Cesta do Malajsie a na Taiwan
Cestopis z roku 2023 napsala Denisa Nedvědová
Upřímně - Asie nikdy nebyla moje snová destinace, nebránila jsem se, ale můj sen byla vždy USA. Když jsem dostala nabídku jet s přítelem a jeho rodinou do Malajsie, přijala jsem to. Nyní po návratu jsem velmi šťastná, že jsem měla tu možnost. Zamilovala jsem se a rozhodně to nebyla moje poslední návštěva do Asie.
Plánování...
Byla to moje první velká cesta. Letenky jsme nakoupili v dubnu. Já a přítelova sestra milujeme plánování, takže jsme pustily do tvorby velkého itineráře. V podstatě jsme navštívili a viděli skoro vše, co jsme si naplánovali, až na pár míst, kdy nám bránila doprava, případně jsme plán změnili na místě.
Asi dva týdny před odletem jsem si došla na očkování proti břišnímu tyfu, hepatitidy A i B jsem už měla. Zvažovala jsem ještě jiné vakcíny, ale nakonec jsem se rozhodla odjet jen s tímto "základním balíčkem".
Týden před odletem na mě padla nervozita, doteď jsem si to neuvědomovala. Poletím tak strašně daleko a dlouho, nejdéle jsem letěla 5 hodin. Jak zvládnu jet lag? Pokládala jsem si hodně otázek, ale co mě nejvíc děsilo, byl hmyz. Je to asi úsměvné, že člověk, co má chorobnou fobii z hmyzu a vyděsí ho i beruška, se vydává na takové místo a má v plánu i deštný prales. Opravdu jsem měla obavy, ale snažila jsem se k tomu přistupovat prakticky - Malajsii jsem brala jako expoziční terapii.
Poslední tři dny... Poslední zařizování - rozměňování peněz, hromadná platba za ubytování, cestovní pojištění, balení si věcí. Jako vždy, vzala jsem si toho víc, než jsem potřebovala.
Den D.
14.9. 5:00. Je čas vstávat. Dobaluju poslední věci a doufám, že jsem na nic nezapomněla. Po 325. kontroluju, zda mám u sebe pas. Taxíkem vyrážíme na letiště, kde se všichni scházíme. Odbavili jsme kufry a nechali se unést do Istanbulu.
Je to tu
Už na nás čeká
Snídaně v letadle
Po necelých třech hodinách přistáváme na istanbulské letiště, kde náš čekají tři hodiny v transferní zóně, tak si čas krátíme pivem. Let je opožděn o hodinu.
Čekání v Istanbulu
Jedno před cestou
Je 15.9. Let do Kuala Lumpur trvá 10 hodin. Je to náročné, nepohodlné a i přesto, že letíme v noci, spím asi 2 hodiny. Po příletu na mě padá obávaný jet lag, tedy alespoň si myslím, že to je jet lag. Jsem úplně mimo, dezorientovaná, nejspíš mi i padá tlak, je mi na omdlení. Kombinace časového posunu, vysoké vlhkosti, vedra, spánkového deficitu mi nedělá vůbec dobře.
Letiště KLIA
Je čas na přesun do města a na check in. Stahujeme si aplikaci Grab, což je něco jako Uber. Cesta trvá asi půl hodiny, klimbám, ale budí mě neustálé troubení, předjíždění a prudké brždění. Přijíždíme před vysokou budovu, kde máme mít apartmány. V lobby je to moc pěkné, elegantní, čisté, navoněné a najednou dovnitř padlo osm zombíků. Check in probíhá rychle, máme dva apartmány ve 33.patře. Kuala Lumpur máme jako na dlani.
Lobby
Noční výhled z apartmánu
Jsme totálně mrtví, nejradši bychom si lehli a spali. To ale nepřipadá v úvahu, jde se do víru velkoměsta. S velkými procházkami ale nepočítáme. Jako první navštěvujeme Petronas twin tower. Wow, je to vážně vysoký. Fotíme se, všichni máme brýle, abychom nevypadali jako po třídenní techno párty. Je nechutné vedro, jsme venku patnáct minut a už jsme mokří. Jdeme se zchladit dovnitř. Nachází se zde v podstatě takové obchodní centrum s luxusními obchody. Moc nezapadáme, tak radši odcházíme, stejně máme hlad.
Vyrážíme
Petronas
Láska
Kuala Lumpur
Jedeme se ještě podívat na chrám Thean Hou. Je nádherný. Buddhistický chrám vidím poprvé v životě na vlastní oči. Nějakou dobu se kocháme, ale už vážně umíráme hlady. Jdeme pěšky asi kilometr a našli jsme zapadlou restauraci. Vábně to moc nevypadá, mám strach a nechci vědět, jak vypadá kuchyň.
Thean Hou
Thean Hou
Restaurace
Ke stolu k nám přichází asi paní majitelka. Na rameni má andulku a ptá se, co si dáme. Je moc laskavá a roztomilá. Jídlo je k naší radosti připraveno velmi rychle. A vypadá skvěle. Všichni ochutnáváme a odpadáme. Je to luxusní.
Rozhodneme se vrátit do ubytování a využít infinity pool, na který se těšíme snad od první chvíle. Pomalu zapadá slunce, z bazénu je krásný výhled na město, voda je osvěžující, co víc si přát. Koupáním strávíme nějaký ten čas a pak usoudíme, že je čas jít do apartmánu, otevřít piva, hodit nohy na stůl a sdílet naše pocity z náročného dne.
Časový posun je znát. Moc chci spát, ale moje tělo si myslí opak a snaží se mi namluvit, že doma je 18 hodin. Měla bych tedy podle mého cirkadiánního rytmu začít dělat večeři a koukat na Netflix. Podaří se mi usnout v jednu ráno.
16.9.
Zvoní budík. Je 16.9. kolem osmé ráno. Konečně už začínáme vypadat jako lidi a vyrážíme na snídani. Řešíme půjčení auta na zítra. Pak objednáváme přes Grab dvě auta a popojíždíme asi patnáct kilometrů k atrakci dne - Batu Caves.
Snídaně
Je vedro a strašné vlhko. Po tom, co jsem si však všimla těch barevných schodů vedle sochy Murugany, tak je mi ještě větší vedro. Jdeme ještě pro vodu, když nás trefí do nosu příšerný smrad z obchodu. Proboha, co to je?? Později zjišťuji, že to tak smrdí ovoce durian.
Přicházíme blíž. Je to sice tak trochu kýč, ale je to fenomenální. Schodů je nakonec jen přes dvě stě a vyjít se to dá v pohodě. Společnost při výšlapu nám dělají roztomilé opice. Nahoře vcházíme do jeskyně, je tu příjemné chladno. Trávíme zde nějaký čas a bavíme se nad kohoutem, co tu běhá. Ani se mi odtud nechce, zase zpět do "pekla"
Scházíme dolů a řešíme, kam dál. V itineráři máme dvě mešity - Wilayah a Putra. Putra však nakonec vypadá z výběru, je od nás 42 kilometrů. Nasedáme do taxi a vyrážíme na mešitu Wilayah.
Nemůžeme ale vstoupit jen tak bez náležitého oděvu. Chlapi dostanou modré přehozy a my ženy vínové plus pokrývku hlavy. Jsme nadšení a líbí se nám to. Pán, co nám toto oblečení vydával, nezapomněl zmínit, že máme vínovou, což pro ně znamená, že jsme jakožto ženy ta nejnižší vrstva. Vřele poděkuji a vydáváme se na prohlídku. Průvodce nám dělá mladý muslim, je velmi výřečný, milý, pořád nám chce dělat nějaké fotky, debatujeme a vysvětluje nám koncept islámu, zajímáme se o jejich pravidla zahalování. To muslim interpretuje tak, že to ženy nosí proto, aby nebyly souzeny za to, jak vypadají. Dál nás překvapuje informací, že muž může mít sice více manželek, ale musí mít svolení té první.
Moc se nám to nepozdává a nevíme, jestli mu to můžeme věřit. Tak jako tak máme k němu respekt a jeho vyprávění nás zaujalo. Prohlídka trvá asi hodinu, jsme obdarováni jedním koránem a loučíme se. Vracíme oděv a odcházíme.
Padá na nás hlad, a tak vyrážíme zpět do centra do marketu, kde se nachází food trucky. Zkoušíme spoustu jídel, všechno je výborné, topím se v různých druzích ledových čajů. Všechno stojí pár korun. Jsme tak přejedení, že nemůžeme skoro dýchat. Jdeme se ještě podívat na Petronas, který je kousek a v noci svítí krásně barevně. Pak se vydáváme zpět do apartmánu.
17.9.
Přišel čas se rozloučit s Kuala Lumpur. Vyzvedáváme dvě auta, zbyly na nás pouze dva pidi angličáky. Jeden kufr se nám tam nevejde, musí být tedy celou cestu mezi námi. Náš příští cíl je Kuala Lipis, který je asi 170 km jízdy. V půlce dáváme pauzu, u silnice je totiž stánek s durianem. Pár z nás jsou odvážní a zkouší. Já ne.
Kolem oběda přijíždíme k hotelu. Už není tak hezký jako v Kuala Lumpur, ale pořád se to dá. Na check in je ještě brzy, u ochotné recepční si necháváme kufry a vyrážíme na oběd. Mají tam rybí hlavy v omáčce, to nedám, naštěstí ani nemám hlad. Mám co dělat s tím, abych se smířila, že tady už létá hmyz. Kousek ode mně obrovská vážka. Jestli něco opravdu nemám ráda, tak to jsou vážky. Nechápejte mě špatně, žádný hmyz nezabíjím, ale prostě mi vadí a vyvolává to ve mně nepříjemné pocity. Necítím se dobře, něco mi vlítlo na krk, hážu sebou jak blázen.
Odcházím do lékárny pro repelent a leju to na sebe. Cítím se lépe i když smrdím jak mentol s citronem. Konečně můžeme udělat jít check in. Máme zaplacené čtyři "deluxe" pokoje, které si náhodně rozdělíme. Čtyři z nás mají štěstí, vyhrávají normální příjemný pokoj s balkonem. Další čtyři (včetně mě) dostáváme pokoje, které sice mají okno, ale výhled je jaksi na chodbu na dveře ostatních pokojů. Chvíli se tomu smějeme, ale pak nás smích přechází. Jdeme na recepci to vyřešit. Zaplatili jsme si pokoj s balkonem, takže neustupujeme. "Spor" nějakou dobu trvá, ale nakonec vítězíme a všichni máme balkon, jupí.
Nejvíc nás baví koupelna, kdy můžete sedět na WC a u toho se sprchovat. Dnešní den už nic moc neplánujeme. Cesta pro řidiče byla náročná, jeden z nás dostává horečku. My ostatní odcházíme do obchodu pro jídlo a pivo. Pivo je tu hrozně drahé. Všechno ostatní je za hubičku, ale alkohol stojí hodně a také se nedá koupit v každém obchodě.
Večer trávíme na pokoji. Dochází nám, že jsme zapomněli durian v autě. Je konec, auto můžeme spálit, do toho si nesednu. Kupodivu ale auto vůbec nesmrdělo.
18.9.
Vstáváme brzy a jdeme na hotelovou snídani. Pak nasedáme do auta a vyrážíme dalších 127 km do deštného pralesa - Taman Negara. Důvod, proč jsme od něj tak daleko někde v Kuala Lipis je ten, že v okolí Taman Negara nebylo k dispozici žádné kloudné ubytování. Jsme prostě měkoty z Evropy.
Přijíždíme na parkoviště, leju na sebe repelent a všichni mě za ten smrad nenávidí. Já se v tichosti modlím, ať to zvládnu a jsem na sebe pyšná. Přeplouváme řeku Tembeling a platíme 1 MYR. Jdeme k pokladně, platíme vstup do pralesa a licenci na focení. Poslední cigareta a vcházíme do hlubin pralesa ke Canopy walkway, což je taková lávka v korunách stromů.
Je tu vážně jak ve skleníku, ale kupodivu mi to tolik nevadí. Jsem na pozoru, koukám kolem sebe a modlím se, aby na mě nic neskočilo. Po chvíli to ze mě padá, nic moc nepotkáváme. Jen stonožku. Začínám si to užívat. Ty zvuky, co příroda vydává, je dech beroucí, nikdy jsem nic podobného neslyšela. Je to nádhera.
Po asi patnácti minutách přicházíme k lávce. Dostáváme instrukce a jde se na to. Je to parádní, lávka se houpe, je docela dlouhá, má přes 400 metrů a je ve výšce 25 metrů. Když ji celou projdeme, vracíme se zpět na začátek pralesa, jen jinou cestou. Zde už málem šlapu na hada (omylem). Potkáváme mrtvého brouka, který je tak velký, že se nelíbil vážně nikomu z nás. Máme štěstí a vidíme zblízka mladého varana. Jdeme do restaurace na oběd, je to tu o poznání dražší, ale jídlo je skvělé. Čeká nás zpět převoz na druhý břeh.
Převozník s námi dělá blbiny, různě s loďkou houpe, tak se ho ptáme, jestli by nás nevzal po řece na pozorování zvěře a ptactva. Souhlasí, dáváme mu dohromady 80 MYR a vyplouváme. Dozvídáme se zajímavé informace o zvířatech a řece. Máme štěstí a vidíme opice sedící na větvích stromů.
Po plavbě nasedáme do auta a vracíme se zpět na hotel. Přijíždíme až za tmy. Jsme mrtví a já šťastná, že jsem to zvládla. Nikdy by mě to nenapadlo, ale musím říct, že v Taman Negara se mi z celé cesty líbilo asi nejvíce.
19.9.
Po snídani je čas vyrazit dál. Náš příští cíl je Bukit Mertajam v Penangu. Cesta je to dlouhá, něco přes 300 kilometrů. Před apartmánem, který máme opět ve vysoké budově předáváme zpět auto. Vše je v pořádku a zálohu dostáváme zpět. Po check in dáváme kufry na pokoj, těšíme se z velkého bazénu a vyrážíme vedle na oběd. Z restaurace pozorujeme opice procházející se po zábradlí vedle silnice. Nic velkého na dnešek už nevymýšlíme. Řidiči jsou unavení a celkově si chceme dát "voraz". Já s Matějem jdeme pár kilometrů do obchodu pro piva a pak se přidáváme k ostatním do bazénu. Je úchvatný západ slunce a začíná bouřka. Majitel apartmánu je vstřícný a dovolí nám zůstat až do dvou hodin, za což jsme moc rádi.
20.9.
Odpoledne chceme ještě zajít do města, ale doprava je šílená, takže rovnou jedeme na letiště. V osm večer nasedáme do letadla, letíme asi dvacet minut a přistáváme na ostrov Langkawi. Z letiště k vile to máme dva kilometry, takže jdeme pěšky. Já si cestou obrousila kolečko na kufru tak, že z něj byl půlkruh. Máme zamluvené čtyři vily v jednom komplexu. Je zde velký bazén a super terasa na trávení volného času. Majitel je skvělý, komunikativní a dokonce nás večer ještě zavezl do obchodu. Vily máme sice u pláže, ale ta bohužel není přístupná na koupání. Večer trávíme v bazénu.
21.9.
Ráno jdeme na snídani do bistra na pláži. Snídaně je skvělá a obrovská. Převlékáme se do plavek, bereme pár věcí, voláme Grab a jedeme na pláž Cenang, která je od nás asi sedm kilometrů. Dnes nemáme v plánu válení se na pláži, místo toho zařizujeme vodní skútry. Koupili jsme si čtyřhodinovou plavbu. Bereme čtyři skútry za necelých 500 MYR, naskakujeme, posloucháme instrukce a následujeme našeho průvodce.
Je to sice super, ale kromě fobie z hmyzu mám taky docela strach z otevřeného moře. Držím se tedy pevně Matěje a doufám, že v té rychlosti nevylítnu. Ale je to skvělé, jsou trochu vlny, ale nic velkého. Proplouváme kolem skalisek a zastavujeme na ostrově Pregnant Maiden. Zde se na nás už sypou místní s mini welcome drinkem v podobě ovocného smoothie. Kupujeme si občerstvení, další smoothie, pozorujeme opice, jeden z nás byl poctěn i výkaly na rameni.
Po pauze zde pokračujeme dále na jakousi osamělou pláž a z té dál na moře. Čeká nás krmení orlů. Průvodce hází do moře krmení a orli se začínají slétávat, je to nádherná podívaná. Zde už naše jet ski tour končí a je čas plout zpět. To už ale přicházejí docela velké vlny, nárazy jsou prudké, houpeme se a několikrát jsme se málem převrátili.
Celkově to trvá asi čtyři hodiny a všichni jsme nadšení. Je skoro večer, přesouváme se tedy zpět "domů". Objednáváme si jídlo a vysedáváme na terase do pozdních hodin.
22.9.
U snídaně si googlíme deset nejhezčích pláží na Langkawi a pak hlasujeme. Vyhrává pláž Tanjung Rhu. Neztrácíme čas, nasedáme do auta a vyrážíme. Dnes si chceme udělat klasickou chorvatskou válečku na pláži. Dobře jsme udělali s tímto výběrem. Pláž je nádherná a dokonce tu mají i Piňa coladu. Jsem v ráji. To se však za chvíli rozplyne, jelikož nás přišel obšťastnit obrovský slejvák, který pokračuje až do dalšího dne. Zůstáváme ale ve vodě a užíváme si to.
Liják nekončí a my dostáváme hlad. Bereme věci a přesouváme se do venkovní restaurace s plechovou střechou. Pod pivo si musíme dát tácek kvůli víře. Jídlo je super a bereme ještě kokos. Kokosová voda mi vůbec nechutná. Na chvíli přestává pršet, jdeme ještě na pláž a všichni usínáme. Budí nás až další vlna slejváku.
Přichází čas opustit pláž. Jedna polovina odjíždí do vily a druhá polovina jede do města. Dostáváme složitý úkol - sehnat vodku. A ono to se po hodině daří! Láhev vína a vodky stojí 50 MYR. Večer opět trávíme na terase, hrajeme hry, jíme a bavíme se.
23.9.
"Chčije a chčije". Od rána a nevypadá to dobře. Nedá se nikam jít, ale nám to nevadí. Dáváme si volný den v podobě odpočinku, hraní karet a koupání se v dešti v bazénu. Nabíráme síly na další dny.
24.9.
Slunce sice nesvítí, ale dnes alespoň neprší. Máme před sebou poslední den na Langkawi a chceme ho strávit aktivně. Už při plánování jsem se velice těšila na Skybridge - stezka korunami stromů. Vstáváme tedy dříve a po snídani vyrážíme. Jdeme koupit lístky, jsme trochu nemile překvapeni, že vstupenka stojí 84 MYR na osobu, ale už jsme tady a chceme to vidět. Jízda lanovkou je báječná, naskytují se nám nádherné výhledy na vodopády, hory, stromy i moře. Na první stanici vystupujeme, kocháme se výhledem, fotíme si opice a necháme se vyvézt ještě výš, kde už na nás čeká samotný most. Chtějí po nás doplatit dalších 6 MYR. Most je celkem zklamání. Procházíme ho za pár minut, otáčíme se a můžeme jet zase dolů.
Sjíždíme dolů. V ceně máme ještě vstup do 3D Art museum a užíváme si docela příjemnou zábavu. Čeká nás další point - vodopád Telaga. Jdeme asi kilometr pěšky a máme opět štěstí na opice, tentokrát jsou docela blízko.
Brzy už slyšíme vodopád. Nemůžu se dočkat, miluju vodopády. Je impozantní, stříká na nás voda a to v tom vedru oceňujeme. Na chvíli se tu zdržíme a obdivujeme tento nádherný přírodní poklad.
Pro dnešek máme splněno, vyrážíme zpět do vily. Loučíme se s bazénem. Je nádherný západ slunce, romantika hadr.
25.9.
Čas udělat Langkawi pápá. Poslední snídaně v bistru, odevzdáváme klíče. Na letiště tentokrát taxíkem, z kufru by mi už moc nezbylo. Odlétáme, přistáváme v Penangu, čekáme a letíme rovnou do Kota Kinabalu na Borneu.
Jsme obšťastněni zážitkem. Přistáváme, skoro na zemi, najednou vzlet a kroužíme dalších třicet minut. Důvod? Technická závada letadla. Víc nevíme, ale bezpečně přistáváme v Kota Kinabalu. Cestujeme celý den a postel stále v nedohlednu. Čekají na nás nádherné dvě vily se soukromým bazénem. Od štěstí nás dělí ještě třicet kilometrů.
Přijíždíme pozdě večer, s holkami jdeme udělat check in, když nás začne atakovat obrovský agresivní chroust. Je fakt nechutný (milovníci hmyzu prominou), běháme ze strany na stranu. Recepční nechápe, tak ji vysvětluji, že u nás toto nežije. Check in máme za sebou, zahazujeme kufry a jdeme spát.
26.9.
Konečně jsme tu. Vily jsou překrásné. Máme dva bazény, vířivou vanu, dvě terasy a od pláže jsme minutu chůze. Je ale příliv, takže čekáme a jsme v bazénu. Později však jdeme do moře, jsou velké vlny, jsme šťastní jako malé děti, dovádíme ve vlnách. Síla okamžiku. Celý den trávíme na terase, v bazénu a na pláži. Nic nám nechybí.
Večer jdeme brzy spát, zítra nás čeká náročný den.
27.9.
Vstáváme kolem páté. Je čas vyrazit na výlet a jak jinak než letadlem. Snažíme si objednat Grab, ale marně. Naši jízdu nechce nikdo přijmout, je buď moc brzy nebo jsme prostě z ruky a pro řidiče to je ztráta času i peněz. Jsme zoufalí, čas se krátí. Jdeme na recepci, nikdo tam není. Jdeme na vrátnici u parkoviště a snažíme se zajistit si odvoz. Pánové nám nakonec objednávají dvě auta. Za jedno auto 120 MYR, ale je nám to jedno. Po patnácti minutách přijíždí první odvoz, čtyři z nás odjíždí a mají reálnou šanci, že to letadlo stihnou. My zbylí čtyři stále čekáme. Smiřuju se s tím, že strávím den v posteli a na pláži, jsem tak unavená a ospalá, že mi to nevadí. Dáváme tomu dvě minuty a jinak odcházíme. Auto nakonec přijíždí. No nic Deniso, dneska líná nebudeš.
Řidič je podle mě víc nervózní než my, valí to s námi jako blázen. Čtyři z nás, kteří odjeli dříve, zdržují letadlo. Vyvolávají naše jména. Stíháme to a sedíme v letadle. Neskutečné. Všichni v letadle nás nenávidí. Letíme asi půl hodiny a přistáváme v Sandakanu. Dneska jdeme na orangutany.
Platíme vstup asi 40 MYR a opět licenci na focení. Musíme si uschovat veškeré tašky a batohy, dokonce i vodu. Poté už vcházíme do prostoru rezervace. Trošku jak v Taman Negara - vysoké stromy, krásné zvuky přírody. Po chvíli vstupujeme do orangutaní školky. Za sklem pozorujeme dovádějící orangutany, staré i mladé. Po nějaké době nás zaměstnanci vyhání a vracíme se zpět směrem k východu, kde pak probíhá krmení primátů ve volné přírodě.
Je to zajímavá podívaná, běhají zde makaci a jedna orangutaní matka s mládětem. Pozorujeme je asi dvacet minut, poté "zábava" končí a my se ubíráme k východu. Máme obrovské štěstí, orangutaní matka se prochází kolem nás na zábradlí dřevěného chodníku. Také máme štěstí, že je v blízkosti jeden zaměstnanec. Orangutaní matka nás dojímá několik málo minut, poté přeskočí na větev a mizí v korunách stromů.
Přemýšlíme, zda zajdeme ještě na malajské medvědy. Tedy hlavně já přemýšlím, miluju medvědy. Zjišťujeme ale, že se dají pozorovat pouze dalekohledem a cena není moc lichotivá, takže se nakonec smiřuji s tím, že medvědy neuvidím.
Jsme docela unavení. Dnes v Sandakanu přespáváme, na Borneo se vracíme až zítra. Cestou na apartmán zastavujeme v místní tržnici. Jídlo vypadá lákavě, nemám ale hlad a hygiena není příliš vábná. Nádobí se myje na zemi a kolem jídla si pobíhají psi a kočky. Ostatní jsou odvážnější a dávají si. Přežili to bez závažnější úhony. Já mám žízeň a chci pivo. Jdu naproti do obchodu a ptám se kluků, jestli mají pivo. Nerozumí mi. Všichni se na mě dívají. Dívají se hezky a nechápou mě. Vlastně všechny z nás. Já ještě ke všemu trpím poměrně malým množstvím pigmentu, takže jsem bílá jak stěna. Lámavou angličtinou se mě ptají, odkud jsem. Řeknu jim to, ale stejně neví, svou odpověď rozšiřuju na "Europe". To už ví. Pivo mají, kupuju, loučím se a cítím se pro jednou výjimečná.
Odjíždíme do apartmánu. Po chvíli usínám a spím asi dvě hodiny. Odpoledne vyrážíme do velkého obchodu pro nějaké jídlo, suvenýry a vodu. Vedle se nachází podobný street food jako byl v Kuala Lumpur. Je to skvělé, všechno chutná skvěle, ochutnáváme, co se dá. Ujíždím na zeleninových závitcích, pořád se vracím kupovat další a další.
28.9.
Čeká nás opět velmi brzké vstávání. Letíme zpět do Kota Kinabalu. Objednat taxi do vil je už kupodivu jednodušší. Stavujeme se ještě v obchodě a vracíme se do ubytování. Dneska trávíme den na pláži a u bazénu.
Blíží se moje třicáté narozeniny. Zítra odlétáme s Matějem na rande do Taipei. Letíme opět v nekřesťanskou hodinu, takže jsme chytřejší, píšu na recepci a objednávám odvoz na letiště. Auto nás vyzvedne ve 4:00 a bude to stát 120 MYR. Jsem ale hlavička všímavá a vzpomínám si na reklamu v ulicích na aplikaci Maxim. Je to něco jako Grab. Stahuju a vidím, že je možnost objednat taxi na zvolený den a čas. Zkouším tedy objednat odvoz na letiště, cena je 29 MYR. Chvíli to trvá, ale nakonec to přijme řidič. Jupí, ušetříme. Píšu na recepci a transport s díky ruším. Jen se modlíme, aby tam řidič ráno opravdu byl.
Na večer si balím věci. Letíme pouze s batohem. Ostatní nám kufry vezou.
29.9.
Je 3:30, zvoní budík. Umírám a lituju, že letíme pryč. Chci spát. Ranní hygiena a jdeme na point, kde nás má řidič vyzvednout. Byl nedočkavý, psal mi už ve 2:45, že čeká.
Kolem 4:30 jsme na letišti. Snídáme v Mekáči, rozměňujeme těch pár peněz, co nám ještě zbývá a letíme. Let trvá asi tři hodiny. Po deváté hodině přistáváme v Taipei. Vymotat se z letiště zabírá nějaký čas. Stojíme frontu na koupi simkarty, bereme jen jednu. Pak fronta na imigračním. V rychlosti vyplňuji online vízum, či co to je a procházíme. Hurá, trvá to jen hodinu a půl. Do centra (40 km) chceme jet taxíkem, ale ceny už jsou poněkud jiné než v Malajsii. Jedeme tedy MHD. Musíme nejdříve koupit kartu EasyCard za 100 NT$ a nahráváme na ni dalších 200 NT$. Procházíme turniketem a jdeme na express.
Metro mají vážně na úrovni. Na podlaze je jasně vyznačeno, jak mají lidé stát a čekat na nástup do metra, je to velmi organizované.
Cesta expresem na hlavní nádraží trvá asi půl hodiny. Vyjíždíme z tunelu a jedeme venkem. Je zde hodně rozestavěných budov, ale také lesy. Jsem nadšená. Těsně u kolejí se nacházejí panelové domy. Jsou ponuré a staré, okna jsou poměrně malá.
Vystupujeme na hlavním nádraží. Máme hlad a chceme se jít najíst. Ve vestibulu je hodně restaurací, jedna se nám líbí, a tak vcházíme dovnitř. Jídlo je výborné. S hůlkami trochu bojuji, naštěstí mě ale nikdo nesleduje.
Jsme mrtví. Je doba oběda a check in na hotel je až od 20:00. Proklínáme se. Riskneme to a jdeme zkusit udělat check in dřív, případně si tam aspoň nechat batohy a jít spát někam na lavičku. Máme krásný hotel. Krásně to tam voní. Platíme zálohu 9900 NT$, jsme překvapení, ale pokoj dostáváme hned. Je super. Má tři televize a obrovskou koupelnu, kde je sprchový kout i vířivka. Strašně moc chceme spát, ale nechceme ztrácet čas. Vyrážíme ven.
Chceme se jít podívat na chrám Songshan Ciyou, který na fotkách vypadá velmi hezky a je asi kilometr od hotelu. Procházíme Taipeiskými uličkami, všude jsou restaurace, které vypadají velmi pochybně, neonové nápisy, čínské znaky, lehce se tu člověk ztratí, všechny ulice jsou pro nás stejné. Má to ale něco do sebe a baví nás to.
Procházíme místní tržnicí. Na maso se slétají mouchy, šíleně to smrdí, mezi stánky a chodci projíždějí lidé na skútru a kolech. Je to super. Až na ten smrad.
Přicházíme ke chrámu a musíme se smát. Je posazen mezi dva příšerné paneláky. Jinak je ale krásný a jdeme se podívat dovnitř. Je zde velký stůl, jsou na něm různé sladkosti, tyčinky, pochutiny a dochází nám, že jsou to dary pro bohyni Matsu, které je chrám zasvěcen.
Nezdržujeme se nijak zvlášť dlouho. Přímo vedle chrámu je noční tržnice Raohe. Noc ještě není, ale je tam plno lidí. Musíme to vidět. Smrdí to úplně stejně jako tam předtím. Na každém rohu se nacházejí automaty, kam hodíte tokeny a můžete lovit různé předměty, jako míváme na poutích. Místní tam gemblí jak o závod. Působí to na mě jako naše automaty v nonstopech. Ale vážně jich potkáváme obrovské množství.
Projdeme celou tržnici a vracíme se zpět. Je večer, jsme mrtví. Máme hlad, ale místní mňamky asi vynecháme. Cestou zpět potkáváme pizzerii, kupujeme dvě pizzy a vracíme se zpět na hotel. Ráno nás čeká velký den.
30.9.
Narozeniny mám sice až zítra, ale zítra je cestovní den, takže oslava se koná dneska. Původně chceme jít do NP Yangmingshan, ale cesta ukazuje hodinu a půl. Vzdáváme to. Jé, mají ZOO. Nevěřím vlastním očím. Oni tu mají pandu. Miluju pandy. Mám ji vytetovanou, miluju pandí plyšáky a věci. Jsem nadšená. Dobíjíme Easycard a vyrážíme do Taipei ZOO
Procházíme pár pavilonů, rozplýváme se nad koaly. Nejvíc nás pobaví pavilon se slepicemi. Pak už však přichází samotný pavilon s pandou. Je tu obrovská fronta, na její prohlídku máte tak minutu, je velký zájem. Jsou tu dokonce dvě. Jsem šťastná.
Pak jdeme do Panda house, kde mi Matěj kupuje pandího plyšáka a tričko na spaní. Mám radost. Ano, vážně je mi třicet. Měla bych rodit děti, já vím.
Vracíme se zpět do centra, chceme se jít podívat na Taipei 101. Jedná se o mrakodrap vysoký 509 metrů. Už začíná zapadat slunce. Jsme v centru. Když je tma, všechno krásně svítí, na ulicích hrají pouliční muzikanti, jsou tu různé show, je to zajímavé a žije to tu. Jdeme do restaurace vedle Taipei 101 a poprvé si dáváme čepované pivo za 260 NT$ .
Po večeři se vracíme na hotel. Měla jsem krásný narozeninový den. Bohužel se blíží konec.
1.10.
Ráno po snídani děláme check out. Máme ještě čas, letadlo do Kuala Lumpur nám letí až ve čtyři. Necháváme si batohy v lobby a jdeme se podívat na Yongchunpi Wetland Park. Je to tu krásné, lidé tu meditují a cvičí. Užíváme si poslední chvíle.
Je čas vrátit se pro batohy. Poté se odebíráme zpět na letiště. V půl deváté přistáváme v Kuala Lumpur. Ostatní už na nás čekají v ubytování. Zadávám špatnou adresu do Grabu a jedeme někam do háje. Musíme se tedy vracet. Přijíždíme až v půl jedenácté. Otevřeme dveře a dostávám překvapení v podobě dortu, svíček a narozeninového přání. Jsem dojatá a mám radost.
2.10.
Výlet končí. Vstáváme v půl šesté a vyrážíme na letišti. Let zpět byl mnohem příjemnější než cesta sem. Všechno jednou končí. Děkuji Malajsie, byla jsi úžasná.
A kolik to stálo..? (za osobu)
Letenka Turkish Airlines - 18 000 Kč
Veškerá ubytování - 13 000 Kč
Kapesné s sebou (jídlo, suvenýry, Grab..) - 14 000 Kč
Přelety (Langkawi, Kota Kinabalu 2x, Sandakan, Taipei, Kuala Lumpur) - 6 600 Kč
Půjčení dvou aut na dva dny - 1 400 Kč
CELKEM CCA 53 000 KČ
V ceně je i Taiwan, který je výrazně dražší než Malajsie (o něco málo levnější než u nás), takže pokud bychom zůstali jen v Malajsii, cena by byla o cca 7000 Kč nižší.
Jak se ti cestopis líbil?
Denisa Nedvědová procestovala 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 11 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkné, díky za zážitky z jiných částí této země, kde jsme nebyli. Naše cesta před lety vedla směr Cameron highlands a Perhentian Islands. Ostrovy byly super co se týká šnorchlování, doporučuji.
Moc se mi to líbilo, děkuji.
Děkuji, to jsem moc rada :))
Překvapilo mě, že jste na Borneu letěli do Kota Kinabalu, když jste pak hned přejížděli do Sandakanu. Lety do Sandankanu jste nenašli? My jsme před lety letěli přímo tam a pro návštěvu orangutan centra v Sepiloku to bylo rozhodně praktičtější.
Obecně je škoda, že jste na Borneu strávili jen tak málo času, absolutně skvělá byla i řeka Kinabatangan a především Semporna. Chápu, ale že už je to trochu zajížďka.
V rámci pevninské Malajsie jste volili mezi Taman Negara a Cameron Higlands nebo jste vysloveně chtěli Taman Negaru?
Když to vezmu zpětně, tak musím uznat, že to Borneo nebylo vymyšleno úplně nejlépe. Kota Kinabalu jsme vybrali kvůli ostrůvkům v okolí, kam se nakonec ani nejelo. Ta Semporna mě mrzí moc a celkově to šlo vymyslet lépe, ale nevadí..
Já chtěla i do Cameron Highlands i Taman.. Ale většina do CH nechtěla.. Bohužel.