Bolívie 2015

Původně jsem si začal pouze dělat poznámky ke svým fotografiím, abych se v nich časem vyznal, nakonec jsem si řekl, že alespoň stručně něco napíu. Omluvte můj styl a případné gramatické chyby (až to po sobě pořádně přečtu, ještě to opravím), nejsem holt žádný spisovatel
Využili jsme levných letenek s odletem z Barcelony, příletem do brazilského Sao Paulo, s návratem přes Barcelonu do Mnicjova. Cna byla lákavá (7603 Kč), takže jsme je díky "CL" (díky Dave ) ihned zakoupili. Kde pojedeme jsme v tu chvíli netušili. Původně se plánovala Brazílie s Argentinou, nakonec jsme ale udělali jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké se nabízelo - Bolívie!

Santa Cruz de la Sierra (21.11.)
Do města, které leží v tropické části Bolívie jsme přiletěli společností GOL ze Sao Paula dopoledne, což nám dalo možnost alespoň narychlo navštívit centrum. Z letiště jsme jeli prvním místním busem přímo do centra města a přestože španělsky jsme se nějak nebyli schopni domluvit, místní řidič pochopil, že hledáme autobusové nádraží a docela dobře nás nasměroval na další místní přestup. Ten nám trval jen pár minut a za hodně dobrý čas jsme už zjišťovali noční spoj do Cochabamby a hledali úschovnu báglů. Vše klaplo opět rychle a během půl hodiny jsme už pochodovali z nádraží bez zavazadel směr centrum města. Abych řekl pravdu, tak na to, že má Santa Cruz kolem 1,5 miliónu obyvatel (a zřejmě už asi i více), vypadá mnohem menší, než je. Je to ale jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě, takže asi i vzhledem k tomu v jeho centru toho zase tolik nebylo a jedno odpoledne bylo tak akorát. Možná jsme ale neměli čas na to, abychom našli nějaké zajímavosti navíc, než ty, které jsme viděli v centru v okolí náměstí "Plaza 24 de Septiembre", kde je dominantou Basílica Menor de San Lorenzo. Takže jsme narychlo pochodili co se dalo a navečer se už chystali k odjezdu.

Zde měla být tři fota, bohužel nějak vypadly a už je zde nemůžu vložit - limit je 50 fotografií.

Cochabamba a okolí (22.11. - 23.11.)
Do tohoto, více než půl miliónového města jsme přijeli nočním busem ze Santa Cruz něco po šesté ráno. Ve městě bylo v plánu strávit před dalším nočním přesunem jednu noc, takže jsme se vyrazili z bus terminálu pěšky do středu města hledat nějaké ubytování s teplou vodou. Požadované, dpbře umístěné místo jsme našli asi během hodiny, dali jsme si teplou sprchu, rychle něco pojedli a vyrazili jsme na obhlídku města. Kromě samotné rychloprohlídky alespoň části města Cochabamba, byl v plánu výstup k monumentální soše Krista na 265 m vysoký kopec Cerro San Pedro nad městem - Cristo de la Concordia. Socha měří i s podstavcem 40,44 m a je tedy vyšší, než socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru. Do samotné sochy se dá vlézt, po schodišti vystoupat až nahoru a přes otvory, které slouží jako okna shlížet dolů na údolí a město. Vzduch ve výšce cca 2600 m ještě nebyl nijak řídký, takže jsme kopec, respektive 1399 schodů zdolali i za horka v pohodě, jen jsme se někteří v tento první den lehce připekli. Prohlídli jsme co jsme chtěli a pádili po schodech rychle dolů, protože času bylo dost a rozhodli jsme se navštívit termální lázně Liriuni, asi 20 km v horách za městem. Již předem jsme měli zjištěno, že nejlevnější způsob je zajet tam s místníma minivanem, což jsme taktéž zrealizovali. Nejprve bylo třeba se přepravit cca za 3 Bs místní dopravou do města Quillacollo, které je hned vedle Cochabamby a odtud za další 3 Bs minivanem 45 min. do hor až k termálním lázním. V termálech jsme se vzhledem k jejich přeplněnosti nakonec nevykoupali, trefili jsme se do dne, kdy měli místní volno a spousta se jich i s dětmi rozhodla strávit volný den tam. Nějak nám to ale nevadilo, cesta do hor, procházka po horách kolem a částečně i pěšky nazpět stále za to. Při cestě nazpět, jsme v domění, že zastavujeme veřejný minivan stopli jednu z místních rodinek, která nás ochotně zavezla nazpět do Quillacollo, odkud jsme už zkušeně dojeli navečer do našeho hotelu.
Druhý den jsme hned po brzké snídani odnesli do předešlého dne vyhlédnuté úschovny na bus terminálu hlavní bágly a nechali si jen ty příruční s nezbytnými věcmi. V plánu bylo ten den stihnout výstup na 5023 m vysokou Cerro Tunari, která se tyčí kousek za městem. Zde jsme udělali chybu s volbou trasy, až na místě jsme zjistli, že pokud chce člověk na jednodenní výstup, nesmí začít trasou Cochabamba - Quillacollo - z parku Pairumani jako my. Z parku Ecoturistico Pairumani se to dá jít taky, ale vzhledem k delší trase není moc reálné stíhat v ten samý den i návrat a my plánovali večer již další přesun. Holt jsem tak nějak tušil, že je třeba zajet z Quillacollo minivanem směrem k termálům Liriuni, kde je ze silnice F25 turistická odbočka na Cerro Tunari z druhé, kratší strany. Po opětovném přesunu do Quillacollo jsme odchytili místní taxi s myšlenkou, že nás briskně zaveze do parku Pairumani, bohužel až během jízdy jsme zjistli, že mladý taxikář vůbec netuší, kde park je. Naváděli jsme jej pomocí GPS nejkratší trasou přímo k parku...no, chudák si na výmolech skoro zničil spodek auta, ale dojeli jsme. Až na zpáteční cestě jsme zjistili, že do parku se jezdí po asfaltce přes Vinto. Přestože v tento den “pětitisícovka” nepadla, park Pairumani nebyla určitě špatná volba. Centrum parku je eukalyptový les, přes který je svedena horská voda dolů do údolí. Odtud se dá vyrazit do hor, buď korytem řeky nebo po hřebenech nahoru, což jsme taky udělali a na Tunari koukali jen zezdola. Stálo to ale každopádně za to, příroda všude kolem byla úchvatná, nikde opět žádní lidé, prostě paráda. Našlapali jsme nějaké ty kilometry ve výšce kolem 3000 m a pozdě odpoledne jsme už byli na cestě na bus terminál.










Potosí, město stříbra (24.11.)
Do hornického města Potosí jsme dorazili brzy ráno nočním busem z Cochabamby. Autobus vyjel během noční jízdy z 2570 m n. m. do zhruba 4000 m n .m., takže bylo po vystoupení docela chladno, což již ale naznačovali místní spolucestující, kteří byli zkušeně oblečeni do zimních bund. Hned po vystoupení z autobusu byl vidět cíl naší cesty, což byla hora Cerro Rico, která se tyčí nad samotným městem. V kopci se již od 16. století těží stříbro a byl to svého času největší stříbrný důl na světě. Důl stále funguje a dodnes je obživou pro většinu obyvatel 170-ti tisícového města, stále se zde těží kromě stříbra také zinek, cín a snad i jiné kovy.
Na autobusovém nádraží odkládáme bágly do místní úschovny, zkušeně odchytáváme místní minibus a jedeme nahoru do centra města, kde je plánem kromě prohlídky města najít místní agenturu, která nám zprostředkuje prohlídku dolu. Cestovka fungovala pružně a již za hodinu po dojednání jsme seděli v minivanu, který nás vezl k dolu. Nakoupili jsme jak je zvykem něco málo dárků pro horníky - limonády, koku, cigarety, 95% alkohol, bylo možné i zcela volně zakoupit dynamit, ale ten nikdo z nás nebral Po převlečení a nezbytné výbavě (helma, se svítilnou, holínky) se již šlo do samotného dolu. Zážitek to byl opravdu reálný, pohybovali jsme se přímo tak říkajíc za plného provozu. Hora je za ty roky provrtaná skrz naskrz více než osmi stovkami dolů a je doslova jako ementál. Nějací vědci prý někdy v roce 2003 předpověděli, že do čtyř let hrozí její zhroucení...my ještě tedy úspěšně prošli, ale až se to jednou sesype, bude to to masakr, protože v hoře pracuje až 15000 lidí. Prohlídka dolu, pracovního prostředí, dřiny, kterou horníci bez nějakých extra ochranných pomůcek za pár bolívarů vykonávají je opět ponaučením, že si v Evropě žijeme jako prasata v žitě.
Odpoledne si dáváme v restauraci každý nějaký ten kousek lamy na grilu a po odchycení místního minibusu se přesouvámě nazpět na autobusové nádraží, kde již máme zjištěný autobus do Uyuni.









Uyuni, Salar de Uyuni (solná pláň) a okolí (24.11. - 28.11.)
Do Uyuni přijíždíme 24.11. kolem osmé večer a než se stačíme pořádně rozkoukat, už nás coby jediné "bílé" odchytila pracovnice místní cestovky s nabídkou ubytování a výletů. Cenu nabídla dobrou, ubytko s názvem “Hotel Avenida” bylo levné, solidní a blízko, takže jsme souhlasili. Nakonec jsme u ní koupili i čtyřdenní okružní výlet po Salar de Uyuni a okolních horách a N.P.. Jednalo se o pronájem terénní Toyoty Land Cruiser s řidičem, tři noclehy na různých místech se stravou po celý den za celkovou cenu 1000 Bs/osoba, což jak jsme ve finále posoudili, bylo za provedené služby, jejich kvalitu a celkovou délku přepravy na naše poměry velice levné. celý výlet začal v Uyuni, kdy nás zavezli na hřbitov lokomotiv, na který jsme původně chtěli sami, protože jsme už předem tušili, že vzhledem k časovému rozvrhu nám tam dají málo času...což se taky stalo. Odtud už se jelo přes známou vesnici Colchani přímo na solnou pláň, kterou jsme projeli s několika zastávkami. První nocleh byl ve vesničce Coqueza pod kráterem vyhaslé, 5432 m vysoké sopky Cerro Tunupa, těsně pod kterou jsme druhý den taky vylezli. Až nahoru prý jen s “guidem”, ale nevypadalo to až tak náročně, takže kdyby bylo více času, asi bych do toho šel Druhý den odpoledne se vyrazilo opět přes solnou pláň směrem k N.P. Eduardo Avaroa se zastávkou na ostrově Incahuasi. Ten byl společně s gigantickými kaktusy docela fajn, ale jelikož oblast neustále křižují jeepy s turisty, bylo jich zde na můj vkus až docela dost. Navečer se dojelo do druhého ubytka, což byl jednoduchý bungalov postavený z hliněných, nepálených cihel a zevnitř komplet ze solných kvádrů. Byli jsme v něm zcela sami, takže to považuji za jedno z nej ubytování (vzhledem cena/výkon). Ráno hned po snídani se vyrazilo překrásnou přírodou směr N.P.. Cesta vedla po různých silnicích, od asfaltek, přes liduprázdné kamenité a písčité mezi horami, řidič dělal průběžně zastávky u zajímavých míst. Ač ne vždy využívám místních cestovek, zde jsem musel zkonstatovat, že na vlastní pěst bychom se na ta místa dostávali jen s problémy a časově by to bylo nemožné. O spoustě bychom se nikdy ani nedozvěděli - takže zajistit výlet určitě doporučuju. Oběd zajistil v liduprázdné přírodě u laguny s plameňáky řidič, který jídlo už někdy v nám neznámou dobu někde zrána zajistil a měl je připraveno v boxu. Cestou přes horský Altiplán jsme se zastavili samozřejmě u “Arbol de Piedra” (tzv. skamenělý strom, ale je to kus zvětralé skály, který už co nevidět zřejmě spadne).
Navečer jsme konečně dorazili do jednoho z mála ubytek v N.P. kousek od laguny Colorada,, nafasovali jsme sdílenou ložnici pro 6 lidí, ve které nás bylo nakonec 7. Vše bylo velice skromné, ale fajn. Stihli jsem ještě prohlídku nádherně červené laguny s plameňáky, západ slunce, po večeři se zabalili do hromady dek (noční teploty od denních přes 30 šly pod nulu) a brzy ráno po snídani vyrazili na další okruh. Ten vedl kolem gejzírů a termálních pramenů až k lagunám Blanca a Verde u Chilské hranice, kde naši skupinu opustily dvě mladé sympatické Rusky, které pokračovaly přes blízký horský přechod pod sopkou Licancabur do Chile. My skoukli přírodu, nadělali foto a náš jeep pokračoval s průběžnými zastávkami přes další zajímavá místa až nazpět do Uyuni, kde jsme dojeli odpoledne a ihned zajistili lístky na noční bus směr N.P. Sajama. Jelikož náš noční bus nestavěl v námi požadovaném městečku Patacamaya, museli jsme udělat přestup v Oruro. Nebyl v tom ale žádný problém, protože po zkušenosti s autobusovou dopravou v Bolívii musím konstatovat, že naši dopravci se co se týče množství spojů a komfortu v dálkových busech mají hodně co učit.




















N.P. Sajama (29.11. - 2.12.)
Po příjezdu do Patacamaya se snažíme najít dopravu do centra N.P., kde jsou ve vesničce Sajama jedny z mála ubytování pro turisty. Zde je trochu problém, protože pravidelný spoj mezi vesnicí a tímto městem jezdívá jednou za den tam a jednou zpět (o více levných možnostech nevím), vždy ráno kolem 6-té ze Sajamy a kolem 13-té nazpět. Problém spočíval v tom, že jsme byli v Patacamaya něco po třetí hodině ranní a nedalo se moc smlouvat s místními přepravci s minivany. Jelikož se nám ale často nestalo, že by nás v Bolívii chtěl někdo vyloženě natáhnout, usmlouvali jsme nakonec cenu 400 Bs za všechny čtyři. Nevím přesně, ale cesta tam měla tuším něco ke 200 km, takže to na tu hodinu a situaci cenově za čtyři lidi docela ušlo.
Ubytování v Sajamě pod stejnojmennou neaktivní sopkou bylo opět jednoduché, ale levné a na místní podmínky docela v pohodě. Těžké deky pro chladné noci byly opět k dispozici, hodil se ale taky spacák. Jídlo ve vesnici se sehnat dá, ale je docela jednoduché, kdo zde pojede, ať nečeká nic extra a není špatné se trošku případně vybavit. Místní zde mají nějaký ten obchůdek, po dohodě předem připraví i teplé jídlo. Pitnou vodu v lahvích jsme si sice nějakou sami dovezli, ale nakonec jsme bez jakýchkoliv následků používali vodu, která je k dispozici z veřejného kohoutku na náměstí v Sajamě. Dá se tam i koupit, ale počítejte s cenou 2 x vyšší, než je obvyklá, tak je to tam ale se vším. Strávili jsme zde 4 dny, které byly vyplněny celodenními tůrami, zdolali jsme zde konečně jednu z mnoha “pětitisícovek”, je zde opravdu kde chodit. Od rozhlehlých plání, kde za celý den nepotkáte ani nohu, přes kopce a vulkány až po termální prameny. Tady si vybere opravdu každý milovník turismem nezamořené přírody. Pro cestu nazpět do města Patacamaya jsme už zvolili místní veřejný minivan, který měl odjezd brzy ráno. Doporučuju být na místě alespoň 30 min. před jeho odjezdem, využívají jej místní pro přepravu do města. My nebyli a kvůli plnému stavu jsme museli jet až náhradním. Naštěstí nás zůstalo neodbavených více, takže se jeden z místních slitoval a zajistil další minivan, který jsme my čtyři a místní beze zbytku zaplnili a mohli zalevno odjet (tuším 12 Bs).













La Paz, Copacabana, Tiwanaku (3.12. - 7.12.)
Do La paz, respektive jeho horní části El Alto jsme dojeli minivanem jenom pro nás za docela levnou cenu (už si přesně nepamatuji, ale cena za čtyři byla pouze lehce vyšší, než čekat na bus). El Alto je druhé největší město v Bolívii a nachází se v průměrné nadmořské výšce 4150 m. Všichni jsme se shodli, že jsme dobře udělali, že jsme cestu začali odspodu ze Santa Cruz přes Cochabambu, přistát na letišti letem ze Sao Paula přímo v El Altu by nám díky nadmořské výšce asi způsobilo potíže s aklimatizací. Takhle jsme už i s bágly mohli vyrazit do rušných ulic hledat levný přesun do spodního La Paz, které je asi o 500 m níže. El Alto je rušné, je zde hodně chudiny, kriminalita zde je již výrazně vyšší - byli jsme několikrát upozorněni místním policajtem, kterého jsme se ptali na cestu, abychom si dávali opravdu pozor na věci. Kapesních krádeží je zde hodně a večer bych se zde asi dobře necítil. Přeplněným minivanem jsme ale úspěšně dojeli za 3 Bs do La Paz, kde po zhruba 30 min. chůze směr centrum našli solidní a levný hotel. Ubytování jsme zvolili v pěším dosahu centra a taky autobusového nádraží. Po ubytování jsme ihned vyrazli na obhlídku (opět jsme byli personálem upozorněni na krádeže) historické části města, stylových obchůdků, projeli se za 8 Bs lanovkou z La Paz do El Alta a zpět. a zakoupili si sjezd po známé “silnici smrti” z hor nad La Pazem do Coroica. Koloniální centrum La Paz je docela pěkné, je jen škoda, že spoustu krásných budov nechávají jejich majitelé chátrat. Ve městě jsme plánovali končně trochu zvolnit tempo, takže poslední čtyři dny byly věnovány městu. Jeden navíc sjezdu na kolech z La Paz do Coroica...stálo to za to, akorát někteří jezdci byli pomalí, takže bylo docela dost “čekacích” zastávek Další den byl výletu k jezeru Titicaca do turistické Copacabany a další k návštěvě nejvýznamější historické památky Bolívie, bývalého města v Andách - Tiwanaku.
Poslední den se toho už moc nestihlo, protože jsme měli po obědě naplánovaný přesun nazpět do Santa Cruz. Autobus měl jet původně údajně 20 hodin, nakonec ale cesta trvala něco kolem 16-ti hodin, stála kolem 200 Bs. Cesta přes hory byla jako vždy velice pohodlná, takže dálkovými busy se opravdu v Bolívii nebojte cestovat. Kromě toho, že při nočních přesunech ušetříte za nocleh, ušetříte taky vlastně čas a v širokých polohovacích sedačkách se opravdu dá prospat.








...tak, asi jsem se s vkládáním fotografií trochu rozjel, protože limit je 50 maximum

8.12. - odlet ze Santa Cruz do brazilského Sao Paulo a odtud do Barcelony a následně Mnichova, kde jsme přistáli 9.12. před 18-tou večer a zahájili přesun do ČR. Než jsem dojel s kámošem přes Plzeň a Prahu domů na sever Moravy, byl jsem už docela unavený, vše to ale stálo za každou korunu, kterou jsme na tomto tripu utratili.
Zvolit jako cíl cesty Bolívii bylo jedno z velice dobrých rozhodnutí. Země a lidé v ní jsou sice povětšině chudí, ale o to více příjemní, není zde pro našince nijak draho a co se týče přírody, je opravdu na co koukat a kde chodit. Je to zcela něco jiného, než co jsem zatím prochodil. Země je až na pár míst zcela bezpečná, doprava funguje spolehlivě. Kdo má rád nezprofanované lokality a není zvědavý na davy turistů, měl by jet - není čeho se obávat.