Cesta nejstarší křesťanskou zemí... Arménií

Jak se zrodil nápad, vydat se do Arménie...

Arménii jsem měla v hledáčku dlouho. Nicméně stála po boku celé řady jiných zemí, které bych chtěla navštívit. Změna nastala někdy počátkem roku 2020. Tehdy jsem plánovala jet do Jerevanu na jednu sportovní událost. V souvislosti s tím jsem se rozhodla, že tam zůstanu o pár dní déle a zemi si projedu. Začala jsem se více zajímat o konkrétní místa... Netrvalo dlouho a Arménie se dostala na pomyslný vrchol toho, kam prostě musím jet. Itinerář byl hotový a těšila jsem se, že v květnu poletíme.

Nicméně jak asi tušíte, přišel Covid, sportovní akce se zrušila a člověk byl rád za cestování po Evropě... Pak přišlo září 2020 a vypukla druhá válka o Náhorní Karabach. Arménie začala plnit přední stránky světových médií a oči celého světa se upíraly k této malé kavkazské zemičce. Ta přichází o valnou většinu karabašského území (jasně, bylo nezávislé, ale...), umírají tisíce vojáků a desítky až stovky civilistů. Po podepsání příměří začínají masivní demonstrace, lidé chtějí hlavu premiéra Pašinjana, země se ocitá v politické krizi. Přicházejí předčasné volby, ve kterých však Pašinjan překvapivě vítězí. Jelikož se o daný region a jeho problematiku dlouhodobě zajímám, má touha se do země vydat se ještě znásobila.

Jaro 2021 a já věděla, že potřebuju na svůj milovaný východ. Ve hře byla Arménie a východní Turecko. Nakonec z různých (především praktických důvodů) zvítězil právě turecký Kurdistán, který mnohonásobně předčil má očekávání a naprosto mě uchvátil. A naprostým highlightem pro mě bylo Ani, tedy středověké hlavní arménské město. Má potřeba do Arménie jet zase o něco vzrostla.

Léto 2021 stále více se začaly objevovat zprávy o ázerských vojácích, obsazujících arménské kopce s mapami, které tvrdí, že se jedná o Ázerbajdžán... Stále častěji dochází k potyčkám na hranicích, jak se samotným Ázerbajdžánem na východě, tak jeho exklávou Nachičevan na jihozápadě.

Je všeobecně známým faktem, že Turecko chce získat přímou (myšleno přes Ázerbajdžán, jakožto spojence) cestu ke Kaspickému moři. Důvodů je mnoho, ale zjednodušeně řečeno je pro obě země výhodné, aby nerostné bohatství vytěžené v Kaspickém moři putovalo do Turecka "napřímo" a trasy nevedly přes nepřátelská území, pro něž se jedná o významné zdroje příjmů. Proto v podstatě celý svět tuší, že pokud se Erdogan s Putinem nedohodnou nějak jinak, tak je nejspíš otázkou času, než Ázerbajdžán vtrhne do jižní Arménie. Jak ukázala nedávná válka o Náhorní Karabach, vojenská technika obou zemí je zcela nesrovnatelná a neexistuje moc pravděpodobných scénářů, ve kterých by Arméni o své území nepřišli.

Nehledě na to, jak o smutnou skutečnost se jedná, to pro mě byl poslední impuls k tomu, že do Arménie se chci podívat raději dřív, než později. V roce 2020 jsem si ještě pohrávala s myšlenkou jet do Karabachu. Dnes to už nepřichází v úvahu. Ne, nechtěla jsem, abych si třeba už za rok říkala něco podobného o nějakém svém vysněném místě v samotné Arménii.

Nastala ale komplikace. Na termíny (vlastně spíš termín), kdy jsem mohla, se mi nedařilo sehnat nikoho z mých obvyklých cestovatelských kumpánů. Být to jiná situace, asi bych si prostě počkala, ale v tomhle případě jsem si řekla, že to prostě hecnu a pojedu sama. Na výlet tohohle typu to pro mě mělo být poprvé.

No a pak už jsem jen koupila letenky, zabalila si, odjela do Vídně a odletěla :)

Den 0: Přílet a Ararat

Let má trochu zpoždění. Navíc při přistání musíme čekat, než si letištní policie dojde pro jednoho nepřizpůsobivého pasažéra. Důvod nevím, ale zachytila jsem hlášku letušky o tom, že celá ta rodina je úplně šílená...

Čekání se trochu vleče. Volám do autopůjčovny, aby třeba nezavřeli pobočku a já nezůstala trčet smutná na letišti. Přeci jen je už po deváté večer. Milý pán v telefonu mě ujistí, že je super že volám a že na mě samozřejmě počká. Když se dostaneme z letadla ven, všechno jde už rychle. Na covid očkovací certifikát se podívá paní v bílém plášti až skoro na konci a kontrola působí spíše "aby se neřeklo že na to úplně dlabem".

Vyzvedávám si svůj Hyundai Solaris s gruzínskou SPZ, zapnu si offline Maps.me a vydávám se do městečka Araratu, kde mám dnes nocovat. Vymotat se na správnou dálnici mě stojí trochu více úsilí, než by bylo zdrávo. Mapy trochu zlobí, je velký provoz a já jsem dost unavená. Řízení je trochu horší, než jsem čekala. Očekávala jsem takový Balkán style, ale tohle bylo horší. I v tom Turecku jezdili slušněji. Rázem si vzpomínám na řízení v Jordánsku nebo obecně dopravu v Íránu a mám rázem dojem, že Arménci řídí předpisově :)

Maps.me naštěstí znají moje ubytování a tak si bezstarostně jedu. Navíc čím víc nechávám Jerevan za sebou, tím je menší provoz a tak si to začínám užívat. Sjíždím z dálnice do vesničky, kde by mělo být dle map moje ubytování. Jedu po něčem mezi šterkovkou a polňačkou a za chvíli se opravdu objevují nízké domky vesnice. Silnice je hrbolatá a rozbitá, ale už zase částečně asfaltová. Venku pobíhají psi a je značně cítit vůně venkova. Místo kde mi navigace zahlásí "Dojeli jste na místo určení" vypadá zcela stejně jako jakýkoliv jiný místní domek, kde očividně žijí místní. Žádná cedule, nic... takhle to přece nevypadalo... Projedu ulicí tam a zpátky. Nikde nikdo, jen bučení krav z chlívků. Po cestě jdou dva chlapíci, na první pohled místní. Vystupuju z auta a vysvětluju jim, kam jedu. Dle očekávání anglicky neumějí, pouze arménsky nebo rusky (já rusky nemluvím), ale název znají. Z ukazování kam mám jet pochopím, že se musím vrátit na dálnici a že jsem úplně blbě. Poděkuju a vydávám se na cestu zpátky.

Naštěstí nebylo nijak těžké si cestu zapamatovat. A tak za nějakých pět minut najíždím, kde jsem sjela. Zastavuju u první beznínky. Vybíhá sympatický chlapík. Pomocí rukou a nohou pochopí kam že to chci a na mapě mi ukáže kam že to mám jet. Je to přímo hned u dálnice jen o kus dál v protisměru. Na cestu mí dá ještě chlazenou vodu, která mi teď vážně přichází vhod. Startuju a vydávám se na cestu. Jsem už fakt utahaná a chci tam už dojet. Naštěstí tenhle pokus vychází. Následuje záplava nehezkých slov na adresu navigace. Beru bágl s foťáky a vcházím do nádherné zahrady plné osvětlených domečků. Únava je ta tam, tohle je prostě nádhera.

Hned za mnou přiběhne jeden z majitelů. Na jídlo už nemám ani pomyšlení, ale těším se na pivo. Okamžitě mi kromě něj vrazí do ruky panáka koňaku, který je tak trojnásobný. Ale chutná fakt skvěle. Všichni jsou milí a chtějí si povídat. Chvilku nezávazně konverzujeme a já se nakonec omlouvám, že jsem fakt unavená. Chvíli ještě sedím na verandě a užívám si tu pohodu a pak usnu.

Den 1: Khor Virap, Noravank, vodopád Shaki, Zorats Karer, Tatev, Starý Halidzor

Probouzím se brzo. Mám domluvenou snídani na sedmou. Venku je jen nestarší člen místních majitelů, o kterém už z večera vím, že neumí anglicky ani slovo. Ale hned utíká nalívat koňak. Vysvětluju že ne, že musím řídit, diví se a tak pošle aspoň místní hospodyni udělat kafe. Z toho co říká rozumím, že měli včera párty a že se mě snažili budit, abych šla taky tancovat, ale že jsem prostě spala. S tím jak jsem byla mrtvá by mě neprobudilo ani kdyby stříleli z děla :D. Káva je výborná. Po chvíli pochopím, že tady snídaně nebude. Majitel se kterým se domlouvala nejspíš někde vyspává kocovinu. Nicméně ranní posezení s místními nad kafem a snažení vysvětlit, že to že jsem tady sama neznamená, že doma nikoho nemám, je vlastně dost zábavné. Jako vždycky zafungují fotky. Kdybych měla počítat, podle kolika mužů na svých cestách je můj drahý "the most lucky man", asi bych se nedopočítala. Zdejší se přidávají na tento seznam. Ještě asi tak pětkrát odmítnu koňak a v duchu přemýšlím, jak v téhle zemi může být nulová tolerance alkoholu za volantem. Objímáme se a loučíme a já odjíždím k nedalekému klášteru Khor Virap.

Klášter je vzdálený asi deset minut jízdy. Je nádherné počasí. Při příjezdu se mi skýtá jeden z nejikoničtějších arménských pohledů. Khor Virap a za ním zasněžená posvátná hora Ararat, která se však nachází na území Turecka a vzhledem k uzavřené hranici je tedy z Arménie zcela nedostupná. Když jsem kolem ní kroužila na jaře v Turecku, bylo zataženo, lilo jak z konve a viděla jsem z ní přesně nic. Tady jsem si to náležitě vynahradila.

Khor Virap a Ararat

Khor Virap

Bylo ráno a byla jsem druhé auto, které pod klášterem zaparkovalo. Stánky lemující cestu do kopce se teprve pomalu odkrývaly. I tak už na parkovišti stáli asi tři prodavači, kteří se mě snažili přesvědčit, abych si koupila tradiční vypouštění holubic. Podle toho na jakou stranu poletí, budu mít buď štěstí nebo smůlu. S díky odmítám a vydávám se nahoru.

Klášter je spjat se samými počátky křesťanství v Arménii. Na konci 3. století zde dal král Trdat III. uvěznit Řehoře Osvětitele. V temné kopce byl světec držen dlouhých 12 let. Za to krále mělo postihnout šílenství, ze kterého ho nakonec vyléčil až právě tento světec. Král ho osvobodil a roku 301 přijal křesťanství jako oficiální arménské náboženství. Svatý Řehoř se tak stal zakladatelem arménské apoštolské církve. Alespoň tak to praví legenda :).

Khor Virap

Klášter se skládá z několika kostelů různého stáří. Pod jedním z nich se dokonce nachází kopka, ve které byl Řehoř údajně držen. Výhledy z kláštera na Ararat jsou dechberoucí. Když se dostatečně pokochám a začne přicházet více turistů, vrátím se k autu a vydám se dál na jih. Cílem je klášter Naravank.

Ararat

Cesta je vcelku dobrá (čti na arménské poměry). Vesměs se jedná o vyasfaltovanou dvouproudovku (jedná se taky o hlavní tah zemí na jih). Cestou projíždím vinařskou vesničkou Areni. Ta nulová tolerance mě fakt mrzí, ale co už... Míjím jeden stánek za druhým. Všude jsou pet lahve naplněné tradičním arménským červeným vínem. Velká část z nich je v lahvích s etiketami od Coca Coly. Ty nakupují íranští truckeři (kterých je zde velké množství) a takto víno pašují do islámské republiky. Proti Coca Cole Alláh ani celníci přeci nic nemají aneb vynalézavosti se meze nekladou :).

Kousek za vesnicí je odbočka a následuje asi deset minut jízdy nádherným kaňonem. Všude kolem jsou červené skály a člověk si připadá jako v pohádce. Na konci cesty se nahoře na skále zjeví nádherný klášter Noravank. Ta scenérie je naprosto úchvatná. Stejně jako samotný klášter z dvanáctého století, který mě uchvátil.

Výhled z Noravanku

Noravank

Kromě samotných kostelů jsou všude kolem také chačkary (arménské náhrobky), které místu dodávají tu pravou atmosféru. Slunce praží a začíná být děsné vedro. Kromě mě je zde jen skupinka asi deseti Arménců kteří se pod vedením místních mnichů modlí. Úžasná atmosféra.

Noravank

Kaňonem se vracím zpět na hlavní silnici a pokračuju dál na jih. Stavím u jednoho z motorestů a dávám si rychlooběd. Grilovaná zelenina s pita chlebem v přepočtu asi za 20,- Kč. Základ zeleniny tvoří můj milovaný lilek, takže mé chuťové pohárky jsou v sedmém nebi.

Čím víc na jih jedu, tím horší je silnice. Nové úseky střídají ty starší. A pak jsou ty, které jsou těsně před opravou a nad asfaltem už převažují díry. A pak jsou ty úseky které se opravují a jsou štěrkové. Nejlepší jsou ty, které je potřeba svést do jednoho pruhu a které se někdo rozhodl řídit. Arménci ale neradi čekají. A tak přes lamentování dělníka s fáborkem se vždy jednou za čas sebere pár Arménců a vyrazí vpřed. No, když se pak ta auta potkají, tak následuje kličkování, najíždění na nový asfalt, srážení kuželů, no prostě je to pravá východní legrace. Vyzenovaná a s pocitem, že mám vlastně dost času si ty situace vlastně užívám a říkám si, že mi ten východ chyběl.

Cesta na jih

Cestou poslouchám různé stažené kavkazské písničky, rádio nebo v případě potřeby změny politický podcast Vlevo dole. Zrovna natočili dvakrát delší díl, než obvykle. To se hodí. Cestou míjím celou řadu billboardů. Z nemalého množství na mě shlíží Putin. Z jiných zase kladivo a srp. Člověku je z toho vlastně trochu smutnu, Na druhou stranu se Arméncům nedá úplně divit. Premiér Pašinjan se dost snažil, vymanit zemi z ruského vlivu, aby se začala orientovat na západ. Jak ale ukázaly události loňska, západ o Arménii nemá zájem. Jediný, o koho se může země opřít, je Rusko. Pro které je ale stejně pouze výhodný obchodní artikl, což si spousta Arménů uvědomuje. Ale recept na to, co s tím, v korupcí skrz naskrz prolezlou zemí, nikdo nemá.

Mým dalším cílem má být vodopád Shaki. Když po pár hodinách cesty dorazím k odbočce na město Sisian u něhož se vodopád nachází, silnice se opravuje a je zcela uzavřená. Prašnější místo jsem už dlouho neviděla. Kolem stojí zchátralé benzínky a desítky íránských cistren. Koukám do mapy a asi vidím alternativní cestu jak do Sisianu dojet.

Plán zafungoval. První ještě stavím u Zorats Karer. Jedná se o planinu s prehistorickými megalitickými kameny postavenými v dokonalém astronomickém uspořádání. Nikde nikdo není a jsem tady úplně sama. Silně fouká vítr a mně se tady hrozně líbí.

Zorats Karer

Pokračuji dál směrem na Sisian. Jde o na první pohled chudé město. Středem vede asfaltka, boční ulice jsou většinou kombinací štěrku a hlíny, na kterých si hrají děti všech věkových kategorií. Projíždím tímhle neutěšeným místem a pokračuju za město. Auto nechávám u řeky před jablečnou farmou a dál pokračuju pěšky směrem k vodopádu Shaki. Po asi kilometrové procházce se ozve dunění vody a za jednou ze zatáček se naskytne úžasný pohled na masy padající vody. Jde o neskutečný kontrast se zbytkem krajiny, která je po létě naprosto vyprahlá a suchá. Sedám si na kámen a pozoruju tu krásu. Jsem tady úplně sama.

Krajina cestou k vodopádům

Vodopád Shaki

Když dojdu zpět k autu, je něco málo před čtvrtou a já přemýšlím co s časem, který mně nějak zázračně zbyl. Podle původního plánu už mě čeká pouze dojet do Starého Halidzoru, kde mám ubytování pro dnešní noc. Pohrávám si s myšlenkou to v půli cesty stočit do města Goris, brány do Náhorního Karabachu. Nakonec se rozhodnu, že pojedu podle plánu do Halidzoru a že zkusím zajet ke spodní stanici Tatev Wings - tedy lanovky, spojující Halidzor s klášterem Tatev. Třeba by to ještě mohlo časově vycházet a stihla bych vidět Tatev ještě dnes namísto zítřka.

Když přijíždím na parkoviště, zjišťuji, že mám štěstí. Lanovka odjíždí za sedm minut. Rychle si kupuji lístek. Je potřeba si koupit jízdenku na přesný čas i na zpáteční cestu. Nedokážu odhadnout jak dlouho mi prohlídka kláštera zabere. Raději si tedy kupuji lístek až na poslední lanovku. To mi dává i s cestou tam a zpátky nějaké dvě hodiny. Ty nějak určitě využiju. Dá se platit kartou, což je tady asi poprvé. Jak jsem pochopila, karty bere sem tam některá benzinka, asi větší obchody, ale tím to tak končí.

Vstupuju do kabiny a vydávám se na necelých patnáct minut dlouhou cestu nejdelší lanovkou na světě, která měří 5,7 km. Cesta je zážitkem sama o sobě. Nádherné výhledy na vrcholky hor rozhodně stojí za to. Asi nejkrásnější je, když se najednou zjeví čedičový útes a na něm klášter. Jako v pohádce. Když v Tatevu vystoupím, k samotnému klášteru už je to jen pár kroků. Sluníčko už je dost nízko a to jen přidává na atmosféře celého místa.

Tatev

Hlavní kostel Surp Poghos - Petros je z 12 století, ale v klášteře se nacházejí i výrazně starší objekty. Například sloup z 9. století s chačkarem, který je postavený tak, že v případě zemětřesení, se začne posouvat a varuje tak obyvatele před blížícím se nebezpečím.

Tatev

Komplex je celkem rozlehlý. Bylo úžasné prolézat romantickými rozvalinami a koukat z nich na karabašské vrcholky. Neméně působivé byly spoře osvětlené místnosti s krásnými starými chačkary. Sem tam po nádvoří prošel mnich, lidé se modlili v kostelích. Prostě krása.

Tatev

Výhled z Tatevu

Než mi jela lanovka dolů, stihla jsem se ještě projít po sadu kolem kláštera, z kterého se nabízely krásné výhledy na samotný klášter. Když jsem se ocitla zpátky dole u auta, vydala jsem se do ubytování. Cesta byla ani ne na deset minut. Zpestřilo mi ji ještě stádo krav, které pasáci zrovna zaháněli zpět do vesnice. Kličkování stádem krav má své nesporné kouzlo, které u nás jen tak člověk nezažije.

Tatev

Ubytování se skládalo z množství dřevěných srubů a osvětlených altánků. Dala jsem si vepřové barbecue a pivo. Společnost mi dělala dvě místní koťátka, která se vehementně dožadovala drbání a rovněž mého jídla. S prvním nebyl problém, na druhém jsme se nějak nemohli shodnout. Majitelé byli opět neskutečně příjemní. Obzvláště si mě oblíbil jeden milý klučina tak mezi dvaceti až pětadvaceti. Bylo vtipné pozorovat, jak vždycky vyškubl svým kolegům cokoliv mi mohl přinést. Při asi páté příležitosti se odhodlal k té otázce na přítele :D. Následovala klasika, tedy vysvětlení, podpořené tapetou na mobilu. Anglicky moc dobře neuměl, ale snažil se opravdu poctivě. S tím, jak jsem byla utahaná, to bylo vlastně hrozně příjemné. Navíc v horách padla tma a začala být zima. Po celodenním vedru byla i toto velice příjemná změna.

Den 2: Goris, Selimský průsmyk, Karavanseráj Selim, Norastus, Sevanavank

Když jsem se ráno probudila, měla jsem celkem dost času. Snídaně byla až v devět. Za normálních okolností bych se na ni asi vykašlala, sedla do auta a odjela. Ale to místo bylo prostě nádherné. Zvláště pak výhled na tatevský klášter. Navíc jsem stejně měla víc času, jelikož se mi povedlo stihnout Tatev už včera.

Výhled na Tatev z ubytování v Halidzoru

Výhled z ubytování v Halidzoru

Oproti včerejší noci, kde jsem byla jediným hostem, tady byly ještě skupinky Rusů a Íránců. Napříč celou Arménií mě nesmírně překvapilo jak v pohodě ruští turisti byli. V Evropě mě většinou nebetyčně štvou. Tady očividně jezdí ne ta ruská smetánka, ale standardní střední třída. Snídani mi donesli jako první, což byl však trochu danajský dar, protože se na ni slétly vosy snad z celé Arménie, což vzhledem k mé fóbii z těchhle černožlutých potvor, byla asi jediná vada na kráse ranní idylky. Rychle jsem do sebe naházela ty části snídaně o které probíhal ze strany hmyzu nejmenší boj a vydala jsem se zpět na sever.

Cílem bylo dostat se zpět na úroveň začátku cesty, jen to stočit na východ a selimským průsmykem se dostat k památkám kolem jezera Sevan. Jsem pořád na vážkách, zda cestou odbočit a udělat si zajížďku do lázeňského města Jermuk. Nic moc tam vyloženě není, ale je tam vodopád (ale vodopád jsem viděla včera...). Nakonec se rozhodnu jinak. Když po asi půl hodině z Halidzoru, kdy jsem cestou potkala nespočet ruských vojenských aut s ruskými vojáky (tohle bylo specifikum pouze jihu a z logiky věci se nejspíš jednalo o mírotvorce střežící lačinský koridor, což je jediná možnost, jak se z Arménie dostat do toho zbytku Karabachu, který nepřipadl Ázerbajdžánu), dojedu na křižovatku, stáčím to doprava na ne zrovna zdravě vypadající silnici. Nicméně je to pořád hlavní a taky jediná cesta, jak dojet do Gorisu.

Vím, že v Gorisu taky nic moc není. Ale chci tohle neutěšené a chudé město vidět. Loni většina veřejných budov sloužila jako uprchlické tábory pro lidi z Karabachu. Navíc je odtamtud výhled na protější svah se skalními příbytky, ve kterých ještě i dnes bývá ustájený dobytek. Tyhle skalní vesnice mám ráda. Je to necelých dvacet kilometrů. Cesta ale trvá skoro hodinu. Zcela jednoznačně se jedná o silnici v nejhorším stavu, po jaké jsem zatím v Arménii jela. Tady by se to SUV hodilo... Navíc vím, že jak do Gorisu přijedu, tak stejně budu muset odjet.

Ale zajížďka za to stojí. Když zaparkuju a vystoupím, koukají na mě místní vážně jako na exota. Tady opravdu na turisty asi moc zvyklí nejsou. Město skutečně vypadá velice neutěšeně, ale mně se prostě líbí. Tohle je arménská realita. Míjím čtyři klučiny tak kolem deseti let. Všichni mají v puse cigaretu. Tady nic zvláštního. Zastavuje mě stařík sedící na lavičce. Mluví jen rusky, ale s pomocí rukou a nohou se dáváme do "řeči". Nechápe co tady proboha dělám. Ale hrdě mi ukazuje, jak všechny ty hliněné ulice okolo bude brzy pokrývat asfalt a jak bude jeho město krásné. Chvíli si povídáme a já se cpu vlašskými ořechy, které mi pán ochotně loupe. Je mi jasné, že jsem pro něho příjemným zpestřením jinak monotónně ubíhajících dní. Na rozloučenou mi dává několik vlašáků na cestu.

Goris

Projdu si město, pokochám se výhledem na Starý Goris a vydávám se tou šílenou silnicí plnou výmolů zase zpět. Následuje dlouhá cesta na sever, kterou jsem včera přijela. Do velké míry už si pamatuju kde je jaká uzavírka a kde jaký budovatelský pomník.

Starý Goris

Když se odpojím, vydávám se na nádhernou cestou selimským průsmykem. Neskutečně mě baví v těchhle oblastech ten kontrast zelené krajiny před létem a žluté po létě. Nikdy jsem neměla jasno v tom, co se mi líbí víc. A tak nezbývá, než cestovat v obou těchto obdobích :D. Na nejvyšším místě selimského průsmyku se nachází karavanseráj Selim z první poloviny 14. století. A taky je odsud nádherný výhled.

Selimský průsmyk

Karavanseráj Selim

Skupinka čtyř turistů zrovna sedá do auto a odjíždí. Jsem tady sama, nádhera. Procházím si temný karavanseráj, kdy jediné světlo vstupuje horními otvory. O atmosféru nouze rozhodně není.

Karavanseráj Selim

Čím víc se blížím k jezeru Sevan, tím je obloha temnější. Jezeru se občas říká moře a vzhledem k jeho rozloze 1 242 km2, se není čemu divit. Je to nádhera. Mým prvním cílem je vesnička Norastus, ve které se nachází hřbitov s množstvím středověkých chačkarů.

Když vystoupím z auta, všude kolem mě lítá listí a zvedá se silný vítr. Nade mnou se mísí blankytně modrá obloha s bouřkovými mračny. Hned u vstupu se mě snaží odchytit staré paní a vnutit mi svou prohlídku po hřbitově. Poté, co se mi podaří je setřást, snaží se mi své služby vnutit místní postižený pán. I jeho odmítám a doufám, že už mi dají pokoj, abych si mohla v klidu hřbitov projít. Chačkary jsou opravdu nádherné a genium loci toho místa je neuvěřitelné. Dokázala bych mezi jednotlivými náhrobky kroužit opravdu dlouho, ale nevím v kolik zavírá klášter Sevanavank, který ještě dneska musím navštívit.

Norastus

Cestou míjím klášter Hayravank, který se tyčí nad Sevanem. Dole pasák pase krávy a ovce. Nádherný výjev. K Sevanavanku vede krásná nová dálnice. Jako kolem většiny západního pobřeží jezera. Jet po něčem takovém je nádhera. Když přijíždím na náměstí pod klášterem s řadou restaurací, začíná poprchávat. Naštěstí než dojdu nahoru, déšť zase ustane. Cestou míjím dva turisty mluvící česky. Za celý výlet poprvé a taky naposledy, co slyším češtinu (letiště nepočítám).

Hayravank

Jezero Sevan

Na tomto místě stával pohanský chrám a ve 4. století byl přestavěn na kostel. Klášter zde poté vznikl v 9. století. Ve století 19. sloužil jako nápravné zařízení pro chybující mnichy. Panoramata, která se z vrcholku nabízejí opět patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem za svůj arménský výlet viděla. Cestou z kláštera jsem zapadla do jedné z restaurací. Všude je ještě víc než jinde cítit ruský vliv. V televizi hrají ruské pořady a z rádia se line ruská hudba. Co už... Výhled na jezero je moc hezký a račí kebab je taky výtečný.

Sevanavank

Jezero Sevan

Po nádherné nové dálnici se vydávám na západ. Co cca 2 kilometry jsou zde policejní hlídky. Trochu to působí jako dálniční policie, která zatím nemá víc dálnic, na kterých by mohla hlídkovat, tak jsou prostě všichni tady. Během cesty začíná hodně pršet. Nicméně svítit je v Arménii nejspíš výrazem nejvyšší potupy (pokud nemáte nějaké cool barevné světlomety). I přesto, že tedy není vidět na krok, nesvítí skoro nikdo, dokud nepadne naprostá tma. V temné noci řada Arménců uzná za vhodné světla rozsvítit. Pravidlem to ale rozhodně není a spoléhat se na to v žádném případě nedá. Ale ono je vcelku jedno jestli musíte počítat s tím, že se před Vám zjeví neosvětlené auto nebo kráva, což není nic výjimečného.

Když dojíždím do Garni, kde mám dnes nocovat, pořád leje jak z konve. Místní jsou opět neskutečně milí. Okamžitě mi vaří kafe a rozkrajují jablka s hruškami. Povídám si s majiteli a je mně jasné, že tady budu opět jediným hostem. Snídaně bude další den v deset. Začínám chápat, že místní provozovatelé ubytovacích zařízení jsou prostě závislí na tom, kdy otevírají místní pekárny. S tím nikdo nic neudělá. Naštěstí to pro mě není problém. V devět ráno otvírá chrám Garni, který je odsud 200 metrů. Zajdu si tam teda ráno a pak se vrátím na snídaní. Cestou na pokoj ještě dostávám ovoce. Internet mi říká, že by se to přes noc mělo vypršet a že zítra by mělo být zase krásně. Paráda. Otvírám rozečtenou knížku o Válce v Náhorním Karabachu od českých reportérek Lenky Klicperové a Markéty Kutilové a nakonec usínám.

Den 3: Garni, Geghard, Hovhannavank, Saghmosvank, Vagharshapat

Podle plánu se ráno vydávám k chrámu Garni z 1. století našeho letopočtu. Jsem tady první návštěvník, což je vždycky super. Chrám nechal postavit král Trdat I. a byl zasvěcen pohanskému bohu slunce - Mitrovi. Chrám stojí nad údolím řeky Azat a jak už to tak v Arménii bývá, je odsud krásný výhled.

Chrám v Garni

Kromě samotného chrámu je zde k vidění také zřícenina kostela nebo zbytky antických lázní, které jsou již přístupné veřejnosti.

Garni - antické lázně

Chrám v Garni

Údolí řeky Azat

Když se vrátím do ubytování, všímám si, že zahrada s terasou je umístěna přesně nad roklí, do které jsem před chvílí koukala od chrámu. Jak jsem přijela za tmy a pršelo, tak jsem si vůbec nevšimla, na jak krásném místě ubytování stojí. Při balení věcí se mi podaří rozbít skleničku. Podle očekávání mě majitelé ujišťují, že to je úplně normální a nic se neděje. Loučím se a vydávám do nedalekého kláštera Geghard.

Cesta je naprosto příšerná, což je do velké míry dáno tím, že je zrovna rozkopaná a celá se opravuje. I tak je to ale zážitek. Zvláště s pocitem, že zpátky pojedu zase stejně. Ale Geghard za to stál. Kdybych si musela vybrat, tak pokud jde o kláštery, byl to asi ten arménský n.1.

Geghard

Je vytesán přímo do skály nad řekou Azat. Klášter byl založen již ve čtvrtém století a nejstarší dochovaná kaple je ze století dvanáctého. Část menšího kostela byla v rekonstrukci, ale to ničemu nevadilo. Samotný hlavní kostel je velice členitý, obsahuje spoustu menších místností a má neuvěřitelnou atmosféru. Asi nejúchvatnější byla pohřební komora ve skále nad kostelem s úžasnou akustikou, kde šlo škvírou v podlaze pozorovat dění v kostele pod sebou. Jeden z turistů zpíval arménské náboženské písně to byla ta pravá třešnička na dortu. Opustit Arménii a tento klášter nenavštívit by byl skutečně hřích.

Geghard

Absolvuji opět martyrium v podobě cesty zpět a vydávám se na sever. Cestou musím projet Jerevanem. Doprava je zde sice hustší, ale nic, co by mě nějak extrémně zdrželo. Cesty jsou dobré a tak celkem brzy dorážím ke klášteru Hovhannavank.

Hovhannavank

Tady začíná asi jediné mírné rozčarování na celém výletě. Těšila jsem se na kláštery nad roklí řeky Kasagh a vysnila jsem si romantiku jakou jsem poznala v Ani. Klášter nad roklí řeky, nikde nikdo... Místo toho jsem přijela ke klášteru na okraji vesnice a zrovna málo lidí tam taky nebylo. Za chvíli mi došlo proč. Byla sobota a byla tam svatba. Klášter byl hezký a vidět svatbu vlastně taky, ale nějak to nesplnilo úplně to, co jsem od Hovhannavanku v tu chvíli chtěla.

Hovhannavank

Vydala jsem se tedy do dalšího z klášterů v této oblasti - Saghmosavanku. No, k tomu už se vlastně ani nedalo dojet. Desítky couvajících aut po úzké cestě tam a zpátky, troubení... Nechala jsem auto u silnice a dál pokračovala pešky. I zde byla svatba. Nebo teda vlastně spíše svatby. Jedna probíhala. Další svatba se srocovala před vstupem. Třetí přicházela. Čtvrtá už měla po obřadu a fotila se. Všichni byli vyšňoření a mladé Arménky si dělaly snad milion selfíček nad roklí. Nějak jsem si neuměla představit, kdo si dobrovolně vybere tenhle druh svatby, ale tady byli všichni nesmírně šťastní. A byť jsem od toho čekala něco úplně jiného, byl to nakonec zajímavý zážitek.

Saghmosavank

Kousek od kláštera jsem narazila na hezky vypadající restauraci s obrovskou zahradou. Když jsem vešla, paní mi "vysvětlila", že menu mají jen v ruštině. Přes mé pokusy se domluvit jsem se na druhé straně setkávala s nulovou snahou. Nakonec jsem jí řekla že chci prostě kebab. To pochopila a za chvíli jsem ho měla na stole. A byl teda skvělý a stál asi 30,- Kč... Celé prostředí ale kazila vřeštící ruská hudba všude kolem. Dojedla jsem a vydala se k mému dnešnímu ubytování ve městě Vagharshapat.

Hotel ve kterém jsem bydlela jsem našla snadno. Byl na hlavním náměstí, které představovalo velký kruhový objezd a bylo přímo reklamou na budovatelství. Stejně jako samotný hotel. Jako nic proti němu, ale po těch romantických domečcích a zahradách kde jsem poslední noci spala, byla tahle stránka Arménie prostě něco jiného a vlastně něco, na co jsem zrovna v tu chvíli neměla moc náladu.

Rychle jsem se ubytovala. Na patře bydleli samí hluční Indové, no co už. Výhoda ubytování byla, že hned vedle se nacházel důvod mojí cesty sem. Komplex Ečmiadzinské katedrály aneb takový Vatikán arménské apoštolské církve. Celý areál je moc hezký. Mezi léty 180 - 340 se jednalo o hlavní město Arménie. Samotná hlavní katedrála Majr Tačar, na kterou jsem se moc těšila však byla v rekonstrukci a zcela uzavřená. Prošla jsem si alespoň areál, podívala se na mši v přilehlé budově a nakonec si sedla do hezky vyhlížející místní restaurace.

Vstup do komplexu Ečmiadzinské katedrály

Komplex Ečmiadzinské katedrály

Ečmiadzinská katedrála

Komplex Ečmiadzinské katedrály

Měla jsem dost času a trávit večer v hotelu se mi nechtělo. Tak jsem si začala postupně objednávat různé předkrmy jako plněné rolky z lilku s jahodami, smažené sýrové koule... A po x hodinách jsem to zakončila milovanou baklavou. A konečně jsem si taky užila vyhlášené arménské víno. Četla jsem si a k tomu mi celý večer zpříjemňoval neskutečně milý personál. Po dnešku jsem měla tak nějak plné zuby celého rusofilství a tady ti lidi byli zase hrozně fajn.

Dala jsem se do řeči s místní číšnicí. Byla to mladá syrská křesťanka původně z Aleppa, která před dvěma lety i s rodinou prchla do Arménie (tatínek byl původem Arménec) před občanskou válkou v Sýrii. Povídaly jsem si o Sýrii, o tom, jak se jí tady v Arménii žije... Studuje na univerzitě jazyky a jejím snem je se jednou do Sýrie vrátit a šířit tam vzdělání a osvětu. Po celkem náročném dni byl tenhle závěr něco, co mě neskutečně nabilo. V restauraci jsem vydržela několik hodin a na hotel jsem dorazila někdy kolem jedenácté a už jsem jen padla do postele a usnula.

Vagharshapat

Den 4: Ktedrála Zvartnoc, Jerevan, odlet

Ráno nebylo moc kam spěchat, protože katedrála Zvartnoc otevírá až v deset a od Vagharshapatu leží kousek. Pochází ze 7. století a v 10. století byla v důsledku zemětřesení pobořena. Dnes je citlivě zrekonstruovaná a jedná se o vykopávky, které rozhodně stojí za návštěvu. Kromě samotné katedrály můžeme vidět i zbytky jiných budov nebo třeba lisu na olej. V areálu se také nachází hezké malé muzeum věnující se především arménské architektuře.

Katedrála Zvartnoc

Od vykopávek se vydávám do Jerevanu a začínám tím, na co se vlastně "těším" nejvíc. Památník a muzeum arménské genocidy. Je to první místo za celou dobu co jsem v Arménii (kromě letiště), kde lidé mají roušky. Památník stojí na kopci a v jeho středu plane oheň, který nesmí už nikdy vyhasnout, stejně jako arménský lid už nikdy nesmí být pokořen. Mám podobné pocity jako třeba v Osvětimi. Byť arménská genocida není zdaleka tak známým tématem, není o nic méně strašlivá.

Památník arménské genocidy

Je potřeba říct, že muzeum je vícepodlažní a byť rozlohou není nijak velké, pokud si chcete přečíst skutečně vše, strávíte tady klidně celý den. Ten já jsem bohužel neměla. Pročetla jsem si celou první část, která je skvěle zpracovaná a popisuje život Arménů v západní Arménii (dnešní východní Turecko) za doby osmanské nadvlády. Skvěle popisuje co předcházelo samotné genocidě a jak zoufalá situace Arménců už v té chvíli byla. Další části se věnují samotnému průběhu genocidy, osudům jednotlivých rodin, osob i následujícímu vývoji ve světě a postoji k této události, kterou Turecko dodnes popírá, že by se kdy vlastně stala a že by se jednalo o genocidu. V kontextu všech těchto skutečností jsou postoje Arménců a jejich chování výrazně pochopitelnější.

Po návštěvě muzea jsem dost zamlklá, což znamená, že si cestou do centra Jerevanu se svým čtyřkolým parťákem nepovídám tolik jako obvykle. Parkovacích míst je všude spousta. Takže parkuju, beru foťáky a vydávám se na procházku Jerevanem. Hned na začátku si koupím svou drogu - fresh z granátových jablek. Což je jednoznačně ta nejdražší věc, kterou jsem si v Arménii koupila. Ale odjet bez toho ze země, jejímž je mé nejoblíbenější ovoce symbolem, by prostě nešlo.

Mám celkem dost hlad a tak hledám, kde bych zapadla na něco k snědku. Všude kolem je spousta restaurací skoro každé světové kuchyně, která člověka napadne. Ale najít něco arménského je oříšek. Volím jednu neutrálně vypadající restauraci a objednávám si takovou "čínu" na arménský způsob. A je to dost dobré.

Začnu možná trochu netradičně a to je popsáním svých celkových dojmů z Jerevanu. Podle mě je potřeba to město chápat v kontextu celé té země. Té chudé, zaostalé, horské země, kde neberou karty a města připomínají spíše vesnice. No a pak je tady Jerevan. Kde jsou sice i polorozpadlé paneláky a zaostalost. Ale také tam jsou široké bulváry, spousta parků a zeleně, všichni mluví anglicky, všude berou karty, všude je milion kaváren. Tenhle kontrast je vlastně extrémně fascinující.

Musím říct, že si umím představit letět na víkend do Jerevanu. Provozovat zde extrémně levnou gastroturistiku, chodit po muzeích a nakoupit si spoustu levných věci domů. Nejsem úplně cílovka těchhle typů dovolených, ale myslím si, že za tímto účelem může být Jerevan dost dobrá destinace.

Pokud jde o samotné památky, tak se nejspíš najdou zajímavější města, než je Jerevan, ale s tím člověk počítá. Já začala procházkou po asi nejikoničtější stavbě Jerevanu - Kaskádě nebo přesněji řečeno Cafesjianově centru umění. Bylo hrozné vedro, ale stálo to za to. Když člověk přijde až nahoru, může ještě pokračovat kousek směrem do kopce. Ta tam jsou pečlivě upravené kaskády a zase tady máme východní blok před půl stoletím.

Jerevan - Cafesjianovo centrum umění neboli "Káskáda"

Kaskáda

Jerevan - Nad Kaskádou...

Cesta zpátky dolů je o poznání příjemnější a teda výhled na centrum Jerevanu je dost pěkný. Pokračuji na Náměstí opery a dál se motám uličkami ke kostelíku Katoghike z 13. století, který stojí před nově postaveným kostelem sv. Anny.

Jerevan - Výhled z Kaskády

Jerevan - Karabašská vlajka

Jerevan - koncertní sál a opera

Jerevan - Katoghike a kostel sv. Anny

Pokračuju dál na Náměstí Republiky, které mi nejvíc připomíná náš pražský "Kulaťák". Večer tady bude asi nějaká akce. Všude jsou bariéry, uprostřed pódium a koncentrace policistů je možná největší, jakou jsem kdy viděla, což platí rovněž o všech okolních ulicích. Motám se bočními uličkami a vidět všude ty moderní obchody a moderně oblečené lidi je vlastně dost zvláštní. Nakonec docházím k Modré mešitě. Tak tady mám konečně kousek svého milovaného orientu.

Jerevan - Náměstí Republiky

Jerevan - Modrá mešita

Jsem spokojená a promotávám se uličkami zpět k autu. Tady si přesně říkám, že sednout si do jedné z mnoha kaváren v parcích, které míjím, by bylo vlastně dost příjemné. Nedá se nic dělat, není času nazbyt. V autě se převlíkám, schovávám foťaky a nějak smysluplně balím svoje věci. Mám asi čtyřicet minut na to, abych dojela v klidu na letiště. Nicméně navigace mi tvrdí, že mi to bude trvat přes hodinu a to musím ještě tankovat. Naštěstí už tak nějak místní hlavní tahy znám a tak tuším, že mi navigace tvrdí pěknou pitomost.

Jerevan

V první fázi, kdy je Jerevna celkem zacpaný, začínám mít trochu obavy, ale za chvíli vyjedu z centra a všechno je v pohodě. Mé podezření se potvrdí ve chvíli kdy mě navigace nutí sjet na nějakou boční uličku mezi baráky s tím, že tudy dojedu k letišti... Tak určitě. Vypínám ji a jedu dál podle citu a cedulí. Výhoda toho, že těch hlavních silnic tady není moc je jednoznačně v tom, že člověku stačí znát směr a doufat, že tam kam chce sjet bude cedule. Plán vyšel a za chvíli parkuju auto v nadzemních letištních garážích. Odevzdávám svého věrného gruzínské parťáka, loučím se s ním a mířím k odbavení.

Všechno probíhá dobře a mám dost času nakoupit v duty free shopu. Letět do Prahy koupím toho výrazně víc, ale s vědomím toho, že se budu muset dostat ještě z Vídně do Prahy, jsem střídmá a spokojím se s dvěma igelitkami. Ve chvíli, kdy nás naženou k letadlu, nás zase stahují s tím, že letadlo má "critical problem". Tak zase čekáme v odletové hale u gatu. Začínají nám vracet boarding passy. No, nevypadá to moc dobře. Ale po asi 40 minutách se dozvídáme, že je nakonec všechno OK a letadlo poletí. Druhý pokus už vyšel a odlétám do Vídně.

Přilétám před půlnocí. Spoj do Brna a návazný do Prahy bych pořád měla stihnout. Trochu se vyděsím, když místo autobusu přijíždí na stanoviště mikrobus. Ale v pohodě, nikdo kromě mě nečeká, tak by to mělo být v pohodě. Během pěti minut však přijdou všichni lidi, kteří mají jízdenky koupené předem. To jsem z x důvodů dělat nechtěla. Teď to ale vypadá, že se mi to celkem dost vymstí. No nic, za pár hodin pojede jiný a vídeňské letiště patří k těm příjemnějším místům, kde složit hlavu. Ale nakonec to není třeba. Pan řidič online neprodává místo svého spolujezdce. To je tedy volné, kupuju si ho a vyrážíme směr Brno. Je půl jedné a jsem fakt mrtvá, ale pan řidič si chce povídat. Je to fajn chlapík a jsem fakt ráda že jedu, takže do Brna nezamhouřím oka a vlastně je to nakonec příjemné zakončení celé dovolené.

Cestou si kupuju online lístek na cestu z Brna do Prahy, kde už konečně zavřu oči, do minuty spím a probouzím se až někdy před pátou ráno v Praze. Utahaná, ale na tisíc procent spokojená. Cestovat v jednom mělo i spoustu výhod. A byť fajn parťáka vždycky ráda uvítám, jsem moc ráda, že vidím, že úplně stejně si to dokážu užít sama :)

Takže nezbývá, než říct "Sbohem Arménie a třeba zase někdy!" :)

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 5 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 4 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Hanka Maturová

Cestopis byl naposledy aktualizován 2021-10-13T23:10:34+02:00

Hanka Maturová procestovala 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

11 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Ahmad Masúd

před rokem

Azul: Projeli jsme celou zemi (z toho 2,5 dne v Karabachu) ve dvou (muži) a to převážně stopem či maršrutkami. Šlo to, i když je to již řada let a nejspíš to půjde i dnes, ostatně je více Asie, i když někdy bývá řazena do Evropy.

Autostopu bych se asi nebál ani za okolností samostatně cestující žena, protože po těch průserech z minulých let mají lidé jiný starosti. Navic předpokládám, že je země dost militalizovaná, což nějaký kriminalitě nepomůže. Stoupnout si na výpadku a časem vždycky někdo zastavil.

Problémy s dopravou byly v Karabachu, protože po odlehlých klášterech a sporných územích nikdo nejezdil, krom pašeráků. Dnes jsou však tyto oblasti většinou opět pod nadvládou Ázerů.

Jako žena spíš budete mít problémy s ubytováním. Nic moc lepšího většinou nebylo a hygiena tenkrát byla dost strašná. Sračka z jídla nebyla výjimkou. Na něco takového jako teplá sprcha si nevzpomínám.

V tomto směru spíš zkuste Ázerbájdžán (až to covid a poměry dovolí), tam služby fungují o pár řádů lépe.

Azul

před rokem

Ahmade,

děkuju za další info, Arménie mě láká čím dál víc. Kvůli rodině nebudu moct jet na dlouho, vidím to tak na ty čtyři dny, co dovolí letenka, tím pádem Jerevan a okolí, ač bych celou zemi projela ráda. Na luxusním ubytování nelpím, jen nedělám kompromisy co se bezpečnosti týče, čili studená sprcha nevadí, ubytovně pro řidiče tiráků se ale vyhnu. Rusky se víceméně domluvím, tak by to mělo být v pohodě.

Ázerbájdžán i Gruzii mám na seznamu taky, číhám na levné letenky a doufám v méně covidových restrikcí než v zimě 20/21.

Azul

před rokem

Ty fotky, to je nádhera.... taková atmosféra..... tam (taky) určitě potřebuju jet!!! Čím fotíš?

Dá se něco z toho zvládnout bez půjčení auta (jasně, vím, že si to můžu vygooglit, ale jen jestli čistě náhodou nevíš)?

Jinak skvělý cestopis, super inspirace, děkuju:-))

Skvělá kniha o Arménii je Tři jablka spadlá z nebe od Narine Abgarjan. Přinesl Ježíšek, čímž mě pošťouchl na cestu "nejstarší křesťanské země".

Hanka Maturová

před rokem

Díky moc :). Mám dvě straší cropová těla od Canonu (ale pokukuju po obměně :)) a objektivy od Sigmy 18-35mm f/1,8 a 70-200mm f/2,8.

Bez auta... já Ti nevím. Jako ruku do ohně za to nedám, ale řekla bych, že to nebude moc žádná sláva. Já nad tou variantou ani neuvažovala, takže jsem to nijak extra nezjišťovala. Ale když jsem cokoliv četla v průvodci, tak to většinou bylo ve stylu "maršutka jezdí 2x denně v x, y". Pokud máš hodně času, tak by to asi šlo. A netuším jak je to tam se stopováním. Žádného stopaře jsem cestou nepotkala.

Za tip na knížku moc děkuju. Přečetla jsem si anotaci a vypadá to jako něco o co rozšířím svou sbírku.

Díky moc :)

Azul

před rokem

Hanko, díky za info.

Máš dobrá skla, na těch fotkách to je vidět (dobré oko taktéž, samozřejmě). Já si poslední dobou zvykla létat jen s minibatohem, zrcadlovku nechávám doma a fotím na kompakt, je to kompromis, se kterým jsem po návratu domů často hrubě nespokojená.

Na cestování bez auta jsem už trochu koukala, Khor Virap se dá a snít o něm a o Araratu v dáli mi v tomhle upršeným podzimu aktuálně stačí:-)))

Ať žije Východ!!!

tonic

před rokem

treba lepsi kompakt, ja teraz premyslam nad niecim ako Panasonic LX15 / LX100 alebo Canon G7X/G5x

tonic

před rokem

Velmi pekna inspiracia, prave som aj ja dokoncil cestopis z podobnej cesty po Armensku. Vidim, ze velmi podobne destinacie, no stihli ste toho viac a teda urcite si necham poradit pri buducej ceste :)

A mozem poprosit meno pozicovne z letiska? Sice sme uz 2x vyuzili miestnu Caravan, no pri buducej navsteve by sme sa uz asi aj Jerevanu vyhli :D

Hanka Maturová

před rokem

Díky moc :). Půjčovna byla Rent Motors. Byli moc příjemní, všechno bez jediného problému :). Pobočku mají hned dole v příletové hale. Jen pozor, na opačné straně, než zbytek autopůjčoven, tak jen s tím počítat a nenechat se zmást :)

Jinak přečetla jsem si Tvůj cestopis na webu a taky super inspirace zase i na jiné části země. Určitě využiju až se tam (snad) jednou zase vrátím :).

tonic

před rokem

diky moc:)

Batuzkar

před rokem

Skvělé načasování tohoto cestopisu, právě jsem překročil hranice z Gruzie do Arménie a určitě se nechám inspirovat a některá z těchto míst navštívím. Doufám, že v Goris bude pán pořád rozdávat ořechy😉

Hanka Maturová

před rokem

Tak to jsem moc ráda :). A těším se, že si třeba zase přečtu něco o Gruzii :).