Vanem cestou necestou kolem alpských vrcholů
Tři týdny, osm zemí , my dva a jedna svatební cesta.
Cestopis z roku 2021 napsala Kejtlin
Bylo by pro nás velmi netypické trávit svatební cestu odpočinkem někde u moře navíc v all inclusive hotelu. Naše horské dušičky toužily po zcela odlišném zážitku. Norsko nám své brány zavřelo kvůli probíhající celosvětové pandemii téměř před nosem a tak jsme museli přijít s náhradním plánem. Zrodil se nápad objet Alpy vanem!
Rakousko Po celodenním balení a přípravě se večer vydáváme na cestu směr Rakousko, kde nás čeká první zastávka. Balení nás zmohlo natolik, že to vzdáváme už za hranicemi a jdeme si zdřímnout. Vestavba je pohodlná a ani se svítáním se víčka nechtějí rozevřít. Cesta však nepočká a provoz se neptá! Kupujeme první kafe a míříme do Vysokých Taur. K našemu překvapení v celé zemi prší. Brzy dokonce zjišťujeme, že je cesta kvůli povodním uzavřena. Kouknu na zprávy a nestačím se divit titulkům ,,Rakousko bojuje se záplavami". Nenecháváme se odradit, měníme směr a vydáváme se do ověřené lokality Pitzallu v Ötztalských Alpách. Loňskou dovolenou jsme trávili ve vedlejším údolí a místo nás uchvátilo. Už jen samotný příjezd je zážitkem. Čtyřicet kilometrů dlouhé údolí lemované desítky vodopádů. Nachází se zde nejvýše položený rakouský lyžařský areál, ale letní návštěvou rozhodně nic neztratíte. Dojíždíme na úplný konec a ke spaní si vybíráme prázdné parkoviště. Mimochodem stále prší! Druhý den však není po dešti ani stopy a my se vydáváme prozkoumat okolí pod jasným azurovým nebem.
Pitztalské údolí
Pitztalské údolí
První výškové metry věnujeme poznávání okolí zmiňovaného ledovce přičemž balancujeme na hranici tří tisíc metrů nad mořem. Sněhové ochlazení na přímém sluníčku vítáme stejně jako dechberoucí výhledy. V Rakousku jsme zvyklí na to, že máme hory sami pro sebe. Rozlehlé prostory málokdy zaplní davy a my tak potkáváme turisty jen velmi střízlivě. Večer se s našim bejvákem přesouváme doslovně o pár metrů dál, když v tom nám na dveře bouchá německý postarší důchodce. Na parkovišti příslušící lyžařskému areálu, umíte si představit tu velikost, chce mít více soukromí a my se máme přesunout. Jelikož jsme tam celkově dva auta, pousmějeme se a raději zalehneme načerpat síly na další den. Ráno v nohou cítíme předešlý strmý kopec a rozhodneme se pro něco snazšího. Volba padla na Rifflsee, horské jezero, které máme doslova nad hlavou. Cestou nás zastavují naučné tabule o klimatických změnách a záznamech o tání zdejších ledovců. Nahoře zkoušíme první štrúdl s vanilkovým krémem, jak je našim zvykem. Místo nás naplňuje klidem, ale i přesto cítíme, že nastal čas posunout se dál..
Rifflsee
Švýcarsko Návštěva této krajiny byl jeden z našich malých snů. Pobyt zahajujeme v bezcelní vesničce Samnaun a pro změnu se uchylujeme do kempu Alpine Camping Samnaun. Po třech nocích se nám zachtělo teplé sprchy a jako bonus jsme dostali lístky na lanovku. Kemp se nachází v obklopení mohutných vrcholů razící sytě zelenou barvou. Hned ráno využíváme dvoupatrovou kyvadlovou lanovku, která byla na světe první svého druhu. Ta nás vyveze do lyžařského střediska Silvretta Arena (cca 2 400 m.n.m) odkud pokračujeme na vrchol Grubelekopf (2 894 m.n.m) s ikonickým křížem. Cestou zpět vybíráme jiný chodníček a výlet uzavíráme okruhem u lanovky. V kempu doplňujeme vodu a levný benzín. Před odjezdem jsme nezapomněli nakoupit také zlevněný alkohol, za který nás stejně zkasírovali, protože jsme vyváželi více než bylo povoleno. Sakriš! :-)
Samnaun
Silvretta Arena
Grubelekopf
Zažíváme nevšední pocit svobody. Cesta před námi je otevřená a my můžeme jet kamkoliv chceme. Takže kam dál? Navigace nás sebevědomě dovedla ke vlaku přepravující auta. Zaskočeni neznámou situací otáčíme auto těsně před kolejemi a tuto možnost v GPS nadobro zamítáme. A udělali jsme dobře. Pravděpodobně bychom se neocitli v Julierpass (2284 m.n.m), kde průjezd autem je zážitkem sám o sobě a stěží bychom přespali v Oberalppass (2044 m.n.n), kdybychom tím vlakem jeli! Pravdou je, že když jsem na mapě viděla i do třetice klikaté silnice, otráveně jsem převracela oči. Přece jenom ty starší auta u mě nemají moc velkou důvěru. Bulík, jak našemu vanu přezdíváme, se nenechal zostudit a znovu nás vyvezl do dvou tisíc. I když si myslíte, že už nemůže přijít nic lepšího, tahle země Vás vždy překvapí. Sustenpass (2224 m.n.m) je toho jasným důkazem. Mezery mezi horskými sedly vyplňují malé dřevěné vesničky o pár domcích přičemž každá má vlastní kostel. Je to podívaná za všechny peníze.
V dálce se zrcadlí hladina Brienzersee, na břehu si vychutnáme čerstvé croissanty s mlékem z coopu a poté už projíždíme městem Interlaken. Jak kilometry ubíhají, mohutné horské útvary se přibližují a zastiňují výhled před námi. Přistavujeme na okraji vozovky a vysedáme z auta. Jsme v oblasti, kde hory téměř dosahují čtyř tisíc metrů nad mořem, před námi se rozpíná proslulý horolezecký Eiger a my tam stojíme naprosto zbaveni slov. A opravdu nekecám, když tvrdím, jak silný moment to byl. Původně jsme se tomu místu chtěli vyhnout kvůli časové náročnosti, ale už teď víme, že tu dobu strávenou v autě nám Grindelwald několikanásobně vrátí. Už jen najít místo na spaní. Představa byla zůstat někde na divoko, ale po hodinovém hledání spotu to vzdáváme a bereme camp Eigernordwand za řekou. Hold jsme ve vysoce navštěvované lokalitě a nocování v autech tady moc nepodporují. Druhý den se vydáváme na okruh pod ledovcovými štíty. Kontrast bílé a pestře zelené barvy je unikátní. Dojem jen lehce kazí atrakce a davy lidí, co se nahoru vezou lanovkou. Zajímavostí je nejvýše položená železniční stanice v Evropě, která se zde nachází ve výšce 3 454 m.n.m. Chvíli o ní uvažujeme, ale rozhodujeme se pokračovat dál a do kempu se vracíme po příjemných 20 km. Celkově jsme zůstali dvě noci, užili jsme si výlety i město a už zase startujeme motor..
Následující místo je stejně populární ne-li známější než to předchozí. Už několik let jsem chtěla na vlastní oči vidět ikonu z čokolády Toblerone a konečně jsem dostala příležitost. Matterhorn se nám zpočátku schovával v mracích. Do kempu Alphubel ve vesnici Tasch jsme odložili Bulíka a do Zermattu se vydali vlakem. Jinak to ani nejde, auta zde nemají povolený vjezd. Při zdejších cenách vlakové dopravy, jsme se občas raději i prošli. Zermatt je nádherné podhorské městečko, ale hezčí je to nahoře. A tak jsme znovu šlapali do kopců a vymýšleli nejrůznější trasy kolem. V mezičase jsme pak sledovali vývoj počasí. To už nebylo natolik přívětivé a během dne vždy trochu poprchávalo. Kdy se nám asi ukáže? Okno jsme našli třetí den hned brzy ráno. Neváhali jsme si přivstat, rozlít uvnitř auta hrnec s vodou na vajíčka a vyrazit! Koupili jsme si lístek a zubačkou jsme se vyvezli do Gornegratu (3 100 m.n.m). A jak bylo předpovězeno, v celé své kráse se nám Matterhorn ukázal, tedy alespoň na 15 minut času. Vyplatilo se. Nádherné výhledy patřily jen nám a partě kozorohů.
Francie Nemohli jsme si odpustit zastávku v Chamonix a pozdravit tak nejvyšší evropský vrchol. Počasí kochačkám nakloněno bohužel nebylo a v nohách už šly razantně cítit předchozí kilometry. Rozhodli jsme se tedy pro odpočinkové dny s nenáročnými výlety. Nejdříve ze všeho jsme se však pustili do poznávání místní gastronomie. Mňam! At' už to byly proslulé francouzské palačinky, zmrzlina, hamburgery či kus salámku a sýrů z místního obchůdku, stálo to za to! Naši zvědavost přilákal údolní ledovec Mer de Glace. Nebyli jsme však sami, kdo měl tento nápad. Pokud se chcete vyhnout davům, nechoďte sem. Oproti jiným jsme si cestu k němu pěkně vyšlapali po svých a užívali si prázdné lesní stezky. Dříve navštěvované chaty tady teď zejí prázdnotou a majitelé smutní. To vše z důvodu výstavby lanovek. Po této zkušenosti nepromyšleně sedáme do auta a odjíždíme na jih za teplem.
Mer de Glace
Buvette de Cailett
Od moře nás dělí kus cesty. Noc přečkáváme v Col de I'lseran (2770 m) aneb nejvyšší položené horské sedlo v Alpách aneb sprcha jen pro otužilé. Teplota radikálně klesla a do toho se také přidal déšť. Náladu nám zlepšuje ranní káva a čerstvý croissant. Úplná francouzská pohoda. Nezdržujeme se a pokračujeme v cestě. Ono by to bylo i rychlejší, ale my to musíme vždy hezky objet, abychom toho viděli co nejvíc a už se ocitáme v Parc national de Mercantour. Nečekali jsme, že se příroda může takhle rychle proměnit a žasneme nad zcela odlišným koutem Alp. Tady bychom se někdy rádi vrátili. Každých 5 minut zastavujeme a fotíme. Se západem slunce přijíždíme do přelidněného Nice. Francouzské pobřeží není místo pro nás. Bulíkem trochu zmateni řízneme nejslavnější zatáčku F1 v Monaku a hledáme místo k ulehnutí. V Itálii se projevilo naše neplánování a do toho podivné zvuky auta. V noci zcela unaveni odstavujeme auto v zatáčce neznámo kde a chceme se trochu prospat. To je dost obtížné, když kolem Vás každých pět minut něco projíždí. O pár hodin už stojíme na pláži a koukáme na východ slunce. Na chvíli se v nás objevil plamínek nadšení, který v mžiku uhasl. Ocitli jsme se kousek od Janova a lokalita nám nepřišla natolik lákává abychom se zde zdržovali. Objeli jsme pár kempů a zažíváme pocit zoufalství. Téměř tři dny na cestách bez pořádné sprchy, jídla a s rachotícím autem nemáme žádné výhledy. Po první manželské hádce se zrodil geniální nápad vyrazit na naše milované Lago di Garda. Na benzínce dáváme pořádné kafe, italskou snídani a míříme za jistotou.
Col de I'lseran
Parc national de Mercantour
Francouzská snídaně :-)
Vše se k lepšímu obrací. Pro další dny bereme kemp s bazénem a oddáváme se naprostému chillu. Nechybí ani gastronomické okénko a procházky kolem pobřeží. Dokonce se nám podařilo i opravit auto a vyprat oblečení. Nicméně dlouho jsme už neseděli v autě, takže asi víte kam tím mířím. Doplňujeme zásoby vody a rozhodujeme se pro chorvatskou Istrii. Jelikož se příběh psal v době covidové, vytrpěli jsme si nějakou tu hodinku čekání na slovinsko-chorvatské hranici. Téměř bez přemýšlení jsme zaparkovali v nám známém Umagu. Jsou však prázdniny a místní pláže obklopují turisté z hotelových rezortů. Nějak se s tím nemůžu smířit a chci v cestě pokračovat. Teprve více na jihu ostrova se odkrývá ta pravá nádhera. Istrie to je odraz historie, dobrého jídla a krásných přírodních pláží. Ráno už procházíme antickou Pulu. Nečekala bych, že zrovna tady natrefím na jednu z největších dochovaných římských arén na světě.
Užíváme si přírodní scenérie na druhé straně poloostrova , kde chodí hlavně místní. Tam, kde se ještě nezačaly stavět hotely a turistický ruch tady nemá zatím takový dopad. Spíme na vyvýšeném útesu a od vody nás dělí pár metrů. Ráno zjišťujeme, že si naši a sousedovu SPZ fotí nějaký pán, asi trochu průser, pomyslíme si. Snažíme se mu domluvit, ale jazyková bariéra nám to nedovolí. Myslím, že to nějak pochopil a vlastně se nic hrozného nestalo. Raději se však balíme a měníme lokál.
Čas se krátí, ale od návratu domů nás dělí poslední plánovaná zastávka v Triglavském národním parku ve Slovinsku. Bereme kemp u Bohinjského jezera, jelikož na divoko je to tady prostě zakázané a my to respektujeme. Navíc tady mají dobré pivo a domácí pizzu! Počasí je takové pochmurné, občas poprchává, ale to nám nebrání okusit alespoň část tohoto krásného parku. Tak průzračnou zelenou vodu vidím opravdu poprvé. Jedním slovem, je to tady kouzelné. Kousek od kempu je vodopád Savica, kde si za vstup účtují nějaké to euro - k našemu překvapení to za ten vstup nestojí, známe mnohem hezčí místa a zadarmo. Navíc je to tady extrémně přelidněné. Zbytek pobytu si tak trajdáme, manžel mezitím stihnul i Triglav, zatímco já polovinu jeho trasy.
Jak se ti cestopis líbil?
Kejtlin procestovala 16 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidala před 1 rokem a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Děkuji za cestopis po místech mně známých i neznámých. Matterhorn se na našem wish listu také nachází, proto jsem si s chutí přečetla, musím pochválit fotky, fakt nádhera 🤩 Ikdyž ono z takové přírody snad ani nejde udělat špatná fotka, že? 😉
Nahral sa Vám celý text? Cestopis mi príde neukonečný.