a šéf Ústřední vojenské komise). Čtvrť Pudong se stala ohromným bludištěm mrakodrapů, jehož nejfotogeničtější součástí je zřejmě 467m vysoká televizní věž Perla orientu, která vypadá jako vesmírné plavidlo.

Šanghaj je dnes moderní kosmopolitní město a jestliže jsme třeba v Zhenghzou moc evropských turistů nepotkali, tady jich bylo dost. Nespočetné chrámy konzumu, barů, mezinárodních fastfoodů, zářící a do očí bijící neony, perfektně nasvícené mrakodrapy utváří dojem megaměsta 21. století. I zde se objevily podvodnice všeho druhu nabízející vstupy do kabaretů, erotické masáže nebo svou společnost. V hotelu visela dokonce cedule varující před tímto nešvarem. Psalo se tam, že by se nemělo nikam chodit s cizí osobou. Já to sice četl až při odjezdu, ale zlákat bych se nenechal, ani kdyby přede mnou stála supermodelka, po letech na cestách se u nás navíc vyvinul jistý druh paranoie - snažit se nikomu nevěřit ani „dobrý den“. Jedno takové „blízké setkání“ se ale pro změnu přihodilo Michalovi, kterého při procházce po „Bundu“ oslovily celkem tři dívky, on byl však zaujat večerním panoramatem Pudongu a nějaké dívčiny mu byly v tu chvíli naprosto ukradené. Řešit případné problémy by se nám navíc rozhodně nevyplatilo.

Šanghaj má nespočet parků a pěknou starou čtvrť se zahradami Yu Yuan, kde se nachází park plný jezírek a lotosových květů. Michal zavítal také do Lidového parku (Renmin Park), za vstupní branou ho překvapilo množství lidí a také deštníky položené na zemi, na kterých byly přišpendlené různé vzkazy. Nevěděl vůbec, o co se jedná: „Snad nějaká slavnost či co“, pomyslel si. Později „zagooglil“ na internetu a dozvěděl se, že se jedná o Šanghajský svatební trh - místo, kde již od roku 2004 každý víkend od poledne do pěti hodin rodiče hledají vhodnou nevěstu či ženicha pro svou dospělou ratolest. V očích mnoha rodičů zůstává tento trh posledním tradičním stylem v seznamování v moderní Číně. V této souvislosti je nutno také zmínit, že podle Kentské univerzity nebude v roce 2020 až 24 milionů mužů schopno najít svůj ženský protějšek. Jedná se o výsledek politiky jednoho dítěte, která existovala od roku 1979 do roku 2015. Velkým negativním jevem této politiky se ale nakonec ukázalo, že většina rodin (zejména na venkově) upřednostňovala chlapce, v důsledku čehož tedy došlo k uměle vytvořené disproporci mezi poměrem narozených dívek a chlapců.

Po krátké procházce po parku se Michal rozjel ještě do Nankingské ulice, hlavní šanghajské nákupní ulice, údajně nejrušnější v celé Číně. Nachází se v ní drahé butiky a obchodní domy nacpané zahraničním a luxusním zbožím. I dříve, když části Šanghaje patřily imperiálním mocnostem, byla tato ulice popisována jako mix Broadwaye a Oxford Street. Je také paradoxní, že Komunistická strana Číny vznikla právě v Šanghaji v roce 1921, kdy se dne 23. července sešlo třináct mladíků v přízemní místnosti v Rue Wantz č. 106 (dnes Sing-jie č 76) v rušné francouzské koncesi. Na rozdíl od většiny Šanghajanů tam však nepřišli vydělávat peníze, ale inspirováni situací v Rusku, přišli tam, aby provedli revoluci. Skutečná komunistická revoluce přišla ale až o 28 let později a Šanghaj se stala baštou radikálního komunismu.

Samotná Šanghaj je velice moderní. Pokud se chce člověk vydat za historií, měl by navštívit 100 kilometrů vzdálené malebné „čínské Benátky“. „Na Nebesích je ráj. Na zemi jsou Suzhou a Hangzhou.“ – takto jedno čínské přísloví definuje historické město Suzhou (Su-čou, má 5,5 milionu obyvatel), jehož Staré město je plné pagod, kanálů a mostů. Za zmínku stojí zejména pagoda Pej-s’ (Beisi Pagoda) v areálu Severního chrámu, jedná se o nejvyšší pagodu jižně od řeky Jang-c’-ťiang. Ze zahrad jsme navštívili Zahradu pokorného služebníka státu, což je největší zahrada ve městě, byla vybudována v roce 1513 a obnovena v roce 1860. Jak už to tak bývá, neměli jsme moc času, stihli jsme navštívit ještě areál u brány Pchan (vodní a pozemní brána na jihozápadní straně historického města), kde se nachází také Pagoda Žuej-kuang - nejstarší ve městě. Po vydatném obědě (velká porce rizota) jsme se pak vydali metrem na nádraží a vrátili se zpět do Šanghaje. Na úplný závěr šanghajského pobytu jsme si nechali vyhlídku na mrakodrapu, a to tu nejvyšší - Shanghai Tower, která dosahuje úctyhodných 632 metrů. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 561 metrů, což je o 6 m výše než dosud nejvyšší vyhlídková plošina (555m) v 828 metrů vysokém dubajském mrakodrapu Burj Khalifa (kde se mimochodem nachází nejvyšší venkovní vyhlídková plošina, ve výšce 452 m). Jedná se tedy o nejvyšší mrakodrap v Číně a druhý nejvyšší na světě.

Všechno má ale svá negativa, v případě celé Číny i Šanghaje samotné je to, jak již bylo naznačeno, životní prostředí. Kvůli obrovskému množství lidí a rostoucímu počtu soukromých aut se ulice města v dopravní špičce dostávají na hranici kolapsu. Jako centrum obrovských ropných rafinerií a metalurgických závodů trpí Šanghaj také silným znečištěním vzduchu. Do řeky Huangpu, hlavního zdroje pitné vody (voda z kohoutku se proto podává pouze převařená) teče denně kolem čtyř milionů tun nezpracovaného průmyslového a domácího odpadu. Šanghaj se také pod tíhou všech nových výškových budov údajně propadá do země rychlostí jeden a půl centimetru za rok!

[b]Mokrý, mlhavý a studený Huangshan, ospalý Hongcun a hotel, který nebyl[/b]

Z druhého šanghajského letiště Hongqiao, určeného spíše pro vnitrostátní lety jsme měli ve 14:20 pokračovat do města Huangshan (Chuangšan, má 150 000 obyvatel). Náš let byl bez jakéhokoliv předchozího upozornění předsunut již na 12:30, naštěstí jsme byli již poučeni a pro letecké přesuny jsme si vždy dělali dostatečné časové rezervy. Za 45 minut jsme za velmi husté mlhy přistáli na malém letišti u Huangshanu, nasedli jsme na minivan, který nás dopravil na hlavní autobusové nádraží, ze kterého jsme poté pokračovali do vesnice Tangkou. Autobus nás vysadil u silnice v jedné z částí vesnice. Měli jsme sice adresu předem zabookovaného ubytování, ale neměli jsme vůbec ponětí, kde jsme, neboť Michalova navigace se vždy po zapnutí rozbíhala pomalu. Museli jsme zkusit zastavit si taxíka, první taxikář naši adresu vůbec neznal (s tím jsme se ve světě setkali již mnohokrát, že taxikář prostě neví), měli jsme štěstí až u druhého, který nás zhruba po 2 km dovezl do cíle, tedy, alespoň jsme doufali, že je to náš hotel, neboť všechny názvy ulic i název hotelu byly v čínštině, ani majitelé hotelu neuměli anglicky. Hotel jsem později identifikoval podle čísla popisného, v jeho okolí ale nic kromě obchodů a restaurací nebylo. Vesnice měla být obklopena horami, pro hustou mlhu jsme však neměli šanci je vidět.

Na příští den jsme si budík nastavili již na šestou hodinu ranní, po probuzení jsem netrpělivě odhrnul závěs a nevěřil svým očím „Je jasno!!!“. Vypravili jsme se tedy hned na cestu, venku jsme konečně viděli hory příznačné pro tento kraj - Žluté hory. Museli jsme jít na hlavní silnici, dokud jsme nezastavili taxíka, aneb když je ho potřeba, není po ruce. Taxikář nás vysadil v části vesnice, kam jsme předchozí den přijeli. Odtud to byl již jen kousek ke stanici autobusů, které jezdily na západní (Yuping) nebo východní schodiště (Yungu), odkud jezdily lanovky do Žlutých hor. My jsme zvolili východní schodiště s tím, že uděláme menší okruh a vrátíme se dolů přes západní. Dojeli jsme na parkoviště a odtud jsme se po 500m chůze přesunuli ke stanici lanovky. Nejedná se bohužel o levnou záležitost, lanovka nahoru stojí 300 Kč, vstup do národního parku činí 850 Kč. S tím jsme však počítali a vlastně se s tím nedalo ani nic dělat. Po příjezdu na konečnou lanovky jsme se tedy vydali směrem na západ a obdivovali rozsáhlé špičaté horstvo. Asi po hodině jsme došli k Pavilonu rozptylujícímu mlhu, který však svému názvu nedostál, neboť se mlha naopak přivalila a poté už nebylo vidět absolutně nic, k tomu se poté přidal silný déšť a vítr. Řekli jsme si, že dojdeme k západní lanovce a vykašleme se na to, nemělo smysl zbytečně moknout a nic nevidět. Nicméně lanovka byla k naší velké radosti mimo provoz a tak jsme museli 7 km po schodech dolů k zastávce autobusů, který nás dovezl zpět k našemu hotelu. Michal si pak tento nápad docela vyčítal, že to bylo zbytečné sem jezdit, ale holt dešti a větru nelze zatím poručit ani v Číně. Po příjezdu jsme se museli usušit, napojit a řádně si odpočinout.

Následující den jsme vyrazili do nedaleké vesnice Hongcun (Chung-cchun, má pouze 1500 obyvatel, je to zřejmě nejmenší místo, kde jsme během cesty přenocovali), která je zapsána na seznamu památek UNESCO. Autobusy tam z Tangkou nejezdí, takže jsme museli využít služeb taxi, které naštěstí není v Číně vůbec drahé, tuším asi 440 Kč za 34 km jízdy. Přes jinak spolehlivý portál Booking jsme měli zamluvené ubytování - jistý hotel Nanhu. Náš taxikář jej měl v navigaci, nicméně cesta k němu byla rozkopaná a tak nás vysadil na začátku ulice, kde se měl nacházet. V navigaci jej měl i Michal, následovali jsme tedy signál GPS. Když jsme však došli k jeho zdroji, viděli jsme na místě pouze hromadu sutin. „Jsem blbej nebo navedenej?“, pomyslel si Michal. Zkusili jsme se zeptat místních, jeden pán ukazoval na sutiny, že je to náš hotel, zkusili jsme jít ještě dál a zeptat se ještě jednoho pána, ukázali jsme mu vytištěnou rezervaci, načež někam zavolal, aby nám oznámil, že hotel prostě není. Hotel byl sice levný, ale nedalo se nic dělat, museli jsme najít jiný (později Michal žádal po Bookingu vysvětlení a bylo mu oznámeno, že hotel byl skutečně zdemolován a přesunut jinam). Ten jsme našli poblíž, sice za vyšší cenu, ale byl pohodlný. Ubytovali jsme se a vyrazili na průzkum. Cestou jsme dostali hlad a zvolili jednu restauraci u řeky protékající městem, Michal si objednal tofu a samozřejmě také pivo, já jsem si pochutnal na hovězím mase s grilovanou zeleninou. Chtěli jsme se poté přes most podívat do historického centra vesničky Hongcun, kde se natáčely mimo jiné i scény z filmu Tygr a drak. Do cesty nám však vstoupil hlídač s tím, že musíme zaplatit vstupné 104 Yuanů, což je asi 400 Kč. Peníze jsme sice nějaké ještě měli, ale z principu jsme jim je nechtěli dát: „Copak jsme nějaké dojné krávy nebo co?“, pomysleli jsme si. Místo historického centra jsme tedy vyrazili na obhlídku okolí, které nám přišlo minimálně stejně zajímavé. Nachází se zde jezero, louky s pasoucími se buvoly, rýžová pole a zemědělské usedlosti, takže jsme si místy připadali jako u nás na Nových Dvorech. Užili jsme si také legrace v podobě kdo z koho a nezapřeli naši českou povahu - snahu obcházet pravidla - na druhé straně byli totiž podél hlavní silnice vedoucí do Hongcunu roztroušeni hlídači vstupného. V místech, kde byla hluchá místa jsme zkoušeli nepozorovaně proniknout do areálu, Michalovi se to podařilo, mě bohužel hlídač spatřil a rozeběhl se ke mně, načež jsme raději začali utíkat z areálu ven, přeci jen je Čína pořád totalitní země, nevěděli jsme, jaký by byl postih, kdyby nás chytli v centru bez vstupenky.

Po několika dnech strávených na venkově nastal čas vrátit se do velkoměsta. Ráno jsme došli na parkoviště a vydali se raději taxíkem (nějaké autobusové spojení sice mělo fungovat, ale nevěděli jsme, kdy bus přesně přijede a kdy odjede, většinou se totiž čeká, dokud se zcela nezaplní) na 60 km vzdálené severní vlakové nádraží v Huangshanu.

Zelené Hangzhou a „hujeři“

Ze severního nádraží v Huangshanu jsme se kolem druhé hodiny odpolední vydali na tříhodinovou cestu rychlovlakem do historického města Hangzhou (Chang-čou, má 7 milionů obyvatel), které bývalo ve středověku významným obchodním a kulturním centrem. Ubytovali jsme se v celkem pěkném hotelu jednu stanici metrem od východního nádraží, kam nás rychlovlak dovezl. Po rychlé večeři v bistru v nákupním centru nedaleko hotelu jsme si šli odpočinout a připravit se na následující den, kdy jsme vyrazili na zřejmě největší atrakci města - Západní jezero (Xi Hu), které se nachází jakoby v jeho centru. Jeho hladinu zdobí četné ostrůvky propojené náspy, zatímco břehy skrývají nekonečné parky s mnoha památkami. Nenuceně jsme se zde procházeli a nasávali sobotní pohodovou atmosféru. Po ostrém ale výtečném kung-pau s rýží v jednom bistru nám zbyl ještě čas na několik zastávek autobusem vzdálený Feilai Feng, jehož hlavní zajímavostí jsou stovky buddhistických soch vytesaných do vápencových skal. Pocházejí z desátého až čtrnáctého století a představují nejvýznamnější příklady svého druhu dochované jižně od řeky Jang-c’-ťiang. Michal, jehož fascinuje svět z výšky, neodolal ani přes neustále nás pronásledující mlhu lanovce na kopec Beigao, kde alespoň částečně mohl spatřit ty neuvěřitelné plochy zeleně, jež jsou pro celou oblast Hangzhou příznačné. Poblíž Feilang Feng se nachází také Lingyin Si (Chrám útulku duše), což je jeden z největších chrámových komplexů v Číně. Byl založen roku 326 n. l. a v průběhu věků se pak rozvinul v největší a nejvýznamnější kláštěr v Hangzhou se třemi tisíci mnichy, devíti pagodami, osmnácti pavilony a sedmdesáti pěti svatyněmi a dalšími síněmi. Celé místo, okolí západního jezera se zurčícími říčkami, potůčky a altánky působí přes davy turistů velmi harmonickými dojmem. Harmonie byla ovšem ta tam, když jsme v davu návštěvníků čekali asi dvacet minut na autobus jedoucí zpět na metro. Náš autobus byl stejně jako ty předchozí nacpaný k prasknutí, nebylo ovšem divu, byl sobotní podvečer. Aby toho nebylo málo, došlo uvnitř k roztržce mezi cestujícími. Podle nás šlo asi o místa na sezení, tomu halekání asi deseti lidí jsme stejně neměli šanci rozumět, měli jsme trochu strach, že nás to taky semele, řidič naštěstí zastavil a otevřel prostřední dveře, takže jsme mohli poodejít. Snažil se jim domluvit, po chvíli se jelo dál, ale situace zůstala pořád přiostřená. Asi po 15 minutách konečně skupinka čínských "hujerů" vystoupila a byl klid. Po příjezdu na metro jsme se rozdělili, já se šel najíst a Michal zkusil navštívit moderní centrum, kde byl náhodou za účasti mnoha přihlížejících svědkem ohromující světelné show, kdy byly na mnohdy futuristicky vyhlížejících budovách (zejména hotel Intercontinental ve tvaru koule a naproti němu stojící budova divadla) v moderní čtvrti Quianjiang projektovány různé obrazce a symboly. Celá akce vznikla u příležitosti konání summitu G20 (mezinárodní fórum dvaceti největších ekonomik světa), který se v Hangzhou konal 4.-5. září tohoto roku.

Vápencový Guilin a okolí

Na další zajímavosti již nebyl čas, museli jsme do Guilinu (Kuej-lin, má kolem jednoho milionu obyvatel), kam jsme přiletěli kolem jedné hodiny odpolední. Poměrně rychle jsme našli autobus, který nás odvezl k hlavnímu nádraží. Již po cestě z letiště jsme měli možnost vidět vápencové formace, kterými je celá oblast proslulá. Po příjezdu k hlavnímu nádraží jsme neměli problém najít již předem zabookovaný skromný hostel, který se nachází v poněkud omšelé pavlačové zástavbě, nicméně cena ubytování byla příznivá. Pokud jsme se někde snažili šetřit, bylo to právě ubytování, které kompenzovalo četné a často drahé vstupné. Po ubytování jsme se zašli najíst do jednoho občerstvení u hlavního nádraží, Michal si dal konečně kachnu (jsou to najemno nakrájené plátky masa, nikoliv tedy v našem smyslu) a zapil ji lahodným lehkým pivem. Já jsem šel na hostel si odpočinout a Michal se vydal ke kilometr a půl vzdálené Sloní skále, která je prý tělem nemocného císařského slona, o něhož místní pečovali s takovou láskou, že pak raději zkameněl, než aby se připojil k císařské armádě. Název skály skutečně odpovídá jejímu vzhledu: vybíhající útes s klenutým otvorem opravdu připomíná sloní hlavu. Na její vrchol vede několik schodišť, po jejichž zdolání se naskýtá úchvatný pohled na město a vápencové formace, které jej kolem dokola obklopují.

Následující den jsme se vydali na výlet, který jsme měli zarezervovaný přes náš hostel. Jednalo se o vyjížďku po řece Li. Kolem deváté nás z ulice u hostelu vyzvedl minivan, z kterého jsme na určeném místě přesedli na velký autobus, který nás zhruba po hodině dovezl do vesnice Yangdi. Zde jsme spolu s dalšími dvěma pasažéry nastoupili na jednoduchou bambusovou motorovou loď, jež nás asi hodinu a půl vezla malebnou scenérií, lemovanou vápencovými kopci různých tvarů a velikostí. Celkový dojem kazila jen zatažená obloha, ta nás ale vlastně provázela celou dobu pobytu, tudíž jsme si už zvykli. Po čase jsme dorazili ke břehu, od něhož jsme pak chvíli jeli elektrobusy do na čínské poměry malého města Xinping, kde jsme strávili asi hodinu. Zhruba v půl jedné jsme pak přijeli do města Yangshuo, kde jsme si v jedné restauraci v ulici Guanlian dali chutný oběd (hovězí na pánvi s grilovanou zeleninou) zapíjený samozřejmě pivem. Ve tři hodiny jsme se pak zúčastnili odpoledního programu - autobus nás odvezl do vesnice Yulong, kde jsme měli možnost pohladit si buvola (prý to přináší štěstí) a prohlédnout si Dračí most postavený za dynastie Ming v roce 1402. Pak se pokračovalo do skanzenu Shangri-la, kde jsme měli možnost shlédnout architekturu, řemesla a zvyky etnické menšiny Dongů. Jedná se o nově zrekonstruované budovy obklopené malým jezerem s jeskyní a úhlednými políčky. Celé toto místo opravdu připomíná ráj (slovo Shangri-la je v čínské kultuře výrazem pro božskou krajinu), působí místy možná až kýčovitě a turisticky, nicméně jsme za odpoledne v ráji byli vděční a po příjemně stráveném dni jsme se v 18:00 vydali autobusem nazpět do Guilinu, kde jsme pak navštívili parádní (a levný) steakhouse. Nevídané v něm (alespoň pro mě) bylo, že si zde člověk po objednání hlavního jídla mohl ze švédského stolu vzít zdarma ovoce, zmrzlinu nebo bramborový salát. Pivo ale bohužel nenabízeli.

Příští den jsme se městským autobusem přesunuli na severní vlakové nádraží a vyrazili na tříhodinovou cestu do jedné z nejvíce zalidněných metropolitních oblastí světa - Pearl River Delta Mega City, která má asi 44 milionů obyvatel. Nejdůležitějším politickým a kulturním centrem je zde bezpochyby Kanton (čínsky Guangzhou/Kuang-čou, má 11,2 milionu obyvatel) - v minulosti byl jediným čínským přístavem otevřeným pro cizince. Kontakty s vnějším světem navázalo toto místo údajně již ve druhém století našeho letopočtu, kdy zde žili obchodníci považovaní za poddané Říma.

Největší metropolitní oblast světa a překvapivě zelený Kanton

Po příjezdu do Kantonu jsem šel odpočívat a Michal se vydal na nedaleký ostrov Shamian. Cestou spatřil jednu ze známek kosmopolitnosti města - pseudogotický kostel svatého Srdce dostavený v roce 1888. Když Michal došel na ostrov Shamian, který se nachází na Perlové řece, ocitl se ve zcela jiném světě. Všeobecný shon byl rázem ta tam a rušnou čtvrť v Kantonu vystřídalo neobvykle klidné místo. Ostrov má tvar slzy a dosahuje 1 km délky a 500m šířky. V polovině 19 století se dostal do evropských rukou jako trofej vzešlá z opiových válek - Francie získala východní okraj a Británie zbytek. Koloniální imperialisté rozdělili území na jednotlivé parcely, vysadili dnes již mohutné stromy a postavili obrovské viktoriánské vily, banky, ambasády, kostely a tenisové kurty. Michal se však po zběžné prohlídce musel s touto oázou klidu rozloučit a vydal se metrem zpět k hotelu, kde jsme se sešli a dali si v jednom bistru výborné a levné jídlo (Michal měl kalamáry). Kanton je svou kuchyní proslulý - ne nadarmo se říká, že obyvatel Kantonu sní cokoliv co má čtyři nohy a není to židle nebo stůl - na tržištích nebo v jídelnách lze údajně narazit na rybí žaludky, hady, psy a potkany, s ničím takovým jsme se však osobně nesetkali.

Jako největší atrakci jsme měli vytipovaný Baiyun park, který se nachází jen asi 7 km od centra, tudíž dostatečně blízko a zároveň je natolik vzdálený, že může nabídnout únik z velkoměstského shonu. Je také natolik rozlehlý (asi 30 km2), že jsme mnohdy nepotkali ani živáčka. Nachází se zde také několik kopců, které naskýtají velkolepé výhledy na rozsáhlé aglomerace, za návštěvu stojí zejména Vrchol dotýkající se hvězd - Moxing a také Hora bílého mraku - Baiyun Shan.

Po návštěvě Baiyun Parku jsme se opět rozdělili, Michal toho ještě neměl dost a vydal se proto do dalšího parku - Luhu, v němž se nachází také stejnojmenné jezero. Poté nasedl na nejbližší metro a vydal se do Sunjatsenovy pamětní síně, velké budovy pro 3000 lidí ve tvaru rotundy, která byla vybudována mezi lety 1929-1931. Na tomto místě (předtím se zde nacházel Prezidentský palác) složil otec moderní Číny Sunjatsen v roce 1912 prezidentskou přísahu. Dnes jsou zde pořádány občasné koncerty. Nedalo se ale svítit a Michal musel opět na metro, aby dojel do stanice Beijing Road, kde se nachází rozsáhlá nákupní zóna a také již v 10. století založený Dafo Si (chrám Velkého Buddhy), který v současné panelákové výstavbě vypadá dost nepatřičně. Po této rychlé prohlídce města se Michal vrátil a sešli jsme se na pokoji, abychom společně vyrazili do baru Tianhu v nejvyšším patře luxusního hotelu Four Seasons, který se nachází v 438 metrů vysokém mrakodrapu Guangzhou International Finance Centre, odkud se nám naskytla skvělá vyhlídka na modře zbarvenou Canton Tower (vyhlídku na ní jsme vynechali záměrně, neboť vstup na ní stojí závratných 300 Yuanů, tedy téměř stejně jako na slavný dubajský mrakodrap). Poté jsme zašli do stylové restaurace, kde se servírovaly čerstvé mořské plody, které byly na místě vytahovány rovnou z akvárií a následně tepelně zpracovány. Vzhledem k cenám těchto specialit jsme si ale dali pouze hovězí a vepřové maso, které bylo nicméně také výtečné a zapili jej vychlazeným lahvovým (0,64 l) pivem.

Kosmopolitní známkou města je také veliký počet afrických přistěhovalců, zejména z Nigérie, Angoly a Demokratické Republiky Kongo, což nám připadalo trochu bizarní, neboť zrovna Afričany jsme v pevninské Číně rozhodně nečekali.

Ráno jsme se vydali na jižní kantonské nádraží na naši poslední cestu rychlovlakem. Po půl hodině jízdy jsme dojeli na vlakové nádraží Futian ve městě, které, ač jsme v něm moc dlouho nepobyli, rozhodně stojí za zmínku - Shenzen (Šen-čen), jenž byl pouhou rybářskou vískou, když Mao Ce-Tung v roce 1976 zemřel. Tehdy ho obyvatelé sousedního Hong Kongu znechuceně odbývali jako znečištěný brloh s bezpočtem ubohých chatrčí, úplatnými úředníky, konkubínamí a laciným padělaným zbožím, kdežto dnes je správním centrem se zelenými plochami a bulváry a také úžasnými budovami, které navrhli nejdražší architekti světa. Tajemství jeho úspěchu tkví v tom, že byl v roce 1979 vybrán jako první „zvláštní ekonomická zóna“ (ekonomická politika je zde orientovaná více tržně a bez intervencí komunistické strany). Shenzen má dnes jedenáct milionů obyvatel a spolu s megaměstem Pearl River Delta Mega City pohání transformaci Číny ze světové továrny na ekonomiku opírající se o špičkové technologie a služby (sídlí zde mimo jiné i světoznámá firma Huawei). Za rok vyprodukuje samotný Shenzen vyšší HDP než ekonomika Irska nebo Portugalska. Přepočet HDP na obyvatele pak činí 25 000 USD (což je zhruba na úrovni Španělska). Shenzen vyniká i nejvyšším průměrným ročním příjmem na hlavu v Číně (více než 10 000 USD).

Z nádraží Futian jsme se pak vydali moderním shenzenským metrem k hraničnímu přechodu Futian Checkpoint, kde jsme se bez problémů podrobili pasové kontrole. Po přechodu spojovacího krytého mostu, kde jsme měli možnost vidět ty opravdu úchvatné shenzenské mrakdrapy a další pasové kontrole (Lok Ma Chau Control Point) jsme se rázem ocitli v námi obdivovaném Hong Kongu (má asi 7 milionů obyvatel), kde jsme nasedli na místní metro. Zde se také alespoň částečně vyplnila idea z filmu „Metropie“ - svět blízké budoucnosti propojený systémy metra.

Mávnutí kouzelného proutku a obrat o 180°, aneb liberální, uspěchaný a těsný Hong Kong

Na metru jsme si zakoupili lítačku Octopus Card, na níž lze dobíjet libovolnou částku a kromě veřejné dopravy s ní lze platit i v samoobsluhách řetězce 7-Eleven a po 50 minutách jízdy jsme se ocitli v naší cílové stanici - Tsim Sha Tsui. Hong Kong je sice vzdálen od Kantonu pouhých 150 kilometrů, ale po příjezdu do hostelu v rušné ulici Nathan Road jsme byli docela unaveni. Náš pokoj v hostelu byl dokonce ještě menší než náš první hostel v Pekingu, tentokrát ale již s evropským WC, nejvíce se nám však líbila strategická poloha a cena, která byla na Hong Kong směšná - pouze 388 Kč na noc a osobu. Po ubytování jsem vyrazil do samoobsluhy 7-Eleven koupit nějaké sendviče a pivo na osvěžení. Do víru Hong Kongu jsme vyšli večer. Byla to jiná káva než pevninská Čína. Místní měnu - hongkongské dolary - jsme dostali téměř okamžitě bez vypisování formulářů, odpadla rovněž složitá byrokracie při placení pokoje v hostelu. Na ulici postávali otravní indičtí a pakistánští krejčí a další týpci nabízející marihuanu nebo hašiš. Později jsem jen tak pronesl, že chci kokain a týpek mi řekl „no problem“.

Hong Kong je tedy na první pohled uvolněnější než pevninská Čína. Tato od roku 1842 britská kolonie sice byla Číně předána již v roce 1997, ale komunistická vláda mu naštěstí do roku 2050 ponechala status zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky, což pro Hong Kong znamená vysoký stupeň autonomie, centrální vláda v Pekingu zodpovídá pouze za mezinárodní politiku a ozbrojené síly.

Naší první zastávkou byla „The Avenue of the Stars“, což je chodník slávy herců, hereček a režisérů čínského původu. Otisky rukou nebo hvězdu tam má několik desítek osobností. Některá jména jsou samozřejmě pro Evropana neznámá, ale je tu několik hvězd, které zná snad každý filmový fanoušek. Bruce Lee tu má kromě hvězdy i bronzovou sochu. Mimo něj se tu nachází akční hitmaker a rodák z Kantonu John Woo (Tváří v tvář, Lepší zítřek nebo Mission Impossible 2), dále ranař Jet Li (Hrdina, Smrtonosná zbraň 4, Expendables), akční komik Jackie Chan (Police story, Božská relikvie) nebo sympaťák Chow Yun Fat (Killer, Hard Boiled, Tygr a drak). Vedle těchto ranařů jsou tu i dvě krásky, které se ve svých filmech ohání meči a sekají protivníkům hlavy - bývalá miss Malajsie a bondgirl Michelle Yeoh (Tygr a drak, Zítřek nikdy neumírá, Gejša) a Li Gong (Miami Vice, Hannibal - Zrození, Gejša). „The Avene of the Stars“ se nachází přímo na nábřeží poloostrova Kowloon. Odtud se pak naskýtá krásný výhled na večerní, bombasticky osvětlený ostrov Hong Kong. Ve městě jezdí dvoupodlažní autobusy, ve kterých jsme projížděli neony osvětlené ulice. Oproti Číně se samozřejmě zvedly ceny, jelikož středisko bankovnictví Hong Kong patří mezi nejprestižnější a nejdražší adresy světa. Pivo v restauraci stálo od 25 dolarů (70 Kč) výše (jeden hongkongský dolar je 3,1 Kč), v samoobsluze se dalo balení třetinek po šesti kusech zakoupit za 50-60 Kč. Jídlo v tradičních bistrech a hospůdkách se dalo pořídit již o

Přihlášení a registrace