Agadir - Vánoce v Africe
Zimní výlet do Maroka, kde jsme strávili týden na Vánoce, a odvezli si spoustu spíše rozporuplných vzpomínek.
Cestopis z roku 2017 napsal Tesna
Vánoce v roce 2016 jsme strávili na Tenerife, poprvé mimo rodinu a domov. A protože se ukázalo, že něco pro nás dříve tak nepředstavitelného, být v tuto zimní dobu někde v teple, u moře, daleko od toho všeho svátečního shonu a stresu, je velmi příjemné, i rok 2017 jsme chtěli vyrazit někam za blízkým teplem. A chtěla tomu náhoda, že jsem narazil, možná to bylo dokonce na těchto stránkách, na letenky na novou linku Wizzu - z pro nás rychle dostupných Katovic do marockého Agadiru. Zpátečka i poplatkem za sedadlo byla na vánoční termín za velmi vstřícných 422 zl. s WDC. Když jsem skouknul Booking, tak nabídka ubytování v té době byla nepřeberná a i ceny zatím velmi mírné. Takže bylo rozhodnuto, zkusíme Vánoce v Africe.
Cenová bomba
Když vybírám ubytování, v parametru value for money vyhrává ve finálním výběru hotel Tildi. Čtyřhvězda, pokoj pro dva s polopenzí za týden za 325 EUR, se všemi taxami. A to ještě v době, kdy Booking zrovna sršel všemožnými akcemi a kupóny. Takže z této ceny navíc odečítáme 75 EUR za jednu z těch nejzajímavějších slevových akcí. K tomu přes Suntransfers (opět něčí cestovatelský tip, díky!) objednávám taxi z letiště na hotel a zpět, cena zhruba 1000 Kč, to ještě ve finále navíc děleno mezi čtyři cestovatele. Takže podtrženo sečteno, těšíme se na týden o vánočních svátcích v teple, s polopenzí a s přímým letem z dostupného letiště za neuvěřitelných 6.700 Kč na osobu v základním rozpočtu. Tentýž hotel nabízely v té době CK v Česku i v okolních zemích. A třeba cena z Prahy nebo Vídně přes Invii nebo Airstop začínala na 24.000 Kč. Před Vánoci klesla někde dokonce k 18.000 Kč … Hm, vcelku rozdíl proti ad hoc soukromě zorganizovanému výletu.
Průšvih již na příletu
Takže časový skok z léta do prosince a my se vydáváme na cestu. Let z Katovic proběhl v naprosté pohodě a po necelých pěti hodinách přistáváme dokonce v mírném časovém předstihu v Agadiru. Zatím vše klape v pohodě, ale tady to bohužel končí. Krátce před námi totiž přistály další dvě nebo tři letadla. A to je, jak za pár minut zjistíme, vcelku zásadní průšvih. Když se spolu s ostatními cestujícími našeho letu nahrneme do letištní haly, vidíme před sebou dlouhý klikatící se had lidí před pasovou kontrolou. No snad to tady mají nějak zmáklé. Bohužel, naše naděje jsou liché. A zde poprvé cítíme a vidíme, že zde jako turisté nejsme zase až tak moc vítáni. V hale je 27 přepážek, z toho průběžně fungují 4, občas dokonce až 6. Takže ve frontě na příletu před nesmírně důležitě se tvářícími úředníky strávíme dvě hodiny. I my z toho nejsme zrovna nadšení, což teprve několik rodin s malými dětmi, které jim už pomalu únavou z cesty usínají. Jaký to rozdíl proti Dominikáně o pár týdnů později, kde obdobný nápor zvládali s grácií a úsměvem (a hlavně asi 10x rychleji), přilétající turisty z celého světa tam před pasovkou vítaly rytmy a tanec místního lidového souboru, aby jim zpříjemnili čekání ve frontě, a rodiny s dětmi tam ostraha odváděla k přednostní kontrole.
Suntransfers s pochvalou
Když se konečně po těch zhruba dvou hodinách probojujeme pasovkou, v terminálu prakticky prázdného letiště si ve směnárně měníme éčka na místní dirhamy. Při východu ještě absolvujeme sken všech zavazadel rentgenem a pod dohledem vojáka se samopalem u vchodu se konečně dostáváme ven letiště. Asi tak hoďku a půl později proti tomu, co byste počítali kdekoliv jinde a hlavně o tolik později, než máme nasmlouvaný a zaplacený odvoz do města na hotel. Naštěstí, a to dodnes velmi oceňuji, náš taxikář s cedulkou s mým jménem zde stále stojí. Sedáme do taxíku a valíme setmělým Agadirem na hotel. Poprvé vnímáme naprosto odlišnou místní atmosféru i celkovou neuspořádanost, zmatečnost a z našeho středoevropského pohledu nepořádek. Bohužel kulturní párhodinový skok z Evropy do Afriky je potřeba vstřebat.
Po necelé půlhodině jsme na našem hotelu na severním okraji Agadiru. Při příjezdu si všímáme, že s bezpečností to zde myslí velmi vážně, protože u vstupu do hotelu stojí bezpečnostní rám, teď ovšem mimo provoz. Vstřícný recepční nás po rychlém vyřízení příjezdových formalit hned posílá do restaurace, protože máme polopenzi a do konce podávání večerního bufetu ještě nějaká ta minuta zbývá. Jsme tam úplně sami, ale okamžitě přibíhá vrchní a s úsměvem nás vítá. Je už jedenáct večer našeho času, zde o hodinu méně kvůli časovému posunu, takže si dáváme pořádnou večeři, sedmičku místního vína a pak s radostí padneme do peřin.
A rána jsou zde chladná?
Ráno konečně za světla vidíme, kde vlastně jsme – na severním okraji Agadiru, v poslední řadě hotelů, a okna máme otočena do hotelové zahrady s bazénem a výhledem na starou pevnost Kasbah na kopci pár kilometrů od Agadiru. Kopci dominuje mimo pevnosti i z daleka viditelný nápis „Alláh – Národ – Král“ v arabštině, kdy jak pevnost, tak i nápis jsou v noci nasvětlené. Vyrážíme na snídani, ta je zčásti v restauraci, zčásti na zasklené terase. Ranní teploty jsou zde výrazně nižší než na Kanárech, takže zjišťujeme, že příště bude lepší nevyrážet jen v triku, ale trošku lépe oblečení. První den našeho pobytu chceme poznat okolí, takže po snídani míříme k moři, kam to máme asi 400 metrů.
V cestě nám stojí páteřní pobřežní čtyřproudovka s hustým provozem, přeci jen divočejším, než na jaký jsme zvyklí od nás. Za ní už je pobřežní zóna s promenádou dlouhou asi čtyři kilometry kolem dlouhé a široké písečné pláže, která se v mírném oblouku vine podél Agadiru. My jsme v severní části, na okraji města, kde je u promenády hodně různých restaurací, kaváren a barů. Jižní část promenády je hlavně hotelová, téměř bez občerstvoven. Pokračujeme na severní konec promenády, kde je moderní turistický rezort Marina, jak napovídá jeho název, s přístavištěm výletních lodí i soukromých jachet. O kousek dál, už mimo město, je rybářský přístav a ještě dál přístav pro velké nákladní lodě.My si obcházíme Marinu a pak se vracíme na pláž, kde si uděláme pohodu na slunci. Na koupání to v prosincovém studeném Altlantiku moc není, takže to riskují jen ti otužilejší z nás. Naopak slunce i teploty vzduchu jsou velmi příjemné a pláž je tak rozlehlá, že není problém si najít dostatek soukromí a místa.
Odpoledne si dáváme lehkou svačinu v jedné z restaurací u promenády, vybíráme si italskou, kde mají vynikající pizzu i jiná jídla, takže i pro další dny se stává naší oblíbenou. Pak se ještě chvíli korzujeme a všímáme si, jak se v Agadiru dbá na bezpečnost. Po promenádě vidíme v několikasetmetrových odstupech procházet policisty, kdy každý z nich je vždy doprovázen dvojicí vojáků se samopaly.K večeru se vracíme na hotel. U téměř každé větší křižovatky zase stojí policejní auto se dvěma ozbrojenými policisty. U čtyřproudovky nalézáme jeden z mnoha malých krámků s potravinami, kde se i zde dá běžně koupit v islámských zemích zakázaný alkohol. Sedmička vína asi okolo 100 Kč, plechovka piva někde od 35 Kč. Pak už jen večeře na hotelu, s naprostou převahou místní kuchyně. Výběr jídla skutečně veliký, jen masožrouti jako já si zde na své moc nepřijdou. Večer na pokoji zjišťujeme, že teploty zde na pevnině jsou v noci výrazně nižší než na nedalekých Kanárech, a během našeho pobytu klesají až zhruba k devíti stupňům. Proto jsme několikrát použili reverzní chod naší klimatizace a večer ji využívali jako topení.
Přístavní komedie
Druhý den ráno pojal kolega nápad, že bychom si mohli udělat soukromý výlet lodí. Takže po snídani míříme do maríny, kde několik domácích postává na molu a čeká na zájemce o vyjížďku. My napřed jen sondujeme ceny a ve finále máme dva favority. Veliká legrace ovšem nastává ve chvíli, kdy máme téměř vybráno. Když tomu jednomu říkáme „Sorry, jedeme s tam tím“, spouští na nás nezastavitelnou lavinu svých slov, ze kterých tak nahrubo chápeme, že ten druhý je lump, podvodník, slibuje delší projížďku, než pak reálně nabízí, že neuvidíme to a to atd. atd. a že on nám za ty peníze nabízí mnohem lepší zážitek. Když vidí, že máme v jeho slova pochybnosti, nelení a jde si to s konkurencí vyříkat osobně k jejich lodi, takže komedie pokračuje. Následuje živá a hlasitá hádka s patřičnou gestikulací, která baví polovičku přístavu. Celé divadlo končí tím, že protivník, rozhazující rukama a nadávající jako zasypaný horník, opouští bojiště a nám nezbývá, než se holt svézt s jeho dnes úspěšnějším protivníkem, resp. na lodi pod jeho patronátem.
Vzhůru na oceán
Takže se naloďujeme na moderní člun a s mladým kapitánem vyrážíme na čtyřhodinovou plavbu podél pobřeží na sever. Máme celou loď jen pro sebe, takže se dle libosti můžeme válet na zádi nebo na slunci na přídi. Když se z přístavu dostaneme na volné moře, můžeme si dokonce sami kormidlovat. Na moři jsme široko daleko sami, prostě pohoda a paráda, na vánoční čas výjimečná. Po dvou hodinách, na otočce, nám kapitán zastavuje, abychom se mohli vykoupat. Když už tak už, jsme přece na dovolené u moře, překonávám se a i já skáču do studené vody.
Po dalších dvou hodinách se vracíme do přístavu a kolega něco dojednává s kapitánem. Chce si s člunem sám „zařádit“ … Poptávka byla vyslyšena, necháváme ženské osazenstvo v nábřežní kavárně a jen dva spolu s kapitánem se vracíme na otevřené moře, kde pak kolega asi půl hodiny blbne a týrá loď pod plným plynem kličkováním a v zatáčkách. Zábava končí, když se v dohledu objevuje policejní člun, to kapitán raději přebírá kormidlo a spořádaně a pomalu se vrací do přístavu. Protože už je pozdní odpoledne, pomalu přes pláž míříme k hotelu, ale před tím si děláme ještě odbočku do města, kde má být dle recenzí na Tripdvisoru normální supermarket.
A skutečně, zhruba kilometr od hotelu lehce nacházíme Uniprix, kde lze koupit všechno možné. Uspořádání je sic trošku chaotické a v mnohém připomíná místní trhy, ale výhodou je, že zde jsou ceny pevné. A pro turisty je zde zajímavé i to, že se údajně jedná o obchod nejlépe zásobený pestrým výběrem kvalitních marockých vín. Maroko je totiž významným producentem vysoce jakostních vín, kdy i když se jedná o islámskou zemi, tak 85% produkce se vypije na domácím trhu. I ceny jsou zde výrazně nižší než v malých krámcích, takže sedmička je zde od zhruba 60 Kč. Už za tmy se vracíme na hotel a všímáme si, že hustota policejních hlídek se po setmění proti té denní značně zvýšila.
Souk - vánoční nákupy na trhu
Další den jsou již Vánoce a plán je jasný. Chceme vyrazit na místní trh – souk, který má být největší v severní Africe. Někdo z místních nám tvrdil, že je zde přes 4.000 stánků. Takže po snídani si bereme před hotelem taxík a za nějakých 30 dirhamů jsme za pár minut na trhu. Ten ve valné většině zastřešený a můžete zde koupit prakticky cokoliv. Jídlo, ovoce i zeleninu, čerstvé maso, koření, domácí potřeby i elektroniku, obuv, oblečení i spoustu všemožných cetek. Trh je rozdělen dle sortimentu do sekcí a my nejprve jen bezcílně a naslepo bloumáme. Postupem doby se orientujeme a holky vyráží na nákup nějakých dárků. Základem je zde samozřejmě smlouvání, což je pro místní taková hra. A ta ovšem dnes baví i nás, takže prodejcům nenecháváme naše dirhamy zadarmo. Sehráváme jim taktéž divadlo, kdy střídavě odcházíme, vyjadřujeme pochybnosti nad kvalitou zboží, argumentujeme lepší cenou „támhle vedle“, popř. já jako muž odmítám nákup ženských zbytečností. Kamarádka jen obdivně kvituje naši párovou souhru.
Vysoká škola smlouvání
Naše mistrovské dílo přichází, když manželka objevuje ručně dělaný náramek. První cena nastřelená prodejcem je samozřejmě úplně mimo, takže krátce diskutujeme, mávneme rukou a odcházíme. A pak několikrát během dne jeho stánek míjíme a vidíme, že prodejce nás vždy pečlivě sleduje, několikrát nám dokonce nabízí zase o něco nižší cenu. My máme čas, takže ho necháváme pokaždé zase trošku podusit a jdeme si po svých. Baví nás jeden evidentně jazykově nadaný prodejce, který nás k návštěvě svého stánku láká hlasitým „Sadááármo! Sadááármo!“
Mezitím kupujeme nějaké vánoční pozdravy z cest pro rodinu a představte si, taková náhoda, tento prodejce má o pár stánků vedle bratrance s tím nejlepším čajem a kořením snad v celém známém vesmíru. A ten, kdo by to čekal, se jako znenadání zjevuje a už nás táhne do svého voňavého království. A tam pak probíhá ten správný arabský obchod. Začínáme nezávazným pokecem, kde v každé třetí větě pak slyšíme „You are my family“, mezitím dostáváme šálek místního sladkého čaje. Vše pokračuje vychvalováním toho, co nabízí. Nakonec si nějaké to koření a čaje vybíráme a spějeme k napínavému konci hry, kdy následuje opět oboustranné emotivní divadelní představení, kdy my prodejci po sdělení těžce nadstřelené ceny vracíme jeho pytlíky s kořením, zatímco on nám je zase cpe zpět do tašek. Takto pokračujeme asi deset minut a vše končí samozřejmě tak, že prodejce zcela „rezignuje“ a vše jen nám, ale naprosto výjimečně, prodává pod cenou a se ztrátou, jasně.
Poté se vydáváme na finále s prodejcem náramku. S nezájmem procházíme okolo, v rukou tašky se všemi dosavadními nákupy, aby viděl, že zde nejsme jen tak pro zábavu. O pár stánků dál nás někdo odchytává a my z jeho arabštiny tušíme něco jako „tamten pán vám něco chce“. A skutečně, prodejce náramku na nás zuřivě gestikuluje, my se vracíme a komedie pokračuje. Nastupuje kalkulačka, kde nám argumentuje svojí nákupní cenou. A už teď je jeho stávající nabídka pod ní!!! My zase ukazujeme nezájem a plné tašky nákupů, takže smůla. Opět nějaké to odcházení, dohadování s manželkou, prostě klasika, a cena průběžně klesá. Nakonec vytahuji peněženku a ukazuji, že už tolik peněz po těch všech dnešních nákupech stejně nemám. „Zdrcený“ prodejce opět „rezignuje“ a souhlasí se sumou, kterou mu ukazuji (a kterou jsem si tam předtím cíleně nachystal) a která je asi třetinou toho, co chtěl na začátku před pár hodinami. A je nám všem samozřejmě naprosto jasné, že své zboží dnes udal s neskutečnou ztrátou …
Po zhruba čtyřech hodinách na trhu a sehrání několika představení už nás to ale unavuje, takže se městem vydáváme zpět k hotelu. Cestou se zastavujeme na něco pití v jedné z místních kaváren, kde na můj dotaz na dvě deci vína reaguje číšník zdviženým obočím, což evidentně značí, že jsme mimo turistickou zónu. Hm, tak tentokrát tedy pro mne jen kolu.
Vánoce v Africe
Když se večer vrátíme na hotel, tak zde ve foyer začíná oslava Štědrého dne, kterou hotel organizuje pro své hosty. Dostáváme nějaký drink, pochopitelně nealkoholický, drobný vánoční balíček s čokoládou a bonbony, a s námi všemi si připíjí Santa v kostýmu. Je zcela evidentní, že věhlas módní bomby našich olympioniků z Londýna dosáhl až sem, neboť součástí Santova kostýmu jsou i bílé gumáky.
Poté následuje slavnostní večeře, mnohem pestřejší než obvykle, s několika variantami rybích jídel a dokonce i jakýmsi náznakem bramborového salátu. Absolutním dnešním hitem jsou ovšem naprosto jedinečné dezerty a dorty, po kterých se pak jen zapráší. Kolem osmé hodiny nám večer zpříjemní krátkým folklorním vystoupením i pár tanečnic a hudebníků a poté už Santa rozjíždí v zadní části dnes částečně vyklizené restaurace vánoční diskotéku. Pro nás je to naprosto netypické trávení štědrovečerního večera, ale podobně jako ostatní se dobře bavíme.
Historie s výhledem
Následující den po snídani se vydáváme na pevnost Kasbah na kopci na Agadirem, na kterou se už několik dní koukáme z balkonu našich hotelových pokojů. Nejprve jdeme kolem čtyřproudovky ven města a několikrát zkoušíme bez úspěchu ukecat lepší cenu za taxík. Nakonec nám na výpadovce zastavuje starý Mercedes, z tak z počátku 80. let. Řidič sice neumí ani slovo anglicky, ale jeho současný pasažér mu ochotně překládá. Domlouváme si tedy cenu 50 dirhamů (cca. 170 Kč) za odvoz těch pár kilometrů na kopec, pan „překladatel“ zůstává na místě a místo něj se do obstarožního taxíku soukáme my čtyři. Dodnes si pamatuji ty umně vyvedené dřevěné kličky na stahování oken a kožená poutka na otvírání dveří zevnitř, protože originální díly evidentně skončily dávno v prachu dějin.
Když po pár minutách vystupujeme nahoře u pevnosti, dávám taxikáři padesátku. Ten začne láteřit a nadávat, že je to málo. Chvíli se s ním snažím rukama nohama diskutovat, že takto jsme se dole dohodli, ale pak to vzdávám a přidávám dvacku, čímž se dostáváme na cenu běžnou. Prostě místní klasika.
Procházíme parkovištěm pod hradbami kolem velbloudů, které zde místní nabízí k projížďce, a bránou vcházíme do pevnosti. Tu dnes tvoří jen několik zdí původního opevnění, protože pevnost i bývalé staré město na kopci padlo za obět´ zemětřesení v roce 1755. A zkázu pak dokončilo to v roce 1960. Takže to, co vidíte na kopci z města, je prakticky vše, co z pevnosti zbylo, a očekávání, které tento pohled zespod ve vás vzbudí, je bohužel daleko za tím, co pak na kopci naleznete. I když jsou zde evidentní snahy o restauraci těch přeživších zbytků, tak na druhou stranu zde také vidíte všudypřítomný bordel odpadků, které tady zřejmě nikdo neuklízí. Pokud tedy čekáte nějaký kulturně-historický zážitek z výjezdu na Kasbah, asi budete zklamáni, můžete se kousek projít po hradbách, tot´ vše.
Naopak si myslím, že vás rozhodně nezklame výhled z tohoto asi 200 metrů vysokého kopce, protože ten je jedinečný. Přímo pod sebou máte obchodní i rybářský přístav, marínu a pak celý dlouhý táhlý oblouk široké pláže. Prostě výhled na celý Agadir tak, jak jej naleznete ve všemožných propagačních materiálech nebo katalozích cestovek. Pro cestu zpět dolů do města volíme turistický chodník. Ten vede v otevřeném prostoru a slunce pálí, takže oceňujeme dostatečnou zásobu tekutin v podobě „plecháčků“. Cestou dolů nepotkáváme ani nohu, jen zase ten všudypřítomný bordel.
Přístav? Už ne ...
V mnoha starších článcích a cestopise najdete radu, kterou mi dala i kamarádka, která v Agadiru byla rok před námi. A to, že se máme zajít podívat do rybářského přístavu. Tak jo, nějak se pěšky dostáváme přes dálniční uzel a jdeme do přístavu. Jenže tam jsme nekompromisně zastaveni u brány, prý z důvodu bezpečnosti je již veřejnosti vstup zakázán. Takže nevím, co se tam za ten rok změnilo, ale z celého rybářského přístavu a trhu tak vidíme pouze jeden jediný stánek s rybami u dálnice před vjezdem do přístavu.
Následující dny našeho pobytu trávíme dopoledním relaxem u bazénu. Slunce sice hřeje, ale voda je ještě studenější než moře, takže do bazénu se jen občas odváží jen nějaký osamělý otužilec. Odpoledne se přesouváme na pláž a pak do oblíbené italské restaurace. Ve stánku na pláži zkoušíme místní zmrzlinu a děláme chybu. Měli jsme si napřed dát jen jeden kornout, protože zmrzlina nemá s tou naší nic moc společného – není moc dobrá a chutná výrazně po mouce. Jeden den si sedáme na turistický vláček, který jezdí z jedné strany promenády přes město na druhou, a procházíme si ji po celé její délce. Je zajímavé pozorovat místní lidi, potkáváte tady nejen turisty, ale i místní, kdy někteří jsou oděni normálně a moderně, zatímco jiní v duch islámu jako by z oka vypadli postavám z filmů s Kara ben Nemsím. Asi největším kontrastem je když potkáme dvojici mladých dívek v družném hovoru, kdy jedna je oblečená jak černá poštovní schránka a druhá zcela po evropsku.
Odlet aneb za sedmi frontami a kontrolami
V den odletu necháváme v poledne zavazadla na recepci a vyrážíme na poslední procházku na pláž a promenádu, u Italů si dáváme večeři na cestu. Když se o půl šesté vracíme, už na nás čeká taxík objednaný přes Suntransfers, který nás během půl hoďky vyhazuje na letišti. Taxikáři necháváme všechny zbytky našich drobáků a jdeme vstříc podobnému peklu, které nás na letišti čekalo již při příletu. Nejprve se u ozbrojené hlídky před letištěm u zábran před hlavním vchodem musíme prokázat letenkou, aby nás pustili dovnitř. Následuje rentgenová kontrola všech našich zavazadel předtím, než se vůbec dostaneme do odletové haly.
Pak, nevím z jakého důvodu, i když máme letenku, jsme posláni k odbavovací přepážce, kde poctivě kontrolují hmotnost našich příručáků. Pán před námi má smůlu a slečna za přepážkou je nekompromisní, musí obsah dostat pod deset kilo. My procházíme bez problémů, což je stvrzeno nějakým razítkem na letenku. Teď se konečně můžeme zařadit do další fronty, kde probíhá namátková kontrola zavazadel, kdy kontrolou prochází každý druhý či třetí, a cíleně pátrají mj. po dronech. Teprve pak si vystojíme další půlhodinovou frontu před bezpečnostní kontrolou a pak už jen jedna kratší před pasovkou. A i když jsme si dali dvouhodinovou rezervu do odletu, ta se ve všech těch frontách rozplynula jak pára nad hrncem. Obdobný problém s místní bezpečností a byrokracií mají i ostatní cestující, takže výsledkem je asi půlhodinové zpoždění na odletu.
Když v noci přistáváme v Katovicích, je to snad poprvé, co nám tu neprší. Ono totiž hustě sněží, kvůli čemuž je cesta po prázdné široké dálnici místy skutečně dobrodružná. O pár centimetrů víc a dálnice by byla zcela neprůjezdná. Největší peklo nás čeká na samotný závěr, kdy se musíme v čerstvém sněhu vyškrábat domů do prudkého kopce. Pluh ani ranní autobus ještě nejel, na cestě je asi 10 centimetrů čerstvého sněhu. Ideální podmínky pro plně naloženou předokolku. Takže vypnout ESP, dát za dvě pod plynem a doufat, že nám to v půlkilometrovém kopci někde nepodklouzne. Naštěstí i finální komplikaci zvládáme.
A co dojmy?
Maroko je monarchie, v jejímž čele stojí král a zřejmě i díky své koloniální minulosti a blízkosti Evropy jde v rámci afrických zemí o vcelku moderní a rozvíjející se zemi, která se otevírá turismu. Tento řekl bych osvícenecký a pragmatický přístup vidíme i v Agadiru, což je moderní město s asi 600.000 obyvateli, které bylo vystavěno na troskách původního města, které v roce 1960 z valné většiny zničilo zemětřesení. Takže dnes jde o moderní město a jedno z hlavních center marockého turismu, bohužel ale postrádá svou historickou autenticitu a patinu.
Na druhou stranu, Maroko je také islámská země se vším všudy. I když jsme viděli, že je zde velmi tolerantní přístup například k oblékání, je nutné zde tento obecný fakt respektovat a chovat se podle toho. Pokud jsme se pohybovali po promenádě v jejím hotelovými rezorty posetém okolí, připadali jsme si téměř jako kdekoliv jinde. Jakmile jsme ale vyrazili někde hlouběji do města, přeci jen jsme občas od některých místních viděli a cítili, že tu příliš vítáni nejsme. A byla místa, kde jsme se necítili úplně komfortně, nechci napsat ne bezpečně, ale prostě jsme měli takový ten nepříjemný pocit, že tam vůbec nepatříme a že jediným důvodem, proč nás tam strpí, jsou jen ty dolary a eura, co jim tam dovezeme.
Což je taky zkušenost, kterou zde velmi rychle uděláte. Každému jde ve finále jen o vaše prachy, ať se usmívá a je navenek ochotný sebevíc. Protože očekává, že za svou vstřícnost, ochotu a drobnou radu, prostě cokoliv, dostane nějaký ten bakšiš. Takže pokud chcete mít svůj klid, nejlepší je se s nikým moc nevybavovat. Pokud se chcete pobavit smlouváním, vyrazte na trh, tam si toho užijete až až. Pokud vám tyto kratochvíle nic neříkají nebo vás omrzí, můžete si nakoupit v běžném supermarketu, kde jsou ceny pevné a rovnou takové, které občas se štěstím na trhu po půlhodině usmlouváte.
Agadir není moc vhodnou destinací v zimě, protože noční teploty jsou zde vcelku nízké a přes den jsou příjemné asi tak mezi desátou dopoledne a šestou večer. Pláž je sice pěkná a velká, ale koupání v moři je v zimě skutečně jen pro otužilce. Když si vezmu, že obdobné nebo lepší služby nabízí x jiných destinací, kde se navíc člověk necítí jako nevítaný host, tak nevím, proč bychom zde někdy v budoucnu měli znova jet. Takto hodnotím Agadir nebo Maroko jako jedinou z destinací, které jsme dodnes navštívili. Ale tady vážně ne, už jen kvůli tomu, jaké obstrukce a zdržení zažíváte při vstupu do země i při odjezdu domů. Vím, že v tomto hodnocení asi se mnou nebude hodně lidí souhlasit, ale nám nějak ten místní styl života a jednání prostě k srdci nepřirostl.
Jedinou výhodou našeho pobytu tak byla jen na vánoce naprosto směšná cena. Ale platit tu standardní přes cestovky, tak skutečně nevím, co by bylo protihodnotou, protože tu za stejné peníze pořídíte třeba na nedalekých Kanárech mnohem vyšší po všech stránkách.
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 26 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 44 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Jak to tak čtu, tak se mi zase po Maroku začíná stýskat :D Každopádně - ty dvouhodinové fronty na letišty musely být strašný, ale holt se tohle občas stane, máme rekord asi hoďku a půl z jiné africké země, no - nedivím se tomu. Ohledně vašeho smlouvání, všechna čest, takhle tvrdě bych to asi nedal. Prodej alkoholu v Agadiru mě docela překvapuje, my jsme v Maroku na alkohol opravdu nenarazili a pivo za 35 je sen. Přijde mi, že je fakt škoda, že jste nezkusili půjčit auto a vycestovat taky někam po okolí, přišli jste o hodně. Každý město je totálně odlišný. :)
Jak to tak čtu, tak se mi zase po Maroku začíná stýskat :D Každopádně - ty dvouhodinové fronty na letišty musely být strašný, ale holt se tohle občas stane, máme rekord asi hoďku a půl z jiné africké země, no - nedivím se tomu. Ohledně vašeho smlouvání, všechna čest, takhle tvrdě bych to asi nedal. Prodej alkoholu v Agadiru mě docela překvapuje, my jsme v Maroku na alkohol opravdu nenarazili a pivo za 35 je sen. Přijde mi, že je fakt škoda, že jste nezkusili půjčit auto a vycestovat taky někam po okolí, přišli jste o hodně. Každý město je totálně odlišný. :)
Jj, taky jsem si říkal, že na to smlouvání bych neměl nervy... vždycky radši odcházím. Manželka ta to taky umí, vždycky řekne, že dá nějakou nesmyslně nízkou cenu (třeba desetinu), až je mi to trapné... :-)
Jj, taky jsem si říkal, že na to smlouvání bych neměl nervy... vždycky radši odcházím. Manželka ta to taky umí, vždycky řekne, že dá nějakou nesmyslně nízkou cenu (třeba desetinu), až je mi to trapné... :-)