Brazílie - pět států, pět týdnů, tisíc zážitků
Cestopis z roku 2026 napsal melounek
Někdy před třiceti lety nám během autobusového zájezdu do Řecka promítali film Jaguár s Jeanem Renem v hlavní roli. Právě tehdy ve mně poprvé vzplanula touha spatřit tyto nádherné šelmy na vlastní oči. Film vyprávěl příběh indiána, kterému zlý indián v podání Dannyho Treja ukradl duši. V té době mě vůbec nenapadlo, že se za nimi jednou vydám na druhý konec světa.
Nebyl to ovšem jediný film, který ve mně probudil touhu poznat největší zemi Jižní Ameriky. Společně s Anakondou mi zasel představu Brazílie plné divoké přírody a nebezpečných zvířat. Právě jaguáři se nakonec stali hlavním lákadlem celé výpravy. Natolik silným, že jejich spatření spotřebuji více než polovinu rozpočtu na cestu.
Utkvěla ve mně představa, že to bude jako ve filmech, plavit se na dřevěné loďce, prosekávat mačetou hustou džunglí a sbírat léčivé bylinky :-)
Čas ovšem pokročil a počáteční euforie začala pomalu vyprchávat. S přibývajícími informacemi o tom, kde jaguáry hledat, jak se k nim dostat a co všechno taková výprava obnáší, bylo nutné dát původním představám sbohem.
Plánování
Pokud chceme spatřit největší kočkovité šelmy západní polokoule ve volné přírodě, musíme se vypravit do Amazonie nebo mokřadní oblasti Pantanal ve státě Mato Grosso (MT), případně Mato Grosso de Sul (MS). Jelikož termín zájezdu vycházel na září-říjen (34 dní), přicházel v úvahu pouze Pantanal. Do Amazonie se jezdí stopovat Jaguáry v květnu nebo červnu, tak pravili zástupci agentur z okolí Manaus ve státě Amazonas. Mé rešerše se zaměřily pouze na nabídky expedičních společností v Mato Grosso. Jejich ceny mě mírně zaskočily.
Na výběr byly desítky balíčků, od nejkratších 3denní až po 15-16denní. Základní varianty startovaly na cca 1800 USD, nechtějte si představit, kolik stojí ty nejdelší.
Po pečlivém průzkumu padla volba na Pantanal Safaris (http://www.pantanalsafaristour.com), nabízeli 6denní jaguáří tour za 2900 USD + k tomu 650 USD příplatek za samostatnou cimru. První splátku, 40% z celkové ceny bylo nutné zaplatit do konce března, zbytek pak v srpnu. Posléze bylo zapotřebí se věnovati logistické části, sháněním letenek. Do oka mi padla nabídka od Turkish Airlines za nějakých 14 000 Kč na mé neoblíbené trati Vídeň - Istanbul - Sao Paulo. Turky nemám rád, furt mění itinerář, přestup v Istanbulu je za trest, tam abyste potřebovali plány jak na útěk z Fox River, a o Sao Paulu nemá smysl ani hovořit. Kdyby tamní letiště zrušili, svět by o nic zásadního nepřišel :-)
Zbývalo dořešit vnitrostátní přepravu ze Sao Paula do Cuiabá (MT), vstupní brány do Pantanalu. Po Brazílii lítají 3 známí dopravci, LATAM, GOL a Azul. Vybírám si nabídku od Azul za lidových 2301 Kč. Nabízely nejnižší ceny a odlety v rozumných hodinách, což bylo u tak průserového letiště pro mě klíčové.
Jak postupně ubíhal čas, Turci přišli se 2 změnami v itineráři najednou. Jak typické. Naštěstí se ukázaly jako posledními. Nejdříve posunuli odlet z Vídně na pozdější dobu, naštěstí tam zůstala stále velká rezerva na přestup. Následovalo zrušení zpátečního letu ze Sao Paulo. Patrně se rozhodli v ten den nelítat, ale umožnili mi zdarma vybrat jiný termín.
Dobře, tohle bychom měli a bylo načase postoupit s plánováním na další týdny.
Plánovat Brazílii na měsíc není sranda, všichni si umíme představit jeho enormní velikost, je jako kontinent. O 1000 000 km2 větší než Austrálie. I když je k dispozici letadlo, stejně máte zabitý celý den. Bylo přirozené, že k státu MT bude dobré si přibrat státy z jeho okolí, výběr padnul na Minas Gerais (MG) a Bahia (BA), postupně navštívím 3., 4. a 5. největší stát podle rozlohy. Dohromady asi jako Mexiko nebo 26x ČR.
Ve státě MG dávám šanci pohoří Serra do Cipó a v BA zase náhorní plošině Chapada Diamantina, známé svými stolovými horami, jeskyněmi a vodopády.
Doteď mám naplánováno asi 3 týdny a to mi do odjezdu stačí, zbytek doplánuji na místě, jak se bude situace vyvíjet. Z předstihem kupuji ještě let Cuiabá - Belo Horizonte a Belo Horizonte - Salvador, půjčení auta v Belo Horizonte na ježdění po Serra do Cipó a nějaké ty ubytka, ceny uvedu na konci.
Samozřejmě od poloviny léta jsem se snažil aspoň hodinu denně drtit brazilskou portugalštinu, má poslední zkušenost z Brazílie na podzim 2024 mě utvrdila, že bez znalosti jejich jazyka tam budu za troubu.
Itinerář
Dne 25.9. nastal den odjezdu. Let z Vídně do Istanbulu nemá smysl komentovat, vše proběhlo hladce. Na přestup v Istanbulu byly asi 3 hodiny, je pravda, že před odletem byly trošku obavy, ale nakonec tam byla těžká nuda. Podstatná část letu do Sao Paula probíhala v noci, čili výhledy na Saharu nebo západní Afriku zhatila tma.
Letiště Guarulhos nás přivítalo 18 °C a nízkou oblačností, to by ničemu neškodilo, ale proč my musíme vystupovat na placku a nejdeme mostem jak normálni lidi? Budu se zase opakovat, já bych to letiště zrušil !!! Autobusy se dopravíme k terminálu, pasovka proběhla docela rychle, jelikož bylo 3:30 ráno.
Unaveným dojmem si vykračuji po terminále a prvně si jdu koupit SIMku. Na chodbě mezi 3. a 2. terminálem je malý stánek, kde prodávají SIMky i bez CPF čísla. Na výběr byl jenom operátor TIM. Měsíční plán s 16 GB dat mě stál 100 R. Horší už byla aktivace, ve 4:00 asi všichni Brazilci ještě spí, borka ze stánku se nemohla dovolat na ústřednu, aby mohla tu SIMku aktivovat. Na desátý pokus se vše podařilo a já se vydal hledat odkud mi letí Azul do Cuiaby.
Všude vidím jenom LATAM a GOL, ale po Azulu ani památky. Bylo načase otestovat portugalštinu a zeptat se muže v uniformě Polícia Militar "Ondži fika o Terminau Azul". Musím říct, že mluvení je jednodušší než poslech, protože oni vůbec nemají pauzy mezi slovy. Jediné čemu rozumím je Onibus, a že stojí někde před terminálem, zbytek musím odpozorovat od lidí, kde míří a kde se zastavují.
Času bylo habakuk, letadlo letělo někdy po 8:00. Na zastávku jsem trefil a poslušně s ostatními čekal na bezplatný transfer. Jezdí tu ještě letištní vláček, ale to mě trklo až v autobuse.
Autobus nás vysadil před odletovou halou terminálu 1. Budova je to vskutku ohavná, připomíná chlívek pro dobytek a střecha z eternitu. Už nikdy nechci do Sao Paula.
Konečně přistavili letadlo a my se mohli těšit na pěkné počasí. O 2 hodiny přistáváme v 37 °C výhni v Cuiabá. Terminál v Cuiabě je malý, připomíná spíš nádražní halu, do 2 minut se vystavuji nebezpečnému slunci. Není tu žádný stín, v kterém by mohl člověk po cestě na hotel kráčet. Naštěstí Hits Pantanal Hotel je jen 5 minut chůze od letiště, ale kůže se mi začala škvařit po pár sekundách. Check-in je od 13:00, dost času, aby ze mě byla topinka. Personál mluvil pouze portugalsky, takže lámavě se ptám recepčního, jestli bych nemohl přečkat v lobby. Po tom, co mi byl umožněn vstup do pokoje, se okamžitě přemisťuji do pohostinství naproti přes cestu. Oblíbené jsou tu tzv. Lanchonete (rychlé občerstvení), samoobslužné restaurace (na váhu) nebo dražší Churascarie.
Každý chod zakončuji pohárem açaí. Po téhle brazilské pochoutky se mi stýskalo už den po návratu do vlasti.
NP Pantanal - tam, kde vládne jaguár
Po hotelové snídani mě v 8:45 vyzvedl řidič Rendonao. Dorazil ve staré Toyotě Hilux 4x4.Vzadu už měl naložené 2 Číňanky. Venku panuje spalující žár, je až 41 °C. Vymotat se z Cuiaby zabralo asi 30 minut a to vyjíždíme z kraje půlmilionového města. Nabrali jsme směr Poconé, což je poslední město před Pantanalem, kde můžete nakoupit zásoby nebo natankovat. Z pohledu spolujezdce musím konstatovat, že největší sebevrazi jsou motorkáři a že skončí jako fašírka, když je přejede auto je vůbec nezajímá. Úsek Cuiabá - Poconé je posetý několika doly na těžbu zlata a dodnes jich je několik v provozu. V Poconé absolvujeme krátkou pauzičku na nákup a toaletu, a pokračujeme po prašné cestě do Porto Jofre. Po pár km nás vítá uvítací tabule, kde zastavujeme.
Na trase dlouhé cca 150 km (Poconé - Porto Jofre) je cca 120 dřevěných mostů, z nichž už stihli asi polovinu vyměnit za železobetonové. U každého mostku je udělaná taková objížďka, v období sucha se jezdí po objížďce, v období deště po mostku, poněvadž jsou ty objížďky zatopené. Řidič nám celou cestu vykládal co vidíme za zvířata, čím se živí, jak velké snášejí vejce atd. Pokud zahlédl něco zajímavého, s laskavostí nám zastavil. Kromě savců a plazů je tento park domovem asi 500 - 600 druhů ptáků. Delší pauzu na oběd absolvujeme v hotelu Pantanal Mato Grosso na půli cesty. Po asi 5,5 hodinách vystupujeme v Porto Jofre. V místě, odkud se dělají výpravy za divokou zvěří v severním Pantanalu. Nemá stálé obyvatelstvo, lidé tu přijíždějí jen na sezonu.
V malinkém říčním přístavu na řece Sao Lorenco nastupujeme na motorový člun. Cesta na naše ubytování, hausbót Barao do Pantanal trvala asi 25 min. Každý jsme nafasovali po jedné kajutě, bylo tam vše nejnutnější, postel, skříň a koupelna se sprchovým koutem. Máme 30 minut abychom se dali dohromady, v 16:30 byl sraz u člunu, jeli jsme se seznamovat s vodami. Kolem Porto Jofre operuje několik společností, některé maji ve flotile 2 čluny (náš případ), některé až 15. Každý člun je vybaven vysílačkou, aby se mohli řidiči domlouvat mezi sebou, kde je co k vidění. To se mi na tom moc líbilo, že mezi nimi nepanuje žádná rivalita. Za hodinu jízdy jsme narazili na jednu Anakondu žlutou, 2 jaguáry a 2 ptáky Jabiru, jeden z hlavních symbolů Pantanalu. V 17:30 se začíná už stmívat, vracíme se na hausbót.
Tam jsme se přivítali s dalšími turisty (skupinka 5 lidí), kteří absolvovali projížďku na druhém člunu, ale ti už tam nějaký den byli. Pak mi došlo, že každý den tam někdo odchází, a přichází zas nová parta. U večeře jsme se více seznámili, pověděli kdo je tady na jak dlouho, odkud přijel apod. Většina klientely byla z anglicky a německy hovořících zemí, a Brazilci sem v podstatě nejezdí, protože je to pro ně drahé a dávají přednost letoviskům u Atlantského oceánu. Dokonce se mezi nimi objevili nadšenci, kteří 16 dní v kuse cestují od lodže k lodži, a utratili za to desítky tisíc USD !!!
Průvodce nás pak obeznámil, že ranní hony se pořádají od 6:00 do 11:30 a odpolední od 14:30 do 18:00, a takto to probíhalo každý den.
Následující ráno bylo nejplodnější co se počtu zaregistrovaných jaguárů týče. Napočítali jsme asi 7 exemplářů. Když jsme se tázali průvodce, zda je to 7 různých jedinců, řekli, že ano. Poznají je podle obličeje, protože s nimi v podstatě vyrůstali a nemůžou si je splést. V řece se to pochopitelně hemžilo kajmany a kapybarami, na něž si kočičky pochopitelně dělají zálusk. Všichni pevně věřili, že jednou takový útok zachytíme.
V odpoledním bloku nám přálo také hodně štěstí. Spatřili jsme rodinku čítající 3 jedince. 2 malí sourozenci odpočívali u vody a jejich matka pozorovala jejich počínání shora. Poté se všichni 3 dali do pohybu a kráčeli po břehu podél řeky. My jsme samozřejmě nezůstali pozadu, všech cca 20 loděk nastartovalo své Yamahy a bedlivě kopírovali jejich pohyb. Všichni se obávali, že když trochu zatůruje, tak se vylekají a utečou. Ale opak byl pravdou, zůstali naprosto klidní. Všech 20 člunů zůstalo stát natěsnaných a zaklesnutých na jednom místě a trojice se postupně přibližovala. Jeden ze sourozenců se přiblížil asi na 5 m od přídě našeho člunu, nikdo z nás se nemohl od nich vzdálit, protože koryto říčky bylo úzké na to, abychom dodrželi minimální 10 m odstup. Jaguár nás zvídavě pozoroval a my jeho pohledy opětovali. V okolí nebylo slyšet jediného dechu, jediný zvuk byl cvakot závěrek na zrcadlovkách. Takto je pozorujeme asi 20 minut dokud se všichni tři neztratili v husté vegetaci.
Nastal 3. den safari, teploty klesly z 43 °C na 26 °C a Číňankám skončilo jejich působení. Před výjezdem nastala menší průtrž mračen a bouřka. To nebrání výjezdu. Scénář zůstává stejný. Zpočátku se nám v lovu moc nedaří, v křoví vidíme jednu Anakondu smotanou do klubíčka, kajmany a ptáky Jabiru. Po kočkách se slehla zem. Za 2,5 hodiny jsme najezdili desítky km, okolní čluny dávali znamení palec dolů, nikdo nic neviděl. Někdy to tak bývá, jednou vidíte několik exemplářů aniž byste se nějak snažili, podruhé jezdíte jak střelení a nevidíte nic. Těsně před koncem ranního bloku přišlo hlášení do vysílačky, že si jeden dospělý jedinec dělá zálusk na kapybaru.
Fofrem jsme vyrazili na místo konání, sameček ještě odpočíval na břehu a sledoval menší kapybaří skupinku asi 100 m od něho. Pak skočil do vody a plaval k nim. Urazit takovou vzdálenost mu dalo docela zabrat, trvalo to pár minut, než se dostal na dostřel. Kapybary ovšem nejsou hloupá zvířata, jakmile byl od nich asi 30 m, dostal od nich jasné varování takovým syčením, že o něm vědí. O pár sekund už bylo po srandě, kapybary se dali rychlý úprk a jaguár si musel jít odpočinout na břeh. Zklamané zůstalo i obecenstvo, poslušně se všichni odebrali na oběd.
Na odpolední blok připravil průvodce plavbu po řece Rio Piquiri, která odděluje státy MT a MS. V této řece žijí především Vydry obrovské. Když jsme dorazili k soutoku řek Rio Piquiri a Rio Cuiabá byl vidět velký rozdíl v barvě vod. Zatímco ta větší, Rio Cuiabá, byla hnědá jak by do nich natekly všechny sračky z kanálu v Cuiabě, ta menší byla modrá jak jasná obloha. Průvodci mají na této řece vytipované 2 místa kde se vydry vyskytují. První skupinku potkáváme asi po 5 km od soutoku řek. Bylo srandovní pozorovat 6 vyder jak si spolu hrají a škádlí mezi sebou. Je to zase jiný druh zábavy, než koukat na jaguára. Mnohem větší pozornost si vysloužil opodál lenošně stojící tapír. Toho už jsme spatřili po cestě do Porto Jofre, ale částečně ponořeného. Zde se nám ukázal v celé své kráse. Na první pohled nás upoutali jeho velké srandovní uši jak paraboly od satelitu a jeho vysraný úsměv. Tapír má obrovskou výhodu oproti jiným zvířatům, díky svému obrovskému tělu si na něho netroufne ani dospělý samec jaguára.
Zbýval dostatek času do setmění, vydali jsme se na řeku Sao Lorenco. Najezdili jsme desítky km, ale všichni se schovávali. Na cestě zpět k základně, když už slunce zapadalo si jedna turistka z naše loďky všimla na břehu jednoho samce jaguára, který se občas vyskytuje ve společnosti svého bratrance. Měli jsme ho asi 15 minut jen pro sebe, než se k nám nasáčkovali další čluny. Dnešní den byl obzvlášť chudý, proto všichni byli rádi aspoň za tohle. My pokračovali na hausbót. Za asi 20 minut zaregistrujeme, že ten samec se přibližuje k našemu hausbótu. Všech 7 nás obsadilo horní a spodní palubu a pozorovalo co se bude dít dále. Přiblížil se asi na stejnou vzdálenost jako včera jeden z těch třech. Zdržel se dobrých 30 minut než se rozhodl zmizet v hustém porostu.
Čtvrtý den ráno se teploty vrátily na 30 °C a mírně mrholilo. Neujeli jsme ani 300 m a na horní hraně vyvýšeného břehu se zjevil bratranec toho co se nám včera potuloval u hausbótu. Ostatní lodě ještě nevyjely, opět byl náš po nějakých 15 minut. Průběh kopíroval včerejší den, po ranním objevu několik hodin se po zvěři opět slehla zem, kajmany a kapybary nepočítám. Po 11:00 jsme narazili opět na trojci z druhého dne. Tentokrát na úplně jiném místě a pro dnešek se nám rozhodli ukázat všichni 3 pořádně. Po chvíli se všichni uvelebili pod strom k odpočinku. To už se blížila i doba našeho odpoledního odpočinku, průvodce zavelel odjezd na oběd. Odpoledne bylo stejně chudé na úlovky jako den předcházející, připsali jsme si jen jednu čárku. Večer proběhla výměna hostů, odporoučeli se 3 lidi a nastoupil pár ze Švýcarska.
Předposlední den sliboval peklo na zemi, návrat teplot k 40 °C. Do vysílačky přišlo oznámení, že jaguár smyká v čelistech kajmana. Všichni se slétli na místo jak mouchy na mrtvolu, už podle intenzity zápachu bylo poznat, že se nejedná o čerstvý úlovek, ale o několikadenní mršinu. Nikomu nevadilo, že nebyl zaznamenám útok na kořist, všichni do jednoho byli spokojeni, že viděli bezvládné tělo kajmana v čelistech šelmy, jak si ho odvádí do křoví. Následovaly další záchyty sotva viditelné pouhým okem. Kolem 7:30 pozorujeme odpočívající samici na vyvýšeném břehu jak koncentrovaně hledí do vody a něco vyhlíží. Vždycky je dobré míti připraveno zařízení, protože z takových pozic přichází nejvíc překvapivých útoků. Během zlomku vteřiny byla v bojové pohotovosti a plachtila celá "rozpláclá" do vody. Z celé akce žádný úlovek nevzešel, podstatné pro všechny bylo zaznamenat jaguára v akci. O pár vteřin se celá mokrá lehce vydrápala po strmém břehu, otřepala se a znovu zalehla. Jako jediný ze člunu jsem tohle zaznamenal na video, ostatní měli svoje "Canóny" skloněné. Jak to jedna babka zjistila, že mám záběr, tak zrobila z toho tyjátr, senzaci, novinářsoku kachnu a kdeco, že se z toho mohli všichni posrat, i na dalších člunech. Nikdo se neposral, bylo to štěstí, které mohl mít kdokoliv jiný.
Nastala obědová pauza, babka se připlazila s prosíkem, zda bych ji nemohl to video sdílet. No dobre.
Odpolední směna byla pro některé poslední, pro mě také. Proto se ptal průvodce, jestli chceme vidět něco konkrétního. Protože se hosté obměňovali každý den, tak někteří neviděli vydry a tapíra. Jelo se nejdříve na vydry a tapíra. Pak všichni chtěli vidět tukany a jiné papoušky, jako Aru hyacintového a jiné Ary. Nějaké tukany byli k vidění, ovšem s Arama nám nemohli vyhovět. Aru hyacintového mají kolem haciend v Porto Jofre a když budeme chtít, tak při zpáteční cestě do Cuiaby se můžeme na ně jít podívat. Byly prosby i hledání ocelota nebo mravenečníka, bohužel v této části Pantanalu se noční a pozemní safari nedělají. Průvodci se snažili jezdit, seč jim benzín stačil. Dostali jsme se i do vod, kde se obvykle nestopuje, přesto vzešel jeden vzácný úlovek. Kočka Jaguarundi o které předtím nikdo z nás nevěděl, že něco takového existuje, plavala přes celou šířku koryta řeky. Ačkoliv jsme mohli vidět jen její malou hlavu na hladině, nemohl si nikdo představit, k čemu tohle zvíře přirovnat. Rešerše si můžete udělat ve svém volném čase jak Jaguarundi vypadá.
Nastal večer, průvodce mi dává instrukce ohledně zítřejšího odjezdu. Společně s dalšími 2 výletníky se už bohužel nebudeme účastnit ranního výjezdu, auto v Porto Jofre na nás bude čekat v 9:00.
Ráno se všichni odejití sbalili, užili poslední snídani a čekali na člun, který je odveze do "přístavu" v Porto Jofre. U břehu na nás čekal řidič, zabalil naše zavazadla do igelitového pytle a vydali se směr Cuiabá. V tom spěchu jsme se ho zapomněli zeptat, jestli nám nezastaví u té fazendy kde mají Ary. Cesta byla po po 2 denních deštích blátivá, i Toyota Hilux 4x4 měla problémy se s terénem vypořádat. V Poconé mi řidič zastavil v jednom obchodě se suvenýry. Mé útočiště v Cuiabě bude na další 2 noci opět Hits Pantanal hotel, protože letenka byla nejlevnější v sobotu a chtěl jsem aspoň 1 celý den věnovat samotnému městu, zda tu mají něco zajímavého.
Mé první kroky po check-inu v hotelu vedly do lavanderie, mé věci po 6 dnech zrovna nevoněly po fialkách. Následovala pozdní obědo-večeře, açaí, a šlo se spát.
Je pátek, mám celý den na to abych poznal město. Objednávám si Uber přes aplikaci a nechávám se odvést do centra k parku Mãe Bonifácia, jakožto největšímu lákadlu města. Ačkoliv má město něco málo přes půl mega, ujet 12 km nám zabralo 35 minut. Po cestě si dělám obrázek o městě. Není to moc hezké místo k pobytu, cesty lemují rozbité chodníky, do výšek se tyčí ošuntělé paneláky, nevím co tu den budu dělat. Přijíždíme k parku a já vlastně nevím jak zaplatit. V Uberu mám nastavenou hotovost, tak mu dávám 100 R bankovku (mám platit 33 R). Jenže tady zjišťuju, že oni vůbec nemají žádnou hotovost na vydání, všichni tady platí přes Pix. Já nevím co je Pix, tak mu nechávám 100 R, protože ho nechci zdržovat od dalších kšeftů. Chlápek poděkoval a já při procházce parkem studuji, jak mám platit Uber. Jak už mám vše správně nastaveno, všímám si okolí. Kromě toho, že mě neustále otravují komáři, po parku běhá spoustu vypasených Brazilců, jinak je pro mě tento park stejně atraktivní jako ten před pražským hl. n. Teď si říkám, jestli Cuiabá je vlastně turistické město, kromě MS ve fotbale 2016, kdy hostilo pár zápasů tady asi nemají turisté důvod jezdit, pokud nejedou do Pantanalu.
Dalším bodem zájmu je muzeum Museu do Morro Da Caixa D’Água Velha, kdysi to byla vodní nádrž, dneska je tam galerie a vystavěno pár součástek původní vodárenské infrastruktury. Necelý 1 km odtud je geografický střed jižní Ameriky, místo by potřebovalo více péče, všude kolem se potulovali bezdomovci. Trochu živěji je u Catedral Basílica do Senhor Bom Jesus, je zde náměstíčko, trh a plno stánků s ovocem a zeleninou. Mezi nimi se poflakují bungači s čórovaným zbožím (sluneční brýle, telefony, aj.). Položek v seznamu postupně ubývá, předposledním vytipovaným místem a to ještě není poledne je městské akvárium. Vstup je zdarma, celé místo mám projité za 15-20 minut. Posledním bodem je muzeum Museu de História Natural De Mato Grosso, vstup 12 R. Toto přírodovědné muzeum se zaměřuje na pravěkou přírodu MT, archeologii, paleontologii a původní obyvatele této oblasti. Jsou zde vystavené kosti, fosílie a masky.
Mně už na seznamu nezbyla žádná položka, a to je poledne. Jdu se najíst, koupit açaí a zpět na ubikaci, slunce opět pálí. Do večera to nějak dokopu, už aby byla sobota a já mohl z této díry vypadnout.
Konečně je sobota, odlet do Belo Horizonte (MG) je naplánován na 11:00.
Pár zajímavostí z Pantanalu:
Oblast, kterou jsme pročesávali čítá 75 - 80 jaguárů.
Člověk není pro jaguára atraktivní kořistí, takže by po vás neměl skočit, pokud si vedle něj stoupnete.
Poslední zaznamenaný útok a zároveň zabitý člověk jaguárem se odehrál v létě 2025 v jižním Pantanalu, kdy jistý farmář krmil zvěř a jaguár na něj skočil zezadu.
Maximální denní nájezd člunem byl 248 km.
Serra do Cipó (MG) - místo, o kterém ani Brazilci nevědí
Z Cuiaby se přes Brasílii ocitám v Belo Horizonte (BH) - Confins. Oproti Cuiabě zde panuje znatelně chladnější počasí, na ukazateli svítí 19 °C a prší. V příletové hale navštěvuji kiosek autopůjčovny Localiza, všechny administrativní úkony probíhají asi 5 minut chůze od terminálu. I přes tuto krátkou vzdálenost mě do půjčovny odveze bezplatný transfer. Tady byl menší problém při blokaci depozitu z kreditky. Naši kreditku to nechtělo vzít, vzalo to jenom debetku, ale obsluze řeknete, aby tam nechala svítit kreditku, pak to fungovat bude.
Přidělili mi černého Chevroleta Onixe, v Brazílii je Chevrolet oblíbené auto. Z letiště do městečka Serra do Cipó je to asi hodinu a půl, jízdu hodně ovlivnily všudypřítomné betonové retardery, kterých je po městě/obci rozesetých desítky. Zde asi ještě nedorazily úsekové radary.
Do pousady dorazím za tmy, přivítal mě bezzubý údržbář, kterému rozumím asi 5 slov. Házím věci do roha a utíkám do centra na čumendu. V hospodě dávali brazilskou ligu, tak jsem usedl k ostatním ke stolu a dal si lahváče Brahmy.
Ráno po snídani jedu k vodopádu Cachoeira Tabuleiro, necelé 2 hod. jízdy směr Conceição do Mato Dentro. Původně mě lákalo si udělat základnu v tomhle městě, ale když se mi naskytl pohled na individua jak posedávají kolem cesty, nudí se a divně civí, nebylo by vhodné tam zůstat. Vstupné k vodopádu stálo asi 20 R, stezka vedoucí k patě vodopádu byla uzavřená kvůli několikadenním trvajícím dešťům, dovoleno bylo jít jen na vyhlídku. Nebylo tu ani nohy, tak jsem se 2 hodiny díval na vodopád. V době mého odjezdu se už začalo vyjasňovat. V okolí je plno dalších vodopádů, zapotřebí je k tomu ovšem auto 4x4, nebo nechat auto odstavené na místě, kde byste se báli i točky nechat.
Odpoledne se jdu projít po městě, překvapuje mě, že klientelu tvoří jen turisté ze státu MG.
Následující den si jdu vypůjčit kolo k oficiální vstupní bráně NP Serra do Cipó. Odtud je možné podniknout pěší nebo cyklistické výlety k vodopádu Farofa a kaňonu Bandeirinhas. Vypůjčení celoodpruženého kola s helmou a zámkem stojí 80 R. Trasa vede převážně rovným terénem, občas je třeba seskočit z kola a přebrodit potok nebo spadlé stromy. Cesta ke kaňonu je dlouhá asi 12 km, po 10 km je nutné kolo odstavit a pokračovat pěšky až k samotnému kaňonu. Vydávám se zpět ke kolu a pokračuji k vodopádu Farofa. Cestou mě doprovázejí pestrobarevní motýli, aspoň něco hezkého mě potkalo na výletě. Začíná to být standartem, že na místě zase nikdo nebyl. Večer zjišťuji, že mám pousadu jen pro sebe.
Pousadovská snídaně byla jak pro vrabca, plátek sýra, šunky a 1 chleba. Dnes je hodně teplo, čeká mě dlouhá a náročná pěší túra. Autem vyrážím asi 3 km za město, kde se nachází vstup k vodopádům Gaviao a Andorinha. Na vrátnici potkávám prvního Brazilce, co umí také španělsky, takže mě informuje, co mě čeká a nemine. Je úmorné vedro, celou cestu (7 km) se jde otevřeným prostranstvím a před sluncem se není kde schovat. Po cca 2 hodinách dorazím k vodopádu Gaviao a potkávám svého informátora, který se tam už dobrou půlhodinu slunil. Dávám si tu menší občerstvovací pauzu a jdu k vodopádu Andorinha. Tyto dvě místa jsou od sebe vzdálené asi 2 km, ovšem trvá mi dobrou hodinu se tam dostat. Posledních 500 m se jde po velkých šutrech a je třeba přeskakovat z jednoho na druhý. Moc času zde nepobudu, je to více než skromné místo a nechci se moc vystavovat přímému slunci. Po příjezdu na pousadu se vedle mě ubytoval argentinsko-německý pár, dali jsme pár piv, pokecali o Messim a o tom, co ve městě dělat. Byli bez auta, tak jsem jim na zítřek nabídl odvoz na cyklovýlet.
Poslední den v MG. Po snídani jdu umýt auto do myčky, chopí se mě 3 sotva 15ti letí hoši s hadrama, pochopitelně se mnou šprýmovali. Snažím se jim vysvětlit, že chci umýt jenom kastli. Byla to sehraná trojka, každý měl na starosti něco jiného. O mé auto se postarali s péči, ještě mě přesvědčovali, abych jim dal tringeld. Pak odvážím moje sousedy na cyklovýlet, koupit si açaí na cestu a vzhůru zpátky na letiště BH vrátit auto. Kousek před letištěm musím natankovat nádrž do plna. V Brazílii je zvykem, že auta označena jako Flex jezdí na benzín nebo etanol. Benzín v MG stál kolem 6,60 R, etanol mezi 4,5 - 5 R.
Bahia - když příroda nepřeje
Do Salvadoru, hlavního města Bahie dorazím za tmy. Letiště je s centrem propojeno metrem, není to metro v pravém významu, protože celá trasa vede nad zemí. Na stanici metra se z letiště dostanete bezplatným transferem. Mezi letištěm a stanici Acesso Norte vede linka 2, cesta trvala přibližně 0,5 hod. Acesso Norte je zároveň i přestupní stanice na linku 1, která premává mezi Lapa a Águas Claras. Mé ubytování se nacházelo na konečné stanici Lapa. Od zastávky k hostitelce to bylo jen 5 min chůze. Hostitelka mě ale důrazně varovala, abych si vzal Uber, protože po setmění ven nechodí ani ďábel. Jakmile jsem se dostal z metra ven, ihned mě omráčil zápach chcanek, k tomu ještě děsivě vyhlížející lidi svlečení do půlky těla, asi na něčem fičeli. Uber mě odvezl na Rua da Forca, hostitelka po boku mužského doprovodu čekala před stoletou bytovkou.
Ráno se prohnala krátká bouřka doprovázející silným lijákem, pro Salvador v tuhle dobu prý běžné. Na zemi před domem ještě vyspávají bezdomovci na kartonech, smrad po chcankách už ani neregistruji. Mé kroky vedou na stanici metra, celou cestu lemují stánkaři s ovocem, zeleninou a čerstvými šťávami. Za sekundu si uvědomím, že tu vyčnívám, protože široko není jediné bledé tváře. Metrem mířím na stanic Águas Claras, zde je ústřední autobusové nádraží, potřebuji si koupit jízdenku na následující den. Cestou pozorují okolí a musím říct, že čtvrtě kolem fotbalového stadionu, Brotas a Botoco působí velmi zanedbaně. Domy se zde staví v kopcích, často bez omítky a střecha z vlnového plechu. Připomíná mi to prostředí Comuny 13 v Medelínu, s tím rozdílem, že bych se tady neopovážil vstoupit ani ve dne. Jedu zpět na Lapu, cestou z metra se procházím mezi stánky, kromě čerstvého ovoce a zeleniny zde opět úřadují bungači nabízející zlaté hodinky. Celý den trávím v historickém centru, je maličké a projité je za pár desítek minut. Veškerý život se točí kolem Praça do Sé a Pelourinho. Postupně se zastavuji na místech jako Praça Thomé De Souza, odtud je nádherný výhled na přístav a otevřený oceán. Odtud se přesouvám na prohlídku Afro-brazilského muzea a končím v uličkách Pelourinha, kde mezi barevnými domky hrají umělci na bubnech. Další mé kroky vedou k budově trhu Modelo v přístavišti.
Hned po rozednění se vydávám na ústřední autobusové nádraží Águas Claras. čeká mě minimálně 6,5 hod dlouhá cesta do Lençois, na okraji Chapada Diamantina. Oboustranná jízdenka stála 297 R. První polovina cesty vede po dálnici. Kdo už někdy byl v latinské Americi dobře ví, že autobusáci jezdí jako blázni, to samé se nabízelo tady. My se ovšem šouráme jen 80 km/h, protože stav povrchu toho moc nedovolil. Nebo možná si nelajzli jet s poschoďákem jak hovado. Kdo se toho na bahijských cestách nebojí jsou řidiči kamionů, se svými 30 m soupravy naložené zemědělskými produkty se odvážně prohánějí po oddělovacím travnatém pásu, pokud to situace dovolí. V polovině cesty jsem pochopil, že doba jízdy se o pár hodin prodlouží. Když už jedeme po klasické 2 proudové cestě, tak ještě zpomalíme. V táhlých kopcích se plně naložené kamiony stěží vyškrabou nahoru, ty prázdné je předjíždějí, někdy i 6 najednou. My pak nemáme šanci je napodobit. Ve městě Itebaraba asi 2 hod před Lençois zastavujeme u motorestu Portal do Sol na půl hodinovou pauzu. Do Lençois přijíždíme s 2 hodinovým zpožděním, městečko leží na konci silnice BA-850. Přes Booking mám objednanou pousadu Casa Relva, stojí skoro na vrcholu obce. Škrábat se po dlažebních kostkách a do kopce v tomhle vedru byla velká makačka. Jelikož se už stmívalo, spojil jsem prohlídku městečka s pobytem v pohostinství. Návštěvníci byli z 99% Brazilci, což mě u tak atraktivní lokality jako Chapada Diamantina trošku překvapilo. Ve městě se nachází nespočet cestovních agentur, která pořádá výlety k vodopádům, jeskyním a několikadenní túry kaňony za zajímavé peníze. I já si jednu vyhlídl, 2 denní pochod Valo do Pati za 910 R, uskutečnila by se na konci mého pobytu.
Na celý můj pobyt v Čapadě hlásili v odpoledních hodinách vysoké teploty, jasno a bezvětří, proto je člověk vybízen vměstnat program mezi 6 - 12 hodinou. Sobotu si mou přítomnost zasloužil park Muritiba, vstup je hned za autobusovým nádražím a stojí 20 R na 3 dny. V říjnu vůbec neprší, proto koryto řeky a vodopád byly kompletně vyschlé. Lidé se čvachtali jen v malých kalužích. Další atrakce jako vyhlídka, Cachoerinha, vodopád Primavera a Poco Paraiso byla zpřístupněna jen v doprovodu průvodce, za kterého musíte zaplatit 80 R. To mě štvalo v Čapadě nejvíce, trošku víc turistů a vy musíte platit za člověka i když je sucho jak v hrdle před páteční pijatykou, tohle se v MG nedělo. Slunko začalo pálit už v 10 hodin, nadešel čas program přerušit a schladit açaiem. Do večera zbývalo ještě hodně času, největší problém je, že se nejde schovávat po putykách, protože všude mají vypeckovanou klimu na 15 °C. Jediným bezpečným útočištěm byla společenská místnost v pousadě. Tam jsem vždycky vyčkával do těch 16:00. Ten den se ještě vydávám do místní autopůjčovny zjistit, kolik by stalo půjčení na 1 den. Bylo mi řečeno, že půjčují jen od 2 dní nahoru a cena začíná na 270 R/den a výše. Mé auto bude dostupné za 2 dny tedy v pondělí.
V neděli vstávám za svítání, mým úkolem je se nějak dostat bez auta na vyhlídku Morro do Pai Inacio vzdáleného asi 32 km od Lençois. Zkouším tedy stopovat. Jelikož za Lençois už není žádné město, auta vyjíždějí jenom jedním směrem. Je neděle 6:00 aut moc nejezdí a pokud ano, tak to jsou dodávky cestovních kanceláří, co rozvážejí turisty po okolních místech a stopaře logicky neberou. Po asi 2 km chůze mi zastaví mladý Brazilec s cigarem v hubě ve staré šunce. Vypadá jako by 72 hodin nespal, ale aspoň mi to ušetří 8 km k výpadovce. Bohužel jede do Itebaruby, což je na opačnou stranu než já potřebuji. Přecházím hlavní silnici a začínám stopovat v odstavném pruhu. Provoz začne houstnout okolo 8:00, ale jezdí více kamionů a dodávek než osobních aut. Kamionňák by mě asi svezl, ale s tím 30 m hovadem by mi nezastavil u odbočky na vyhlídku. Takto zkouším stopoval asi do 11:00, slunce už hodně hřálo, ale větší problém byly vyfukové plyny a spálené brzdy projíždějících kamionů, protože často to byly vyřazené tahače z Evropy s normou Euro 2. Mírně zklamaný z místní "pohostinnosti" se vracím na cestu vedoucí do vesnice, zastavuje mi hned první auto. Je krátce po poledni, jdu se naobědvat do samoobslužné restaurace, na poštu podat pohledy, koupit açai a schovat se do společenské místnosti.
Konečně je pondělí, v 8:00 stepuji před autopůjčovnou abych si pronajal auto na 2 dny. Vybírám nejlevnější auto, je to starý VW Gol (POZOR!!! Nikoliv Golf), je to model určený pro Brazílii a v Evropě ho asi nepotkáte. Velikostně to bylo asi jako jedničková fábie, stavem připomínala pojízdnou rakev. Valil jsem na vyhlídku Morro do Pai Inacio. Cesta to byla pohodová, auto více než 100 km/h nevytáhlo, každou chvíli dělaly na mě nájezdy prázdné kamiony, aby se mě pokusily předjet. Z hlavní cesty odbočuji na prašnou cestu, na parkoviště je to 2 km jízdy, stav vozovky vypadal jak by se tam proháněly tanky. Na parkovišti byl už 1 zájezdový autobus, několik dodávek a několik desítek aut. Vstupné bylo 20R, dávám 100 R bankovku a oni nemají na vrácení. Velké díky, dneska to mám zdarma. Výstup na "stolovou" horu trval asi 25 minut, trval by méně, ale turisté ze zájezdového autobusu museli co chvíli zastavovat, aby se mohli vyfotit, nebo nabrat druhý dech. Jak jinak, když polovina trpěla těžkou obezitou. Posadil jsem se asi 3 m od okraje a vychutnával výhledy na okolí. Většina turistů se fotila na kříži nebo 10 cm od okraje útesu a zase odešlo. Po 2 hodinách obdivování se pomalu vracím k autu.
Další cíle se nacházely směrem na Seabru, po cca 25 km odbočuji na cestu BR-122. Podél silnice je několik jeskyň s krápníky, já měl v hledáčku farmu Pratinha, které přiléhají jeskyně Gruta da Pratinha s křišťálově modrou vodou, ziplajnou a dalšími atrakcemi. Asfalt se postupně měnil v hliněno-písčitou cestu a já po pár metrech usoudil, že s tou šunkou daleko nedojedu a také bych se nemusel vrátit na základnu, protože bych lehce zapadl. Raději se projíždím vesnicemi s nadějí, že narazím na něco zajímavého. Všechny vesnice měly vesměs stejnou strukturu, centrum bylo vydlážděno dlažebními kostkami, podél cesty malé krámky se smíšeným zbožím a lanchaterie. Stavuji se na pozdní oběd do motorestu u Morro do Pai Inacio, slunce peče na plné obrátky a další aktivity nemá cenu provozovat. Jsem rád, že to těch 30 km dořídím na ubikaci, protože volant se už nedal ani v ruce udržet. Zaparkuji auto u posady a jdu se zchladit. Večer začínám mít první náznaky bolesti krku a kašle, ale zatím tomu nevěnuji pozornost.
Úterý ráno v 6:00 vyjíždím směr Palmeiras, v osadě Caeté-Acu se nachází vstup na jeden z nejikoničtějších vodopádů Cachoeira da Fumaça. Průvodci v Lencois nepořádají výlety k vodopádu v říjnu, protože je sucho a na náhorní plošině nespadne ani kapka. Já ovšem jejich varování nebral vážně, proč bych také měl, byla to jediná atraktivní věc v rozumné dojezdové vzdálenosti, ostatní byly 2,5 hod. autem a já upřednostňuji pěší túry před koupačkama v jeskyních. Zaparkuji auto u vstupu, čeká mě 6 km dlouhá trasa. První 2 km jsou strmé, musí se našlapovat do vytvarovaných stop v balvanech, jinak hrozí že uklouznete. Zbytek trasy vede relativně po rovince, protože se už nacházíte na náhorní plošině ve výšce okolo 1000 m. K vodopádu dorazím kolem 9:00, vrchol je ještě zahalen v oblacích, ale už podle ticha poznám, že koryto je zcela vyschlé. Aby můj výšlap nepřišel vniveč, čekám než se obloha vyjasní a já si mohl užívat výhled do kaňonu. Nahoře nebylo ani živáčka, společnost mi dělali pestrobarevní ptáci. Obloha se vyjasnila kolem 10:00 a mně se naskytl úchvatný výhled do údolí. První turisté dorazí okolo 11:30, to bylo také znamení, že je třeba sestoupit, jelikož slunce opět začíná úřadovat. Dole na osvěžení si dám kokos a kolem 13:30 vyrážím zpět. Cestou se zastavuji pod vyhlídkou (jako včera) na oběd. Před vrácením auto ještě musím dotankovat. Večer se zhoršila bolest v krku, ve středu ráno jsem chtěl jít na tu 2denní túru Vale do Pati za 910 R, dobré bylo, že zaplatit se dá ten den ráno před výjezdem.
Středa ráno, měl bych jít na tu túru, ale nejdu. K bolesti v krku a kašli se přidala se ještě zvýšená teplota. Jdu si koupit něco do lékárny, strávim tam asi hodinu, než mi kamoš (doktor) po telefonu v ČR poradí, co si z nabízeného zboží vybrat, poněvadž lékarny jsou spojené s drogerii a vyškolený personál nikde.
Celou středu a čtvrtek sedím v pousadě jak hromádka neštěstí, mám 2 dny na to, abych se dal jakžtakž dohromady, před návratem do Salvadoru.
V pátek ráno brzy snídaně a v 8:45 odjezd do Salvadoru. Teplotu sice už nemám, ale kašel neustal. Zastavujeme u motorestu v Itebarabě jako minule, aby mohli řidiči doplnit síly. Zpáteční cesta trvala podstatně kratší dobu než ta minulá, do Salvadoru dorazíme jen s 30 minutovým zpožděním. Skočím na metro a jedu na zastávku Mussurunga, odtud zase Uberem do "milionářské" čtvrti Itapua. Uvítala mě paní v letech, povoláním onlajn učitelka francouzštiny, angličtiny a portugalštiny, palác obývala se svým manželem. Zde budu jen jednu noc, protože odpoledne letím do Ria.
Ráno si udělám procházku po pláži, navštívím malé tržiště, kde posnídám. Na baráku si ještě vyperu pár věcí, abych nejel do Ria v ušmudlaném oblečení. Domácí mi dá na cestu ještě pár plodů ovoce Caju.
Rio Dežo Nero -> Paraty -> Sao Paulo - chčije a chčije
V 15:00 se odlepujeme z dráhy salvadorského letiště a míříme na "studený" jih. Let trval necelé 2 hodiny, přivítal nás silný déšť a 18 °C. Cestu, jak se dostat z letiště k činžáku na Copacabaně mám zafixovanou v hlavě. Jen byl menší bordel v tom, jaké lítačky koupit a kterou na jaký prostředek použít. Nejdřív zmateně pobíhám u zastávky odkud odjíždí autobus na Terminal Gentileza. Zaměstnanec mi asistuje u automatu, kupuji lítačku Jaé za 5 R a dobíjím 15 R. Tolik stojí jízda mezi letištěm a Gentilezou. Přestože je venku 18 °C, v autobuse je klima nastavena snad na 10 °C. Pro mě absolutně nepochopitelné. Cesta trvá cca 30 min., i přes tmu venku vidím z okna, jakými pochybnými čtvrtěmi projíždíme a kolik bezdomovců se povaluje na chodníku. Musí tu být strašná bída. Na Gentileze mě zastihla orientační mlha. Nejdřív se nadchodem přemístím na Rodovaria Novo Rio, odkud vyjíždějí dálkové autobusy, tady usoudím, že se budu muset vrátit zpátky. Pak když najdu podle nástěnky to správné nástupiště a už přikládám lítačku k terminálu v autobuse, tak musím zase vystoupit a dojít si do automatu dobít. Naštěstí ty autobusy jezdí v 10 nebo 20 min intervalech, tak nečekám dlouho. Jedna jízda MHD stojí 7,40 R. Cesta trvala 25 - 30 minut, vystupuji na zastávce Ronald de Carvalho. K hostitelce je to už 2 min chůze. Ve vstupní hale condomínia mě uvítá vrátný, ten zavolá hostitelce, že už dole stepuju. Posílá mě do výtahu a vyjíždím do 9. patra. Na každém patře je 1 byt, takže každý byt má svůj vchod do výtahu. Hostitelka mě vřele přivítá, asi 45letá hrdá Carioca (označení pro rodilého obyvatele Ria), seznámí mě s ostatními "nájemníky".
Druhý den ráno na metro, zastávka je asi 5 min od baráku. Co mě mile překvapuje, že pach chcanek hravě předčí pach marihuany. Tu tady hulí každý druhý. Přijdu k metru, tady zjišťuju, že ta lítačka nefunguje, tak kupuju extra lítačku na metro Riocard Mais a jedu směr Maracaná. Dneska hrají domácí Fluminense se Santosem, za který hraje Neymar. Už cesta ke stadionu je zážitek, jde se po mostu a přecházíte nad velkou dirou, do které se soustřeďujou odpadní trubky snad o průměru 5 m. Tak tady vytékají všechny sračky. V nich samozřejmě přebývají bezdomovci a fetky, suší si tam i prádlo. Samotný stadion nejde přehlídnout, v roce 1950 to byla určitě nádherná stavba a myslím, že i teď se hodí do zástavby Ria. Abyste mohli koupit lístek na fotbalový zápas, musíte se registrovat do Bepass, nahrát selfie fotku a pas, pak si vytvořit účet na futebolclub.com.br, nahrát tam informace o sebe a pak si můžete koupit lístek. Tohle všechno proběhlo v Salvadoru, ale ten lístek mi nešel zaplatit. Proto bylo nutné odporoučet se osobně na stadion, abych se poradil. Brány byly už otevřené, zašel jsem do ofiko obchodu Fluminense a tam mi týpek poradil. Problém byl v kartě.
Do utkání zbývalo dost času, přejíždím metrem do stanice Uruguaiana. Po východu z metra se ocitnete v obležení stánků, ale ne stánků s ovocem či zeleninou, nýbrž s fotbalovými dresy brazilské reprezentace a Flamenga. I já si chtěl jeden dres pořídit, jenže všude měli jen Ronalda "Fenomena" Nazaria nebo Ronaldinha. Jenže, já chtěl zarputile dres Romária nebo Bebeta z MS 1994, protože to bylo první MS co jsem sledoval v TV a tyto fotbalisty obdivoval. Konečně nacházím stánek kde je měli, obsluhovali ho 2 sotva zletilí kluci, a bylo vidět, že kšeftovat umějí. Tak jim sděluji jaké mám představy, vytáhli několik dresů, výběr musel být pečlivý, protože některé se páraly. Nakonec si beru Bebeta za 80 R, snažili se mi vnutit i toho Romária, že dostanu výhodnou cenu, 2 dresy za 160 R. Já jim dal výhodnější nabídku, že za úspěšný obchod je obdaruji "propinou" 10 R. Potom jdu do vědeckého muzea (Museu do Amanha), vstupné stalo asi 40 R. Vstupní halu zdobí obrovská digitální koule zavěšená u stropu. Následně se přemisťuji k metropolitní katedrále Sao Sebastiao, kdo v Riu už byl, tak je to ta nevkusná budova ve tvaru kužele. Dále míjím viadukt po kterém jezdí tramvaje, mimochodem shromaždiště pochybných individuí, až skončím při schodech Selarón. To jsou ty schody s pestrobarevnýma kachličkama. Nevím co na tom ti lidi vidí, je to kýčovité místo, všechny baby si musely na ně sednout a fotit se 10 minut. Některé si nebyly schopné ani tamto dole pohlídat. Dám si tu jednu Caipirinhu a jdu na zastávku metra Uruguaiana. Na hlavní třídě před vstupem do metra probíhá míting příznivců prezidenta Luly, mohlo by tu být tak 25 000 lidí z nichž většina byla s těmi duhovými vlajkami. Já už se odebírám pomalu k Maracaně na 16:30 je naplánován výkop mezi Fluminense a FC Santos. Byl jsem moc zvědavý kolik přijde lidí, přece jenom Fluminense nemá tak velkou fanouškovskou základnu jako Flamengo. V Riu hrajou ještě prim Botafogo a Vasco da Gama, dokonce i ti mají víc fanoušků než Fluminense. Brány se fanouškům otvírají cca hodinu před výkopem, je tu několik vstupů, takže ten dav se rozprostře a čekací doba není tak dlouhá. Před turniketem provede pořadatel kontrolu ošacení a brána se vám otevře stylem, že se zahledíte do skenovacího zařízení obličejů, ono vás to rozezná a pustí vás to dále. Je vidět, že to byl kdysi největší fotbalový stadion na světě, tak mysleli i na vstup do sektoru. K nim vedou široké nájezdové rampy dělané pro sklápěčky co vidíte v kamenolomech, takže se nikde nemačkáte. Ochozy se začínají pomalu zaplňovat, kotel domácích i hostí jsou za brankou. Stadion je to opravdu starý, nevím, kdy naposledy měnili nebo čistili sedačky, možná před MS v roce 2014, možná před LOH v 2016, ale ty sedačky byly špinavé, jak by se tam někdo pozvracel. Utkání začalo, domácí se ujali brzkého vedení, otěže hry pak přebrali hostující tým, který byl po celý zápas lepším týmem a dočkali se zaslouženého vyrovnání. O pár minut později přidali další gól, zbytek zápasu si pohlídali a odvážejí si 3 body za vítězství 1:2. Co se mi líbilo na fanoušcích, že fandili neustále, bez přerušení, kotel a bubeníci bohužel nebyli kvůli tak ohromné velikosti stadionu moc slyšet. Fanoušci bučeli pokaždé, co se Neymar dotknul balonu, dokonce zůstal sedět minutu na trávníku a rozhazoval rukama proč se nepíská faul. Ale to moc z vás nebude vědět, protože jen zarytí sledovači fotbalu vědí, že Neymar je považován za největšího simulanta v novodobé historii fotbalu. Po zápase se rozprchneme do metra, po celé délce nástupiště se mačkají tisíce lidí. Ti šťastnější včetně mě se vmačkáme do první soupravy. Co je trošku divné, že můj vagon je poloprázdný, potom mě jedna Brazilka upozorní, že je to vagon pro ženy. Poslušně tedy odkráčím kam smějí i muži. Lidí přibývají na dalších zastávkách a jelikož se nemají už kde vklínit, tak stojí ve vagonu pro ženské. Přibývají další a další, některé furie ovládne vztek a začnou vřískat ať vypadnou.
Je nový den, teplota se pohybuje okolo 20 °C a počasí je proměnlivé. Bylo poznat, že v noci pršelo. Po ranní rutině jdu na metro a vyrážím směr Antera de Quental. Zde nasedám na Uber, ten mě odváží do favely Vidigal. Na náměstí stojí v řadě mototaxikáři, kteří vyvážejí místní i turisty za 7 R na vrchol favely. I já si jednoho najímám aby mě vyvezl ke vstupu, odkud se jde na vyhlídku Dois Irmaos (dva bratři). Vstupné je 15 R, pokladník mě upozorňuje, že to může klouzat. Terén je opravdu podmáčený, často musím překračovat velké kaluže nebo se bořím v bahně, popasovat se musím i s kořeny, které na kterých to extrémně klouže. V polovině výstupu se podemnou naskytne výhled na jednu z nejnebezpečnějších favel v Riu, Rocinha. Pokračuji ve výstupu, druhá polovina je obzvlášť nebezpečná, jde se po kamenech, které se vlivem deště staly nebezpečnou pastí. Když už není po ruce lano nebo větev stromu, musí jít člověk po čtyřech. Celou trasu zdolávám asi za hodinu, stejně jako v minulých případech mám vrchol jen pro sebe. Výhled je opravdu jedinečný, celé město máte jak na podnose včetně sochy Spasitele, jen část Copacabany se schovává za kopcem. Cesta zpět je poněkud obtížnější, teď už musím na zadek a některé kameny sjet jako na skluzavce. Nahoře si zase beru mototaxi u jejich stanoviště postávají 2 mladí hoši se samopalama, asi strážci favely :-) Dole nasednu na Uber a jedu zpět na stanici metra Antera de Quental. Odtud přes celé město ke knihovně Real Gabinete Português de Leitura, 250 m dlouhý had čekajících lidí na vstup nevěstil nic dobrého, proto volím zpátečku a jedu zpět na Copacabanu se projít po pláži. Nejsem plážový povaleč, byla kosa a začalo pršet, po pláži se procházeli jen pochybní prodejci slunečních brýli a stánkaři s kokosem či Caipirihou, dokonce ani žádné hřiště na plážový volejbal či fotbal nebylo obsazené, jen v oceánu čekali na svou vlnu surfaři. Abych vyplnil den něčím užitečným, odebírám se na Rodoviáriu Novo Rio zakoupiti lístek do Metrópolisu.
Úterní ráno, uplakanější než včerejší a podstatně chladnější, je sotva 16 °C. Autobusem č. 169 na Gentilezu a ze sousední Rodoviárie na autobus společnosti Unica. Spoje do Petrópolisu odjíždějí každou hodinu a cesta trvá 1,5 hod., cena za zpáteční činila 88 R. Rodoviária se v Petrópolisu nachází asi 6,5 km od centra, naštěstí mi na tento autobus navazuje místňák a funguje zde i lítačka z Ria. Cena za 1 jízdu místňákem činí 5 R. Výhoda tohoto města je, že se dá všude dojít pěšky. Hlavní dominantou města je katedrála São Pedro de Alcântara, hned vedle je muzeum Imperal, vstupné je 10 R. Pak jedu Uberem k Palácio Quitandinha, je to mimo město a dříve sloužil jako hotel a kasíno pro bohaté. Některé apartmány se rozprodaly a lidé tam normálně bydlí. V přízemí se nachází několik společenských místnosti, taneční sál, bazén, divadlo a kdoví co ještě. Jestli bych si chtěl někde koupit apartmá, tak zde, s výhledem na jezero. Času je ještě dostatek, nastupuji do autobusu a přes terminál na okraji města se vracím zpět do centra. Do oka mi padne dům Santose Dumonta, známý také jako Začarovaný dům. Zdejší letečtí fanatici si ho určitě budou pamatovat jak obletěl ve vzducholodi Ajfelovku. Kdo by nevěděl, tak je po něm pojmenované letiště v Riu. U náměstí Svobody je vystavena replika letadýlka 14Bis. Podobných historických domů a vil jako je ta Durmontova je v Petrópolisu hodně, nebyl čas je všechny obcházet. Po pozdním obědě se ještě zastavím u Palácio de Cristal a tím je moje exkurze v Petropolisu u konce a tím i pobyt v Riu.
Prší už 3. den v kuse, upřímně, jsem rád, že opouštím Rio. Teď mě čeká další 6,5 hodinová šichta autobusem Costa Verde do Paraty. Cestou se opět zastavujeme v motorestu na oběd. Silnice kopíruje pobřeží, po většinu doby jízdy máme výhled oceán. V půli cesty míjíme známý ostrov Ilha Grande rovněž jeden z nejnavštěvovanějších ostrovů v Brazílii. Na charakteru počasí se nic nezměnilo, pršelo celou cestu, v Paraty je tak 15 °C, dokonce mě to přinutilo si obléct bundu. Proces ubytování se v pousadě Recanto dos Nativos proběhlo v pořádku, dokonce mi majitel dal možnost si vybrat pokoj, protože žádné hosty neměl. Já si nechal ten menší, původně zvolený. V Paraty údajně za přílivu se zaplaví ulice přilehlé pobřeží, bohužel ten pravý okamžik přijde až pozdě večer. Dokud jsou cestovní kanceláře otevřené, objednávám si Jeep tour u Caicara Tours za 130 R. Pak jdu na večeři a spát, protože je kosa jak blázen.
Ráno v 10:00 je sraz před cestovkou, jsme skupinka asi 7 lidí, ani nevím co bude na programu, protože jediné mé přání bylo vidět produkci nápoje Cachaca. Jako první zastávku jsme měli v palírně na Cachacu, místo ani ty další bohužel neznám. Každý jeep dostal přiděleného průvodce, který popisoval proces výroby. Po výkladu jsme měli možnost koštovačky, bylo nám podáno asi 7-8 různých druhů, nalívali do poctivých 2 cl štamprlí. Někde vám nalejou jen 3 mm od dna a hotovo. Pak jsme odjeli k prvnímu vodopádu, vstup byl 10 R. Kurde, platím 130 R za exkurzi a ještě musím platit vstup na nějaké plivátko? Vydřiduši. Pak jsme jeli k dalšímu vodopádu, kde je i přírodní tobogán (svezete se po skále), nikdo se ovšem v tom nečase nehodlal namočit. Zde proběhl i oběd, ten v ceně nebyl. Je to zase ta samoobslužná reštika, platí se od váhy. Ačkoliv toho na talíři moc nemám, za oběd platím stejně jak za exkurzi. Další zastávkou byla farma, kde lidi vyráběli farofu, to se připravuje z mouky z manioku a Brazilci si to jako přílohu dávají ke každému chodu. Na konec jsme zastavili ještě u nějakého kostelíku a vrátili se do města. Celá exkurze trvala asi 4,5 hod. Za mě to byla lepší volba než jet lodí na moře, protože stejně pršelo a na lodi pak chcete dělat co když je 15 °C? Moc variant na fakultativní výlety nebylo na výběr. Zmokly jak slepice se jdu na ubytovnu usušit, ven už nevyjdu.
Sbohem Paraty, autobusem jedu do poslední destinace, kde završím svoji dovolenou, Sao Paula. Cesta trvala přibližně 6 hod, hlavní autobusák se nachází v Tietê . Zde je snadný přestup na linku metra č. 1 (modrá). Kolem stanice a v okolí jeho pokladen se potuluje všemožná verbež, je třeba dbát zvýšené opatrnosti, je vidno, že Sao Paulo má s těmito individui velký problém. V Riu jich bylo také hodně, ale aspoň neotravovali, tady se musí člověk pořád dívat přes rameno. Dojedu na stanici Luz, škoda, že tak krásný přestupní uzel je v obležení bezdomovců, fetek a odpadků. Abych si poslední dny zpříjemnil, ubytoval jsem se v hotelu Dahmer asi 10 min od stanice Luz. Na Bookingu to mělo hodnocení 8, a byl to jeden z těch lepších levnějších. Nevím, v čem jsou zvyklí spát ti recenzenti, ale já mych nedal ani 2 hvězdičky. Protože je už hodně hodin, tak se stihnu navečeřet v restauraci naproti.
Počítám poslední dny do odjezdu, na dnešní den mám naplánovanou návštěvu ve fotbalovém muzeu u stadionu Pacaembu, jednoho z dějišť MS ve fotbale v roce 1950, dále do parku Ibirapuera, asi jednoho nejhezčích míst v Sao Paulo, dále katedrály Sé Metropolitan a pouť zakončuji na trzích. Více v tomhle počasí opravdu nehodlám podstupovat.
Konečně je neděle, Brazilci jdou hromadně k urnám volit prezidenta a v Sao Paulu je MHD zdarma. V této nepřízni počasí začíná má tour městem v japonské čtvrti Liberdade. Kolem trhu a kočičích kaváren se dostanu až k muzeu Histórico da Imigração Japonesa no Brasil. Ve skutečnosti jsem ovšem skončil v budově vedle s názvem Bunkyo Sociedade Brasileira de Cultura Japonesa e de Assistência Social. Bylo tam kino, takže místo exponátů jsem sledoval 2 hodinový japonský film. Zadarmo. Potom mé kroky vedou na vyhlášenou ulici Avenida Paulista, která se vyznačuje bujarým nočním životem. Noc sice nebyla, ale průvodce pravil, že bych ji měl rozhodně navštívit i ve dne. Ano, jsou tam asi 2 baráky, ve které měl nějaký Uko Ješita výstavu, ale to je otázka 10 minut. Nemám ochotu se v tomhle počasí dál někde potulovat, i za cenu jízdného zdarma, proto poslední místo kde zakotvím jsou grafiti v Beco do Batman. Cestou si zajdu na pozdní oběd a vracím se na hotel. K večeru si jdu ještě do lavanderie vyprat všechny věci, abych měl na zpáteční cestu vše čisté.
Je tady den odjezdu, fakt se už těším domů. Ne jen kvůli počasí, ale i fakt, že od pobytu v Riu mě to přestalo bavit. Odlet je naplánován na 17:10, na snídani jdu schválně těsně před odhlášením. Ze stanice Luz jede přímý vlak až na letiště, cesta trvala nějakých 40 minut. Vyplivne vás to před terminálem 1 (Azul), přesednu na letištní vláček a ten mě vyhodí před terminál 3. Do odletu zbývá ještě nějaká chvíle, jdu se dřív odbavit za účelem, že utratím posledních 120 R hotovosti. Musím říct, že v tranzitní zóně je velké prd, na to jak je to letiště velké.
Letadlo ze Santiago de Chile přistálo s předstihem, ovšem kvůli neupřesněné závadě někde na bráně se nakonec odlepujeme ze země s 1 hodinovým zpožděním. Let doprovázely každou chvíli slabší či silnější turbulence, večeři nám servírovali až někde na třetině cesty mezi východním pobřežím Brazílie a Siera Leone. V Istanbulu přistaneme podle letového řadu na minutu přesně, na přestup do Vídně mám 3 hod. Ve Vídni mi ihned navazuje autobus Slovak Lines do Bratislavy, z Bratislavy se vlakem přesouvám do Žiliny a z Žiliny opět vlakem do mé rodné obce na karvinsku. Důvod, proč volím okliku přes Slovensko a ne přes Brno a Ostravu autobusama je, že mi to ušetřilo hodinu času a pár stovek.
Hodnocení
Zlatý hřeb přišel hned na začátku pobytu, na který jsem už bohužel nedokázal navázat. Nemyslím si, že bych volil nevhodná místa, přece se nechce člověk tolik nacestovat, tomu se bohužel v tak velké zemi nevyhnete. I přes velké teplotní výkyvy (15 - 43 °C), nepřízeň počasí a krátkodobou nemoc jsem se snažil z každého dne vytěžit maximum. Pochybuji o tom, že bych někdy v blízké budoucnosti uvažoval o návratu do nejlidnatější země JA, ale pokud měl možnost vrátit čas, určitě vynechám Rio a hlavně Sao Paolo. Já si před několika lety vytyčil cíl, že než dovrším věku 40ti let, chci v JA vidět 2 místa, vodopády Iguazú a Pantanal, což se mi s 4 měsíční rezervou podařilo uskutečnit. Brazílie rozhodně nemůže za to, že se mi dovolená nevyvedla podle představ, určitě ji doporučuji každému, protože tam najdete opravdu vše. Jen potřebujete místo 5 týdnů tak 5 let :-).
Po čem se mi nebude rozhodně stýskat je úroveň sanitárního vybavení v koupelnách a toho smradu od chcanek ve velkých městech, když vylezete z metra :-D
A ještě jedno doporučení pro budoucí návštěvníky této země. Naučte se alespoň základy brazilské portugalštiny, hodně to člověku pomůže hlavně, když chcete vyjádřit pocity. Říká se, "Brazilcům v učení jazyka není jim rovno, anglicky neudělají ani hovno."
Náklady
Nyní je čas na mou oblíbenou rubriku kde, co a za kolik
Letenka Vídeň - Sao Paulo - Vídeň 14 235 Kč
Letenka Sao Paulo - Cuiabá 2 301 Kč
Letenka Cuiabá - Belo Horizonte 2 790 Kč
Letenka Belo Horizonte - Salvador 2 518 Kč
Letenka Salvador - Rio 3 330 Kč
Pantanal 79 228 Kč
Ubytování Cuiabá 3 155 Kč
Ubytování Serra do Cipó 3 683 Kč
Ubytování Salvador 793 Kč
Ubytování Lencois 4 686 Kč
Ubytování Salvador 610 Kč
Ubytování Rio 3 025 Kč
Ubytování Paraty 1 301 Kč
Ubytování Sao Paulo 2 577 Kč
Auto Belo Horizonte 4 046 Kč
Auto Chapada Diamantina 2 147 Kč
Kapesné 17 885 Kč
Doprava domov - letiště - domov 970 Kč
Pojištění: 1 200 Kč
Celkem 150 480 Kč
Jak se ti cestopis líbil?
melounek procestoval 16 zemí světa světa, nejvíce Jižní Ameriku a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 16 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil