Borneem od západu do východu
Ostrov, který překvapí, uchvátí, pobaví, ale i rozbrečí
Cestopis z roku 2020 napsal Ondřej Tollinger
Náš plán procestovat Borneo, respektive alespoň jeho malajsijskou a brunejskou část od západu na východ se zrodil jak jinak než náhodou. A tentokrát jsem již nezapomněl naplánovat zastávku v Singapuru. Vzhledem k tomu, že jsem noční živel, rozhodl jsem se naši cestu namířit tímto směrem. Nyní však začneme cestou a na kuriózní noční zážitky snad ještě přijde řeč.
Pro toho, kdo nemá rád čtení, jsem připravil opět několik cestovatelských videí
Singapur: https://youtu.be/EA_0WddXD4I
Malajsie, Kuching https://youtu.be/URXUadYiAoM
Malajsie, Miri https://youtu.be/WHLuCOdjmus
Brunej, Bandar https://youtu.be/WCDI4e3RCIE
Malajsie, Kota Kinabalu & Kudat https://youtu.be/CnrK7Witb_0
Malajsie, Sandakan https://youtu.be/xwx_CgxF75M
Ne náhodou se celý plán začal komplikovat, než cesta mohla vůbec začít. Původní plán počítal se stejným složením osob, jako tomu bylo na Bali. Jenomže jednomu se narodilo měsíc a půl před odjezdem dítě. I to se může stát, když kupujete letenky moc dopředu. Poměrně dlouhou dobu panovala nejistota, kolik nás vlastně pojede. Myslím, že kamarád udělal dobré rozhodnutí. Po návratu by vzhledem ke karanténním opatřením syna určitě minimálně pár týdnů neviděl a stejné by to bylo i s jeho přítelkyní. Možná by si musel hledat i nové bydlení. Další komplikace začala přibližně 14 dní před odjezdem. Koronavirus už byl v Singapuru a pár lidí kolem mě radilo cestu zrušit. Finální tečku jsem tomu zasadil já. Týden před odjezdem jsem ulehl s nemocí. O tom, jak jsem jí léčil a kdy jsem jí doléčil, snad raději až někdy osobně na přednášce.
Po překonání všech počátečních překážek, stačilo již jen zabalit (roušky) do batohu a vyrazit na cestu. Opět jsem volil cestu Scootem, takže nás na začátek čekal noční autobus z Prahy do Berlína. Následně let do Singapuru, kde jsme přistáli ráno a zjistili, že se tak nějak ztratil den a půl života. Po přistání v Singapuru si celá naše dvoučlenná skupina nasadila roušky a vyrazila do města. Východ slunce v Marina Bay byl úžasný. Druhá zastávka byla u mešity Masjid Sultan a třetí někde na metru, protože byl hlad a nechtělo se nám jíst na letišti. To se ukázalo jako poměrně zajímavý zážitek. Moje jídlo jsem nedokázal sníst přes šílenou pálivost. A tak jsem poznal, že se na cestě nebudu jen smát, ale že budu možná i každý den brečet. Mimochodem není nic příjemného chodit v roušce celý den ve třiceti stupních a už vůbec tomu nepomáhá extrémně pálivé jídlo.To nejhorší, co můžete udělat je, zapít to pivem nebo ciderem (ideálně to zkombinovat). Mohu velmi doporučit pro intenzivní dlouhotrvající zážitek.
Výhod slunce v Marina Bay
Marina Bay
Mešita Masjid Sultan
Nejpálivější jídlo co jsem kdy jedl
Spánek na letišti
Následně se stačilo jen dostat ze Singapuru do Kuchingu, kam se nám podařilo přiletět pozdě večer. Personál nám po příletu změřil teplotu, ale myslím, že koronavirus na zmrzlé lidi neútočí. Já měl teplotu 36,2 a kamarád dokonce jen 35,8. I přes naše podchlazení nás policista vpustil na Borneo. Místním Uberem, který se nazývá Grab, jsme se dostali na ubytování situované hned vedle policejní stanice. Plán byl koupit v obchodě pivo a jít brzy spát, protože nás další den čekal výlet do džungle. Realita byla nakonec trochu jiná. Spát jsem šel až před jednou hodinou ráno, zatímco druhý člen výpravy teprve popíjel poslední pivo. A to i přesto, že ani jeden z nás poslední dvě noci pořádně nespal. Těch pár hodin v autobuse, letadle a v křesle na letišti se úplně nedají počítat.Takže když budík ráno v 7:30 zazvonil a já došel do vedlejšího pokoje se zeptat parťáka, jak to dnes vidí, stačilo pouhé zamumlání o únavě. Neváhal jsem ani minutu a na patě se otočil. Rozhodl jsem, že tomu dáme ještě dvě hodiny. Nakonec jsem se vzbudil po jedenácté a úspěšně se mi podařilo nějak i vstát. Začalo nám být jasné, že se západem slunce, který mimochodem na Borneu je po půl sedmé, chodit určitě spát nebudeme. Potvrdilo se nám to hned následující den, ale o tom až raději později. Anebo ne! Další den se nám náramně vydařil. Narazili jsme na hospodu s karaoke, což bylo napoprvé i celkem zajímavé. Hned druhá hospoda, která nám vstoupila do cesty už byla bez karaoke s normální hudbou. Takže i druhou noc ani jeden z nás nešel spát brzy.
Mezitím se nám podařilo zjistit, že v Malajsii neberou staré dolarové bankovky, a že je lepší jezdit s eurem. Také se nám podařilo navštívit kočičí muzeum, které je opravdu obrovské. Dává to však smysl, když kucing je v překladu kočka a toto město se jmenuje Kuching. Velmi volně by se to slovo nechalo přeložit jako Kočičákov. Ve městě Kuching se skrývá spousta zajímavých míst. K návštěvě láká na příklad místní mešita. Za ochutnání stojí také lokální polévka Laksa. Své kouzlo má i romantický západ slunce, který si lze vychutnat v loďce na jezeře. Nyní bych však rád popsal ten nejdramatičtější zážitek z dovolené, který byl možná také ten nejšílenější, co jsem na všech cestách zažil.
Kočičí muzeum
Budova parlamentu
Astana
Polévka Laksa
Luxusní autobus
Pokud někdo ze čtenářů už jel do Chorvatska autobusem, ví že je to dlouhá a náročná cesta, která jen tak nekončí. Oproti tomu, co nás čekalo, je cesta k chorvatským břehům naprostá pohádka. Při nastupování do autobusu jsem věděl, že nás čeká 798 km a asi 15 hodin v autobuse. To bylo něco, na co jsem se připravoval. Každopádně celé to začínalo být zajímavé již při vyzvednutí jízdenek. Online jsem si totiž zakoupil něco jako poukaz na jízdenky. U okénka prodejce jízdenek jsme dostali nějaké papírky, o kterých jsem si myslel, že jsou to jízdenky. Z mého omylu mě však vyvedl kamarád, když vyslovil svou domněnku o tom, že toto ještě jízdenky nejsou. Měl pravdu. Byly to další papírky, se kterými jsme museli k jiném u okénku. A následně zpět k přepravci, a pak k úřednici, která nám na jízdenky napsala SPZ autobusu a jízdenky natrhla. Celý tento proces se může zdát komplikovaný a věřte mi, byl komplikovaný. Tím to však teprve začalo.
Při čekání na autobus jsem nechal kámoše sedět u batohu a běžel si ulovit nějaké jídlo. Zapadl jsem do takového malého fast foodu a k objednanému jídlu od místních slečen jsem dostal i pití a dva pomeranče. Těžko říct, co to mělo znamenat. Ovšem když jsem jim šel dát papírové spropitné, přivedl jsem holky do ještě větších rozpaků. Trochu se divím, že jsem vlastně zpět do ČR přiletěl sám. Ale budu si myslet, že by mi jí stejně její otec nenechal, protože jsem prostě Evropan.
Zpět k cestě autobusem. Už samotný nástup byl překvapením. Autobus nebyl žádný nový krasavec. Nicméně největší komplikací byl chybějící záchod. Tento fakt mě i mého parťáka přiměl k odepření si dalšího piva. Mé rozčarování trvalo do chvíle, než autobus vyjel z města ven. V ten moment bych záchod v autobuse rozhodně nechtěl testovat. Pérování se podle mě z autobusu ztratilo někde v posledních deseti letech. Cesta se stále zhoršovala. A ke všemu se přidal i silný déšť. Věřím, že Bůh chtěl, abych tu cestu přežil a napsal o tom. Jsem si jistý, že jinak by se autobus v některém ze sedmi hororových momentů, musel na cestě převrátit. Autobus se vždy velmi výrazně rozhoupal ze strany na stranu. Nejdříve jsem se připravoval, jak budu vylézat z převráceného autobusu a vytahovat lidi. Kontroloval jsem,kde, kdo sedí a konečně využil instrukcí z letadla. Sklonil jsem hlavu k sedačce před sebou a zapřel se o ní. Když se to stalo podruhé, už jsem věděl, že řidič není žádný amatér. Na počtvrté jsem byl už úplně v klidu a nechal vše na vyšší moci. Jenže tento horor nekončil jen těmito děsivými scénami. Celá cesta se nám trochu protáhla. Ve finále na krásných 18 hodin. Byl to důsledek toho, že se někdo v Malajsii rozhodl stavět dálnici. Ne kousek ani kus, ale rovnou snad celých 500 km dálnice vkuse. Všude to bylo rozkopané. Polní cesta by oproti tomu byla naprostá pohádka.
Do Miri jsem dorazil kompletně zničený a utahaný. Myslel jsem, že to nejhorší z této dovolené mám již za sebou. A co dělat v Miri? Doporučuji vyrazit na Canada Hill, je z něj krásný výhled na město a nachází se zde památník prvnímu ropnému vrtu v Malajsii "Grand Old Lady". Na kopec se dá dostat pohodlně autem, ne však z důvodu, že bych se bál jít pěšky, ale kolem oběda túra není ideální a plus se nám tam přimotalo ono zpoždění z autobusu. Po celém městě jsem s parťákem jezdil pouze Grabem a na konec jsme se stihli i podívat na dvě krásné pláže a konečně se vykoupat v moři.
Výhled na Miri z Canada Hill
Grand Old Lady
Coco Cabana
Polévka Baksa
Přesunu se však k důvodu, proč naše zastávka byla naplánovaná právě v Miri. Nedaleko tohoto města se nachází dva národní parky, respektive tři, ale ten třetí nebyl na seznamu. Myslel jsem si, že si půjčíme skútry, jenže na tomto místě to prostě evidentně nešlo. Za to se nám podařilo sehnat auto, i když tedy ne za moc rozumnou cenu. Byl jsem za něj ve finále rád. Cesta nás nasměrovala zpět na budoucí dálnici, což byla ona blátivá cesta. Samozřejmě do toho i pršelo. O vtipné chvilky se postaralo především umístění volantu a blinkru na opačné straně. Stěrač tedy stíral při odbočování a blinkr v dešti blikal.
Lambir Hills National Park je nádherný park, kde člověk konečně získal pocit pohybu po opravdové krásné džungli a ještě navštíví mnoho vodopádů. Za ty propocené momenty to stálo. Doporučuji si sebou vzít hodně, ale opravdu hodně vody. Pokud si někdo myslí, že dva litry jsou dost, není to pravda a lepší je si vzít klidně o litr na víc. Druhým parkem na naší cestě byl Niah National Park. V něm se nachází "Velká jeskyně", kde se údajně zatím našli nejstarší ostatky lidí na celém světě. Po procházce jeskyním labyrintem lze narazit ještě na jednu menší, kde člověk může spatřit staré jeskyní kresby. Sice jsou za plotem, ale po pozorném hledání jsem je uviděl na stěnách jeskyně, což byl pro mě velmi zajímavý pocit. Především proto, že jsem si uvědomil, jak špatně umím kreslit. Možná, že bych nedokázal takto krásné obrázky do kamene nikdy vytesat. Po pár minutách srandiček nás sranda přešla. Došlo nám, že musíme zpět do labyrintu v černočerné tmě. Bez baterek v telefonu by se asi ani jeden z nás nevrátil.
Vodopád v Lambir Hills
Velká jeskyně v Niah
Téměř čisté auto
Pití s ledem nebyl dobrý nápad
Brunej. Pokud toto slovo vidíte poprvé, nedivím se. Já sám jsem o tomto malém státě na Borneu četl pořádně až po zakoupení letenek. Než se dostanu k tomu, jak jsem unikl pěti letům vězení, pojďme se podívat na několik zajímavostí o tomto státě. Jednou pro Čecha velmi podstatnou informací je, že se nedá nikde koupit alkohol. A za druhé nedá se tam opravdu nikde sehnat ani kapka piva. Třetí neméně důležitou zprávou je, že je údajně možné přivézt si nějaký alkohol přes hranice. Podle všeho by to měl být litr alkoholu. Pivo tedy nebrat a rovnou je lepší zamířit k regálům s tvrdým alkoholem. Doporučuji cokoliv koupit hned při první příležitosti, později už to tak lehké být nemusí. Naše běhání po supermarketu a hledání něčeho co bude mít přes 20 % obsahu alkoholu bylo prakticky beznadějné a skončilo to tím, že jsem v batohu měl jen to, co jsem koupil ještě v Kuchingu. Doplním, že informace o dovozu alkoholu není ověřena a ani jsem neměl odvahu se zeptat na hranicích, taky proč na sebe upozorňovat, když jsem měl v batohu další věc co patří pravděpodobně na seznam ilegálních věcí, které je možné dovážet do tohoto malého krásného sultanátu.
Vynechám politické názory a rovnou přejdu k tomu co je dobré navštívit. Určitě můžu z vlastní zkušenosti doporučit muzeum dárků Royal Regalia Museum (pozor, je tam fakt brutální zima), mešitu Omar Ali Saifuddien Mosque a za mě ještě hezčí mešitu Jame' Asr Hassanil Bolkiah Mosque. Dále si je možné koupit projížďku v loďce na řece anebo se projít v parku Tasek Lama Recreational. A za sebe mohu velmi doporučit večerní trh Gadong Night Market, nedokázal jsem utratit ani 100 Kč za jídlo a pití. Přitom jsem si koupil tři chody, vše totiž doslova lákalo k ochutnání. Především to, co jsem nazval krevetí langoš.
Možná vám stále vrtá hlavou ten únik před vězením a co jsem vlastně propašoval do Bruneje. Možná by někoho mohlo napadnout, že kromě alkoholu jsem měl ještě něco povzbuzujícího. Naopak, já s sebou měl naprosto normální věc, kterou vozím všude s sebou. Je to ta hračka, díky které sem mohu přidávat nádherné fotky. Dron by se totiž neměl vůbec do Bruneje vozit. Opět jsem se neptal a těžko říct, zda ho můžou na letišti vyhodit. Autobusem jej převézt šlo, ale nejsem si jist, zda legálně nebo nelegálně. Každopádně co jsem věděl a nedodržel. Létání s dronem v tomto státě může vyjít pěkně draho. Pokuta se může vyšplhat k 50.000 Kč a stále k tomu lze dostat až pět let vězení. I přesto jsem si létání s dronem zkusil. Když jsem začal po krátkém letu v parku klesat dolu, uslyšel jsem v dálce policejní sirény. V ten moment jsem si říkal, že to možná bude ještě velká sranda. Okamžitě jsem šel na přistání, hodil drona do batohu a začal si to mířit svižně do lesa, kde by mě policie musela nahánět leda pěšky. Vzhledem k tomu, že píšu tento příběh, je jasné, jak to celé dopadlo. Každopádně druhý let jsem již v tomto státě raději nezkoušel.
Hlavní město Bruneje
Dva rabíni
Propašovaný alkohol
Krevetí langoše
Tollas na lodi
Omar Ali Saifuddien Mosque
Vzhledem k tomu, že autobus nás již potrápil dost, další cesta směřovala na loď. První měla odjíždět v 9 hodin a autobusy v Bruneji začínají jezdit v 6. Zdálo se to jako dost času, jenže... Čekáme 20 minut, nic se neděje. Po 40 minutách už koukáme po každém čísle, a i když nám stačilo chytit jednu ze tří linek, tak stále nic. Pak se dozvídáme, že náš má jet prý v 7. Poté nám došlo, že časem se tady opravdu nic neřídí. Náš autobus odjel krásně na čas v 6:53. Těch pár minut se ztratilo někde v kolonách, ale přestup se následně podařil a další autobus nás odvezl před lodní terminál. Cesta i s přestupem stála jeden jejich dolar. Myslím, že bylo 8:50, říkal jsem, že loď nestíháme, ale přece jsem jen tlačil, že zkusíme popoběhnout. Povedlo se! Lístky jsem dostal bez složité komunikace, otevření batohu před policií bylo asi nejvíc chaotické v mém životě, kor když zrovna tady jim nechcete ukazovat, že máte drona. Ve finále jsem jen řekl, že nic nebezpečného nemám a nevezu žádné potraviny. To evidentně stačilo a odjezd lodi se nakonec stihl i s tříminutovou rezervou.
Po hodině loď zakotvila na malajsijském ostrově Labuan. Proběhlo měření teploty, dostal jsem další razítko do pasu a šel před lodní terminál najít něco k pití. Povedlo se to hned za rohem, parťák objevil krásný krámek s jídlem a pivem. Na tomto ostrově je dokonce bezcelní zóna, takže naše více jak tříhodinové čekání bylo kráceno krásně chlazeným pivem. Teda několika pivy. Ještě koupit lístky, láhev filipínské whiskey za 70 Kč a hurá na další loď. S tím hurá bych to tedy již po té zkušenosti moc nepřeháněl, ony skoro 4 hodiny na otevřeném moři udělají své. Já si tedy upíjel plechovku piva a neměl jsem s tím problém, až do chvíle, než jsem potřeboval na záchod. Evidentně se totiž někomu na lodi udělalo nevolno. Já jsem cestu však hrdinsky zvládl. Ani výstup z lodi v Kotě Kinabalu mně nedělal velké problémy. Sice jsem se mírně pohupoval prvních pár minut i na pevnině, ale jsem si jist, že to bylo tou lodí. S pivem to jistě vůbec nesouviselo.
Rychlo loď z Labuanu
Bezcelní obchod na Labuanu
Zvláštní smažená ryba k večeři
Hned ráno nám konečně začala dovolená. Stačilo si půjčit auto, potvrdit si že staré bankovky dolarů jsou vhodné leda k utření zadečku a vyrazit směr Kudat. Po cestě byl plán vzít to kolem hory Mount Kinabalu, která i z té dálky byla nádherná. Výstup jsem zamítl po tom, co jsem zjistil, že permit na osobu stojí více, než mě stála zpáteční letenka na Borneo. Před Kudatem jsem nás donutil zastavit ve výrobně gongů. V Kudatu se nám následně podařilo vytáhnout něco z bankomatu, dát si boží jídlo, dojít si zadronovat a odpadnout po pár pivech a nějaké té půldeci filipínské whisky.
Druhý den ráno jsme měli namířeno k nejsevernější části celého ostrova. Hned vedle se nachází nádherná několikakilometrová pláž, kde nikdo nebyl. Teda to trochu lžu, bylo tam poměrně dost lidí. Co jsem koukal, napočítal jsem asi 8 lidí, s námi 10 a to mě dost štvalo. Možná ještě v dálce byl někdo, ale zase tak dokonalý zrak nemám. Každopádně to byl přesně ten relax, kdy není potřeba nic dělat. Jen jsem ráno zjistil, že došla filipínská whisky a zmizelo hodně piv. Druhý den se pokračovalo s párty a třetí den již zase zpět do reality, což znamenalo i konec dovolené.
Výhled na Mount Kinabalu
Kudat
Dary moře
Dovolená u moře
Naše pláž
Tip of Borneo
Zpět do Koty Kinabalu jsem ještě naplánoval pár vtipných zastávek, ale vše se obešlo bez komplikací. Tedy až na předání auta, kdy jsem musel platit 150 Kč pokutu. Prý to bylo za to, že jsem opustil nějakou oblast. Hodil jsem to hned za hlavu a řekl, to je ok. Chudák týpek se mi pak ještě několikrát omluvil, že mě o tom neinformoval. Večer ještě popít ve městě a další den ráno hurá na letiště!
Ještě se tedy nejednalo o cestu domu, ale naopak opačným směrem do Sandakanu. V tomto krátkém ani ne hodinovém letu jsem měl i oběd v letadle za 55 Kč. Cena je to super, jenže čas na jídlo byl velmi omezen. Gréta by mě jistě za toto hnala před soud, naštěstí má kvůli koronaviru určitě jiné starosti, ne že jí to tedy na mě někdo řeknete! Zpět ale k Sandakanu. Toto byl úplně jiný kout Bornea. Při procházce velmi zajímavou čtvrtí se kolem nás seběhlo asi deset dětí a snažilo se s námi komunikovat. Dalším vtipným zážitkem bylo objednávání jídla a piva. Když jsem si poručil dvě piva, dostaly jsme tři a k jídlu ve dvou rovnou snad celé kuře. Když říkáme, že chceme rýži, pán netuší, ale po minutě domlouvání poslal někoho někam pryč a rýže se nám objevila na stole. Večer na párty to bylo ještě zvláštnější, každý kromě nás měl potřebu zpívat karaoke.Poprvé jsem viděl techno karaoke bar, chyběl už jen death metal karaoke bar. V takovém baru bych možná i já dokázal zazpívat. Možná by to bylo lepší, než náš pokus od skupiny Rammstein. Já jsem se nechal zlákat ještě na další písničku, ale možná tuším, proč mi jí DJ v polovině vypnul. Aspoň už nám potom nikdo to karaoke nenutil. No dobře, ještě jsem s nějakou místní slečnou zkoušel duet, ale to bych raději nekomentoval.
A proč je dobré kouknout do Sandakanu? V případě velkého rozpočtu lze vyrazit na želví ostrov. Vzhledem k tomu, že je ten výlet o malinko levnější, než byla cena zpátečních letenek, koukl jsem se na želvy jenom na obrázku. Za celkem rozumné peníze se však lze podívat do Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre a Bornean Sun BearConservation Centre! Byla to nádherná podívaná na opičky a medvědy. Plus se dá podívat i do deštného pralesa Rainforest Discovery Centre na několika kilometrovou procházku. V samotném centru Sandakanu se nechá udělat poznávací cesta kolem města, kterou lze zakončit západem slunce ve vesnici postavené na vodě naproti ostrovu Pulau Berhala.
Hlavní část Sandakanu
Místo u naší oblíbené restaurace
Vesnice s výhledem na Pulau Berhala
Medvěd
Orangutan
Hromada kuřete
Teď již se dostávám k samotnému závěru naší cesty. Stačilo nám přeletět zpět do Koty Kinabalu, zažít ještě jeden nezapomenutelný večer a následující dopoledne odletět s rouškou do Singapuru.Přežít šest hodin v salóncích na letištích s neomezenou konzumací alkoholu a následně patnáctihodinovým letem se vrátit do Berlína. Střízlivění do roušky s respirátorem je fakt zážitek. V Berlíně byl výstup naprosto bez jakéhokoli zájmu o teplotu, což pro mě bylo překvapení a poté již jen zvládnout 4 hodiny v autobuse směrem do Prahy.
Počítal jsem i kolik kilometrů jsme nacestovali a jakými prostředky. Výsledek je poměrně zajímavý, počítáno od odjezdu autobusu z Prahy až k návratu autobusu do Prahy.
Letadlo = 22.509 km
Autobus = 1.492 km
Auto = 657 km
Loď = 156 km
Vlak = 0 km (ano mají v Malajsii na Borneu i vlak, ale nám se nepodařilo koupit jízdenku, jízdní řád nějak neseděl)
Jak se ti cestopis líbil?
Ondřej Tollinger procestoval 55 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil18 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ještě by mě zajímalo, po jakém jezeře jste pluli na loďce v Kuchingu. Viděl jsem, že je tam jedno malé v Reservoir Parku. Nebo jsi myslel přímo po Sarawak River?
Na Labuan jste připluli jedním ferry a pokračovali hned následujícím, což jsem taky tak původně zamýšlel. Ale nakonec jsem tam mezi oběma ferry byl alespoň půl dne, kdy bylo možné navštívit dvě muzea, místní pláž i těch piv dát trochu více (zejména chutný Paulaner Weißbier za bezkonkurenční cenu) 😁 .
Jakube, byla to Sarawak River. :) Původně jsem to vůbec neplánoval a chtěl do jednoho z parků kolem, ale tělo stávkovalo a ještě jsem bral léky, kvůli kterým jsem nemohl být tak moc aktivní.
Labuan by byl super i na noc a pokračovat další den. Já moc na muzea nejsem a radši klidně jen tak chodím někde venku. Jen tam mi nepřišlo, že je něco extra zajímavého a času bylo na celý trip málo. S cenami souhlasím, tam byl alkohol za pár korun a pro blázna jako jsem já... :D No hned se muselo něco koupit a ještě jsem si to potom přelil do 50 ml obalu a něco dovezl i rodině na ochutnávky.
To jsou takovy prulety .Jenom v Kuchingu a samotnym okoli jsem stravil 3 tydny.Výlety do mokřin,méně známý trasy u Santubong,další parky do 100 km,jo to nejmin zajimavy muzeum - koček,to jsem vynechal ale muzeum textilu,muzeum islamu,cinsko - malajskych vztahu,muzeum tykajici se odboje za WW2 a další ,ty stály za to,výlety do vnitrozemí,zajímavý věci jsou i za parlamentem.Ta snaha projet borneo za par dni konci tak ze clovek nevidi nic.
Pak je ovšem zajímavé, že jsi ani nezmínil Fort Margherita a další památky s odkazem na slavného bílého rádžu Jamese Brookea. To je snad to první, na co každý v Kuchingu narazí. Asi byly 3 tejdny málo, viď? Jak povidám, příště to chce víc času ...
Ono plánů bylo více, ale nějak se to rozbilo. Jinak Muzea nejsou moje gusto. :) To já beru jen ty co jsou opravdu crazy. Co se týká parků kolem... Určitě by šlo tři týdny zůstat jen v této oblasti. Ono každé místo na planetě, kde jsem byl by si zasloužilo více času. No a o čas jde až na prvním místě. Určitě děkuji za komentář, třeba někomu pomůže a já pokud budu v budoucnu opět na tomto místě určitě nějaké rady využiji.
Díky za info o téměř celodenní "hrůzostrašné" jízdě autobusem z Kuchingu přes Sibu a Bintulu do Miri. Také jsem to tak ovšem naopak měl původně v plánu (i s ferry Sibu - Kuching), ale vzdal to a raději koupil let s Malaysia Airlines za 32€ z Miri do Kuchingu (krásné výhledy na velmi zakroucené veletoky). Zato jsem si ovšem neodepřel první návštěvu Indonésie, a sice Západní Kalimantan. Z Kuchingu autobusem asi 8 hodin přes den horami a vesnickými osedlostmi až do Pontianaku. Docela dobrodružné místo bez turistů. Za pár dnů rychleji letecky s AirAsia zpět do Kuchingu.
Takže Libore_S, také jsem nebyl po celém Borneu, ale aspoň Kalimantan Barat jsem tam přidal. Snad v budoucnu i více.
Zajimavé, že někomu stačí cestovat po hlavních městech, a hned si muže odškrknout Kalimantan.
Já bych se Jakuba trochu zastal, protože píše jen o provincii Západní Kalimantan a projel z ní během cca 6 h. celkem kus. Málokdo procestuje ze Západního Kalimantanu víc, protože tam toho zas tak moc zajímavého není a nedá se tam ani snadno cestovat (chce to např. zaplatit si pro sebe loď na řeku).
Jakube, bylo to šílené. Ale kupodivu, přesně proto jsem si vybral cestu autobusem. U mě je cestování o cestě a ve finále je jedno kde jsem. A respekt za Kilimantan. O tom jsem ani nepřemýšlel.
Každopádně staví tam fakt mega kus dálnice a za cca rok dva tři už ta cesta bude celkem nudná a relativně na pár hodin. Já to vychytal v nejhorší možnou dobu, což mě těší.
Chlubit se lítáním s dronem v zemi, kde je to přísně zakázano, muže jen blbec. Přesně kvůli takovym idiotům vznikají nový a nový omezení pro normální piloty dronů.
Bylo by příliš složité vymyslet si nějaký originální nick? Originální ve smyslu "jiný, než už na CL existující".
Děkuji za názor. Myslím, že kvůli mé osobě nevznikne žádné omezení ani nové pravidlo. Dron používám bezpečně a mimo lidi. Pokud budete někde létat, prosím respektujte lidi kolem.
škoda, těšil jsem se na opravdový cestopis z celého Bornea (podle titulku), ale je to jen Sarawak a Sabah :(
Prosím adminy o smazání toho nesmyslného příspěvku výše, kde někdo zneužil můj nick.
Naneštěstí místní systém povoluje stejný nick pro víc účtů. Bylo by dobré to znemožnit.
Souhlasím, ale na komentáře pod cestopisy ani není třeba být přihlášený, což byl tento případ (za nickem není další info).
To jsem nepostřehl. V tom případě nepovolit komentáře nepřihlášeným. Je to běžné na spoustě fór, tak proč ne i na CL.
Ahoj, můžu se zeptat ohledně vstupu do Bruneje? Chtějí nějaký doklad o odjezdu lodí? Myslím jako lístky, rezervace místa na Labuan atd? Nebo nic, jen pas?
díky Pavel