Arménie srpen 2026

Cestopis Arménie srpen 2026

Úvod a přípravy na cestu

Je léto 2026 a vyrážíme celá rodina (s manželku Hankou a kluci Adam (19 let) a Štěpán (17 let)) na rodinnou dovolenou do Arménie. Navazujeme na loňskou cestu do Gruzie. Tam jsme byli počátkem července 2025, s ubytováním v hlavním městě Tbilisi a pak na pobřeží Černého moře. Při návratu jsme si dali zastávku na 2 noci v tureckém Istanbulu. Byla to zatím naše nejrozsáhlejší a nejexotičtější rodinná dovolená. Pro tento rok jsme se rozhodli podívat se opět do kavkazského regionu a to do Arménie. Informací o této zemi bylo dost a měla by to vlastně být taková divočejší Gruzie. Organizace cesty ale bude jednodušší. Ubytování bude jen na jednom místě- v Jerevanu na 7 nocí. Nebudeme se tedy muset stěhovat se zavazadly a neustále vybalovat věci.

  Po důkladném zvážení okolností kupuji letenky opět u Turkish airlines, a s podobným scénářem jako u loňské cesty do Gruize. Odletíme z Prahy večer a během noci s přestupem v Istanbulu se přesuneme do arménského Jerevanu. Ráno si dáme na hotel naše kufry, půjdeme se podívat do města a jakmile se bude možno řádně ubytovat, dospíme pár hodin na pokoji.

  Letenky jsem koupil již v únoru- 6 měsíců před cestou a týden před vypuknutím války v Iránu. To vyletěly ceny paliv a následně letenek do astronomických výšin. Měli jsme obavy, zda geopolitická situace vůbec naši cestu umožní (tím spíše, že Arménie s Iránem sousedí), zda letenky nepropadnou nebo zda Turkish airlines nebudou licitovat doplatek. Nikdy v historii k tomuto nedošlo, protože by to znamenalo negativní reakci cestujících. Spíše se děje to, že aerolinka letenky z provozních důvodů stornuje, peníze vrátí, ale cestující, který chce opravdu letět, si musí koupit letenky nové za podstatně vyšší cenu.

  Ke katastrofickým scénářům nakonec nedošlo, některé aerolinky letenky rušily, ne však Turkish airlines. Akorát jsme během měsíců do odletu dostali od nich zprávy, že noční let z Istanbulu do Jerevanu je posunut o 40 minut (což vůbec nevadilo) a u letu zpět z Jerenavu do Istanbulu je odlet o 5 minut dříve a nasazen jiný typ letadla, ale s podobnou kapacitou.

  Bylo potřeba si zarezervovat ubytování v Arménii a rozhodnout se, zda být ubytován na jednom či více místech. Pomohly cestopisy reálných českých turistů. Možností ubytování je v Jerevanu mnoho. Nakonec jsme se rozhodli pro rodinný hotel Tatev blízko centra a stanice metra- opět přes Booking.com. Samozřejmě jsem porovnával recenze na jiných portálech (Yandex, Google, Mapy.cz). Recenze tohoto hotelu byly většinou výhradně pozitivní a menšina pak výhradně negativní. Lidé komentovali osobnost majitele hotelu pana Bagrata. Na jednu stranu jeho pohostinnost, ale na druhou stranu jeho přílišné zásahy do soukromí hostů. Tak uvidíme, máme dost času ubytování bezplatně stornovat.

  Již ale s jistotou víme, že našim nepřítelem bude počasí. Především tedy vedra. Rozhodovali jsme se, zda cestu podniknout buďto na začátku července (jako tu loňskou do Gruzie) a nebo na samém konci srpna. Rozhodli jsme se pro srpen. Jerevan má výhodu, že blízko něj jsou hory, kam se lze před spalujícími vedry přes den ukrýt.

  A ještě opět jako loni uzavírám cestovní pojištění. Ne tedy že plánujeme vykonávat nějaké rizikové sporty, ale především kvůli silničnímu provozu, který je v těchto zemích velmi svérázný. Snad pojištění nakonec nepoužijeme.

 

Vyrážíme, odlétáme

Je pátek 21.srpna a odlétáme opět večerním letem po 19 hodině z Prahy do Istanbulu. Oproti loňskému letu do gruzínského Tbilisi máme palubní vstupenky i na druhý návazný let z Istanbulu. Na pražském ruzyňském dost prší a je chladno, v následujících dnech však budeme užívat spíše horké výhně. Tentokrát v letadle sedíme všichni blízko sebe a dopřáváme si palubní servis tureckých aerolinií. Teplé jídlo je chutné a syté. Máme ale pocit, že většina cestujících jsou i podle pasů) Ukrajinci. Istanbul je totiž přestupní brána do většiny míst v bývalém Sovětském Svazu včetně Ruska, kam aerolinky z EU létat nemohou. Po přistání v Istanbulu kolem půlnoci dlouho popojíždíme po drahách, až se dostaneme k naší stojánce. Na přestup máme naštěstí dostatek času. Nakonec zaparkujeme na letištní ploše a do haly nás vezou autobusy. Moc se toho v obrovském letištním terminálu nezměnilo.

Přílet do Jerevanu

Vlastně v Istanbulu při přestupu začíná další den- je sobota 22. srpna. I druhý let proběhl v pohodě, dokonce jsem i nějakých asi 10 minut naspal a před 6 hodinou za svítání vystupujeme v Jerevanu. Letiště vypadá moderně, mají zde i skleněné tunely k letadlům. Vidíme také letadla evropských aerolinek jako polský LOT, Lufthansa či Air France. Původně jsme zvažovali i jiné společnosti než Turkish airlines, ale nevycházelo to časově a cenově vhodně pro nás. 
  Imigrační kontrola oproti Bělorusku je naprosto v pohodě. Mají zda asi 16 přepážek s pohraničníky, kam jsou ces-tující postupně pouštěni. Stačí ukázat pas, fotí si nás kamerou a není potřeba nic vysvětlovat a obhajovat. Jsme vpuštěni na arménské území a na pásech odebíráme naše zavazadla. Pak se dostáváme do příletové haly. V podstatě nikam nespěcháme, jelikož na hotelu se můžeme oficiálně ubytovat až od 14. hodin. V příletové hale je málo lidí a čisto. Hanka objevila pohodlné gauče místní zavřené kavárny, kde dospává zkrácenou noc. Tento nápad má více lidí, kteří přiletěli. Ochranka je ke všem velice vstřícná, nevadí jí to. S Adamem jdeme pořídit místní SIM kartu, stánků operátorů je tady více, my volíme firmu VIVA. Nějakých 12 GB dat vyjde na 190 korun. Je ale potřeba pas. A měním 20 EUR ve směnárně za nikterak nevýhodný kurz. Cestovatelské recenze měly pravdu, tady směnárny nerýžují na nevýhodných kurzech, jsou jen o asi 0,5 % horší než ve městě. Arménskou měnou Dram- AMD. Přepočet je přibližně 58-60 korun za tisíc dramů. Je to podobné jako u maďarských forintů- HUFů. Nejmenší bankovka je 1000 dramů. 
  Jdeme si také na chvíli lehnout na „gauče“ vedle zavazadel. Venku přibývá světla, zatím je příjemně chladno, ale přes den má být v Jerevanu ke 37 stupňům. Po 7. hodině se ale kavárna otevírá a nemůžeme zde již jen tak ležet. Tak vstáváme a kluci venku před halou sondují dopravu do města. Samozřejmě se nás snaží odchytit i místní taxikáři. Do centra jezdí buď velký autobus nebo maršrutka- minibus. Velký autobus právě odjel a u marštutky se houfují cestující. Ptám se řidiče, jak to u něj funguje. Jízdné na osobu činí 300 dramů na osobu. Když řidič spatří naše za-vazadla a vidí, že bude muset otevřít zadní kufr, říká, že i za bagáž se platí- 300 dramů za kus. Dávám mu 2000 dra-mů a je plně spokojen. I když marštutka není ještě plně obsazena, v celou půlhodinu vyjíždí dle jízdního řádu. Opouštíme areál letiště a dostáváme se do plného silničního provozu. Ten je tady dost divoký. Jezdí zde jednak moderní čínská auta, ale také staré typy. K tomu hodně archaických náklaďáků, připadám si jako v seriálu MASH. Krajina evidentně vypadá vyprahle. Domy tady na předměstí Jerevanu jsou nic moc. Záplatované střechy, spousta zbytků stavebního materiálu u obydlí, domy  vypadají stísněně a jsou namačkané na sobě. 
  Do maršrutky na zastávkách přistupují postupně další cestující, pro některé však již nebude místo. Můj první do-jem potvrzuje, že Arménie je taková divočejší  a zaostalejší Gruzie. Ale o dost. Z letiště Zvarthnos do centra Jerevanu je to asi 14 kilometrů. Čím jsme blíže centru, provoz houstne a budovy jsou majestátnější a vyšší. Je zde ale hodně zeleně- parků s fontánami. Na vše budeme během následujících 7 dnů mít hodně času na prozkoumání. Maršrutka přijíždí do centra, trasa je polookružní a po ní se pak jinou cestou vrací zpět na letiště. Vystupujeme na velkém ná-městí u dopravního uzlu, má zde být i stanice metra. Slunce začíná připalovat a tak se držíme ve stínu stromů. Vi-díme další fenomén Arménie a to pouliční psy. Opět- jako jinde jsou to krásní na první pohled zdraví psi větší střední velikosti a jsou neškodní- polehávají na chodnících ve stínu. Všichni ale mají náušnici s číslem. 
  Několik slov k Jerevanu. Je to metropole na Kavkazu s více než milionem obyvatel. Leží ve výšce 900 až 1300 metrů na rozhraní hor a roviny. Počtem obyvatel a přítomností metra by se dala přirovnat ke gruzínskému Tbilisi, ale obě města jsou úplně jiná. Hory v okolí Tbilisi jsou mnohem zelenější a více podobné těm evropským. V Tbilisi je měs-to vlastně soustředěno podél údolí řeky Kura, okolo které jsou nábřeží a promenády, kdežto v Jerevanu rokle řeky Hrazdan je většinou dole u řeky neschůdná. Jerevan ale vypadá mnohem zaostaleji a divočeji. Většina nápisů je v jejich písmu. 
  Chvíli sedíme na lavičce ve stínu, plánujeme, co budeme dělat a dobíráme pitnou vodu u fontánky s pítkem. Těch je tady hodně. Je tady jakási budka, která má sloužit jako turistické infocentrum. Podle pavučin na dveřích již dlou-ho nefunguje, tak si alespoň fotím velkou mapu s turistickými zajímavostmi. Jdeme pomalu ke stanici metra a jeden z pejsků nás následuje, jakoby chtěl být námi samozvaně adoptován. 
  U vchodu do stanice metra zjišťujeme, jak vlastně funguje nákup jízdenek. Na Internetu jsem si předem našel, že zde mají asi 5 typů jízdenek pro několik počtů jízd a doby platnosti. Ještě před rokem měli zde papírové jízdenky z automatů s QR kódem. Dnes je to jinak. U turniketů metra je ochotná anglicky i rusky mluvicí paní dozorčí, která nám radí a s námi nákup provede. Nejprve je potřeba si zakoupit elektronickou plastovou kartu TELCELL za 500 dramů. Pro každého. Na té již nahraná jedna jednorázová nepřestupní jízdenka v ceně 150 dramů. My si ještě zaku-pujeme 24 hodinovou jízdenku na neomezené ježdění všemi dopravními prostředky jerevanské MHD. Ta stojí 900 dramů. Na plastové karty lze pak nahrávat (nabíjet) na automatech další jízdenky. Nabíjet lze i z platební karty, ale jen v některých automatech (v tech v metru ano). Pak procházíme přes turniket a sjíždíme po eskalátorech dolů. 
  Jerevanské metro je pro kluky velkým zážitkem. Je sovětského typu a jezdí tam staré soupravy z Mytišči. Co je za-jímavé, tak vlaky mají jen 2 nebo 3 vozy! Je to tím, že zdejší síť metra je krátká. Je to jen jedna hlavní linka o délce 12 km s 9 stanicemi. A na tu navazuje krátká vedlejší větev s jednou stanicí. Určitě se za celý pobyt po celé síti metra projedeme. Tím spíše, když jízdné ve velice levné (jedna jízda za necelých 9 korun nebo 24 hodinové jízdné po celém velkoměstě za 53 korun). Popojíždíme metrem do stanice Zoravar Ardanik. Odtud je to 400 metrů vzdušnou čarou do našeho hotelu. Ještě najít tu nejlepší cestu. Tu, kterou jsme zvolili, moc vhodná pro přesun s našimi zavazadly na kolečkách  nebyla. Vedla jakousi úzkou uličkou mezi malými domky, připomínající slum. Nebyl tam ani pořádný asfalt, i když byla to cesta pro auta. K tomu polehávající psi a kočky. Hotel však leží na hlavnější ulici, na druhé stra-ně od ní jsou vyšší panelové domy. Hotel snadno nacházíme a majitel pan Bagrat na nás mává a vítá nás. Ví o nás z předchozí online komunikace. Vypadá úplně jinak, než jsem si ho představoval. Není to žádný pán v nažehleném obleku s umělým úsměvem, ale spíše takový ležérní týpek věku??? No, těžko říci, ale  60 mu podle nás určitě bylo. 
  Necháváme si zde naše zavazadla a vyměňujeme si kontakty na WhatsApp a Telegram. Pan Bagrat říká, že náš po-koj bude připraven cca od 13-13:30, a že nám pošle zprávu. Když už máme tu místní SIM kartu s mobilními daty. Doporučil nám místní nedaleký obchod SAS s jídelnou, je tam také směnárna za dobré kurzy a ukázal nám pouliční krámek s čerstvým pečivem. Vyrážíme tedy na průzkum okolí bez velkých kufrů. Samozřejmě bychom se raději šli teď osprchovat a na pár hodin zalehnout ke spánku. Ale ještě budeme muset pár hodin vydržet.
  Máme hlad, ale jídelna (foodcourt u supermarketu obchodního řetězce SAS) teprve začíná jídla vařit, nic zde ještě připraveno nemají. Tak jdeme do supermarketu. Sortiment ani ceny však není moc úžasný oproti tomu, že potravi-ny mají být v Arménii levné. Zato kurzy ve směnárenském okénku jsou velice dobré. Měním zatím 100 EUR a prosím menší bankovky. Moc neuspěji, dostávám velké, takže je rozměníme zaplacením na pokladně v supermarketu. Kou-sek je malý pouliční krámek s voňavým čerstvým pečivem. Tam jsou ceny i výběr suprové a tak kupujeme pár kusů teplého plněného pečiva- obdoba pirohů.  A vedle u „zelinářů“ koupíme čerstvé plodiny (broskve, okurku), také za velice výhodné ceny, lepší než v tom supermartektu SAS. Zřejmě SAS patří k těm dražším obchodním řetězcům (ja-ko u nás např. Billa). Objevili jsme kousek dál jiný řetězec- místní Carrefour, a tam je sortiment i ceny daleko zají-mavější a mají v něm také úžasný pult teplých jídel. Kousek od ubytování ve velká katedrála, do ní se ale půjdeme podívat příště, až budeme mít dlouhé nohavice. A vedle je park s lavičkami, stínem, pitnou vodou a tam pojídáme zakoupené jídlo a odpočíváme.  Jedeme se pak podívat na místo, kde má být výhled na bájnou horu Ararat, která je sice v Turecku, ale je považovaná za symbol Jerevanu. Je vysoká přes 5000 metrů a její vrchol je 50 km od centra. U místa vyhlídky má být památník a muzeum aménské genocidy, což je jedna z místních must-see atrakcí. Adam na telefonu na Yandex mapách nachá-zí přímý autobus, který má jet nejblíže k tomu místu. V autobusech a minibusech (jsou to vlastně takové městské maršrutky s dálkově ovládanými dveřmi) se odbavuje tak, že u řidiče je čtečka elektronických karet a pokud je karta OK, vydá to sympatický zvuk. Pokud karta není OK, tak to zavrčí. Pak je potřeba použít kartu jinou. Lze použít i me-zinárodní platební karty, ale pak se z nich odečte částka za jednotlivou jízdu. Stejně jako v Gruzii. 
  Jedeme plným busem centrem města, provoz houstne a je to spíše popojíždění mezi světelnými křižovatkami. Autobus pak vyjíždí do kopců a otevírá se výhled na čtvrti města. Vystupujeme a opravdu vidíme v oparu siluetu Araratu se sněhovou čepičkou (ta zůstává i v horkém létě). Ararat měří 5137 metrů a africké Kilimandžáro má 5875 metrů. Obě hory jsou stratovulkány. Výstup na Ararat (lze jen z Turecka, pozemní hranice mezi Tureckem a Arménií jsou trvale uzavřeny) vás stojí desetinu toho co na Kilimandžáro.
  Vraťme se však do Jerevanu. Jdeme parkem (kde však stínu je málo) okolo jakési obrovské monumentální budovy místního výstaviště, zrovna v něm probíhá nějaká společenská akce. Všímáme si, že Jerevan je jedno velké stave-niště, podobně jako to bylo loni v Gruzii.. Staví se vysoké luxusní bytové domy, administrativní budovy i veřejná infrastruktura.  Slunce připaluje a je už vedro. Výhledy na město a okolí jsou zajímavé, ale jsme unavení a vyčerpaní. K tomu ještě spánkový dluh. Adam s mamkou odpočívají na lavičce pod stromy a my se Štěpánem se na chvíli vy-dáváme na průzkum dál na kopec směrem, kde by měl být ten památník genocidy. Ale pak to také po zralé úvaze vzdáváme. Je poledne, pořádné vedro a není moc zodpovědné chodit po kopci. Ten památník necháme na jindy (večer nebo po ránu), kdy bude vhodnější klima. Vracíme se a Adam říká, že přišla zpráva, že náš pokoj je připraven. Takže jdeme na jiný nejbližší autobus a jedeme na metro a odtud pak se konečně oficiálně ubytovat na hotel. 

S panem Bagratem řešíme papírování, platím za ubytování a vysvětluje nám organizační věci. Zajímá se i o náš program během naší dovolené a chce nám poradit a doporučit zajímavá místa. Co však se nehodí do našich plánů, jsou snídaně. Ty se podávají až od 9 hodin, což je tedy dost pozdě. Výjimky sice udělat lze, ale jen 1-2 dny během týdenního pobytu. Vzhledem k vedrům a abychom něco v Arménii viděli, by se nám spíše hodily snídaně dříve, ale budeme se tomu muset nějak přizpůsobit. Zřejmě tady v Arménii se žije jinak. Zrovna zítřejší den chceme podnik-nout vlakový celodenní výlet k Sevanskému jezeru a vlak odjíždí v 8:30. Na zítřek tedy pan Bagrat udělá výjimku a snídani nám připraví tak, abychom vlak stihli. 
  Náš pokoj je prostorný, prakticky vybavený, vše je čisté, klimatizace krásně funguje. Oproti našemu očekávání na pokoji nemáme pračku, ta je však ve sdílené prádelně a můžeme ji kdykoliv použít. Na zastřešené terase je pak su-šárna. Jdeme se osprchovat a zalehneme do postelí. Venku je zrovna největší vedro až 38 stupňů, tak se to hodí. 
  Probouzíme se po asi 3 hodinách, studujeme materiály o okolních zajímavostech a děláme zběžný program na další dny. Po 17. hodině pak vyrážíme ven. Procházíme ulicemi a jdeme se podívat do obrovské haly místního post-sovětského tržiště. Od každého zde mají něco- ovoce, zelenina, koření, chlaďáky s masem, salámy, sýry. Dále oble-čení, obuv. V sobotu večer ale už většina stánků má sbaleno. Hanka by se sem chtěla podívat v pracovní den dopo-ledne, kdy tu bude vše otevřeno. Postupně si všímáme, že jerevanské ulice jsou mumrajiště nejrůznějších typů a generací aut. Popojíždíme autobusem v hlavnímu vlakovému nádraží. Jeho budova vypadá honosná architektonic-ká, se špicí na střeše, podobně jako budovy v Bělorusku. Svou největší slávu už má za sebou. V jeho okolí a pod-chody pod kolejemi jsou stánky tržiště, ale také občerstvení. Kupujeme další plněné pečivo. Provoz vlaků je v dnešní době slabý, průměrně jen 4 páry vlaků denně. Máme štěstí, zrovna jeden vlak vidíme, klasickou starou elektrickou jednotku z vagónky Riga. Nějakou takovou zítra pojedeme. Mají zde otevřenou pokladnu a ptám se pa-ní, zda je možné si nyní koupit jízdenky na zítřejší vlak k Sevanskému jezeru. Paní se se mnou baví rusky a tiskne mi jízdenku a vysvětluje, kdy vlak odjíždí. 
  Tady je nutno říci, jak vlaky v Arménii vlastně fungují. Osobní doprava zažívá dlouhodobý úpadek. Mezinárodní spoj jezdí jen jeden a to vlak do gruzínského Tbilisi (v létě dokonce pokračuje přímo do Batumi k Černému moři). Ten však jede přes noc a člověk tak přijde o výhledy na úžasné přírodní scenérie Kavkazu. Z vnitrostátních vlaků pak jezdí jeden pár denně do města Erash u iránských hranic a 3 páry vlaků do města Gyumri na severozápad od Jerevanu. V pátek, sobotu a neděli jezdí i zrychlený (údajně moderní klimatizovaný) vlak do Gyumri. No a pak jezdí ten úžasný legendární vlak k Sevanskému jezeru. Ten však jezdí jen v pátek, sobotu a neděli od půlky června do půl-ky září. Informace o existenci tohoto vlaku je však na Webu arménských železnic až na poslední chvíli. Měli jsme samozřejmě záložní plán, pokud by vlak nejezdil. A to je k Sevanskému jezeru marštutkou. Vlak jezdí ráno z Jerevanu k jezeru do stanice Schorza a večer se pak vrací. Oproti předchozím letům u vlaku došlo k pro nás příznivé změně.  Původně jezdil z nádraží Almast na kopci na severu Jerevanu. Vlastně to ani žádné nádraží nebylo. Jen jedna kolej se zarážedlem nad křižovatkou u sídliště. Ani tam nebyla pokladna na jízdenky. Ty se prodávaly ve vlaku. Do Almastu bylo špatné spojení hromadnou dopravou. Měl ale jednu výhodu. Trať k jezeru tam vedla přímo a na její napojení na pokračující úsek trvalo vlaku 20 minut. Kdežto nyní tento vlak jezdí z jerevanského hlavního nádraží, objíždí vlastně celé město velkým obloukem a cesta trvá o 40 minut déle. To nám ale nevadí. Na hlavní nádraží máme z hotelu dale-ko lepší spojení a alespoň se podíváme na zdejší krajinu. 
   Adam jde prozkoumat záchody na nádraží, mamka se jde podívat do krámků s oblečením a já jdu otestovat zdejší bankomaty, když už mám tu kartu VISA od Fio banky. S tou mám výběry z bankomatů bez poplatku, pokud však nemá poplatek právě provozovatel bankomatu. Zkouším nejprve VTB bank. Ten ale kartu ihned slušně odmítne. Pak zkouším Ardshinbank- na tu byly kladné cestovatelské recenze. Bankomat je moderní, bezkontaktní, baví se se mnou anglicky. Zadám výběr 19000 dramů (abych měl malé bankovky). Ani mi nenabídne nevýhodnou konverzi na české koruny, ani o žádném dodatečném poplatku se nezmiňuje a hned mi vydá peníze a poděkuje. Hned jsem pak na mobilním bankovnictví zjistil, že použitý kurz byl naprosto korektní, stejný, jako kdybych platil kartou v obchodě. Tak to je velice dobré. Bankomaty Ardshinbank budu používat i nadále při této cestě. 
  Podchodem pod nádražím se lze dostat na nástupiště metra, které zde vede po povrchu. A také na jižní autobuso-vé nádraží, odkud jezdí marštutky do Araratské kotliny. Možná odtud pak někam pojedeme. Nyní se ještě jedeme projet metrem na okraj města. Kluci by se chtěli projet tou zvláštní trasou- větví, která má jen jednu stanici a jezdí tam jednovozové soupravy. Trať metra na povrchu je velice zajímavá, vede podél kolejí železniční sítě. Jsou ale špatně udržované a zarůstající. Je tady obrovský bývalý průmyslový areál, nyní většinou opuštěný a zarůstající. 
  Vystupujeme ve stanici Shengavit, kde se trasa metra větví. Je v podzemí. Hledáme nástupiště té krátké větve na Charbach (čteno Šarbach), ale mají zde nápisy jen v jejich arménských znacích. Ptáme se paní výpravčí na nástu-pišti (ano, zde v Jerevanském metru mají umělou zaměstnanost s stále zde jsou na nástupišti výpravčí) a ta nám říká, že jsme tu správně a až přijede vlak do stanice Charbach, dá nám vědět. Na té vedlejší větvi jezdí vlak každých 12 minut a opravdu jej tvoří jednovozová souprava. Je to údajně světový unikát. Po chvíli na tu samou kolej, jak jez-dí metro po hlavní větvi, přijíždí jeden vůz. Strojvedoucí se přesune na opačné stanoviště a jede se zpět. Vlak hned za stanicí vyjede na povrch a pomalu se šine průmyslovou oblastí po jedné koleji kolem depa metra. Kluci jsou nadšení a hrdí, že se vezou tímto unikátem. Samotná stanice Charbach je na povrchu a vypadá docela luxusně. Okolo ní je pár starších paneláků. Původně mělo metro pokračovat dál, ale jaksi došly finance a své sehrálo i devas-tující zemětřesení.
  Procházíme se kolem stanice metra, fotím si Ararat a pomalu se šeří. Nedaleko by měla být zastávka autobusu, který jezdí do centra. Tak jedeme busem. Postupně se už šeří, i když je jen 19 hodin. Oproti domovu je zde časový posun 2 hodiny, ale stmívá se dříve. Do centra přijíždíme až za tmy. Okolí je zajímavé, fontány a budovy jsou krásně nasvícené. Původně jsme se chtěli projít centrem až k atrakci jerevanské kaskády, ale nakonec to vzdáváme. Ulice jsou plné lidí, silný provoz vozidel a jsme unavení. Tak si v jednom řetězci občerstvení dojdeme na WC a vracíme se na hotel. Připravujeme si věci na zítřejší celodenní výlet k sevanskému jezeru.

 

Výlet k Sevanskému jezeru

Spali jsme první noc v Jerevanu a snad jsme dohnali spánkový dluh. Je neděle 23. srpna. Vstáváme už v 7 hodin a jdeme na snídani. Krom nás mají předčasnou snídani i jiní hoteloví hosté. Pan Bagrat nám servíruje jídlo a popisu-je, co to je. Každý den nám bude podávat něco odlišného z arménské gastronomie, aby to pro nás nebylo jedno-tvárné. Sice snídaně tedy nejsou na principu švédského stolu, ale ze servírovaných pokrmů si každý něco vybere. Jsou zde saláty, domácí pečivo s marmeládou a medem, ovoce, masové směsi i tradiční postsovětská kaše (o to kromě mě moc zbytek rodiny nemá zájem). 
  Po snídani jedeme na vlakové nádraží. Volíme metro, je to jen jednu stanici. Vystupujeme na nástupišti na po-vrchu a naproti na nádraží již stojí hodně lidí a právě přistavují soupravu našeho vlaku. Tak abychom si alespoň sedli. Místa k sezení jsme ještě našli, ale vlak bude dost plný. Vlak tvoří elektrická jednotka vagónky Riga řady ER2s, má dřevěné sedačky, okna se dají jen částečně stáhnout. Mezitím přijíždějí ještě dva vlaky jako přípoje z Erashe a Gyumri, aby cestující z různých koutů Arménie měli spojení k Sevanskému jezeru. Vlaky nejsou žádný luxus, v Sovětském svazu byly určeny pro přepravu dělnické třídy. V hale u pokladen je pořádná fronta, jsme rádi, že jsme si jízdenky bez čekání a nervů koupili včera. 
 V 8:30 načas vlak vyjíždí. Nejprve popojíždí kolem bývalých průmyslových zón a míří na opačnou stranu než je jeze-ro, pak ale trať odbočuje a stáčí se na sever. Mezitím začíná být venku vedro. Tady v Jerevanu má být 38 stupňů, u Sevanského jezera jen kolem 25. Za jízdy je alespoň příjemný průvan a hlavně, vlak stoupá do větších nadmořských výšek. A to je citelně na první pohled vidět. Nyní trocha geografie a geologie. Centrum Jerevanu leží v relativní rovi-ně, která pokračuje pozvolna až do Araratské kotliny. Zato čtvrti na sever, východ i západ jsou ve svahu. Vysoké hory jsou především na sever od Jerevanu, stejně tak Sevanské jezero. Krajina se svažuje jako nakloněná rovina či ram-pa. Hlavní nádraží leží ve výšce cca 955 metrů a hladina Sevanského jezera má 1900 metrů. Vzdálenost okraje jezera od centra Jerevanu je asi 60 km. Takže průměrné stoupání vzdušnou čarou je 16 promile. Železniční trať se klikatí, nevede jenom pořád do kopce. Během cesty vlakem je ale na první pohled vidět, jaký je to „krpál“. Motory elektric-kého vlaku zpívají monotónním zvukem a cesta je uspávající. I Hanka na chvíli usne. Cestující vlaku jsou rozliční. Jednak celé rodiny s dětmi s koupacími věcmi, či vezoucí si tašky se skládacími grilovacími mřížkami a jídlem. Také zde jsou turisté- cizinci, kteří si chtějí užít neobyčejný zážitek z jízdy vlakem k jezeru. 
   Po skoro hodině jízdy máme Jerevan s vysokými budovami hluboko pod sebou a za ním se rozprostírá rovinatá krajina žluto- béžové barvy. Stromů je zde málo, kdežto domů či bývalých průmyslových budov je na kamenitých kopcích se spálenou trávou rozprostřeno hodně. Dole v nížině je patrný opar. Kdežto krajina nad námi- hory, je vidi-telná ostřeji. Podíl trati se po vrstevnici kopců kroutí v betonovém korytě kanál přivádějící vodu z hor do průmyslo-vé aglomerace. Mnohdy jsou odbočky k zavlažování zemědělských plodin. Trať překonává řeku Hrazdan po impo-zantním vysokém mostě, který je dvoupatrový (pod železnicí je ještě silniční most) a celé mostní dílo je před 100 metrů nad dnem kaňonu řeky. Souběžně s řekou vede dole podélný vodní kanál na regulaci užitkové vody. Řeka Hrazdan vytéká ze Sevanského jezera a její prudký tok je regulován přehradami s energetickým využitím. Není to ale nijak mohutná řeka, průtok je závislý na ročním období a nyní v horkém létě by se přirovnal k Odře ve Studénce. Po většinu toku do Jerevanu Hrazdan protéká hlubokou skalnatou roklí, kde dole jsou zelené stromy a většinou je tam rokle neschůdná. Pro kanoistiku je Hrazdan nevhodný. Krom energetiky a zavlažování se spousta vody odklání pro průmysl. 
  Konečně po hodině a 20 minutách se náš vlak po dlouhém obkroužení Jerevanu a nabírání výšky napojil na trať vedoucí ze zastávky Almast. Dál už jedeme podél údolí Hrazdanu dramatickou skalnatou krajinou s roklemi a výhle-dy do okolí. Ochlazení je patrné, i větší zaostalost okolí. Co je zvláštní, tak na trati, kde jezdí jen jeden sezónní vlak 3 dny v týdnu, jsou stále výhybny s výpravčími. Přitom nákladní vozy jsme zde neviděli, jen pracovní vlaky pro údržbu tratě. Je ale možné, že poblíž gruzínských hranic nákladní doprava existuje, výměna zboží je údajně velká a tolika kamiony přes horské průsmyky by to moc nešlo. Pozůstatky silné nákladní dopravy jsou zde ale patrné. Hodně zarostlých kolejí a vlečkových napojení do bývalých fabrik a lomů. Arménie měla nerostné suroviny a zpracovatelské závody, polotovary se pak vyvážely do dalších zemí SSSR. 
  Vlak má další zastavení, cestující ale nevystupují, spíše nastupují další. Je vidět, že většina lidí jede právě k jezeru. Děti si sedí vzájemně na klíně a cesta už je nebaví. Už bychom také byli rádi v cíli. U města Hrazdan u stejnojmenné řeky jedeme okolo velké tepelné elektrárny a velkého průmyslového závodu. Město má paneláková sídliště. Všimli jsme si cestou kombajnů, které sklízejí speciální řídce rostoucí obilí. Je to zřejmě nějaká odrůda pro suché oblasti. A na kopcích vidíme pasoucí se dobytek. 
  Ještě dodám, jednosměrná jízdenka na vlak stála 1100 dramů na osobu. Pokud byste nestihli frontu na pokladně v Jerevanu, nic se neděje, za stejnou cenu koupíte jízdenky u průvodčího. 
  Po 3 a půl hodinách jsme konečně u jezera. U cestujících je to nadšení, jeho modrá barva je oproti žlutošedé kraji-ně kopců výrazná. Nyní opět trochu encyklopedie. Spíše uvedu přirovnání. Sevanské jezero je více než dvojnásobně větší než Balaton a neboli je o něco větší rozlohou jako alpské Bodamské a Ženevské jezero dohromady. Sevanské je hluboké až 86 metrů a okolo něj jsou vysoké hory. Jeho voda je průzračně čistá, ale chladná. Nyní koncem srpna má jen nějakých 20 stupňů. Jezero je vulkanicko- tektonického původu. Hladina jezera byla za vlády Stalina sovětskými inženýry uměle snížena, což se ukázalo jako velmi nešťastné pro ekologii. Nyní je hladina částečně regulována od-tokem řeky Hrazdan, ale jsou přísné regule pro vypouštění vody. Voda není slaná. Je to čistá horská voda z několika přítoků. 

Co nás hned u jezera zaujme je pach či vůně kouře a opékaného masa. Tím jak spousty lidí zde grilují, pach je velice pronikavý. Na zastávce Sevan- ostrov vystupuje většina cestujících vlaku. S nadšením si fotíme okolí i atmosféru. Potkávám zde starší manželský pár, který nezapadá do koloritu místních lidí. Jsou to Němci z Dresdenu, jsou v Arménii na dovolené, na rozdíl od nás již po několikáté. Proneseme pár vět. Budovy vlakové zastávky mají svoji slávu také dávno za sebou. Pokladna ani čekárna zde dávno není. Kam teďka? Před námi je poloostrov Sevan s kostelíky na kopci, ten byl původně ostrovem. A taky pláže. Jdeme s davem lidí, kteří se postupně rozptylují v okolí.  
  Jsou zde kempy v lesním porostu okolo pláží. Lze si pronajmout takové budky se stoly a lavicemi, vedle kterých jsou grilovací místa. A co vlastně se zde griluje? Šašlik. Je to univerzální pokrm bývalého SSSR na několik způsobů- s různými variacemi masa, ovocem a zeleninou a kořením. Grilování venku je v bývalém SSSR (co jsme viděli v Gru-zii, Moldávii i na Ukrajině) výhradně mužskou záležitostí. Zatímco děti skotačí u vody a ženy se baví mezi sebou, tak taťka, strýci a děda omývají zeleninu, krájí maso, napichují ingredience na špízy a starají se o oheň. Sjíždí se sem celé velké rodiny. Strýc, který má svoji firmu, přiveze ve své dodávce slunečníky, skládací židličky, nádobí. O víkendu se tak při tomto rituálu sejde velká rodina, probírají, co je nového, děti si vzájemně hrají. 
  Zakotvili jsme zatím u vody pod stromy kousek od grilovacích budek a jdeme vyzkoušet koupání. Voda je opravdu čistá, jako v Jaderském moři. Zkouším Štěpánovy potápěčské brýle. Ale zde není žádný vodní život (tedy alespoň jej nevidím), žádné rybky ani rostliny. Hladina je klidná, vítr je slabý, jen jsou občas vlny z motorových člunů. Na jezeře funguje rekreační lodní doprava. Co je však výrazné je studená voda. I proto je hodně lidí na pláži a na břehu, ve vodě se však koupe málokdo. Jako otužilci mi chladná voda nedělá problém (potopení hlavy je však nepříjemné), pro zbytek rodiny je to nekomfortní a koupou se jen chvíli. 
   Uvědomujeme si, že  jsme vlastně vysoko, hladina jezera 1900 metrů a vrchol kopce na poloostrovu nad kostelíky má 1991 metrů. To je výše než nejvyšší hora ČR Sněžka a pro zbytek rodiny je toto vlastně nejvýše dosažená výška v životě. Přitom jsou zde stromy, roste zde tráva a tato výška nijak není patrná. 
   Slunce připaluje, je modrá obloha s téměř žádnou oblačností. Nelitujeme, že jsme si nevzali dlouhé rukávy, zby-tečně by nám zabíraly místo v batůžcích. Jsme rádi, že zde u jezera je příjemně a nejsme ve 38 stupňové výhni dole v Jerevanu. Po vykoupání a relaxaci ve stínu u vody balíme věci a jdeme se podívat nahoru na kopec k těm kostelí-kům. Tam míří po kamenných schodech okolo stánků se suvenýry davy turistů. Vstup do kostelíků je zdarma. Vy-hlídka na okolní krajinu s jezerem a horami je úžasná. Jdeme se se Štěpánem podívat i nejvyššímu vrcholu polo-ostrova, kde je jakýsi monument. Tam se ale dostat nedá, jsou tam uniformovaní ozbrojení příslušnici a říkají, že tam nemůžeme jít. Zřejmě aby nebylo možno fotografovat krajinu za jezerem, kde je kritická hranice s nepřátelským Azerbajdžánem. 

Vracíme se dolů z kopce s kostelíky a řešíme, co dál. Je odpoledne a chtěli bychom se ještě někam podívat cestou směrem zpět do Jerevanu. Vyzkoušíme to Yandex Go (resp. Yandex Taxi). Nedaleké město Sevan není nijak zajíma-vé, vlastně to je jen panelákové sídliště. Větší má být město Hrazdan. Tak si u místa u parkovišti pod kopcem nakli-káme na telefonu jízdu a do 6 minut přijíždí moderní zánovní čínské elektroauto. Hanka se rozhodla, že bude sedět na předním sedadle, aby tam měla hodně místa a pohodlí. Kdežto my 3 velcí chlapi sedíme vzadu. Cesta je příjem-ná, většinu trasy se jede po čtyřproudé silnici. Není to standardní dálnice, ale ta sovětská. Jsou na ni např. autobu-sové zastávky, občas přechody pro chodce a hlavě nejsou tam nadjezdy. Pokud chce někdo odbočit vlevo, řeší se to tak, že jsou místa na otočení se do protisměru. Něco podobného jsme viděli v Bělorusku. Při jízdě v levém pruhu buďte velmi obezřetní. Může se stát, že potkáte kolonu aut na otočení do protisměru!! 
  Trasa 27 km do města Hrazdan nás stojí jen 2800 dramů!! Kdybychom měli jet marštutkou, stojí nás to méně, ale budeme v nejistotě, kdy vlastně pojede a jestli se vejdeme dovnitř. V Hrazdanu vystupujeme na něčem jako náměs-tí s parkem v centru industriálního města. Je to takové panelákové sídliště ve stylu Havířova nebo nového Mostu. Je zde o poznání tepleji než u jezera, sjeli jsme do výšky nějakých 1700 metrů. Ulice města jsou odpoledne jako po vymření, hledáme zatím nějaké stravovací možnosti. Krom luxusní pizzerie toho tady v neděli moc otevřeného není a nabídka ze supermarketu zbytek rodiny moc neláká. Objevili jsme jakési bistro, kde mají místní kuchyni, je cítit kouř z grilování šašliku. Ale menu mají jen v jejich jazyce a ruštině a paní z obsluhy není moc ochotná se nám věno-vat. Tak jdeme pryč a kupujeme jídlo v tom supermarketu. To si pak sníme na lavičce pod stromy, kde zároveň su-šíme věci z koupání. Pravděpodobně právě tam  zapomenu jeden náš ručník z domova. Je zde také hodně poleháva-jících psů, ale zde tentokrát chce být od nás adoptován asi desetiletý chlapec, který se zajímá odkud jsme a pořád chodí za námi. 
  Objednáváme další Yandex taxík k nedalekému jezeru, kde má být poloostrově vystaveno dopravní letadlo. Sice to místo má být jen něco přes 3 km, ale v horku bez stínu a po silnici bez chodníku se nám moc šlapat pěšky nechce. Auto přijede téměř okamžitě. Yandex chce za cestu jen 400 dramů, zaokrouhluji ale řidiči na 1000. Tentokrát už je auto starší, je to menší model Nissanu. Jezero je vyrovnávací přehradní nádrží pod hydroelektrárnou, která vyrábí špičkovou elektřinu z ohromného spádu vody, která je přiváděna umělým kanálem ze Sevanského jezera. Na kopci je vidět ohromné potrubí a všude je elektrické vedení.  U nádrže jsou rybáři a odpočívající a grilující místní lidé. Na cípu poloostrova stojí letadlo TU-134A. Není to vrak, je s křídly, podvozkem, ale chybí mu motory. Do letadla se dá s trochou šikovnosti a akrobacie dostat dovnitř, Štěpánovi se to podaří a dostane se až do pilotní kabiny. Letadlo je ovinuto LED osvětlením a za tmy údajně krásně svítí, v zimě na sněhu to vypadá prý také moc zajímavě. Odpočí-váme tady chvíli a pak jiným Yandex Taxi se dostáváme do „civilizace“, je to taky asi 3 km. Jsme v dalším předměstí města Hrazdan, odkud bychom se pak maršrutkou dostali do Jerevanu. Kupujeme v malém obchůdku čerstvé broskve a blumy a omýváme je příjemně chladnou pitnou vodou u kohoutku. Máme dost času a tak se jdeme podí-vat do blízkého parku, kde je dětské hřiště a posezení s lavičkami a stoly. Je to tu zachovalé, žádný vandalismus. 
  Kolem šesté pak plánujeme jít čekat na zastávku, až pojede maršrutka do Jerevanu. Toto má být oficiální linka, která údajně jezdí každých 15 minut. Ale nedaří se nám. Na zastávce čeká několik lidí se stejným cílem. Jedna mar-štutka je beznadějně plná, řidič ani nezastavuje a lomcuje rukama. Po 20 minutách přijíždí další, tam také lidé stojí, jednomu člověku se tam podaří narvat. Tak to vzdáváme. Je neděle večer a spousta lidí se snaží dostat do hlavního města. Objednáváme tedy Yandex Taxi za 5800 dramů. Je to sice moc ohledně ceny maršrutky 350 dramů za osobu, ale bude to jistota. Do 10 minut přijíždí skoro nové Hyundai Sonata. Pro neznalé- je to auto podobné kategorie jako Škoda Superb. 
  Jízda je velmi pohodlná, najíždíme na dálnici (tedy spíše hlavní čtyřproudou silnici do Jerevanu) a provoz postup-ně sílí, jak se blížíme do aglomerace. Jedeme podobnou trasou jako dopoledne vlakem, ale přírodní scenérie při jiném nasvětlení sluncem vypadá jinak, skalní rokle vidíme z jiných úhlů. Zajímavé jsou totálně přetížené staré so-větské náklaďáky s balíky sena i s vlekem. Dálnice klesá dramatickým terénem kolem skal a roklí do jerevanské kot-liny, kde je opar, smog a výrazně horší viditelnost. A taky se otepluje, řidič zavírá okénka a zapíná klimatizaci. Jere-van je hluboko pod námi a je jasně patrné, jak vysoko jsme původně byli. Před vjezdem do Jerevanu začínají kolony. Podobně jako každou neděli večer před Prahou na dálnicích do města. Zde v Arménii se s tím řidiči ale vypořádají velmi bravůrně. Z původních dvou jízdních pruhů se seřadí do třech, auta jsou i v tom odstavném a plynuje popo-jíždějí. Auta svérázně přejíždějí mezi jízdnímu pruhy. Naštěstí v neděli večer je minimální provoz náklaďáků, jsou tu jen osobní auta, dodávky a autobusy. Nyní oceňujeme, že jsme nejeli tou marštutkou. Kdybychom měli takhle po-pojíždět a ve stoje se tísnit v marštuce bez klimatizace, bylo by to nepříjemné. Náš řidič zjevně s tímto provozem má zkušenosti a zachovává chladnou hlavu. Pořád se instinktivně dívá do obou zpětných zrcátek, tím spíše, když má nové luxusnější auto. Na blinkry se tady moc nehraje, spíše na intuici a instinkt. V porovnání s našimi poměry je zde v Arménii provoz v kolonách velmi rychlý. Opět klesáme ještě níže do centra a člověk si uvědomí velké výškové rozdíly v Jerevanu. 
   Řidič nás vysazuje u metra a dál už se přesunujeme po svých. Jak přijedeme metrem do stanice k našemu hotelu, je už tma. Lidí je ale venku plno. Jak se ochladilo (navíc teď večer fouká svěží vítr), lidé chodí po ulicích, v parku se vozí na kolotočích, v barech duní tuc tuc diskotéky a hodně lidí je v nákupních centrech. Prostředí u našeho hotelu je klidnější.
Panu Bagratovi hlásíme, že snídani na zítra chceme na 9. hodinu. Určitě zítra nikam nespěcháme, možná bychom se ještě před snídaní šli podívat do blízké katedrály, která je zdejší must-see atrakcí. Manželka Hanka postupně chápe recence hostů na tento hotel a na osobnost majitele Bagrata. Je starostlivý o své hosty, zajímá se o ně, a je prostě všude. V jídelně, u vchodu, na terase. Na druhou stranu se ale takto dozvíme něco o mentalitě zdejších lidí a navážeme kontakt s místními obyvateli. Pokud bychom byli ubytováni v několikapatrovém obrovském hotelovém řetězci, tam bychom byli jen objekty na seznamu hostů. Někomu však takový přístup může připadat jako dotěr-nost. 

Výlet do kaňonu u Garni

Je pondělí 24. srpna. Zaspali jsme. Nikoho z naší rodiny nenapadlo nastavit si budíka, když máme být na snídani v 9 hodin. Spánkový dluh z předchozích nocí a časový posun 2 hodiny je patrný. Přicházíme na snídani v 9:10, omlouváme se, nic se neděje. Dostáváme naservírována další druhy jídel a je to opět moc chutné. Do obrovské ka-tedrály Svatého Řehoře Osvětitele se jdeme podívat po snídani v dlouhých nohavicích a je uvnitř nádherná. Byla otevřena teprve nedávno- v roce 2001. 
  Dnes má být v Jerevanu zase nějakých 38 stupňů a jasná obloha, tak vyrazíme opět do vyšších nadmořských vý-šek. Objednáváme přímo od hotelu Yandex Taxi a jedeme 35 km do horského údolí u městečka Garni. Na konci údolí je klášter Geghard.  Nachází se ve výšce necelých 1800 metrů. Provoz v jerevanských ulicích je v pondělí evi-dentně silnější. A taky zasekanější. Řidič má starší auto a cestou tankuje. Benzín a nafta jsou v Arménii na zdejší poměry drahé, v přepočtu litr vychází na 35 korun. Většina aut ale jezdí na plyn a to včetně dodávek a menších ná-klaďáků. Ten vyjde zhruba na třetinu. Oproti předchozím informacím z Internetu není potřeba, aby všichni cestující při tankování plynu vystoupili z auta. U každé benzínky je týpek v montérkách a rukavicích s hadicí s koncovkou a plyn vám natankuje. 
  Je natankováno a jede se dál. Cesta vede do prudkého kopce čtvrtí s malými baráčky a lehkým průmyslem- všelija-ké dílny, autoservisy, opravny, malé montovny, ulice jsou rozbité, auta se vyhýbají dírám a hledají mezery, kudy by projely zdejším intenzivním provozem. Do toho ještě pomalé kouřící náklaďáky se stavebním materiálem supící do kopce. Shodli jsme se s Hankou, že řídit auto (ani vlastní ani z půjčovny) bychom v takovýchto podmínkách řídit nechtěli. 
  Vymotali jsme se z Jerevanu a vyjíždíme do kopců. Říkali jsme si, že vzhledem ke zdejšímu hustému provozu a technickým stavem zdejších vozidel jsme neviděli žádnou vážnou nehodu, ale hodně aut má podřené nebo zdefor-mované plechy, některé, i hodně moderní a nová auta jezdí bez čelní či zadní masky. Ten dnešní řidič je starší člo-věk, jistě již v důchodovém věku, jeho auto je starší a nedívá se tolik do zrcátek jako ten včerejší s luxusním Hyun-dai Sonata. Na jednom místě, kde se asfaltuje nový koberec, řidič prudčeji brzdí a pak slyšíme nějaké škrábání vza-du auta. Řidič zastavuje a s klidem vystupuje. Auto se dvěma týpky v montérkách nedobrzdilo a poškrábalo naše-mu autu zadní část. Řidiči obcházejí auta, prohlížejí si poškození. Za necelé 2 minuty je vše vyřešeno. Náš řidič dostává jako satisfakci 20 tisíci dramovou bankovku (asi 1200 korun), usedá za volant a odjíždíme. To auto za námi má větší poškození, část přední masky upadla a je zdeformovaná. Takto si náš řidič vlastně vydělal na zdejší pomě-ry pěkné peníze, mnohem více, než vydělal na našem svezení.
  Dojeli jsme na konec údolí, silnice tam končí. Dál už jsou jen skály a horský masiv. Na parkovišti je hodně turistic-kých autobusů. Do areálu kláštera se nic neplatí. Je to must-see atrakce a míří sem poznávací zájezdy. Potkáváme zde mimo jiné malý zájezd důchodkyň ze Slovenska. Kostelíky jsou částečně vysekány ve skále a v jednom z nich je pramen. Nedaleko je balvanovité koryto horského potoka, kde se v tůních čisté vody ochlazujeme. Štěpán si mezi-tím vylezl na skalní vyhlídku a chce jít na další, tak jdu s ním. Na rozdíl od něj mám však zcela nevhodné boty- san-dály. Ale dám to a i za fyzickou náročnost ten výšlap stojí za to. Pod námi je celý klášterní komplex a údolí se zele-nými stromy.
  Pak dalším Yandex taxi se vracíme do městečka Garni, kde má být chrám a grand kaňon. Cesta je trochu dražší i přes blízkou vzdálenost (6 km), jelikož se jedná o odlehlo oblast. Garni je vlastně taková větší příměstská zeměděl-ská obec, která je ale turistickým cílem. Nachází se v údolí a řeka Azat protéká hlubokým neosídleným kaňonem. Sjeli jsme asi o 200 metrů níže a jdeme na pozdní oběd do místního bistra. Je to takový grilovací- kebabový- šašli-kový fast food. K masu dostáváme typickou zdejší přílohu- lovaš. Je to obdoba tortilové placky.  
  Do areálu chrámu se platí vstupné. Kluci mají zlevněné jako studenti. Je zde hodně zeleně a stínu, hadice kropí vodou zelený trávník i chodníky. Chvíli jdu bosky, je to velmi příjemné. Otevírají se ostud nádherné výhledy na ka-ňon i na protější hory. Už teď ale vidím, že kaňon je velmi hluboký. Dole je slyšet šumění vody. Vedou do něj sice zpevněné cesty, ale není to jak sejít po schodech dvanáctipatrový panelák. 

Dostat se dolů (a hlavně pak nahoru) bude náročné. Převýšení činí asi 180 metrů. Je jasné, že mamka a Adam dolů určitě nepůjdou. Počkají nás zatím v areálu chrámu, kde je stín, profukuje vítr, pitná voda a čisté WC zdarma. My se Štěpánem vyrážíme s velkou PET lahví vody dolů a domluvili jsme se, jak si telefonem dámě vědět, že jsme zpátky.
  Chůze dolů je zpočátku pohodlná, jde se po asfaltovém chodníku, který přechází ve štěrkovou cestu. Ve svahu je i obydlí s jakousi čajovnou mezi stromy. Všude crčí hodně vody z hadic. Voda stříká mezi stromy i zahrádky. Cestu jsme si zkrátili po pěšině ve svahu a opět se ukazuje, že moje sandály nejsou vhodné. Naštěstí neuklouznu a v pořádku sejdeme dolů do kaňonu. Tam vede štěrková cesta, po které ale jezdí i neterénní osobní auta. Jdu se osvěžit do řeky, která má peřejnatý tok. Nejsme tady rozhodně sami, je tady několik skupinek mužů, kteří tady u řeky grilují a mají zaparkovaná auta. Dole od vody je příjemný chládek a také v hlubokém kaňonu je hodně přiroze-ného stínu. Na kochání se přírodou ale nemáme moc času, pokračujeme po té štěrkové cestě proti proudu řeky. V jednom místě řeky je hlubší tůň, koupe se tam několik místních mužů. Volají na mě a mávají, abych se k nim při-dal. Ne, že bych po tom netoužil, jako otužilec bych tohle naopak velmi přivítal na zchlazení těla (tím spíše v čisté vodě na tomto impozantním místě), ale není čas a nemám ručník. Místo koupele si tedy jen omývám končetiny a hlavu a pak šlapeme dál. Rostou zde chutné šťavnaté sladké ostružiny. Procházíme kroutícím se kaňonem řeky a nabíráme výšku. Došli jsme k rozcestí, nahoru vede štěrková cesta, kterou bychom se měli dostat zpět.  Vede stí-nem a později slunce je za hřebenem hor a tedy nepraží. Za zbytkem rodiny dorazíme trochu dříve než v původně předpokládaný čas, což je dobré. 
   Z Garni pak objednáváme Yandex taxi a to přímo k hotelu. Když přijíždíme shora do Jerevanu, je vidět smogový opar a viditelnost je špatná. Nemá vůbec smysl požádat řidiče, aby nám zastavil u vyhlídky, jelikož bychom si nic neužili. Výhledů na město a okolí si určitě užijeme příště. Jedeme stejnou cestou jako dopoledne. A cestou potká-me volně pohybující se krávy na silnici. Je to přesně to malé plemeno krav, které jsme vidli loni v Gruzii u černo-mořského pobřeží. Pohybují se autonomně v krajině a na silnicích je potřeba na ně dávat velký pozor. 
   Když jsme sjeli z nejprudšího kopce, řidič asi kilometr před cílem zastavuje. Zvedá kapotu auta a z přihrádky vyta-huje flašku s brzdovou kapalinou. Pak sešlapává neprázdno brzdový pedál. Podle všeho má s touto situací zkuše-nosti. To by bylo celkem nepříjemné, kdyby mu selhaly brzdy. Pak obchází auto, sahá na kola a pak asi po 5 minu-tách pokračuje dál. Zkouší brzdit, podle všeho brzdy fungují správně. Pomalou jízdou popojížděním v kolonách se dostaneme na hotel a už se postupně šeří. 
  Jdeme se ještě podívat do prodejny řetězce Jerevan City. Tento obchod nás mile překvapil. Je sice od našeho hote-lu dál, ale i tak je to do 10 minut chůze, ale sortiment je tam velice rozsáhlý a ceny výrazně lepší než v SASu. Mají zde obrovský výběr všeho, až na to, že teplá jídla z pultu už jsou hodně vyprodaná. Zajímavé zjištění ohledně místního pečiva. Klasický bochníkový chléb jako u nás nebo rohlíky nebo bulky zde nemají. Pečivo spíše připomíná placky. 

Konečně poznávání Jerevanu: Modrá mešita, Kaskády, jeskyně pana Levona a rokle Hrazdanu

Je úterý 25.srpna. Tentokrát jsme nezaspali. Ráno ale taky vlastně nikam nespěcháme. Po snídani jdeme pěšky směr centrum a stavujeme se na poště poslat pohledy rodině. Poslání jednoho stojí 400 dramů (necelých 24 ko-run), což je méně než české vnitrostátní poštovné. Tak jsem zvědav, zda pohledy dorazí. Dnešní den (vlastně až tře-tí) našeho pobytu se chceme věnovat poznávání Jerevanu, předchozí dva dny jsme měli celodenní výlety mimo město. Dnes má být menší vedro, v centru Jerevanu údajně „jen“ nejvýše 36 stupňů. 
  Nejprve jdeme parky směrem k centru k budově Národní Galerie, kde je venkovní tržiště. To je ale pro nás zklamání, nabízejí tady evidentně zboží pro turisty- trička, čepice, matrjošky, ručně vyřezávané sady šachů a každý stánek má vlastně to podobné. Štěpán zvažoval si tady koupit tričko z typickým výjevem z Arménie, ale žádné ho nezaujalo a ceny jsou za zdejší poměry vysoké. Jo a prodávají zde taky perské koberce. Takže nic nekupujeme. Dojdeme k prostranství na Náměstí Republiky, kde je hodně fontán a spousta policistů venku v ulicích. Nevím, co jsou zač, nemají zbraně ani brašny či vysílačky, chodí tudy jen tak na lehko. Mají kšiltovky a služební čísla. 
  Jdeme se podívat cestou parky a bulváry se zelení (a tedy i stínem) ke zdejší Modré mešitě. To je teky jedna z must-see atrakcí, ale turistů sem moc nechodí. Zatímco v Turecku, Albánii a Bosně jsou mešity s minarety, ta zdejší má kopuli a budova je z modrých kachliček. Do areálu mešity se vchází zelenou zahradou, kde se na lavičkách povalují kočky a vůbec nejsou plaché. Podobný výjev jako v bosenském Sarajevu, kde s kočky povalovaly na lavič-kách a křeslech pod stromy v zahradě před mešitou. Pak jsem se dočetl, že kočky jsou u mešit chráněné, lidé je přikrmují a vyhánějí odtud psy, kteří pro kočky představují nebezpečí. Hanka si bere šátek a dlouhou halenku, my se Štěpánem navlékáme dlouhé nohavice a jdeme se podívat dovnitř. Vyzouváme se a krom nás je zde asi 5 dalších lidí. Je zde starší paní z personálu, nemá ani muslimský šátek, jen takový ten šátek, jak nosí postsovětské bábušky a nosily i naše prababičky. Paní nás vítá, zde mohou vcházet muži i ženy do obou částí. Můžeme si sednout i leh-nout na koberce. 
  Tato mešita je údajně jedinou v celé Arménii (opravdu jsme na naší cestě další neviděli). Její údržbu financuje údajně iránský stát a jejich komunita. Sovětský režim se snažil náboženství potlačovat. Za té doby mešita sloužila jako kulturní centrum, nikoliv pro náboženské účely. To ji paradoxně zachránilo a po osamostatnění Arménie opět slouží ke svým účelům. Tady v Arménii však moc muslimů není, hlavně turisté. Jako jinde u mešit, i zde mají zdar-ma záchody s pitnou vodou a jsou čisté. Ze dvora u mešity se ještě jdeme podívat do velké místnosti s výstavou fotografií teroristického útoku ve škole. Škola v Beslanu to nebyla. Během otevřeného konfliktu mezi Arménií a Azerbajdžánem údajně těchto útoků bylo více.

Z mešity se přemisťujeme k jerevanským kaskádám- další must-see atrakcí. Rozhodli jsme se pro trolejbus. Provoz v ulicích centra je ale velmi hustý a možná, kdybychom šli pěšky, jsme tam nakonec dříve. Trolejbusy jsou však v Jerevanu velmi moderní. Jsou to nová vozidla od čínského výrobce. Teprve před dvěma lety nahradily dosluhující historické československé. Ty čínské mají klimatizaci, záclonky, pěkný interiér, pohodlná sedadla a jsou tiché. Pro zdejší provoz byly úplnou revolucí. Trolejbusy jsou sice moderní, stav trolejového vedené však nikoliv. Vodiče jsou prověšené, trolejbusy nemohou jezdit rychle a sloupy a kotvení vodičů zde není tak precizní jako u nás. Nicméně trolejbusy mohou jet úseky i na baterie bez drátů. 
   Kaskády jsou vlastně takové architektonické obrovské schody ve svahu se sochami a monumenty. Dal jsem se tam do řeči s místním pánem, který byl v Československu. Jako voják sovětské armády byl ve vojenském prostoru Libavá u Olomouce. Jiný pán mi pak kousek dál vypráví, že bojoval jako voják ruské armády na Ukrajině, ale má zra-nění a raději při první šanci s rodinou utekl sem do Arménie. Ruských občanů, kteří se do Arménie „uklidili“ kvůli válce na Ukrajině a povinné mobilizaci v roce 2022, tady žije dost. O tom pak v závěru. 
  Uvnitř kaskád jsou taky eskalátory, takže pokud se vám v horkém slunci nechce šlapat venku do schodů, můžete kopec zdolat po eskalátorech v klimatizovaných podzemích chodbách. V mezipatrech jezdících schodů je pak vý-stava moderního umění. Po kaskádách protéká hodně vody a můžete se tak prakticky kdykoliv schladit.  Čím po-stupujeme výše, tím úžasnější je výhled na Jerevan a kotlinu za ním. Mohutný Ararat však vidět není. Nad kaská-dami je staveniště, částečně se zde buduje něco dalšího. Slunce tady však hodně pálí, vítr je velmi slabý a tak jdeme do parku nad kaskády, kde je stín, kolotoče a obrovská socha- matka Arménie. Něco podobného je v Kyjevě i v Tbilisi. V přízemí sochy je památník. Vstup zdarma, ale personál upozorňuje cizince, že by bylo vhodné zde zane-chat dobrovolné vstupné. Dozvídáme se, že původně místo matky Arménie byl na podstavci Stalin. Vedle sochy na obrovském prostranství je malá výstavka poválečné sovětské bojové techniky. Jo a je odtud opět zajímavý výhled na Jerevan.
  Štěpán si včera vyhlídl, že v Jerevanu má být křesťanský kostelík, je to blízko dalšího místa, kam se chceme podí-vat- umělá jeskyně. Našli jsme si přes Yandex Mapy autobus, který jede přímo tam a akorát jsme ho stihli. Sice je v něm krásný vyklimatizovaný chládek, ale popojíždíme krokem v dlouhé dopravní zácpě. V dalších čtvrtích se do-prava už rozjede a vystupujeme z autobusu přímo u kostelíka. Otevírací doba platí a paní kostelnice se Štěpánovi a mamce věnuje a provádí je kostelem. Koupí si za to pak svíčku. Ano, tento kostel opravdu vypadá jinak než ty ostatní.

Pak popojíždíme autobusem dál do čtvrti, kde má být ona jeskyně. Recenze z Internetu platí na 100%. Jsme v okrajové čtvrti Jerevanu, kde jsou malé nízké baráčky v zahrádkách a úzké rozbité ulice. Klukům se zpočátku na toto místo nechce, obzvláště, když prostředí vypadá nedůvěryhodně. Místo není nijak poutavě označeno, nachází-me dům jen podle mapy. A ejhle, dveře jsou zavřené. Je hodina před koncem otevírací doby a možná prostě už za-vřeli. Chceme to vzdát a jít pryč, ale někdo na nás z ulice volá a ukazuje, že vchod je jinde. 
  Otevřela nám paní ve středních letech a zve nás dál. Ptáme se, zda je u nich WC. Paní přikyvuje a před zahrádku nás směřuje k zadní straně domu, kde je uvnitř čisté WC. Odsouhlasujeme si  cenu za prohlídku a mezitím přichá-zejí ještě další dva návštěvníci- místní manželský pár. Paní hovoří anglicky a když nenalezne slovo, improvizuje rusky. Nejprve se nás ptá, odkud jsme a co o tomto místu zatím víme. Dozvídáme se, že paní je dcerou pana Levona, který celý podzemní systém vybudoval. Příběh začal tak, že otec rodiny pan Levon byl požádán, aby zvětšil sklep pod domem. Tak začal dlabat a kopat a pokračoval dál a dál několik let. Strávil tím několik let, až zemřel vyčerpáním. Jeho dílo je úctyhodné. Pod domem a zahradou je vlastně umělý podzemní prostor s chodbami a místnostmi, dosahují-cí největší hloubky 21 metrů!! A toto pan Levon vytvořil sám bez jakéhokoliv elektrického nářadí. Jen ručním nářa-dím. Je fakt, že hornina – sopečný tuf- není nikterak tvrdá. Je měkčí než žula či vápenec a nedrolí se tak jako písko-vec. Ale Levon musel všechnu zeminu vynést ven sám. Jeho rodina o něm dlouhé dny vůbec nevěděla, dole v podzemí trávil v izolaci budováním celý život. Podzemí musel budovat tak, aby se dům nesesunul. Nyní slouží jeskyně pro obdiv návštěvníků z celého světa. V jedné místnosti v domku je taková síň slávy- malé muzeum. Jsou ze fotky a nářadí a dary významných osobností, které Levon obdržel. Nacházíme tam také knihu českého spisovate-le a cestovatele Ladislava Zibury a Štěpán čte nahlas chvíli český text o tomto objektu. Je fakt, že pan Levon po do-končení svého díla si zachoval skromnost a netoužil po publicitě, odmítal také nabídky nářadí od známých osob-ností. Ani jeho pozůstalá rodina po žádné publicitě a věhlasu netouží. Na místo nejsou vyloženě turistické reklamy, jen recenze skutečných návštěvníků.
  Kluci byli nakonec rádi, že jsme toto místo navštívili. Viděli jsme na vlastní oči, jak to vypadá v typickém armén-ském baráčku. Lidé mají málo prostoru, ale vždy si najdou místo na zeleninovou zahrádku a pár ovocných stromů (jablka, švestky, hroznové víno) a mají přirozený stín. U domu mají otevřenou zastřešenou terasu vedle stromů, kde lidé vysedávají na gaučích a křeslech okolo velkého stolu. 
  Vracíme se autobusem do centra, tentokrát však čekáme déle. Jak se přibližujeme do jádra Jerevanu, přibývají kolony. Poslední úsek jízdu busem vzdáváme a jdeme raději pěšky. Pokoušíme se nalézt nějaké stravování, ale klu-kům se nic nelíbí (a hodně toho přitom bezcílně nachodíme). Tak popojíždíme metrem o jednu stanici na Marshal Baghramyan, kde je východ do zeleného parku s exotickými dřevinami. Jídlo vyřešíme v obchodě a pak si jej nese-me v taškách s sebou, až dojdeme do údajného parku dolů k řece. Ještě několik set metrů nachodíme, pořád jdeme z kopce. Má zde být tunel, kterým se pod kopcem dostaneme k rokli řeky Hrazdan, kde má být onen park. Vchod do tunelu je celkem nenápadný u obřího parkoviště na sídlišti. Vlastně to jsou tunely dva, ale veřejně přístupný je jen jeden. Uvnitř tunelu to vypadá nevábně- zápach, málo osvětlení, odpadky a čmáranice na stěnách. Tunel má obrov-ský profil, údajně kdysi sloužil pro automobilový provoz. Nyní slouží pro pěší a cyklisty. Na konci tunelu je silnice a za ní prudký zahrazený svah se stromy a všude hodně policistů. Místo na vchod do parku jsme našli, ale je to tady takové sešlé, rozpadlé, opuštěné. Jsou zde zbytky kolotočů, pódia na kulturní akce a několik let nepoužívaný auto-drom (bez autíček). Dáváme si jídlo, okolo nás chodí hodně policistů. Máme obavy, zda nás odtud nevyhodí, ale nejsou zde cedule, že by zde byl zákaz vstupu. Kromě nás je zde několik dalších výletníků a také se podivují, jak je to tu zchátralé. Po schodech pak scházíme dolů do údolí, kde mají být zbytky parkové železnice. Ty se stavěly v bývalém SSSR (ale i v dalších socialistických zemích- např. Košická pionýrská železnice nebo parková dráha v Drážďanech).
  Nádraží úzkorozchodné železnice vypadá honosně, ale je opuštěné a zarůstající. Do budovy se dostat nelze, ale jdeme se projít do kolejiště, kde stojí zbytky vlaku. Ty jsou pod plachtou. Pod nádražím hučí peřeje řeky Hrazdan, souběžně teče voda umělým kanálem. Je zde opět cítit kouř a grilované maso, lidé dole u řeky mají roztopené grily na šašlik. Tady dole v hlubokém údolí je příjemný chládek od studené vody. Je tam i několik umělých bazénů vyte-saných ve skále, kde se v čisté (a nepochybně studené) vodě koupou  místní muži (podobně jako v kaňonu u Garni). Rozhodli jsme se, že se projdeme po trati až na její konec a dále projdeme roklí do civilizace. Takto to činí více lidí. Podél koleje je vyšlapaná pěšina. Je zde umělý tunel, nástupiště zastávky a dohadujeme se, jak to tady muselo vy-padat v době plného provozu. 
 Na druhé straně kaňonu jsou luxusní restaurace, je cítit vůně jídel a je tam také obrovský fotbalový stadion. Po chodnících a vyšlapaných pěšinách nakonec dojdeme k civilizaci- mostu přes údolí a je vidět i bájný Ararat. Již se stmívá a autobusem pak dojedeme na hotel. Dnešní den byl hodně intenzivní- nachodili jsme hodně kilometrů.

Výlet ke kláštěru Khor Virap a muzeum Arménie

Je středa 26. srpna a po snídani jedeme na půldenní výlet ke kláštěru Khor Virap, což je jedna z dalších must-see atrakcí. Nachází se jižně od Jerevanu cca 40 kilometrů v kotlině, je o něco níže a bude tam o stupeň tepleji. Proto tam jedeme v brzkém dopoledni. Yandex taxi objednáváme přímo od hotelu. Řešíme, zda by nebylo efektivnější popojet hromadnou dopravou na konec města a taxíka objednat až tam, ale nevyplatí se to.  
  Provoz směrem z Jerevanu ven je plynulý, kolony v tuto dobu jsou spíše směrem do centra. Trase vede okolo ob-rovského průmyslového areálu, vypadá to jako chemička, nyní je většina objektů chátrajících. Pak najíždíme na improvizovanou dálnici. Nejprve je to taková dálnice, jak ji známe z nás s nadjezdy, odstavnými i připojovacími pru-hy, ta ale pak přechází na tu „sovětskou“, kde jsou otočky do protisměru a podél vozovky prodejci nabízejí své ze-mědělské plodiny přímo z korby náklaďáků. Khor Virap je kostelík na suchém vyprahlém kopci. Pod ním je parko-viště s turistickými autobusy a stánky se suvenýry. Výšlap nahoru ke kostelíku není nijak obtížný, převýšení do 50 metrů. Trochu zde profukuje a otevírá se výhled na horu Ararat- jeho vrchol se sněhem je necelých 30 km odtud a základna hory začíná po 15 kilometrech. Směrem k hoře je ostře střežené pohraniční pásmo, jsou tam ploty, kam mohou jen místní farmáři na povolenky a dál je vojensky střežená hranice. Hranici tvoří řeka Araks, voda z ní je svá-děna do zavlažovacích kanálů. Podél řeky je krajina zelená- pole a ovocné sady. V dáli vidíme turecké vesnice s minarety. Pozemní hranice je kvůli nepřátelským vztahům s Tureckem několik desetiletí uzavřena a tak to zřejmě ještě dlouho zůstane. 
  Uchylujeme se do stínu u kostelíků, se Štěpánem si připínáme dlouhé nohavice a jdeme se mrknout dovnitř. V jednom z chrámů lze sejít do suterénu po prudkých úzkých schodech, pokračujících žebříkem do kobky, kde byl podle legendy vězněn svatý Řehoř Osvětitel. Dolů do kobky se odvážil jen Štěpán a měl z toho zvláštní negativní dojem. Bylo tam vedro, vydýchaný vzduch a žádná ventilace. A bylo nutno si vystát frontu, turistů je tady hodně. U stěn kostela mě překvapí strom, připomínající olivu. Bude v tom ale nějaký chyták, jelikož olivovníky jsme zde ještě neviděli, v zimě tady bývají tuhé mrazy a ty by olivy nepřežily. Pak se od místních lidí dozvídám, že to není olivovník ale hlošina úzkolistá, která má podobné plody a sklízí se také až koncem listopadu. Nejedná se však o alternativu k olivě. 
  Jdeme se ještě podívat na vrchol kopce nad areál kláštera. Vše je suché a vyprahlé, ale výhled na okolní krajinu stojí za to. Ale už se dělá opar a vedro začíná být nesnesitelné. Štěpán je rozhodnut projít se po ostatních kopcích. Má klobouk a dostává velkou PET lahev s vodou. Ztratit se tady není kde, parkoviště dole je vidět ze všech kopců. Já v tomto extrémním klimatu pochůzku po kopcích nedávám. Ale Štěpán pak ukazoval fotky, a krajina i výhledy na turecký Ararat i protější arménské hory je dechberoucí. Stejně tak uvědomění, že pár desítek kilometrů dál na jiho-východ je Irán a krajina polopouští pokračuje dál až k Perskému zálivu. V nížině je však krajina zelená. Štěpán z kopců zahlédl biotop bažin a umělých jezer, do kterých se rozlévá řeka Araks. Díky zavlažování je zdejší kotlina plantáží Arménie a většina ovoce a zeleniny, kterou vidíte na tržnicích, obchodních řetězcích a u silnic prodávat, pochází právě odtud. Cestou jsme viděli několik tlustých potrubí, kudy proudí voda z hor na zavlažování plantáží. 

Štěpán po asi půlhodině dorazil v pořádku na parkoviště, nesežehlo jej horké slunce. Ale POZOR, u klášteru Khor Virap ani na parkovišti pod ním není veřejný kohoutek s pitnou vodou. Takže kupuji chlazenou vodu u stánků. Ob-jednáváme Yandex Taxi, to přijíždí během 12 minut, je to luxusní Mercedes a zároveň přiváží jiné turisty sem. Pů-vodně jsme se chtěli stavit ještě ve městě Artašat v kotlině, podívat se do zajímavého obrovského kostela, ale to vzdáváme. Je již vedro ke 38 stupňům a větřík je jako horký fén. Navíc v Artašatu krom kostela není nic zajímavého, jen převážně paneláky v nížině.   Jedeme tedy až do Jerevanu, provoz je naštěstí plynulý. Nejedeme do hotelu, ale necháváme se vysadit u haly s tržnicí, kterou si především Hanka prochází se zaujetím. Vedle tržnice má být Irán-ské bistro, které je jen na Google mapách, Yandex mapy jej neznají. A máme už docela hlad. Zvenku na budově jsou nějaké arabské znaky. Vcházíme dovnitř, vypadá to tam jako v kebebárně, i podle zápachu. Personál nevypadá zrov-na iránsky, ani dáma za pultem nemá na hlavě žádný šátek. Menu mají v ruském jazyce a jsou ochotni nám lámanou angličtinou popsat, co která jídla znamenají. A také použijeme ověřenou strategii ve smyslu „dáme si to, co mají právě tito hosté u stolu“. Každý z nás si objednává nakonec jiné jídlo a dáváme si také perský čaj (ten známe z německých kebebáren). Dodávám, že i když je bistro malé (stolečky pro asi 10 hostů), je zde příjemně vyklimati-zováno a čisté WC. Jako přílohu máme velké mísy s lovašem- tenkými plackami- obdoba tortily. Ta se používá i k namáčení omáčky. 
  Původně jsme zvažovali po obědě si jít odpočinout na nedaleký hotel. Ale nakonec se přesouváme metrem přímo dál- do muzea Arménie u Náměstí republiky. To je u toho obrovského náměstí s fontánami, kde je hodně policistů. Muzeum prý má být rozsáhlé a vyklimatizované. Nakonec zas tak rozsáhlé nebylo, ale klimatizace fungovala výborně a dozvěděli jsme se něco o starodobé i novodobé historii Arménie. Patrný je několik staletí trvající odpor k Turkům, kteří arménský národ utlačovali. Potom fakt, že arménské vojenské jednotky se účastnili operací na osvobození Československa během druhé světové války. A taky jsem si připomněl zemětřesení v Arménii z roku 1988. Tehdy jako žák na základní škole jsme pořádali humanitární sbírku na pomoc arménským dětem. Československo posíla-lo armádu, záchranáře, dobrovolníky. 
  V další části budovy muzea je národní galerie, tam však nejdeme. Vracíme se na hotel a ještě na večer se jdeme projít směrem od centra - přes sídliště podívat se do čtvrti malých baráčků. Mezi nimi v úzkých uličkách, z nichž některé jsou jen pro chodce (jsou to vlastně takové průchody mezi baráčky) se dostaneme k malému kostelíku. Ten je vlastně v zahradě mezi domky. Je pochopitelně večer už zavřený. Stavujeme se na sídlišti v prodejně Jerevan city, ale tahleta je menší než ta v předchozích dnech, je to spíše zklamání, kluci a Hanka čekali velký sortiment. Na hotel jdeme jinými uličkami už za tmy. Venku vidíme hodně koček, zrovna na soumraku nastává jejich doba. A rodiny s dětmi si hrají na hřištích a prolézačkách mezi paneláky. 

Výlet na venkov. Kostelík Hovhannavank u grand kaňonu a Ashtarak a Vagharšapat

Je čtvrtek 27. srpna a předposlední den našeho pobytu. Opět hned po snídani objednáváme od hotelu Yandex Taxi do obce Ohanavan. Tentokrát je řidič postarší pán, stejně tak auto už něco pamatuje. Zpočátku se pomalu posunu-jeme v kolonách jerevanskými ulicemi, ale po výjezdu na výpadovku je již provoz plynulý. Jedeme na severovýchod od Jerevanu směrem do hor, tím směrem, kde je i nejvyšší arménská hora Mont Aragats o výšce 4090 metrů. Tady se opět potvrzuje ta rampa či nakloněná rovina- z Jerevanu krajina postupně stoupá k horám. Řidič plně naložené auto vytáčí do otáček, abychom zdolali kopce. U města Aštarak se čtyřproudá improvizovaná dálnice mění na nor-mální  silnici a krajina je již venkovská. Dojeli jsme do cílové obce ke kostelíku. Řidič se ptá na náš další program, zda budeme pak chtít  někam dál svézt. Je ochoten i hodinu na nás počkat, až si to tu prohlédneme. Rád bych ho podpořil (tím spíše, že se jedná o staršího pána), ale máme v plánu si udělat procházku pěšky po zdejších obcích a krajině. Tak mu alespoň dávám vyšší dýško. 
  Zatímco u předchozích turistických objektů bylo hodně výletních autobusů cestovních agentur a stánky se suve-nýry, tady u kostelíku Hovhannavank vládne klid. Na parkovišti stojí několik osobních aut a naproti je malý obchů-dek a před ním zdejší bábušky prodávají za stolíkem čerstvé ovoce. Kostelík se nachází přímo nad kaňonem řeky Kasach. Procházíme kostelíkem, krásně to tady voní. Dolů do svahu ke kaňonu vede pár schodů, po kterých se dá sejít k pěšině ve skále, která vede k jeskyni. Až dolů k řece se sejít nedá. Jen slyšíme hukot peřejí. Svahy kaňonu při-pomínají rozervanou či roztrženou krajinu. Nad ní se tyčí hory. Podle Mapy.cz vede dnem kaňonu turistická cesta, avšak Yandex i Google mapy o tomto mlčí. Žádná pěšina z vrchu není vidět a podle mě ani neexistuje. Dolní část srázů a dno kaňonu je porostlé křovím, občas nějakým stromem, jak se dole drží vlhkost. Na opačném svahu jsou vidět vodopády. Odkudsi se v nich objevuje z podzemí voda a ta pak padá na dno do řeky. Fotíme si tuhle nádher-nou scenérii, je ostrá viditelnost a je vidět i ona nejvyšší hora Mont Aragats. Dodávám, že nyní jsme ve výšce 1380 metrů a je zde docela příjemně. Ale slunce pořádně připaluje. 
   Původně jsme se Štěpánem zvažovali, že bychom se tam vypravili. Údajně asfaltová silnice vede k jezeru Kari ve výšce 3200 metrů. Po ní jezdí podle fotek i velké turistické autobusy. Od jezera je to na vrchol nějakých 8 kilometru s převýšeném 910 metrů. Trasa vede sutí s velkými kameny, není to žádný horolezecký výstup. Není potřeba žádné povolení, žádné horské vůdce, nic se zde neplatí. To zní na první pohled jednoduše, ALE. Logistika. K jezeru Kari není možno objednat Yandex Taxi, ani není možno objednat odvoz od jezera. To lze ale obejít, dá se s řidičem z blízké lokality dohodnout a dostatečně mu zaplatit. Buďto by u jezera 4-6 hodin počkal na dokončení našeho výšlapu, nebo by nás tam zanechal a potom by pro nás přijel. Dále- počasí v horách. To se rychle mění. Dole v Jerevanu může být krásně a teplo, ale nad horami se přes den tvoří oblačnost a bouřky- podle aktuálních meteo-rologických map. Naši předchůdci, kteří byli shodou okolností ubytovaní v tom samém hotelu, vyrazili z Jerevanu již ve 4 hodiny ráno, aby stihli dopolední stabilní počasí v horách. Ti tedy výšlap podnikli koncem června, kdy ještě ve vrcholových partiích hor byla souvislá vrstva sněhu. To by pro nás nyní koncem srpna po horkém létu nebyla překážka. Pak nelká nadmořská výška. V českých horách zdoláme převýšení 900 metrů v pohodě, ale co udělá s organismem výška 3200 až 4090 metrů je neznámá. A dále vybavení. Žádné speciální vybavení do hor nemáme. Vlastně jen šustkové bundy a mikiny. Původně jsem si chtěl brát s sebou do Arménie vysoké terénní boty, ale pak jsem to zavrhl. Je fakt, že naši čeští předchůdci trasu zvládli se skromnou výbavou, ale mohli mít štěstí. A pak pro-gram- já se Štěpánem bychom se rozhodli túru podniknout. Ale co Hanka a Adam? Ti se ani při našem krátkém skromném sešlapu se Štěpánem do kaňonu v Garni netvářili nadšeně. Po zralé úvaze jsme se rozhodli vysokohor-skou túru nepodniknout. Sice vidina zdolání čtyřtisícovky oproti daleko složitějším podmínkám např. v Alpách zněla lákavě, zůstane tento životní sen zatím nesplněn. Třeba až Štěpán bude dospělý, bude moci do Arménie jet znova např. s přáteli a tuto relativně jednoduchou čtyřtisícovku zdolat.  
 Ještě doplním, v Jerevanu v centru jsme viděli spoustu agentur s minibusy, které nabízely organizované zájezdy po různých místech Arménie. Ceny však byly velmi přemrštěné a recenze vesměs záporné. Daleko výhodněji a flexibil-něji pro naši rodinu o 4 lidech vyšlo cestování s Yandex Taxi. 
  Po prohlídce kostelíku a okolí se vydáváme na procházku po okolí. Jdeme ulicemi vesnic okolo starších domů se zahrádkami a sady. Jedna místní paní na mě cosi volá, tak jdu k ní a podává mi několik velkých zralých broskví. Nic za to nechce, naopak je ráda, že může podarovat cizí turisty. Není divu, ovoce je tady hojnost. I vody je tady v na první pohled vyprahlé krajině hojnost. Došli jsme k místu, kde je vodní betonový kanál, kterým protéká užitková voda napájená z hor. Podle mapy má kanál překonávat kaňon řeky jakýmsi akvaduktem. Ale není to akvadukt, ale tlakové potrubí, svažující se dolů do údolí. Kluci nejprve nechápou princip, jak tohle může fungovat. Pointa je v tom, že na druhé straně údolí je ústí kanálu do potrubí o něco výše než na naší straně. Voda se tedy svým tlakem dostává na druhou stranu. Dole v kaňonu je možno pro případ údržby potrubí odtlakovat ventilem a vypustit usa-zený kal do řeky. Z kanálu odbočují další potrubí, hadice a strouhy vody který zavlažuje zahrádky u domů a ovocné sady. A odkud se bere všechna ta voda, která tryská ze strání kaňonu vodopády dolů? To je další fenomén. Ve vyso-kých horách v zimě hodně sněží a létě tam bývají bouřky. Voda se vsakuje pod zem, kde jsou porézní horniny, např. onen sopečný tuf, ze kterého jsou postaveny budovy v Jerevanu. Tyto horniny jsou nasákavé, působí jako houba a zadržují vodu. Ta pak vytéká artézskými prameny na různých místech do údolí. I v samotném Jerevanu je spousta míst výronů kvalitní čisté vody. Proto si Arméni  mohou dovolit velkoryse zavlažovat plantáže v Araratské kotlině i zbůhdarma nechat tryskat vodu mezi stromy v parcích. 

Ovoce zde volně (nejen v sadech) roste hodně a trháme špendlíky, švestky, jablka i ořechy. Co je ještě úžasné jsou stará auta. Jezdí zde spousta vozidel značky LADA různých modelů. Stejně tak terénní Lada Niva a Volhy. Kdysi lu-xusní koráb silnic používaný pro elitní bezpečnostní síly a papaláše tady mají v provedení s uřezanou střechou a korbou na stavební materiál nebo zemědělské plodiny. Nebo mají Volhy obrovskou autozahrádku přeplněnou krabi-cemi. To by se konstruktéři z Gorkého obraceli v hrobě. Kvalita silnic tady na venkově je však katastrofální, hotový tankodrom. V takovýchto podmínkách jsou Lady a Volhy velmi odolní držáci. Jsou zde i náklaďáky značky ZIL a GAZ, které také hodně pamatují. Stačí tady vyjet nějakých 20 km od okraje Jerevanu a máte před sebou živoucí muzeum starých sovětských aut. Něco takového jsme nezažili ani před 2 lety v Moldávii. Na jednom místě jsem objevil Ladu 2101, přesně ten typ, ve které jsem po autoškole absolvoval první řidičské zkušenosti- byla tehdy našim rodinným autem. Potkal jsem i jejího majitele. Pán říkal, že i občas jezdí vlastní silou. Prý pochází z prvních výrobních sérií z roku 1971 a je jí tak 55 let!!
  Co je pro nás praktické, jsou zde obchůdky- malé sámošky, kde je klimatizovaný chládek, lze platit i kartou, kupu-jeme balené zmrzliny. Došli jsme na náves, kde je větší sámoška a parkuje tam více „muzejních“ aut. Potkáváme také mládež jedoucí jedním starým autem a řidiči zjevně není 18 let, určitě ani 15 let. Přitom na návsi se objevuje také policejní auto se zapnutými majáky. Policie má moderní terénní auta. Na návsi je altán, kde u velkého stolu posedá-vají místní muži a nejsou to jen senioři. Hrají kostky a Hanka se zvědavosti se jde k nim podívat. Pro chlapy je to velmi neobvyklé, když cizí žena z České republiky se k nim přijde podívat, jak hrají kostky. Hanka si zkusí hodit, chlapi zajásají a jsou nadšení. Je dobré, že zdejší muži jsou alespoň nějak aktivní a udržují se v sociálním kontaktu. Jako muži v Portugalsku či Francii, kteří v parcích hrají pétanque.  Na návsi mají také kostelík a památník obětem války s vyvýšeným řečnickým pultíkem. 
  Pak se přesouváme dalším Yandex Taxi necelých 6 kilometrů do větší „civilizace“- do města Aštarak. Přijíždí auto s označením Taxi, zřejmě neměl obvyklé klienty a tak vzal jízdu s Yandexem. Aštarak je město o asi 15 tisíc obyvate-lích a v hlubokém skalnatém údolí řeky. Je to vlastně pokračování toho dramatického rozervaného kaňonu. Hledá-me něco k jídlu, ale neúspěšně. Buďto se to zbytku rodiny nelíbí a nebo je zavřeno. Mají tady rozkopanou důležitou ulici a procházíme přes její staveniště mezi stavebními stroji. Řeku pak překračujeme po starším kamenném mostě a zpět pak po vysoké lávce s děravou mostovkou. Snad se nepropadneme dolů do hlubiny. Terén dole u řeky je ves-měs neschůdný, ale rostou tam zelené stromy. Výsledek je, že jsme nachodili asi 3 kilometry ve vedru bez výsledku. Alespoň bylo pár zajímavých výhledů na okolní krajinu. Hanka hledá WC, mají zde otevřenou honosnou budovu, sloužící jako kulturák, ale nepochodí tam. Nakonec si objednáváme další Yandex Taxi ze stejného místa na náměs-tí, kam jsme přijeli.
  Přijíždí moderní vůz a jedeme do města Vagharšapat, které leží níže v otevřenější krajině. Jedeme po hlavní silnici která je zpočátku kvalitní a sjíždíme do nížiny pod horami. V dáli jsou krásně vidět chladící věže zdejší jaderní elek-trárny- jediné na Kavkaze. Díky ní má Arménie stabilní energetiku a relativně nízké ceny elektřiny. Tedy v Gruzii je elektřina ještě levnější, tam převažují vodní elektrárny. Silnice vede přes obec, kde po celé délce je vyfrézovaný asfalt a žádní stavbaři zde nejsou. Nu což, zřejmě vozovku vyfrézovali, ale na asfaltování zatím nemají čas. Dále ale ani není ta vozovka, je tam jen štěrk s velkými kameny. Všechna vozidla se tedy trápí jako v terénu. I pro našeho řidiče je tohle překvapení. Má nové moderní auto Nissan Altima, určitě není určené do terénu a není vůbec nadšen. Na konci obce u zbytku vozovky stojí policejní auto s majáčky, vedle nej jakýsi policista v montérkových kalhotách, tričku a zelené vestě a odklání proud vozidel v našem směru na vedlejší ulici. To se našemu řidiči nelíbí, zpočátku se snaží ignorovat policistu a odbočit a najíždí velmi blízko k němu a něco na něj arménsky volá. Policista mu však vysvětluje, že to jinak nejde. Jedeme tedy v koloně dalších aut včetně náklaďáků a maršrutek po polní cestě někam mimo civilizaci mezi pole. Auta objíždějí díry a místy se cesta ani nedá považovat za cestu. V dáli vidíme uváznutý velký kamion a řidič se ptá ostatních aut, kudy se dá dostat dál. Jedeme tedy přes jakýsi statek, až se konečně na-pojíme na normální asfaltovou silnici. Dojedeme dalšími kolonami do cíle do Vagharšapatu a řidiči dávám výrazně větší dýško pro útěchu. Je na něm vidět, že kdyby věděl, co bude cesta sem obnášet, tak do takového nevděčného kšeftu nejde. Tady jsme pochopili, proč po arménském venkově jezdí tolik 50 let starých sovětských aut a ukazuje se, že jsou ve zdejším terénu prostě nezničitelná. 
  Jsme v centru města o cca 40 tis. obyvatelích a hned je tady fast food řetězec Tashir Pizza. Máme hlad a jdeme dovnitř. Jsou zde pohodlné stoly, klima, čisté WC. Krom pizzy a těstovin na italský způsob zde mají i kavkazskou kuchyni- dávám si chačapuri, známé z Gruzie. Nakonec návštěvy Tashir Pizza litujeme. Je to takový uniformní řetě-zec, žádná domácí kuchyně. Na jídelním lístku přímo mají uvedeno, že ceny nezahrnují 10% servisní poplatek. Takže při placení adekvátně nechávám žádné dýško. Placení v hotovosti probíhá stejně jako v Gruzii- přinesou vám ne-průhledné desky s účtenkou, vložíte do nich peníze. Obsluha si je vyzvedne a pak vám v nich přinese peníze na vrá-cení. Pokud i tak chcete nechat nějaké dýško, necháte je v deskách. 
  Jdeme dále do města okolo parků, kde také voda zbůhdarma z hadic tryská mezi stromy. Vcházíme do rozsáhlého areálu opatství, kde je několik církevních svateb. Ty jsou v parku stromů a jsou zde i volně rostoucí ovocné stromy. Opět tak trhám místní plodiny. Jsou zde i granátová jablka, ty ale ještě nejsou zralá. Po prohlídce areálu (mimocho-dem neplatí se zde žádné vstupné) se ještě procházíme parky ve městě okolo válečných památníků a monumentů. Budovy ve městě jsou opět ze sopečného tufu. 
 Je zde velký kruhový objezd, silný dopravní ruch a policie tady hlídkuje v nových Superbech 4x4. Má zapnuté majá-ky, něco vyřvává do reproduktorů auta, pak se smykem prudce někam vyrazí a za pár minut se vrátí zpět. Kluci v recesi říkají, že policisté se předvádějí ve svém moderním autě. Objednáváme Yandex taxi do Jerevanu a přijíždí luxusní hybridní SUV čínské značky- Jetour Dashing. U výpadovky na Jerevan jsou další velké církevní stavby ve volně přístupném parku. Na kompletní poznání Vagharšapatu by to chtělo skoro celý den. Na okraj Jerevanu je to nějakých 15 kilometrů, je to stejný směr jako od letiště. Jede se po improvizované dálnici, ale poslední úsek k dopravnímu uzlu v Jerevanu popojíždíme opět v koloně. Cíl cesty jsme si stanovili u koncové stanice metra, jeli-kož dál do centra k hotelu jsou dlouhé zácpy. Jedeme okolo velkého obchoďáku, je tam Yerevan City hypermarket. Stanice metra je však dál a stejně tam nic nepotřebujeme. U metra je další obrovský kruhový objezd, kde řidič ob-tížně najde místo, kde by nás vysadil. K samotnému metru se jde opět přes stánky s asijskou veteší (obdoba na-šich vietnamských tržišť). Metrem se pak vracíme „domů“ k našemu hotelu. Tak tímto tedy máme projeté všechny úseky metra. 

Poslední den v Jerevanu- pevnost Erebuni, muzeum přírody a památník genocidy

Probudili jsme se ráno do dalšího dne- pátku 28. srpna. Máme v plánu si projít poslední památky v Jerevanu. Co je dobré, nemá být už extrémní vedro, jen 30 stupňů. A má být oblačnost a odpoledne by dokonce sem měla přijít bouřka. Původně jsme chtěli vyrazit do města Gyumri, ale je to daleko. Cesta Yandex Taxi nebo marštutkou každým směrem by zabrala více než 2 hodiny a vlaky jezdí nevhodně pro naše účely. Takže poslední celý den budeme věno-vat prohlídkou zbývajících míst, utratit poslední peníze a v klidu zabalit věci. 
 Po snídani jedeme od naší stanice metra k pevnosti Erebuni. Jezdí tam trolejbus a několik autobusů. Kluci chtěli jet trolejbusem. Jízda v něm je velice pohodlná. Je to nějakých 4 kilometrů, kolony tímto směrem nejsou, zato spousta semaforů a zastávek. Vystupujeme na velkém náměstí s parkem přímo pod pevností. Pak jdeme po širo-kých schodech ke vchodu. V budově s pokladnou jsou jen 2 místnosti s modelem pevnosti v době největší slávy, artefakty, obrazy a fotkami a pak se vychází ven a jde se dalšími schody nahoru na kopec. Tam jsou zbytky zdiva, místností, sloupů. Nic úžasného, ale výhled na okolí v pozadí s mohutným Araratem stojí za to. Hance to tady tro-chu připomíná italské Pompeje, tam to ale bylo více zachované a bylo více popisků pro turisty. Kopec s pevností leží na samém konci Jeravanu, pod horou jsou bytovky, paneláky i skromné nízké domky a dále již začínají hory bez stromů se sežehlou žlutou trávou. Počasí nám na tento výlet přeje, slunce je většinou zalezlé za mraky a mírně pro-fukuje. I recenze na Webech varují, že v ostrém žáru slunce je návštěva pevnosti spíše utrpením. Nejsou zde v žádném případě davy turistů, v rozsáhlém areálu je nás tak do desíti. 
   Obešli jsme celý komplex pevnosti. Je vidět, že se tu občas konají kulturní akce (jarmarky, koncerty). Ale pozor na bezpečnost, na většině míst není žádné zábradlí, takže hrozí pád z několika metrů. Jako v Gruzii na podobných mís-tech. Pohodovou atmosféru s vyhlídkou do krajiny narušuje jen smradlavý kouř, nějaký muž v montérkách tady pálí zbytky vegetace.  
  Scházíme z pevnosti a procházíme s po náměstí s parkem pod ní. Jsou tady baráky, kde bylo dříve WC, Adam je obchází. Vedle je automyčka a pán od ní udělal pro nás dobrý skutek. Pochopil, že Adam chce na WC, tak na něj volá, že si může dojít na WC na vedlejší benzínku. Volá na pána na benzínce, ať pustí Adama na jejich toalety. Ochotu pomoci cizím turistům si ceníme.

Autobusem se vracíme ke čtvrti s našim hotelem a halami s tržištěm. Má zde být muzeum přírody. Jeho návštěvu jsme zatím odkládali, když je tak blízko, tak se tam stavíme cestou z jiných atrakcí. Muzeum leží v historické budově a několik postarších paní z personálu se nám intenzivně věnuje. Kolektivně nám prodávají vstupenky, navádějí na WC a několikrát zdůrazňují, abychom si batohy dali do skříní. Krom nás je tady jen další malá rodina. Pak se nám se zájmem věnuje paní průvodkyně, která v ruském jazyce  nám dává velmi podrobný výklad v jednotlivých místnos-tech muzea. Jsou zde expozice věnované geologii, klimatu, fauně, floře. Mají zde vycpaná zvířata v jejich umělých biotopech. Hodně nám to připomíná expozici v muzeu vloni v gruzínském Tbilisi. Co nás zaujalo nejvíce? Velká kočka- kavkazský levhart či leopard. Toto krásné zvíře váží přes 50 kg, žije ve vysokých horách daleko od civilizace a živí se jeleny, srnci a zajíci. Potkat jej na vlastní oči je velká vzácnost, lidí se bojí. Dále nás zaujal kavkazský orel- majestátný obrovský pták. Zajímavý fakt- hadi jsou zde stejně velcí jako u nás a jedovatých druhů je menšina. Vlastně jsem za celou dobu tady žádného hada neviděl, přestože jsme se pohybovali ve vyprahlém terénu, ve ska-lách mezi kameny i po vyhřátých plochách v parcích, což by měly být jejich ideální biotopy. Viděl jsem několik ještě-rek, ale drobných malých jako u nás. Ty baculaté ještěrky jako v Gruzii na skalách tady nebyly. V muzeu mají také akvária s místními i exotickými rybkami. Vlastně ani v jezeře Sevan nežijí žádné velké ryby, ani sumci jako v našich rybnících. Odcházíme z muzea načerpaní dalšími vědomostmi z přírodopisu. 
  Hned naproti je obří hala s tržnicí a tím iránským bistrem, kde jsme byli předevčírem. My však tentokrát chceme vyzkoušet místní arménské bistro, kde mají mít šašliky. Venku mezitím fouká vítr, blíží se sem černá tma a blýská se. Po chvíli začne pršet, ale není řádný silný liják, spíše mírná přeháňka. Usedáme do bistra dovnitř, je zde klima. Mají zde jídelnách částečně s obrázky, paní servírka je velmi ochotná, ptá se odkud jsme a mluví s námi směsicí angličtiny a ruštiny. Vybízí nás, abychom  se šli podívat do skleněné vitríny, kde jsou chlazené šašliky. Je jich hodně druhů a velikostí, ty největší jsou pořádné porce mase pro několik osob. Každý si objednal něco trochu jiného, zá-roveň zeleninový salát, omáčky a jako přílohu zde mají opět lovaš. 
  Dobře jsme se najedli, nechce se nám stavovat se v hotelu, který je kousek, ale pojedeme busem do toho památní-ku arménské genocidy, který jsme několikrát odkládali. Zastávka busu je přímo před restaurací a tak tam v mírném dešti přebíháme. Autobus má jet přímo k cíli, ale jízda je velmi zdlouhavá. Ulice Jerevanu jsou totálně zasekané. Proklínáme zdejší dopravu a opět mě napadá ekonomická poučka, že zácpy na silnicích jsou vlastně odrazem vy-soké životní úrovně obyvatelstva, že si mohou dovolit zbytné cesty autem. Tím spíše, že většina osobních aut tady v Jerevanu je moderních a sedí v nich jen jeden člověk. Metro bohužel přímo k našemu cíli nevede. Vzdálenost nece-lých 5 kilometrů jedeme 50 minut. Možná kdybychom šli pěšky, jsme tam rychleji. Ale jít po chodnících po rušných ucpaných ulicích v dešti a nepříjemném klimatu jako v prádelně by nebylo moc příjemné, a navíc do kopce. V autobusu alespoň sedíme a je zde klima. 
  Konečně vystupujeme z busu. Již neprší a tady na kopci je příjemně, profukuje tady vlahý vzduch po dešti. A hlav-ně, atmosféra se vyčistila od smogu a oparu a je krásná ostrá viditelnost, hlavně na hory nad Jerevanem. Na druhý pokus v daleko přátelštějším klimatu jdeme parkem k památníku arménské genocidy. Je to betonový monument v zeleném parku a pod zemí jsou sály. Vstup je zdarma, je potřeba se tady ale chovat tiše, jsme na pietním místě.  Jsou zde vystaveny obrazy, fotky, listy z novin o jednotlivých obdobích arménské genocidy ze strany Turecka. Vlastně nenávist od Turků trvala několik staletí, podobně jako Turci ohrožovali Evropu a byli velice krutí. Teď chá-peme, proč pozemní hranice s Tureckem je dlouhodobě neprodyšně uzavřena a je zde přísně střežené hraniční pásmo. Přímé lety z Turecka byly obnoveny teprve před několika lety a docela litujeme, že sem letíme právě s Turkish Airlines. Ta zášť mezi národy, nenávist a příkopy budou trvat ještě mnoho generací. Původně arménský národ měl být totálně vyhlazen a rozprášen. Mnoho Arménů nyní žije v emigraci. Arménie byla takovým křesťan-ským ostrůvkem mezi muslimským Tureckem, Iránem (Persií) a Azerbajdžánem  a v této části Kavkazu se válčilo velmi často. Vzpomínáme si, když před měsícem v Maďarsku a na Slovensku jsme v muzeích a na hradech si při-pomínali rozpínavost Turků (Osmanské říše). A přemýšlím nad faktem, jak Turecko svou nadřazenost dává najevo i nyní (diktuje si podmínky o regulaci uprchlíků do Evropy). U každé velké říše ale po určité doně následovat úpadek. Uvědomuji si paradox- nechce se mi Turecko podporovat, ale přitom s jejich národními aeroliniemi létáme na po-znávání do světa. Jejich rozšiřování linek do dalších států má i politický symbol- otevírání těchto států světu. Z muzea genocidy máme smutný dojem, tím spíše že rozprášeno mělo být podle tehdejších světových mocností kdysi také Československo. 
   Z prostranstvím u muzea a památníku je úžasný výhled na celý Jerevan. Je vidět i Ararat, ale ten ne moc ostře. Vracíme se postupně zpět, nejedeme autobusem, ale ke stanici metra jdeme pěšky. Na ulicích jsou stále kolony a z vysokého mostu přes rokli řeky Hrazdan si můžeme užít výhledy. Naposledy při našem pobytu v Jerevanu jedeme metrem, vrcholí večerní špička, ale nejsou zde žádné velké tlačenice. Stavujeme se blízko hotelu v obchodu Jerevan city, kde utrácíme poslední peníze, nechávám si jen rezervu na zítřejší Yandex taxi na letiště. Pak balíme věci. 

Návrat domů- trochu dobrodružný

Naše cesta do Arménie nyní končí. Je sobota 29. srpna a vstáváme ještě za tmy. S panem Bagratem jsme domluve-ní, že nám připraví snídaňový balíček a jídlo si sníme na letišti. Koupil nám v protějším pekařství několik druhů pečiva, což si ceníme. Bohužel se zrovna strefil do druhů, které kluci ani mamka moc nejedí. Máme objednané auto na letiště a to dodávku (minivan) kvůli našim velkým kufrům. Cena na Yandexu se ukazuje pouhých 1900 dramů. Loučíme se s panem Bagratem, děkujeme za jeho pohostinnost a on děkuje nám, že jsme se rozhodli bydlet u něj. Přeje nám šťastnou cestu. 
  Přijíždí auto Opel Zafira, má další řadu zadních sedadel, za nimi je tlaková láhev na plyn. Řidič sklápí zadní sedačky a ukládá do nich naše kufry. Skoro prázdnými ulicemi Jeravanu pak jedeme na letiště. Dávám řidiči 3000 dramů a jdeme se odbavit na check-in. Žádné velké fronty zde nejsou, když porovnám s chaosem na malém letišti Batumi během našeho loňského odletu z Gruzie. I odletové procedury tady na lezišti v Jerevanu mají přehledné. Taky ná-stup do letadla probíhá plynule, sedíme pohromadě. Vyjíždíme od gate, pak letadlo delší dobou čeká na ploše. Pak se konečně pomalu rozjíždí vpřed, ale místo na ranvej jede zpátky je stojánce k letištní hale. Co se děje? Posádka letadla jinak velmi komunikativní nyní asi 20 minut mlčí. Čekáme a stojíme. Již jsme měli být dávno ve vzduchu. Situace je pro nás nepříjemná i proto, že v Istanbulu máme jen hodinu a 45 minut na přestup. Naštěstí ale pak letí ještě další let do Prahy. Cestující se ptají letušek, co se vlastně deje. Pokud by to znamenalo technickou závadu, kdy letadlo nemůže pokračovat v cestě, byla by to prekérka. Tím spíše, že z Jerevanu létá jen jeden let Turkish Airlines denně. Kapitán letadla pak oznamuje, že došlo k nějakému nesouladu při nakládce zavazadel. A tak nakládáme další zavazadla a pak ještě dotankováváme palivo.  Napadá mě, jestli to ten arménský personál nedělá Turkům schválně, s ohledem na mezinárodní napětí. 
  Konečně po více než hodinovému zpoždění odlétáme. Zůstává otázka, jak to bude s našim přípojným letem do Prahy. Bude přípoj zachován? Počká na nás návazný let? Stihnou přeložit na obrovském istanbulském letišti naše kufry? Nebo nás přebookují na další let do Prahy? Bude v něm volno? Pokud ne, budou se ostatní cestující chtít v náš prospěch za finanční motivaci aerolinky svého letu vzdát? Podobné pocity jsme měli před 2 lety během na-šeho letu z Moldávie, který měl také zpoždění a na přestup jsme měli málo času. Ale nějak to dopadne. Je to během návratu domů, nikoliv směrem na dovolenou, navíc zítra je neděle a máte tedy den rezervu. Mezitím letíme nad Tu-reckem, na zemi je i něco vidět. V Istanbulu přistáváme za deště. Na obrazovkách zábavního portálu se zobrazují návazné lety, je mezi nimi i ten náš do Prahy, je u něj i číslo gate. Má být ale ve zcela jiné části obrovského letiště. Přistáli jsme a popojíždíme pomalu obrovským areálem letiště. Parkujeme u gate, cestující se jako obvykle tlačí ven. Letušky hlásí, aby končící cestující nechali přednostně vystoupit ty tranzitní, ale k východu se tlačí všichni. 
  U výstupu v letištní budově stojí nějaký týpek od Turkish Airlines volá naše číslo přípojného letu do Prahy. Celkem v něm má být z tohoto zpožděného letu 6 cestujících. Dlouho čekáme, než z letadla vystoupí zbývající dva. Pán neu-stále komunikuje s někým vysílačkou. Máme pána následovat. To znamená, že bychom náš návazný let do Prahy měli stihnout. Je ale potřeba projít bezpečnostní kontrolou, jsme pouštěni přednostně. Pak máme jít pěšky rychlou chůzí za pánem. Je to docela daleko, přes několik terminálů letiště. Očekával bych, že kvůli nám použijí to akumulá-torové vozítko, které uvnitř terminálů převáží skupinky cestujících. Když porovnám, jak profesionálně to měli zajiš-těno Austrian Airlines ve Vídni, když kvůli nám zadrželi návazný let do Prahy při zpožděném letu v Moldávie, tady v Istanbulu je to těžká improvizace. Ve Vídni nás dovezli k letadlu dodávkou, kterou vozí posádky letadel a cestující business class. 
  Rychlou chůzí jsme se konečně dostali k našemu gate na nástup na naše letadlo do Prahy. Na WC na letišti si bo-hužel dojít nestihneme, to až v letadle, jak vzlétneme. Jsme mezi posledními cestujícími, kteří nastoupili. Letadlo je plné a hned se zavítají dveře. Tohle letadlo A321 je ale starý stroj. Již leccos pamatuje, sedadla jsou stísněná, místa málo a displeje se zábavním portálem jsou té nejstarší generace a většina z nich nefunguje. Pohodlí zde moc není, ale cestu do Prahy budeme muset vydržet. Ani venku toho moc nevidím, toto sedadlo je daleko od okna a je tady nouzový východ. Hned vedle sedí během vzletu a přistání letuška. Pak jsem četl v recenzích na Turkish Airlines, že jejich lety jsou někdy sázkou do loterie. Zvláště pak, pokud máte letenky v business class. Můžete letět moderním novým letadlem a luxusními prostornými sedačkami a kvalitním servisem, ale taky můžete letět starým nepohodl-ným strojem, kde služby nefungují a kompenzaci nedostanete žádnou.
  Po 13. hodině odpolední přistáváme v Praze a s úlevou vystupujeme. Musíme si však vystát frontou na pasovou kontrolu. Zrovna se touto dobou tady nahromadilo hodně letů velkokapacitními letadly z Dubaje a Kataru a u pa-sovky jsou dlouhé fronty. Občané zemí mimo Schengenský prostor musí absolvovat dlouhé procedury focení a registrace, informační systémy jsou údajně pomalé. A doplácíme na to paradoxně my- čeští občané, pro které nej-sou speciální přepážky pro přednostní odbavení. Naopak v Srbsku či Hong Kongu jsou přednostní přepážky pro vlastní občany, kteří jsou odbaveni rychleji. Když jsme prošli pasovkou a jsme u beltů na zavazadla, přichází SMS od Turkish Airlines, že bohužel naše kufry nestihli přeložit a byly přebookovány na následující let. Takže stejná situace jako při návratu z Moldávie. Hlásíme tedy u přepážky reklamaci zavazadel naši situaci a kufry nám doveze domů kurýrní služba. Alespoň to má výhodu, že cestu domů do Čelákovic absolvujeme jen s malými batůžky.
 Odpoledne jsme doma, bez kufrů, snad nám budou dodány ještě dnes. Nebyly. Je další den- neděle 30. srpna. Mezi-tím zjišťujeme, že krom špinavého prádla máme v kufrech i hygienické potřeby. Štěpánovi začíná v úterý 1. září ško-la a večer před tím ho povezu na internát. Snad tedy kufry brzo dorazí a prádlo stihneme vyprat. Dopadlo to dobře, v neděli odpoledne volá kurýr a v dodávce nám veze kufry. Návrat domů je tedy uzavřen. Končí tak šťastně naše cesta do Arménie, byla velice zajímává a rozhodně za to stála. Stejně tak končí letošní intenzivní letní prázdniny. 
  Jako obvykle uvádím shrnující body a témata. 

Shrnující body:

Nadnárodní řetězce. Obchody. Výhodou Arménie je, že tam máte spoustu obchodů s dlouhou otevírací dobou, stejně tak o sobotách a nedělích. V Jerevanu je několik obchodů řetězců SAS (ten je dražší) a Jerevan City. Obchody mají různé formáty (sámoška na sídlišti, hypermarket..), jsou v nich pulty teplých jídel, v těch větších můžete jídlo po zaplacení přímo na prodejní ploše zkonzumovat- jsou tam stolíky a voda na umytí. Zajimavý je samoobslužný prodej na váhu komodit jako: těstoviny, káva, semínka, některá koření. Tak jak si do sáčku nasypete ovoce a zeleni-nu, podobně si do bytelných sáčků nebo průhledných krabiček nasypete tyto komodity. Na venkově jsou malé sá-mošky také s dlouhou otevírací dobou. Fast food řetězců je tedy hodně- západní Burger King i KFC zde působí. A je zde spousta regionálních- např.  již zmíněná Tashir Pizza.  
Hromadná doprava v Jerevanu a cestování po Arménii. Jerevanská doprava je jedna velká tragédie. Ulice nejen v centru jsou jedna velká zácpa a to prakticky od rána do pozdního večera v pracovní dny. V zácpě samozřejmě uváznou i autobusy i trolejbusy. Přestože síť metra není nijak rozsáhlá, má jen celkem 10 stanic a délku přes 13 km, pokud to je možné, jeďte metrem. Je čisté, bezpečné a je v něm příjemný chládek. Metro tvoří jedna hlavní trasa, po které jezdí dvou nebo třívozové soupravy, a pak přípojná vedlejší větev o jedné stanici. Na hlavní trase jezdí vlaky v intervalech od 4 minut ve špičce až po 8-10 minut pozdě večer nebo o víkendech. V metru je viditelná umělá za-městnanost. U turniketů jsou paní dozorčí, minimálně jedna, která zároveň asistuje cestujícím při koupi jízdenek v automatech. A zároveň tam jsou ozbrojení uniformovaní příslušníci. Ti se procházejí i dole na nástupištích. Dole u eskalátorů je budka, kde stejně jako v Kyjevě, sedí další paní dozorčí. A ve stanicích na nástupišti je paní výpravčí, která po nástupu cestujících odmávne odjezd. V odpolední špičce tam jsou výpravčí dvě. Přitom provoz i proudy cestujících je tam naprosto v pohodě, ani není důvod cítit se nebezpečně. Kvalita a stáří souprav je již horší. Sovět-ské soupravy Mytišči už hodně pamatují, tratě jsou rozbité, hodně to drncá a během jízdy mezi stanicemi nelze v metru telefonovat. Ne že by tam nebyl signál, ale přes ten rachot soupravy neslyšíte. Stejné jako v gruzínském Tbilisi, tam je ale síť metra rozsáhlejší. Nyní se žádná další trasa metra nestaví. Potřeba je to v rostoucí milionové metropoli jako sůl, projekty a plány také jsou, ale nejsou peníze. Původně za doby SSSR se předpokládalo, že síť jerevanského metra bude podstatně rozsáhlejší. Proto tam jsou dlouhá nástupiště, u kterých zastavují jen krátké dvou nebo třívozé soupravy. Unikát je vedlejší přípojná větev do stanice Charbach. Ta má jen jeden mezistaniční úsek, kde po jedné koleji pendluje jednovozá souprava. Trať vede po povrchu a doporučuji si ji projet. Metro není v Jerevanu rozhodně páteřní dopravní prostředek. Vchody do metra v dopravních uzlech jsou často umístěny ne-nápadně a zastávky busů často nejsou přímo u metra. Jízdné v hromadné dopravě je velmi levné. Jedna jízda za necelých 9 korun, 24 hodinové neomezené cestování za necelých 54 korun. Cestování po Arménii marštutkami jsme moc neokusili, využili jsme výhod Yandex Taxi. Tím spíše, že jsme byli čtyři. Uskutečnili jsme takto celkem 14 jízd. Maršrutky jsou velmi levné, ale také velmi nespolehlivé. Dostat se vlastním autem do Arménie je nereálné (trajek-tem přes Černé Moře a pak přes Gruzii), půjčit si auto v půjčovně bych rozhodně nedoporučoval. Zdejší provoz je velmi divoký.  Složitý způsob koupě dlouhodobých jízdenek na MHD jsem zmiňoval výše. Opět nabízím zdarma TELCELL karty. Mimochodem mám stále ještě ty podobné karty z Tbilisi, také se nikdo neozval, že by je chtěl. A vlastně mám i SKOPSKA karty z makedonského Skopje. Ty mají i nabitý kredit. 

Auta. Jsou zde velké kontrasty. V Jerevanu jezdí moderní osobní auta, hodně hybridů nebo elektroaut čínských výrobců (jsou zde však také Tesly i luxusní SUV auta značek VW, BMW či Volvo). Popojedete ale 25 km dál na venkov a tam si připadáte jako ve skanzenu sovětských aut. Zajímavé byly ojeté náklaďáky nebo dodávky ze západní Evro-py, spousta z nich ještě s potisky a logem německých či švýcarských firem. Také západoevropské zájezdové auto-busy. Ne tedy, že by byly pro zájezdy západních turistů, ale do Arménie přijely jednosměrnou cestou. Stejně jako v Gruzii jezdí spousta moderních drahých aut bez čelní nebo zadní masky. Nevím, jestli jsou náhradní díly tak dra-hé, nebo prostě nesehnatelné. Stejně tak hodně aut má totálně rozbitá okna nebo se za jízdy rozpadají, policie je hodně viditelná na silnicích, vždy má zapnuté majáčky, ale technický stav vozidel ignoruje.  
Jazyk. Ruština a angličtina. Zatímco v Gruzii se domluvíte spíše anglicky, tady v Arménii rozhodně spíše rusky. Někteří lidé (např. majitel hotelu pan Bagrat) mluví anglicky, ale jak zjistí, že alespoň trochu ovládáte ruštinu, tak na ni přepnou. Znalost ruštiny a azbuky je v Arménii velká výhoda. Nicméně oproti Bělorusku, pokud neovládáte rušti-nu ani azbuku, se v Arménii neztratíte. Opět platí zásada- když něco nevíte, zeptejte se místních. Jsou velice přátel-ští a rádi pomůžou.  
Pitná voda. Jak již bylo zmíněno- voda (ať už užitková nebo pitná) v Arménii vzácná není. Přestože krajina vám na první pohled připadá jako polopoušť. Vysoké hory přes 4000 metrů znamenají hodně sněhu v zimě a letní bouřky. Voda se pak vsákne pod zem a podzemními horninami protéká do nížin. Zdejší řeky nejsou vhodné pro vodní spor-ty, jsou příliš prudké a je na nich hodně vodních stupňů a velká část vody se odklání umělými kanály a potrubím. Pítka jsou v Arménii velmi rozšířená. I když párkrát nebyla a museli jsme pitnou vodu kupovat. Kohoutková voda je pitná a je velmi kvalitní. Užitkovou vodou se tady taky nešetří. Automyčky jsou na každém rohu, zavlažovací potrubí netěsní, v parcích tryská voda mezi stromy a na trávníky. 
Energetika a ekologie. Arménie nemá takové úžasné podmínky jako Gruzie, kde dominují vodní elektrárny. Mají však jadernou elektrárnu- jako jedinou na Kavkaze. Arménie má tak energetický mix také z plynových elektráren (import z Iránu), vodní špičkové elektrárny na vysokých přehradách a mají tam smysl i soláry. Ty najdete na spous-tě střech (i na našem hotelu). Arménie je blíže k rovníku a slunečných dní je vzhledem k polopouštnímu klimatu podstatně více, navíc počasí se v tomto klimatu dá snadněji odhadovat. Solární panely se zde vyplatí i bez dotací, stejně tak termosolární na ohřev vody. Solárních panelů ve volné krajině jsem viděl málo a když někde byly, tak na vysoké kovové konstrukci, pod kterou mohla volně růst vegetace. Půdy pro zemědělství je zde málo a Arméni si nemohou dovolit na rozdíl od západní Evropy ji nechat nezodpovědně degradovat. Soláry najdete i na malých obyt-ných domečcích, lidem pokryjí většinu spotřeby elektřiny včetně nabíjení elektrického auta. 
Arménské ženy. Výstižný popis jedním slovem: Šeherezády. Štíhlé spíše drobnější dámy s tmavými rovnými vlasy. Výhoda je, že tady na východ ještě nedorazilo tolik to hyzdění krásy ženského těla tetováním, pierceingy či extrava-gantním barvením vlasů. Vlastně ženy si zde vlasy většinou nebarví. Čeho jsme si všimli, tak přestože bylo pořádné vedro, tak zdaleka ne většina žen nosila kraťasy či šaty, jako v Evropě. Spousta z nich nosila dlouhé kalhoty, větši-nou volné vzdušné, nikoliv přiléhavé džíny. Stejně tak spousta místních mužů nosila dlouhé kalhoty, přestože nebyli muslimové.  

Vzhled místních lidí. Nemají asijské rysy, ale evropské. Mají tmavší vlasy a pleť, spíše připomínají lidi z Balkánu. Potkávali jsme hodně lidí se slovanskými rysy a většinou to byli Rusové. Tady však se nechovali jako bohatí nadřa-zení snobové, jako v luxusních mořských letoviscích, ale byli to normální turisté nebo dlouhodobě zde obývající lidé. Do Arménie se totiž nejezdí na luxusní promenády u moře jako do gruzínského Batumi za konzumem, kde jsou bary a kasina, tady se jezdí za poznávací turistikou. Mnoho ruských občanů přesídlilo do Arménie kvůli mobilizaci v roce 2022. Zatímco v Gruzii potkáte jak ukrajinská tak ruská auta, v Arménii jsme ukrajinské auto žádné nepotkali. Gruzie má vztahy s Ruskem docela napjaté- kvůli konfliktu na severu Kavkazu. Naopak Arménie má vztahy s Ruskem daleko těsnější- ruské firmy spravují zdejší jadernou elektrárnu i zbytky železnice. Když došlo v souvislosti s válkou na Ukrajině v roce 2022 v Rusku mobilizaci, spousta mužů a jejich rodin se „uklidila“ do zahraničí. A paradoxně, přestože Arménie má dobré vztahy s Ruskem, spousta lidí zamířila právě sem. Mobilizace se týkala hlavně technic-kých specialistů, což jsou muži s vyšším vzděláním a tedy více finančně založení. Do Arménie mnozí přišli investo-vat, založili své firmy a mají zde nízké životní náklady. Právě nízká cenová hladina v Arménii a malé obtěžování obča-nů ze strany státu může být důvod obrovského stavebního boomu v Jerevanu. Tento boom nějak nezapadá do níz-ké porodnosti Arménů. 
Místní ovoce, zelenina. Byli jsme rádi, že jsme oblast navštívili koncem srpna, kdy byla prakticky sklizeň mnoha plodin. Jablka, hroznové víno, nektarinky, broskve, melouny všech druhů, okurky. Spousta ovce byla volně dostupná ze stromů, které nikomu nepatřily. 
Měna, peníze, ceny. Směnárny. Směnný kurz na letišti za byl jen mírně méně výhodný než v centru Jerevanu. Kurzo-vé marže na měny jako EUR či USD jsou velmi malé. Směnárenské okénko je ve větších prodejnách řetězců SAS a Yerevan City. Vyzkoušel jsem úspěšně bezpoplatkové bankomaty Ardshinbank. Můžete si zadat, že chcete malé bankovky. Kartou platit lze ve většině obchodů. Všeobecně v Arménii je levněji než u nás a asi o 20% levněji než v sousední Gruzii. 
Klima a klimatizace. Letošní léto nás všude na cestách doprovázejí vedra. Teploty v Jerevanu dosahovaly přes den až ke 39 stupňům, ale přežili jsme je. V nejteplejších dnech jsme před vedrem unikli do vyšších nadmořských výšek. Výhodou zdejšího klimatu je suchý vzduch (jsme přece v polopoušti), takže bylo příjemněji než při vlhkých 35 stupních v Bělorusku (kde se odpařuje voda z bažin a lesů). V Arménii vždy o pozdním odpoledni začal foukat vítr. Pokud bychom se do Arménie chtěli podívat znovu, tak určitě ne v létě. Období od dubna do konce května nebo září je pro poznávací dovolenou daleko příjemnější. Ve vnitřních prostorách (obchody, muzea, restaurace, bistra) je ale klimatizace, stejně tak v novějších autobusech a trolejbusech. 
Čistota WC. Několikrát v textu jsem uváděl, že tam byly čisté záchody. Po zkušenostech z Ukrajiny, Moldávie či Gru-zie čisté záchody v bývalém SSSR nejsou pravidlem. I manželka Hanka shrnula, že ji příjemně v Arménii čisté zá-chody překvapily. Samozřejmě také někde byl zápach a neuklizeno. Ale všude, kde se za WC platilo (od 100 do 250 dramů), bylo krásně vyšůrováno, nechyběl toaletní papír a tekla tam voda. 
Arménská hudba. Změnil jsem názor na hudbu arabskou. Tady v Arménii měli lidí často puštěnou hudbu (v autech, restauracích, parcích) a arménská hudba má stopy právě té arabské, přitom s náboženstvím toto nemá nic společ-ného. V letech 2025-2010 byla i u nás ve střední Evropě hitem skupina Arash. Považoval jsem to za „arabské techno“ a právě prvky tohoto žánru se hrají všude v Arménii. Tento žánr je také smíchaný s prvky východoslovanské hudby a kavkazským stylem Rabiz.
Potkávání krajanů a turistů z Evropy. Ano, potkávali jsme. V bistru v Garni mladý česká pár (ten se k nám ale vůbec nehlásil), několik turistických skupin Slováků, potom Francouze, Italy, Poláky, i ten německý pár u Sevanského jeze-ra. Do Arménie se jezdí v menších skupinkách na  poznávací dovolené s cestovkami, často je spojeno s Gruzií. V letadle do a z Jeravanu jsme však jako Češi byli sami. Ale hodně Čechů sem jezdí přímými lety Wizz Air. 
Historické a politicko- ekonomické souvislosti. Cestu do Arménie jsme podnikli po dvou týdnech od cesty do Bě-loruska a kluci tak mnohé porovnávali. Zatímco Bělorusko je v politické izolaci od západu, Arménie je v izolaci geo-grafické. U žádné z těchto zemí to neznamená nedostatek zboží a vysoké ceny v obchodech. Arménie leží v těžko dostupných horách Kavkazu, pozemní hranice s Tureckem je uzavřena, stejně tak veškerý pohyb zboží i osob s Azerbajdžánem. Otevřené pozemní hranice jsou tedy jen s Iránem a Gruzií. Výhoda Arménie je, že si dokáže vy-produkovat většinu potravin. Avšak i osobních, nákladních aut a autobusů z Číny tady jezdí mnoho. Stejně tak ona asijská „veteš“ na tržištích a obchodech. Když si člověk uvědomí, že toto zboží muselo se sem dostat přes hory v kontejnerech nebo na návěsech a není přitom nijak drahé, podiví se. Letecká nákladní doprava má výhodu, že Jerevan leží na trase mezi Evropou a Asií a nákladních letadel jsme zde viděli hodně.  Pokud se hlouběji začnete zajímat o vztahy mezi jednotlivými kavkazskými státy, poznáte zajímavé paradoxy. Kdo se s kým „kamarádí“, kdo je vůči komu „dobrý“ a „zlý“ a objevíte zajímavé vztahy. Nesouvisí to jen s náboženstvím, např. muslimský Ázerbá-jdžán má vyostřené vztahy s Iránem, ale velmi dobré vztahy s Tureckem. No a Gruzie, jako dobrý partner Arménie, má naopak s Tureckem dobré vztahy. Z Azerbajdžánu se po zemi do Iránu nebo po Kaspickém jezeře do Kazachstá-nu dostanete pouze ven, dovnitř jen letecky. Pro nás Čechy je bez komplikací snadno dostupná právě Gruzie a Ar-ménie. 
Turecké aeroline a otevírání států světu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, že Turkish Airlines se chlubí tím, že jsou světovou aerolinkou s největším počtem destinací (nikoliv států), kam létají. Dává to smysl, i s ohledem na jejich obrovské nové mezinárodní letiště v Istanbulu a stále rozrůstající se flotilu letadel. Turkish létají i do neznámých afrických „Banánových republik“ a pokud se některá země otevírá světu po válce, jsou to právě Turkish, která oteví-rá do nich nové lety (např. Irák, Afghanistán). Nové lety jsou tak i politickým gestem. Občané z těchto zemí se tak díky Turkish mohou dostat pohodlně a rychle dál do světa. Během letu a přestupu na novém moderním istanbul-ském letišti pak vidí tu tureckou propagandu. Mimochodem, ten údajný úžasný letištní terminál má již nyní své mouchy. Částečně je zase rozkopaný, v halách jsou sbíječky a nový beton. Cestujícím s delším přestupem Turkish airlines nabízejí zdarma službu Tour Istanbul, což je vlastně takové rychlá exkurze do centra města. Lidé tam vidí moderní budovy, dopravní stavby. Turecko se tak pasuje do role té mohutné, rychle rozvíjející se velmoci, která je přece hodná a pomáhá otevírat rozvojové země a ty po válce světu. 
Závěr: Naše cesta do Arménie proběhla hladce. Zase rozšířila naše obzory vědomostí, poznali jsme zcela jinou kra-jinu a kulturu. Hory, rozeklaná údolí se skalami, kaňony řek- nic obdobného jsem zatím v Evropě neviděl. Oproti Gruzii je arménská část Kavkazu výrazně sušší. A taky drsnější. Pokud chcete zamířit na Kavkaz jako nezávislí turis-té, Arménie určitě stojí za to. Ale nejprve doporučuji absolvovat jako „rozcvičku“ vyspělejší a rozvinutější Gruzii, byť o něco dražší. 

Rozpočet akce- byli jsme celkem čtyři (já a  Hanka jako dospělí a kluci Adam a Štěpán), kde to šlo, využili student-ských slev:
Letenky- největší výdaj: od Turkish Airlines Praha- Istanbul- Jerevan s odbaveným zavazadlem jsem koupil týden před začátkem válečných útoků na Irán. Následně došlo k prudkým nárustům cen paliv a pak i letenek. Měli jsme tak štěstí. Cena kluci dle studentského tarifu: 17544,- CZK, Já a Hanka: 18002,- CZK
Hotel Tatev v Jerevanu- na 7 nocí se snídaní: 17118,- CZK (placeno až na místě), zarezervováno přes Booking.com 5 měsíců předem. Bylo to méně než podobné ubytování na 5 nocí v penzionu v Maďarsku. A hotel byl levnější než ubytování pro 3 osoby během předchozí cesty mě a kluků v hotelích v Bělorusku na 7 nocí. 
Směny hotovosti na místě: 220,- EUR celkem, při kurzu 24,38 to činí 4876,- CZK
Platby kartou a výběry z bankomatů na místě: cca 8200,- CZK
Cestovní pojištění (nepovinné): 2200,- CZK.

Rozbor dalších výdajů na místě:
-    Lokální SIM karta mobilního operátora VIVA- 186,- CZK
-    Vstupné do areálu chrámu Garni nad kaňonem: 4500,- AMD = 263,- CZK
-    Vstupné do muzea historie Arménie: 7500,- AMD = 437,- CZK
-    Vstupné do pevnosti Erebuni: 5000,- AMD = 294,- CZK
-    Vstupné do muzea arménské přírody: 7800,- AMD= 459,- CZK
-    Vstupné do Levonovy jeskyně pod domem: 8000,- AMD= 438,- CZK
Celkem se dostáváme na částku 68.427 CZK což je z mého pohledu velice dobré s ohledem, že jsme během dovolené nijak neuskromňovali, cestovali jsme Yandex Taxi a navštívili jsme památky a muzea.