Roadtrip v zemi jménem Černá Hora
Moře i hory v malé balkánské zemi
Cestopis z roku 2022 napsal Dominic
8 zářijových dní na cestě okolo země, která je o něco málo větší než Středočeský kraj. Země, která nabízí moře i hory a země, která je méně zahlcená turisty než sousední Chorvatsko, což byl také hlavní důvod cesty.
Plánování
Už dávno bylo jasné, že naše cesta v září bude někam na Balkán. Ale kam? Moře je výhoda, ale do Chorvatska nechceme. Albánie zase některým připadá méně dostupná. Vybíráme Černou Horu. Z Prahy létá Montenegro Airlines do Tivatu. Ceny letenek jsou astronomické. Z Vídně létá let Wizzairu do Podgorice za asi 2200 CZK. Bereme ten. Dobře hodnocené ubytování je tu celkem levné. Auto zařízeno. Jízdenky do a z Vídně koupeny. Cesta může začít.
Odjezd a Skadarské jezero
Je pondělí 5. září a my se pomalu setkáváme v nekřesťanský čas ve 4:00 na ospalém autobusovém nádraží Florenc. Čeká nás 4 a půl hodiny dlouhá cesta Flixbusem přímo na letiště Schwechat ve Vídni. Přijíždí dvoupatrový autobus z Berlína se zmateným tureckým řidičem, který chvilku zkoumá naše jízdenky, zda vůbec jede do Vídně. Nakonec jsme vpuštění a cesta může začít. Obavy, zda nebude spoj zpožděný nebo zda nebude ve Vídni silná doprava, abychom stihli náš let v 11:40, byly plané. Cesta v poloprázdném autobuse utekla rychle a my vystupujeme před terminálem letiště ve Vídni.
Letiště ve Vídni
VIE-TGD W62897 A21N HA-LVK
Letím poprvé z Vídně, letiště není o moc větší než to v Praze. V terminálu 1 mě zaujímá nová centrální bezpečnostní kontrola, na to že je ještě sezóna moc lidí tu není a fronta ubíhá svižně. za security ještě probíhají dokončovací práce a v neschengenské části, v prstu D už na nás čeká A321neo Wizzairu. Na to že letíme low-costem tak jdeme nástupním mostem, to jsem zažil pouze v Göteborgu. Poprvé i s WZZ (po nespočtu letů s RYR). Co mě nemile překvapilo, byl výběr sedadla při rezervaci od 9,20 EUR, což je vyšší než u konkurence a výrazně menší legroom mezi 329 sedačkami.
I Ryanair má víc místa na nohy :(
Něco málo přes hodinu dlouhý let se ještě dal přečkat v pořádku a proběhl celkem normálně. Směr Maďarsko, Chorvatsko, letíme na Sarajevem a po chvilce je už vidět Podgorica. Lety do Černé Hory mají úžasné přiblížení (prý i do Tivatu), nejdříve přeletíme letiště, mírně zabočíme doleva a nad Skadarským jezerem 180° zatáčkou klesáme k podle šířky skoro silnici I. třídy, na které přistáváme. Letiště v TGD je malé, fronta na pasovku je celkem rychlá a v hale velikosti podobné brněnskému letišti ještě kupuju v trafice sim kartu operátora ONE s 500gb za 10 EUR, se kterou budou ještě problémy.
Úžasné přiblížení a Skadarské jezero pod námi
Na letišti TGD (IATA kód podle bývalého názvu města Titograd)
Teplota šplhá k 30°. Na parkovišti před letištěm je už přichystané naše auto na následující týden Hyundai I30 (žádná pravidelná autobusová doprava na letiště nejezdí, ale asi něco málo přes kilometr od haly je vlaková zastávka, kde jezdí vlak do hlavního města na balkánské poměry často). Příští zastávka Skadarské jezero, teda ještě rychlé zastavení v supermarketu na zakoupení zásob. V Černé Hoře jsou 2 supermarketové řetězce Idea a Voli, a proč to zmiňuju, v supermarketu hned poznáte místní přezaměstnanost ve službách. Na každou uličku je pomalu jeden zaměstnanec. Všechno zboží musí být vzorně vyskládáno a bylo to k vidění po celé zemi. Igelitové sáčky rozdávané ve velkém množství a zdarma signalizují, že nejsme v EU (kdyby alespoň něco vydržely ale pokaždé se protrhly a musely se vyhodit). A teď už zastávka u krasového Skadarského jezera. Parkujeme u restaurace Jezero. Za parkování nikdo nic nechce, na parkovišti mě zarazí místní rachotina s namalovaným „Z“ (později zjistíme, že na silnicích jezdí velké množství aut s ruskou SPZ). Skadarské jezero leží ve stejnojmenném národním parku a je to s rozlohou 356 km² největší jezero na Balkáně a mimo Černou Horu zasahuje do Albánie. Jezero je impozantní, avšak i když někomu by se mohlo z dálky zdát, že je pokryté sinicemi, není to pravda. Voda v jezeře je křišťálově čistá, a to zelené jsou lekníny. Můj nápad jít na tvrz Lesendro nevychází (která je přístupná poměrně nebezpečně po umělé hrázi s rušnou silnicí a železnicí) a tak nám musí stačit pouze procházka po pobřeží
Skadarské jezero
Skoro celá země je hornatá
Následuje přejezd přes hráz, kochání se místní přírodou, průjezd placeným tunelem Sozina za 2,50 EUR a už jsme v přístavním městě Bar. Město Bar je také konečnou stanicí úchvatné železnice Bělehrad - Bar, na kterou bohužel nezbyl v týdnu čas, tak je aspoň důvod proč se do Černé Hory vrátit příště. Bar jsme také zvažovali k pobytu, nakonec zvítězil Ulcinj, který je dalších 27 km na jih. Během těchto 27 km se pocit z místa rychle změní z „chorvatského“ na „albánský“ a večer se ubytováváme v pěkném a celkem levném apartmánu na starém městě.
Ulcinj u albánských hranic
Ulcinj
Ulcinj je desetitisícové město na pobřeží Jaderského moře. Oproti jiným letoviskům v Černé Hoře působí dost odlišně. Ve městě žije velká albánská komunita. Člověk by si podle služeb a místní atmosféry myslel, že se nachází v letovisku někde v Albánii nebo Turecku. Večer po příjezdu ještě stíháme navštívit městskou písečnou pláž Mala plaža . První dojem poměrně kazí ne úplně čisté prostředí (v písku poházené vajgly), jinak je pláž pěkná. Následuje večeře na starém městě s krásným výhledem na zátoku s pláží, 3 mešity a památník svobody, kde dochází k prvnímu seznámení s jediným místním pivem Nikšićko (podle města Nikšić) v čepované verzi, které má hodně divnou pachuť.
Staré město v Ulcinj
Celkem nepitelná čepovaná verze piva Nikšićka
Následující den ráno se zastavuju na pobočce operátora. Sim karta se mi nepodařila aktivovat. Zjistil jsem, že z nějakého důvodu mi v mobilu můj český operátor zablokoval hovory ze sim karet mimo EU (třeba aktivace sim karet v Chorvatsku byla bez problémová) a bez hovoru neaktivuju data. Paní na pobočce si vezme SIM kartu, něco naťuká do počítače, po chvilce mi SIM kartu vrátí, že s tím nemůže nic udělat, načež mi SIM kartu zase vezme, znova něco nakliká do počítače a sdělí mi, že už je to hotové. No díky bohu, že to fungovalo (kamarád si kupoval pro změnu eSIM za stejné peníze na webových stránkách místního Telekomu a aktivace byla bezproblémová). Dnes je na programu Veliká plaža nacházející se asi 9 km jižněji hned u albánských hranic. Veliká plaža je 12 km dlouhá široká písečná pláž, která je rozdělená na několik menších pláží s docela přitažlivými názvy jako „Kopakabana“ nebo „Havana Beach“. My míříme na „Miami Beach“. Zaparkovat se dá v pohodě. Pláž je široká, avšak v této části se po čase objevuje dost lidí (asi kvůli blízkým hotelům) a až dost živá, jenom kdyby byla uklizenější, ale možná, kdybychom se přesunuli pár kilometrů jižněji, tak by to bylo lepší. Moře je čisté.
Pláž s celkem vábným názvem „Miami Beach“
Po několika hodinách na zářijovém slunku znovu nasedáme do auta a míříme po Jadranské magistrále na sever. Další cíl je skoro 65 km vzdálené letovisko Budva. Cestou postupně projíždíme, již známý Bar a Sutomore. V různých cestopisech a článkách o Černé Hoře jsem četl, že na silnicích jezdí Černohorci jako prasata. No, co jsme po cestách viděli, tak auta s černohorskou SPZ nejezdí úplně nejvzorněji. Kdo, ale jako prasata v Černé hoře jezdí jsou Srbové. Předjíždění na plné čáře v ostré zatáčce z kopce? Pro Srba v černém německém SUV žádný problém. Další, často zmiňovaná věc byla, že se paradoxně všude nacházejí policejní hlídky. Na ty jsme až tak často v září nenarazili, ale když jo, tak úplně každé protijedoucí auto blikalo asi kilometr před hlídkou. Benzín je tu mírně levnější než v ČR. Ve vnitrozemí levnější, na pobřeží samozřejmě mírně dražší. Kousek před Budvou vidíme město Sveti Stefan s pro turisticky známým ostrovem spojeným s pevninou, který celý funguje jako hotelový resort. My jedeme dál. Následuje město Bečići se stejnojmennou pláží a hned pak už jsme v Budvě, ve které se zdržíme 2 noci.
Historické centrum Budvy
Budva
Budva je jedno z nejznámějších letovisek v Černé hoře. Oproti jihu země je to výrazný kontrast. Místo roviny jsou tu hory, místo klasických budov výškové hotely, a i ta pláž je sice písečná, ale v moři jsou již kameny. Město působí uklizenějším dojmem a taky cílí na jiný typ turistů (na poměrně dost Francouzů i Američanů jsme zde narazili). Je to dost výrazně jiné město než ostatní letoviska na Jadranu všude samý hotel a kasino (třeba taky ty Karlovy Vary ve filmu Casino Royale hrají Budvu). Na dřívějším ostrově se nachází historické centrum s pravoslavným i katolickým kostelem. Historie osídlení sahá až do antiky. Za 3,50 EUR kupujeme vstup na Citadelu. Je zde malé muzeum, které je nic moc, ale my jsem jdeme na opevnění s vyhlídkou, která za ty peníze stojí. Pokud máte dost jídel typu čevapčiči nebo pljeskavica, tak můžu doporučit korejské bistro Lee Fast.
Výhled z opevnění na Budvu
Další den musíme zkusit místní moře. Písečných pláží je v okolí několik. Ať už dříve zmíněná Bečići beach, severněji umístěná Plaža Jaz nebo přímo v budvě Slovenska Plaža. 2 lehátka a slunečník na den za 10 EUR. Hlava na hlavě. Voda krásně čistá. Černohorci se snaží být světový, takže až budete kupovat lístky na lodní výlet „Budva-Havaj-Budva“, tak počítejte, že neskončíte někde v Honolulu, ale na ostrově Sveti Nikola hned vedle, kterému „Havaj“ přezdívají, kde také najdete nějaké pláže. Podél pláže je kolonáda s velkým množstvím restaurací. My vybrali restauraci Jadran, která docela ujde. Ceny jsou to podobné jako v Chorvatsku okolo 10 EUR, a když si dáte černohorské víno tak chybu taky neuděláte.
Slovenska plaža
„Havaj“
Cetinje a NP Lovćen
Dost bylo koupání. 4. den dopoledne míříme autem vzhůru. Po klikaté silnici nabíráme rychle výškové metry. Výhled je odsud na Budvu pěkný. 32 km směrem do vnitrozemí narazíte na malebné město Cetinje. Do roku 1946 bylo Cetinje hlavním městem Černé Hory. Bylo to také sídlo panovníka z dynastie Petrovićů-Njegošů. V srpnu 2022 získalo město nechvalně mediální pozornost, kvůli masové střelbě. Parkování je snadné a dopoledne je i parkoviště prázdné, ale postupně se zaplní Nachází se zde klášter, bývalé ambasády, muzeum i univerzita. My si dáváme ještě krátký výšlap nad klášter k mauzoleu a výhledem na město.
Klášter v Cetinje
Z Cetinje je snadný přístup do NP Lovćen. Na mapě kontrolujeme, zda čára na Google mapách je opravdu silnice a opravdu je, i dokonce v dobré kvalitě. NP Lovćen se nachází ve stejnojmenném pohoří s nejvyšší horou Štirovnik (1749 m. n. m.), na který se kvůli vojenskému vysílači prý nedá dostat. Na hned vedlejším vrcholu Jezerski vrh (1657 m. n. m.) je pro Černohorce posvátné místo, a to mauzoleum nejvýznamnějšího vladyky Petra II. Petroviće-Njegoše. Říká se, že když zaprší, tak se místní hory zbarví do černa, a díky tomu Černá Hora získala své jméno. Nám naštěstí zatím nepršelo. Při vjezdu nebo při vstupu na horu se pod horou musí zaplatit vstupné 2 EUR do NP za každého. Úzké parkoviště pod horou je poměrně plné a samozřejmě s balkánským chaosem. My místo nacházíme. K mauzoleu vede ještě kus cesty 200 metrů dlouhým schodištěm v tunelu. Navíc se zde vybírá vstupné přímo do mauzolea. Studenti mají vstup za 2,50 EUR. Samotné mauzoleum je pěkné. Uvnitř je černá socha vladyky. Co je úchvatné jsou výhledy do okolí, na Cetinje a část Boky Kotorské, což je náš další cíl.
NP Lovćen
Mauzoleum Petra II. Petroviće-Njegoše
Vymotat se z parkoviště kvůli zmatku chvilku trvá. Znovu na Google mapách kontrolujeme, jestli se ještě po tenčí čáře dostaneme do Kotoru. Zkusíme zariskovat, protože zajížďka by byla asi o 40 km delší a risk se vyplácí. Silnice je zrekonstruovaná a lepší než ta z Cetinje sem. Po chvilce jízdy se před námi otevírá úžasný výhled. Zatavujeme na vyhlídce s výhledem na Jaderské moře, Tivat i s letištěm, kde z dálky poznávám Airbus easyjetu (jako letecký nadšenec jsem si přál navštívit toto letiště, ale bohužel bylo mimo naši cestu) a samotnou Boku Kotorskou, což je největší přírodní záliv Jaderského moře. Cesta dolů vede přes nespočet serpentýn, ze kterých se nejednomu skoro zamotá hlava. I tak tuto cestu můžu určitě doporučit. Před Kotorem se napojujeme na hlavní silnici, její červeno-bílá svodidla evokují závodní dráhu (kdo ví, možná se zde nějaké závody třeba i konají), a malou chvíli později již trčíme v koloně aut, která nám dává najevo, že tohle bude turisty hojně navštěvovaná destinace.
Tivat a jeho letiště
Boka Kotorska
Kotor
Kotor je každému cestovateli jistě známé město. My bydlíme v apartmánu na druhé straně zálivu a upřímně lokace tohoto ubytování je asi nejlepší ze všech co máme v Černé Hoře. Okolní skály jsou dech beroucí. Před návštěvou starého města si ještě dáváme oběd. Výběr připadá na dobře hodnocené bistro-řeznictví BBQ Tanjga, kde si u pultu vyberete maso, a to vám připraví. Jídlo bylo vynikající. Teď už na řadu přichází samotné centrum, které je zapsané na seznamu UNESCO. Mezi hradbami se nachází všemožná spleť uliček a mezi nimi několik paláců v benátském stylu, katedrála sv. Tripuna (vstup se platí) a několik kostelů (co jsme byli tak vstup zdarma). Centrum je malé, nedokážu si představit ty davy lidí, když připluje výletní loď, jako ta, kterou jsme viděli kotvit ještě z vyhlídky. Nad městem se ještě vinou hradby, ale na ty se vydáme až večer. A pozor na kluzkou dlažbu.
Kotor bez velké výletní lodi
Odpoledne následuje koupání v místním přístavu vedle ubytování, a ano můžu potvrdit, že voda je slaná a opravdu je v Kotoru moře a ne jezero :D. Na opevnění se vydáváme až po setmění, protože do 20:00 se zde platí vstupné 8 EUR a poté by mělo být zdarma. Ještě před branami města nás zastihuje smutná zpráva o úmrtí královny Alžběty II. Trochu nás zaráží turniket, tak ho přelézáme (a nejsme jediní). Nahoru vede celkem strmá cesta po neosvětlených schodech. Za šera je to celkem nebezpečné (takže baterku s sebou). Ve čtvrtce cesty se nachází kostel a úplně nahoře tvrz Sveti Ivan. My jdeme úplně nahoru a za odměnu se nám naskýtá krásný výhled na osvětlený záliv (malá poznámka, pokud chcete jít za dne, užít si výhledy a nechcete platit, tak by z města měla vést i turistická cesta směrem nahoru).
Historické centrum je velmi pěkné
Je další den a dnes je na programu přesun geograficky na sever a meteorologicky o 10° níže. Dostat se druhou cestou pryč z Kotoru znamená objet velkou část zálivu a v našem případě zamířit strmě nahoru. Téměř se dostáváme k Bosně a Hercegovině a na předměstí Nikšiće (ano to je to město podle kterého se jmenuje jediné černohorské pivo), kde se zastavujeme na nákup. V samotném Nikšići se nic zajímavého nevyskytuje (ale z Podgorice sem vede železnice), tak se spokojíme jen s nákupem. Oproti Kotoru docela kulturní šok. Polorozpadlé budovy, parkujeme mezi kalužemi na parkovišti, kde pobíhají divoký psi. Prostředí jako někde na Sibiři. Bohužel nestíháme skalní klášter Ostrog. Cesta na sever je na panoramata poměrně bohatá. Nějakou rovinu zde budete hledat těžko.
Žabljak a Durmitory
Cíl cesty je 1450 metrů na mořem položené lyžařské středisko Žabljak. Je znát, že je tu chladněji. Počasí se také zhoršilo. Dnes to na dlouhé túry nebude. Pěšky se vydáváme k nedalekému jezeru. Při vstupu do národního parku se platí 3 EUR. A pozor vstupenky se kontrolují i na vedlejších cestách nebo později v parku. Nejdřív prší, takže navštěvujeme „Nacionalni restoran Crno jezero“. Pak pršet přestává, ale stále se drží hustá oblačnost. Když nemůžeme vidět hory, tak nám to křišťálově čisté ledovcové Crno Jezero vynahrazuje. Kolem jezera jdeme po pěkné cestě. Později narážíme na jeskyni Titova pećina, teda jenom pamětní desku, vstup do jeskyně tu není. Prý se zde během 2. světové války ukrýval Josip Tito s partyzány.
Modré Crno jezero
Druhý den v Žabljaku nastává to hlavní, a to celodenní výšlap v NP Durmitory. Jako vrchol si samozřejmě vybíráme ten nejvyšší 8 km daleký a o 1100 metrů výš položený vrchol Bobotov Kuk s úctyhodnými 2523 metry (4. nejvyšší hora Černé Hory). Vápencové pohoří Durmitory je také zapsáno na seznamu UNESCO. Ostrá cesta nahoru dává poměrně zabrat. Prašná cesta se postupně mění na kamenitou. Abyste se neztratili je dobré si před túrou stáhnout off-line mapy (v horách není signál), nabít mobil a sledovat značení turistických tras, které je prováděno pomocí takového červeno-bílého terče. Dostatek tekutin také není na škodu. Prvních 5 km k jezeru Lokvice, kde místní usedlík v chatce prodává nápoje, ubíhá celkem rychle. Cestou potkáme (možná divoké) koně.
Příroda je v Durmitorech rozmanitá
Cesta dál se výrazně zhoršuje. O kousek dál se rozdělujeme. My 2 pokračujeme na Bobotov Kuk, 2 se vrací zpátky druhou cestou přes ledovou jeskyni. Těsně pod horou se cesta vine po téměř strmé stěně. Pod vrcholem se rozhodujeme, zda jít úplně nahoru, rozhodujeme se že ano, ale k našemu neštěstí se najednou přižene mrak a začne pršet. Chůze na kluzkých kamenech se nám zdá celkem nebezpečná (dále se na stezce nacházely i řetězy) a tak se asi v 2450 metrech těsně pod vrcholem rozhodujeme vrátit zpět. Dnes se v Durmitorech běží trailový běh, tak kde se pomalu plazíme mezi kameny, tak to (blázni) rychle seběhnou jako kdyby tam žádný sešup nebyl. Kameny jsou díky erozi ostré, takže si taky odnáším s sebou pár krvavých škrábanců. Při cestě zpět ještě přichází krátký zátaras, a to pastva ovci. Celkově nachozeno asi 15,5 km.
Bobotov Kuk to je náš cíl
Další den po náročném výletu trávíme velkou část dne v autě. 23 km od Žabljaku se nachází kaňon řeky Tary. Je to nejhlubší kaňon v Evropě a podle některých zdrojů by se mělo jednat i 2 nejhlubší po Grand Canyonu (jestli je to pravda to nevím). Přes 80 kilometrů dlouhý a přes 1000 metrů hluboký kaňon je úchvatný. V kaňonu se nachází známý Đurđevićův most, což je obloukový železobetonový most vystavěný mezi lety 1937 a 1940. Parkujeme u restaurace Most. Nikdo po nás nechce poplatek za parkování. Most by si zasloužil rekonstrukci, ale i tak je fascinující. Nejsou tu chodníky, takže se musíme vyhýbat projíždějícím autům. Na pravé i levé straně je zip line, na ten radši nejdeme.
Đurđevićův most
Dále pokračujeme po panoramatické silnici skrz kaňonem. Kvalita silnice je výrazně horší než předevčírem z Kotoru do Žabljaku. Jedeme na Mojkovac, kolem dalšího národního parku, a to NP Biogradska Gora (turistiky jsme měli dost, takže možná někdy příště) a kolem města Kolašin. Za tím se nachází odbočka na místní silnici, po které proudí dost aut. Tahle silnice totiž spojuje svět s prozatímním koncem jediné černohorské dálnice (která končí opravdu uprostřed ničeho). 41 km dlouhá dálnice A-1 byla otevřena v červenci tohoto roku, takže by byla škoda jí nevyužít. Za průjezd dálnicí se platí 3,50 EUR. Nájezd po štěrku působil dost zvláště (ještě se tu staví). Dálnice byla nechvalně medializována kvůli rekordní ceně a neschopnosti černohorské vlády splácet úvěr Číně, jejíž firma také prováděla stavbu. Jedna z nejdražších dálnic to není omylem, celou dobu jedete buďto v tunelu, nebo po mostě. Rychlost na dálnici je omezená na 100 km/h.
Na čínské dálnici
Podgorica
Ubytování nemáme přímo ve městě, ale až za městem u letiště. Máme auto, takže jsme v Podgorici hned. Apartmány jsou nové a pěkné. Majitel nás zve na lahvové Nikšićko za sledování Euro basketu (skoro „domácí“ Srbsko podlehlo Itálii v osmifinále, a večer i Češi proti Řecku). Je lepší než to první. Podgorica je hlavní město Černé Hory, nachází se v téměř jediné nížině v zemi (pokud nepočítáme malý kus na jihu) a má něco málo okolo 150 tisíců obyvatel, což je počet obyvatel jako má Plzeň. Město se jmenuje podle kopce Gorica, do devadesátých let to byl Titograd. Ve městě toho moc k vidění není, celkově působí jako větší sídliště. My parkujeme kousek od hotelu Hilton, kde místní asi opilý pán zastavuje na křižovatce auta. Hned vedle Hiltonu míjíme centrální banku, sídlo vlády a pár ministerstev. Naproti jsou zbytky pevnosti Nemanjin Grad a starý most přes řeku Ribnici. Žádnou romantiku nečekejte. Mostem novějším překračujeme řeku Moraču (o kousek dál je ještě vidět moderní Millennium Bridge) do více panelákové čtvrti, kde navštěvujeme chrám Vzkříšení Ježíše Krista srbské pravoslavné církve. Chrám je opravdu majestátní, to se ale nedá říct o okolí, které vypadá dost neudržovaně. Oběd dáváme v asijské restauraci (není špatná, ale jsem zvyklý na lepší). A to je vše, co zde je, kromě všudypřítomných sázkových kanceláří (asi místní národní sport - sázení).
Saborni Hram Hristovog Vaskrsenja
Millennium Bridge
TGD-VIEW62898 A21N HA-LGA
Poslední den je na řadě poslední nákup (sušenky Plazma mi budou chybět) a dotankování paliva. Koukám na Flightradar24, tady něco nesedí. Naše letadlo pořád sedí v Burgasu, a to už mělo dávno letět do Vídně. Na letišti vracíme auto. Musíme si vystát rychlou frontu na check-inu, i když je to Wizzair (online check-in funguje, jenom nevygeneruje mobilní boarding pass a místo pdf palubky papír, že je potřeba jít na přepážku) a dostáváme normální palubku. Kvůli zpoždění, které již hlásí i appka sedáme na obrubník před letištěm (co taky dělat několik hodin na malém prostoru). Terminál je hodně malý. S několika odlety různě po Evropě přeplněný.
Mezinárodní letiště Podgorica – Golubovci
S blížícím odletem se přesouváme ke stále stejně dlouhé frontě. A zde je kámen úrazu. Kontrolu palubek, kterou na moderním letišti obstarává turniket a asi kontrolu velikosti zavazadel provádí 2 pracovníci. Trvá jim to věčnost. Ve frontě čekáme asi hodinu, než se konečně dostaneme na řadu. Následuje pasovka, kde dostáváme razítko a security. Ke gatu se dostáváme těsně na čas. Ani si nestíháme vyzvednout 6 EUR poukaz a utratit ho v jediném duty free obchodu, pokud bychom chtěli. Dnes letíme v červnu dodaném A321neo, takže fungl nový. Odlétáme nakonec se zpožděním asi 2 a půl hodiny. Důvod zpoždění ani nehlásí. Let ubíhá rychle. Ve Vídni máme výstup na plochu. Rychlý přesun s-bahnem na Hauptbahnhof. Náš koupený vlak jsme bohužel nestihli (a to jsem pro jistotu vybral čas odjezdu vlaku 3 hodiny po pravidelném příletu). Aspoň že naše včasná jízdenka má povinný vlak jen do Břeclavi, takže stačí koupit novou jízdenku na railjet jen na hranice. Až na ten konec se Černá Hora dobře vyvedla.
Výhled na motor PW1000G a Podgoricu
Jak se ti cestopis líbil?
Dominic procestoval 29 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Krasne fotky zejmena z Budvy a Boky Kotorske!
Tak jsi mi pripomel lonskou prvni cestu do Cerne Hory take zacatkem zari. Bohuzel tenkrat na Ulcinj, Podgoricu, Ostrog a hory na Severu jiz nezbyl cas. Nicmene jsem rad, ze jsem mel poznat okouzlujici Stari Bar a take puvabny Herceg Novi se tremi pevnostmi. Co se tyce pevnosti Svateho Jana v Kotoru, zminil jsi, ze se vam naskytnul krasny pohled na osvetleny zaliv. Ovsem nebyl byl jeste krasnejsi za denniho svetla s optimalnim pocasim?! (Docela podobny jako predchozi fotce z auta). K tomu je ovsem nejlepsi bud vyjit po zick-zack-stezce vlevo od pevnosti a pak doufat, ze tam bude stale Slavny zebrik kotorsky. Nebo jeste lepe vyrazit za svitani jednim z dvou vchodu do pevnosti primo z mesta. (za usetrenych 8 euro pak mozno poridit dalsi denni davku pljeskavice nebo cevapi).
Vyrážel jsem před 2 roky za svítání, určitě víc jak hodinu a půl před oficiální otevíračkou a pán už tam byl připravený = 8 eur pryč :D
Jinak cestopis super, připomenul jsem si vlastní cestu, viděli jsme v podstatě totožné věcí a jsem rád, že nejenom mně přišel výstup na Bobotov Kuk trochu těžší :D a koukám, že paradox otřesných řidičů a policajtů všude se stále nezměnil.
Jsem rád, že se cestopis líbil. Na vyhlídku nad Kotorem jsme se kvůli času dostali až večer, jinak jsem měl připravenou cestu po tý pěšině označený na mapy.cz červeně, ale určitě panoramata jsou lepší ve dne. Co se týče Bobotova Kuku, tak po výšlapu na něj jsem si řekl, že na kopce minimálně měsíc nelezu :D
Ahoj, prosim te - od koho jste meli auto na letisti v Podgorici ? Jedu zacatkem zari a ceny nejsou uplne nizke, tak hledam reseni.., diky
Auto jsme si půjčili od MTL rent a car Montenegro . Na letišti neměli kancelář, ale po příletu na nás čekali s autem na parkovišti před terminálem.