Objevování krás Kavkazu

Cestu do Gruzie jsem plánoval již delší dobu. Původní plán byl jet autem z ČR přes pobaltské státy, Finsko, Rusko do Gruzie a zpátky přes Turecko a Balkán. Tato cesta měla být vrchol mých roadtripů, ale díky covidu a válce jsme museli zvolit náhradní plán. A protože máme rádi delší cesty, rozhodli jsme se Gruzii spojit s návštěvou Arménie, Ázerbájdžánu, a Istanbulu s celkovou délkou výletu 24 dní. Na cestu jsme vyrazili ve třech, a to s kamarádem Standou (se kterým jsem již absolvoval  Ukrajinu + Rumunsko a Jordánsko + Izrael), a Radkem (ten byl s námi, kromě přechodu Nízkých Tater, na delší cestě poprvé). 

Den 1

Cestu jsme zahájili na pražském letišti, odkud jsme letěli do Mnichova. Bylo vtipné tam doletět za 30 minut. Tam jsme čekali zhruba čtyři hodiny na let Mnichov-Tbilisi. Letěli jsme s Lufthansou. Letadlo mělo zhruba dvě hodiny zpoždění a do Tbilisi jsme dorazili až kolem páté ráno. Na letišti  jsme vyměnili dolary na místní měnu (GEL). Čekal tam na nás týpek z apartmánu. Ten jsme měli objednaný přes Booking a měli jsme v plánu tam strávit dvě noci.

Den 2

Po krátkém dopoledním spánku jsme vyrazili do víru hlavního města. Během zhruba tří hodin jsme pěšky prošli centrum města podle mapky v našem skvělém průvodci od Lonely Planet  a vyčerpaní jsme se vrátili do apartmánu. Venku bylo 35 stupňů. Cestou jsme koupili v obchodním centru místní SIM kartu s daty. Cena nás nepříjemně překvapila, za jednu SIMku chtěli 600 Kč. Koupili jsme tedy jen jednu s tím, že si budeme dělat hotspot. Odpoledne přijel týpek z autopůjčovny a přivezl nám náš povoz na následujících 15 dní, Mitshubishi Pajero z roku 2003. Půjčovna chtěla za auto 50 USD za den, s plným pojištěním a bez depozitu (+ 70 USD povolení jet s autem do Arménie). Neváhali jsme tedy a hned jsme vyrazili na projížďku. Naším prvním cílem byla vyhlídka nad městem (Mother of Georgia), odkud je krásný výhled na město. Poslední zastávkou prvního dne byla Katedrála Nejsvětější Trojice. Tato dvě místa určitě za návštěvu stojí (vstupy jsou zadarmo). Den jsme zakončili večeří v restauraci kousek od apartmánu. Tbilisi nás celkově moc nezaujalo, strávit tam jeden den nám přišlo tak akorát. Apartmán, ve kterém jsme spali, se jmenuje Apartment on Sulkhan-Saba Roma, a vyšel nás na 1600 Kč (2 noci, 3 osoby) + cca 400 Kč za odvoz z letiště. 

Den 3

Druhý den jsme začali začali přejezdem do vesničky Mtskheta, které leží na soutoku dvou řek, a kde se nachází katedrála Sveci-Choveli a klášter Džvari. Obě místa stojí za návštěvu, nám se víc líbil klášter, který leží na kopci nad soutokem, a je z něj hezký výhled na městečko a soutok. Na žádné z míst se neplatí vstup. Další zastávka na programu bylo skalní město Uplistsikhe. Zde se platilo cca 130 Kč na osobu. Toto místo nám nijak extra zajímavé nepřišlo, ale bylo to spíš díky tomu, že jsme již navštívili skalní město Petra v Jordánsku, se kterým se to nedá srovnávat. Dále jsme pokračovali do městečka Gori, kde se nechází muzeum Stalina, který se zde narodil. To jsme nemohli vynechat. Muzeum je asi v nejhezčí budově v celém městě. Vstup je cca 90 Kč na osobu a vidět můžete například jeho pracovnu, několik soch, různé dobové fotografie, a také vlak, ve kterém se nechával vozit. Můžete zde také nakoupit různé suvenýry. Celkově je to trochu bizár, ale za návštěvu to jistě stojí. Po lehkém obědě jsme vyrazili do naší finální destinace, Kutaisi. Zde jsme se ubytovali v Green Fower hotelu (300 Kč/osoba, hezké a čisté pokoje). Vyrazili jsme pěšky prohlédnout si centrum města, dali si večeři, a šli zpět na hotel. Majitel nás pozval do sklepa na degustaci domácních vín a čači, místní kořalky. Druhý den jsme zakončili na terase s krásným výhledem na město a poslední lahví vína. 

Den 4

Třetí den jsme začali snídaní na hotelové terase (kterou přinesli o 40 minut později), a vyrazili jsme do částečně opuštěného města Tskaltubo. V tomto bývalém lázeňském městě se nachází spousta opuštěných megalomanských staveb. Pár jsme si jich prošli, udělali si fotky, potkali jsme páreček divokých prasat, a vyrazili dál. Milovníci urbexu by toto místo neměli vynechat. Nejlépe zachované budovy jsou bohužel oplocené. Dostat se do nich (nejspíš) dá, my jsme ovšem neměli tolik času a nechtěli jsme se dostat do problémů s ostrahou. Další zastávkou byl kaňon Martvili. V oblasti jsou kaňony dva, Martvili a Okatse. Bohužel jsme neměli čas na oba, takže jsme zvolili Martvili (ani nevím proč už). Zde se platí vstup 150 Kč/osoba a v létě zde potkáte dost turistů. Procházka je dost krátká a za návštěvu podle nás nestojí. Posunuli jsme se tedy na místo kousek proti proudu řeky, které jsme našli na internetu. Sem se chodí koupat místní, nic se zde neplatí, je tam krásně čistá a osvěžující voda. Rozhodně doporučujeme! Stačí jet proti proudu řeky a zastavit u krajnice před mostem, za svodildlama uvidíte vyšlapanou cestičku. Další zastávkou byly minerální prameny (Sulfur Spring Nokalakevi). Zde jsme byli asi jediní turisté, bylo tu dost místních, ti se koupali v řece, grilovali a užívali si letní pohodičku. Horké prameny extra zajímavé v létě nejsou, ale za návštěvu to stojí. Poté už nás čekal jen přejezd do města Batumi, kde jsme měli v plánu strávit dvě noci. Ubytovali jsme se v hotelu Mike’s Palace (necelých 1900/2 noci/3 osoby) a vyrazili jsme do nedaleké restaurace na večeři. Po jídle jsme koupili flašku vodky a vína a šli se projít po promenádě podél moře. Když nám došlo pití, vzali jsme vzali Bolt a jeli zpět na hotel. 

 

Den 5

Po náročném vstávání jsme sedli do auta a přejeli cca 20 minut za město až skoro ke hranici s Tureckem na pláž  (Khelvachauri), kde jsme si půjčili lehátka a začali s relaxací. Na kamínkové pláži bylo dost lidí, bordelu,  a kdo už navštívil nějaké pěkné pláže tak nadšený nebude. Po řádném odpočinku jsme se vrátili do města, dali si jídlo, a šli si projít město. Bulvár podél pláže určitě stojí za návštěvu, je tam pár pěkných parků, několik výškových budov. Je vidět, že se město díky penězům od turistů mění k lepšímu. Den jsme zakončili návštěvou místního festivalu, kde jsme (posilněni vínem) zapařili s místními. Nevydrželi jsme to ale dlouho, byli jsme unavení z minulého večera, tudíž jsme vzali Bolt a jeli na hotel. 

Den 6 

Tento den jsme měli naplánovaný přejezd do vesnice Mestia, kde jsme měli v plánu strávit 3 noci. Cesta z Batumi vede kolem města Zugdidi, které sousedí s Abcházií, bývalým územím Gruzie, které ale obsadilo Rusko. Dostat se do něj dá se zvláštním povolením, četl jsem, že je to dost zajímavé. Nám se to bohužel do plánu nevešlo, tudíž návštěvu Abcházie budeme muset nechat na další návštěvu Gruzie. Jedinou větší zastávkou cesty do Mestie byla přehrada Enguri, kde se platí vstup 30 Kč/osoba. Výhled je pěkný a v ceně je i promítání filmu o stavění přehrady. Cesta je Mestie je moc pěkná, tudíž jsme často zastavovali na focení. Dorazili jsme kolem 15.hodiny a ubytovali se v guesthousu Lanchvali (2000 Kč/3noci). Pokoje sice nebyly velké, ale byly čisté, a pan majitel byl moc příjemný. K dispozici je zdarma pračka. Ve vedlejší budově je krásná restaurace s terasou a příjemnými cenami. Nezaháleli jsme a vyrazili na první kratší túru k ledovci Chalaadi. Cesta na parkoviště, ze kterého se na túru vychází, trvá zhruba 15 minut a vede kolem letiště. Ano, v Mestii je letiště, také jsme byli překvapení. Cesta k parkovišti je s opatrností sjízdná i normálním autem. Cesta k ledovci není náročná, zabrala nám tam i zpátky asi tři hodiny, i s fotkami a zkoumáním ledovce. Na rozjezd určitě dobrá volba. Po návratu na ubikaci začala bouřka, kterou jsme sledovali z pohodlí terasy naší ubikace, a vychutnali si zasloužené pivo. 

Den 7

Šestý den náš čekal výlet do Ušguli, malé vesnice zhruba hodinu jízdy autem od Mestie. Ještě před výjezdem jsme koupili na místní poště SIMkarty, protože ta koupená v Tbilisi byla jen na týden. Karta koupená v Mestii byla výrazně levnější, stála 150 Kč. Cesta do Ušguli je pěkná, projíždí se krásnou horskou krajinou s typickými gruzínskými horskými vesničkami. Zajímavostí jsou zde kamenné věže, které jsou staré stovky let, a uvidíte je v každé vesnici. Do Ušguli je určitě lepší mít offroad auto, potkali jsme sice střelce s normálními auty, ale je to dost rizikové. Jezdí tam i maršutky/taxi. V Ušguli jsme měli v plánu dojít k ledovci Shkara, který je asi 7 km od Ušguli. Cestu lze zkrátit i autem. My jsme si ale chtěli užít i nějaké chození, a tak jsme šli pěšky. To se neukázalo jako úplně dobrá volba, protože po třech kilometrech začalo dost pršet. Stopnul jsem místní rodinku, která jela autem směr Ušguli, vyzvedl auto, a vrátil jsem se pro zbytek výpravy. K ledovci jsme tedy bohužel nedošli. V Ušguli jsme se podívali na věže, prošli si vesnici, dali si lehký oběd, a vyrazili zpět do Mestie. Tam nás upoutal plakát, který lákal na filmový festival, který měl začínat zrovna ten den. Dali jsme si večeři a vyrazili do místního kina. Jako první nás zarazilo, jak jsou všichni oblečení. Valná většina účastníků měla sváteční oblečení, zatímco my jsme přišli v kraťasech a pantoflích. Šli jsme do sálu, kde promítali nějaký gruzínsky film (naštěstí měl titulky). Pointu filmu jsme moc nepochopili a byli připraveni odejít zpět na ubikaci. Na nádvoří před kinem ale zrovna chystali raut, který byl zadarmo. Co je zadarmo, to se neodmítá. Spokojeně jsme se najedli. Kdyby se nás někdo ptal, byli jsme připraveni říct, že jsme filmoví kritici z ČR, a přijeli jsme na filmový festival zhodnotit místní tvorbu. Po tomto příjemném zážitku jsme se odebrali ke spánku. 

Den 8

Plán na tento den byl dojet autem k Mestia crossu, ze kterého je pěkný výhled na vesnici, a dále pokračovat pěšky na Guli pass, a cestou zpět to vzít přes Korduli Lakes. Cesta k Mestia crossu byla šílená, zapnul jsem tedy druhou řadící páku, aby se lépe jelo. Auto se ale začalo přehřívat, tudíž jsme ho museli  v půlce kopce odstavit a pokračovat pěšky. Túra na Guli pass (3000 metrů na mořem) je pěkná, nepotkáte skoro žádné lidi (turisté chodí jen ke Korduli Lakes). Korduli Lakes za moc nestojí, čekali jsme velká horská jezera, ale jsou to spíš takové rybníčky. Offroad autem se dá dojet až k nim. Pokud je pěkné počasí, uvidíte v pozadí horu Ušbu (necelých 5000 m.n.m). Toto štěstí jsme bohužel neměli. Cesta zpět byla náročná, díky nečekanému problému s autem se nám cesta prodloužila o 6 km, k autu jsme tedy dorazili lehce unavení, a po příjezdu a večeři jsme šli rovnou spát.

Den 9

Osmý den jsme měli v plánu přejezd do Kazbegi. Zvolili jsme cestu přes Ušguli a Lentekhi. Na internetu se dočtete, že je lepší tudy nejezdit, ale s terénním autem nebyl problém. V Ušguli jsme nabrali stopařku z Austrálie, která se s námi svezla do Lentekhi, a vyprávěla nám své zážitky z cest. Cestou do Kazbegi jsme se stavili u zvláštního domu na skále (Katskhi Pillar), a v městečku Chiatura. Chiatura je částečně opuštěné hornické město, kde můžete vidět staré lanovky a podívat se do opuštěných budov, které sloužily pro účely těžby. Zajímavý zážitek. Nemohli jsme se bohužel zdržet moc dlouho, protože jsme potřebovali dojet do Kazbegi. Kazbegi je horské středisko u hranic Ruskem. Je to jediné silniční spojení s Ruskem, takže počítejte se silným provozem. Také ale nabízí krásné výhledy. Do Kazbegi jsme dorazili kolem 21.hod, a ubytovali se v guesthousu Shorena & Nino (2600/3 noci). 

Den 10 

Devátý den jsme měli v plánu túru v Truso Valley. Někdo vychází už z vesnice Kvemo Okrokana, ale doporučujeme (pokud máte terénní auto) dojet až ke Cafe Truso, protože do té doby není cesta moc záživná. U Cafe Truso jsme nechali auto a vyrazili pěšky údolím. Cesta je pohodová, po rovině, cestou narazíte na minerální jezírka, částečně opuštěné vesnice, a na konci cesty dorazíte k pevnosti. U pevnosti je budka, kde sedí voják se samopalem, který hlídá hranici s dalším územím, které zabralo Rusko, s Osetií. Cestou zpět nás stopl mladý pár (Němec a Holanďanka), se kterými jsme se domluvili na společné večeři. Tam jsme řádně probrali evropskou zelenou politiku, dali si pár piv a panáků, a jeli zpět do guesthousu. 

Den 11

Standa se rozhodl dát si odpočinkový den, já a Radek jsme vyrazili na túru k ledovci Gegeti, který leží pod horou Kazbegi (5000 m.n.m). Vychází se z parkoviště od kostela Nejsvětější Trojice (asi nejznámější gruzínský kostel). Počasí nám bohužel moc nepřálo, tudíž jsme horu Kazbegi neviděli. Došli jsme k chatě AltiHut (lehce přes 3000 m.n.m). Ledovec i Kazbegi byly zahalené v mlze, takže jsme se rozhodli dále nepokračovat. Dali jsme si v chatě horkou čokoládu za lidových 130 Kč a šli zpět k autu. Vyzvedli jsme Standu a jeli se podívat do horské vesnice Juta, kde jsme chtěli podniknout lehkou procházku po okolí. Počasí bylo bohužel proti a jako náhradní program jsme zvolili výlet k hranici s Ruskem, kde je pěkný klášter Dariali. Po cestě zpátky nás zaujal plakát, který lákal na open-air festival v Kazbegi. Protože to byl poslední den strávený v Gruzii, nakoupili jsme vína a šli to omrknout. Nejdřív vystupovala nějaká místní Zagroka, což byl skvělý zážitek, a kolem 23h.od ji vystřídal místní DJ Tiesto. Řádně jsme zapařili s místními a značně omámení místním vínem jsme šli na kutě. 

Den 12

Po náročném vstávání jsme vyrazili na cestu do Jerevanu, hlavního města Arménie. Cestou jsme se stavili u rusko-gruzínského památníku přátelství, v restauraci Korbuda na skvělé Khinkali, u pevnosti Ananuri, a nakonec u přehrady Zhinvali. Dále už nás čekalo pouze hodinové zdržení na hraničním přechodu, kde jsme rovnou koupili místní SIMkarty (100 Kč) a pojištění na auto (300 Kč). Kolem 21.hod jsme dorazili do Jerevanu, kde jsme spali v Luxe apartmanu (2400 Kč/noc/6 lidí). Zde se k nám přidali tři noví účastnící, a to moje máma a dvě sestry, které přiletěly z Prahy do Jerevanu o dva dny dříve. Po rychlé večeři jsme šli hned spát, protože další den jsme měli v plánu výstup na nejvyšší horu Arménie - Agarats.

Den 13

V 6 hodin ráno budíček, rychlá snídaně, a přejezd zhruba 45 minut k jezeru Kari, odkud je vychází na Aragats. Jezero leží v nadmořské výšce 3200 metrů, je zde bývalá meteorologická stanice, a dá se tam bez problémů dojet i ne-terénním autem. Je tam také restaurace a hotel, který se ale nedá booknout předem. Agarats jsou čtyři vrcholy (nejnižší je lehce přes 3900 metrů a nejvyšší tuším přes 4100). Naším prvním cílem byl jižní vrchol (3879 m.n.m), přes který jsme chtěli dojít na západní vrchol (4007 m.n.m). Původní plán byl výstup absolvovat až za dva dny a večer předtím přespat u jezera a aklimatizovat se. Díky nepříznivé předpovědi na většinu dnů jsme museli plán změnit a výstup absolvovat bez aklimatizace. Cesta není značená, je víc možností, kudy se nahoru dostat. My jsme šli klasicky podle mapy.cz a neměli jsme problém. V Arménii je o dost jiná krajina než v Gruzii, kamenité pláně a opar, díky kterému není vidět moc daleko, dávají výšlapu na Aragats zvláštní vibe. Cesta na jižní vrchol nejdřív postupně stoupá, před vrcholem se jde do prudkého kopce po kamenech, ale není to nic extra náročného. Cestou na vrchol jsme potkali pouze jeden starší pár z Francie. Na vrcholu jsme udělali pár fotek a přemýšleli, jestli pokračovat na další vrchol. Počasí se však ale začalo rychle měnit. Abyste zdolali i západní vrchol, musíte sestoupat cca 200 výškových metrů dost strmou cestičkou do sedla, odkud pak musíte cestičkou podobné kvality vystoupat na vrchol. Kvůli špatné předpovědi a nevalné kvalitě naší obuvi (2 členové výpravy měli jen tenisky) jsme se rozhodli jít zpátky k autu. Od jezera Kari nás čekal ještě tříhodinový přejezd k jezeru Sevan, kde jsme plánovali strávit dvě noci. Ubytovali jsme se v Guesthousu Arevik (2800/2 noci/6 lidí). Na Bookingu bylo napsané, že je v ubytování možné využít krytý bazén, tak jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat. Cestou k jezeru Sevan začalo pršet, a tak se rozhodnutí nejít na druhý vrchol ukázalo jako správné. Po příjezdu do guesthousu nás přivítal milý starší pár, který bydlel v přízemí domu. Apartmán byl čistý, prostorný, a po krátké večeři jsme se odebrali ke spánku. 

Den 14

Po probuzení jsem se šel zeptat pana majitele, kde je možné v okolí vyměnit dolary za arménské AMD. Pán mě vzal na prohlídku okolí domu. Na zahradě stál starý autobus. Do něj jsme vešli, a ukázalo se, že bazén je uvnitř autobusu. Takovou vychytávku jsem nikdy neviděl a běžel jsem tedy rychle oznámit tuto zprávu zbytku výpravy. Ještě před tím mi bylo panem majitelem řečeno, ať všichni dorazíme na spodní terasu na snídani. Pán bohužel neuměl anglicky, a protože my neumíme rusky, probíhala naše komunikace stylem ruce-nohy, nebo přes Google překladač. Šli jsme tedy dolů na snídani, a už na první pohled mi bylo jasné, že tady bude problém. Na stole stály kávy, nějaké závitky a zákusky, ale také třílitrová láhev od vodky a láhev vína. Pán začal okamžitě nalévat domácí pálenku a víno. Po dvou panácích a sklenice vína jsem musel další odmítnout, čekali nás totiž celodenní program, a někdo (já) to musel odřídit. Radek se Standou ovšem takový problém neměli, a tak se s panem majitelem řádně opili. Po „snídani“ jsme si dali krátký odpočinek v bazénu a vyrazili objevovat krásy jezera Sevan. První zastávkou byl klášter Hayravank, který leží přímo u jezera. Klášter je pěkný, byli jsme u něj skoro sami. Po krátkém focení jsme pokračovali dál ke klášteru Sevanavank. Tento klášter patří k nejznámějším v Arménii, tudíž tu turistů potkáte více. Dá se dojít na vyhlídku kousek nad klášterem, ze které je hezký výhled na klášter a jezero. Do klášterů se neplatí vstupné. Nedaleko se nechází Sevan Wiiters’ house, což je zajímavá stavba brulatistického stylu. Po krátkém průzkumu a focení jsme se přesunuli do města Sevan, kde jsme se najedli, a přemýšleli, kam se dál podívat. Volba padla na jezero Parz, které leží v národním parku Dilidžan, „arménském Švýcarsku“. Cestou je možné udělat zastávku u „Soviet viewing platform“. Krajina se cestou k jezeru začala výrazně měnit, na scéně se objevily husté listnaté lesy. Jezero samo o sobě moc hezké není, srovnal bych ho s malým, špinavým Černým/Čertovým jezerem na Šumavě. Navíc je nutné zaplatit parkovné. Dlouho jsme se nezdrželi a vyrazili zpět směrem k ubytování. Měli jsme v plánu se vykoupat v jezeře, ale počasí bylo opět proti. U silnice nás zaujal stánek, kde se prodávaly čerstvé ryby. Vzpomněli jsme si, jak pán z guesthousu říkal, ať koupíme rybu, že nám jipomůže udělat. Koupili jsme tedy kilového pstruha a jeli dál. Kousek před cílovou destinací nás zaujal velký opuštěný hotel na břehu jezera. Rozhodli jsme se pro krátký průzkum, který nám ale pokazil pracovník ostrahy, který přijel, hned jak jsme se přiblížili k objektu. Vyslechli jsme si pár nadávek v ruštině a prchali pryč. Po příjezdu na ubikaci jsme za pomoci pana majitele uvařili rybu, najedli jsme se, a šli si dát večerní chill do autobusu. Dostali jsme láhev pálenky a láhev vína, ty jsme v autobusu cvakli, a šli jsme spát. 

Den 15

Předposlední den našeho arménského dobrodružství jsme začali cestou ke klášteru Chor Virap, který leží na hranicích Arménie a Turecka, a je z něj vidět bájná hora Ararat. My jsme bohužel štěstí neměli a vrchol Araratu byl (klasicky) v mlze. Dále nás čekal přesun do Jerevanu, hlavního města Arménie. Zde jsme si dali rychlý oběd a šli jsme na průzkum města. Okruh městem jsme dělali, stejně jako v Tbilisi, podle našeho skvělého průvodce. Centrum města je pěkné, nám se obzvlášť líbila vyhlídka na město, kam se dá buď dojít pěšky, nebo jen eskalátorem. Po prohlídce všech zajímavostí jsme se rozloučili s částí výpravy (jeli na letiště a letěli zpět do ČR), a šli se ubytovat. Spali jsme v ubytování Lily’s Apartment (1000 Kč/3 osoby/noc). Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do večerního víru města. Plán byl koupit nějaké vína, sednout si do parku, a užít si poslední večer v Arménii. Cestou nás zaujalo velké množství policistů ve městě. Netrvalo dlouho a narazili jsme na velkou demonstraci. Ptali jsme se kolemjdoucích, co se děje, a prý to byla demonstrace proti současné arménské vládě. Chvíli jsme sledovali demonstraci a pokračovali dále do města. Došli jsme na náměstí, kde probíhal velký koncert. Vystupoval zde Super Sako, takový místní Rytmus. Poslouchali jsme tedy místní rap, popíjeli víno, a užívali si sílu okamžiku. Doufali jsme, že po skončení koncertu bude nějaká afterparty, ale bohužel. Vyrazili jsme směrem na ubytování. Když jsme došli k ubytování, Radek řekl, že by ještě někam zašel. Standa šel spát a já jsem se bohužel nechal zlákat na pokračování do města. Další detaily tohoto večera nejsou veřejně publikovatelné. 

Den 16

Tento den se nic extra zajímavého nestalo, kolem 10.hod jsme vstali s šílenou bolestí hlavy, a vyrazili směr Tbilisi. Po bezproblémovém průjezdu hranicí jsme dojeli do Tbilisi, kde jsme dali rychlou svačinu v McDonald’s a poté se přesunuli na letiště, kde jsme vrátili auto. Čekal nás let z Tbilisi do Baku, který trval zhruba hodinu a absolvovali jsme ho se společností Buta. V ceně letenky byla nápoj a bageta, což nás mile překvapilo. Do Baku jsme dorazili kolem 22.hod, a první nepříjemnou zprávou bylo, když jsem hned po příletu dostal zprávu, že náš objednaný byt na 4 noci byl zatopený a musíme rezervace zrušit. Museli jsme tedy zvolit náhradní ubytování (Sea View Couple apartment at Boulvard, poblíž Nizami street), za které jsme platili 3600 Kč (4 noci/3 osoby). Po příletu jsme čekali půl hodiny na týpka z autopůjčovny, který nám měl přivézt auto. To jsme měli půjčené z půjčovny Automile a vyšlo nás na 2400 Kč na dva dny. Půjčili jsme si zánovní Kiu Rio. Po převzetí auta jsme vyrazili na ubytko, které bylo půl hodiny cesty od letiště, a čekal na nás obrovský byt se třemi balkóny a výhledem na Kaspické moře. 

Den 17

Na první celý den v Ázerbájdžánu jsme měli v plánu celodenní výlet do horské vesnice Xinaliq, která je z Baku pěkně daleko (4-5 hodin jedna cesta). Cestou jsme se stavili na prohlídku města Quba, kde je pěkné centrum, a dali jsme si oběd. Z Quby jsme pokračovali dál směr Xinaliq. Cesta je s opatrností sjízdná i normálním autem, a opravdu stojí za to. Krásná krajina, vysoké hory, malé horské vesničky. Mít víc času, určitě bychom v oblasti absolvovali nějakou túru. Po krátké prohlídce vesnice Xinaliq (kde nic moc není), jsme vyrazili zpátky do Baku. Díky šílené dopravě v Baku jsme dorazili na apartmán až kolem 22.hod a šli rovnou spát. 

Den 18

Po rychlé snídani jsme vyrazili směr bahenní sopky, což byl hlavní cíl dne. K sopkám se dá dostat více způsoby. Buď si můžete vzít taxi z Gobustanu, nebo jet stejnou cestu vlastním vozem. My jsme jeli vlastním vozem z vesnice Elet (na mapy.cz jsou tam obrácená e), která leží kousek pod Gobustanem směrem na jih. Cesta se dá s odřenýma ušima projet i ne-terénním autem, a z hlavní silnice jsme tam jeli zhruba 20 minut. Na místě je několik vulkánů, ze kterých vyvěrá bahno. Je tam i několik jezírek, ve kterých se odvážlivci můžou vykoupat. Nám přišly bahenní sopky jako pěkný zážitek, nikdy jsme nic takového neviděli. Cestou zpátky do Baku jsme se stavili odpočinout si na pláži (Shikh Beach). Vstup byl zdarma, voda byla čistá. Po řádné relaxaci jsme jeli zpět do Baku. Chtěli jsme vidět pořádnou ropnou plošinu, ale to se nám bohužel nepoštěstilo. Po návratu do města jsme tedy vrátili půjčené auto a vrátili se Boltem na apartmán. Po krátkém odpočinku jsme nakoupili vína, nechali se dovézt na konec promenády a šli pěšky směr ubytko. Promenáda je krásná, vede celou dobu podél moře, narazíte na parky, jsou tam dokonce i „Benátky“, což jsou malé kanály, kolem kterých můžete chodit. Nad vámi se tyčí 3 nasvícené věže, které mají tvar plamenů (Flame Towers), které jsou nasvícené různými animacemi. Ropné peníze jsou cítit ve vzduchu. Velký kontrast oproti chudému venkovu, kde jsme byli předešlý den. Doporučujeme nepít alkohol na veřejných místech, za námi přišli do parku policajti, tak jsme řekli, že už to tam bylo. Nechali nás být, ale je lepší to neriskovat. Po projití velká části promenády jsme jeli zpět na ubytko.

Den 19

Čekal nás poslední celý den v Baku, který jsme se rozhodli využít k prohlídce centra města. Tu jsme šli klasicky podle průvodce. Vypíchnul bych vyhlídku s parkem u Flame Towers, kam se dá dojet lanovkou. My jsme jeli Boltem a výrazně jsme ušetřili. Vstupy do památek v historickém centru jsou dost vysoké, my zase takoví milovníci památek nejsme, tudíž jsme dovnitř nešli. Navštívili jsme ale muzeum koberců, které leží na promenádě u moře. Tady se platí vstup cca 35 Kč/osoba (sleva pro studenty). Pokud nejste milovníci koberců, muzeum vás nenadchne. My jsme se tam šli spíš ochladit, protože venku bylo 35 stupňů. Po skončení prohlídky centra města jsme jeli zpátky na ubytko, dali krátký odpočinek, a jeli zpět na promenádu projít zbylou část, kterou jsme předchozí den nestihli. Poslední večer v Baku utekl jako voda, vrátili jsme se zpět na apartmán, sbalili si věci, a šli spát. 

Den 20

Ráno jsme vzali Bolt na letiště. Potřebovali jsme nějak vyřešit problém s letenkami. Standa totiž nějakým nedopatřením při kupování letenek koupil letenky bez zavazadla. Tudíž jsme měli dvě možnosti. Buď každý doplatíme 30 euro, nebo zkusíme tzv. „Káčkovinu“, a zkusíme projít s batohy bez placení. Let Baku-Istanbul jsme měli totiž absolvovat opět se společností Buta. Při minulém letu jsme při check-inu dostali pásky na batoh, které jsme si tam nechali. Šli jsme tedy na check-in bez batohů. Týpek za přepážkou na nás sice koukal trochu divně, ale nakonec nám naše šmelina vyšla a každý jsme ušetřili 30 euro. Po čtyřech hodinách jsme dorazili do Instanbulu (na to starší letiště), odkud jsme vzali bus do centra (Taksim). Ten jede hodinu a stojí 80 Kč. Lístek se platí v keshi v busu. Šli jsme se ubytovat (Ore Pera Suites), malý hotýlek kousek od centra. Platili jsme 2600 (2 osoby/4 noci) - Radek nás totiž druhý den opustil, musel do ČR dřív kvůli státnicím.  První noc spal u nás v pokoji na zemi. Před odletem chtěl alespoň něco vidět, tudíž jsme si střihli večerní prohlídku hlavních pamětihodností (mešity).

 

Den 21, 22, 23, 24

Náš pobyt v Istanbulu nebudu podrobně rozepisovat, po náročném itineráři z předchozích zemí jsme si řekli, že si náš pobyt v největším tureckém městě užijeme v klidu, tudíž jsme neměli žádný plán, a většinu času jsme se jen tak toulali městem. Navštívili jsme většinu turistických atrakcí (mešity, markety, asijská část, parky), spoustu Starbucksů, kebabáren a čajoven. Doprava po městě - hustá síť MHD, v trafice si koupíte kartičku, na kterou se pak dobijí peníze (jde cash i kartou, na každé zastávce). Co bych z Istanbulu vypíchnul, je možnost jezdit na MHD kartičku trajekty, kterými můžete objet ostrovy u města a vykoupat se tam. Pár takových cest jsme absolvovali, a při západu slunce je to super zážitek. Dovnitř památek jsme díky vysokým cenám na vstup (vyšší stovky Kč/osobu) kromě jedné výjimky nechodili. Tou výjimkou byl sultánův palác Dolmabahce, který je obklopen krásnými zahradami. Do tohoto paláce platí sleva pro studenty (ze 700 Kč na 100 Kč), kterou jsme nemohli odmítnout. Pokud máte rádi tento typ zážitku, stojí za to tam jít, i když já bych za to 700 Kč nedal. Jinak Istanbul je typické arabské město, chaos, bordel, spousta lidí. Rozhodně zajímavé vidět! Ceny za jídlo (kebab atd.) jsou o něco levnější než u nás, MHD je levnější, Starbucks je levnější, vodní dýmka cca 200 Kč. Z Istanbulu jsme letěli do Prahy se společností Pegasus (opět ze staršího letiště).

Shrnutí: 

Doprava:

• Letenky: celkem 11 000 Kč (lety Praha-Mnichov-Tbilisi, Tbilisi-Baku, Baku-Istanbul, Istanbul-Praha)
• Auto: 
• Gruzie: Skvělá půjčovna: https://tbilisocarrental.ge -> super přístup, online podpora na whatsappu, rozhodně doporučujeme! Pro cestování po Gruzii je 4x4 auto velkou výhodou, autem se dostanete všude, potkali jsme 8 Maďarů v Lexusu, kteří jeli autem na horu, která měla 3000 metrů nad mořem :D Řidiči v Gruzii jsou šílení a dle mého překonávají i šílené řidiče na Balkáně. Počítejte s riskantním předjížděním zprava i zleva, na jednoproudové silnici jezděte kousek od kraje, protože často potkáte auta, která předjíždí prostředkem silnice. Parkování je možné všude, kromě centra Tbilisi jsme nikde nic neplatili. Policajtů potkáte hodně, ale nevšimli jsme si, že by někdy někoho stavěli. Často také narazíte na civilní auta s různými typy blikajících světýlek. V Gruzii můžete řídit s 0,8 promile, podle toho to tam taky vypadá. Silnice nejsou v zas tak hrozném stavu, dálnice vede jen kousek z Tbilisi směrem na Batumi, jinak jsou tam ekvivalenty našich okresek. Pozor dávejte na silnici vedoucí do Kazbegi, je tam velký provoz, spousta kamionů směřujících do Ruska a z Ruska. Je nutné počítat s delším časem, než ukazuje navigace. Ve větších městech je vhodné použít Bolt, který je super levný. Na hustý provoz jsme narazili akorát v Tbilisi a Batumi. 
• Arménie: Řidiči jsou méně agresivní než v Gruzii, parkování jsme platili akorát v centru Jerevanu. Je zde nulová tolerance alkoholu a policajtů potkáte hodně (často zastavují auta, nám se to naštěstí vyhnulo, i když jsme jeli v autě v šesti) :D. Silnice jsou v celkem dobrém stavu, SUV zde není nutné. Provoz v Jerevanu byl šílený. V Jerevanu jsme používali taxi-appku GG, která je super levná. Nejlepší je jezdit podle Waze, v Arménii jsou totiž všude radary, takže na to bacha.
• Ázerbajdžán: Půjčovna: Automile, cena podobná evropským půjčovnám, auto bylo v pořádku, ale přistavili nám ho s 0 km dojezdem. Bolt je zde super levný, pokud neplánujete delší cesty, zvažte, jestli nejezdit jenom Boltem. Ušetříte si nervy při řízení a cenově to vychází podobně. Provoz v Baku je šílený, přirovnal bych ho k centru Londýna, 4 km přes centrum (v 9 večer!) jsme jeli hodinu. Mimo město je to v pohodě. Pozor si dejte na zkorumpované policajty, kteří nás zastavili dvakrát. V jednom případě nám chtěli dát pokutu za rychlou jízdu, ale jen to zkoušeli, takže jsem jim nic nedal. Ve městě i mimo město jsou často radary. Silnice jsou v ucházejícím stavu.

Ceny

• Gruzie: Restaurace vyjdou cenově podobně jako u nás (ve městech o něco méně, v horských oblastech podobně/více). Benzín stál kolem 25 Kč. Kartou lze platit na dost místech. My jsme měli hotovost, nebo jsme platili Revolutem. Potraviny jsou dražší než u nás. SIMkarta je levná, pokud ji koupíte na poště.
• Arménie: Ceny v restauracích podobné, benzín kolem 30 Kč, potraviny dražší. Ve městech lze platit kartou bez problémů, SIMkarty jsou levné. 
• Ázerbajdžán: Ceny v restauracích podobné, benzín 12 Kč, potraviny dražší. SIMkarta 180 Kč (1 GB).
• Ubytování: Většinou jsme se vešli do 300 Kč/osoba/noc ve všech zemích za pěkná ubytka. Máme ale věrnostní program na Bookingu, takže je možné, že někde jsme měli slevu. 
• Celkem vyšla cesta na necelých 40 000 Kč za osobu, a to jsme nijak nešetřili

Kuchyně 

• Ve všech zemích podobná, založená hodně na mase. V Gruzii jsme si zamilovali Khinkali (plněné knedlíčky). Dobré byly také Chacapuri (sýrová pizza). Kuchyně je dost těžká, takže jsme se to snažili prokládat zeleninovými saláty. V Ázerbájdžánu narazíte na kebaby, shawarmy, místní specialita je Plov (rýže s masem na více způsobů). V Arménii je to podobné, tam jsme si dávali hlavně grilované maso (jehněčí).

Obecná doporučení

• V Gruzii počítejte s ne moc dobrým servisem v restauracích
• Do Ázerbájdžánu potřebujete vízum (pokud jste někdy byli v Náhorním Karabachu, tak ho nedostanete), které stojí 500 Kč a vyřídíte ho online 
• Měli jsme problém sehnat snídani v dřívějších hodinách, hlavně v Gruzii v horských oblastech, je dobré s tím předem počítat
• Ve většině restauracích ve všech třech zemích se přičítá k ceně jídla 10% za servis

 

Cesta byla nadmíru podařená, ve všech zemích se nám líbilo. Příjemné ceny, milí lidé a nádherná příroda. Koho zajímá historie a geopolitika také nebude zklamaný. Gruzii jsme si zamilovali. Určitě se tam chceme brzy vrátit a navštívit NP Tusheti, Shatili a Abcházii.