Arménie 2026 na prodloužený víkend
země, která možná nevypadá na první dobrou tak „instagramově“ jako Dubaj, ale o to víc boduje kombinací historie, absurdního humoru, drsné přírody
Cestopis z roku 2026 napsal Martin Maule
Arménie 2026
moje 57. navštívená země, která možná nevypadá na první dobrou tak „instagramově“ jako Dubaj, ale o to víc boduje kombinací historie, absurdního humoru, drsné přírody a pocitu, že se tu člověk ocitl někde mezi Rádiem Jerevan a dobrodružnou verzí hodin dějepisu.
Den 0/1 – Jerevan ✈️🚆🚌
Arménie možná nezní tak exoticky jako Dubaj, ale vzhledem k tomu, že tam je teď poněkud horko, volba padla na zemi, která sice taky sousedí s Íránem, ale aspoň z druhé, severní strany – tak snad si Iránské drony nespletou směr.
Večer před odjezdem proběhl strategický nákup: kebab na dřevěném uhlí ze skopového, taková moje osobní business class před cestou.
Následuje klasický československý interrail: vlakem do Prahy, z Prahy ve 23:00 busem do Bratislavy. Poslední dobou jsem tu nějak často, ale když letenka stojí kolem šesti stovek, tak se člověk tváří, že to celé byl promyšlený finanční plán, ne impulzivní klik.
V Bratislavě jsem v 3:15 ráno – ideální čas na prohlídku města, kdybych byl netopýr. Prohlídku si tedy nechávám na jindy, konkrétně na cestu do Itálie s rodiči, a místo toho mířím rovnou k letadlu. V 7:00 vzlet, ve 13:30 přistání v Jerevanu – časový posun +3 hodiny, takže jetlag light. Odteď můžu Rádio Jerevan poslouchat v originále, ne jen jako zdroj vtipů.
Bankomat na letišti mi dává dvě bankovky po 20 000 AMD – skoro jako by čekal, že si přijedu hrát na oligarchu. Před letištěm s úsměvem odmítám taxi za 2 tisíce a nastupuji do „Super busu“ číslo 201, což je ve skutečnosti tranzit s ambicemi městské hromadné dopravy (maršrutnoje taksi – „trasové taxi“ zkráceně maršrutka) . Jízdenka za 300 AMD, pohoda. Vystupuji v centru, natěšeně podávám řidiči jednu z dvacetitisícovek… řidič protočí oči, mávne rukou a pošle mě pryč. Evidentně jsem si pořídil bankovku určenou spíš na rozměňování v bankách než v maršrutkách. Cesta z letiště tedy stylově zdarma – all inclusive od města Jerevanu.
Ocítám se přímo dole pod kaskádovým komplexem, komunistická výzdoba jak z návodu „Jak si doma vyrobit SSSR“. Fotím, kochám se a zaplouvám do trochu lepší restaurace s nadějí, že konečně rozměním. Oběd mě i se „samoúčtovaným“ spropitným (Service fee 12 %) vyjde asi na 6200 AMD, takže žádná hyperinflace v přímém přenosu.
Poprvé zkouším místní GG taxi – arménská varianta Uberu. Platba kartou funguje parádně a jízda cca 25 minut po městě vychází asi na 700 AMD, což je zhruba 42 Kč – za tyhle peníze u nás ani pořádně do taxi nenasednete. Dojíždím do hotelu, kde mám menší, ale útulný pokojík na tři noci za zhruba 1500 Kč, takže budget-travel duše vrní spokojeností.
Plán na zbytek dne: krátký reset, večer procházka městem a povinná degustace arménského koňaku. Po x letech navíc znovu opráším ruštinu – něco v té hlavě ze školy očividně zůstalo a zde se jí mluví hodně. Stačí pár vět a cítím se skoro jako ve spin-offu Sovětského svazu, jen s lepším jídlem.
Vnitřkem Cascade komplexu vede asi 10 eskalátorů takže není nutné to šlapat pěšky
Navíc tyto pohybující se schody vedou galerií umění
Den 2 – Kobka, křesťanství a kamenná symfonie 🏞️⛪🎶
Ráno prší tak, že by se i kapuci chtělo vzít si kapuci, a chvíli zvažuju, jestli celodenní výlet zabalit. Nakonec vítězí cestovatelské FOMO a odjíždím s nadějí, že nebudu jediný blázen. Ve výsledku nás je kolem dvaceti, včetně česko-slovenské party, takže o zábavu je postaráno.
První zastávka: klášter Khor Virap, „hluboká kobka“ s velmi konkrétním názvem. Tady byl údajně 13 let vězněn Řehoř Osvětitel, a to v díře pod kaplí, kam se leze asi 6 metrů dolů po úzkém žebříku v tunelu o šířce cca 50 × 50 cm. Pro klaustrofobiky takový all-inclusive zážitek s hady a štíry v ceně. Když tohle člověk přežil, ne divu, že z něj pak udělali symbol zázraku a Arménie se v roce 301 stala prvním státem, který oficiálně přijal křesťanství.
na Arménii je zajímavé to že oltáře vlastně nikdy nevidíš. Pokud nejsou svátky třeba velikonoce jsou oltáře skryty před zraky návštěvníků za oponou
Další zastávkou je jezero Azat s panoramatickým výhledem – takovým tím typem výhledu, u kterého se průvodce nadšeně rozplývá a vy jen přikyvujete, protože víte, že fotka z telefonu to stejně všechno zabije. Třetí zastávka: klášter Geghard, kde si v bývalé škole zpěvu (jeskyně s brutální akustikou) pouštíme místní vokální demo. U všech těchto staveb je vidět, jak se v architektuře střídaly mocnosti a církve jako na rotační stoličce.
K obědu dostáváme tradiční arménský lavaš – tenoučký chléb, co má zhruba tolik využití jako český rohlík, jen bez toho, aby se po dvou hodinách proměnil v zbraň hromadného ničení. Po obědě přijíždíme do kaňonu Garni k „Symphony of Stones“ – přírodním varhanám z bazaltových sloupů, které vypadají jako Panská skála u Práchně, jen tak asi stokrát větší a epicky roztažená podél říčky v Azatské soutěsce.
Nad kaňonem stojí chrám Garni z 1. století, který nese jasný řecký vliv – takový malý Parthenon v arménském provedení, původně zasvěcený bohovi slunce. Vedle něj bývaly i lázně, takže tehdejší elita měla wellness s výhledem, který by dneska realitky prodávaly jako „unikátní investiční příležitost“.
Poslední zastávka dne: Charent’s Arch, odkud by měl být legendární výhled na Ararat. Klíčové slovo je „měl“ – hory se během pár minut zabalí do mlhy tak husté, že by šla krájet i bez nože. Viditelnost 2–3 metry, ale aspoň se nemusíme přít, který vrchol je hezčí – nevidíme žádný.
takto by to vypadalo v ideálním světě
a takto jsme to viděli my
ta panoramata :)
Po návratu do Jerevanu míříme s partou do místního pivovaru na degustaci, a protože degustace bez jídla je jen drahý způsob, jak si objednat kocovinu, následuje večeře v údajně nejlepší jerevanské restauraci Sherep. Jídlo i koktejly jsou skvělé, den náročný, ale hrozně zajímavý – skoro celý ho trávíme v nadmořské výšce vyšší než naše Sněžka, jen s tím rozdílem, že tady vám nahoře místo kiosku s párkem ukážou klášter z 10. století.
degustace piva v místním pivovaru
Den 3 – Sevan, Malé Švýcarsko a „koňak“ 🍷🐕🏔️
Poslední den v Arménii a znovu výlet – tentokrát na sever do hor. První zastávka: jezero Sevan, jedno z nejvýše položených velkých sladkovodních jezer světa, kolem 1900 metrů nad mořem. Na poloostrově stojí klášter Sevanavank, který býval původně na ostrově. Pak ale soudruzi vymysleli vodní elektrárnu a po jejím spuštění hladina jezera klesla o víc než 20 metrů během pár dnů a z ostrova je rázem poloostrov – urbanistický zázrak plánovaného hospodářství. Bůh ví, kde soudruzi z SSSR udělali chybu.
příjezd po poloostrově až ke klášteru
Teplota kolem jednoho stupně, vítr, co by vám klidně odfoukl šálu i s krkem, a na konci poloostrova plot. Za ním letní sídlo premiéra – v počasí, kdy „letní sídlo“ zní jako sofistikovaný způsob, jak říct „větrná zóna pro dobrovolné otužilce“.
Cestou dál míjíme stánky s lahvemi. První myšlenka: domácí benzínka jako v Thajsku. Realita: nějaký extra zdravý „nakopávací“ džus, který prý nikdy nezamrzne. Z toho usuzuji dvě věci: za a) obsahuje víc cukru než většina energy drinků a za b) jestli tohle pije člověk pravidelně, nezamrzne nejspíš ani on. Já neměl odvahu to zkusit.
Projíždíme 4 km dlouhým tunelem a krajina se mění jako po načtení nového levelu – ocitáme se v oblasti přezdívané „Malé Švýcarsko“, kolem zeleň a horské městečko Dilijan. Pro turisty tu postavili uličku ve stylu Aspenu, kde prodávají dřevěné výrobky a suvenýry. Atmosféru dotvářejí všudypřítomní psi – všichni označení plastovými známkami přímo na uších. Podle barvy poznáte, jestli je pes hodný, nebo jestli má ve volném čase koníčka „honění turistů“; červenou se vyplatí brát jako doporučení k rychlochůzi opačným směrem.
ulička jako v Aspenu
Následují další kláštery – Goshavank ze světlého kamene a nakonec Haghartsin Monastery. Většinu těchto staveb zřejmě zachránila jejich poloha: schovány v hlubokém údolí ze 3 stran chráněny vysokými horami a s jedinou přístupovou cestou. Zatímco ruské jednotky historicky spoustu církevních staveb v zemi zbořily, tyto komplexy hůře přístupné v lese přežily. Dle průvodkyně nám sice moc nepřálo počasí (vloni bylo touto dobou slunečno a 14 stupňů, ale zase jsme si památky užili skoro sami. Když je hezky parkujete někdy i skoro 5 km daleko od kláštera a zbytek se musí pěšky prodírat se množstvím aut, karavanů a maršrutek.
Poslední zastávkou dne je Ijevan a místní vinařství, jehož produkty člověk v Arménii potkává na každém kroku – ať už jako víno, nebo brandy, kterému tu říkají „koňak“, údajně proto, že Arméni nemají vlastní výraz pro brandy. Oficiálně je ale název koňak vyhrazený pro brandy z francouzské oblasti Cognac, takže tady jde spíš o regionální jazykovou kreativitu než právní termín. Následuje prohlídka, ochutnávka nového šumivého vína přímo z tanku, oběd a další degustace vína a „koňaku“.
Večer návrat do Jerevanu, bleskové balení, plánovaný tříhodinový spánek a ve tři ráno odjezd na letiště. Víkend byl intenzivní: málo spánku, tříhodinový časový posun, počasí mohlo být přívětivější, ale i tak super zážitek. Arméni jsou neskutečně pohostinní, vliv SSSR je tu vidět na každém kroku – tolik Lad, Gazíků a Volh pohromadě už člověk jen tak neuvidí – a třídní rozdíly jsou dost výrazné. V Jerevanu si můžete objednat taxi Cybertruck nebo rovnou helikoptéru, a přitom o pár ulic dál platit 42 korun za dvacetiminutovou jízdu taxíkem.
cesta zpět a opět home office
Jak se ti cestopis líbil?
Martin Maule procestoval 10 zemí světa světa, nejvíce Asii a Jižní Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 měsíci a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Děkuji. Chystám se v květnu... Taktéž na cca 3 noci
Děkuji. Chystám se v květnu... Taktéž na cca 3 noci