Vánoce v Istanbulu

Nápad na Vánoce mimo ČR vznikl v době, kdy ségra odjela na zimní semestr na Erasmus do Istanbulu. A protože ona neplánovala přiletět zpátky dřív jak po zkouškovém období, rozhodli jsme se, že my naopak přiletíme za ní a oslavíme si tak Štědrý den všichni společně v Turecku. A jak se nakonec ukázalo, prožít Vánoce v teple (oproti ČR) může být fajn.

Jedinou nevýhodou je zvýšení cen letenek právě v tomto období a tak se nakonec se jako nejvýhodnější a nejzajímavější varianta ukázalo letět 22. 12. s AirSerbia do Istanbulu (s přestupem v Bělehradě) a s Turkish Airlines 27. 12. zpět. S odbavenými zavazadly to celé přišlo na 6160 Kč. Navíc jsem přestup v Bělehradě naplánoval se sedmihodinovou pauzou, abychom mohli aspoň krátce po cestě prozkoumat i toto město.

1. den - pátek (22. 12. 2023) - Odlet z Vídně; Bělehrad; přílet do Istanbulu

Ve Vídni panovalo v pátek chladné, ale slunečné počasí a bylo to tak poprvé, co jsem z Vídně odlétal, aniž by bylo celé okolí pokryto mraky a já si mohl užít výhled na město a okolí. Předtím jsme ještě stihli dobrou snídani ve Vienna Lounge a pak už hurá ke gatu. Let do Bělehradu (Embraerem 190) vzlétl oproti původnímu plánu v 9:50 s asi 20 minutovým zpožděním, ale na letiště Nikoly Tesly jsme dosedali za zhruba hodinu ve vzduchu už víceméně na čas. Škoda jen, že se po cestě zatáhlo.

Klasická snídaně ve Vienna Lounge

Embraer 190

Neziderské jezero

Občerstvení v letadle

Náš letoun na letišti v Bělehradě

Původně jsem měl v plánu dopravit se do centra linkovým autobusem č. 72, ale neochotný řidič nám sdělil, že jediný způsob, jak zaplatit za lístek bylo pomocí SMS. to se mi zdálo divné, četl jsem, že by to mělo jít i přímo u něj, ale nevypadal, že by byl o tomto ochoten diskutovat. V bankomatu na letišti jsem aspoň vybral 1000 dinárů, ovšem většina z nich, přesněji 800, okamžitě padlo za dopravu do města nakonec linkou A1 express (400 RSD/os.). Alespoň jsme za tu cenu byli v centru rychle, když už nic. Autobus nás vysadil kousek od náměstí Trg Slavija a my se pěšky vydali do parku Tašmajdan a tamnímu Chrámu sv. Marka. Ten je sice jen asi 85 let starý, ale postavený v novobyzantském slohu a zvenku působí příjemným dojmem.

Chrám sv. Marka

Interiér kostela

Socha patriarcha Pavla

Od kostela jsme se vydali po ulici Trg Nikole Pašiča směrem do centra. Po cestě bylo možné vidět budovu Velvyslanectví ČR s vyvěšenou černou vlajkou (bylo to den po střelbě na FF UK), srbský parlament i sídlo prezidenta a nebo také Srbské národní muzeum. Jedním z mých cílů bylo navštívit místní vánoční trhy, které se každoročně konají zejména na ulici Kněza Michaila, ovšem už jen kvůli lidem v Bělehradě doufám, že to, co jsme viděli, byl trhů teprve začátek a že snad stánků před jejich pozdními pravoslavnými Vánocemi přibylo. Těch pár, rozesetých nahodile po celé dlouhé ulici, a s trochu větší koncentrací až na jejím konci před nákupním centrem, teda byla velká bída. Nehledě na to, že sortiment sestával z Vánočních lízátek a dalších (spíše amerických) cukrovinek, pár stánků nabízelo klasické turistické šmuky a občas mezi nimi byl prodejce s vánočními ozdobami nebo jakýmisi panenkami. No kam se toto hrabe na Brno, bělehradské trhy v nás tedy vánoční atmosféru rozhodně nenabudily.

Velvyslanectví ČR

Srbský parlament

Srbské národní muzeum

Zato procházka po Bělěhradské pevnosti, stojící na vyvýšenině nad řekou Sávou a tvořící historické jádro města, byla velmi příjemná. V okolí pevnosti i uvnitř se nachází několik parků, doplněných různými sochami nebo exponáty zejména z dob vojenského využívání a hodně mi zdejší atmosféra připomínala atmosféru brněnského Špilberku. Zejména západní strana pevnosti pak nabízí i krásné výhledy na řeku Sávu, její soutok s Dunají a také na severozápadní část města. V jednom z pevnostních příkopů jsme při cestě zpět objevili i několik desítek tanků, protitankových děl, kulometů a další výzbroje z období zejména 2. světové války, což mě jakožto fanouška vojenské historie potěšilo. Tato technika náleží k venkovní expozici přilehlého vojenského muzea a je volně přístupná.

Bělehradská pevnost

Vstup do pevnosti

Socha Vítěze

Řeka Sáva

Expozice vojenského muzea

Protože se čas nachýlil do odpoledne, byl tak akorát čas se dopravit zpět na letiště a hurá do Istanbulu. Tentokrát se nám již podařilo koupit lístky na MHD v kiosku a tak jsme mohli využít mnohem levnější variantu transportu na letiště autobusem č. 72 (50 RSD/os.). Za přibližně hodinu od nástupu jsme už procházeli bezpečnostní kontrolou a vyzkoušeli i místní salónek. Letiště Nikoly Tesly se rekonstruuje a rozšiřuje a tak i salónek se nachází (snad) v provizorních prostorách, kde nejsou žádná okna, je dost stísněný a jídlo je v něm ne příliš vysoké kvality. Tak uvidíme, jak vše bude vypadat, až se rekonstrukce dokončí.

Let z Bělehradu odlétal v 18:00 a na istanbulské letiště jsme v Embraeru 195 dosedali okolo 21:30 místního času. Letiště je ovšem dost veliké a tak dalších 20 minut trvalo, než jsme vůbec dojeli ke gatu. Dost času se stráví i chůzí přes letiště (s využitím jezdících pásů), čekáním na kufry a nakonec jsme byli rádi, že jsme o pár minut stihli autobus linky Havaist-14, jedoucí na asijskou stranu města do čtvrti Kadiköy.

Jídlo a pití v letištním salónku v Bělěhradě

Embraer 195

Airbus A319

Ubytování jsme měli zajištěné u ségry na bytě, která nás předem zpravovala, že čtvrť Kadiköy je velmi živá a uvolněná, ale co jsme viděli po příjezdu v jednu hodinu v noci nás šokovalo. Tolik lidí v tuto dobu na ulicích, v kavárnách a dalších obchůdcích, na motorkách, kolech a v autech jsme opravdu nečekali. A to jsme zatím nevěděli, že Istanbul přes den je co do počtu lidí ještě úplně jiná liga...

2. den - sobota (23. 12. 2023) - Hagia Sofia; Modrá mešita; Cisterna; Grand Bazaar

Po dlouhém spánku jsme vyrazili vstříc Istanbulu, ovšem nejdříve nás ségra zavedla na prý typickou tureckou snídani. Tím, že Turci jsou obecně spíše noční sovy a vstávají pozdě, nebylo pro číšníky vůbec žádným překvapením, že chceme snídani v 11 hodin. Ta sestávala z vaječné omelety, sladkého i slaného pečiva, hranolků, několik druhů výborných sýrů, zeleniny a několika sladkých i slaných potěrů stylu med s máslem, marmeláda, nutella, tvaroh s borůvkami a další. A k tomu všemu samozřejmě i jejich výtečný turecký čaj. Najedli jsme se všichni tři dosyta a vyrazili kolem Sochy býka, stojící na náměstí Altiyol Meydani, do přístavu Kadiköy.

Pro cestování je nejlepší pořídit si tzv. Istanbulkart, což je dobíjecí karta na veškerou MHD. Dá se pořídit na téměř každé zastávce v dobíjecím automatu, stojí 70 lir a pak už dobijete částku, kterou chcete. Pípá se před každou jízdou a ceny se liší od 15 TRY do přibližně 50 TRY v závislosti na dopravním prostředku a zvolené trase. Protože se ale ceny v Turecku v současnosti velice rychle mění (nahoru), je možné, že ceny budou za pár měsíců vyšší.

Turecká snídaně

Socha býka

Přístav Kadiköy

Po zhruba 20 minutách plavby nás dvoupatrová loď vysadila na zastávce Eminönü Turyol v zátoce Zlatý roh a odtud jsme se tramvají T1 přesunuli do stanice Sultanahmet, která je hned u dvou nejvýraznějších mešit Istanbulu. Protože se v obou zrovna konala mše, zamířili jsme nejprve do Baziliky Cisterny ( v turečtině Yerebatan Sarnici), největší ze stovek městských podzemních nádrží na vodu (cisteren), postavené již v 6. století, sloužící jako zásobárna vody pro přilehlou oblast a v dnešní době téměř vypuštěna, aby se do ní dalo vstoupit. Vstupné je 450 TRY a rozhodně to stojí za ty peníze. Rozlehlý prostor je tvořen 336 zdobenými mramorovými sloupy, vody je zhruba 30 cm a nad ní vedou chodníčky, po kterých se návštěvník může mezi sloupy procházet. Vše je různobarevně osvětleno a celkově to vytváří až záhadnou atmosféru skoro jako ve filmu Inferno.

Loď městské dopravy

Pohled na Galatskou věž

Bazilika Cisterna

Podstavce některých sloupů jsou zdobené

Po vyjití z cisterny už byly mešity opět přístupné a tak jsme se zařadili do fronty, prošli bezpečnostním rámem (které jsou v Turecku běžné u mnoha vstupů), vyzuli si boty a vkročili do chrámu Hagia Sofia, (zvaného též jako chrám Svaté Moudrosti). Původně byzantská křesťanská katedrála ze 6. století dnes slouží bohužel jako islámská mešita a od r. 2020 se v ní opět konají modlitby (předtím sloužila jako muzeum. Je také na seznamu UNESCO a rozhodně se jedná o nejznámější památku v Istanbulu. Nutno říct, že zvenku ne až tak výrazná budova je uvnitř opravdu monumentální a krásná. Obrovská kopule, žlutočerná výmalba a nízko položené lustry dodávají místu nevšední atmosféru. Vstup je zdarma.

Hagia Sofia

Botníky před vstupem

Interiér

Hned naproti pouze přes malý parčík pak stojí Modrá mešita (oficiálně Mešita sultána Ahmeda), která jak už název napovídá je zdobena do modra. Stavba je o více jak 1000 let mladší jak Hagia Sofia a uvnitř je vyzdobena více typicky pro mešitu. Interiér je mnohem barevnější, světlejší, kopule podpírají masivní sloupy a pro nemuslimské návštěvníky je vyhrazena jen zhruba polovina vnitřního prostoru. I sem je vstup zdarma. Za zmínku v stojí ještě oválné náměstí vedle Modré mešity, které za dob Římanů sloužilo jako hipodrom, tedy prostor vyhrazený pro závody koňských spřežení. Dnes už tuto funkci připomíná spíše jen tvar náměstí.

Modrá mešita

Plácek před vstupem

Interiér

Nachýlilo se odpoledne a poslední destinací pro tento den bylo nejznámější istanbulské tržiště - Grand Bazaar. Pěšky od Modré mešity asi 15 minut, ale strávit vevnitř se dají klidně i hodiny. V kryté části jsou především zlatnictví, proto jsme tuto sekci spíš rychle prošli (pokud se mezi těmi davy dá vůbec chodit rychle) a spíš se nám víc líbily stánky umístěné venku pod samotným Grand Bazaarem. Ty nabízí už nepřeberné množství zboží, od oblečení, po elektroniku, šperky, drogerii, jídlo a pití a další a další. Ulice byly opravdu přervané lidmi (bez přehánění, občas užší místa vypadaly spíše jako tlačenice), každou chvíli se vás nějaký stánkař snaží navnadit k návštěvě právě jeho podniku a my jsme tak nevěděli, čemu věnovat pozornost dřív. Nakonec jsme i tuto část spíš prošli a nic nenakoupili, i když se zde určitě vybrat dá a věřím, že by se dala usmlouvat i přijatelná cena, ale my jsme byli znechuceni množstvím lidí a neodbytnými trhovci, nehledě na to, že lze těžko věřit místní kvalitě zboží.

Vstup do Grand Bazaaru

Interiér

Vnější stánky

Příměstským vlakem Marmaray který jezdí pod Bosporskou úžinou, jsme se dopravili zpět do asijské části a zbývala energie tak akorát na nějakou dobrou večeři. Ségra nás vytáhla do podniku Bütme Evi, kde přímo z ulice můžete přes velké prosklené okno vidět dvě turecké postarší ženy, jak uvnitř vytváří těsto na jejich placky. K tomu jsme objednali ještě něco, co připomínalo ravioli, jen plněné jehněčím masem, celé přelité zakysanou smetanou s koprem. Na pití slaný jogurtový nápoj ayran a odcházeli jsme najezení do syta. A za příznivou cenu. Kdo budete mít náhodou cestu kolem, doporučuji.

Turecké ženy pečící placky

3. den - neděle (24. 12. 2023) - Věž Camlica; Princovy ostrovy

Po probuzení do jasného rána Štědrého dne nás po opět pozdnější turecké snídani zvané menemen (sestávající z míchaných vajíček, doplněných paprikou, variací sýrů nebo třeba hovězím masem; chuť připomíná lečo) čekal výlet nejprve na Televizní věž Camlica, stojící na stejnojmenném brdku v asijské části města. Jedná se o moderní vysílač, otevřený roku 2021 a vysoký 369 metrů, který slouží nejen k šíření televizních vln, ale také je jeho součástí vyhlídková plošina a luxusní restaurace. Autobus nás vysadil kousek pod věží a my zamířili příjemným moderním parkem až k jejímu úpatí. Po projití laxní kontrolou bezpečnostním rámem jsme mohli vstoupit do recepce v přízemí, kde se dají zakoupit lístky (450 TRY/os.) právě na vyhlídkovou plošinu a kde měli velice divné umývací automaty (viz galerie níže). Výtahem jsme vyjeli do 33. patra (ve výšce 149 metrů) a mohli se pokochat nádherným výhledem na celé město. Díky jasné obloze byla parádní viditelnost, ale Istanbul je tak obrovský, že ani odtud jsme na jeho konce nedohlédli. Nicméně lze odtud pozorovat jak asijskou část se všemi mrakodrapy nebo největší mešitou v Turecku, tak evropskou část se všemi historickými památkami. Při pohledu na západ a sever lze zahlédnout i všechny tři mosty vedoucí přes Bosporskou úžinu.

Televizní věž Camlica

Pes a věž

Vstup do věže

Asijská část a Princovy ostrovy

Evropská část a Bospor

Mešita Camlica

Na věži jsme pobyli necelou hodinu a až jsme se dokochali výhledy a poslali do zdejší schránky pohledy domů, nezbývalo než vyrazit na náš odpolední program a tím byla plavba na Princovy ostrovy, konkrétně tedy na ostrov Burgaz Adasi. Od věže jsme nejprve metrem M5 popojeli na konečnou stanici Üsküdar a zde přestoupili na Marmaray mířící do stanice Bostanci. Z místního přístavu lodě na Princovy ostrovy vyráží, ale my jsme měli ještě chvíli čas a tak nás ségra vzala na tureckou specialitu, tzv. mokrý burger (turecky Islak). Nejlepší je prý v bistru Kizilkayalar Hamburger na ulici Bagdat Caddesi, což je nákupní ulice evropského střihu, plná obchodů západních luxusních značek a také právě restaurací. Jedná se o celkem běžný burger, ovšem bulka je navlhlá řekl bych v olejovém pestu. Nezvyklé, ale opravdu moc dobré. K tomu domácí ayran a hranolky a základ na hodinovou plavbu byl položen.

Islak neboli mokrý burger

Do přístavu jsme taxíkem dorazili akorát, loď za pár minut odplouvala (cena jízdy byla myslím okolo 45 TRY/os.). Po cca 40 minutách udělala loď mezizastávku na ostrově Kinaliada a hned další stanicí už byl přístav Burgazada SH, kde jsme vystupovali. Odtud nás vedla odpočinková vycházka slunečným počasím s teplotou okolo 15 °C kolem západní části ostrůvku, uličkami téměř až řeckého stylu kolem nás občas projelo elektrické vozítko (jiná, než elektrická vozítka a elektroauta tu nejezdí) a jinak tu oproti Istanbulu panovala neuvěřitelná pohoda a klid. Jediné, koho jsme na ulicích potkávali, byly kočky, spousta koček. Po chvilce jsme sešli i dolů k moři a já si uvědomil, jak je to zajímavé, že na Štědrý den, kdy bychom být v ČR chystali všechno možné na večer nebo sledovali pohádky, se mohu namočit za příjemného počasí v moři ( i když to byly jen prsty na rukou, na koupání to opravdu nebylo) a nemusím prožívat ten každoroční shon a vlastně se o nic starat. Děvčata samozřejmě nasbírala nějaké vyplavené mušličky a pak už byl čas dojít zpět do přístavu a dát si tam "štědrovečerní hostinu". Vybrali jsme si jednu z mnoha přímořských restaurací a nakonec jsme i v Turecku měli klasickou rybu a salát...tedy salát byl z mořských plodů a ryba pocházela také z moře místo klasického českého rybníku, ale na to už se historie neptá. Jedinou vadou na kráse byly všudypřítomné vlezlé kočky, které nám oprskle skákaly i na stůl a my je tak během jídla museli zahánět vodou z rozprašovače, kterou nás vyzbrojil místní číšník.

Loď v přístavu Bostanci

Istanbul z lodi

Přístav na ostrově Burgaz Adasi

Ostrovní pláž

Štědrovečerní hostina

Po jídle jsme naskočili znovu na loď a ta nás převezla tenokrát už do přístavu čtvrti Kadiköy, kde jsme měli svou istanbulskou základnu a kde už na nás možná čekaly pod stromečkem nějaké dárečky. Ano, opravdu jsme s sebou vezli i skládací pidi vánoční stromeček se světýlky, protože sice jsme v muslimské zemi, ale tradice jsou tradice. A jak se ukázalo, něco nám tam Ježíšek přece jen nadělil. Ve večerních hodinách nás ještě napadlo zajít do přilehlého kostela, ovšem jak jsme po vstoupení zjistili, nebyl katolický, ale řecký pravoslavný (katolické kostely jsou pouze na evropské straně města). I tady ale byl betlém a sloužila se mše, jedinou změnou byla přítomnost policejní hlídky před kostelem a naopak absence varhan v kostele.

Náš vánoční stromeček

Kostel Hagia Triada

Interiér kostela

4. den - pondělí (25. 12. 2023) - Efez; dům Panny Marie; Kusadasi

Protože se nám nechtělo být celých 5 dní v jednom městě, rozhodli jsme se, že když už jsme v Turecku, podíváme se i na nějaké další jeho zajímavé místo. Volba nakonec padla na starověké město Efez a jeho okolí. Vnitrostátní zpáteční letenky na letiště do Izmiru, odkud je to do Efezu autem cca 40 minut, byly u společnosti Pegasus za cca 1100 Kč (ráno tam a večer zpět) a tak bylo rozhodnuto. Odlétali jsme v 9:00 z letiště Sabiha Gökcen, kam jsme se ráno na Boží hod pohodlně dopravili z konečné na konečnou metrem M4. Letištní hala je docela rozlehlá a hlavně pasové kontroly lehce nepřehledné, ale vše jsme zvládli a před devátou už seděli v letadle (Airbus A320-214). Letiště se v současné době rozšiřuje o druhou ranvej a opravdu už je na čase, protože provoz je zde velký a nám trvalo asi 25 minut, než jsme se v řadě dostali vůbec na dráhu. Za jasného počasí jsme se pak po vzletu mohli kochat krásnými výhledy zejména na asijskou část města.

Airbus A320 společnosti Pegasus

Těsně před vjezdem na dráhu

Istanbul z výšky

Princovy ostrovy

V Izmiru jsme byli za zhruba hodinu letu, na letišti si vyzvedli renault clio, vyslekli se do trička s krátkým rukávem (teplota byla okolo příjemných 20 °C) a vydali se směr Efez. Provoz byl naštěstí mírný, ale i tak je řízení občas dost zajímavé. Turci jezdí, jako by všichni měli BMW (tzn. bez blinkrů), se značkami nebo semafory si moc hlavu taky nelámou a hlavně pořád troubí, ať už vyjedete na zelenou až 0,1 sekundy poté, co tam naskočí, nebo když stojíte v zácpě, případně i jen tak na prázdné ulici.

Vstup do starořeckého města, respektive do toho, co z něj zbylo, je zpoplatněn ne zrovna malou částkou (700 TRY/os.) a zezačátku jsem měl trochu strach, že za tu cenu uvidíme pár antických sloupů a to bude vše, naštěstí už po pár minutách mé obavy vyvrátil hned první pohled a to na obrovský půlkruhový amfiteátr. Ve své době to prý bylo největší divadlo světa s kapacitou až 24 000 diváků. Většina nejdůležitějších památek je opatřena popisnými cedulemi a tak jsme se při procházení dozvídali o důležitosti tohoto antického města a to i pro křesťanskou kulturu. Nacházel se tu i jeden ze sedmi divů starověkého světa, ze kterého se ovšem dochoval pouze jen těch několik sloupů. Hlavním lákadlem je ovšem zejména Celsova knihovna, jejíž čelní strana je honosně zdobena sloupy, sochami a rytím. Od ní pak vzhůru stoupá hlavní ulice, na níž sídlily nejdůležitější budovy ve městě. Na horním konci je pak náměstí s pozůstatky administrativních budov, menším divadlem a dalšími stavbami.

Kolonáda k bývalému přístavu

Amfiteátr

Bývalé tržiště

Celsova knihovna

Hlavní ulice

Starověké záchody

Model města

Pobyli jsme zde několik hodin a až si vše prochodili, bylo na čase vydat se jen o pár kilometrů dál a to k údajnému příbytku Panny Marie, která se sem měla po smrti Ježíše vydat a strávit zde zbytek svého života. Vstup byl za 350 TRY/os. a tady mohu říct, že za ty peníze to opravdu nestojí. Jedná se vlastně jen o malý dům s modlitebnou uvnitř, kde se navíc ani nesmí fotit, opodál pár pramenů údajně zdravé vody a samozřejmě stánky s náboženskou tématikou a restaurace. Natož, že bylo den po Vánocích, nebylo to na tomto místě nijak moc znát a za pár desítek minut jsme zase seděli v autě.

Dům Panny marie

Zeď plná lístečků se vzkazy

Bylo brzké odpoledne a my jsme měli do odletu ještě pár hodin, které jsme chtěli nějak vyplnit. Na internetu jsme nakonec našli blízké přímořské městečko Kusadasi, kam jsme popojeli. Hlavním lákadlem je do moře vysunutá zrekonstruovaná ostrovní středověká pevnůstka zvaná Güvercinada, odkud je vidět zpět na město i na velkou zlatou sochu Atatürka nad ním. Čas jsme vyplnili i moc dobrým jídlem v pidi bistru Turquaz, ve kterém obsluhovala neuvěřitelně příjemná a stále usměvavá postarší paní, která s námi komunikovala pomocí google překladače, ovšem jídlo měla vynikající.

Pevnost Güvercinada

Vnitřní opevnění

Vstupní brána

Město Kusadasi, vpravo nahoře Atatürk

Večer se pomalu blížil, letadlo nám odlétalo ve 21:55 a tak jsme se radši s rezervou vrátili zpět na letiště. Tam se nás ještě snažili v půjčovně obrat o dalších zhruba 250 TRY za to, že prý není zcela plná nádrž (i když jsme tankovali do plna hned u letiště), ale nakonec se mi je podařilo umluvit a nic jsme platit nemuseli. Zpáteční cestu jsme absolvovali k mému potěšení v Airbusu A320neo a musím uznat, že marketingové tvrzení o nižší hlučnosti se opravdu potvrdily. Oproti ranní cestě byl hluk v kabině od motorů znatelně nižší a cesta o to příjemnější. Nakonec jsme ale měli co dělat, abychom v Istanbulu stihli aspoň poslední (půlnoční) metro, protože letadlo kvůli vytíženosti letiště více jak půl hodiny kroužilo nad městem a přistávali jsme až zhruba 15 minut před půlnocí.

Airbus A320neo společnosti Pegasus

Letiště Izmir

Kroužení nad nočním Istanbulem

5. den - úterý (26. 12. 2023) - Rýmička; Hamam

Už v metru zpět z letiště jsem se necítil úplně dobře a během noci jsem se několikrát budil, hlava třeštila a já už tušil, že další den nebude úplně fajn. Probudil jsem se se zvýšenou teplotou a bolestí hlavy a krku a bylo mi jasné, že přichází klasická chlapská rýmička, která se u mě projevuje vždy podobným nástupem. Celý den jsem tak proležel v posteli. Ségra vyrazila ráno na focení pro istanbulskou modelingovou agenturu a mamka pak za ní odpoledne vyrazila a společně si alespoň užily turecké lázně zvané hamam. Obě dvě si procedury pochvalovaly a tak ani nevadilo, že je každou stály asi 1400 TRY. Dají se sehnat i mnohem levnější, ale buď bylo prostředí velice ošklivé a nebo už bylo zavřeno. Večer mi alespoň přinesly turecký kebab a já tak ochutnal, jak ho zde dělají. Překvapila mě přítomnost hranolek přímo mezi masem v tortile.

6. den - středa (27. 12. 2023) - Toulání po Kadiköy; odlet do Vídně

Poslední den našeho pobytu v Turecku jsme se dopoledne rozloučili se ségrou, která zamířila do školy (v období našich Vánoc Turečtí žáci volno nemají), zabalili si kufry a vyrazili s předstihem na autobusové nádraží, odkud vyjíždí autobus Hvaist-14 na Istanbulské letiště. Při procházení v příjemném počasí (okolo 20°C) čtvrtí Kadiköy jsme objevili například rybí a ovocný trh a také jsme konečně vyzkoušeli pravou tureckou kávu. Připravovanou tedy na uhlících, ne přímo v písku, ale výsledek je stejný. Jen jsme si ji měli říct bez cukru, protože toho v ní bylo tolik, že naprosto přebíjel chuť kávy. V této kavárně nám byl také dopřán zážitek v podobě tureckých záchodů, čímž jsme náš výlet tak nějak "stylově" završili.

Let do Vídně nás čekal se společností Turkish Airlines a musím říct, že jsem se na něj těšil. Zejména kvůli tomu, že tyto státní turecké aerolinky se řadí do top 10 na světě a mě tak zajímalo, zda to bude i na takto krátkém letu poznat. I když jsme už na Istanbulské letiště přilétali, neměl jsem čas si letiště pořádně prohlédnout a tak mě po vstupu do odletové haly ohromila rozlehlost celého prostoru. Velice šikovné bylo samoodbavení zavazadel, které díky automatům trvalo tak dvě minuty, nemuseli jsme stát dlouhé fronty a mohli čas strávit v salonku IGA Lounge. Ten nabízí jak bufet s nepřeberným množstvím sladkého i slaného jídla, tak samostatný bar s obsluhou, která namíchala drink dle přání, sprchy, venkovní terasu a nebo vlastní duty free obchody. Let se původně měl uskutečnit Boeingem 737-800, ale zrovna na náš den letěl místo něj Airbus A320-232. Co mě tedy zaskočilo bylo až tragicky málo místa na nohy (srovnatelné s Ryanairem) a ne moc funkční (kdysi) nastavitelné hlavové opěrky. Náladu mi tak spravilo až palubní jídlo, které obsahovalo hlavní chod, zeleninový salát, desert, housku, máslo a další drobnosti. Do Vídně jsme přiletěli na čas a nám už tak zbývalo jen si vyzvednout kufry hurá směr Brno a naše postele.

Istanbulské letiště - vstup

Odletová hala

IGA Lounge

Občerstvení na palubě

Airbus A320 společnosti Turkish Airlines

Závěr

A jak celý tento vánoční počin shrnout? Určitě jej hodnotím pozitivně, bylo zajímavým ozvláštněním, neslavit pro jednou Vánoce doma, v zimě, ale naopak v relativně vyhřátém Istanbulu. A procházet se na Štědrý den po pláži prostě má něco do sebe. Co se týče samotného města, z něj mám smíšené pocity. Je velice živé (pro našince možná až moc), s nádhernými památkami, výhledy, zákoutími a podobně, na druhou stranu mi přišlo, že se místní kultura zasekla někdy na přelomu tisíciletí. Všude neonové (napůl rozbité) blikače a poutače, vše takové ošuntělé, z každého prodejního stánku na mě vyzařovalo slovo "scam", všichni se vás snaží obrat o co nejvíce peněz (navíc už ani ceny nejsou zdaleka tak nízké, jako ještě před pár lety bývaly) a prodat vám co nejvíce ošizené zboží. Řekl bych, že vlastně taková běžná nátura obyvatel Blízkého východu. Ale asi záleží na lokalitě, narazili jsme i na místa, kde byli lidé milí, úslužní a problém s nimi nebyl. Když se tedy člověk od tohoto oprostí, nebo je na to již zvyklý, určitě stojí za to Istanbul navštívit, případně spojit jej jako my i s výletem mimo město a užít si zase trochu jinou kulturu, která je přitom v dostupné vzdálenosti.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 4 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Toman

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-04-22T13:15:36+02:00

Toman procestoval 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidal před 11 měsíci a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil