Bláznivé město pod sochou Ježíše
Cestovatelé, pozor. Tuhle chybu není dobré udělat. To si takto jednou hledáte ubytování v Rio de Janeiru a najednou vidíte perfektní ubytování. Kilometr od Copacabany, kilometr od Ipanemy...
Cestopis z roku 2015 napsal m8dy
Dvou nejikoničtějších pláží Brazílie proslavených po celém světě. Výhled z balkonu na zapadající slunce přímo mezi dva vrcholky Arpoadoru. Domácí snídaně v ceně. A ta cena? Vlastně bezkonkurenční. O polovinu levnější než další nejdostupnější apartmány v okolí. To se tak zamilujete, že nechcete řešit detaily. Jako třeba to, že u ubytování zatím není recenze. Nebo že adresa ubytování není přesná. Je to prostě někde v Morro do Cantagalo. Chcete už být v Riu, zažívat horko a žár, tančit dlouho do noci sambu a vidět fotbal, který umí jenom kanárci.
Sao Paulo? Jedna hvězdička z pěti
A pak to přijde. Letíte do vysněné Brazílie. Vystoupíte v Sao Paulo a jste uprostřed toho všeho. Nekonečných panelových sídlišť, davu feťáků v posledním stádiu, protestním průvodu s vlajkami, krysích závodů na ulicích, zmatených uliček a kolon aut. V obrovské, dvanáctimilionové megapoli, té největší na jižní polokouli, se totiž ztratí úplně všechno. A snadno i vy, zvlášť když máte trochu jet lag a snažíte se tu orientovat podle map, které ne dokonale platí. Sao Paulo je zběsilé. Ne mile bláznivé. Je to město bez nějaké srozumitelné urbanistické koncepce. Evropan tu nenajde staleté památky, spíš posprejované domy do výšky pěti metrů. Když vás na ulici zastaví televizní štáb a vy máte pocit, že si třesete rukou s pravým Neymarem, zjistíte, že je to jeho nepovedená atrapa a vy jste součástí jakéhosi podivného politického pořadu. V němž se snaží veřejnosti naznačit, že by se celebrity neměly míchat do politiky. Když se dostanete k metropolitní katedrále Catedral da Sé de Sao Paulo, nechcete se vám k ní příliš přibližovat. Lidé před ní bezvládně leží s injekčními stříkačkami v žilách. Nejde přitom o jedince nebo malý hlouček, ale regulérní masu lidských trosek. Ječí tu, přeřvávají se a upadají zpátky do kómatu v záplavě čerstvého nášlehu. Policisté tu jsou, ale jen rezignovaně sledují tohle představení bez kladných hrdinů a dobrých konců. Ano, o chvilku později už máte nad celou situací a celým městem trochu nadhled, když na něj koukáte ze 41. patra budovy Edificio Italiano. Ale podvečerní procházka po Avenidě Paulista k muzeu umění MASP a parku Ibirapuera vás zase vrátí k zemi. Nevzhledné budovy a davy ztroskotanců všude kolem. Pryč odtud, vzhůru do Ria.
V roce 2014 vítala Brazílie fotbalový mundial, o dva roky později olympijské hry. Zejména díky tomu má dnes velmi dobře zvládnutou infrastrukturu mezi městy. Sedm hodin cesty do Ria de Janeira se proto vezeme moderním klimatizovaným autobusem. Včas a cesta po opravené dálnici příjemně odsýpá. A najednou začíná Rio. To slavné Rio de Janeiro. Čekáme něco jiného, něco mnohem víc. A slunko nesměle vykukující zpoza mraků dává naději, že to takové opravdu bude. Jenže v kopcích před Riem se znovu zatáhne a příjezd do legendárního města provází tytéž atributy a tytéž pocity. Rozbité cihlové domy, úzké ulice, špinavé zdi domů, všudypřítomné graffiti, a do toho déšť. Stejná scenérie celých třicet kilometrů, než dorazíme na ušmudlané hlavní autobusové nádraží, odkud doslova prcháme prvním autobusem. Projíždíme centrem města a nevěříme, že je to centrum města. A najednou se objevujeme u Botafogo a vidíme cukrovou homoli v dálce, pláž, vlny západního Atlantiku, po chvilce Copacabanu a kus Ipanemy. Smějeme se, všechno začíná být barevné, jenže ne nadlouho.
Uprostřed favely
Náš hotýlek totiž leží sice jen kilometr vzdušnou čarou od moře. Ale je to kilometr chůze do prudkého kopce, stále užšími uličkami. Ale především – je uprostřed favely. Když vláčíme kufr po dlažebních kostkách, pěkně z nás leje z nás a uhýbáme zvídavým pohledům místních. Hotel navíc nemá adresu, jen místo, kde zhruba by měl být. První člověk nás posílá nalevo, druhý napravo a teprve na policejní stanici, kde dva policajti podřimují – a třetí hlídá, aby je nikdo neviděl – se dozvídáme, že náš hotel leží opravdu kousek odtud. Stačí jít po úzkých schodech potřísněných krví nahoru, kolem počuraného rohu se vydat doprava, projít uzounkou uličkou mezi oprýskanými fasádami, kolem pytlů s čímsi doleva, úzké schody nahoru, přes harampádí doprava a pak už jen malá lávka do cíle a je tu „hotel“, kde nám po zazvonění přijde otevřít drobounká černoška. „Kde je tady recepce,“ ptám se. „Já jsem recepce,“ odpovídá ona, vezme nás dovnitř a od té doby se domlouváme už jen přes google translator. „Máme trochu strach,“ píšu například. „Nemusíte, na konci budete odjíždět spokojení,“ odpovídá. Dává nám klíče od prostě zařízeného pokoje a my nešťastně vybalujeme.
Čekají nás čtyři noci, z nichž každá bude výjimečná. První bude okny beze skel slyšet diskotéka až do rozbřesku. Druhou si budou přímo pod okny cizí hlasy cosi tlumeně špitat a pobíhat po harampádí. Třetí budou jen kousek od našeho hotelu ve velkém mordovat slepice. A čtvrtou se slova ujme kněz a začne v portugalištině svůj dlouhý projev ukončený půlhodinovým opakováním slova halelujah. Nepřeháním ani v nejmenším, ve snaze se zalíbit čtenáři.
Samotné Rio má dvě tváře. Jednu překrásnou a pohlcující. Když jste na vrcholu cukrové homole, pod sochou Krista, válíte se na Copacabaně nebo koukáte z Ipanemy na západ slunce Arpoador, uvědomíte si, že tady tahle bláznivá planeta skutečně kouzlila. Jedno místo vedle druhého se vám vryje pod kůži a nikdy na něj nezapomenete. Stejně tak i průměrné derby mezi Flamengem a Fluminense povýší atmosféra osmdesátitisícového fotbalového svatostánku Maracaná do neskutečných výšin. A pak je tu všechno ostatní. Cokoli, co se nevejde do tří širokých bulvárů, které vedou kolem oceánu. To je špinavé, neuspořádané, nebezpečné. Naprostým nesmyslem se ukázala například nedělní procházka centrem města. Protože v neděli není nic otevřeného a městu tak vládnou jen hlodavci a bezdomovci povalující se na kartonech.
Když jsme pátý den opouštěli favelu Esperanza Crianza na vrcholcích hory Morro de Cantagalo, museli jsme dát naší hostitelce za pravdu. Odjížděli jsme spokojení. Snad i díky jejím průvodcovství nás favela polkla a vzala za své. Naučila nás jezdit nezdaněnými autobusy nebo mototaxíky, vysvětlila nám kde co sehnat a poradila nám cestu k výtahu, jež nám vzdálenost na Ipanemu hodně zkracoval. Přesto si dodnes vzpomenu na úlevný pocit, který mě zaplavil ve chvíli, kdy jsme ten kopec s křivolakými uličkami nechali za zády. A živi a zdrávi se vydali na ostrov Ilha Grande. Asi dvě hodiny na jih od bláznivého Ria.
Ráj jménem Ilha Grande
Z městečka Conceicao Jacarei nás škuner odvezl do nefalšovaného ráje. Na ostrov bez aut, bez hluku. S písečnými cestičkami podél palem a malými opičkami, které ráno krmíte na zahradě banánem. Ocitli jsme miliardy světelných let vzdáleni všemu, co jsme do této chvíli v Brazílii viděli. Najednou jsme nebyli uprostřed zběsilých megapolí, kde na vás na každém kroku číhá nějaké nebezpečí. Ale na ostrově, kde se čas jen líně přelévá ze dne na den. V naprostém tichu a míru. Přes den jsme se koupali na fantasticky široké a nekonečné pláži Lopes Mendes prakticky sami. V noci jsme popíjeli caipirinhu v pitoreskních plážových barech. Za zahradou našeho apartmánu začínal prales a ve vzduchu vonělo vrcholící jaro.
Promiňte za takto kýčovitý konec. Ani nevím, jestli se při ohlédnutí za naším desetidenním cestování po Brazílii hodí. Možná ano, protože je tahle země opravdu pohádkově krásná. Příroda tu kouzlila a kouzlí. Jenže vedle toho jsou tu taky lidé, kteří na tomhle místě planety dělají docela divné věci. Třeba staví nekoncepční města, v nichž je pak lehké se utopit. A to se jim také často stává. Mnoho lidí pohltí ulice tak, že už nikdy nenajdou cestu zpět. Přesto se tu v noci tančí a ve dne kope do meruny. Slunce svítí na zrnka písku a dává barvu brazilským národním dresům. Je tu neustále živo, nebezpečno, divoko. Ale pokud chcete mít v životě klid, tak přece nezvolíte ze všech možných destinací na mapě právě Rio de Janeiro.
Jak se ti cestopis líbil?
m8dy procestoval 49 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Plně se ztotožnuji s popisem v tomto článku. Sao Paolo je noční můra a v Riu jsme zažili ozbrojenou loupež. Brazilie není pro každého.
Prosím o doplnění nadpisu :)
Koukám, že se zřejmě jedná o vaši první desetidenní návštěvu Brazílie, která jistě něco ukáže, ale ne zase tak moc, aby si o ní člověk hned vytvořil tak špatné mínění.
Jen velmi málo mi to připomíná naši zkušenost při první návštěvě Brazílie v roce 2003. Po příletu do Sampy jsme se naštěstí ubytovali na začátku Avenida Paulista, takže dojem z města spíš takový neutrální. Ovšem samozřejmě ubytovat se přímo v centru, poblíž Sé, Anhangabaú, República, to už by bylo asi jiný kafe. Ale i Sampa má svá pozitiva jako právě Ibirapuera, Jardins, Vila Mariana, Avenida Paulista, Liberdade, Mercado Municipal uvnitř. A další krásy následovaly: pobřežní Ubatuba a Paraty. A konečně triumfální příjezd do Ria, a to i se svym leskem a bídou velkoměsta. Naštěstí byl tenkrát únor, takže my a hlavně místní už celkem dost animovaní na následující noci na sambodromu Sapucaí. Ubytování jsme měli doporučeno ve čtvrti Catete přímo na metru, takže těžká pohoda. Rio super, při dalších pobytech také poznávání města za zátokou Guanabara - Niterói, se svými oceánskými plážemi, dále i Região dos Lagos a Serra dos Órgãos. A další nádhera pokračovala ve vnitrozemí, a sice tzv. diamantový stát jménem Minas Gerais. Úžasná souhra zelených horstev a měst plných portugalské architektury.
https://youtu.be/AvrtCZhdQLs
A ještě k tomu zapadajícímu slunci přímo mezi dva vrcholky Arpoadoru. Zřejmě o něj nešlo, jelikož Arpoador je právě místo na pozorování západu slunce směrem k horám Dois Irmãos (Dva Bratři), za nimiž se ještě nachází i Pedra da Gávea. Dále jsem se díval i na tu neznámou favelu a asi máte na mysli jistou nadaci Criança Esperança ... Výsledně jsem aspoň rád, že jste navštívili oblíbený ostrov Ilha Grande, který jsem zatím ještě neměl možnost osobně poznat. Brazílie je halt na více návštěv, má přece tolik rozmanitých států.
A co prostě nechat člověka, ať si na dané místo vytvoří na základě vlastní zkušenosti vlastní názor a nevnucovat mu svoje názory, jako máte tak často ve zvyku? Každý vnímáme různé státy nebo i celkově cestování odlišně.
Co by, pestrost názorů je vždy vítána! Možná někdo očekává od Ria "ráj na Zemi" a pak se setká s realitou, což vyústí v kritiku poměrů. Jen jsem chtěl naznačit, že Brazílie má kromě nemála problémů i velkou dávku superlativů (lidé, příroda, historie, gastronomie, muzika, atd.). A samozřejmě každý cestuje jinak, někdo se rád vrací na oblíbená místa, někdo zase statisticky po jedné návštěvě v jedné zemi, což ovšem nějaký hlubší názor na danou zemi zrovna nevytvoří. Je to věčné dilema, jestli spíše nějaké to dobrodružství versus turismus.
@Jakub Langer: napište cestopis z vaší cesty (vašich cest) do Brazílie a popište v něm vaše pocity a názory a zážitky, ať je srovnání. Ale předhazovat někomu, že si udělal názor jaký si udělal, je snad zbytečné...