Arménie od jihu na sever

Jak se to vše zrodilo?

Kamarádi Marek a Viktor navštívili před dvěma roky Gruzii a jejich vyprávění znělo parádně. Sami si také vymysleli, že by vyzkoušeli i Arménii a mě s Kubím naverbovali k sobě. Po náročném plánování cesty v Automatu Matuška se vše upeklo a zaplatilo a mohlo se vyrazit. Z pražského letiště jsme vzlétli poslední červnový pátek v osm večer. Do Jerevanu jsme dorazili kolem druhé ranní místního času (posun dvě hodiny oproti Česku). No a co teď? Půjčovna aut bude mít určitě zavřeno. A neměla! Tímto mohu velmi doporučit námi vyzkoušenou autopůjčovnu (https://www.carwiz.am/en/). Možno domluvit předem online, vše dle sjednání, milý a ochotný personál, prostě žádný problém. Dále doporučuji směnit Eura v letištní hale za arménský Dram. Měnili jsme v pobočce Fast bank (růžová, nepřehlédnutelná). Obecně jich zde ale bylo více s naprosto bezproblémovým kurzem. Klidně tak směnit všechna Eura a nečekat na výhodnější kurzy jinde. Hotově se dá platit úplně všude.

Předodletová tradice

Den první - nekonečná sobota v Jerevanu a jeho okolí

Na letišti jsme být nechtěli a také nás už otravovali místní nabízeči taxislužeb. Vydali jsme se tedy do Vagharšapatu, vlastně takového předměstí Jerevanu. Městečko je to krásné a může se chlubit bohatou křesťanskou historií. S tou se také pojí místní katedrály, z nichž některé jsou staré i 1400 let. My jsme se ovšem do městečka dostali již kolem třetí ráno. A pro nevyspalou partu to nebylo zrovna ideální. Pro lidi, kteří nemají úplně v lásce psy (jako já :) ), je to obzvlášť silný zážitek. Psi s viditelným štítkem na uchu jsou ovšem neškodní a spíše se vám budou jen tak motat pod nohami. V malém autě jsme spíš tak přečkali do rozednění, poté si sehnali něco k snídaní a všechny největší památky si projeli. Jedinou katedrálou, do níž byl placený vstup, byla Zvarthnocká (stejný název jako letiště) katedrála. Matně si vybavuji, že to bylo něco kolem 1 500 AMD. Ihned po probuzení se nám také naskytl vůbec první pohled na monumentální Ararat. Tato hora, spadající dnes již do tureckého území, nás dále provázela téměř celou cestu. Pozor na hlavní výpadovku směr Jerevan ve směru od letiště. V období naší návštěvy to zde bylo s dopravou poměrně náročné. Kolem dvanácté jsme dorazili do hotelu v Jerevanu (1 na mapě), kde jsme ovšem měli pokoj až od dvou. Tato mezera byla úspěšně vyplněna výborným jídlem v sympatické restauraci (2 na mapě). Po odpoledním spánku, který byl již velmi potřebný, jsme se vydali na obhlídku místního okolí. Zaujal nás vysílač, který se zdál býti kousek nad hotelem. No...trochu jsme se prošli, ale výhled stála za to. Od vysílače jsme přes místní slam prošli ke Stadionu republiky Vazgena Sargsjana, na kterém hrají dva arménské kluby a také domácí reprezentace. Pro stadionové nadšence tento stánek mohu jen doporučit, i zde je krásný pohled na monumentální Ararat a zajímavě zapadá do kontrastu s přilehlým plaveckým bazénem, který ovšem již svým účelům dosloužil.

Pohled na Jerevan z jihovýchodu

Den druhý - církevní roadtrip

Relativně blízké okolí Jerevanu je úzce spjato s největšími křesťanskými památkami celé Arménie. Z ubytování jsme se po snídani (kolem desáté, dřív Arméni nepracují) vydali směr městečko Garni, kde se nachází stejnojmenný chrám původem z prvního století (3 na mapě). I sem se platí vstupné, činí ovšem něco okolo 1 500 AMD, což je zhruba 80 Kč. Cesta z Jerevanu trvala okolo jedné hodiny. Dále jsme pokračovali o kousek vedle, do klášteru Geghard. Tento klášter byl skutečným zážitkem, krásné prostředí hor doplnila zrovna probíhající mše, ze které skutečně lezl mráz po zádech. Na místě se platí pouze parkovné, které činilo asi jen 200 AMD. Doporučuji se za klášterem vydat přes most postavený přes místní říčku, za ním odbočit doleva a vyšlápnout si nějakých 500 metrů na vrchol označený křížem (4 na mapě). Nenajdete zde nikoho dalšího, pouze krásný výhled na údolí i s navštíveným klášterem. Cesta je značená v mapy.com. Odsud jsme přejeli něco málo přes hodinu, se zastávkou u jezera Azat, k poslednímu nedělnímu klášteru, Khor Virap. Ten se nachází zhruba kilometr od tureckých hranic, dále za ním už je tedy jakási země nikoho. Je zde ale naprosto famózní výhled na Ararat. Během naší návštěvy zde zrovna probíhala svatba, tolik jsme se zde tedy nezdržovali. Dlouho jsme ale hledali místo známé z různých pohlednic, místo, ze kterého se pořizují fotografie kláštera a Araratu v pozadí. To jsme nakonec našli kousek od parkoviště (5 na mapě). Hodinu zpět do Jerevanu a šlo se poprvé do centra města. Cílem byly známé jerevanské kaskády. K nim jsme se dostali přes městské tržiště v centru. Zde si určitě vybere suvenýr každá turista, i milovník jakéhokoliv historického politického režimu...Pod kaskádou se každému naskytne úchvatný pohled na tuto stavbu. A určitě stojí za to si všechny schody vyšlápnout (no a nebo to stihnout do osmé hodiny po eskalátorech). A za shora je poté výhled naprosto parádní, celý Jerevan jako na dlani a v pozadí opět monstrózní Ararat. Kousek nad kaskádami se nachází zábavní Victory park s vysokým památníkem Matka Arménie. Poté už nás čekal jen krkolomný návrat do centra, zastávka na dvě piva (6 na mapě) a dřívější večerka. Na další den byl v plánu výšlap na nejvyšší horu Arménie.

Khor Virap

Jerevanské kaskády

Den třetí - Výšlap na Aragac

Budíček po šesté, odjezd v sedm, Arméni touto dobou ještě spí. Čekala nás zhruba 90 minut dlouhá jízda k jezeru Kari, které se nachází v nadmořské výšce zhruba 3200 metrů. To byl výškový rekord nás všech. Našim cílem byl ale jižní vrchol vulkánu Aragac dosahující výšky 3879 metrů (7 na mapě). Nikdo z nás nevěděl, jak na tuto výšku budeme reagovat. Nebyli jsme nějak zvlášť připraveni ani oblečeni (ono co taky narvat do malého batohu do letadla). Neprošli jsme ani doporučovanou aklimatizací. V plánu tak bylo zkusit, co vyjde. A ono to vyšlo celé. Z různých podobných blogů jsem se dočetl, že začátkem června, už bývá většina sněhu pryč. Asi byla letos silná zima, koncem června bylo pod sněhem tak 95% cesty. Doporučuji tak vyjít brzy, dokud není sníh úplně rozbředlý, a vzít si pořádné boty, to je asi nejdůležitější součást oblečení. Dále určitě dlouhé kalhoty (že ano Viktore...) a více vrstev nahoru. Čepice a rukavice by se určitě také hodily, ty jsme ale samozřejmě neměli. Jo a pozor, opalovací krém už si příště také aplikuji :) . Během šesti kilometrů nás čekalo asi 700 metrů výškových. Nadmořskou výšku jsem začal pociťovat až zhruba v 3500 metrech, spojeno to bylo určitě i s únavou. Přirovnal bych to jako vycházet schody po darování krve. Člověk cítí, že to není ono, ale s pauzami to lze zvládnout. Cesta je čím dál tím strmější, ale pomalým tempem to opravdu není nic nezvládnutelného. Jelikož byly cesty pod sněhem, drželi jsme se stažených místních map z aplikace mapy.com (s nimi jsme absolvovali celý trip). Doporučení je určitě se držet "levé" cesty, která pod vrcholem končí takovou klikaticí. "Pravá" cesta po hřebeni není obecně doporučována. Po dvou hodinách se přeci jen dostáváme v plném počtu na vrchol, kde se člověku zatají dech. No prostě nádhera. Je zde výhled na nejvyšší vrchol vulkánu ve výšce 4090 metrů, na ten ale skutečně nebyly naše možnosti. Na vrcholu jsme poklábosili s dalšími turisty a těšně pod vrcholem poté otevřeli vítězné pivo. A poté jsme zjistili, že nám chybí oproti jiným turistům jedna důležitá část vybavení. Velký pytel na odpadky. Spousta lidí totiž sjížděla zpět k jezeru po sněhu na pytlech. My to vyzkoušeli na tvrďáky bez pytlů a nebýt mokrých zadků, sjeli bychom to také. Čas návratu se tímto rapidně zkrátí. My to ale vzali stejnou cestou pěšky a v restauraci u jezera jsme usedli ke stolu zhruba po hodině a půl. V restauraci jsme poprvé narazili na větší jazykovou bariéru. Objednával jsem tak to, co měli místní u vedlejšího stolu. Chaš nebyl úplně nejlepší volnou výletu, ale jak se říká - nevyzkoušíš, nevíš. Stylově servírovaný vývar z jehněčích nožiček ze svého bucket listu škrtám a zapíjím ho lahvovým Budvarem. Cestou zpět jsme si trochu odbočili k místu, které na nás "mrklo" cestou nahoru. U vesnice Orgov totiž leží Aragatská výzkumná stanice kosmického záření, která z dálky upoutá viditelným teleskopem (8 na mapě). Do areálu se dá dle různých triků dostat, my jsme takováto dobrodružství nepokoušeli a spokojili se s pár fotkami od silnice. Cestou do Jerevanu pak ještě odškrtáváme památník arménské abecedy (9 na mapě) - pilíř arménské národní identity. Zastávka to nebyla zas tak dlouhá a vlastně ani ne tolik potřebná. Večer už proběhly jen dvě piva z místní večerky a zbytek dne jsme strávili v hotelové zahradě.

Aragac - 4090 m n. m.

Den čtvrtý - Arménský koňak

Ararat. Tento název nese v Jerevanu i v celé Arménie každá druhá věc. Je to ovšem i značka místního koňaku, který je vyvážen téměř do celého světa. Za zhruba 250 Kč jsme zde měli dopředu objednanou prohlídku, které se účastnilo poměrně velké množství lidí. Do muzea (10 na mapě) jsme se dostali pěšky přes centrum města, které ráno opět zatím spalo. Cestou jsme se zastavili v Modré mešitě (11 na mapě). Pro mě to byla asi vůbec první mešita a místo určitě stojí za krátkou návštěvu. Samotné brandy muzeum nabízí pěknou a moderní expozici, která vás provede celým procesem tvorby koňaku, ale ukáže i spoustu zajímavostí. Nejzajímavější byla určitě místnost věnovaná státníkům, kteří muzeum navštívili. Někde mezi pány Putinem a Lukašenkem se vyjímal i český prezident Zeman. Po skončení prohlídky se celá skupina odebrala ke stolům, kde byla na programu řízená degustace. Zde malý tip. Zůstaňte v místnosti jako poslední, můžete pak dopít zásoby po Asiatech. U východu z muzea si můžete změřit hladinu alkoholu v krvi a vydat se jako my k památníku arménské genocidy. K němu se dostanete přes fotbalový stadion Hrazdan (12 na mapě). Krásný sportovní stánek s nezaměnitelnou barvou tribun i atypickým tvarem nás překvapil nečekanou kaňkou. V Jerevanu jsme do té doby nenarazili na člověka bez domova. V útrobách stadionu jich bylo ovšem tolik, že by se dalo hovořit přímo o stanovém městečku. Dále už to bylo jenom kousek na kopeček, na kterém se nachází právě památník a muzeum arménské genocidy. K tomuto místu asi netřeba slov. Jedná se o velmi silný zážitek, pro který bylo toto místo důstojně vybudováno. Doporučuji navštívit alespoň na chvíli muzeum, které je pro příchozí zdarma. Na druhé straně této vyvýšeniny se nachází Karen Demirchyan komplex, který jsme již dříve překřtili na lotos. Pozoruhodná socialistická stavba značně chátrá, ale stále se prý aktivně využívá pro kulturní i sportovní účely. Na programu dne byl poslední zážitek. Před ním jsme ale směnili druhou polovinu Eur, co jsme měli (13 na mapě). Směna zde byla za stejných podmínek, jako na letišti. Znovu tak opakuji, že doporučuji směnit klidně vše přímo na letišti, pak má člověk klid. Dále jsme se stavili na další výborné místní jídlo v restauraci Genatsvale (14 na mapě). Pokračovali jsme ještě kousek dále po hlavní silnici a dorazili jsme do výchozí stanice místního metra. Už jen koupení lístku bylo pořádně vzrušující. Na pomoc nám nakonec přišla nejmladší z dam místní obsluhy, která nám zázračným trikem vydala speciální karty, které zde tedy asi slouží jako lístky do MHD. Každého to stálo zhruba 25 Kč a mohlo se vyjet. Žádný luxus člověk nečekal a také to tak vypadalo. Během samotné jízdy nejde slyšet vlastního slova a nechat si zmáčknout ruku do dveří, jak je tomu zvykem například v Praze, by mohlo znamenat částečnou amputaci. Svezli jsme se pár zastávek a poté už následoval jen návrat zpět na ubytování, na poslední noc v Jerevanu.

Jerevanský panalák

Den pátý - chladná koupačka

Po snídani (čti opět zelený párek s rizotem) jsme se vydali na cestu na sever. Nejprve jsme ale došli ke staré lanové dráze, které jsme si kousek od hotelu všimli o pár dní dříve. Zajímavé místo k prozkoumání. Bylo to podobné jako se spoustou jiných věcí zde, jednoho dne si Arméni řekli, že už to není potřeba. Nechali to tak být a už si toho nevšímají. K vidění je v této stanici (15 na mapě) doposud například jedna z kabin. Mezizastávku jsme plánovali u jezera Sevan. Cestou jsme ale potkali nějaký místní minipivovar (16 na mapě), kde jsme si krapet doplnili zásoby. Poté už jsme stavěli u jezera Sevan, konkrétně u kláštera Sevanavank (17 na mapě). Toto místo také rozhodně stojí za návštěvu. Klášter je téměř totožný s těmi již dříve navštívenými, výhled na jezero je zde ale unikátní. Je totiž doplněn o vrcholky kopců, které byly stále pokryty sněhovou pokrývkou. I to nám tak brzy začalo nabourávat koupací plány. Klášter se nachází zhruba ve výšce 1900 metrů a bylo zde rozhodně chladněji než v Jerevanu. Nakonec nás to ale neodradilo a vytoužené zchlazení přišlo vhod. Nástup do auta, zaplacená stojanka (asi 10 korun místnímu podivínovi) a odjezd směr Dilijan. Lázeňské město nabízí pěkné, ale velmi malinké historické centrum. Jinak zde toho není moc k vidění. Obědovečeři jsme absolvovali v místní příjemné restauraci (18 na mapě) a poté se prošli kolem řeky, kde je možné navštívit staré a dlouho nevyužívané ruské kolo (19 na mapě). Dále jsme došli až k rozestavěnému kostelu a památníku druhé světové války. Po několika dnech už jsme cítili únavu, dokoupili jsme tak zásoby (místní pivo Dilijan nebylo vůbec špatné) a došli zpět na ubytování, které nemělo chybu (20 na mapě) a opíralo se o krásný výhled na Dilijanský národní park. Zbytek večera jsme zvládli s maratonem Okresního přeboru.

Sevanské jezero

Den šestý - národní park Dilijan

Když jsme promýšleli tento den, chtěli jsme do něj zakomponovat nějaký pěší výletík v Dilijanském národním parku. Nevynechali jsme ale jízdu autem, abychom si to všechno usnadnili. Na řadu přišlo první tankování. První benzinka nedisponovala benzínem, na druhé už slavíme úspěch. Místní pumpař nás navedl do pravé strany stojanu, který je dle jeho slov pro turisty. Vysvětlení je jednoduché. Místní si zde tankují benzin 92, pro turisty je určen premium 95 benzín, tedy jako u nás ten levnější. Obsluha těchto stanic správně ví, že právě toto palivo si žádají půjčovny aut. Benzín jsme kupovali za zhruba 32 Kč. Poté jsme již dorazili ke klášteru Haghartsin (21 na mapě). Krásné místo uprostřed lesů, které nápadně připomínají klasický český listnatý les. Nachází se ale ve výšce 1400 metrů. S kluky jsme si udělali krátkou procházku po červené turistické značce ke "Skrytému" vodopádu. Jedná se asi o dvacetiminutovou procházku, která vede téměř po rovině. Místy je ale občas překonat nějaký potůček či pár kořenů. Po další zaplacené stojance (nutno říci, že sympatickému dědulovi) jsme mířili dál do hloubky národního parku do vesnice Gosh s klášterem Gošavank (22 na mapě). A zde nás po rychlém obhlédnutí čekal krátký výšlap. Nad klášterem jsme se vydali vzhůru opět po červené a mířili na kopec Lurt v podobné výšce, jako je naše Sněžka. Cesta byla poměrně příjemná, relativně pozvolná a zhruba za hodinu jsme tak byli nahoře. Není zde ani tak výhled dolů do údolí, ale k vidění jsou krásná panoramata na okolní kopečky. Když jsme zahájili návrat po jiné trase (opět ale červené) zpět do vesnice, připojil se k nám zajímavý host. Jméno jsme bohužel zapomněli, pracovní přezdívku dostal Fun. Fun z Taiwanu Markovi začal vysvětlovat, že se vlastně ztratil a že je rád, že někoho našel. A namířeno měl také dolů do vesnice. Ponaučení z výletu je tedy - nepoužívat na turistiku Xiaomi mapy. Nově tedy v pětičlenné skupině jsme došli zpět k autu, kde jsme se rozloučili. Cestou zpět jsme absolvovali pozdnější oběd (23 na mapě), kde při objednávání selhávala už i ruština. Nakonec jsme to pomocí zvuků zvířat nějak zvládli a poměrně si i pochutnali. Před západem slunce nám ještě vymyslel Marek krátkou procházku v okolí našeho příbytku, jejím hightlightem byl určitě autobus, který je dokonce i v mapách (24 na mapě). Před spaním jsme dopili všechny zásoby a dokoukali zbývající díly Okresního přeboru. Člověk by řekl, že už se nic zajímavého nestane, noc pro mě byla nakonec ale poměrně dlouhá...

Klášter Gošavank

Den sedmý - střevní potíže a loučení

Hodinky ukazují 2:15 ráno a obsah mého žaludku hlásí, že chce ven. A nakonec ne jenom jednou. I toto je asi úděl cestování. Loni v Rumunsku to šlo spodem, letos vrchem. A bylo mi jasné, že návrat domů zas tak pohodlný nebude. No nic, zvládl jsem zabalit a vyrazili jsme pomalu směr letiště. Cestou jsme si našli ještě jednu zastávku, bylo to městečko Tsakhkadzor s klášterem Kečaris (25 na mapě). I zde se bohužel ještě jednou ozval žaludek. Malá kola to místo oběda ale trochu uklidnila. Poté už jsme ale nabrali směr letiště. Jerevan byl poměrně zasekaný a poprvé nám zde selhaly offline stažené mapy od mapy.com, protože jednoduše offline režim nereaguje na aktuální dopravní omezení. I pomocí cedulí a konkurenčních map od Google jsme hlavním městem projeli a čekalo nás poslední tankování. Zde nám do plné nádrže akorát vystačila zbývající hotovost. Auto na letišti jsme v pořádku vrátili stejnému týpkovi, který nám ho půjčoval. S drobným zpožděním nás nakonec pouští do letadla. Vyfasoval jsem místo u okénka na levé straně. Místo, ze kterého jde během celého vzlétání sledovat naposledy úchvatný Ararat. Po čtyřhodinové letadlové nervozitě přistáváme kolem osmé večer v Praze a naše arménské putování tímto končí. Arménie je určitě další ze zemí, kterou mohu pouze doporučit. Dovolenou jsme si udělali velmi aktivní, ale po svém. Třeba někoho tento blog osloví a inspiruje, je to moje prvotina a pokusil jsem se do ni sepsat vše, co mi přišlo podstatné.