8 dní ve stopařském ráji

Úvod 📚=>🌍

„Jedeme do Maroka!“

Tak nějak začalo plánování pomaturitní cesty, na kterou jsem se chystal s kamarádkou Erikou. Mnoho dnů jsem plánoval trasu a hlavně letenky přes webovku AZair. Sehnal jsem i guida na Džabal Tubkal a byl jsem nadšený, že podruhé navštívím Maroko - zemi, která se mi vryla pod kůži nejen svými  památkami, ale hlavně kuchyní.  

Když už jsem si byl vším jistý, rozhodli jsme se, že objednáme letenky. A tady byl ten háček... Ukázalo se, že žádné z letenek, které byly na AZair, vlastně neexistovaly. Byl jsem naštvaný a zklamaný, hlavně z webovky, na které jsem vždy hledal inspiraci, kam se vydat. Naštvání mi však vydrželo ale asi půl hodiny, a tak jsme dali hlavy dohromady, přizvali na cestu kamaráda Ondru a za pár dní jsme měli na svých Wizz Air účtech letenky do Arménie.

Sbohem Maroko ❌🇲🇦, vítej Arménie! ✅🇦🇲

S plánováním jsme si tentokrát nedělali moc vrásky. Přeci jen by to měla být na cestování pohodová země a z informací od ostatních cestovatelů nás nejvíc nadchlo, že se v Arménii skvěle stopuje. To byla naprosto úžasná zpráva. Méně plánování, více zážitků!

Plán, objet Armenii stopem byl dán, pár ubytek do začátku bylo booknuto, nezbývalo než vyrazit!

Všechny ceny, technické informace, mapa s místy, které jsme navštívili, a další bonusové věci, které se do cestopisu nevešli, jsou zmíněny na konci cestopisu. 📊

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den 1. - Yerevan 🌇

Naše cesta začala v pozdních hodinách na vídeňském letišti, kde jsme se připravovali na dlouhou noc. Proč dlouhou noc? Letenky Wizz Airu byly sice relativně levné nicméně při odletu v 10 večer a příletu ve 4 ráno do Yerevanu si moc s nějakým spánkem nenotovaly. Nevadí, vždyť jsme mladí...

Mělo to i své výhody, v 6 ráno, bez lidí je Yerevan strašně krásný...

První den jsme vlastně strávili velmi pohodově, potulováním po městě a objevováním toho, jak to v zemi funguje. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když napíšu, že Jerevan nás neskutečně překvapil a nadchl. Nádherné, čisté město, plné různorodých památek a tržnic, které zkrátka nepřestává bavit.

A právě na jednu z tržnic vedly naše kroky v dopoledních hodinách. Jednalo se o tržnici s originálním názvem „Armenian market“ a už po vkročení bylo jasné, že s prázdnou neodejdeme. Spousta lokálních výrobků a koření za pár dramů (místní měna), milí lidé – zkrátka tržnice, jak má být. Nutno podotknout, že místní obchodníci nejsou nijak vtíraví či otravní, jako v některých jiných zemích, ale naopak pohostinní a milí.

Procházkou kolem nové katedrály (z mého pohledu architektonicky nezajímavého betonového monstra) jsme se přesunuli ke stavbě z jiné doby a jiného náboženství – k Modré mešitě postavené Peršany. Na obou místech jsme téměř nikoho nepotkali, a i díky tomu na mě město působilo pohodově. Také památky bez davů turistů se prohlížely mnohem lépe.

Noc bez spánku si vybrala svou daň, a tak jsme po rychlém kebabu zamířili na ubytování. Ubytování jsme vybírali klasicky přes Booking/Airbnb, s filtrem od nejlevnějších, což vám v Arménii zajistí průměrnou cenu kolem 260 Kč na noc a překvapivě obstojnou kvalitu. (Každé ubytování v Arménii bylo lepší než naprostá většina hostelů v EU, i když občas vypadá jako u nás u babičky před x lety.)

Kdysi jsem v jednom podcastu slyšel: „V Arménii byl zábavní park zábavný před třiceti lety.“ A tak byl plán na večer jasný. Museli jsme to ověřit!

Nad již zmiňovanou kaskádou v Jerevanu je velký park, ve kterém se nacházejí různé státní monumenty a také vskutku podivný zábavní park. (Přesně takhle jsem si představoval zábavu za socialismu, který jsem nezažil.) Zajímavé bylo, že v podvečerních hodinách bylo venku násobně víc lidí, jak na kaskádě, tak všude jinde. Tentokrát to však bylo jen ku prospěchu! Celý park byl díky tomu živý a člověk se rozhodně nenudil. Za zmínku také stojí výstava sovětského vojenského materiálu. Zejména tanků a letadel, u kterých se fotily davy lidí.

Den 2. - Začínáme stopovat 🚗👍

Jeden den na adaptaci a prohlídku Jerevanu nám stačil, a tak vyrážíme vstříc prvnímu stopu. Ráno po snídani hledáme vhodné místo, kde začít. Jak to ve velkých městech bývá, nebylo to snadné. Po asi hodině hledání jsme ale měli štěstí a frčíme směrem do údolí Garni. A co víc! Vezl nás velitel místního policejního okrsku. I když jsme pocítili jistou jazykovou bariéru – v Arménii se moc anglicky nemluví a rusky umí jen trochu Ondra. Zjistili jsme ale, že to nebude problém. Ochota domluvit se rukama a nohama je vysoká a my míříme přesně tam, kam potřebujeme.

Na další stop jsme čekali asi pět minut. Zastavili nám dva milí pánové, kteří nám cestou koupili kávu a dokonce i zmrzlinu. Druhý stop a my byli naprosto nadšení! Milí, pohostinní lidé, stop téměř okamžitý, nemohlo to být lepší! Po půlhodinové jízdě jsme se ještě dozvěděli, že jeden z pánů má rodinu v ČR. Dopadlo to tak, že jsme ještě volali s Čechem, který nám pomohl překonat jazykovou bariéru a domluvil nám jízdu přímo až ke klášteru Geghard ze 3. století, který je zapsán v UNESCO. Následovalo focení, odmítnutí milého pozvání k pánům domů, a pak byl čas omrknout klášter!

Klášter je nádherný, i když se část z něj opravovala. Musím ale přiznat, že tam bylo poněkud více lidí. Vydali jsme se ještě na nedalekou vyhlídku nad klášterem, odkud byl krásný výhled. Na jedné z vyhlídek si mě vyhlédli dva Indové, kteří měli velký zájem se se mnou fotit (doteď netuším proč). Večer jsem zjistil, že jsem se objevil na stories jednoho z nich 😂. Po tomto zážitku, který byl ještě bizarnější, než jak zní teď při čtení, nastal čas se posunout dál.

Na dva stopy jsme dojeli do Garni, vesnice uprostřed stejnojmenného údolí. Vesnice je známá svým nedalekým pohanským chrámem, který je postaven v antickém stylu. Je to také jedno z mála míst v Arménii, kde se platí vstupné. Nebylo to ale nic dramatického, a navíc nabízeli slevy pro studenty na ISIC, což je vždy vítané. Je celkem úsměvné, že ISIC funguje lépe v zemích mimo EU než v samotné EU, kde se často vymýšlejí různé obstrukce,  jen aby zahraniční studenti nedostali slevu...

Zpět ke Garni! Chrám není to jediné, co tam stojí za vidění. Krátkou, ale prudkou procházkou z kopce jsme se dostali k přírodnímu útvaru zvanému „Symphony of Stones“. Celý areál se dá projít za půl hodiny a určitě doporučuji ho nevynechat, i když cesta zpátky do vesnice je docela náročná. Pobyt v Garni jsme zakončili výtečným kebabem za 60 Kč a byl čas se zase posunout dál.

Cíl druhého dne byla vesnice Aygavan - vesnice kousek od klášteru Khor Virap, kam jsme chtěli dostopovat ještě ten den, ať se nemusíme vracet. Arménie je plná starých ruských aut, obzlášť Lad,  a já jsem se nemohl dočkat, až se nám povede nějakou svézt. A povedlo se to hned první den stopování! A co víc, naprosto to předčilo mé očekávání. Mám rád auta z 80.-90. let a na to je Arménie prostě ráj. Projížďky Ladami, jsou něco, na co fakt nezapomenu. Již ten den jsme také zjistili, že stopování kdekoliv fakt nebude problém, protože v Arménii se čas na stop moc nevyplatí počítat na minuty, jelikož to nikdy nepřekročilo jednotky minut, ale na projeté auta. V případě projetých aut bych průměrný počet aut, co projeli než nás někdo vzal, stanovil tak na 7. 

Do Khor Virap jsme nakonec dorazili celkem brzo a nezbývalo než si klášter prohlédnout. Klášter je známý pro svůj možná nejlepší výhled na pětitisícovku Ararat - národní horu Arménů, ležící v Turecku. V Klášteře jsme byli prakticky sami a na výhled jsme měli štěstí. Byla obstojná viditelnost a pohled to byl nádherný. 

V podvečerních hodinách jsme již byli na ubytování a užívali si úžasný západ slunce pod Araratem. Čím prostší bylo ubytování a čím dál bylo od hlavní cesty, tím příjemnější byli majitelé. V Arménii je zvykem dávat turistům meruňky – národní ovoce. Dokonce jsem se dočetl, že barva na vlajce Arménie je meruňková 🇦🇲. Vždy, když jsme se s někým bavili nebo jsme dorazili na ubytování, jsme dostali hrst meruněk. Také mě překvapilo, že nám hostitelé ve všech ubytováních standardně nabízeli, že nám kdykoliv uvaří kávu nebo čaj zdarma, jak si řekneme. Jinak o Aygavanu není moc co říct; jedná se o jednu z vesnic v údolí pod Araratem. Pro nás byla nejdůležitější blízkost dálnice.

Den 3. - Oblast Areni a Noravank 🍇🏛️🏜️

Ráno po snídani, kterou jsme si s pomocí hostitelů uvařili a ke které jsme dostali hromádku meruněk, jsme vyrazili na cestu. Po asi minutě stopování na hlavní cestě v Aygavanu nám místní doporučili jít rovnou na dálnici, že se tam bude stopovat lépe. Dálnice byla vzdálena asi dva kilometry, a ano, hádáte správně, i tyto dva kilometry jsme jeli prvním autem, které jelo kolem.

Na dálnici v Arménii se stopuje parádně; je tam celkem živo, policie stopaře neřeší, a v našem případě jsme znovu dostali meruňky na cestu.

Další stop byl skvělý. Zastavili nám dva mladí kluci (kolem 25 let), kteří jeli do města Kapan na stavbu. Jelikož je v Arménii zvykem v autě nonstop pouštět písničky (překvapivě všichni všechno pouštěli přes YouTube), dělali jsme si navzájem hudební doprovod. My jsme pouštěli české vypalovačky, oni arménské, vše ve stylu „co repráky ze starého opelu vydrží.“ Jeli až tam, kam jsme potřebovali, tedy přes vesnici Areni, tudíž jsme se s nimi vezli asi hoďku a půl, včetně přestávky na kávu u ázerských hranic.

Ačkoliv je vesnička Areni celkem turistická, má neuvěřitelné kouzlo. Obepínají ji skály a vinohrady, a působí mnohem sušeji než zbytek Arménie. Když jsme tam byli, panoval klid. Potkali jsme doslova pár lidí, jen před největším vinařstvím stál zájezdový autobus. Pro nás nastal čas oběda. V Areni není moc restaurací (samozřejmě tam nějaké najdete), ale spíše se tam chodí na jídlo přímo k místním. My jsme vybrali Nazaryans House. Za 4000 dramů (240 Kč) na osobu jsme dostali arménskou hostinu, ve které bylo hromada jídla a pití, samozřejmě všechno čerstvé a domácí.

Po obědě, u kterého jsme nakonec strávili asi 2 hodiny, protože jsme se dali do řeči s místními, jsme se přesunuli ke klášteru Noravank. Vezl nás postarší pán, jak jinak než polorozpadlou Ladou. Ve předu jsme sedět nemohli, protože přední sedačku zabralo několik litrů vodky. Ke klášteru vlastně ani nejel, ale říkal, že když už tam potřebujeme, tak si tam rád zajede. Zvláštnosti této jízdě nepřidalo ani to, když pán náhodně zastavil auto v půlce kopce, nechal nás vevnitř a odešel do kufru. Naše obavy o tom, co se bude dít, ale pán rychle rozbil, když nám podával tašku meruňek na cestu. Co jiného také vlastně čekat... 

Klášter Noravank je oproti ostatním klášterům, výjimečný tím, že se nachází v cela unikátní přírodě, obklopen skálami mnoha barev. Všechny prostory jsou volně přístupné, včetně něčeho jako sklepa. Také určitě doporučuji vyjít na vyhlídku nad klášter, naskytnou se vám nezapomenutelné výhledy!

Po cestě z kláštera jsme se ještě podívali do jeskyní a jeli jsme na ubytování. Jako ubytování jsme tuto noc zvolili takové chatičky u jezera. V každém druhé recenzi na bookingu u tohoto ubytování se zmiňovala nějaká milá babushka Soňa. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká...

Přijeli jsme na místo a babushka Soňa (jinak jsme jí neřekli) nás už vítala. Soňa mluvila samozřejmě jako většina pouze rusky, ale odhodlání si s náma celý podvečer vykládat měla jak nikdo. U pár sklenic jejího domácího vína jsme pochytili jejíma očima, veškeré socio-ekonomické či politické nedostatky země. Vykládala také o sporu o Náhorní Karabach, který je podle její slov předem prohraný, pokud se arménská vláda bude dál chovat jak se chová. A nebo také o válce na Ukrajině, ze které si pamatuju jen jednu větu: „Ani Rusko ani Ukrajina nepřinesla světu nic dobrého“ .  V mezičase jsme také zašli na místní trh uprostřed ničeho na parkovišti, kde jsme také povečeřeli. Tam jsme se opravdu nedivili, že jsme tam sami.

Den 4. - Jermuk⛲ a přesun do Tatevu🚠⛰️

Po rozloučení se Soňou, od které jsme ještě dostali kyblíček moruší (množství tak na celý oběd) jsme vyrazili opět na cestu. Tento den nás čekal jeden z nejdelších přesunů. Původně jsme plánovali dojet pouze na jih do vesnice Tatev, nicméně stopování šlo tak dobře, že jsme se rozhodli pro delší trasu se zajížďkou do města Jermuk. 

Po cestě jsme stavili v Yeghegnadzoru, v městě, kde jsme dokoupili zásoby na cestu. Odtud už jen dva stopy a byli jsme v Jermuku.

Jermuk je lázeňské město, které se největší slávy těšilo v 80. letech 20. stol. Po rozpadu SSSR se začalo vylidňovat až z původních 9000 obyvatel, zde nyní žije obyvatel 3880. I přes to si myslím, že město má velký potenciál. Může se pyšnit nádhernou kolonádou, krásnými parky, přehradou, vodopádem nebo třeba i lanovkou.

Město leží ve dvou kilometrech nad mořem, což znamená, že oproti městům jako Yeghegnadzor je tam o 5-10 stupů méně a mnohem příjemnější vzduch. Také stojí za zmínku místní vegetace. Bylo to jedno z mála míst, kde jsme viděli jehličnany a nádherné květiny. 

Po cestě zpátky na hlavní cestu jsme jeli s pánem, který zde vlastnil meruňkový sad s výhledem na přilehlý klášter v údolí pod hlavní cestou. Když nám poprvé říkal, že nás chce zavézt někam polňačkama na výhled daleko od hlavní cesty, byli jsme skeptičtí, nicméně stal se z toho skvělý zážitek. Jeli jsme naprosto příšernou cestou, kdy jsem fakt chvílemi nedoufal, že to jeho auto zvládne. Uklidňovalo nás ale, že pán tam určitě nejel poprvé a věděl co dělá. Na konci polňačky, kde už vážně nebylo kam pokračovat, nás čekal výhled na klášter Gndevank a také  další nálož meruněk (o co víc jich bylo, o to míň byly zralé).

Pět minut. Asi tak dlouho trvalo po příchodu na hlavní cestu, než se mi splnil jeden ze stopařských snů. Následující dvě hodiny jsme si to pádili skrz hory a hlavně přes sedlo Vorotan ve výšce 2344 m.n.m. kamionem. 

Jízda kamionem byla vážně zážitek. I když jsme byli tři, dokázali jsme si lehnout a velká okna v kabině využít k panoramatické jízdě. Dojem kazilo akorát to, že řidič neustále scrolloval nebo se díval na streamy na instagramu. Ale dalo se na to zvyknout. Všichni vypadali, že ví co dělají a v Arménii je to vlastně celkem klasika...

Po cestě do Tatevu jsme ještě zažili různá dobrodružství. Na jednom ze stopů nás v autě jelo 6 nebo 7. Vlastně ani moc nevím, jelikož půlku těla jsem měl v kufru a druhou na Ondrovi... Další stop byl mnohem příjemnější. Jeli jsme s dvěma chlapy, kteří jeli do Íránu. Obdarovali nás kávou s muffiny a vysadili nás přímo u místa Ďábelský most.

Ďábelský most je místo, kde v relativně suché krajině proudí řeka úzkým korytem, tvoří soutěsku s vodopády, a které je oblíbené u místních. K hlavnímu „vodopádu“ vede dost krkolomná cesta, na které si nás odchytl nějaký kluk, že půjde s náma. Místo je to krásné a „most“ na konci cestičky budí otázku, k čemu je a jak je možné přes něho přejít.

Jediná chyba, kterou jsme udělali bylo držet se s tím klukem. Když jsme odcházeli, tak se kolem nás seskupilo kolečko Arménců, že za „provedení“ chtějí 3000 dramů (180kč) na osobu. Nedalo se nic dělat, bylo jich víc než nás. Dali jsme jim půlku a pokračovali v cestě. Nutno ale podotknout, že tohle byl jediný nepříjemný moment za celou cestu.

Tatev jsme si zamilovali na první pohled. Jedná se o vesničku v horách nad hlubokým kaňonem, kde si člověk připadá jak před sto lety. Kamenné cesty, prastaré auta, domácí zvířata po celé vesnici, rozpadlé domy a božský klid. Naše první kroky vedly do obchůdku, kde nebylo o moc víc, než co člověk potřebuje na přežití.

Poté hned na ubytování. Přivítal nás nesmírně milý pán, který nás ihned seznámil s jeho manželkou a dětmi (Ubytování Alex & Mila můžem fakt jen doporučit). Dali nám tip, že máme další den vyrazit na vrchol Petroskhach, odkud jsou prý nádherné výhledy. Nakonec i přes značnou únavu a pokročilou hodinu, jsme ale vyšli ještě ten den.  Po cestě jsme potkali desítky krav a naštěstí ani jednoho hada, kterých tam není žeprý úplně málo. Cesta tam i zpět zabrala asi dvě hodinky a slibovavé výhledy stály fakt za to. Hluboké kaňony, nekonečné louky a nikde nikdo.

Den 5. - Tatev 🚠⛰️a přesun k jezeru Sevan🌊

Ráno jsme začínali výbornou snídani, kterou nám připravila paní domácí. Také ale pohledem na prosluněnou krajinu. Počasí nám opravdu přálo. Byl čas prohlédnou si to, proč vůbec turisté do Tatevu jezdí. Je zde velký klášterní komplex a hned vedle něho nejdelší lanovka svého druhu.

Somotný klášter byl asi nejhezčí co jsme v Arménii viděli, a že jich bylo... Byli jsme tam jako obvykle sami a mělo to skvělou atmosféru. V komplexu, který je celý postaven na jednom útesu,  jsou tři kostely a je z 9. století.

Po prohlídce jsme se přesunuli k lanovce. Neměl jsme moc vysoké očekávání, ale rozhodně to stálo za to. Lanovka je dlouhá 5752m, ale hlavně první část lanovky vede nad stovky metrů hlubokým kaňonem, tři kilometry bez jediného sloupu. V lanovce se tedy bez přehánění cítíte jak kdybyste létali a můžu říct, že to bylo něco, co se v Evropě i přes tisíce lanovek zažít nedá. Lanovka slouží nejen jako turistická atrakce, ale také pro místní jako usnadnění cesty, jelikož trasu, kterou lanovka zvládne za 12 minut autu trvá 40. Cena jednosměrné jízdenky je asi 390kč a určitě jsme nelitovali.

Konečná lanovky je trošku mimo civilizaci. Měl jsem trošku strach, že stopování bude na místě, kde auta zkrátka nebyla, problém. Obavy se ale rozplynuly poté, co nás vzalo po deseti minutách první auto, co jelo. Následovala další jízda kamionem, tentokrát s pohodářem, který si skoro při řízení vystrčil nohu z okna. 

Další stop byl ale jiný levl dobrodružství. Vzal nás pán s dodávkou, která byla plná k prasknutí krabicemi od všeho možného. Po pěti minutách tetrisu se mu podařilo vměstnat naše batohy dozadu a byl čas vyrazit. Dodávka měla ve předu kromě místa pro řidiče jedno místo a asi nemusím popisovat jak se na ní ve třech lidech sedělo. S pánem nás čekalo krásných 100km. Většinu cesty tvořily serpentiny, a jelikož každých 10km je v Arménii policejní hlídka, a my měli být připoutaní (ne, fakt to nešlo), tak jsme vlastně 100km ujížděli policii. Jediné pozitivum  bylo to, že jsme byli jediní vystresovaní, pán byl dost v klidu. Samozřejmě 100km na jeden stop v Arménii se také neodmítá.

Ocitli jsme se znova v městě Yeghednadzor, kde jsme zašli na „oběd“ v podobě piva Ararat a zmrzliny SSSR. Sevanské jezero ale ještě bylo spíše dál než blíž a mé obavy, že cesta, která se v mapách tváří jako dálnice bude polňačka, se naplnily a možná ještě překonaly...

Další Ladou jsme si to pádili přibližně dvacítkou přes sedlo Selim ( 2410m.n.m.). Asfaltu po přejetí sedla moc nebylo a drncavý povrch spolu s horkem dost uspával. Spaní se ale nekonalo. Lavice (kéžby sedadla) vzadu totiž neměla opěrátko a díky tomu jsme se aspoň nedopustili stopařského faux pas.

V pohodovém městě Martuni na břehu jezera, jsme měli přestávku na oběd. K již tradičnímu obědovému kebabu jsme dostali zdarma i talíř s bramborami a po krátkém odpočinku nastal čas vyzkoušet pláž u jezera. Jezero Sevan je jedno z nejvýše položených velkých jezer. Leží ve výšce nad 2km a ne nadarmo se mu přezdívá Arménské moře. Velmi příjemné je tamní klima. Oproti Yerevanu, který je odsud hodinu autem se zde můžete těšit na čistý vzduch a teplotu o deset stupňů nižší.

  Vybrali jsme náhodné místo směrem k městu Sevan, podle fotek to tam vypadalo skvěle. Nicméně možná jsme blbě vybrali, ale jezero Sevan nesplnilo úplně naše očekávání. Všude v okolí byl strašný bordel, voda byla špinavá a plná odpadků...  Město Sevan na tom nebylo moc líp. Je možné, že to bylo počasím ( zastihli jsme tam celkem velkou bouřku), ale město na nás moc dobře nepůsobilo. Pohostinnost Arménců, ale zůstala stejná. Pán z ubytování s námi i v té největší průtrži mračen večer zajel nakoupit, za což jsme byli velmi vděční. Elektřina nefungovala, venku spoušť. Zabookovali jsme na datech ubytko na další noc a nezbývalo než jít spát...

Den 6. - Sevan⛪a Dilijan🌲- nebo ne? 

Po neklidné noci jsme se probudili do znovu slunečného počasí. U snídaně jsme ale zjistili, že naše ubytování ve městě Dilijan je vytopené a jiné ubytování v Dilijanu nám nedávalo smysl. Proto jsme zvolili vzdálenější Vanadzor, s tím, že se to snad nějak stihne. Na tento den jsme totiž měli nabitý program v podobě túry a návštěvy klášterů.

První zastávka byl Sevanavank ( vank=klášter ) u města a jezera Sevan. S pojmenováním si nedělali těžkou hlavu... Tam jsme trošku změnili názor na jezero - z dálky je nádherné. Klášter je podobný jak spousta dalších. Po pár navštívených se jeví dost stejně, jediný velký rozdíl je vždy okolí, které dává klášterům do jisté míry identitu. Zde bylo navíc více lidí a také pár stánků, kde se daly zakoupit různé suvenýry.

Nad klášterem lze jít ještě na vyhlídku, ze které jde vidět velká část jezera. Tam si nás také odchytl zvláštní pán na koni s vlajkama Náhorního Karabachu a rozhodl se, že budeme mít úžasnou tradiční fotku s klášterem. Neprotestovali jsme, pán za to nic nechtěl, a tak jsme si odvezli další zvláštní zážitek.

Po prohlídce jsme došli k hlavní cestě s cedulí Dilijan a po chvíli nám zastavil Volkswagen, v Arménii ne úplně běžné auto. Hned jsme pochopili, že se jedná o auto z půjčovny a že se povezeme s nizozemsko-libanonský párem. Byli na dovolené, měli na ten den stejný cíl jako my a k našemu štěstí si nás tak trochu „adoptovali“. 

Pán byl pilotem u Qatar airways a jeho žena, která žila také v Qataru, dělala nějakou administrativu. Jeli prozkoumávat starobylé, opuštěné kláštery severozápadně od Dilijanu - náš cíl toho dne. Po cestě jsme probírali (konečně v angličtině) jak se žije v Qataru, jaké je to létat pro nejlepší leteckou společnost na světě nebo jak vlastně funguje politický systém v Libanonu. Zkrátka skvělá, hodnotná debata. Příjezdová cesta ke klášterům byla jedna z nejhorších, kterou jsme za tu dobu jeli. Každopádně autu ani nám se nic nestalo a byl čas vyrazit na pár kilometrů dlouhou procházku v Dilijanském národním parku.

Slyšel jsem mnohokrát, že je to něco jako „Arménské Švýcarsko“. Za nás Švýcarsko ani náhodou, spíš jsme se cítili úplně jako u nás v Bílých Karpatech, což bylo vlastně velmi příjemné.

Po chvíli jsme došli k prvnímu klášteru ze dvou. V klášteru se jde dostat úplně všude, včetně střechy, ze které se jde podívat dovnitř seshora. Vzhledem k tomu, že kláštery jsou vážně v pokročilém stádiu rozpadu a kolem dokola kromě lesa nic není, tak působí dost tajemně. Dokážu si tam představit z fleku natáčet nějaký horor. U druhého z nich jsme potkali skupinu arménských dětí a po cestě zpět ještě bagr, který se zasekl v řece po deštích z předchozího dne.

Po procházce jsme s nimi jeli ještě zpátky do města Dilijan, udělali si společnou fotku a na cestu dostali láhev výborného arménského vína, což jsme velmi ocenili.

Dilijan jako město, je velmi rozdílné oproti ostatním. Středem proudí řeka, nad kterou jsou postaveny domy často z kamenů a dřeva, což do zbytku Arménie úplně nepasuje. Celé okolí také obklopují lesy, které jinde v Arménii, než na severovýchodě moc nejsou. 

Oběd jsme vyřešili (bohužel podprůměrnou) gruzínskou restaurací, a jelikož klášterů v Arménii není nikdy dost, byl čas zajet k dalšímu. Klášter Harghatsin byl pro nás další příjemné překvapení. Člověk by ani neřekl, jak rozdílný vjem jsme si z každého kláštera odnesli, navzdory tomu, že jsou všechny postaveny v jednom architektonickém slohu, na území jednoho malého státu.

 

V komplexu jsme chvilku spočinuli, vypili víno a užívali velmi příjemného počasí. Také jsme se poprocházeli po okolí s tím, že jsme hledali údajný zipline, který asi nakonec neexistoval. Půlku trasy z kláštera na hlavní cestu jsme šli pěšky, protože nejezdila auta. Pak šlo vše ale už jen hladce. Třemi stopy jsme byli během chvilky ve Vanadzoru a dokonce jsme měli štěstí. Pán, který nás vezl, jel přesně do ulice, kde jsme měli ubytování. 

Vanadzor je třetí největší město město Arménie, o kterém jsme ale ještě den předtím nevěděli, že existuje. Ačkoliv se ve městě nic extra zajímavého nenachází, naprosto mě učarovalo. Město má velmi příjemnou, uvolněnou atmosféru.

Naše první kroky vedly do městského parku, kde jsme pozorovali pro nás trošku šílenou verzi střelnice pro děti. Na této střelnici jste totiž mohli získat plyšáka po střelení tureckého či ázerbajdžánského prezidenta. Navštívili jsme také výběrovou kavárnu Poodle, která byla pro nás takovým kouskem Evropy. U výborné kávy jsme povykládali s pár lidmi a při západu slunce jsme začli hledat nějakou restauraci.

Skončili jsme opět v gruzínské restauraci (typicky arménskou jsme nenašli), dali si výborné kharcho, khinkali i meruňkové smoothie, zaplatili pár korun a byli naprosto spokojení. Večer jsme si ještě prošli Vanadzor a nakonec jsme skončili na ubytování. Ten večer jsem si totiž uvědomil, že vezu z domu slivovici, kterou jsem chtěl nabídnout místním, ale nějak na to kromě babushky Soni nedošlo. Bylo to tedy na nás, a tak jsme s využitím televize s YouTube uspořádali domácí karaoke party.

Nakonec jsme si Vanadzor opravdu užili a zpětně by byla škoda, kdybychom zůstali v Dilijanu.

Den 7. - Hrad Amberd🏰  a hora Aragat🏔️

Sedmý den jsme zahájili návštěvou pekárny, kde jsme posnídali. Nutno dodat, že jsme nezačínali nejdřív, bylo asi kolem desáté. Plán na tento den moc nebyl. Bookli jsme ubytování v městečku Byurakan, s tím, že se třeba dostaneme autem pod Aragat.

I v této oblasti šlo stopování jako všude jinde a po chvíli jsme byli u místa „Armenian alphabet monument“. Jedná se o mnoho kamenů v zemi, kdy každý znázorňuje jedno písmeno arménské abecedy. To vše na louce uprostřed ničeho. Monument jako takový byl asi v pohodě, vkusně udělaný, vlastně i v krásné oblasti pod Aragatem, ale vůbec jsme nepochopili, proč u toho stály asi 4 zájezdové autobusy. 

Po tom, co jsme si Monument prohlédli a protáhli se po cestě, jsme stopovali dál směr Aragat. Další jízda byla opravdu zvláštní. Vezli jsme se s Arménským průvodcem a jeho klientem - Rusem ze Sachalinu. Celá cesta byla divná, Rus byl pravděpodobně asi nějaký místní oligarcha podle řeči a my se necítili úplně nejlíp. Moc tomu nepřidával ani průvodce, který se stále dotazoval stylem: „Jaký je váš vztah s Rusy?“ a podobně. I tak to ale byl přes zvláštní pocity skvělý stop. Celou dobu jsme jeli nádhernou krajinou plnou vlčího máku a dalších květin, kdy každý pohled z okna stál za to. Po cestě jsme také potkali opravdu velká stáda ovcí nebo jsme dostali klasicky meruňky a dokonce i třešně. Nejlepší ale bylo, že jsme dojeli na jeden stop až k hradu Amberd.

Amberd je zřícenina hradu ze 7. století. Je to také další místo, kde se platí vstupné (celkově za celou dobu asi třetí, takže vlastně se moc nikde neplatí...), pro nás studenty výhodnější, ale i bez slevy se pohybovalo pouze v desítkách korun. Prohlídka je na chvilku, ale vypíchnul bych to, že se dá znovu dostat opravdu kamkoliv, žádné ploty, chodníčky, prostě volný přístup k památce. Z hradu je krásný výhled na Ararat ( vlastně i na Aragat, když se člověk otočí) a zase jsme měli štěstí na opravdu málo lidí.

Po prohlídce se mně splnil další stopařský sen a asi 5 kilometrů jedeme v prastarém, ruském SUV, které sloužilo místním bačům k převozu ovcí. A že je zrovna převáželi! Nastoupili jsme přímo mezi ně. Vzadu nebyli ani sedačky a nebylo se ani kde opřít, protože zadní část vozu se při dotyku trošku rozpadala. Během cesty se párkrát obměnilo zvířecí osazenstvo, ale po chvíli jsme se v pořádku docourali do cíle. Bačové byli frajeří, nicméně mám také podezření, že nejet s Erikou, tak se s nima nevezeme. Ta totiž měla výsostné místo ve předu a jistě si získala jejich sympatie. 

Pod vrchol Aragatu jsme se dostali okolo druhé hodiny s Arméncem žijícím v USA. U jezera Kari (Nejvyšší bod dosažitelný autem) se nachází ubytovna, restaurace s překvapivě normálními cenami a také výzkumná stanice.

S tím, že se dostaneme až pod vrchol Aragatu jsem úplně nepočítal, a tak jsem se nahoře po rozlehlých sněžných pláních procházel v sandálech s tlustou ponožkou. Příště bych určitě naplánoval i výstup na Aragat, který na svém nejvyšším vrcholu dosahuje výšky 4090 m.n.m. Nedalo se nic dělat a vzhledem k nevybavenosti a pokročilé hodině jsme se vydali pouze ke kříži nad jezerem, odkud byl nádherný výhled do okolí. Výjezd na Aragat bych ale i tak určitě nevynechával, fakt to stojí za to! Přibalil bych ale teplejší oblečení, oproti Amberdu se můžete těšit na pokles alespoň o deset stupňů,

Cestu na ubytování v Byurakanu jsme zdolali s programátory. Ti jeli z Yerevanu se na toto místo, jak oni říkali, vyvětrat a na nějakou ovčí specialitu do restaurace. Jízda s nimi byla skvělá, protože jsme si konečně pořádně a v angličtině povykládali o Arménii, a to i navzdory tomu, že jsme se zase v autě mačkali v šesti. Vysadili nás rovnou před ubytováním. 

Po krátké pauze jsme zašli do obchodu, nakoupili na večeři (Restaurace ve vesnici byla dost divná) a se západem slunce vyrazili na Sověty postavenou astrofyzikální observatoř. V hodinu kdy jsme přišli, už byla zavřená, tak jsme se aspoň porozhlédli okolo ní, chvilku poseděli a vyrazili zpět na ubytování.

Den 8. - Kláštery⛪ Vagharshapat a Yerevan🥃🌯🌇

Ráno jsme se na ubytování potkali s Čechy v našem věku, kteří předchozí den zdolali Aragat. Vyprávěli, že to nebyla úplná hračka, ale rozhodně to stálo za to. Tak snad si to někdy ověřím na vlastní kůži. My jsme ten den nezaháleli a hned jsme vyrazili do města Vagharshapat, kde se nachází další kláštery a chrámy, tentokrát i zapsané na seznam UNESCO. Jedno z aut jsme trochu špatně odhadli a skončili jsme u taxikáře. Za cestu jsme tak sice zaplatili, ale na druhou stranu jsme zaparkovali asi padesát metrů od jednoho z chrámů, kam jsme měli namířeno.

Chrámy ve Vagharshapatu jsme prošli asi jenom za půl hodinky, a to také protože hlavní Ečmiadzinská katedrála byla zavřená. I tak bych ale zastávku ve Vagharshapatu doporučil, byť jen na přibrzdění. Poté co jsme se dokochali, jsme spěchali směr Jerevan, kvůli zarezervované prohlídce v muzeu koňaku Ararat.

 Přijeli jsme přímo k muzeu, naštěstí s časovou rezervou, a zúčastnili jsme se základní prohlídky. Ta stojí 4500 dramů (cca 270 Kč) a zahrnuje komentovanou prohlídku a ochutnávku koňaků. Prohlídka trvá přibližně hodinu a musím říct, že muzeum je opravdu nádherné, plné různorodých moderních expozic. Dozvěděli jsme se vše ohledně výroby, tradice nebo také jaké mají druhy koňaků. Uprostřed prohlídky se také šlo do místnosti, kde mají soudky s koňakem různí, světoví státníci. Za českou republiku to nemohl být nikdo jiný než bývalý prezident Miloš Zeman. 

Po dokončení okruhu muzeem jsme se přesunuli do ochutnávkové místnosti a trochu bizarním způsobem jsme zdegustovali tří a sedmiletý koňak. Celkově se nám to líbilo, podruhé bych tam sice asi nemusel, ale pro ty, kdo mají koňaky rády, je toto místo to pravé.

Zbytek dne jsme už neměli nic moc v plánu a celý jsme strávili už jen potulováním po Yerevanu. Vypíchl bych bleší trh, u stadionu Hrazdan. Na obřím parkovišti se nachází desítky prodejců, kteří mají kolem sebe hromadu zboží, které prodávají. Místy toto místo připomíná offline aliexpress, dá se zde najít opravdu všechno. Nemyslím si, že je toto místo turisty nějak extra navštěvováno, ale pokud chcete najít nějaký originální suvenýr ze sbírky místních lidí, toto je místo pro vás. My sami jsme se zde zdrželi mnohem déle, než jsme čekali.

Pokračovali jsme pěšky k památníku Arménské genocidy z roku 1915. Na velkém prostranství se nad městem tyčí velké betonové pilíře, které ukrývají věčný oheň. Celý komplex působí monumentálně, dokonce toto místo jde vidět skoro z celého Yerevanu. Každý rok 24. dubna se zde pořádá shromáždění k uctění památek obětí. V čase kdy jsme tam byli my jsme tam ale potkali jen jednu rodinku. 

Prošli jsme přilehlým parkem a byl čas se schovat před horkem. A že horko bylo opravdu veliké. Zašli jsme do kavárny a znovu Arménie překvapila, evropsky vzhlížející podniky umí! Hodinka pod klimatizací a byl čas se znova posunout. Zbytek odpoledne jsme chtěli strávit v centru, na náměstích, které jsme navštívili už den první. 

Chtěli jsme ještě vyzkoušet yerevanské metro. Jedna jízda stojí 100 dramů (6kč) a hned poté co jsem si udělal fotku, jsem zjistil, že se v metru nesmí fotit... Soupravy jsou ještě ze sovětských dob a jsou teda pořádně hlučné. Zajímavý je také systém jízdenek, jezdí se zde totiž na plastové žetony. Jeden žeton - jedna jízda.

Celý výlet jsme zakončili na Náměstí Republiky. Tam se totiž každý den v devět hodin večer spouští zpívající fontána a jelikož jsme letěli až nad ránem, mohli jsme stihnout celé představení. A že to stálo za to! Byli jsme tam zrovna v něděli a to prostory kolem fontány byli naprosto narvané, sotva jsme si sedli. Pokud bych měl porovnávat se zpívající fontánou v Kuala Lumpur pod Petronas towers, tak musím říct, že Yerevan vede. Mělo to tam prostě své kouzlo. Nádherně nasvícená fontána, ale i budovy okolo, dobrá hudba, zkrátka závěr naší cesty jak má být.

 

Byl čas rozloučit se z Armenií a vypravit se domů. Náš let byl plánovaný na stejně „perfektní“ hodinu jako let, kterým jsme přiletěli, tentokrát to bylo kolem čtvrté ranní. Naštěstí ale autobusy jezdí na letiště i v noci a my tak nemusíme využít taxík. Poslední hodiny v Arménii s námi tráví nějaký Rus, který žije v Arménii, protože že prý díky tomu může nějak jednodušeji získat víza do Evropy. Po asi dvouhodinovém rozhovoru si děláme společnou fotku,  loučíme se s Rusem a celou Arménií a po chvíli letíme domů. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí cesty 📄📊

Tuto cestu jsme absolvovali 15.-24.6. roku 2024. 

Celkově nás výlet stál cca 8000Kč na osobu

Všechny fotky jsou pořízené na mobil Vivo X80 Pro.

Letenky: Letěli jsme s aerolinkou Wizz Air, Vídeň - Yerevan - Vídeň. Letenky stály 2625 Kč, s tím, že kdybychom je objenali o 2 dny dříve byli by za 2200kč. ( Na rok 2025 jsem viděl letenky i kolem 1300Kč)

Mapa navštívených míst🗺️

Ubytování 🏨🏡

Ubytovat se v Arménii rozhodně není problém. Ubytování všech druhů a kategorií najdete bez přehánění skoro všude. Nejlevnější ubytování začíná kolem 230kč a za tuto cenu dostanete většinou soukromý pokoj u někoho doma, často se sdílenou koupelnou nebo kuchyní na chodbě.

Co se týče čistoty, vybavenosti nebo komunikaci s hostitely nikdy nebyl problém. Na moderní ubytování v této cenové relaci ale narazíte málokdy. Většinou se jedná o starší byty, kde se cítíte jak na návštěvě u babičky, což ale za nás vůbec nevadilo, spíš to podtrhuje autentičnost. 

My jsme za 7 nocí zaplatili na osobu 1837Kč, čili 262Kč na osobu/noc. Jedenkrát i se snídaní. Ani jednou v hostelu, vždy soukromý pokoj. 

Doprava🚗🚛🚃

Arménie je jedna z zemí, kde se člověk cítí jak v auto skanzenu. Ulicemi jezdí převážně staré Mercedesy, Lady nebo i jiné sovětské auta a zejména na venkově nové auto fakt moc nepotkáte. 

Co se týče veřejné dopravy, tak po celé zemi jezdí maršutky (sdílené dodávko-busy), jejichž cenu, kvalitu a spolehlivost, nedokáži ohodnotit, jelikož jsme je nevyužili.

Taktéž jsou v zemi 3 vlakové linky a to: Yerevan - Tbilisi (přes Gyumri), Yerevan - Sevan, Shorzha  a Yerevan - Yeraskh. Vlakové spojení jsme ale také nevyužili, každopádně slyšel jsem, že je relativně levné a využitelné.

Co se týče městké dopravy, tak ta je v Yerevanu (možná i v jiných městech, nezjišťovali jsme). Jedná se o autobusy, včetně autobusu na letiště, který jezdí z centra každou chvilku za 300 dramů (18kč). V Yerevanu je také staré sovětské metro a to jedna linka. Jak jsem psal výše, jezdí se na žetonky, cena jedné jízdy je 100 dramů (6kč).

Nás nejvíc zajímalo stopování a to je v Arménii naprosto úžasné. Zatím jsem nenatrefil na zemi, která by byla pro stopaře vhodnější. Na stop se nečeká, lidé jsou maximálně pohostinní, dá se ubytovat skoro všude...

A hlavně ty auta! Projíždět se na Kavkazu starýma Ladama, má opravdu své kouzlo a to pro to ani nemusíte mít slabost. Taktéž na stopování kamionů nebo i různých povozů se zvířaty je Arménie opravdu skvělá.

My jsme celkově nastopovali 905 km ve 45 stopech. Z toho mnohokrát jsme jeli ve větším počtu v autě než se mělo. Také v půlce aut se nedalo zapásat, protože to se prostě v Arménii moc nedělá... A nejen z celé Arménie, ale i z mých aktuálně asi 100 stopů jsem nezažil jedinou negativní zkušenost.

Jídlo 🌯🍲🍑

Jídlo byla položka na které jsme celkem šetřili, ale i tak jsme jsme si o Arménské kuchyni udělali obrázek. V Arménii často narazíte na gruzínskou kuchyni, hlavně tedy na khachapuri, khinkali nebo kharcho. Velmi častá je také ruská kuchyně a to jako borscht nebo pelmeni.

Restaurací je v  Arménii asi tak jak u nás, nalezneme je v omezeném množství vlastně všude. Ceny jídel se pohybují kolem 1500-3000 dramů (90-180Kč). Ve fastfoodu je nejčastěji kebab/shawarma, která stojí kolem 1000 dramů (60Kč), vždy výborná, plná čerstvé zeleniny.

Z arménské kuchyně jsme ochutnali málo, ale je to takový mix kuchyní okolních států. Nejtypičtějším pokrmem je ale lavaš - nekynutý chléb, který koupíte všude. Další Arménská jídla jsou například harisa, dolma, manti nebo lahmacun.

Nejde také opomenout Arménský koňak, na který jsou Arménci náležitě pyšní. Největší palírnou je Ararat v Yerevanu, o které jsem se zmiňoval v osmém dnu.

Lidé 👫

Ještě jsem nebyl v zemi, kde by byli lidé přívětivější k turistům. Oproti Evropě (nepočítám Balkán), je interakce s Arménci opravdu příjemnou změnou. Všichni, na které jsme narazili byli nápomocní, pohostinní, zkrátka milí.

U stopování si toho člověk všímá ještě víc a není náhodou, že je Arménie stopovací ráj. Je to o lidech. 

Jeden příklad za všechny jsou meruňky, kterými jsme se nacpávali každý den jen pro to, že jsme je dostávali opravdu ve velkém od místních jako pozornost.

Měna + Sim karta 💵📱

Měna v Arménii je arménský dram a 100 dramů je cca 6Kč. Za celou cestu dobu jsme ani jednou nevyužili směnárnu, jelikož přes Revolut jsme měli výběry z určitých bankomatů (už si nepamatuju z kterých...) zdarma. Dokonce co si tak pamatuju, tak za lepší kurz, než který ukazoval Google.

Platba kartou je v Arménii rozšířená zejména v Yerevanu, ale i tam obecně mnohem méně než v ČR.

Zařízení Sim karty je v Arménii naprosto jednoduché. My jsme ji koupili na letišti (ve 4 ráno) za 2500 dramů (150Kč) a bylo tam asi 5GB, neomezené byli asi za 300. Pokrytí je v Arménii skvělé a signál jsme neměli pouze na jednom místě a to u hradu Amberd.

 Památky 🏛️🏰⛪

Arménie je hlavně o klášterech. V cestopisu jsou zmíněny ty absolutně nejznámější, ale v Arménii je jich opravdu mnoho a jsou skoro na každém rohu. Známější klášter, u kterého jsme nebyli, je klášter Sanahin u města Alaverdi, ten je i na seznamu UNESCO. 

Nebojte ale, že návštěva Arménie je jen o klášterech. Co kláštery dělá také, jaké jsou, je příroda, která je obklopuje. Ať už jde o například o Noravank či Khor Virap, kromě kláštera na váš vždy čekají nádherné hory, výhled na Ararat nebo blízkost jezera.

Kromě klášterů se zde nachází i pár hradů, například zmíněný Amberd či pohanský chrám Garni.

Vstupné do památek se platilo pouze u pár z nich. Jmenovitě to byl hrad Amberd nebo chrám Garni a přilehlé Symphony of stones. Vstupné bylo vždy v desítkách korun.

Příroda 🪻🏞️🏜️🏔️

Na naší cestě jsme viděli snad všechny druhy krajin, se kterými se v Arménii můžete setkat . A že je Arménie opravdu rozmanitá! 

Na severovýchodu země je Arménie pokryta hustými listnatými lesy a člověk si zde přijde vážně jako někde v Česku. V oblasti Areni je naopak skoro až polopoušť a zvlášt v létě je oblast velmi vyprahlá. Kolem Jermuku jsou i jehličnany a na jihu země naleznete nekonečné travnaté náhorní plošiny s vysokými horami.

Zkrátka v Arménie si člověk najde svoje. Přišlo mně také, že příroda v Arménii je relativně nedotčená, neponičená člověkem.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Závěr

V první řadě děkuji, že jste cestopis dočetli až sem!

Naše stopování po Arménii bylo plné zážitků, nečekaných setkání a hlavně skvělých lidí. Každý z 45 stopů nám připomněl, jak úžasně pohostinní dokážou lidé být a co tato malá kavkazská země může nabídnout.

Doufám, že vás naše cesta inspirovala, a třeba si taky jednou zkusíte stopařské dobrodružství. 

Na závěr si neodpustím jedno prosté klišé: Cestujte!