Barma? Barma!!
Druhá část: pěšky k Jezeru Inle, na kole kolem jezera, lodí po jezeře a další příhody...
Cestopis z roku 2020 napsala hanca.zlamalova
Za dvoudenní trek k jezeru Inle jsme platily 32 000 čátů (asi 500 Kč) a za to jsme měly dostat trek, jídlo na dva dny a nocleh. Připadá mi to jako fér cena. Naší průvodkyní a vůdkyní byla asi čtyřicetiletá paní Toto, příjemná osoba s dobrou angličtinou.
Naše desetičlenná skupinka se vydala na cestu. A potom jsme šli, šli a šli… toho dne celkem asi 22 kilometrů. Paní Toto nás vedla polními cestami od vesnice k vesnici, občas nám něco ukázala nebo řekla o tom, jak žijí a co pěstují domorodci. Asi po dvou hodinách byla zastávka v jakémsi vesnickém domě, nebyla to hospoda, ale měli pro nás připravený čaj a slané brambůrky. Nějaká stará paní tam pod přístřeškem ručně tkala šály a tašky. Koupila jsem od ní jednu pěknou šálu (vesničané si ji vážou kolem hlavy) a dala jsem za ni 5000 čátů. Měla jsem pocit, že je dobré podpořit vesničany. (Vtipné je, že o den později ve městě jsem viděla stejné šály prodávat za 32 000.) Popili jsme čaj a šli dál. Obědová zastávka byla v jiné vesnici, tam nás zavedli do patra domku do místnosti, která asi slouží jako obývací pokoj (měli tam svaté obrázky a tak). Přinesli nám hodně jídla, všechno vegetariánské a moc dobré, a taky hodně ovoce.
A zase jsme šli a šli, kolem políček s obilím, rýží, čili papričkami, rajčaty, papájovníky… Byla to zemědělská krajina, ale vypadala dost jinak než naše. Nikde žádné stroje, všude na polích pracují lidi rukama. Sbírají jednu čili papričku po druhé a suší je ve vesnici na rohožích. Obilí nebo rýži mlátí ručně, nemají ani cepy.
Do cíle cesty jsme přišli s posledními slunečními paprsky, rychle se blížil večer. Byla to vesnice, kde žije asi tisíc obyvatel.
Ubytovali jsme se v jednom stavení, kde v přízemí skladovali pytle s něčím a různé další věci, v patře byl jeden velký pokoj, kde jsme měli spát my. Majitelé přespávali v takovém menším přístavku. Záchod byl kadibudka, koupelna byla venkovní, vlastně takový náznak nějakého domečku, jako by někdo stavěl z cihel prťavý domeček, a když měl postavený asi metr a půl do výšky, tak mu došly síly nebo cihly…
„... uvnitř byl barel s vodou a menší kyblíček, kam si člověk nabral vodu a tou se nějak umyl.
Ráno jsem vyšla ven už před sedmou hodinou. Tu a tam hořel před domem ohníček a u něj dřepěla jedna nebo dvě ženy a vařily čaj, támhle ležely na zemi dvě krávy přikryté na noc pytlem, jinde věšela paní prádlo v paprscích vycházejícího slunce, na „verandě“ si mladík čistil zuby… takový ranní vesnický život.
Šla s námi jedna výjimečně hubená asi pětašedesátiletá Američanka, vážila tak čtyřicet kilo. Občas vytáhla ze svého batohu sáček s nějakými podivnými pochutinami, vysvětlila nám, co to je (vzpomínám si na kousky zázvoru nakládané v nějakém slaném oranžovém roztoku a sušené solené švestky – to byla v podstatě pecka obalená tenoučkou příííšerně slanou tmavě hnědou vrstvičkou), a začala všem vlídně nabízet se slovy you are an idiot if you don´t take one. Milá paní.
„Ráno se šlo příjemně, zatím nebylo horko, nohy příliš nebolely a batoh ještě nebyl těžký."
... kolem jezera Inle jsou rozsáhlé mokřady a lidi si je upravili tak, že hlínu nahrnuli do podoby záhonů nebo políček a mezi nimi vybudovali systém kanálů, po kterých se plaví. Je to obrovský labyrint, kterým se dá proplouvat. Na těch políčkách pěstují různé plodiny, a když je políčko úzké, obdělávají je z loďky, když je větší, vystoupí na ně a pracují za zemi.
Jakmile jsem propluli těmi kanály, dostali jsme se na širé jezero. Docela tam foukalo. Ty lodi, co se plaví po jezeře, jsou dlouhé a úzké, cestující sedí v řadě za sebou. Já jsem si náhodou sedla na přední sedadlo a byla jsem tak uchráněna spršky vodní tříště, která ostřikovala tři zadní cestující. Lodník na to byl připraven a dal jim deštníky, takže se ze strany chránili, aby nebyli úplně promočení.
Plavili jsme se nejprve po kanálu a potom po jezeře, lodník zaplouval do různých míst a proplouval přes něco jako „vesnice“. Bylo to moc pěkné a zajímavé. Viděli jsme dílnu, kde vyráběli stříbrné šperky, a jinou, kde tkali hedvábné a bavlněné látky, jeden malý klášter, výrobnu cigaret a výrobu lodí. Celkem jsme na jezeře strávili asi šest hodin.
Ve vesnici jsme viděly jednu zajímavou činnost: jeden pán a paní vyráběli cukrové bonbóny. Zastavily jsme a požádaly je, jestli se můžeme dívat. Nevadilo jim to, tak jsme je pozorovaly a já jsem fotila jako divá. Na závěr jsme každá koupily balíček těch bonbonů, ale nevím, v jakém stavu je přivezeme, možná se v tom horku slepí a ztratí tvar… anebo ne, uvidíme.
Zamířily jsme k mostu jménem U-Bein, který je asi 11 kilometrů od Mandalaje a je to nejdelší týkový most na světě. Zanedlouho jsme začaly být docela rády, že jsme si půjčily motorku a ne kola. Byla by to daleká štrapác. Jezdit ve zdejším hustém provozu mě docela baví, na mnohých křižovatkách nejsou semafory a jezdí se jen podle citu, čuchu nebo odvahy… Fakt je, že jsme se neocitly v žádné nebezpečné situaci, za dnešní den jsme najezdily asi 60 km a přežily jsme.
Asi proto, že je dnes sobota, se v domácnostech pralo, a veškeré vyprané prádlo se sušilo na každičkém vhodném místě… a vlastně i na místech, kam my bychom prádlo nikdy nepověsili: třeba na zábradlí dřevěného mostu přes jedno říční rameno nebo na plůtek, který ohraničoval zelený pás mezi dvěma pruhy silnice…
„Taky se obávám, že to prádlo prali v řece, a nepřejte si vidět tu říční vodu! Je hnědozelená."
Příště: Bagan a plážování...
Jak se ti cestopis líbil?
hanca.zlamalova procestovala 37 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Nešlo by nějak změnit jméno cestopisu? Vidět tu nad sebou 2x Barma? Barma!! je trošku matoucí ;)
Vždyť je tam jiná fotka a hned pod tím "matoucím nápisem" jsou slova "druhá část", asi není nijak obtížné to rozklíčovat... :)