Cynikův průvodce skrz minové pole turistických pastí
Welcome to Jordan 2020
Cestopis z roku 2020 napsal pan FruFru
Letos v zimě mi klouzání po zasněžených svazích odpadá, neboť z podzimní asijské cesty jsem se vrátil takříkajíc po třech. Je to tedy ten správný moment pro nějaký soft výlet do tepla. Přičichnout k soukolí turistického průmyslu, kterému se podvědomě vyhýbám jako astmatik Prašné bráně. Petru už dlouho odkládám (podobně jako jsem odkládal Palmýru, a jak to dopadlo…), tak kdy, když ne teď? Ryanair. Enter. Hotovo.
Brašnovi jsem na druhý den, mezi řečí sdělil, že jsem si koupil za dvojku letenku do Ammánu a jeho reakce byla překvapivá i pro znalé: Aha? Kdy? Já jsem chtěl stejně letět do Eilatu. Jaké číslo letu? OK, mám konfirmaci, je to ono, že? Poprvé někam jedu s Brašnou. No, to jsem zvědavý, jestli si po výletě budeme nadále tykat.
Nepříjemným překvapením je, že v zemi nejsou půjčovny motorek. Auto je nuda, ale aspoň je to za levňocha. V zásadě je jedno, kde si jej půjčíte. Půjčovny na letišti drží tichý kartel a chtějí svorně 30jorďasů na den. (Platba kartou. Kauci vrátili v termínu. Nehnuli brvou ani nad mým rok propadlým řidičákem). Nemusím snad zdůrazňovat, že auto vám předává, jako ostatně kdekoliv, profesionální eskamotér a tudíž je třeba používat adekvátní protichvaty. Ten náš poctivě zakreslil do předávacího protokolu každou tečku na kapotě, ale na amputované zrcátko, připevněné flajstrem, tak nějak pozapomněl. Odhalení bral sportovně. (Fascinoval nás trik s benzínem. V zrcátku ještě vidíte letiště a ručička palivoměru sjede z full na ¾. Nepřišli jsme na to, jak se to dělá. Moc jsme chtěli, ale neměli jsme vercajk).
První den jsme neplánovaně dojeli až do Keraku. Zdechlé Moře mělo být naší první zastávkou. Je sice obkroužené hotely, ovšem ubytovatelé stoicky sabotují naše předsevzetí, že přece jedeme na laciný výlet. Tak nic. Do Keraku je to 50km a stejně jsme tam na zpáteční cestě chtěli. V Keraku si se systémem ulic neporadil ani ten sebevědomý hlas z googlu, avšak lidé jsou tady vstřícní. Nějaký pan kavárník zavolal našemu hoteliérovi a ten si pro nás došel. Ubytování bylo v kategorii punk, a to mám rád, protože jde o zážitky. (15jorďasů/pokoj) Starý dům doplněný o infrastrukturu nezbytnou k ustájení turisty. V budovách tady všeobecně nemají radiátory, takže když venku v noci padají teploty k nule, je uvnitř +5 a bezvětří. Z boileru teče špatně regulovatelná vřelá voda a vzduch je ledový, čili v principu taková economy sauna jako bonus.
Hrad Kerak je obrovská zřícenina. Dnes trošku fouká a poprchává, ale když se člověk drží zábradlí, není to nebezpečné. Brašna si dopíná kapuci na bundě a brýle mu ufrkly kamsi do Iráku. Ujišťuje mě, že krém proti slunci nezapomněl a má ho v kapse na zip. Je s podivem, jak ten hrad mohl tak dlouho odolávat útočníkům. Stačilo by přece, aby si rozepli kabáty a jsou na hradbách coby dup.
Dana je starobylá kamenná vesnice nad nádherným, stejnojmenným canyonem, který nabízí středně dlouhý trek podél zvrásněných skalních útvarů. Bývá zvykem, že si civilizovaný hiker najme pick up, který jej na konci údolí vyzvedne a za 60jorďasů doveze zpátky. Jenom ti zpropadení Češi, Slováci, Poláci a podobná verbež jim do kšeftu hážou vidle a vracejí se zadarmo, do kopce, po svých. Ale Jordánci toto výstřední chování velkoryse tolerují. Přespali jsme tam v hotelu, který zvenčí evokuje hradní novostavbu. Avšak je to jen obvodové cimbuří s pokojíky a s plátěnou střechou nad foyer. Večer se svorně nahříváme u neodkouřených naftových kamen, takže podvečerní šiša by byla nadbytečná. Šiška se nám motá ze spalin dostatečně. Spolu s pakistánskými inženýry, kteří nedaleko stavějí větrné elektrárny, majitelem hotelu a jeho filipínskou otrokyní srkáme výborný čaj a probíráme otázky života, vesmíru a vůbec. Hoteliér jakoby z oka vypadl Kaddáfímu. Celý další den nás mrzelo, že jsme si s ním neudělali fotku. (Mohli jsme ji postovat jako: „Kaddafí is not dead“ a pak mít program zpestřený o přistání Black Hawků „… special forces finally identified the corps. No, it wasn´t him …“.). Zaplatili jsme 25jorďasů za velmi slušný pokoj, ovšem v Daně se dá přespat třeba i ve smradlavých hadro/dřevo kadibudkách vedlejšího eko-campu za 69jorďasů/os (A mají plno. Bohatých ekocvoků je evidentně pořád přehršel).
V Petře jsme bookli hostel a gps nás dovedla na betonové sídliště. S Mehmetem i jeho bráchou byl fajn pokec. Celý panelák postavil jejich otec a rodiny jeho potomků obývají jednotlivé byty. Zřejmě postavil patro navíc pro případ, že by mu náhodou praskla šprcka a tak mají děcka volný byt, který můžou pronajímat turistům. Jednoznačně to byl největší luxus na celé cestě, ač deklarovaný jen jako hostel a na poměry Petry velmi laciný. Mehmet nám dokonce nainstaloval v pokoji teplomet, ale s plachým pohledem žádal, abychom ho na noc určitě vypnuli. Jasně, naprosto ti rozumím. Účet za elektriku by byl vyšší, než co ti zaplatíme za ubytko. Jenže nechceš dopustit, aby ti naštvaný Bílá Huba zkazil rating na bookingu. Neboj, topení jsme vypli a plný počet bys měl i bez toho.
Ačkoli nejsem nějak zatížený na archeo, Petra je jednoznačně fascinující místo. Uhrančivý dojem nedokážou pokazit ani davy návštěvníků a zběsile se míhající unifikované bryčky s turisty. Ti si křečovitě přidržují batůžky, čepice, příčesky a fackují je jejich vlastní faldy. Z jejich konsternovaného výrazu se dá číst: „ já jsem si chtěl tu soutěsku prohlédnout, udělat nějaké fotky a ne zjišťovat, jestli bryčka tažená vyzáblým koníkem překoná Mach 2“. Na celou Petru postačí v klídku jeden den, pokud nemáte zdravotní handicap, specifický orientační smysl jako moje manželka, nebo nutkání hodinu exponovat tu zaručeně nejlepší fotografii autentického starověkého válečníka v brnění z PVC, atp. Doporučuji poblíž Nabataean Theatre odbočit z hlavní trasy nahoru k High Palace of Sacrifice, kde je skvělá vyhlídka na celou Petru. (Dokonce i na tu silnici, po které by vás turističtí náhončí rádi dovezli pick upem k zadnímu vchodu Petry a vy byste si tak mohli trasu dát, za příplatek 50jorďasů, exkluzivně v opačném směru - a to se vyplatí).
Konečně je tu Accaba. Z hor jsme sfárali k Rudému moři a je o poznání tepleji. Brašna obřadně vytahuje z kapsy opalovací krém a nechává ho rozmrznout na palubovce. Jdeme do triček a trenýrek. Po zaparkování na adrese dnešního noclehu konstatuji, že se Brašnovi povedl booking roku. Za pár jorďasů prosklený hotel s tučňákem v livreji u vchodu. Ale kdepak, svět je v pořádku. My spíme vedle ve skladišti, které hodný Libanonec, zřejmě za pomoci šílených památkářů, zachránil před zlým statikem a provozuje ho dokonce jako hotel. Všechno jde, když se chce. A vše potřebné v zásadě i funguje. V přízemí je pak rozkošná velkokuřárna, kde vám šíšu naládují čímkoliv si řeknete. Od tabáku, přes haš, až po tramvajové lístky z Ulanbátaru. Skladba hostů je opravdu zajímavá a pestrá jak geograficky, tak sociálně. Vpoklidu bafáme a sledujeme, jak Tourist Trapper dvěma Španělkám u vedlejšího stolu projektuje výlet snů jeepem do Petry a Wadi Rum. Slečny jsou ale protřelé obchodnice, takže se ve své rodné řeči poradí a poté stlačí nabízenou cenu o 100jorďasů. Výsledná částka sice pořád výrazně převyšuje můj budget na celé Jordánsko (a to měly Jordan Pass), ale slečny mají spokojený výraz vítěze sponzorského kvízu. Poté se Tourist Trapper pokusil ještě rozšířit svou dnešní sbírku trofejí a ke španělské slepici přidat i české prase. To už mu ale lovecké štěstíčko nepřálo. Aspoň teda vyrazil WhatsUp z Brašny. Ten pak ještě měsíc po návratu dostával den ode dne výhodnější a výhodnější nabídky na výlet snů. Welcome to Jordan.
Jordánsko má krátké, ale pěkné a nepřelidněné pobřeží. Moře bylo studené, tudíž příplatek za neopren byl dobrý tah. Pod vodou je kromě vcelku pěkných korálů také potopený tank a letadlo C-130 Herkules. Třebaže člověk ví, že je to narafičené pro turistu, jde o emocionálně silný zážitek, když monstrum najednou vykoukne z modré temnoty.
Na jakési Miss Poušť, nebo co to bylo za soutěž krásy pouští, prý zabodovala Wadi Rum a proto jsme ji nemohli vynechat. Spaní ve stanu za 3jorďasy/stan včetně snídaně bylo suverénně nejlevnější za celý výlet. Čuchali jsme čertovinu, proto jsme Bedouina, který měl za úkol eskortovat turisty offroadem do jednotlivých campů, poslali do .. díky, nemáme zájem. Záhy se ukázalo, že poslední míle do campu, skrz jemný písek fešfeš, by pro naše Mitsubishi Lancer, byla zároveň poslední v jeho kariéře. Tohle by se v půjčovně fakt blbě vysvětlovalo. Sklonili jsme hlavy a odebrali se do Wadi Rum Village na centrální seřadiště do transportu. Kupodivu byl bezplatný. Ráno jsme se nechali ukecat na výlet do pouště za 60jorďasů a nebyla to chyba. Zpočátku sice, když po 20min cestě Bedouin zastavil, vystoupil a obřadně prohlásil: „Vi ar on d midl of vadi rum“, nastoupil a jeli jsme dál, napadlo mě, že tady někdy musel pobývat Jára Cimrman. Další zastávka: dis dirékšn is Saudi Arabiá, end dis dirékšn is Irak. Nicméně skalní útvary hlouběji v poušti byly úchvatné. Nebo-li, jak by řekl fotograf Boris: kyč jak cyp. Bedouin nás mimo jiné namotivoval k výstupu na skalní oblouk, a mezi řádky se dalo číst: dokud tam nevylezete, dál se prostě nejede. Tak mazejte, chci si v klidu vypít čaj. Nahoře Brašna zasněně uronil větu: „úplně stejný jako Grand Arche. Akorát na ten když vylezeš, dostaneš flastr, že ho budou splácet ještě tvoje děcka“. Turismus tady tepe, ale je to ještě takové příjemně nepřecivilizované.
Po loňském neštěstí ve Wadi Al Mujib, kdy přívalová vlna utopila nějaké turisty, je canyon zavřený. Proto jsme se rozhodli prorazit zezadu přes hory k jeho koncové části, no a až v protisměru dojdeme ke vstupu, tak ven už nás strážní pustí, ne? Nicméně po pár kilometrech se z nějaké hory nad námi ozval rázný vojenský hlas. Mrkli jsme na trička, jestli nejsou vidět červené tečky od kolimátoru. Nic. Pokračujeme, ale guma na kopci zní neodbytně. Navíc jsme v pohraničním pásmu a na obzoru je další černý mrak. Chvíle váhání. Balíme to.
Počasí se fakt výrazně zhoršilo, jenže bez koupačky v Zesnulém Moři přece neodjedeme. Brašna domlouvá s provozovatelem Mujib Chalets návštěvu sprch za nemravných 10jorďasů na osobu. Jasně, nemůžeme přece jet do Madaby nasolení jak nešikovná obsluha posypového vozu. Oddali jsme se tedy skotačení ve vodě. Sedět téměř na hladině, v dešti, ve velkých vlnách je zvláštní zážitek. Občasný šplíchanec do oka a do pusy je pak bleskovým vytržením z romantického rozjímání. Že se v té solance nesmí prdět víme a nemáme morál to zkoušet. Domnělé sprchy se ukázaly být skladištěm, chatky pozamykané. Bloumáme areálem. Už jsem skoro umytý tím ledovým deštěm, namodralé fleky na kůži a chlupy mi stojí jak hřebíky. Musíme vypadat jako dva zmutovaní perutýni. Myslíš, že tou sprchou za 10jorďasů myslel AliBaba tuhle zahradní hadici? AliBaba, zachumlaný v péřovce, gestikuluje od recpece, že jo. Zkouším si při odchodu s AliBabou promluvit o jeho friendly taxe za hadici, ale je neoblomný. Termínu „zvrácený smysl pro humor“ nechce porozumět. Takže pozor. Mujib Chalets: „Twenty jordans. Its absolutely normal, my friend“. Vyhráváš AliBabo prestižní ocenění: Jordánský Majfrend roku 2020.
Jordánci jsou velice milí lidé. Řekl bych, že v odlehlejších místech mají našlápnuto k pověstné perské pohostinnosti. Angličtinu ovládají zřídkakdy, ale zřejmě úplně všichni absolvovali nějaký pětiminutový rychlokurz, jak jednat s turistou. Konverzace je téměř vždy stejná: Verarjru from? I come from Záblatí. Aááá, Záblatí (znalecky pokývá hlavou a dodá), Velkam to džorden. Nicméně vždy vám pomůžou, téměř nikdy neošidí (neplatí pro turistické náhončí) a v malých obchůdcích si většinou ani nevezmou tringoš. Dokonce ani lovci turistů nejsou tak dotěrní, jak to známe třeba ze severní Afriky a po slušném odmítnutí dají pokoj. Pozdrav Salam Alejkum a poděkování Shukraan otevírá srdce. (já jsem se naučil Welcome to Jordan, ty ses na oplátku naučil Salam Alejkum, a to je fér).
Jídlo v restauraci pro turisty stojí kolem 10jorďasů a přiznávám, také jsme jednou zbrkle chybovali. Podniky pro místní se snadno dají identifikovat podle kompletní absence latinky, a tam jsme jedli za 1,5-3jorďasy. Typicky Shavarma. Street food začne být po čase trochu jednotvárné, ale je vždy výborné. Na výlet do hor pak třeba stačí koupit půlkilovku Humusu za 1jorďas, dva chleby za 750 piastrů a stačí to na celý den pro dva. Nebo falafel 500piastrů.
Specifikem je místní káva (500-750 piastrů). Mají ji předmíchanou s kardamomem (heil), takže nechutná ani jako káva s něčím, ale spíše něco s kávou. Zatímco Brašna si ji dával s chutí (prý exotickou. Ptám se, jestli si myslí, že by mu exoticky chutnaly taky velbloudí chcanky. Říká, že si není jistý. A prý, jestli bych mu tu chuť mohl nějak popsat. Tak nevím). Já jsem absolvoval kofeinovou odvykačku. Na čistou kávu jsme narazili jen jednou v Madabě. Poté co jsem se s výrazem špatně vyléčeného feťáka, po několikáte ujišťoval, že je opravdu „without heil“, málem mi ho tam kavárník dodatečně nasypal (slovo „without“ bylo mimo jeho slovní zásobu. Tedy správně je to: „nou heil“ s patřičnou gestikulací). Madaba byla vůbec zvláštním městem. Taková zelenější. Úrodnější. Křesťanský kostel. Sem tam holka s nahatýma vlasama. Dokonce konspirativní obchůdek s chlastem a plechovkovým Petra Beer. Doufám, že už se někde nespřádají plány, jak to excentrické město umravnit a na jeho původním místě pěstovat kardamom.
Byl to pěkný, ospalý výlet do nádherné země. Očekávání bylo vrchovatě naplněno.
No, a s Brašnou si nadále tykáme. Jsme na jedné vlně. Takže zábava byla pořád. A když už se při delším přejezdu nic nedělo, stačilo simultánně přeložit jordánskou lidovou píseň, linoucí se z rádia. (vůbec jsem netušil, kolik vulgarismů a pornografie ty jordánské písničky obsahují). Nebo navrhnout střídání za volantem, pečlivě naposlouchaným akcentem lovce turistů:
You wanna swap, my friend?
No, why?
Because you are driving like an asshole.
Its because I am asshole.
Aááá? No problem my friend. Welcome to Jordan.
loňský šampion ve vytrvalostním koupání v Mrtvém Moři
Scyple Moře
odpolední traffic jam na obchvatu Wadi Rum
bezpochyby dílo pouštních tunelářů
interaktivní test BMI
Dana (údolí Dana. Ne ta ženská dole)
ach jo, ten up load fotek fakt není na moje nervy
Jak se ti cestopis líbil?
pan FruFru procestoval 41 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Čau pane FruFru, zdravím do Záblatí z Rychvaldu. :) Díky za pobavení, u fotografa Borise (předpokládám, že Rennera) jsem už začal tušit, že budeš tady od nás z Ostravska. "Scyple" moře to jen potvrdilo. All in all, pěkný výlet, jen co je pravda ;)
:-D rozesmál jsi mě. Fakt dobré uvedení se na CL. Určitě v takovémto stylu cestopisů pokračuj.
Vtipné, ale na místě bych se asi dnes moc nesmál. Zase se mi potvrdilo, že některé země je dobré vidět včas. Nevím čím to, ale asi tak 20 let zpět byla cenová úroveň v Jordánsku o řád níže a to ve všem. Turistů pomálu, v Ammánu jednotky kusů za den. Asi vyrostla nová generace a ta pochopila co to znamená kapitalismus.