Autem Jižní Amerikou
Během půl roku jsme projeli Jižní Ameriku křížem krážem autem, které jsme koupili v Kolumbii. V článku popisuji co a jak pro ty, kteří by chtěli podobnou cestu také uskutečnit
Cestopis z roku 2019 napsal Patrik Balcar
V červenci 2019 jsme přiletěli do Medellinu, Kolumbie. Měli jsme přitom plán projet velkou část Jižní Ameriky po zemi, ideálně autem, které si tu pořídíme. Nevěděli jsme ale, jestli to půjde a jak to bude probíhat, na internetu jsme toho příliš nenašli ani v angličtině, rozhodli jsme se to tedy zkusit, přiletímě a uvidíme.
Koupě auta
Koupit auto v kolumbii není komplikovanější, než to udělat v Česku. Zajdete s pasem na úřady, kde vás registrují do systému a pak budete moci auto legálně vlastnit. Pak už si jen vyberete model, co vám vyhovuje, a zaplatíte. Další den by měla být hotová kartička, která prokazuje, že jste majitelem vozu. Něco jako malý techničák.
Medellin
Výhled na Medellin
Také Medellin
Cena
Auta obecně stojí v Jižní Americe tak 1,5-2 násobek toho, co by stejný model stál v ČR. Alternativou tedy bylo přivézt si auto z Evropy. Převozy stojí však desetitisíce korun a jsou to zdlouhavé byrokratické procesy, které zpravidla dobře dopadnou, ale člověka musí stresovat neuvěřitelným způsobem. Údajně je nejlepší variantou auto poslat do Uruguaye.
Jízda
Koupili jsme Renault Megane, auto spíše do města nebo na normální ježdění, rozhodně to nebylo vozidlo vhodné na nezpevněné silnice a na šplhání se z 0 do 4500 metrů a pak zas dolů a nahoru, jak tomu v Andách často bylo, o to to ale byla větší výzva. V každé zemi jsou hlavní tahy v poměrně dobrém stavu a často bývají i dálnice, pokud však z hlavních silnic odbočíte, často pojedete po štěrku a mnohokrát se nám i stalo, že jsme se rozhodli vrátit, protože nám všudypřítomné kameny škrtaly podvozek a jeli jsme hlemýždím tempem.
Ono ani s těmi hlavními tahy to není tak horké, ve většině zemí sice ty dálnice jsou, ale to jen když se jede po rovině nebo lehce do kopce. Jakmile se začne stoupat do hor, dálnice zpravidla zmizí a místo toho nastoupí jednoproudové silnice, často zacpané přetíženými náklaďáky.
kolumbijská silnice druhé třídy
sesuv půdy
nocování
mýtné v Bolívii
Hranice
Obávali jsme se hranic, pustí nás přes ně? Nezaberou nám jídlo? Budou nás prohledávat? Každé hranice jsou jiné, zpravidla funguje proces takto: 1)odjezdové razítko do pasu, 2)odevzdat dokumenty o autě k dané zemi na celnici, 3)získat příjezdové razítko do nové země, 4)získat povolení pro auto. Ze všech těchto bodů byl složitý jen ten poslední, ale nikdy nám celý proces přechodu hranic netrval déle, než několik hodin.
Ekvádor například požaduje různé fotografie auta, karoserie a vyplnění formuláře. Peru vyžaduje formulář a povinné pojištění, které se sjedná na místě (30usd/měsíc), Bolívie vyžaduje jen vyplnění formuláře, Chile vyžaduje formulář a dost důkladnou kontrolu, zákaz převážení syrového masa, sýru a hlavně ovoce! Argentina to má podobně jako Chile, Uruguay a Paraguay opět jen formulář a příležitostně kontrola auta.
Hranice tedy nebyly zdaleka takový problém, jak jsme čekali. Tedy dokud nám nevypršelo kolumbijské pojištění SOAT. Bez toho nás Argentinci nepustili do země (přesto, že jsme do Argentiny přešli předtím již 4x a nikdy ho vidět nechtěli).
zakázané artikly
hranice Bolívie Chile
Chilské hranice tvoří sopky
Prodej
Naivně jsme si mysleli, že auto půjde prodat v jiné zemi, že jen zaplatíme clo, daň a podobné věci a pak dostaneme nové SPZ s registrací vozidla a pak jen najdeme kupce. Ne, takto to opravdu nefunguje. Auto v cizí zemi lze prodat jedině nelegálně a to by mohl do budoucna být veliký problém, navíc by to bylo silně pod cenou. Proto s ním budete muset nějak dojet zpět do původní země, nebo ho nechat sešrotovat.
Doporučuji tedy moudře vybrat zemi, kde auto koupíte, my si vybrali Kolumbii v levém horním rohu. Dojeli jsme na samotný jih Jižní Ameriky, pak do Buenos Aires, kde jsme ho chtěli prodat. Zjistili jsme ale, že to nejde. Naší poslední nadějí se tak stala Paraguay, kde to údajně jít mělo. Jenže nešlo. Znáte ten pocit, když si myslíte, že jste něco zvládli, a pak najednou zjistíte, že vás ještě čeká solidní peklo? Tak to nás potkalo v městě Ciudad del Este v Paraguayi, když jsme zjistili, že to tu prostě neprodáme. Museli jsme tedy dojet zpět do Kolumbie.
Cesta zpátky
Chtěli jsme jet přes Argentinu, ale mezitím nám vypršelo kollumbijské pojištění, online koupit nešlo a na hranicích taky ne. Tak jsme to z hlavního města Asunsion museli vzít přes zbytek Paraguaye a pak úhlopříčkou přes Bolívii na sever Chile, podél peruánského pobřeží až do Ekvádoru, vyjet do hor a zase sjet na hranicích s Kolumbií a pak projet nehorázné kolumbijské cesty a vyjet do Medellinu, tam jsme totiž měli kupce. Dalších 7 000 km jízdy po někdy nezpevněných silnicích, do kopců a z kopců, 2x několikadenní opravy, nedostatek spánku a naprostá zničenost. Dojeli jsme to a auto o 37 000 km ojetější, trochu v rozkladu a před důležitými opravami jsme prodali za polovinu původní ceny a ještě jsme byli rádi.
Vyplatilo se to?
Jezdit autem po Jižní Americe bylo zajímavé, bylo to jiné, než co jsem zatím na cestách zažil. Jestli se to ale vyplatilo a jestli to byl dobrý nápad, to zatím říci nedokážu. Mezi výhody patřila absolutní svoboda jet kamkoliv (kam vedly alespoň nějaké cesty), ušetřili jsme také za dopravu v místech jako Patagonie, kde jsou autobusy neuvěřitelně drahé, nemuseli jsme také ve městech řešit dopravu na nádraží, taxíky a podobně.
Nevýhod je ale taky hodně, nedostanete se tolik do kontaktu s místními, taky musíte furt řídit, když je váš další bod na mapě 2000km vzdálený, nejde auto prostě někde nechat a doletět tam. Dále to bylo parkování – velká jihoamerická města jsou na parkování prostě peklo a to hlavně v noci. V noci se totiž auto na ulici nenechává, dává se na strážená parkoviště a ta se mohou pěkně prodražit. Řízení je tu také otázkou nervů a párkrát jsme byli blízko docela solidní nehody (nutno číci že většinou naší chybou). Poslední nevýhodou byly opravy, když vám to klekne uprostřed ničeho v Patagonii, je to problém, který v tu chvíli vypadá, že se ani nedá vyřešit. No vždycky se nám to s pomocí místních nějak povedlo.
Pro mě je to jednoznačně zajímavá zkušenost, za kterou jsem moc rád, ale příště autem už tedy ne.
Sala de Uyuni
bolívijské Altiplano
Jízda La Pazem
Jak se ti cestopis líbil?
Patrik Balcar procestoval 35 zemí světa světa, nejvíce Asii a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil9 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Projetí větší části Jižní Ameriky by ani nešlo autem z půjčovny kvůli byrokracii. V Bolívii byla (možná ještě je) půjčovna, která půjčovala starší teréňáky, se kterými se mohlo i do Chile a Argentiny. Pokud má člověk půl roku nebo raději rok na Jižní Ameriku jako tito: http://cundr.jurisfoto.cz/p/blog-page.html může se vyplatit se dovézt si vlastní auto, ideálně menší obytné a s pohonem 4x4 (využije se jen málo). Má to své výhody i nevýhody. Já jsem ve stejné době jako Juris a Věrka projel Jižní Ameriku bez problémů busem, občas stopem (v Chile a Argentině) a někdy jsem využil dopravu místní CK na 1-denní výlety (v Bolívii 4-denní, všechny výlety byly za příznivé ceny) a myslím, že jsem viděl za 13 měsíců víc než oni.
Zrovna v Jižní Americe se busy cestuje dobře a nejsou drahé s vyjímkou Carretery Austral a některých úseků silnic v nejzápadnější části Argentiny a JZ Bolívie, kde nedostačuje kapacita busů nebo ani nejezdí (jsou to ale obvykle silnice, na které je lepší teréňák nebo aspoň SUV).
Pokud chce člověk na delší cestě po Jižní Americe využít výhody auta, optimální je kombinace přesunů přes hranice busem nebo letadlem (v Brazílii a jižní Argentině i vnitrostátně) a auto si půjčit jen na nějaký okruh v oblasti, kde to má smysl.
V Austrálii nebo na NZ se na delší cestu vyplatí koupit si starší auto, i když některé specializované půjčovny na dlouhé výpůjčky bez geografického omezení v rámci Austrálie (které je u běžných půjčoven obvyklé) mohou být výhodnější než nákup starého auta, což se obvykle prodraží na opravách a případně odtahu z odlehlé oblasti. Já jsem si koupil starší teréňák s lůžkovou úpravou a vyšlo to výrazně levněji, než kolik bych za podobné auto dal na 4,5 měsíce v půjčovně, ale do oprav (vynucených i preventivních) a nákupu pneumatik jsem dal asi 100000 Kč a 20000 Kč jsem prodělal na prodejní ceně po 26000 km. Výrazně levnější byla samozřejmě předchozí cesta po Austrálii, kdy jsem se přidával k dalším cestovatelům s jejich autem (nebo i na převoz obytňáku s nulovým půjčovným) a podílel se na nákladech na palivo (se svým autem jsem pak zase bral někoho dalšího) a víc než půlku trasy jsem jel stopem.
Jinak dobře, že jsi to sepsal. Takové info se těžko shání. Byl to rok 2019 nebo 2017 či 2018, jak máš v nadpisech svých 2 cestopisů?
díky, je to 2019, chyba v popise opravena..
Jak to tak ctu, jsem rad, ze jsem v minulosti zadne auto v Latinske Americe kupovat nechtel. Ani to pujceni nebylo nutne. Zatim slo zvladnout vse letecky, autobusem, vlakem (Maraba – Sao Luis) nebo lodi (Amazonie, Karibik).
Jen si rikam, jestli jste to auto museli prodat az v Medellinu a ne treba uz v Pastu? Kvuli kupci pres pul Kolumbie?
jo no asi bych to příště udělal jinak.
Kupoval si to od nás týpek, co nám to i dřív prodával, takže jsme měli jistýho kupce a docela fér cenu, šlo by určitě i obejít bazary v některém z měst na jihu..
Já chápu třeba ty co jezdí po světě s těmi trabanty - ti je potřebují, ale v tomhle případě není lepší/levnější si auto na místě půjčit?
finančně se určitě vyplatí tohle, protože v půjčovně bychom zaplatili za měsíc více než rozdíl koupě/prodej takto...
pohodlím by se určitě vyplatili půjčovny, přejezdy místní dorpavou, přelety...
Za mě super zkušenost. Sám mám rád tu možnost jet kam se mi zalíbí.
Jak dlouho jste byli na cestě? Kolik jste dokázali ujet nejvíce km za 24h?
celkem půl roku :) za 24 hodin asi nejvíc když jsme zjistili že to nejde prodat v Paraguayi, tak to možná podél peruánského pobřeží třeba 800km...
V Peru po Panamericaně se jede obvykle stovkou, protože je to rovná pobřežní poušť s minimem měst a vesnic. Podobné je to v Chile severně od Santiaga a jižně od Santiaga je dálnice s limitem 120 km/h až do Puerto Montt. Přejezdy jsou rychlé většinou i v Argentině a na severu Brazílie.
V horách, kterým se třeba v Kolumbii, Ekvádoru a Bolívii nedá vyhnout (a jsou tam nejzajímavější místa v téměř všech zemích J.A.), se rychlost výrazně sníží. Třeba 330 km na úseku Panamericany v Kolumbii z Ipiales do Popayánu trvalo busu 7 h. čistého času i přes to, že cestou není kromě 1 města téměř žádné osídlení, je tam asfalt a provoz je malý. Autem by to nebylo o moc rychlejší kvůli zatáčkám a cestě vedoucí nad strmými srázy. V Ekvádoru jsou kvalitní silnice, ale vyšší provoz cestu zpomalí. Za tmy bych autem jezdit nedoporučoval (snad kromě Chile a Argentiny, ale zase je škoda nevidět krajinu).