Antigua - Karibik po anglicku, díl 1.

Tři roky plánování

Už ani nevím, co mne v únoru 2020 vedlo k tomu, že jsem tehdy téměř rok dopředu u BA objednal letenky na ostrovní státeček v Karibiku - Antigua a Barbuda. Zřejmě byla lákadlem neznámost tohoto ostrova u nás, kdy jak jsem jsem následně zjistil, devět z deseti lidí jej vůbec nezná a neví, kde leží. Já jsem byl do té doby tím desátým …

Cena za přímý let z Gatwicku tehdy vycházela pod 400 GBP se dvěma příručáky a plánu byl přesun přískokem do Londýna nějak nízkonákladovkou z vhodného letiště z našeho okolí. Bohužel, následující události a hysterie okolo kovidu udělala s plány na další exotický výlet rychlý konec na další dva roky, takže celou akci se podařilo zrealizovat až v listopadu 2022. Naštěstí BA nedělali žádné ofuky s letenkami, kdy vystavené vouchery měly platnost až do jara 2023.

Když to tedy konečně na jaře 2022 vypadalo, že svět přestane bláznit s čínskou chřipkou, omezeními a certifikáty, vybrali jsme s ohledem na ceny vhodný podzimní termín končící státním svátkem Sametové revoluce i s ohledem na pestrou nabídku spojů hlavně Easyjetu na Gatwick z pro nás dostupných letišť (my měli v plánu Krakov), odkud na Antiguu BA z Londýna létá.  Bohužel, za těch pár let šly letenky o něco nahoru, takže jsme museli k voucherům ještě asi 60 GBP na osobu doplatit. A pak běžná klasika, rezervace ubytování na dvou místech ostrova a auta. A pak perlička - jedno z ubytování nám bylo skoro půl roku dopředu zrušeno s odkazem na problém s elektroinstalací. Jasně …

Bohužel, jak se  blížil datum odletu, Easyjet své spoje z okolí na Gatwick rapidně osekal, až o dvě třetiny, takže náhradním řešením je využití spoje BA z Krakova na Heathrow za velmi slušných 212zl. na osobu včetně velkého příručáku. Bohužel ranní odlet z Gatwicku znamená, že musíme v Londýně přenocovat. Proto přímo u letiště rezervuji hotel Premier Inn, při objednání přes jejich stránku a platbě předem je cena 84 GBP za noc pro dva bez snídaně (snídaně od 9,50 GBP/os.)

Přesun mezi Heathrow a Gatwick je možný mnoha způsoby, my zvažovali autobus, ale když jsem si dal požadavek na „garantované flexibilní“ jízdenky kvůli téměř nočnímu příletu do Londýna a jistotě, že nás skutečně jinak vcelku levný autobus vezme (od 16 GPB/os. jednosměrně), tak cena byla dvojnásobná a ne tak odišná od taxi, které šlo přes Booking objednat za velmi solidních 87 GBP, takže jsme dali přednost této pohodlnější a rychlejší variantě. Zpáteční letenku přímo z Gatwick do Krakova objednávám u Wizzu, za 40 GBP včetně Priority.

Konečně  na cestě

Když tedy nastal čas, vyrážíme autem do Krakova, které již po několikáté necháváme na jednom z mnoha mnoha místních parkovišť za 125 zl. na 12 dní včetně odvozu na letiště. Let s BA na Heathrow probíhá bez problémů, jen nás trošku zdrží na příletu, že i když máme jen příručáky, tak ty nám na check-inu zabavují a my pak na ně musíme Londýně čekat. Dáváme vědět našemu taxikáři, kde jsme a ten ihned reaguje. Bohužel doráží asi až tak za půl hodiny, vzhledem k ceně parkování na letišti stál někde poblíž a až pak vyrazil. V typicky hnusném deštivém londýnském počasí nás pak po dálnici za necelou hodinu s blížící se nocí doveze na Gatwick přímo před hotel Premier Inn. Velmi rychlý check-in a překvapení, že i když jde o typický obrovský „přespávací“ letištní hotel s menšími pokoji, tak velmi pěkně zařízený, klidný a s velmi pohodlnými postelemi.

A protože bar zavírá asi až za 45 minut, vyrážíme na pivo. První, nějaké anglické, je za 3,75 a z nějakého důvodu nám barman účtuje jen jedno. Tak to mu musíme vrátit a dáváme ještě dva Guinnessy, ten je už ovšem za 5,50. Ranní check-out je extra rychlý, vedle výtahu v přízemí je key box. A hlavní vchod na letiště hned přes cestu, stejně jako automatický vláček jezdící co pár minut mezi oběma terminály letiště, který je takto brzy ráno úplně prázdný. My si totiž pro jistotu dáváme dostatečného fóra, protože v posledním období byl Gatwick zmiňován jako jedno z nejproblematičtějších letišť, naštěstí realita je naprosto odlišná. Vše probíhá naprosto v pohodě, plynule, bez front, i když přes kontroly jdeme ve chvíli, kdy se letiště už solidně plní.

I u gate, kde posedávají stovky lidí, kteří mají zaplnit Dreamliner je pohoda, klid. Nástup probíhá po skupinách ve vcelku líném tempu. Ze samotného, téměř devítihodinového letu si budeme časem pamatovat jen to skutečně velmi dobré jídlo. Po téměř celém dni na cestě tak ve dvě hodiny odpoledne místního času a s pětihodinovým časovým posunem proti naší domovině přistáváme na ostrově Antigua. Z letadla nás vystupuje asi polovina, zbytek pokračuje na Grenadu.

Příletové formality

Ve frontě na imigračním strávíme asi půl hodiny a pak u další, kde kontrolují příletové formuláře, musíme ještě nadvakrát doplňovat údaje, které tam nemají předtištěné. Místní letiště je moderní a pro současný provoz pár velkých letadel denně evidentně předimenzované a když vyjdeme ven, i před ním je na rozdíl od jiných skoro mrtvo. Nějaký bloumající taxikář nám poradí, kde najít půjčovny aut. Ty jsou v dřevěné budce proti starému terminálu asi 100 metrů vlevo od stávajícího. A všechny půjčovny (asi sedm) zde má po jedné přepážce. A ani tady není extra provoz, jedna dvojice zrovna odchází a my jsme tu tak jediní.

Máme rezervaci u Avisu, to nejlevnější dostupné vozítko, za 354 USD na 11 dní bez pojištění. Paní nám ovšem oznamuje, že oni pro nás žádné auto momentálně nemají  a že za stejných podmínek nám auto půjčí její kolegyně u Thrifty. Součástí půjčovného je i nutnost vyřídit si místní řidičák, což je malá zelená kartička s platností 3 měsíce a za poplatek 20 USD. Co mne překvapilo a s čím jsem se setkal poprvé, bylo to, že půjčovné nechtěli zaplatit hned, ale až při vrácení. Vyrážíme tedy do zdejšího levostranného provozu a severně od letiště i hlavního města po čtvrthodině jízdy nalézáme naše první ubytování – Dickinson Bay cottages, které při včasné rezervaci přes Cheaptickets vyšlo na krásných 99 USD na noc plus místní daň 5 USD na osobu.

Jde o klidný, malý, ale přesto v noci hlídaný, rezort se 13 dvoupatrovými vilkami s otevřeným patrem. Ubytování se základním vybavením, pro cestovatele naprosto dostačujícím, včetně WiFi, klimy, vlastního parkoviště a menšího venkovního bazénu. A poloha cca. 300m pěsky od místné dlouhé rušné a vyhlášené pláže. Při příjezdu jsme zkásnuti o 50 USD místní daně a pak už nám flegmatická černoška ukazuje naše prostorné ubytování.

První šoky ...

Protože se ale blíží večer, sedáme do auta a míříme pár kilometrů na jih, kde se na okraji hlavního města nachází supermarket First Choice Foods, kde chceme udělat první nákup proviantu. A během chvilky taky zažíváme první dva místní šoky. Tím prvním je (ne)kvalita silnic, kdy se musíme vyhýbat dírám v cestě, kde bychom bez problémů urvali kolo. A tím druhým jsou ceny v obchodě, které nám na první pohled připadají asi tak 3x vyšší než u nás. Obchod je navíc v neděli večer už viditelně vybrán, ty levnější položky nebo ty v akci jsou dávno pryč. Přijde nám, že jediný artikl za rozumnou cenu je zde karibský rum, ale nakonec nacházíme i další položky nápojů i jídla, které nejsou až tak cenově ustřelené.

... i balzám na duši

První dny našeho pobytu na Antigua provázelo velmi nestálé počasí s množstvím srážek různé intenzity, kdy naštěstí i ty typické tropické přívalovky trvaly jen chvíli. Teplota 27 stupnů. I první ráno na ostrově nás vítá silným deštěm, který po pár minutách střídá polojasné počasí.  A pak stále krásná teplota 28-30 stupňů. Deštík je pro nás příjemným osvěžením.  My sedáme do auta a naslepo směrem na jih míříme najít nějakou pláž. První, na kterou narážíme, je Runaway Beach. Hned vedle cesty, naprosto prázdná, s bílým pískem a průzračnou blankytně modrou vodou. Parádní úlovek na začátek, takže se tu na pár hodin usídlíme a užíváme si koupání v teplém moři. Bohužel, stahující se černé mraky věští další slejvák.

A přesně, sotva stihneme sbalit svých pár plážových švestek, už lije tak, že na pár krocích k autu jsme skoro naskrz mokří. Autem míříme do hlavního města St. John´s. Jedna z hlavních ulic se opravuje, jen se tu zrovna neobtěžovali dát cedule na objížďku. Takže i se spoustou dalších aut, včetně dlouhé cisterny s benzínem, bloudíme v úzkých uličkách mezi místními dřevěnými domečky, a dále se seznamujeme se záludnostmi místního provozu. Mj. hlubokými kanály přes cestu, kdy v jednom, schovaném a zalitém vodou, málem urvu přední spojler našeho autíčka. Naštěstí pak ale stačilo pozaklapávat plasty, i když spodek spojleru to evidentně odnesl v celé šíři.

V hlavním městě

O kousek dál, již v rušném a auty ucpaném centru hlavního města (to v uvozovkách, velikostně jde o město velikosti našeho okresního) zase pro změnu vjedu do jednosměrky, kdy nás místní upozorní a pak s ledovým klidem počkají, než se otočím. V místních uličkách je vcelku problém najít místo k zaparkování, to se nám daří až kousek od katedrály, která je dominantou města. K ní se jdeme kouknout jako první a bohužel zjišťujeme, že její vnější stav je vcelku zchátralý a zasluhoval by zásadnější opravu. A i když obcházíme dokola celý blok, nikde nenacházíme otevřenou bránu, abychom ji obhlédli blíže.

Pokračujeme do uliček hlavního města, které je postaveno v pravoúhlých blocích. Jde o naprosto nekoncepční neuspořádaný mix budov různého stáří i stylu a i když jde o místní centrum obchodu i služeb, nenalézáme zde nic zajímavého. Před omšelým místním muzeem nacházíme pár lokomotiv z již zaniklých železničních tratí z třtinových polí. Procházíme i několik vizuálně přívětivějších uliček u přístavu, kde jsou koncentrovány duty free obchody a restaurace zaměřené na návštěvníky z výletních lodí. Dnes zde ale žádná nekotví, takže je zde celkem mrtvo. Po asi dvou hodinách bloumání městem pak sedáme do auta a zkoušíme se doslova probít místním provozem na jih od města, kdy směr kolem místní tržnice ven z města je dokonale ucpaný a kilometr zdoláváme snad půl hodiny.

Večerní silniční adrenalin 

Cesta na jih pak už celkem ubíhá, jen opět, musíme dávat pozor na kvalitu cesty a díry. V jednom místě se jakž takž solidní asfaltka mění na několik set metrů na cestu horší kvality, než je naše polňačka, kde i při jízdě krokem každou chvíli škrtáme spodkem. Na západním pobřeží ostrova naslepo zabočím někde k moři a trefím na jednu z dalších místních parádních pláží – Valley Church Beach. Hezká pláž lemovaná palmami má klidné, mělké akvamarínové vody a prachově bílý písek. Opět parádní a zcela prázdná pláž, kde vydržíme do večera, který zde nastává celkem brzy, protože tma je zde (v listopadu) už asi okolo šesté.

Na cestu zpět se vydáváme, jak pak zjišťuji, z tohoto pohledu pozdě, protože přes hlavní město projíždíme už za tmy a v dalším z tropických lijáků. V chaosu místní dopravy, s nahodilým dopravním značením, v levostranném provozu, očima na stopkách, kde zase bude jaká díra či kanál … skutečně adrenalinový řidičký zážitek, jaký na dovolené nepamatuji. Od této první zkušenosti jsme naše další výlety vždy raději končili ještě za světla.

Moravák i v Karibiku bratra má

Druhý den, kdy počasí stále avizovalo občasné přeháňky, se pěšky vydáváme na jednu z místních vyhlášených pláží – Dickinson Beach, kterou máme pouze pár minut pěšky. Pláž, podél níž je i několik rezortů, je opět nádherná, ale vzhledem k tomu, že tento den ostrov okupují pasažéři rovnou čtyř výletních lodí, tak tato je obsazena stovkami lidí a je to typické turistické porno s lehátky a slunečníky. Cestou na jižní konec pláže nalézáme i zátiší s typickou anglickou telefonní budkou, které se objevuje na mnoha propagačních fotkách ostrova, a kvůli množství lidí pomalu nejsme schopni si udělat solidní záběr. Naštěstí jižní konec pláže je podstatně klidnější, takže si zde užíváme parádní koupačku. Když nás tato omrzí, vracíme se na ubytování, sedáme do auta a vyrážíme naslepo na severovýchod ostrova.

Po pár kilometrech cesty zde narazíme na závan domoviny – Gracefield Moravian Church. A jak pak zjišťujeme, ten zde není jediný. Historie toho, jak zde, na konci světa na ostrůvku v Karibiku vznikla Moravská církev, musí být zajímavá. Na několika místech zkoušíme dojet k moři na severovýchodní straně ostrova ale počasí je vcelku nevlídné, pláže nic moc, plné řas a navíc vlny k tomu. A jak nám potvrdí nějaká paní z obchůdku u pláže, tato oblast ostrova, obzvláště v takovém počasí, pro koupání vhodná není. A doporučuje nám jednoznančně se vrátit na západní a jižní část ostrova.

Koupání pod hradbami

My tak už v pozdním odpoledni přejíždíme na již osvědčenou Runaway Beach - bílá pláž i tyrkysové moře nás opět fascinují. A pak pokračujeme na nedalekou Fort James Beach, kde se kromě nás koupe jen pár místních.Když se blíží tma, balíme se a míříme kousek dál, na konec poloostrova, kde se nalézá jedna z místních historických památek – pevnost Fort James. Od ní sledujeme večerní odjezd výletních lodí a až za tmy zjišťujeme, že tato vcelku velká pevnost s baterií asi 10 děl z roku 1805 je přístupná, masivní dřevěná vrata nejsou zamčená …

Třetí den pobytu nás konečně vítá krásné slunečné počasí a my jej začínáme pohodou u bazénu, kdy počasí obratem ukáže i svou druhou tvář a minutu poté, co se sbalíme a jdeme si udělat snídani, už padají z oblohy zase kýble vody. O pár minut později už zase pere slunce a my se jedeme podívat  na Runaway Beach a následně ještě za světla okouknout Fort James, což je na místní poměry majestátní stavba s kořeny v roce 1706, nyní snad v nějakém stadiu rekonstrukce, se zcela zachovalými hradbami, ale uvnitř jsou jen ruiny nějakých staveb a nepořádek.  Poslední den v Dickinson Bay Cottages travíme na stejnojmenné pláži, počasí nám přeje a na ostrově dnes evidentně nejsou žádné výletní lodě, protože pláž je poloprázdná, v době oběda přilehlých rezortů skoro vymetená. Takže konečně užíváme místní pohodu, počasí, moře, rum …

Tohle je Amerika ...

Další den se stěhujeme a přejíždíme ze severu na západ ostrova do lokality Jolly Harbour, což je rozsáhlý hlídaný komplex za závorou několika set přímořských vilek – řadovek v americkém stylu. My zde fasujeme jednu z nich, i když check in je adrenalinová záležistost. Majitelka nám sice poslala elektronický přístupový kód, ale ten nefunguje. Když nám ochotný Amík z vedlejší vilky zavolá přímo majitelku, tak ta nám nadiktuje opět ten stejný, nefunkční. Takže alarm houká a my vypadáme jako zloději . No nic, snad brzy dorazí nějaká její místní správcová. A pak najednou, asi po 30 pokusech, kod najednou funguje. To je na panáka ..

A toho si dáváme na dřevěné terase s vlastním molem a výhledem na moře. Ve dvoupatrové vilce pro 5 lidí, se dvěma ložnicemi i koupelnami, vnitřní i venkovní plně zařízenou kuchyní, se dvěma grily. Za 145 USD na noc na místní poměry velmi solidní kauf. Když pak dorazí správcová, tak se dopátráme příčiny našich trablů. Nepočítala, že dorazíme tak brzy, takže kód byl naprogramován jako aktivní až od jedné odpoledne. My přijeli v poledne … Když s ní vyřídíme formality, jedeme autem na jednu z no name místních pláží, kterou lemují obrovské milionové, v tuto dobu prázdné, rezidence. Na několik set metrů dlouhé pláži jsme v pozdním odpoledni úplně sami.

Po koupání ještě míříme do místního supermarketu Epicurean, který sice slouží převážně obyvatelům rezidenčního komplexu, ale je mimo a volně přístupný. Když tak jezdíme hlídaným komplexem přes brány sem a tam, tak ostraha si vždycky značí naši SPZ a v případě dotazu stačí říct „we are residents“ a bez problémů nás pouští dovnitř, i když nemáme v autě žádné povolení nebo jakýkoliv jiný doklad, že tomu tak skutečně je.

Následovat bude zanedlouho druhý díl z cestovatelsky zajímavější části našeho pobytu a spousta obecnějších poznatků a tipů z naší cesty.