Bahamy úplně jinak aneb deset dní na Cat Islandu
Cestopis z roku 2022 napsal Tomáš L.
Když se řekne Bahamy, většina lidí si představí luxus, jachty, obří hotely a kasína. Ono to tak ale vůbec být nemusí...
O Cat Islandu, 70 kilometrů dlouhém a asi 4 kilometry širokém ostrově, jsme si samozřejmě našli tolik informací, kolik jsme si jich najít dokázali. Dostupné zdroje popisují ostrov možná trochu sterilně jako místo s minimálním turistickým ruchem a spoustou krásných prázdných pláží. Jako nejvýznamnější historickou stavbu uvádějí kostelík na Mount Alvernia a zbytky bývalých plantáží, čímž popis obvykle končí. Tušili jsme, že jedeme mimo tu podobu civilizace, jakou známe – ostatně, to byl taky náš cíl a záměr. Ale že se z deseti dnů na ostrově stane něco až tak moc nezapomenutelného, to si nedokázal představit nikdo z naší osmičlenné skupinky.
Cesta na Mount Alvernia...
...a nejvýznamnější historická stavba ostrova.
Že letíte opravdu jinam a že tyhle Bahamy nejsou těmi Bahamami z představ většiny lidí jsme si poprvé naplno uvědomili hned po přistání. Letištní „hala“ měla podobu plátěného přístřešku, sedačky v ní připomínaly ty ze socialistických pražských tramvají – s jediným rozdílem: pod těmi v tramvajích se nepropadala ztrouchnivělá podlaha. Tady jo. Odbavovací přepážka už byla v sousedící zděné budově. Jediná, zato s počítačem a funkční tiskárnou. Rentgen na prohlížení zavazadel nikde, při odletu zaměstnanci společnosti zavazadla většinou otevřeli, trochu prohrábli a tím kontrola skončila. Když se na ně z kufru začalo při pootevření zipu valit větší množství věcí, bylo obvykle po kontrole prakticky ještě dřív než začala.
Odletová "hala" místního letiště
...a sedačky v ní...
Přímo na letišti na nás čekala dvě pronajatá terénní auta i s dočasným řidičem. Ten nás odvezl pár kilometrů daleko k jednomu z mála zdejších větších obchůdků, který zároveň fungoval i jako autopůjčovna. Tam jsme podepsali smlouvy a už sami bez řidiče se vydali se směrem k pronajatému Spirit Housu na jižním pobřeží. Pronajatá „esúvéčka“ všelijak klepala, rachotila a jejich podvozek vůbec vydával zvuky, které by za standardních okolností vydávat neměl, ale po pár metrech jsme pochopili proč. Prásk. A po dvou vteřinách zase – prásk, prásk. Aha, takže po zdejších silnicích se musí jezdit hodně pomalu, protože všechno, co se z dálky tváří jako díra v silnici, taky díra v silnici je. Nebo spíš past na mamuty. Slalom mezi dírami byl jednoduchý v tom smyslu, že jste skoro nepotkali žádné auto v protisměru, které by vám nedalo manévrovací prostor. Ale přesto složitý, protože děr bylo opravdu hodně. Takže jsme se po deseti minutách jízdy v duchu omluvili místním autopůjčovnám, že součástky jako tlumiče, čepy nebo podobné zbytečnosti moc neřeší. A to ani u poměrně nových a jinak zachovalých aut (najeto kolem 40 tisíc kilometrů).
To si takhle jedete po silnici...
...a pak rána... a konec.
Perličkou byla asi čtyři a půl kilometru dlouhá příjezdová cesta k naší samotě – Spirit Housu. Brutální tankodrom nebo spíš pista z Rallye Dakar, o které jsem jako malý kluk přečetl několik knížek. Jeden šutr vedle druhého. Tam jsme pochopili, proč nám z autopůjčovny při rezervaci s vytlemeným smajlíkem odepsali, že naše volba SUV je skutečně dobrá. Nebyla dobrá, byla jediná možná. Po víc než čtvrt hodiny trvajícím zdolávání zmíněných necelých pěti kilometrů jsme dojeli ke Spirit Housu a tam nám všem spadla brada. Sice jsme dům viděli na fotkách a tušili jsme, do čeho jdeme, ale tohle… Uf. Vlastně jsme ani pořádně nevěděli, jak se se všemi těmi pocity poprat, jak je pobrat a pojmout – přeci jenom pro nás nejsou podobná místa denním chlebem. Jsme úplně normální lidi s normálními představami, touhami, požadavky a zážitky, kteří se najednou ocitli v ráji. Ten klid… ta příroda… ty barvy… ten západ Slunce… to moře… neměli jsme slov a já je nemám ani teď, pár dní po návratu. Škoda jen, že lidstvo dává planetě tak zabrat, že kousek čistého světa vlastně dneska už považujeme málem za zázrak.
V podvečer...
...byli všude motýli velcí jako pěst...
...a pak hvězdy. Nádherné. Zkuste si u nás vyfotit nebe na mobil...
Ostrov je jako dělaný pro ty, kteří milují pláže. Ale nejsou to pláže toho „běžného“ typu, nenajdete tam kiosky, pořvávající prodejce zmrzliny nebo slunečních brýlí, a až na pár výjimek tam nenajdete ani slunečníky nebo lehátka. Najdete tam jen úchvatné přírodní scenérie a čistý jemňounký písek. Víc než stovky slov v tomhle případě opravdu řeknou fotky… ani ty ale ještě tu nádheru nepobraly se vším všudy. Na Cat Islandu jsme strávili deset dní, každý den jsme se na některé z pláží zastavili aspoň na pár desítek minut – a nepotkali jsme skoro nikoho. Jako že fakt ne, to není nadnesená fráze, to je přesný popis.
Nedaleko Shannas Cove
Další pohled na pláž na severu
Sama v Karibiku
Pláž u Devil´s Pointu
Za chvíli se začne stmívat...
Pláž u Devil´s Pointu
Jediné pláže, kde jsme na někoho narazili, byly u dvou ze zmíněných menších rezortů. Ve Fernandez Bay se po pláži asi pět minut procházeli dva turisti, a pak na severu u Shannas Cove Resort, kde byli tři. Zmíněné místní miniresorty měly přesto otevřeno, mohli jste si tam dát studené pivo nebo oběd (třeba i grilovaného humra nebo solidní pizzu). Třeba ve Fernandez Bay měli plno prakticky jen o víkendech (díky blízkosti Spojených států), ale stačilo jim to. Ubytování zhruba 300 dolarů na noc za pokoj, k tomu jídlo… každá ubytovaná dvojice tam nechala za víkend kolem dvou tisíc dolarů a takových dvojic se tam vejde asi sedm, krát čtyři víkendy… takže asi tak nějak stačí :-)
Mimochodem, když jsem nakousl resort Shannas Cove, o kterém pochvalně mluví i recenze… Jeli jsme tam s tím, že tam jen zaparkujeme a půjdeme se podívat po okolí. Šel jsem se pěknou upravenou zahradou k čisté a moderní restauraci zeptat na cestu a protože jsme s přítelkyní něco řešili v češtině, přešla se širokým úsměvem do češtiny i majitelka resortu. Kdysi z Přerova, později z Mnichova, teď ze zapomenutého konce světa, který se vlastně ani nijak nejmenuje – jméno mu dává jen název resortu. Další z neuvěřitelných momentů – na takovém místě potkáte krajana… Neuvěřitelných nejen pro nás, ale i pro zhruba padesátiletou sympatickou Marii, která zatím na ostrově na Čechy nenarazila. S manželem v Mnichově už měli dost stresu a shonu, všechno prodali a rozhodli se pro Bahamy. Teď je na resortu sice práce víc než dost, ale s naprosto čistou hlavou se dělá lépe, než s hrozícím syndromem vyhoření. Stěhování na Bahamy prý trochu obrečel jen jejich patnáctiletý syn – stejně jako ostatní v jeho věku zvyklý na mobily, McDonaldy, kina… Když chtěl, zašel si na Bayern na ligu mistrů. Teď je sice v panenské přírodě, ale do školy musí deset kilometrů na kole, do nejbližšího kina letadlem a nejen že tu nehraje Bayern, ona tu není ani žádná liga (natož mistrů) a dokonce ani fotbalové hřiště. Zkrátka, i pobyt v ráji má svoje „ale“ - a to ještě nemluvím o tom, že si jednou bude chtít najít přítelkyni.
Jedním z těch ostrovních „ale“ je třeba zásobování. Už jsem psal, že na ostrově není žádný opravdu velký obchod, natož supermarket. Ty menší, které tam jsou, se musí spolehnout na zásobovací loď jednou za týden. Takže ve čtvrtek nebo kdy přijede loď, ze které vyloží palety se zásobami – a co jste si jako majitel obchodu neobjednal, to nemáte. Maso jedině mražené nebo v konzervách, většina potravin trvanlivých… a všechno ještě o další kus dražší než na hlavních bahamských ostrovech. Pro představu, litr mléka za skoro šest dolarů, deset nožiček menších párků (o něco větších než prst na ruce) osm dolarů, a tak podobně. Ono se není moc co divit – máslo z Irska, párky z Illinois, mléko z Dallasu… na ostrově se toho kromě ovoce moc nepěstuje (není kde), všechno se dováží a pak ještě ty zpropadené náklady na další přesun zboží další zásobovací lodí... Na druhou stranu jsme na ostrově sehnali skoro všechno, co jsme potřebovali a chtěli. Zmíněné obchody jsou totiž tak trochu all in one – pod jednou střechou tam najdete všechno od jídla přes hřebíky, sprej proti komárům nebo psí granule až po nádobí. Od našeho ubytování byl tenhle obchod zhruba 40 minut cesty autem, takže jsme se museli naučit fungovat trochu jinak, než když to doma máme do marketu dvě minuty a do železářství tři.
A propos, další tématický skok – podobně „dostupné“ je tu i zdravotnictví. Na ostrově je sice několik klinik, respektive domků, které tohle označení hrdě nesou. Pokud jejich vybavení vypadá tak, jako cedule kliniky označující, pak jsem upřímně rád, že jsme je nemuseli využít. Na druhou stranu pro obyvatele Baham je zdravotní péče bezplatná, pokud si platí pojištění (asi 400 dolarů měsíčně), a podle všeho je i dost kvalitní. Určitě je kvalitní v Nassau, kde jsme viděli velkou a moderní nemocnici, ale na všelijakých zastrčených miniostrovech? Nevím nevím. Když se někomu stane něco zásadního u nás, přijede pro něj za pár minut sanitka. Když se něco zásadního přihodí někomu na Cat Islandu, místo sanitky pro něj přiletí letecký speciál, který ho zdarma dopraví do špitálu. Jenže – než se doktor v Nassau dostane do letadla, je to minimálně patnáct minut. Pak půl hodiny letu na ostrov. Pak třeba další půlhodina na místo ke zraněnému, ošetření na místě, půlhodinový transport nějakým místním autem na letiště, půl hodiny letu do Nassau, čtvrt hodiny do nemocnice… na nějaké úplně urgentní případy to asi fakt nebude. Místní ve velké míře k doktorům moc nechodí, rádi prý používají „bush medicine“ – tedy přírodní léčiva, rostlinky a postupy. To ostatně docela dobře zapadá i do další ostrovní zajímavosti, část místních pořád ještě praktikuje čarodějnictví a věří na duchy. Na ostrově jsou spousty rozpadajících se domů. Divili jsme se tomu, ale pak jsme se dozvěděli, že když někdo umře, duch zemřelého v tom domě žije dál a ostatní se musí vystěhovat, aby ho nerušili.
Tady kdysi někdo umřel...
...tady taky... Takových míst jsou na ostrově stovky.
Zřejmě tam nesmí rušit duchy zemřelých ani v jejich bývalých autech. Jinak si totiž neumím vysvětlit spousty autovraků, které na ostrově najdete. Tedy – druhou variantou je karibská verze „maňana“ – dokud něco funguje a dokud se kola točí, tak se to nemusí moc opravovat. A když už se to jednou rozbije, tak se to prostě rozbilo. Co už, necháme to stát v křoví a koupíme nové. U aut to ještě člověk nějak pochopí, u těžkých stavebních strojů za desítky miliónů korun už míň. Minimálně sedm takových kousků tam stojí a chátrá a rezaví. Podle místních se koupily coby nové, udělaly to, co měly, a pak konečná. Samozřejmě, slaný vzduch a vlhkost není se železem žádný velký kamarád, ale ono by stačilo to trochu zakonzervovat, jednou za čas natřít a schovat pod plachtu… Stroj z fotky stál třicet metrů od restaurace, pro kterou tam prý kdysi jako nový rovnal terén. A stát tam asi bude do té doby, než se rozpadne na prach. Kola prázdná, plechy rezavé a na řadě míst už děravé, tmavý flek pod motorem dává tušit, že tamtudy kdysi vytekl olej… Nechápu.
Dosloužilo...
Nejede, tak co s ním? Odstavit!
...však ona si to příroda postupně rozebere.
Tenhle stroj fungoval asi měsíc. Od té doby stojí a nenávratně rezne.
Autovraky byly cílem lovců registračních značek, tedy po našem „espézetek“. Většina z nich už měla značky očeasné, ale našly se i zbytky aut se značkou. Taky jsme si chtěli nějaké přivézt, tak jsem den před zpáteční cestou zastavil u jednoho stavení, které mohlo být podle množství vraků aut a rezavějících součástek s trochou dobré vůle považováno za pokus o autoservis. Místní černoch se tvářil ochotně, vzal si třicet dolarů a že nám do druhého dne nějaké sežene. Ostatní z naší skupiny si klepali na čelo – dáš mu peníze a věříš mu, jo? No, věřil jsem mu. Přijeli jsme druhý den a já se na dveře tentokrát nedobouchal. Objevil se až po asi pěti minutách našeho rozpačitého postávání s tím, že to včera nestihl připravit a sehnat a že teď musí odjet, ale že je za dvě minuty zpátky a že značky přiveze. Čekali jsme skoro dvacet minut, dotyčný nikde. Protože jsme už museli na letiště, oželeli jsme značky i 30 dolarů a mazali na odbavení. Pochopitelně se to neobešlo bez rýpavých připomínek ostatních, ale já mu pořád tak nějak instinktivně věřil. Na Cat Islandu lidi přeci nelžou a nepodvádějí… Odbavili jsme se a čekali na odlet, když tu najednou zahlédnu na ploše před letištěm povědomou tvář. On opravdu ty značky sehnal a i když se na nás mohl vykašlat, protože ho už pravděpodobně nikdy neuvidíme, dorazil za námi asi deset kilometrů na letiště a předal nám je. To je zkrátka Cat Island. Dvě minuty nebo hodina, to je skoro jedno – čas tady plyne jinak - ale co se řekne, to nakonec platí.
Povedlo se.
Místní autoservis.
Pozná se podle hromady náhradních dílů...
...a rozpracované výměny převodovky.
I tohle tak nějak zapadá do zdejšího života. Je úplně jiný než ten evropský a je dramaticky jiný, než je život na turisticky exponovaných místech Karibiku. Nad hlavou nádherná čistá obloha a hvězdy vzhledem k nulovému světelnému znečištění tak jasné, že je bez problémů vyfotíte na mobil. Motýli, velcí jako dlaň, ptáci, ještěrky, nádherné ryby… klid, čas, pohoda. Ve všem a pro všechny. Všichni usměvaví, když už se náhodou potkají dvě protijedoucí auta, řidiči na sebe mávají, jako kdyby se po deseti letech potkali s nejlepším kamarádem… I tohle je ale trochu dvousečné, pokud zrovna něco potřebujete. Třeba letecká společnost WesternAir, prakticky jediná, která na ostrov každý druhý den vypravuje aspoň malé letadlo, si taky s ničím moc hlavu nedělá. O letišti už jsem psal, ještě se k němu ale s dovolením vrátím a posunu se v čase znova na začátek.
Náš let na Cat Island odletí z mezinárodního letiště v Nassau od gate A17 přesně ve 13:00, brána se zavírá ve 12:30. Ve čtvrt na jednu jsme připravení u gejtu, pro jistotu ukazujeme boarding pasy dvěma znuděně se tvářícím slečnám za přepážkou. „OK, jasně, sedněte si tady a počkejte“. Je 12:30, gejt se nejen nezavírá, ale dokonce ani neotevírá. Ve 12:40 už nám to začalo být podezřelé, ve 12:50 jsme začali lehce zmatkovat a pro jistotu se šli zeptat znova. „Jo, vydržte, prostě musíte počkat.“ Místo toho čekání jsme se raději šli podívat ještě jednou na tabuli – a hele, změnili gejt z A17 na B21. Škoda, že se to neobtěžovali dát nikomu vědět… Sprintem jsme se přesunuli na správný gejt, kde jsme se ve 12:52 dozvěděli, že jsme tady správně, že si máme sednout a počkat. Že bychom po tomhle sdělení byli po pár minut starých zkušenostech v klidu, to říct nemůžu – ale protože se po nás přiřítilo dalších asi 15 lidí a dopadli stejně, tak jsme věděli, že nás odlétávajícímu spoji na Cat Island bude aspoň mávat víc. 13:00, čas odletu. Nic se neděje, dvě slečny za přepážkou se tváří stejně znuděně jako ty předchozí na A17. Ve 13:20 znovu začínáme být lehce nervózní, na opakované dotazy se dozvídáme jen ono známé „sedněte si a počkejte“. No, dočkali jsme se, ve 13:47, tedy 47 minut po plánovaném času odletu, přistavili letadlo ke gejtu a za pár dalších minut nás do něj i pustili.
Po půlhodince letu nad krásně tyrkysovým mořem přistáváme na „našem“ ostrově. Sedm z nás se zavazadly, ten osmý (přesněji ta osmá) bez. Člověku se honí hlavou, jak mohli na tak mrňavém letišti poplést destinaci kufru, ale už jsme si pomalu začali zvykat. Letiště v New Bight je úžasné: ranvej podobná té, kterou používali za socialismu družstevníci nedaleko Prasku u Nového Bydžova pro svoje čmeláky, odletovou halu už jsem popisoval… Překvapeně koukám, a to ještě netuším, že si to všechno během nejbližších pár dnů budu moci prohlédnout detailně ještě šestkrát. Zavazadlo má totiž přiletět druhý den ráno nějakým soukromým letadlem, takže sedám do auta a jedu pro něj. No, nepřiletělo, takže pokus číslo tři následuje po dalším letu jakési cesny odpoledne. Hm, nic. Ale buďte v klidu, linka Westernair létá každé dva dny, takže zítra pravidelnou linkou, tutově. Pokus číslo čtyři: sleduju lidi vystupující z malého Embraereru a dívám se na místního zřízence, jak vyhazuje na přistavený vozík zavazadla. Po chvíli je jasné, že ani pokus číslo čtyři úspěchem neskončí, náš kufr tam opět není. Čekání na něj zpestřila obsluha letiště, která mě z „odletové haly“ poslala čekat na „gejt“, což byla doslova a do písmene díra v plotě asi deset metrů vedle. Další linka přiletí za dva dny, takže se stavte… Přiznám se, že ač kliďas, začínám se trochu vztekat, což vede personál letiště k tomu, že kamsi telefonuje a přislíbí doručení zavazadla dalším privátním letem, tedy zítra ráno. Sice už trochu pochybuju a kroutím hlavou, ale co mi zbývá… Takže další den ráno jedu znovu pro kufr, pokus číslo pět ale zase končí fiaskem – žádný charter ráno ani letět neměl, přiletí až v jednu odpoledne, tak jestli budete mít cestu kolem… Samozřejmě jsme měli „cestu kolem“, protože jsme s tím už tak trochu počítali a naplánovali si program v okolí. V jednu přichází na řadu šestý pokus o vyzvednutí zavazadla, které – sakra – zase není. Obsluha letiště, která se mezi tím vyměnila, nemá ani tušení, proč ti divní Evropani tak lapají po dechu. Vysvětlili jsme situaci, ukázali potvrzující SMS zprávy, že kufr určitě dorazí, a začalo další kolo pátrání. Po asi půl hodině přišel chlapík s hubou od ucha k uchu, že „the luggage is located“. Hurá, našli ho – na druhém letišti na úplně opačném konci ostrova. Bože. Mikro aerolinky se spojem jednou za dva dny dokážou snad zmastit opravdu úplně všechno. Nabízím se, že si tam teda dojedu, ale to prý ne – pilot toho letadla už má náš kufr (a s ním i devět dalších, ztracených během posledních tří dnů na jediné pidilince) v autě a doveze nám ho – jen nikdo neví kdy. Dalších asi dvacet minut zabralo zjišťování, který že pilot (na ostrově žijí tři) je tím šťastlivcem, co se bude vláčet s naším kufrem, snaha dovolat se mu (ve dvou případech to zvedly manželky, v tom třetím nikdo) a zhruba deset minut pak trvalo bezmocné krčení rameny. Vtom ten třetí volá zpátky a že prý je u nás s kufrem za dvě minuty. Nevěříme, ale tentokrát se ten zázrak opravdu stal. Možná to ani ty dvě minuty nebyly a před letištěm smykem zastavilo auto v prapodivném technickém stavu, ale plné bezprizorních kufrů. Hurá. Místo v pondělí sice až ve čtvrtek, ale co už. Za těch pár dní, co jsme byli bez jednoho kufru, se majitelka zbloudilého zavazadla už naučila chodit v pánských kraťasech a tričkách a vlastně zjistila, že příště jí bude stačit příruční baťůžek – co že prý vlastně člověk potřebuje a co vlastně blbneme, když toho sebou vozíme tolik. Když tomu dáte dost času a správně si nastavíte hlavu, tak přesně k takovému druhu úvah pobyt na Cat Islandu vede. A právě to jsme od naší cesty i chtěli a čekali, takže vlastně super.
Mimochodem, náš hostitel na Cat Islandu si před pár lety nechával nainstalovat solární panely. Objednal si na to odborníka z USA, který počítal s tím, že mu práce zabere čtyři dny. Takže dotyčný elektrikář si ve svém nabitém kalendáři rezerovoval na práci právě ty čtyři dny, ale celou kalkulaci mu poněkud pokazilo to, že bedna s nářadím se zdála personálu Westernair tak nějak těžká a nechtělo se jim jí nakládat, takže tři dny neměl ani šroubovák. Všechno se spravilo až po důrazném telefonátu a ještě důraznějšímu finančnímu pobídnutí letištních zřízenců. Dostali 200 dolarů cash bokem za to, aby urychleně udělali svou práci – a hurá! Američan sice na prášky, protože mu to samozřejmě zbouralo časový harmonogram na dost dlouhou dobu, ale soláry nakonec udělal.
Východ slunce na terase
Pobřeží
Sem tam nějaký ten žralok...
...a všude mraky obřích mušlí.
Západ slunce na terase
Kde jinde na světě najdete na pláži velrybí obratel?
Chtěl bych na Cat Islandu žít? Nevím, během necelých dvou týdnů jsem nedokázal hlavu přibrzdit natolik, aby mi bylo všechno jedno. Možná bych si zvykl, možná ale taky ne. Co ale vím určitě, že tohle je snad první místo, na které se chci ještě vrátit. Myslím tím opravdu, vnitřně chci. Kolikrát si řeknete, že tam a tam to byla krása a že se tam určitě ještě podíváte, tady to je jiné. Je to taková směs touhy po tom vykašlat se na veškerý shon a materiálno, kontrastující s tím, že jsme si na civilizaci už tolik zvykli, že nevíme, jestli bychom to vůbec uměli… Když si na to na pár dní sáhnete, chcete zkusit víc. Měsíc? Půl roku? Celý zbytek života? Nevím. Na to, abych se na Bahamy přestěhoval natrvalo, mi chybí nuly na dolarovém kontě – mám tam jenom jednu, zato velkou. Ale ušetřit na to, aby se sem člověk mohl vypravit opravdu na pár týdnů, to půjde. A vzpomínky na tu čistou, nevinnou a syrovou nádheru jsou tou největší motivací.
Na závěr možná snad ještě pár aktuálních praktických informací.
Na Bahamy potřebujete být očkovaní a koupit si za 50 USD jejich zdravotní vízum. To zahrnuje i povinnost nahrát scany očkovacích certifikátů a bezprostředně před cestou absolvovat aspoň antigenní test. Jeho výsledek samozřejmě musíte taky nahrát do žádosti o vízum. (situace z března 2022)
Pokud jde o roušky, tak jak je lidem na Bahamách všechno jedno, covid naopak hrozně řeší. To tedy hlavně v Nassau. Přijdete do obchodu a míříte ke košíku, jenže než k němu stihnete dojít, zastaví vás jekot prodavačky, že musíte použít dezinfekci přece! Ve fastfoodech i ve větších marketech to dospělo tak daleko, že vlezete do dveří, za kterými stojí specialista-dezinfikovač, který vás donutí nastavit ruce a pak na ně pošle pořádnou dávku chemie. Na všech dveřích - i sebemenšího obchůdku - visí cedule "no mask-no entry", a celé tohle bláznění má i tu podobu, že jedete pustinou, v ní je jedinej barák široko daleko, před tím barákem sedí jedinej člověk - a v roušce. Zlatej Cat Island.
Počasí na Cat Islandu v našem termínu (19. března až 3. dubna) bylo ideální, přes den kolem 27, 28 stupňů a většinou slunečno, v noci něco přes dvacet - takže se krásně spalo. Voda zhruba 25 stupňů.
Na ostrově nežije žádná jedovatá havěť, žádní nebezpeční hadi nebo pavouci. Sem tam narazíte na žraloka, ale v drtivé většině případů na druhy, které nejsou nebezpečné. K útoku žraloka na člověka dochází na celých Bahamách v průměru jednou za zhruba patnáct let.
Nepříjemní jsou jen malí komáři. Rozměry asi tak třetinoví ve srovnání s těmi našimi, vlezlí jsou ale nejmíň stejně.
Jak se ti cestopis líbil?
Tomáš L. procestoval 45 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Tož totok je můj šálek. Když jsem tam viděla hospodu olepenou těma obříma škeblema - myslela jsem, že je vyrobili někde ve sklepě z moduritu! :-)
Díky za cestopis a fotky.
Bahamy bez návštěvy Viktora Koženého nejsou kompletní. Jinak klasickej karibskej bordel.