Desetidenní cestování po Panamě
Hory, džungle, karibské pláže, velkoměsto - prostě Panama
Cestopis z roku 2018 napsal Dave.96
To že bych mohl navštívit Panamu mě napadlo už před nějakou dobou, kdy jsem zde na webu narazil na celkem zajímavé letenky. Tenkrát jsem se však ještě neodhodlal. Nicméně nastudoval jsem si pár informací o této úžasné zemi, která není úplně známá masovým turismem. Přesto je zde moderní velkoměsto, karibské pláže, úžasně zelené hory, kde celý den na nikoho nenarazíte a samozřejmě Panamský průplav. Vlastně mě pak zpětně mrzelo, že jsem zaváhal. O nějakou dobu později se zde však objevil chybný tarif s Aeromexico a o pár minut později jsem již platil 5 letenek z Amsterdamu do Panama City. Původně bylo v plánu jet ve dvou s přítelkyní, ale vzhledem k ceně jsem koupil letenky ještě pro rodiče a bráchu, což jsem měl už nějakou dobu v plánu. Někam je vytáhnout, kam by se sami neodhodlali.
Cesta
Jelikož nás je pět, nic moc neřešíme a jedeme do Amsterdamu autem, žádná jiná varianta nedává finančně smysl. Jelikož do Panamy letíme v úterý, na cestu vyrážíme už v neděli a dva dny trávíme prohlídkou města a okolí. V únoru to není nic moc, zima, vítr a i tak mraky turistů.
Konečně sedíme v úplně novém Dreamlineru, který podle FR24 má za sebou teprve 3 komerční lety. Po těch dvou mrazivých dnech se o to více těšíme do tepla. Cesta ubíhá rychle díky skvělému servisu Aeromexico. Docela jsem se té společnosti bál, po přečtení mnoha diskuzí, ale za mě jedna z nejlepších leteckých společností, s kterými jsem kdy letěl. Sedačky a prostor plně vyhovující, dvě teplá jídla, časté zásobování vodou a džusy a na požádání i několik tequil.
Druhý kratší let z Mexika je na palubě v obdobném duchu. Pod palubou se však dějí věci. Krásný výhled na právě činnou Guatemalskou Fuego s obrovským sloupcem černého dýmu.
Den první
Po poledním příletu půjčujeme hned na letišti auto a jedeme směrem na západ. Máme v plánu začít naší dovolenou v hornaté oblasti kolem městečka Volcán. Než se však prodereme skrz celé hlavní město Panama City a sžijeme se s místním provozem, který je sice hustý, ale velice ohleduplný a celkem i plynulý, začíná se připozdívat. Před západem slunce přejíždíme jedním ze dvou mostů přes Panamský průplav z Jižní Ameriky do Severní (alespoň podle těch, kteří berou průplav za hranici mezi oběma Amerikami - my v tuto chvíli rozhodně ano). První noc trávíme ve městečku El Valle, které je situované v kaldeře bývalé sopky. Až tady nám konečně dochází, že jsme skoro v rovníkové oblasti, když se procházíme již skoro po tmě zahradou kolem chatky, kde budeme spát.
Popocatepetl po startu z Mexico City
Dálnice skrz Panama City
Zahrada v El Valle
Vodopád Chorro Macho
Panamerická dálnice
Den druhý - El Valle de Anton
Budím se ještě za tmy a už musím utíkat ven obdivovat místní probouzející se přírodu. Toto je teprve můj druhý výlet do tropické oblasti a ten první směřoval na Havaj, kde to však bylo úplně jiné. Až zde mám pocit, že jsem uprostřed divoké tropické flory, kterou znám ze všech videí a obrázků na internetu. Vše tu kvete, ptáci zpívají úplně jinak, jsou krásní a barevní a vlastně nikdo nikde, protože ostatní ještě spí a vesnice je až opodál. Kolibříci hodující na nektaru z květů mi dovolují přiblížit se snad na metr než uletí, aby pokračovali v hodování o kousek dál.
Máme před sebou ještě dlouhou cestu na západ země, takže se v El Valle jen podíváme rychle na trh, kde kupujeme ovoce na svačinu a kokosy na pití. Na okraji městečka ještě obdivujeme vodopád Chorro Macho z lanového visutého mostku a už míříme klikatými cestičkami dolů na hlavní tah protínající skoro celou Panamu - Panamerickou dálnici.
K mému překvapení se opravdu jedná o dálnici velice se blížící klasickým dálnicím ve střední Evropě, dva pruhy, hladký asfalt (v tom je rozhodně lepší než D1). Jak se vzdalujeme od hlavního města, množství aut klesá, až potkáváme auta jen jednou za několik kilometrů. Všude je sice značená maximální rychlost 80 km/h, což mě vzhledem k povaze provozu i stavu vozovky dost překvapuje a tak jedu o něco rychleji. No, dělat jsem to neměl. Asi v půlce cesty k městu David v dálce před námi běží přes dálnici postava v černém a zběsile na nás mává. Zvolňuji a zastavuji u ní. Z nápisu na uniformě mi dochází, že máme problém. Jedná se o místní dálniční polici. Nikde nevidím žádné auto, motorku a poslední městečko jsme projeli už docela dávno. Až po mnoha dalších kilometrech si všímám, že skoro pod každým stromem u dálnice, a moc jich tu není, stojí ve stínu policajt s radarem. Asi je vždy ráno rozveze autobus a pak celý den měří. U nikoho z nich jsme nikdy neviděli žádný dopravní prostředek. Vzhledem k intenzitě provozu v centrální části země, kde opravdu po dálnici projedou maximálně desítky aut denně, úplně nerozumím, co tu dělají. Každopádně policista velice ochotně vysvětluje velmi pomalou španělštinou mé přítelkyni, která alespoň trochu a jako jediná z naší skupiny umí španělsky, že jsme jeli trochu rychleji, než bychom měli. Vůbec nechce řidičák, zajímá ho jen číslo pasu a dává nám lístek, kde je uvedeno, že jsme jeli o 44 km/h rychleji. Každopádně pokutu zaplatit nechce, že jí prý zaplatíme na úřadě. Další cestu, již poněkud pomaleji ubíhající, si zpříjemňujeme diskuzí a hledáním, jak se v Panamě platí pokuty.
V podvečer dojíždíme do našeho cíle, kde budeme trávit následující tři dny. Jedná se o zahradní domek skoro na samotě asi 10 kilometrů za městem Volcán na úpatí hory v nadmořské výšce přes 1 500 m. Opět obdivuji nádhernou zahradu s rostlinami, které neznám ani z obrázků, avšak úplně jinými než o den dříve v El Valle. Přeci jenom jsme již v horách. Večer stihneme ještě vylézt na malý hřeben nad chatou, odkud se naskytne krásný výhled na zapadajícím sluncem osvícenou nejvyšší horu Panamy - vulkán Barú.
Den třetí - Janson Coffee Farm
Docela brzy ráno odjíždíme na nedalekou kávovou farmu Janson Coffee, kde máme domluvenou prohlídku. Jsme tu přeci jen docela brzo, tak čekáme na terase před kavárničkou, kterou tu také mají a kocháme se výhledem na hory a rozlehlé plantáže s kávovníky. Konečně přichází paní, která nás provede vším od sazenic kávovníků až po degustaci kávy. Dozvídáme se, že paní je původem Němka a za manžela má Švéda, jehož rodině celá farma patří. Většina místní kávy se zde zpracovává z velké části ručně, suší se na sluníčku a pak se i ručně balí. Prohlídka je úžasná, na vše si můžeme sáhnout a vše můžeme ochutnat a jelikož zde nikdo jiný na prohlídku není, paní nám vypráví a vypráví. Když projdeme celý proces zpracování, bere nás ještě do předpěstírny kávovníků a na přilehlou plantáž, kde pěstují krom kávy i mnoho jiných rostlin. Následně sedáme v kavárničce a paní připravuje degustaci tří vzorků. Přestože kávu vůbec nepiji, ochutnám a jsem překvapen, jak moc jinak chutná oproti tomu, co znám. Že by mě toto přesvědčilo, že mi káva může i chutnat? Strávili jsme tu asi čtyři hodiny a vůbec se nám odsud nechtělo. Vyprávění paní průvodkyně by se dalo poslouchat až do večera. Klid a atmosféra tohoto místa, je prostě kouzelná. Zpětně mě překvapuje, že po Panamě je velké množství kávových plantáží, přesto v Panamě jen zřídka narazíte na někoho, kdo pije kávu nebo na podnik, kde by dobrou kávu připravovali.
Při cestě z farmy se stavujeme ve městě na pozdní oběd a konečně si dáváme místní nejrozšířenější jídlo - smažené kuře a banánové lupínky. Banánové lupínky smažené na způsob našich brambůrků, které se dělají z velkých zelených banánů, které se u nás asi běžně neprodávají mi strašně zachutnali. Vzpomněl jsem si na jeden článek, který jsem před výletem četl, že po návštěvě Panamy, už nikdy nebudete chtít jíst banány, že jsou v Panamě na každém rohu a úplně ke všemu. Je to pravda. V Panamě jsme je dostávali všude a ke všemu, hlavně tedy smažené a slané.
Odpoledne opět trávíme pozorováním vulkánu Barú z hřebene nad naší chatou, jen jsme tentokrát došli o poznání dále a výše. Zde na svazích ve výšce blížící se skoro ke 2 000 m nad mořem se pěstuje ta údajně nejlepší káva na světě - odrůda Geisha. Roste tu skoro volně ve stínu vzrostlých stromů. Na pohled má o poznání menší vzrůst i plody a opodál potkáváme místní ženy sbírající zralé bobule. Je krásné, jak pečlivě vybírají jednu po druhé. Přemýšlíme, jestli je pak i po svých nosí dolů, nepřijde nám, že by do těch svahů zvládlo dojet nějaké auto. Je tu obrovský klid, rozhled až na oceán, prostor. Zůstáváme až do tmy a vychutnáváme si jasnou oblohu. Pak teprve hledáme cestu tmou zpět.
Kávová zrna sušící se na slunci
Volcán Barú
Stezka El Sendero los Quetzales
Stezka El Sendero los Quetzales
Když ne quetzala, tak alespoň kolibříka
Den čtvrtý - El Sendero los Quetzales
Celý den je ve znamení hledání místního symbolu, krásně barevného ptáčka Quetzala. Pro nejlepší šanci ho spatřit vyjíždíme autem do hor co nejdále to jde za vesničku Cerro Punta až na hranici národního parku Volcán Barú. Odtud dále jdeme po svých. Pěšinka stoupá do sedla Paso El Respingo. Kolem jsou malá ručně obdělávaná políčka s brambory a jinou zeleninou. Políčka se však s výškovými metry rychle vytrácí a nahrazuje je horská džungle. Je mlha, která krajině přidává na zajímavosti a vlastně vůbec není teplo, typuji tak 10 stupňů. V sedle je stanice šerifa národního parku, kde je nutné se zapsat. Z knihy návštěv zjišťujeme, že už tři dny nikdo neprošel. Správce nás varuje, že cesta skrz džungli, která má podle mapy asi 10 kilometrů a povětšinou bude už jen klesat, je velmi náročná. Rady si vyslechneme, ale 10 kilometrů přece ujdeme. Prakticky celý den jdeme v mlze a cesta se nám zdá nekonečná, velmi kluzká, zarostlá, no prostě džungle. Když v pozdním odpoledni konečně vyjdeme z lesa a zjišťujeme, že jsme 8 kilometrů šli asi 5 hodin, chápeme, proč šerif nahoře upozorňuje na náročnost. Cesta však byla krásná a rozhodně stála za to i přes to, že Quetzala jsme neviděli. Po pravdě jsme v to ani moc nedoufali. Dále jdeme ještě asi hodinu již po celkem pevné cestě, která dvakrát brodí říčku. Otevírají se louky porostlé velkým množstvím květů. Konečně přicházíme k silnici a čekáme na domluvený odvoz zpět.
Den pátý - Isla de Colón
Vstáváme brzy ráno, rychle balíme a za tmy vyjíždíme směr Almirante. Almirante je městečko na pobřeží Karibského moře. Je tu přístav a sklady a skoro se zdá, že nic jiného. My tu však jen parkujeme auto a hned jdeme do přístaviště vodních taxi, kde bereme první člun mířící na ostrov Colón, do městečka Bocas del Toro. Najednou úplně jiný svět. Oproti horám výrazně tepleji, vlhčeji a i mnohem více lidí a turistů. Městečko Bocas, které je také hlavním městem celé oblasti se dá přejít asi za půl hodiny z jednoho konce na druhý. Je to zajímavá směs koloniální architektury a částečně moderně vyhlížejících staveb, především hotelů pro turisty. My si však vyhlídli krásné a odlehlé místo s názvem Playa Bluff. Až na místě pochopím název. Je zde opravdu pláž, na jejímž kraji je cesta a hned za ní několik domečků a dvě restaurace a hned za tím les, kam místní nedoporučují moc chodit.
Je to první místo v Panamě, kde se konečně jdeme koupat do moře. Pláž je téměř prázdná. V okolí je opravdu jen pár menších ubytovacích zařízení a to je vše. Všude palmy, kokosy, no prostě karibik.
Večer přichází bouře a pěkná průtrž mračen. Pozorujeme z restaurace, která má slaměnou střechu a má už něco za sebou, a tak nám dovoluje okusit jaké to je moknout i když sedíme pod ní, blesky v dálce nad mořem a pijeme místní rum. Prostě pohoda.
Bocas del Toro
Playa Bluff
Hospůdka v laguně
Pelikán na ostrůvku Zapatilla II
Zapatilla II
Den šestý - Marino Isla Bastimentos
Na dnešek máme zarezervovaný výlet lodí do mořského národního parku. Musíme se však dostat do města. Je trochu problém zde, na pláži, sehnat taxi, moc sem totiž nezajíždí. Paní v restauraci nám však jednoho volá, prý tu bude za 10 minut. No, čekáme asi 40 minut a jsme poněkud nervózní, že nestihneme domluvený sraz. Po cestě do města, v místě kde trasa včera vedla jen pár metrů od vln, již dnes žádná trasa není, protože je příliv. Chvíli čekáme a pozorujeme vlny a když se zdá, že zrovna jedna velká odešla a chvilku žádná nepřijde, taxikář šlape na plyn. Zajímalo by mě, kolik aut tady moře už strhlo. Dobíháme k lodi, která nás vezme na výlet. Je to malý motorový člun asi pro 20 lidí.
Jedeme asi půl hodiny na druhou stranu laguny, kterou tvoří okolní ostrovy. Projíždíme kolem mangrovových porostů a po chvíli kapitán vypíná motory. Čekáme a koukáme, jestli neuvidíme delfíny. Dlouho nic a pak v dálce se vynoří ploutev. Kapitán se pomalu snaží alespoň trochu přiblížit. Delfíni ale po chvíli mizí pod hladinou. Vlastně si ani nejsme jistí, co jsme viděli, bylo to opravdu z dálky. Ještě celkem dlouho čekáme, zda uvidíme jiné. Nemáme štěstí. Vyrážíme tedy dále. U jednoho z mnoha malých ostrůvků zastavujeme na občerstvení. Je tu malá hospůdka postavená na kůlech nad vodou a kotví tu hromada loděk. Způsob jak z turistů dostat více peněz. Dáváme si pití a všímáme si, že přímo pod terasou, jsou vidět krásné barevné rybky a porost. Vlastně nakonec moc pěkné místo a i přes velké množství turistů velmi čisté a udržované.
Je čas jít šnorchlovat. Jedeme odhadem jen pár stovek metrů od břehu a zastavujeme. Průvodce rozdává brýle a šnorchly. Já mám však vlastní a tak hned jak loď zastavuje skáču do vody. Nádhera. Slunce je pořádně vysoko, takže krásně prosvětluje asi 3 - 4 metry hlubokou vodu. Všude barevné korály a hejna ryb. Překvapivě asi polovina lidí zůstává na lodi, takže nás ve vodě je asi jen 10. Vůbec nevím kam mám plavat, všude je na co koukat. Jen tak ležíme na vodě a fascinování barevností tohoto světa pozorujeme dění pod námi. Loď víceméně čeká, až se všichni nabaží krásou podmořského světa. Nikam nikdo nespěchá. Jen ti chudáci, co do vody nešli.
Poslední zastávkou tohoto výletu je odlehlý ostrůvek Zapatilla II. Zde máme asi 2 hodiny času, než pojedeme zpět. Ostrůvek má z jedné strany otevřené moře s pořádnými vlnami. Naopak strana přivrácená do zátoky je klidná s dlouhou pláží. Ostrůvek je tak veliký, že za deset minut ho celý obejdete. Všude jsou cedule s výstrahou na padající kokosy a místní loupeživé pelikány, kterých tu je opravdu sousta. K nám se však žádný nepřiblížil.
Zpáteční cestou ještě zajíždíme jednou mezi mangrovy a po chvilce nám průvodce ve značné výšce nad hladinou ukazuje hnědé klubko ve větvích. Jsou to dva lenochodi. O kus dál je další. A o ještě kousek dál pro změnu pod vodou jsou žluté a červené hvězdice. Pěkná tečka za výletem. Raději lenochody ani hvězdice moc nerušíme a už míříme přes lagunu zpět do města.
Den sedmý - Green Acres Chocolate Farm
Den, na který se těším. Opět cesta taxíkem do města a lodním taxíkem na čokoládovou minifarmičku Green Acres Chocolate. Na molu u farmy nás vítá postarší muž. Dozvídáme se, že skoro celý život bydlel v Oklahomě a dělal zubaře a před penzí si koupil tuto malou čokoládovou farmu a odstěhoval se sem. Pěstuje tu kakaové boby, vyrábí čokoládu a jak se za chvíli dozvídáme, tak toho dělá mnohem více. Setkáváme se ještě s druhou skupinkou lidí, také Američani a vyrážíme na procházku po jeho zahradě.
Míjíme řadu kokosových palem, každá je jiná a každá má jiné ořechy, samozřejmě banánovníky a nakonec i kakaovníky. Kakaovník prý nesnáší přímé slunce, takže tu rostou ve stínu velkých stromů. Poprvé v životě vidím kakaový lusk plný bobů, docela mě překvapuje že to vůbec nevypadá tak, jak bych čekal. Trochu se stydím, že čokoládu mám rád odjakživa a vůbec nevím, jak vypadá plod z kterého se vyrábí. Zase si můžeme vše osahat a ochutnat. Je to super. Nakonec nám ukazuje i své výrobky, které běžně prodává místním na plovoucích trzích, které se konají každé pondělí v zátoce. Kupujeme pár čokoládiček a hlavně místní specialitu - čokoládový rum.
Odpoledne se touláme po ostrově v blízkosti našeho ubytování a vyzbrojeni novými informacemi o mnohých druzích kokosových palem a kokosů hledáme ty plné kokosové vody. I zralé jsou úplně zelené a výrazně menší než běžně se vyskytující kokosy. Po nějaké době hledání jich nacházíme spousty. Rostou tu jen tak vysoko, že se na ně dá s trochu snahy dostat. Dají se celkem snadno otevřít kapesním nožíkem. Sedíme na pláži a užíváme si místního klidu, pohody a kokosů.
Bocas del Toro
Green Acres Chocolate Farm
Plody kakaovníku na Green Acres Chocolate Farm
Lenochod na Green Acres Chocolate Farm
Den osmý - dlouhá cesta zpět do města
Den, na který se naopak moc netěším. Je čas přejet velkou část Panamy zpět do civilizace do hlavního města. Do třetice čekáme na taxi, opět projíždíme po pláži a brodíme. Bereme člun zpět do Almirante a doufáme, že tam stále máme zaparkované auto. Máme i se všemi věcmi, které jsme v něm nechali. Tankujeme plnou nádrž a kolem jedenácté vyjíždíme. Čeká nás asi 200 kilometrů po místní docela úzké silničce, která se vine horami přes Panamskou šíji od Karibiku k Pacifiku. Stovky zatáček, stoupání a klesání, mnoho kamionů šplhajících nahoru. Konečně jsme na Panamerické dálnici. Bojím se policajtů, ještě pořád jsem nezaplatil pokutu, nebylo kde, takže dodržuji místních 80 kilometrů v hodině. Naneštěstí nás čeká ještě asi 400 kilometrů touto rychlostí po víceméně prázdné dvouproudé nové dálnici. Cesta ubíhá výrazně pomaleji než první den v opačném směru. Ani mě moc netěší, že posledních pár desítek kilometrů před Panama City, kde je dálnice původní a tudíž v o dost horším stavu je stovka.
Do hotelu dorážíme už dost pozdě večer a po celém dni na cestě jdeme hned spát.
Den devátý - Ciudad de Panamá
Dopoledne je v plánu konečně zaplacení pokuty. Našli jsme adresu úřadu i otvírací hodiny. Mají to tu celkem chytře vyřešené. Úřad se nachází ve velkém nákupním centru na okraji města a má otevřeno stejně jako ostatní krámky.
Problém nastal hned u vchodu, protože je zde tradicí a vlastně i povinností chodit na úřad v dlouhých kalhotách. teploměr v autě ukazuje jen 38°C a já jdu do nejbližšího krámku shánět kalhoty. samozřejmě s sebou žádné nemám. No stály mě jen 4 dolary a moc mi nesedí, ale vypadá to, že zaplacení pokuty přežijí. Beru si pořadové číslo a čekám. Po chvíli jdu na řadu a paní po mně chce kopii pasu. Říkám jí, ať si ji udělá. Prý ne, musím mít vlastní. Naštěstí je vedle ní kolegyně, která mě zachraňuje a nakonec zvládnou udělat kopii samy. Dostávám lístek s kterým mám jít na pokladnu. Chtějí 50 dolarů. No co nadělám, lepší než to pak řešit s autopůjčovnou. Dlouhé kalhoty odkládám, problém vyřešen.
Konečně jdeme do města. V centru je velké množství prosklených mrakodrapů, skoro jako na Manhattanu. Moc krásné je staré město, koloniální architektura, žádné věžáky. Škoda, že z původního starého města zbylo už jen pár bloků.
Náš hotel má skybar ve dvacátémpátem patře, takže si se soumrakem zde objednáváme večeři a něco k pití a kocháme se výhledem na ruch pod námi. Na straně Pacifiku je výrazně vlhčí a teplejší klima, než na straně Karibiku a město tomu moc nepřidá. I pozdě večer je tady dost nepříjemně. Naštěstí máme klimatizované pokoje.
Ciudad de Panamá - stará čtvrť
Ciudad de Panamá - moderní část města
Ciudad de Panamá - noční pohled ze skybaru
Panamský průplav - zdymadla na karibské straně
Den desátý - Canal de Panamá
Vyrážíme na prohlídku průplavu. Jedeme na karibskou stranu do města Colón, kde je visitor centerum. Celkem zajímavě udělaný, jako na tenise. Tribuna, pár komentátorů a kurt. Kurtem je tedy myšlen průplav, respektive jeho karibská tříkomorová zdymadla. Hlavou tady neotáčíte ze strany na stranu tak často jako na opravdovém tenise, ale je to fajn. Doslova tudy proplouvá jedna loď za druhou, dokonce se vytváří i fronta. Člověk, co živě komentuje dění zná přesně kam která loď co veze, kolik toho veze, jak je velká, komu patří, je to moc zajímavé. Na druhou stranu je to pořád zdymadlo, úplně stejné jako na Vltavě. Možná trochu větší.
Přejíždíme podél kanálu na pacifickou stranu. Podél kanálu jezdí i vlak, jediný vlak v Panamě. Ale ten osobní jezdí jen jednou za den a stojí šílené peníze. Takže jedeme svým autem. Na pacifické straně je toho k vidění méně. Jsou tu komory rozděleny do více menších zdymadel a nedostanete se k nim tak blízko. A jelikož je celé jezero, přes které lodě přejíždí národním parkem, po souši se blíže také nedostanete.
Tak i tak jsme kolem kanálu a pozorováním lodí strávili velkou část dne. Napadá nás, že bychom se mohli jít vykoupat. V Tichém oceánu jsme se v Panamě ještě nekoupali. Po koukání do mapy a následné jízdy autem na několik míst, to však vzdáváme. Není kde. Velká část pobřeží v blízkosti Panama City je nepřístupná pro vysoké útesy a ten zbytek je poněkud nechutný. Lodě, bláto a špína. Žádný písek nebo něco, co se blíží pláži. Takže se asi v Pacifiku tentokrát nevykoupeme.
Nacházíme tedy místní hospůdku a jdeme vyzkoušet také něco, co je blíže místním a ne jen turistické podniky. Nemají menu v angličtině a s naší bídnou španělštinou prostě objednáváme něco, kde je hodně položek, ochutnáme. Dostáváme talíře s hromadou vařené zeleniny, banánů a i nějaké maso. Je to celkem fajn, ale že by to byl zázrak. Docela mě překvapuje, jak málo se zde jedí ryby a mořské plody, když má Panama moře z obou stran.
Cesta domů
Kolem poledne nám už letí letadlo zpět. Ráno tedy vstáváme brzy a jedeme kus za město do národního parku, kde se procházíme lesem. A teprve tady postupně spatřujeme několik zástupců panamské lesní fauny. Bohužel ne všechna zvířátka poznám, takže něco jako pásovec, nějaké opičky, pak i větší opičky. Jedny opičky na sebe upozornily poněkud nevhodným způsobe, když se z výšky korun stromů najednou spustil vodopád hned vedle cestičky. Nakonec spatřujeme i párek tukanů, kolibříky a opět lenochody. Lenochodů je tu asi nejvíce.
Naše celkem rychlé dobrodružství pomalu končí a mi spěcháme na hotel pro zavazadla a rychle na letiště. Letiště v Panama City je z velké části staveniště. Kompletně tu přestavují celý terminál. Podle vizualizací to bude vypadat moc pěkně. Nasedáme do letadla a naposled vyhlížíme na tuto krásnou, velmi přátelskou, rozmanitou a klidnou zemi. Po nabrání výšky a kurzu směr Mexico City si opět objednávám tequilu a pomerančový džus a sám si míchám improvizované tequila sunrise.
Pohled na město za úsvitu
Tukan v městském parku
Lenochod v městském parku
Mapka trasy a jednotlivých zastávek
Shrnutí
Původně jsem měl z Panamy trochu respekt. Vůbec to není třeba. Běžně se tu domluvíte anglicky. Je to vyspělá země, alespoň v rámci střední Ameriky a je skoro stejně veliká jako Česká republika. Jen pozor na tvar. Panama je hrozná a dlouhá nudle, takže přejezd z jedné strany na druhou je fakt na dlouho. Na silnicích tu panuje respekt a klid a to i v městech. Žije zde však jen asi třetina lidí než v ČR. Takže tu jsou odlehlá místa, kde nikoho nepotkáte.
Aeromexico opravdu super aerolinie, alespoň na mezinárodních linkách. Servis na palubě je výrazně lepší než u American nebo British, se kterými můžu srovnat.
Rozhodně bych sem jel na delší dobu. Naplánovaná cesta přes velkou část země byla dost náročná za takto krátkou dobu. Bohužel jsem neměl více volna.
Cenově nás vše na osobu vyšlo i se dvěma dny v Amsterdamu na 26 000 Kč. Je pravda, že letenky byly v chybném tarifu za 4 200 Kč na osobu a půjčení auta - SUV 4x4 nás stálo na deset dní 1 600 Kč, což byla také možná chyba. Drahé jsou výlety, vstupy a lodní taxi, levné je ubytování, jídlo a benzín.
Jak se ti cestopis líbil?
Dave.96 procestoval 31 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil9 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Btw s tím autem, ted jsem se díval na termín letenky v únoru a na 13 dní to na rental cars vyšlo 1200 kč bez pojistky, takže to tam jsou asi normalní ceny? Ale je to teda dost podezřely.
Ahoj, píšeš, že "...půjčení auta - SUV 4x4 nás stálo na deset dní 1 600 Kč" Můžeš prosím sdělit půjčovnu, ve které jsi to auto půjčoval? Letím tam za měsíc ... Díky moc!
Ahoj, půjčoval jsem přes Rentalcars u půjčovny Sixt, ale jak píšu, tak si úplně nemyslím, že by to byla standardní cena (buď nějaká akce nebo spíš chyba v tarifu, nevím...), byť půjčení auta v Panamě obecně není drahé, tak až tak levné také ne. 1 600 Kč bylo samozřejmě za auto bez pojištění. Sixt v PTY bych ale doporučil, co jsem koukal, patří k levnějším a i když na některých portálech má/měl fakt mizerné hodnocení, tak bylo vše naprosto v pořádku (jsou to ale už skoro dva roky).
Moc pěkně napsané. :) Jen na doplnění z vlastní zkušenosti - z Almirante do Bocas jezdí ferry i pro auta . Cesta trvá samozřejmě déle, ale s autem je to na Bocas praktičtější.. Plus na karibské straně u Colonu jsou hezké koloniální pevnosti - jedna je na západ od města (San Lorenzo), druhá na východ (Portobelo).
Ferry pro auta jsme zvažovali, jen mám pocit, že nejezdil denně, což se nám nehodilo do itineráře. Nakonec nám ale přišlo zbytečná na poměrně malý ostrůvek brát auto, už tak jich tam bylo dost :-). A ostrov pravidelně objíždí minibus, takže není nutné jezdit taxíkem. Pravda je, že cena pro 5 byla dost podobná...
Vzpomínám.… Dělali jsme 3 chlapi v podstatě stejnou trasu na podzim 2016. Bohužel to bylo bez auta, ale i tak se to dalo. Informace v cestopisu jsou OK, sám bych to nepopsal lépe.
Pěkné. Mohl bys přidat mapu?
Přidávám se k prosbě :)
Fajn cestopis, diky za nej. Me trosku jenom chybi praktictejsi info jako kolik co stalo a jak jste se z nekam dostali, napr ten trek z Volcan, kde vas na konci cekal nejaky odvoz nebo tak...to by se hodilo vedet :) kazdopadne diky i tak :)