Po stopách Lykijů (Turecko)

Do Turecka jsme se chystali již vícekrát a tentokrát to konečně vyšlo. Letenky Bratislava - Dalaman byly na Vánoční termín za hubičku - nákup v srpnu 2023. Zpáteční letenka včetně odbaveného zavazadla vyšla cca na 3.000,-. Mimo Vánoční termín ale lze na lehko letět od 800,-Kč.  Do Bratislavy jsme vyráželi o den dříve a nedaleko letiště jsme měli přes booking zarezervované ubytování  (Vila Ria) včetně parkování po celou dobu dovolené a transportu z a na letiště.  Majitel byl moc ochotný a vše klaplo skvěle. Před cestou jsem ještě přes rental car zarezervovala auto.  A nainstalovala do telefonu VPN - nakonec se pro hledání ubytování přes booking hodilo. Tureckou SIMku jsem měla ještě z předchozího pobytu na Severu Kypru.

Den první - Bratislava, Dalaman, Pamukkale

Při odletu nevládlo nad Bratislavou zrovna ideální počasí a tak jsme zůstali řádnou dobu uvězněni v letadle na runwayi a čekali na odlet. Ten nastal v době plánovaného přístání. Ty nízkonákladovky se občas nevyplácí. Po příletu jsme vyřešili půjčení auta a vydali se na první zastávku v centu Dalamanu- Alkohol House. Doplnili jsme zásoby na výlet a vyrazili směr Pamukkale, kde jsme chtěli strávit Štědrý den.  Celou dobu jízdy jsme jeli po silnicích lepších než u nás. Situace na silnicích byla pohodová. Teplota okolo 18°c.  Do Pamukkale jsme dorazili večer. Ubytování jsem našla cestou přes booking - Grand Atlas Hotel s parkováním před hotelem. Na hotelu byla šílená zima. Vlastně všude byla zima. Venku bylo tak 5 nad nulou...  Personál hotelu nemluvil anglicky. Nějakým zázrakem jsem na ráno zvládla domluvit let balónem. V 7 nás nabere autobus před ubytováním. Platili jsme 60€ za osobu. Večer jsme šli na večeři - ani nevíme, co jsme si objednali - jídelní lístek byl bez obrázků a v turečtině. 

Bratislava...

Alkohol House

Máme zásoby!

3x jídlo :-)

Jedna Insta fotka

Noční Pamukkale

Den Druhý - Pamukkale, let balónem, přesun do Antalye

Ráno neprobíhá úplně podle plánu. Stojíme před hotelem a sledujeme, jak nebe zaplňují létající balóny. Koukáme na ně ze země, ačkoliv už jsme měli být 30 minut v autobusu. Budím majitele hotelu. Uklidňuje mě, že autobus přijede. Nakonec s hodinovým zpožděním přijel. Cestou jsme zastavili ještě pro několik turistů a v celkovém počtu 16 lidí zastavujeme před vchodem u Pamukkale a sledujeme, jak se balóny vznáší nad námi. Průvodce nám ukazuje, že támhle ve vzduchu je náš balón. Je fakt veliký. Po chvilce jsme nahnáni zpět do autobusu a jedeme k místu, kde přistává balón. Nastupujeme a vzlétáme. Je zima. Ejzí má na sobě neopren - zapomněl si s sebou vzít bundu. Já mám na sobě vše, co jsem měla sbaleno. Během letu si děláme selfíčka. Felda natáčí na GoPro. Pilot nás fotí na 360°kameru, ale za poslání fotek na WhatsApp si pak řeknou 30€, tak to ať si je nechá. Po přistání jedeme do hotelu sbalit věci, vyzvedáváme oběd s sebou a jdeme na prohlídku Pamukkale.

Balóny

"Náš" balón

3..2..1... STRAT

Uvnitř

Pohled z balónu

Stín

Parkujeme mimo hlavní parkoviště u silnice -  zadarmo.  Z balónu jsem viděla cestičku, kudy šlo do areálu vlézt bez placení. Zkoušíme to, ale jsme pomalí a hlídač nás odkloní k pokladně. Vstup je na ceny v Turecku dost vysoký - 30€ na osobu. Ale co se dá dělat. Jezírka jsou fakt fotogenická. Chtěla jsem si je natočit dronem - Zákaz letu dronů. Kluci nesmí kouřit - zákaz kouření a navíc i zákaz pití alkoholu... No... projdeme se jezírky a posedíme na lavičce. Konečně je teplo, a svlékáme ze sebe jednotlivé vrstvy. Ejzí sundá i neopren.  K termálnímu bazénu s antickými sloupy  se dostaneme až pozdě odpoledne a už se mi nechce jít pro plavky do auta. Trochu mi to mrzí. A dávám to mírně najevo. Projdeme místo toho zbytek areálu - Hierapolis - antické divadlo, nějaké ruiny a sloupy. V celku pozdě večer nastupujeme do auta  a vyrážíme směr Antalye. Třetí nejnavštěvovanější město planety. Cesta je po dálnici, řídím. Nevadí mi to, provoz není. Během jízdy srazím nějaké přepravky, které ležely na dálnici. Snad bude auto v pohodě. Zastavujeme se na večeři v nějaké restauraci u silnice.  Naše štědrovečerní večeře. Felix ode mně dostal pořádný uši. Okolo 23:00 přijíždíme na ubytování v Antalyi (Demak Suit & Homes) Máme krásný byt s balkónem za 695kč na noc.  

pohled na Pamukkale z balónu

Pamukkale

Termální jezírko

Ruiny

Divadlo

Ruiny

Den Třetí - Antalya

Máme pocit, že jsme tu už měsíc :-) Ejzímu není dobře. Má zimnici a nevypadá vůbec dobře. Necháváme ho tedy na pokoji a vyrážíme na krátký výlet k vodopádu na pobřeží. Cesta je příšerná. Téměř jen stojíme v koloně. Vodopád není špatný, ale že by to byl nějaký extra odvaz, to ne. Chci ho natočit dronem, ale ani dron nezvednu ze země... ochranné pásmo letiště... Achjo... Spojujeme se s Ejzím, je mu lépe, tak se vracíme na pokoj a společně vyrážíme zpátky do centra. Auto necháváme na nějakém odstavném parkovišti. Je zázrak, že jsme ho pak našli. Antalye je na můj vkus moc živá. Kupujeme si reprák na BT do auta - nejde nám spojit rádio s telefonem. Pak se zastavíme na oběd. Objednám si kebab... jehněčí... hnus...  a to jsem si myslela, že když mám hlad, tak sním všechno... Vracíme se na ubytování z předchozího dne, na recepci prodlužuji pobyt. Nemá smysl se dnes už nikam přesouvat.

vodopád- Antalye

Obzor

Centrum Antalye

Ulička Antalye

Výhled

 Den 4 - Kemer - Olympos, Mt. Chiméra

Brzy ráno vyrážíme do města Kemer. V obchodě nakoupíme zásoby vody, jídla. Chvíli to vypadá, že máme nejkrásnější ubytování, jaké jsem kdy viděla. Pak zjistím, že jsme špatně. Naše ubytování je o pár set metrů jinde.  (Saklibahce Pension - ubytování v chatce se snídaní za 855,-kč) Na zahradě rostou pomeranče a citrony. Nikdo tu není. Necháváme zde zaparkované auto a vyrážíme na okružní trek podle aplikace AllTrails. Podle appky by to mělo být 15 kilometrů - 4 hodiny. Je okolo poledne. Vyrážíme po pláži. Dáváme pauzu na oběd. Konečně prolítnu dron. Vcházíme do areálu Olymposu - nějaká turistka, co dochází mi dá do ruky dva lístky.  Jsme tři, mám dva lístky. Vrátný načítá QR kód a pouští nás dovnitř. Nechápeme, ale jdeme. Procházíme ruinami starověkého města.  Za areálem potkáváme želvu. Toulaví psi jsou všude. Po chvíli se cesta vytratí a my jdeme zarostlou džunglí, chvílemi musíme brodit potoky, které ani na mapě nejsou zakreslené. Obdivujeme stavební techniky - chata postavená na základech z barelů z betonu,.... Cesta je hodně různorodá - panoramata, louky, lesy, kopce... a často se ztrácíme a bloudíme.  Vlezeme i do nějaké chatky - původně si říkáme, že je opuštěná, při pohledu na ložnici měníme názor. Se zapadajícím sluncem přicházíme na horu Mt. Chiméra. Můj hajlajt celé výpravy. Hora, co chrlí oheň. V obchodu jsem nakoupila marshmealows a opékám je nad malým plamínkem. Sedíme a odpočíváme. Ohýnky jsou fajn zpestření. Po chvíli zjišťujeme, že v okolí se dají zapalovat další plyny. Po pár šktrtnutí hoří celá hora .  Na vrcholu jsme sami a užíváme si to. Cesta dolů není ale moc pohodová. Je tma, často ztrácíme cestu. I když máme čelovku, tak se mi podaří uklouznout a zarazit si nespočet trnů do dlaně. Na Ubytování se vracíme okolo 22 hodiny a po chvíli čekání na majitele ubytování se svalíme do postele v malé chatičce. 

Dronová fotka z pláže

Pláž

Dostáváme vstupenky

Areál Olymposu

Olympos

cestou - výhled

V případě nefunkčního videa odkaz tady: https://youtube.com/shorts/Zw4dd...VANnoBC_ke

Den 5 - Maják, Dembre a veselé lahvičky

Ráno zjišťuji, že nemám pas... Včera jsem ho měla... hledáme ho.. (bohužel) ho najdou kluci... Už v něm bydlí šnek... Zapomněla jsem ho na lavičce, když jsme včera hledali ubytování. Tak hlavně, že to dobře dopadlo, ale asi o tom ještě uslyším.... Dnes směřujeme podél pobřeží, abychom se podívali na maják. Okolo majáku vede i Lykijská stezka. Je to dálková trasa měřící 520km, která vede z Antalye do Fethye. Je to jedna z nejlépe hodnocených dálkový tras na světě. Necháváme auto na konci asfaltové cesty a vydáváme se po pěšince. Občas zabloudíme. Celou dobu vidíme na moře. Sledujeme loď, co pluje okolo nás, najednou loď několikrát vystřelí. Máme dost nahnáno. Ale další výstřely neslyšíme a tak jdeme dál. Po hodině přicházíme k majáku. Děláme si nějaké fotky dronem a vracíme se zpátky. Máme hlad a žízeň. Potkáváme jen obchod s pitím. Kluci dokupují zásobu piv a já objevuji alkoholové lahvičky o velikosti Frisca s různými příchutěmi. Beru 4. Na pláži hned jednu otevíráme. Felda to nechce pít, že to je moc silné a má řídit... asi mě to mělo varovat... Zbytek dne mám v mlze. Přijíždíme do Dembre - rodiště Sv. Mikuláše. Přes Booking jsem objednala nějaké ubytování  - byt v moderní zástavě - Deniz Apart - 703,-kč na noc. V moderně zrekonstruovaném bytě je vybavená kuchyň, pračka, dvě ložnice, dvě koupelny, terasa. 

znovu nalezený pas i s novým obyvatelem

hezké výhledy cestou k majáku

u majáku

cesta...

Dron a maják

na pláži s veselou lahvičkou

Den 5 - Dembre, Myra, výlet lodí, snídaňová restaurace

Ráno zkoušíme zprovoznit pračku. Kluci tím v noci strávili celkem slušnou dobu. Ono najít manuál k pračce, co se jmenuje REGAL je dost potíž. Manuál jsme získali...  v turečtině... ale i tak to nefunguje. Volám majiteli a ten mi posílá do bytu o patro výše. Když vypereme a nasnídáme se, tak vyrážíme za Demre , k místu zvanému Myra. V bývalé Lykii to bylo jedno ze 6 největších měst. Žil zde a zemřel sv Mikuláš. Vstup do Myry je ale relativně drahý (250,-kč/osoba) a při pohledu od pokladny nás to moc nenadchlo. Zastavujeme na nedalekém parkoviště a prolítneme se v rychlosti nad areálem alespoň dronem, ačkoliv je jejich užívání v areálu zakázané.  Pak míříme do přístavu. Máme v plánu se trajektem - pravidelnou linkou za pár korun- přesunout na protější břeh a pak dojít zpět k autu. Podle mapy by to mělo být asi 10 kilometrů. No, plán je to pěkný, ale vlastně se komplikuje už v přístavu, odkud žádný trajekt neodjíždí. Není totiž sezóna. Po chvíli k nám přijede nějaký maník na skútru. Nabízí nám převezení soukromou lodí. Když řekne cenu, tak se neudržím smíchy. Odmítáme. Vysvětluji mu, že jsme bílí, ale chudí. Po nějaké době se vrací, že můžeme jet rybářskou lodí. Menší luxus, než na jachtě, kterou nám sliboval, ale cena už je pro nás přijatelná. Problém je platba v hotovosti. Jedeme tedy do nedalekého města vybrat peníze a vracíme se. Ejzí si mezitím domluvil, že s naším novým kapitánem pojede ráno ve 3 na ryby. Cesta loďkou je dobrodružná, natáčíme si videa, děláme fotky. Po půl hodině jsme na druhém břehu a vydáváme se po další části lykijské stezky zpět k autu. Asi po hodině se ztratíme. Nebo spíš zjistíme, že jdeme úplně jiným směrem, než jsme měli v plánu. Asi jsme někde špatně odbočili. Cesta je hezká, ale náročná. Je dusno. A máme hlad. Po asi další hodině přicházíme do vesnice. Všude je spousta skleníků - někde pěstují papriky, jinde rajčata. Na googlu najdu Snídaňovou restauraci. Naše jediná naděje. Jdeme tam. Jinou možnost stejně nemáme. Je zavřená brána, ale slyšíme, že se uvnitř něco děje. Voláme a přichází nám otevřít starší paní. Nemluví anglicky. Ukazujeme jí, že máme hlad. Usadí nás ke stolu a začne vařit. Nejprve dostaneme čaj a kávu, pak zaběhne na zahrádku a donese suroviny. Uvaří nám něco na způsob leča, upeče nějaké slané sušenky. Je moc milá. Po chvíli přichází její manžel. Nakonec to dopadne tak, že se s nimi domluvíme, že nás manžel odveze k autu. Je totiž tma a auto je od nás vzdáleno přes 10 kilometrů. Před odjezdem si s majitelkou děláme selfíčko a vyměňujeme facebook. Ještě než dojedeme k autu, tak už sdílí fotku s neznámými cestovateli z Čech. Dodnes mi posílá pozdravy na moje zveřejněné fotky z cest. Snažíme se jít brzy spát. Ráno Ejzího čeká rybaření.      

Loď naší cenové kategorie

Užíváme si to :)

:-)

z moře

pohled na zátoku

cestička není úplně ideálně značená

Den 6 - rybaření, soutěska Saklikent, sirné jezírko v Dalamanu

Budíček ve 2:30 ráno není nic, co by mě bavilo. Ve tři jsme v přístavu. Nikde nikdo. Píšeme Kapitánovi. Odepisuje, že je na cestě. Přijel za hodinu. Je tma a zima. Kdyby Ejzí nebyl tak nadšený, tak bych raději spala na pokoji jako Felix. Vyrážíme na moře. Po chvíli zastavujeme. Vypouštíme bójku. K ní je přivázaná síť. Má toho ale už hodně za sebou. Na konec půl kilometrové sítě přivazujeme další bójku. Odjíždíme do zátoky. Ejzí se snaží komunikovat s naším Kapitánem. Je mu asi 35-40 let. Ukazuje nám fotku své ženy. Má jachtu, kde vozí turisty. Tuhle rybářskou loď má po tátovi. Rybaření ho baví. Ejzí se několikrát ptá, kolik chytneme ryb. Odpověď je nejistá. Když Ejzí říká něco o "500 kilo ryb" dost ho to pobaví. Prý je blázen.  Ejzí využívá celou svojí anglickou slovní zásobu. Po hodině už těch 100 slovíček zvládnul zopakovat několikrát. Už mi to moc nebaví. Ani moc netuším, co děláme. Čekáme... ale na co? ... Kapitán vaří další kafe. Až dopije, tak vyrazíme. Super. S východem slunce začínáme tahat síť. Jo, tak je to dobrý... romantika, až kýčovitá. Úlovek nebyl z největších. Kapitán tahá přes navijáky sítě a Ejzí ze sítě vybírá úlovky. Jedna kreveta, jedna větší a delší tmavá ryba a asi 20 nějakých čudel. Okolo deváté se vracíme na ubytování. Snídáme, balíme věci a vyrážíme směr Soutěska Saklikent. 

Start ve 3 ráno.... brrrr....

Východ slunce

První úlovky

Jo, tak zase každá může mít své jméno

Kapitáni

Fotka s největším úlovkem

V případě nefunkčního videa odkaz zde:  https://youtube.com/shorts/5ibTo...4bEcDdut4b

Pozitivní bylo, že když jsme přijeli k parkovišti u soutěsky, tak jsme tam byli téměř sami. Došli jsme k pokladně, kde jsme si za asi 30 korun koupili vstup. Super. Konečně přívětivé vstupné. V porovnání s jídlem a ubytováním jsou ceny za vstupy v Turecku hodně vysoké. Vcházíme do soutěsky. Wau! Je tu celkem chladno. Po asi 100 metrech narazíme na pásku. Cedule: Z důvodu vysoké vody.... U cedule stojí nějaký chlápek s visačkou. Ptáme se, jestli můžeme jít dovnitř. Říká že ano. Kluci si jdou do auta pro neopreny. Felix si bez dovolení vypůjčuje boty do vody ze zamřížovaných beden. Dosáhne jen na ty největší. Já si oblékám pláštěnku na kecky, a beru si sukni. Uděláme si fotku. Já to po prvním kroku vzdávám a čekám na kluky - nejprve v areálu soutěsky, pak v restauraci před vstupem.  Kluci se asi po hodině vrací. Jsou nadšený. Nepotkali nikoho. Soutěsku měli jen pro sebe. Jsou zmrzlí, voda byla studená. Ale vypadají spokojeně. 

Saklikent pod vodou

Saklikent

Zákaz vstupu...

Jedeme zpátky na začátek naší trasy. Do Dalamánu. Objednávám ubytování hned u letiště. (ESKA 121 Airport - za 401,-kč). Majitel je hodně zvláštní. milý chlapík. Měl rozkoukaný film a rozjedenou večeři, když jsme přijeli. Nechal nám svůj byt a odešel o patro výš. O čistotě se na ubytování nedalo mluvit. Ráno jsem litovala, že jsme něco nepřiplatili. Koupelna letos umytá nebyla určitě... v letech předchozích asi taky ne. Felixe zase nejvíc trápí nepořádek v kuchyni. Ale za ty peníze.... necháme tam věci a jedeme směr centrum .  koupit si nějaké jídlo na zbytek pobytu. A pak máme v plánu zastávku v sirném jezírku. Sirné jezírko je opravdu honosný areál. Parkujeme u vrátnice. Vrátný je fajn chlapík, co nás vítá. Můžeme se koupat kde chceme. Voda má 28 stupňů. Mají otevřeno do půlnoci. Během koupání se na nás přijde podívat. Voda je dost smradlavá, ale teplá, tak si užíváme. Asi po hodině se přesouváme na ubytování, balíme věci a brzy ráno jedeme na letiště, abychom vrátili auto a vyrazili směr Bratislava. 

DALAMAN

Vstup do lázní

V teple (trošku smrádek)

Turci jsou neuvěřitelně vřelý národ. Okolí Lykijské stezky je nádherné. Volba Vánočního termínu měla svá pozitiva v podobě nedostatku ostatních turistů a přívětivému podnebí pro poznávání okolí. S rozpočtem jsme byli velmi mile překvapeni - vešli jsme se nakonec do 10.000kč na osobu(letenky, půjčení auta, ubytování, vstupy, let balonem a jídlo). Možná bych příště zabalila i nějaké teplejší oblečení, pro pobyt v horách byla mikina málo...    

Děkuji za pozornost a budu ráda za Vaše reakce :-)