Jak jsem vyjel poznávat Evropu: Benelux
Jak jsem prožil svou čtyřtýdenní cestu po Evropě, od Amsterdamu až po mys sv. Vincenta v Portugalsku.
Cestopis z roku 2019 napsal Čeněk Šmerek
Tenhle cestopis najdeš i na mém blogu: https://www.cenovycesty.cz/jak-j...u-benelux/ . Budu rád, když se na něho podíváš. :)
Když jsem zhruba před rokem poprvé četl o projektu #DiscoverEU, tak mě dost nadchnul ale nepovažoval jsem za moc za pravděpodobné, že by se mi opravdu podařilo se ho zúčastnit. Ve zkratce jde o projekt, v rámci kterého Evropská unie rozdává osmnáctiletým časové jízdenky po Evropě.
Vzhledem k tomu že je to dost nákladná záležitost, tak musíte být zprvu vylosování. V tomhle ohledu mi to dost usnadnila naše typická česká ,,pasivita”, protože zatímco například Irové měli šanci na vylosování jen něco málo přes 7%. Čech, pokud se tedy vůbec přihlásil, měl šanci rovnou 58%. Ještě pasivnější už byli jen Dánové. Jinak řečeno, z 713 mladých Čechů kteří se do projektu přihlásily, dostalo jízdenku rovnou 414. A to nepočítám v potaz to, že jízdenky kterých se vítězové zřekli, se přenášeli na další v pořadí.
Moje jízdenka na srpen. 🙂
Radostný email mi došel v půlce června a tak se mi na poslední chvíli změnily plány na léto. :) Nakonec jsem se rozhodnul asi pro jednu z nejdelších variant, kam na jízdenku šlo vůbec vyjet. Přes Amsterdam až na mys sv. Vincenta v Portugalsku, neboli na úplný konec Evropy. Cesta mi nakonec zabrala přesně 28 dní. :) Na jízdenku se dá vyjet prakticky po celé Evropě, včetně zemí mimo EU. Kupříkladu i do Turecka. A mnoho z těchto zemí by mě lákalo asi i více. Musím se tedy přiznat k tomu že výběr probíhal i trochu takticky. Doprava po západní Evropě není zrovna nejlevnější a tak mi bylo jasné že bych tuhle šanci neměl promrhat, na východní země bude dost peněz i času později.
Vyrážím na cestu...
Můj plán byl docela jednoduchý. Jediné co jsem věděl, bylo že musím být 6. září na letišti ve Faru a letět domů ideálně bez odbaveného zavazadla. Takže jsem si na cestu vzal jen batoh od Cabinzero, doplněný vakem připnutým na karabinách k batohu. Na záda nic moc, ale mohlo by to být i horší. :)
První den tripu na nádraží v Adamově.
Vyrážím 9.srpna a jedu zatím pouze do Prahy, kde spím u kamarádky a den na to konečně vyrážím do zahraničí. Ve vlaku do Berlína jsem měl štěstí, že jsem si včas stihl zasednout místo na sezení. Další lidé takové štěstí neměli. Zaujala mě česká rodinka, která jela s rodinou na výlet do Amsterdamu. Respektive šlo jen o tatínky s dětmi. Nejsem hnidopich, takže za hlučnost je kritizovat nebudu. Jen mi to příjemně připomnělo film S tebou mě baví svět. 🙂
Ve vlaku do Hannoveru.
Cestou do Nizozemska přestupuji v Berlíně, Hannoveru a Amersfoortu. Obvykle mám na přestup jen pár minut, ale vše jede na čas a tak není žádný problém. Cestou musím vyřešit jeden zásadní problém a to kde budu večer spát. Žádný hostel zarezervovaný nemám a platit se mi za něj nechce. Na cestu jsem se vybavil hamakou, takže alternativa by byla. Ale kde v Amsterdamu roztáhnout hamaku? Nějaký park by se sice zřejmě našel, ale že by se mi do něčeho takové chtělo, se říct vůbec nedá. Nakonec se rozhoduji že místo do Amsterdamu pojedu do Hilversumu, který leží asi 20 kilometrů od Amsterdamu a večer se tam má konat couchsurfingové setkání v místní hospodě. 🙂 Za prvé tak mám plán na večer a to zrovna aktivitu, kterou mám fakt rád – poznávání nových lidí. Dále mi to dává naději, že by mě u sebe mohl ubytovat někdo z místních. A za třetí vypadá okolí Hilversumu pro hamaku mnohem použitelněji než obrovský Amsterdam. 🙂
Přestup v Deventeru na vlak do Hilversumu.
V Hilversumu jsem okolo sedmé hodiny večer a protože mám do setkání dvě hodiny čas, jdu si trochu prohlédnout město kde jsem se ocitl prakticky zcela náhodou. Hilversum má krásné centrum s malými uličkami a nespočtem hospod a barů, které byli z většiny plné lidí. Další hezkým místem je Kostel sv. Víta v neogotickém stylu a nepochybuju že by se v Hilversumu našla další místa stojící za návštěvu. Ostatně, všude se něco najde, takže to není nic překvapivého. 🙂
Kostel sv. Víta
Setkání v The Skiff
Mrzí mě, že už si dneska absolutně nevzpomenu na jména, ale nakonec se scházíme asi v šesti lidech. Místní pár, jejich kamarád, dva cestovatelé z Itálie a já. Spaní přes couchsurfing sice nevyšlo, ale dozvídám se že je hned za městem přírodní kemp a tak je o dnešní noci jasno. 🙂 Rozcházíme se někdy po půlnoci a než dorazím do kempu je jedna hodina v noci. Kemp mě docela zaujal. Má dokonce své vlastní webové stránky a to i přesto že jde vlastně jen o kus lesa určený ke kempování. Neznám nic podobného z Česka, ale přijde mi to jako super věc, protože ve společnosti s dalšími lidmi se člověk cítí přinejmenším bezpečněji. 🙂 Podle lidí s kterými jsem se chvíli bavil u ohniště, ho využívají především Nizozemci.
Konečně do Amsterdamu
Byť na to již zpětně vzpomínám jen a jen v dobrém. První ráno jsem tak pozitivní vůbec nebyl. Sice jsem se vyspal až překvapivě dobře a vstával až po deváté, ale docházelo mi že tenhle trip mám nedomyšlený a budu muset cestou vyřešit ještě dost věcí. Jinak se taky může stát že do Portugalska vůbec nedojedu a budu to muset zabalit dřív. Ukazovalo se že najít si ubytování přes couchsurfing vůbec nemusí být tak jednoduché a že se mi to nemusí podařit ani zdaleka tak často jak jsem přinejmenším doufal. Hamaka je sice fajn, ale pro cíle, které jsem si zvolil, opravdu jen těžko použitelná. A to co mě ráno trápí asi nejvíc, jsou naprosto nevhodné boty, s kterýma mám problém ujít i pár desítek metrů. Natož i desítky kilometrů jak bych potřeboval. Nakonec se naštěstí ale všechny problémy podařilo vyřešit.
Na to, že jsem hamaku natahoval prakticky za tmy a s alkoholem v krvi, myslím že se to docela povedlo. 🙂
Původní plán, dojet do Amsterdamu za co nejmenší peníze, vzal za své kvůli mému bolavému kotníku a byl jsem rád že jsem se dokulhal alespoň k nejbližší autobusové zastávce. Tam jsem si vzpomněl na Viky, s kterou jsem si psal několik dnů předtím a věděl jsem že by se svou partou měla být také v Amsterdamu. Nakonec si domlouváme sraz za dvě hodiny na amsterdamském nádraží a myslím že potkat tuhle skvělou partu byl prostě osud, který mi vrátil krev do žil. 🙂
Cestovali, stejně jako já, díky DiscoverEU a přes Facebook se domluvily že spolu projedou Benelux, byť se předtím nikdy neviděli. A ačkoliv jsem původně tenhle plán odmítl, protože jsem chtěl cestovat zkrátka co nejdéle a co nejdál to půjde. Musím říct, že to měli vymyšlené skvěle a v Amsterdamu mě vážně mrzelo že jsem se radši nepřidal k nim.
V Amsterdamu se seznamujeme a jdeme se ubytovat na hostel Van Gogh. Později se domlouváme že se půjdeme projít do centra, podívat se na slavné kanály, kvůli kterým tu jsme a dát si nějaké jídlo. Později na můj popud zamíříme i do jednoho z coffeeshopů. Po zralé úvaze volíme koláč, který se nazývá ,,Cesta na měsíc” a sníme ho společně hned u jednoho z kanálů. Zřejmě i kvůli tomu že jsem na tenhle zážitek byl natěšený nejvíc ze všech, jsem toho do sebe naházel nejvíce a i když to dlouho vypadalo že se nic dít nebude, o to zajímavější následky to měli později. Na měsíc jsem se sice nepodíval, ale aspoň jsem se u toho dost nasmál. 😀
Rijsksmuzeum a čtvrť červených luceren.
Jednou z největších nevýhod toho že jsem cestu neměl prakticky nijak naplánovanou bylo, že jsem nevěděl co přesně chci navštívit. Takže jsem měl docela radost že se druhý den holkám podařilo protlačit mě do Rijskmuzea na vstupenku do 19 let. 🙂 Za to patří velké díky hlavně Pavlíně, která už ho prý kdysi navštívila a zatímco já na její vstupenku prolézal muzeum, ona spala na hostelu.
Společná fotka. 🙂
V Rijsksmuzeu.
Později si procházíme čtvrť červených luceren a musím říct že označení město svobody pro Amsterdam fakt sedí. 🙂 Pro toho, kdo tuto čtvrť nezná, musím podotknout že je plná podniků kde se prostitutky vystavují přímo ve výloze… pokud tedy zrovna neobsluhují nějakého zákazníka. 😀
V centru Amsterdamu.
Co vidět v Amsterdamu? Rád bych napsal několik vět o tom co se mi v Amsterdamu fakt líbilo a co bych doporučil ostatním k návštěvě. Ale v tomhle případě mi to nepřijde tak jednoduchý. Amsterdam je úžasné město, které má díky vodním kanálům, cyklistům a coffeshopům atmosféru kterou jinde nezažijete. 🙂 Takže i když to bude znít divně, Amsterdam nestačí vidět, ten musíte prožít. A pokud váháš jestli tohle město navštívit, tak do toho rozhodně jdi, protože bez návštěvy tohohle města není život kompletní. Já bych se sem chtěl ještě rozhodně někdy vrátit. 🙂
Cesta do Bruselu.
Ráno už se v pokoji probouzím sám, což ve mě na chvíli vyvolává smutek. Dva dny v Amsterdamu s touhle partou jsem si fakt neskutečně užil a jsem rád že jsem je poznal. Už dlouho jsem si nepřipadal tak dobře a chvíli jsem pak litoval že jsem se raději nerozhodl jet s nimi. Ale myslím že přesně takhle se to mělo stát. 🙂 Zatímco zbytek party se hned brzy ráno vydal na cestu domů, protože Amsterdam pro ně byla poslední destinace. Já byl teprve na začátku svojí cesty a před sebou jsem měl cestu do hlavního města Evropy, Bruselu. 🙂
Poslední snídaně v Amsterdamu přímo u jednoho z kanálů. 🙂
Cestou na nádraží ještě posnídám, ale jinak už se nezdržuji. V Bruselu jsem se rozhodl ubytovat v Train hostelu Schaerbeek, který mě zaujal za prvé cenou a za druhé svojí polohou hned u nádraží, jak naznačuje i název. To je pro vlakového cestovatele totiž pochopitelně výhoda. 🙂 Cestou do Bruselu se opět domlouvám na facebookovém setkání, tentokrát ale pro změnu v mezinárodní skupině spojené s DiscoverEU a tak je jasné že ani v Bruselu se nebudu nudit. 🙂
Od Bruselu jsem příliš nečekal i díky partě kolem Viky, která sice Bruselem jen projížděla vlakem, ale nezapomněla si povšimnout že z vlaku vypadá jako Ostrava. Což… je pravda. Proč to zapírat? Z vlaku je to druhá Ostrava a moje první domněnky se příliš nezměnily ani po vystoupení na nádraží Schaerbeek. Dávám si věci na hostel a rychle vyrážím do centra, kde mám za chvíli sraz s Jade a Veneziou z Francie a Agniezskou a Katarzynou z Polska.
Na nádraží v Amsterdamu.
Ve vlaku do Bruselu.
Dáváme si sraz u ,,čůrající holčičky”, což je také jedno z nejznámějších míst v Bruselu a po krátkém seznámení vyrážíme do Královského muzea umění Fine Arts. Tam mě opět překvapuje placené vstupné od 19 let, ale opět to nikdo nezkoumá a tak se do muzea dostávám zadarmo. 🙂 Jade a Venezia za pár hodin odjížděli dál, takže bylo jasné že se tam příliš zdržovat nemůžeme, což mi nevadilo. V muzeu se mi sice fakt líbilo, ale znalec umění přece jenom nejsem. 🙂 To důležité jsme viděli a navíc jsme se i stihli vyfotit na Katarzynin hipsterský old school foťák. 🙂
Čůrající holčička.
Královské muzeum Fine arts.
Společná fotka.
Asi po hodině se loučíme s Jade a Veneziou a ve třech vyrážíme ještě do centra, kde společně ochutnáváme ,,pravé” belgické hranolky. Holky se na tohle na rozdíl ode mě dobře připravily a tak jdeme do prý jednoho z nejlépe hodnocených podniků, čemuž by odpovídala i fronta. 🙂 Centrum města mě naprosto nadchlo, nejen že náměstí Grande-Place s gotickou radnicí a dalšími budovami je fakt nádherné, ale navíc to v centru fakt ,,žije”. Všude je spousta pouličních umělců a člověk má pocit že se kolem něho něco neustále děje.
,,Pravé” belgické hranolky.
Čůrající chlapeček.
Street art poblíž.
Velké náměstí v Bruselu
Gotická radnice s 96 metrů vysokou věží.
Evropský parlament
Druhý den ráno vstávám v 9, trochu se nasnídám a po desáté už vyrážím směrem do centra. V 11:30 totiž pořádá geocacher z Itálie setkání u katedrály Saints Michel a tak tam samozřejmě nemůžu chybět. Abych ušetřil, tak jsem místo městské dopravy zvolil radši chůzi. Od hostelu na setkání jsou to asi 4 kilometry vzdušnou čarou, ale cesta je krásně po rovince a navíc prakticky jenom rovně a tak mi to nedělá problém. Na místě se scházíme ve čtyřech. Ital, jeho přítelkyně a geocacherka tuším z Holandska, pro které to bylo setkání po letech. Před několika lety se totiž náhodou potkali na podobném setkání v Rize. 🙂
Společné foto.
Katedrála Saint Michel.
Památeční triko s podpisy.
Později si procházím katedrálu a jako jeden z mála využívám i možnosti podívat se za 1 euro do podzemí. Zatímco nahoře byli desítky lidí, dole ani jediný. Je sice pravdou že dole se nachází ,,jen” vykopávky středověké rotundy, ale protože mi to přišlo možná i zajímavější než to co bylo nahoře, tak mě takový nezájem překvapil.
Interiér katedrály.
Vykopávky staré rotundy pod katedrálou.
Později si přes Facebook domlouvám další sraz s účastníkem DiscoverEU, pro tentokrát s Mitkem z Bulharska, s kterým si nakonec domlouvám sraz u Evropského parlamentu, ke kterému jdu jak jinak než pěšky. Brusel kupodivu není zase až tak velké město a navíc tak z města vidím mnohem víc.
Když procházím Bruselským parkem, potkávám i dva vojáky se samopaly. Což i pár let po teroristických útocích není nic neobvyklého a stane se vám to několikrát denně. Jako nezkušený cestovatel jsem se samozřejmě rozhodl si vojáky vyfotit na památku. První fotka za jejich zády mi prošla. Později ale narážím u silnice na velký vojenský kamion, který na první pohled vypadá nehlídaně a tak samozřejmě vytahuji foťák, když v tom fakt zakřičí z plných plic voják z protější ulice se zbraní v ruce a divoce gestikuluje, že tohle fotit nesmím. Alespoň že na mě zbraní rovnou nezamířil, i tohle totiž stačilo k tomu abych si jen taktak nenadělal do kalhot. Byl jsem v Kosovu u pravoslavných klášterů hlídanými 24 hodin denně vojáky NATO a odvezl jsem si od tam nejednu fotku s vojáky, ale něco takového jsem nezažil ani tam.
Vojáci v bruselském parku.
S Mitkem se scházím v Parlamentariu, tedy jakémsi informačním centru Evropského parlamentu, kde se nachází expozice o fungování a historii Evropské unii. Protože čeština je jedním z úředních jazyků Evropské unie, tak jsou zde všechny letáky i expozice přístupné i v češtině. Expozice mě fakt zaujala a doporučil bych ji každému, člověk se zde vždycky dozví nové informace a především z historie jsem mnoho věcí opravdu netušil a tušit asi ani nemohl. V mnoha ohledech si o Evropské unii nedělám velké iluze. Ale přece jen, možná i tím že jsem v Evropské unii již vyrostl, si myslím že by jsme si její existence měli vážit a snažit se to tak zachovat i do budoucna. Systém kde si je všech 27 států, i s dosti rozdílnou historií, rovno a společně se snaží o lepší budoucnost, je vzhledem k evropské historii docela vzácný.
Kus Berlínské zdi kousek od parlamentu.
U vstupu do Evropského parlamentu.
Zeď poslanců.
Našel jsem i svou oblíbenkyni. 😀
S Mitkem.
Později se jdeme podívat ještě k budově Evropské komise, kterou už zhlédneme jen zvenčí a jdeme do Parc du Cinquantenaire kde se nachází Vítězný oblouk. 🙂 Mitkova cesta dál vedla i přes Prahu, takže jsme na chvíli poseděli a pokecali o Praze i o mém tripu do Makedonie, kde jsem byl v dubnu. Mitko se nezapomněl zmínit o tom že Makedonci jsou vlastně Bulhaři a že makedonština je podle něj bulharština. Já si o tom sice myslím své, ale aspoň jsem si konečně připadal jako vedle pravého Balkánce. 🙂
Evropská komise.
Vítězný oblouk.
Park Botanique.
Cestou zpátky na hostel se ještě zastavuji v parku Botanique, který mě zaujal už na první pohled a pak už jdu přes supermarket na hostel.
Čtvrť Laeken a Atomium.
Poslední den v Bruselu už jsem kromě Atomia, který se nachází ve čtvrti Laeken, příliš nevěděl co navštívit. Takže jsem se ráno vyspal jak se sluší a patří a pak vycházkovou chůzí vyrazil k asi 5 kilometrů vzdálenému Atomiu. Cestou se chci ještě stavit do obchodu, ale bohužel zjišťuji že se dnes v Belgii slaví svátek Nanebevzetí Panny Marie a že si dnes jen tak nenakoupím.
Naštěstí cestou potkávám Docks Bruxsel, což je tak liduprázdné obchodní centrum že si jeho účel uvědomuji až poté co vstupuji dovnitř. Většina nákupní galerie byla zavřena páskou, aby bylo jasné že dnes zde zákazníci nejsou vítání, ale díkybohu byl otevřený alespoň jeden podnik – mekáč. A ačkoliv jsem si slíbil že se na cestě budu tomuhle podniku, především kvůli financím, vyhýbat. Tento den musím udělat výjimku a tak si dopřávám trochu mojí oblíbené mekáčgastroturistiky, protože nabídka mekáče se v každé zemi aspoň trochu liší. 😀
Laeken je čtvrť zajímavá sama o sobě. Nachází se zde totiž královský palác, oficiální sídlo belgického krále. Navíc se zde pořádala výstava Expo 58, díky které zde vyrostlo slavné Atomium. Není to ovšem jediná zajímavá stavba v této čtvrti. Cestou kupříkladu procházím kolem Japonské věže, která v Laekenu vyrostla na začátku minulého století a člověk by ji tady příliš nečekal. Dříve sloužila jako muzeum, od roku 2013 je však nepřístupná.
Japonská věž.
Památník dynastie.
Cestou k Atomiu dále procházím kolem Památníku dynastie. Atomium mě svou velikostí ohromilo už z dálky. Nečekal jsem že bude Atomium tak obrovské.
Atomium jde vidět už z dálky.
Byť mě to mrzí, kvůli frontám i cenám, jsem se rozhodl že nemám zájem lézt až nahoru. Ačkoliv by mě zajímalo jak to nahoře a ze shora vypadá. Počasí se stejně jako všechny dny, které jsem strávil v Beneluxu, dost měnilo. A tak jsem co chvíli oblékal bundu kvůli dešti, abych ji po pár minutách mohl sundat a celý den dokola. 🙂 Cestou zpátky ještě procházím kolem budovy Amerického divadla, která také vyrostla díky Expo 58 a znovu přes mekáč zpátky na hostel, kde jsem byl už asi v 17:00 a poměrně brzo šel spát, protože mě ráno čekala cesta do Lucemburska. 🙂
Na otočku v Lucembursku.
V Lucembursku jsem původně chtěl strávit tři dny. Ovšem jak to u mě bývá, plánování jsem nechal klasicky až na poslední chvíli a to už bylo na jediný levný hostel v Lucemburku pozdě. Takže bylo jasné že musím vymyslet náhradní plán. Zprvu se mi sám od sebe ozval přes couchsurfing Dieter z německého Terstu, jestli bych nechtěl provést hezkou přírodou poblíž jeho města. Ovšem ani tam se mi nepodařilo najít levné ubytování, takže tato varianta také nevyšla.
Později mě napadla možnost přespat někde v hamace, dokonce jsem našel i levný kemp. Jenže byla tu další otázka a to, co dělat tři dny v Lucemburku? V Lucembursku je toho dost co vidět, ovšem byť je Lucembursko zem malá, doprava po ní je i tak dost drahá a samotné hlavní město se dá projít za jeden den. Na punkové cestování stopem po Lucembursku jsem se nějak necítil a tak jsem se nakonec rozhodl do Lucemburku přijet hned ráno, prohlédnout si ho a večer ještě na Interrail pass rychle odjet do francouzské Remeše.
Prázdné ulice Bruselu v 5 hodin ráno.
Ráno vstávám v pět, nechávám klíče na recepci a jsem fakt rád že je nejbližší nádraží hned za hostelem. Jedu dvě zastávky na bruselské hlavní nádraží, které je zajímavé tím, že se celé nachází pod zemí a od tam už přímým vlakem do Lucemburku. Tam si nechávám batoh v úschovně na nádraží a vyrážím na prohlídku. V Lucemburku je toho dost co vidět, město dříve sloužilo jako pevnost a zajímavých míst je tu nespočet. 🙂
Nádraží v Lucemburku.
Výhled na Adolfův most.
Centrum města.
Velkovévodský palác.
Zprvu procházím po Adolfově mostě do historického centra, které bylo po ránu ještě takřka liduprázdné. Dál vedou moje kroky k velkovévodskému paláci a na druhý kopec k budovám evropských institucí.
Panoramatický výtah.
Lucemburské čtvrti propojují výtahy, které ale zároveň mnohdy fungují i jako zajímavé turistické atrakce, protože jsou z nich nádherné výhledy dolů. Jako konkrétně v panoramatickém výtahu, který propojuje historické centrum Ville Haute se čtvrtí Pfaffenthal, která leží v údolí řeky Alzette.
Nutno říct, že budovy Evropského parlamentu extra zajímavé nejsou, přesto jsem se rozhodl si k nim zajít, abych mohl na živo vidět to, co jsem před tím zhlédnul na bruselských modelech. Od budov se vracím úplně sám lesní cestičkou do údolí.
Budovy překladatelského centra Evropské unie.
Vybledlá česká vlaječka na dveřích jednoho z domů v údolí. 🙂
Zpátky na kopec k památníku tisicíletí, odkud byl úžasný výhled na budovu Neumünsterského opatství, které dnes slouží jako kulturní centrum.
Neumünsterské opatství.
Pak už pomalu kráčím zpátky k nádraží. Cestou potkávám další zajímavý výtah, jehož dolní vchod vypadá jako díra do skály a málem jsem ho přehlédnul. Cesta k výtahu slouží jako malá galerie.
Památník tisíciletí.
Chodba k výtahu.
Budova známá jako ,,Budova ARBED”, což je předchůdce společnosti ArcelorMittal.
Na Avenue de la Liberté si fotím poslední zajímavou budovu a tou je bývalá budova železářské společnosti ArcelorMittal, kterou známe i z Česka, a jejich předchůdců. Člověk by ale budovu tipl spíše na nějaký zámek nebo divadlo. Firma ji nepoužívá teprve od roku 2013. Pak už odjíždím vlakem na dva dny do Remeše.
A o tom co jsem zažil ve Francii, Andorře, Španělsku a Portugalsku, zase někdy jindy. 🙂
Jak se ti cestopis líbil?
Čeněk Šmerek procestoval 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Opět hezky sepsané. Akorát piš, prosím, čárku před spojkou že.
Takové přírodní kempy (malá louka v lese za městem s WC, pitnou vodou, grilovací plochou pod střechou, bez obsluhy, využívané místními nebo domácími turisty na kolech či motorkách) jsem zažil jedině na Hokkaidu.
Díky moc za radu. Zkusím si na to dát příště větší pozor. :-)
Stejně super jako tvoje dva předchozí cestopisy :). Klobouk dolů..
Díky moc, potěší. :-)
Fajn cestopis. A pro mladé pod 18 lert určitě zajímavá informace, jak se dá cestovat za peníze EU.
Prostě mi to nedá, ale svou vizáží mi připomínáš mladší kopii našeho slovenského brata Tonica. :-)
Díky moc. :-) Určitě, myslím, že je škoda že o tom dost mladých neví nebo se popřípadě nepokusí jízdenku získat. I když pro mě to byla výhoda. Jo, to o Tonicovi už mi někdo psal u cestopisu z Kosova. Možná ty :D