Andalusie 2024

OLÁ, ANDALUSIE VOLÁ!

29.12.2023-06.01.2024

Ještě se nestíhám vzpamatovat z právě proběhlých Vánoc a už sedím v letadle s manželkou Péťou a oběma dětmi na další cestovatelský roadtrip po Evropě. Olá, Andalusie volá! Přistáváme v rodišti Pabla Picassa a Antonia Banderase, v Malaze. V přímořském městě na jihu Španělska. Zatímco děti během tříhodinového letu zlobili svou maminku, já jsem vzdušný přesun z půlky poctivě prospal. Energie ratolestem později chyběla, až jim došla úplně…

Po přistání začala hodinová anabáze s autopůjčovnou. Vůz objednaný dopředu přes booking.com u společnosti Goldcar. Na místě platím jinou než původně dohodnutou cenu. Liší se ohodnocení nejen za celkovou službu půjčení, ale i za jednotlivé doplňkové požadavky. Suma sumárum za skryté poplatky a poplatky z poplatků doplácím cca 10000Kč navíc! (Původní zamluvená cena 11600Kč).

Po vyřízení formalit na nás čeká na parkovišti černý vůz Ford Puma 1.0 Ecoboost Hybrid ve výbavě ST line s natočenými 11000km na tachometru. Ač ortodoxní zastánce původní Pumy, beru tu novou postupně na milost. Skvěle zapadám do sedaček s výrazným bočním vedením. Se zrušením Azbuky v palubních přístrojích, památka na předchozího "kunčafta" půjčovny, mi pomáhá manželka Péťa. Prvních 10km z letiště do centra města využívám k seznámení s mě dosud neznámým automobilem. Řízení je příjemně tuhé a volant s řadičkou sednou do rukou jako ulité. Ruční brzda je ovládaná uživatelsky přívětivě po staru, ještě jako páka. Chybějí mi větší zpětná zrcátka, stejný neduh má i původní Ford Puma a také možnost vypnutí "Lane Assist", který prostřednictvím MFK kamery umístěné nad vnitřním zpětným zrcátkem snímá vodorovné dopravní značení jízdního pruhu a následně šahá řidiči do volantu. Tuto funkci šlo v půjčené Pumě jen minimalizovat.

Na rozkoukání není moc času. To už se dostáváme do centra Malagy. Na hlavním tahu panuje typicky jižanská atmosféra. Vůz odstavujeme v podzemním parkovišti přístavní promenády Muelle Uno. Seznamujeme se s jihem Španělska. Na ulicích je cítit moč a špína kvůli absenci veřejných toalet, ale i vliv Římanů, arabské a křesťanské kultury, ať jenom nehaním. Památky a parky mají v Malaze nádherné. Po procházce k majáku stoupáme na vyhlídku "Mirador" pod zříceninou hradu Gibralfaro. Je to asi jen kilometr pěšky. Ukrutné stoupání nám však dává zabrat. Malej Jéňa v kočárku hecuje maminku, o rok starší Hanča spokojeně dospává noc v tom druhém.

U další pevnosti Alcazaba se naše výprava rozděluje. Zatímco většina vyráží na zmrzlinu, zkoumám hrad i z vnitřku. Rád bych zaplatil za vstup, ale není komu. Ostrahu nezajímám a automaty nefungují. Vnucovat se mi nechce. Pevnost mě ohromuje svými zahradami i velikostí. Pod hradem nacházím zbytky Římského divadla.

Přespáváme Benalmádeně, přímořském letovisku, které čeká na letní nápor turistů.

Další den vstáváme později. Chvíli jedeme po pobřežní silnici. Ještě, než dorazíme na dnešní vrchol, zastavujeme se na příjemnou procházku s obědem v Esteponě. Je to malé městečko u moře s hezkým kostelem, promenádou, majákem a přístavem. Teď v zimě je tu podobně jako v Benalmádeně liduprázdno.

Po sjezdu z dálnice A-7 se před námi z dálky tyčí jako fata morgana 426m vysoká skála, o které lidé ve starověku věřili, že je dutá a pro její mohutnost jí říkali Heraklův sloup. Vše pokračuje dobře až…

…V La Línee chytám regulérní zácpu. Po hodině vysedávání, to už mě opustila žena a děti, pár pohnutí všechno to šlo do poslední zatáčky. Pak, pak... náhle napětí opadlo. Na tvář se vrací nesmělý úsměv. Ukazuji cestovní pas a jsem vpuštěn do Gibraltaru, do britské kolonie na jihu Pyrenejského poloostrova. Vlastně tu vůbec poprvé v životě aktivuji rádoby ekologickou fičuru s níž automobilky bez ohledu na tisíce frustrovaných řidičů uspokojují Gretu, to švédské uhrovité děvče, jež si ze záškoláctví udělalo svůj velmi výdělečný business. Následně obkružuji místní letiště, mimochodem jedno z nejvíce nebezpečných na světě a vyzvednul ty tři moje uprchlíky.

Pěší výprava po dobu mého nuceného stání mezi posledním kruháčem ve Španělsku a hraničním přechodem stihly nevšední zážitek v podobě startu letadla z runwaye, jež kříží veřejná komunikace. Dopravní unikát nikde jinde na světě nenajdete.

Na Rock of Gibraltar se dostáváme kabinovou lanovkou. Od horní stanice lanové dráhy nás provázejí volně žijící opice. Překrmení primáti nejsou nijak nebezpeční. Často hezky pózují, pokud je zrovna někdo nevyruší. Ze zajímavostí vápencového útvaru navštěvujeme vyhlídku Skywalk a jeskyni St. Michael Cave. Sestup z masivu prožíváme s nádherným západem slunce. Za do města docházíme za tmy. Tvrdou zkouškou řízení dětského kočárku se spícím dítětem vně byla uzavřená komunikace. Pěší cesta následně vedla přes zatočené úzké schody a vyšlapanou kamenitou stezku. Uf, pěkně jsem se směrem dolu zapotil a Péťa také.

Místo má neuvěřitelnou atmosféru. Jen doufám, že se sem ještě jednou vrátím!

Po noci strávené v nedalekém Algeciras, jedeme po silnici N-340. Kopcovitou vozovku protkanou mnoha zatáčkami. Asfaltový úsek si vyloženě užívám. Každá legrace někde končí. Radosti za volantem dává stopku přístav Tarifa, důležitý geografický bod.

Baví mě realizovat bláznivé nápady. Jeden takový je doplout lodí do Afriky. Tarifa není jen nejjižnější místo Evropy, ale zároveň i výchozím bodem do marockého Tangeru. Ford Puma zůstává zaparkovaný ve městě. Na palubu jdeme pěšky. Plavba trvala příjemnou hodinu. Protože je poslední den v roce, zakončení oběhu planety Země kolem Slunce získává punc exotiky.

Z lodi vycházíme jako jedni z posledních. Naše přítomnost bohužel neuniká pozornosti naháněčům duší. Vrhají se po nás. Svou neodbytností překonávají i bezdomovce na Černém Mostě. Bezbariérový vstup do centra je po kostkách do Mediny. Právě se tam konají trhy. V místě je značně přelidněno. Pouliční kuchaři nabízejí placky z cizrny či sušené datle. V "souku" panuje patřičný šrumec, před kterým unikáme v náhodně vybraném muzeu. Instituce se věnuje místnímu rodákovi Abú Abdallah ibn Battútovi, jenž byl jedním z nejvýznamnějších arabských cestovatelů a kartografů ve středověku. Zvláště část expozice zaměřená na Hedvábnou stezku se mi líbila. 

Noc zakončujeme v okouzlujícím historické obci označovaném jako Pueblo Blanco. Po sjezdu z dálnice navazuje krátká řidičská euforie. Do vesnice vede vozovka s vysokým převýšením a spousty ostrých zatáček o 180°. Krátký úsek, kdy vlásenka střídá vlásenku. Hlava okamžitě přepíná do stavu transe. Vášnivé vzplanutí přibržďuje až začátek obce Vejer de la Frontera. Trochu zmatku při parkování a rázem jsem vtažen do spleti jednosměrek, které mě vedou úzkými křivolakými uličkami v podhradí bílé dědiny.

Půlnoční novoroční veselí trávíme unavení po celém dnu spánkem. Ráno se domlouváme, že si Vejer ještě trochu projdeme. Z domluvené hodiny je krásné dopoledne v úžasném místě. Protože toho tady ještě nemáme dost,návštěvu si prodlužujeme o výlet za větrnými mlýny, které si pra nic nezadají s těmi z románu "Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha".

Odpoledne trávíme v nejstarším dosud stojícím městě v jihozápadní Evropě. Cádiz byl založen Féničany cca 1000 let př. n. l. Namlsaní z příjezdu parkujeme v podzemním parkovišti pod promenádou. Dominantou města je katedrála postavená po vzoru té v Granadě. Sakrální stavba je "dvojbarevná". Ve spodní části je použit mramor, vrchní půlka je z levnějšího vápence.

Oběd si dáváme přímo ve stínu katedrály v restauraci "Uno Momento", ale klidně by se mohla jmenovat "Uno Trváto". Líbí se nám, jak Španělé servírují jídlo. Dávají jej doprostřed stolu a všichni si mohou společně nabírat.

Noc trávíme v malém přístavu El Puerto de Santa María. Malé zapadlé městečko je typicky neturistické. V jednom malém lokálním baru si dáváme "tapas" a "sangrii". Slečna za pultem s minimem nástrojů vytváří vynikající pokrm.

CIRCUITO DE JEREZ MUSEUM

Další den ráno si dáváme se vstáváním opět na čas. Po check-outu v ubytování přejíždíme k nedalekému závodnímu okruhu. Za boha zde uctívají někdejší španělskou motocyklovou ikonu Ángela NIeta, po kterém je závodiště pojmenované. Třináctinásobný mistr světa tragicky zesnul na Ibize při jízdě na čtyřkolce před několika lety.

Z vrátnice vyskakuje zuřivý malý permoník, jak by se při troše dobré vůle dalo tu rozměry nevelikou čarodějnici v security oblečení nazvat. Olá! Stát ani krok. Nikam. Tam nemůžete. Dedukujeme ze španělštiny. Ale my jdeme do muzea. Oponujeme. To není pro Vás! Zkoušíme ji obejít, dokonce se dostáváme i na tribunu, kde sledujeme testování motocyklů španělského mistrovství, ale nakonec končíme opět u její nedobytné vrátnice. "Mufloni" a zvláště pak ty nešpanělsky mluvící mají do její tvrze vstup přísně zakázán. Teď nebo nikdy, říkáme si! Využíváme její krátkého zaváhání, když lžeme o zakoupených lístkách online. To neoblomnou dámu nakrátko obměkčí, než jí dojde, že jsme ji napálili. Pouští nás na dobré slovo dovnitř.

V muzeu se připojujeme k nic netušící skupině dalších turistů a společně s jednou francouzskou rodinou posloucháme takřka soukromý výklad i v angličtině. Vzrušující návštěvu končíme v malé místnosti plné motocyklů, motoristických artefaktů a doplněné o dva monoposty Formule 1, která se v minulosti na okruhu také jezdila.

S prázdnými žaludky pokračujeme do města Jerez de la Frontera, kde obdivujeme hrad, katedrálu, sochu Tie Pepeho, jenž v lokalitě vyráběl legendární víno "sherry". Za volantem si musím opět dávat pozor na adrenalin na kruhových objezdech. Naštěstí Andalusané jsou za volantem stejně laxní jako ve všem ostatním, co dělají. Domorodci dohánějí pomalost horkokrevností a průjezdy semafory na červenou. Někdy mi tamní řidiči nedávají jinou možnost než přejíždět z pruhu do pruhu na poslední chvíli.

Oběd si dáváme v malé restauraci pod katedrálou. Vypadáme fakt hladově, protože i přes absenci španělské řeči nás číšník usadil a obsloužil. No chvilku se rozhodoval, zda nás nepošle o lokál dále… Jídlo bylo nakonec překvapení, ale zároveň skvělé.

Odpolední přesun do Palos de la Frontera ubíhá celkem rychle. Větší množství aut nás přibrzďuje jen u města Sevilla, kterou zatím jen míjíme. Do Palos přijíždíme až v noci. V okolí našeho ubytování se pohybuje nějak moc "individualit". Auto parkujeme do podzemní garáže hostelu. Vstup pro auto je přinejmenším úzký, až senzory vozu křičí varovnými signály.

Z přístavu Palos de la Frontera odplul Kryštof Kolumbus na svou první dalekou výpravu při hledání cesty do Indie. V cestě mu stála Amerika a zbytek je dnes jen historie… My navštěvujeme muzeum replik lodí, jež se výpravy účastnily. Muzeum je bohužel zavřené z důvodu rekonstrukce. Myslel jsem si, že se aspoň k lodím dostaneme, ale vysoký plot mi myšlenku rozmluvil.

Kvůli suchu v nádrži přijíždím k benzínové pumpě. Něco je tu špatně. Tankovací pistole nejde zasunout celá do hrdla. Pojistka na pistoli nepovoluje plné komfortní tankování. Začíná dilema, je ten krám rozbitý, pistole je mimo standardizované rozměry nebo jsem pako já?

PS: Při pozdějším doplňování paliva zjišťuji, že vůz má rozbité tankovací hrdlo, resp. zaseklou zpětnou klapku držící výpary v nádrži.

Později během dálničního přesunu do portugalského města Faro řešíme, jak zaplatit mýtné. Projíždíme pouze automatickými kamerovými bránami. Nakonec se registrujeme na webu portugaltoll.com a doufáme, že nám strhnou peníze automaticky.

Do šedesátitisícového města Faro, se jezdí převážně poznávat přírodní krásy Algarve. Přímo v okolí jsou vodní plochy, kam se dá vycestovat na lodích. Město není nijak hezké. Za pěkného počasí vystoupáme alespoň na věž katedrály. Zbytek pobytu nám už počasí moc nepřeje. Vytrvalé přeháňky nás zahání do výletního vláčku a později do hostelu s živou hudbou.

Následující den patří Taviře. Údajnému architektonickému klenotu na jihu Portugalska. Parkujeme až na třetím parkovišti. Čekáme přelidněno, ale v městečku jsou poloprázdné ulice. V místě navštěvujeme Římský most. Zajímavostí je, že řeka, kterou překlenuje, má jiný název před mostem než za mostem.

Poslední místo, jež máme na seznamu, je Sevilla. Nejhezčí a největší město v Andalusii. Dohání nás déšť z Portugalska. Zastavujeme u hotelu a čekáme, až průtrž mračen ustane. Ráno moudřejší večera…

Je pravé poledne, doprava ve městě houstne. My se pohybujeme skokově. Andalusie je kraj koní a býků. Obě zvířata účinkovala či účinkují v býčích zápasech. Na Plaza de Toros mají v Seville k tomu postavenou slavnou arénu. Dále jdeme nejkratší cestou ke katedrále Santa María de la Sede, jež obcházíme kolem dokola. Přestože se to na místě nezdá, jedná se o největší křesťanskou katedrálu na světě.

Oběd si dáváme v rychlém občerstvení amerického řetězce Taco Bell zaměřeném na mexická jídla. Připadáme si jako v Hollywoodském filmu. S plnými žaludky přecházíme do Sevillského akvária, jež je skvělé místo nejen pro milovníky vodních živočichů.

Cestou do akvária míjíme zábavní park. Tahle skutečnost neunikla našim dvěma ratolestem. Alespoň jednu atrakci s ostatními lidskými mláďaty jim dopřáváme. "Chico, chico" volají po uplynutí času strážci atrakce.

…O pár minut později slyšíme z ampliónů hudbu. Policie hlídá uzavření komunikací. Pojď rychle spěchá Péťa, tady poblíž bude "Cabalgata de Reyes Magos" v překladu "průvod tří králů", jež je jednou z největších akcí ve Španělsku a my jsme u toho. Spousty nazdobených postav na "alegorických multikárách". Jejich veličenstva králové Kašpar, Melichar a Baltazar vhazují mezi prostý lid sladkosti. Celé je to moc pěkná podívaná. Hned za poslední nazdobeným vozem nastupuje úklidová četa sbírající zbytky bonbónů.

Přes park Jardines del Prado unikáme ustupujícímu davu. Okolní šrumec nenarušuje klid, jenž panuje mezi vzrostlými stromy. Přímo s parkem sousedí Plaza de España, asi nejfotografovanější náměstí v Seville. Náměstí bylo postaveno v roce 1928 pro výstavu EXPO29. Okázalý prostor zvítězil v oblibě turistů na portálu Tripadvisor evropskou hlavní cenu. Nacházíme zde umělý kanál, mosty, mozaiky odkazující na španělskou historii a velkou fontánu.

Návštěvu nejhezčího Andaluského města zakončujeme v typickém baru La Tradicional na pěší zóně. Já si vychutnávám ohněm ožehlé maso na klacku, Péťa má nepovedenou Paellu z mořských plodů. Městem se pak ještě nějaký čas touláme a vychutnáváme si poslední večer na španělské půdě…

Brzy ráno odlétáme ze Sevilly zpět do Prahy. Naposledy řídím půjčené auto. Nevěřil bych, že to o nové Pumě řeknu, nebýt problémů s tankováním, vlastně se mi po tom kusu plechů a plastů bude i trochu stýskat. Za těch společných 957km jsme se docela skamarádili. Vůz vracíme na letišti. Nikdo si ho od nás nepřebírá. Let probíhá opět v klidu. V Praze začínají chodit emaily o domnělém poškrábání vozidla. Dle mé fotodokumentace na autě nic nebylo. Uvidíme, jak se situace vyvine… Po této zkušenosti bych autopůjčovnu Goldcar nikomu nedoporučil

FOTO - https://www.facebook.com/media/s...amp;type=3

VIDEO - https://www.facebook.com/watch/?...2963460154

NÁKLADY NA CESTU
PALIVO: 2393 Kč
LETENKY: 14776 Kč
UBYTOVÁNÍ: 13484 Kč
JÍDLO: 16433 Kč
OSTATNÍ: 35470 Kč
- GOLDCAR PŮJČENÍ AUTA 21529 Kč
- POJIŠTĚNÍ 697 Kč
- SILNIČNÍ POPLATKY (AUTOPISTA) 270 Kč
- GIBRALTAR CABLE CAR 2017 Kč
- TRAJEKT TANGER (ZPÁTEČNÍ) 5761 Kč
- IBN BATTUTA MUSEUM TANGER 234 Kč
- CIRCUITO DE JEREZ MUSEUM 664 Kč
- CATHEDRAL OF JEREZ DE LA FRONTERA 179 Kč
- IGREJA DE SANTA MARIA FARO 255 Kč
- HOP ON HOP OFF FARO 296 Kč
- PLAZA DE TOROS DE SEVILLA 510 Kč
- SEVILLA AQUARIUM 913 Kč
- PARKOVNÉ 1204 Kč
CELKEM: 82555 Kč / 4 OSOBY