Divoká a surová Arménie stopem
"Vy jste blázni! Vždyť to muselo být nebezpečné!" "Neříkám, že to bylo vždycky ideální, ale rozhodně to bylo jiné, než si myslíte."
Cestopis z roku 2022 napsala Ma_ru
Arménie byl vždycky můj sen a tenhle výlet byl doslova jedna velká jízda. Byl květen 2022 a vypadalo to, že náš třetí pokus se do Arménie podívat mi konečně vyjde. První letenky jsme si koupily hned, když Wizzair ohlásil nový spoj mezi Vídní a Jerevanem, ale bohužel hned záhy přišla pandemie a covid, který zhatil nejedny cestovatelské plány. Ale teď je to tady! Na výlet vyrážíme s mojí kamarádkou Barčou.
Odlet byl brzy ráno z Vídně a jelikož cestujeme low cost, znamenalo to jediné. Čeká nás noc na letišti. Tentokrát to bylo za trest, protože i během noci každých 15 min hlásili ve třech jazycích, že rouška musí být neustále nasazená. Moje těšení ale nemohlo zkazit vůbec nic, ráno se zvednu z lavičky, dám si letištní cappuccino v ceně levného hostelu (ach ty priority!) a už začíná boarding. Rozlámané ale natěšené přilétáme po poledni do Jerevanu. Před námi je deset dní svobody v neznámé zemi. Nemáme totiž žádné plány, jen pár záchytných bodů, které bychom rády navštívily, když se zadaří. Z letiště v Jerevanu míříme rovnou na autobusové nádraží, ve městě se nám totiž zůstávat nechce. V plánu máme stopovat a tak se potřebujeme dostat z města pryč. Na nádraží ochutnáváme první kebab nebo spíše šawarmu, jak se na východě správně nazývá to, co my si u kebabových okének objednáváme jako dürum. Jako první transport z města nakonec zvolíme stylové taxi. Pán v bílém tričku a kšiltovce nás naleštěným žigulíkem popoveze z města a přiblíží starobylému klášteru Khor Virap. Jedná se o ikonický a hojně navštěvovaný klášter, který určitě znáte minimálně z fotek. Za ním se totiž tyčí velkolepý Ararat a tato fotka je použita snad u všech článků o Arménii. My jsme měly bohužel smůlu, Ararat byl celý schovaný v mracích. Celé místo jsme si ale obhlídly a pak pěšky pokračovaly dál podél turecké hranice směrem do další vesnice.
Khor Virap
náš první odvoz z Jerevanu
na cestě
Stopování se ukázalo jako zbytečné, auta staví samy a my si spíš vybíráme ke komu do auta sednout a kde nás něco mezi nebem a zemí varuje, že to není ten nejlepší nápad. Poměrně dlouhou část ale jdeme pěšky po prašné cestě a kocháme se krajinou. Po nějaké době nám staví chlapík, který nám kromě odvozu nabízí i kávu u nich doma. Chvílí váháme, ale pozvání nakonec přijímáme. Chlapík spravuje nedalekou elektrárnu, provede nás areálem a pak nám opravdu nabídne typickou arménskou kávu z džezvy a pár sladkostí. Po půl hoďce na návštěvě už se ale radši pakujeme k odchodu, chlapík nás hodí ještě zpět k hlavní silnici a pokračujeme dál. Za chvíli míjíme pěší přechod na tureckých hranicích a prohodíme pár slov s vojáky. Na to, jak jsou vztahy mezi Arménií a Tureckem napjaté, se jedná o dost přátelský rozhovor. Procházíme dvěma vesnicemi, ale v žádné není možnost ubytování. Dostáváme tu i první pozvání přespat u místní rodinky, je ale teprve kolem čtvrté odpoledne a tak s díky odmítáme. Za vesnicí si ze stromu natrháme svačinu v podobě čerstvých moruší a hned potom nám zastavuje další auto, poprvé a naposledy v něm sedí manželský pár a ne pouze muž. Za celou dobu jsme pak už ženu za volantem ani v autě neviděly. Rusky bohužel nemluvíme, pokaždé se ale snažíme o komunikaci. Když manželé pochopí, že ještě nevíme, kde dneska budeme spát, snaží se nám vysvětlit, že ale v nejbližším okolí žádný hotel není. Potom následuje několik telefonátů, postupné zastavování u známých ve městě a následně nám vítězoslavně oznámí, že ubytování sehnali. Dovezli nás do sportovního areálu se stadionem, který už svou slávu dávno zažil a u kterého se nachází i omšelý dům se spoustou balkonků, zřejmě bývalý hotel. Domlouvají nám symbolickou cenu za přespání v jednom z apartmánů v domě, kde bydlí i majitel. Uf, celý dům působí strašidelným domem, ale máme kde spát! Hodíme si batoh do pokoje a jdeme projít městečko, ve kterém se nacházíme a sehnat něco k večeři. S jídlem jsme moc úspěšné nebyly, zbyly na nás jen oschlé pirohy v místní pekárně, ale zato máme láhev arménského vína a můžeme zapít dobrodružství prvního dne. Teda chtěly bychom, ale dojde nám, že nemáme láhev jak otevřít. Zdá se, že dnes ale není nic problém, protože klepeme na dveře jednoho z domů u nás v ulici a prosíme paní o otvírák. Otvírák nám bez mrknutí oka půjčí. Ach, díky Arménie!
Druhý den se vyhrabeme z postele poměrně brzy ráno, necháváme klíče v zámku a míříme vstříc nového dni. V ospalém městečku si kupujeme rozpustnou kávu z automatu (automaty jsou v celé zemi běžně venku na ulici) a zamíříme k hlavní silnici. Netrvá to dlouho a už nám opět zastavuje auto. A nejen ledajaké auto, jedná se o poctivou starou Avii. Míjíme městečko Ararat a dalším slepovaným fárem pak míříme dál na jih. Necháme se vyhodit u hlavní silnice cca 20km od kláštera Noravank a zbytek cesty se rozhodneme dojít pěšky krásným trekem přes hory. A tady teprve nádhera začíná! Liduprázdná krajina a louky s rudými vlčími máky, kde ticho ruší pouze pár oslíků a krav. A pak taky můj jekot, když před sebou zmerčím pavučinu a na ní obřího pavouka. A pak ještě jednoho přímo na mých kraťasech. No nic, alespoň hadi tu nejsou, říkám si. V tu chvíli se přede mnou smýkne cosi zlatavého a nechutného. Naštěstí už zbývá dojít jen poslední kousek po silnici a jsme u překrásného starého kláštera schovaného uprostřed hor. Noravank obklopují červené skály a kromě jednoho domu s restaurací a ubytováním tu vůbec nic není. Rozhodly jsme se pro nocleh přímo tady a večer jsme úplně osaměly. Paní, která se o restauraci starala, nám udělala výbornou večeři a když jsme dopíjely druhou sklenku skvělého domácího vína, přišla ke stolu s omluvou, že už pojede dolů do vesnice a vrátí se až ráno. Pak postavila na stůl láhev vína a říká: "You sit, you drink, you pay tomorrow, ok?" No neměj to tu rád.
cesta k Noravanku
cesta k Noravanku
Noravank
U večeře jsme mimo jiné promýšlely i další směr cesty, kterým se zkusit vydat. Připadaly v úvahu dvě možnosti, pokračovat dál na jih a pak se vracet zpět a nebo už se začít stáčet na sever kolem jezera Sevan. Koukla jsem do mapy a přemýšlím nahlas: "Heleď, Tbilisi se mi taky nezdá úplně daleko. Když už jsme v Arménii, proč se na skok nepodívat i do Gruzie." Shodneme se, že když budeme mít štěstí na řidiče, proč ne.
Druhý den ráno jsme posnídaly bohatou arménskou snídani (omeleta, chléb, pasta z oliv, rajčata, máslo, med, marmeláda) a začaly se pomalu přesouvat směrem do vesnice. Rády bychom zůstaly v přírodě a tak se ještě před zamířením k Sevanu svezeme s místním chlapíkem do hor. Bohužel si nepamatuji název, bylo to jedno z desítek opuštěných pohoří. Vystupujeme z auta do dech beroucích výhledů na nedotčenou přírodu a první myšlenka, která mě napadla je, že tady určitě nafotili ty krásné fotky, které se používají jako spořiče obrazovek. V horách jsme úplně samy, tady na turisty asi nenarazíme. Po svazích se pohybuje jen pár místních bábušek, které do velkých pytlů sbírají na kopcích bylinky. Nerady bychom se tu ztratily a tak se tentokrát rozhodneme držet značené stezky. V nohách máme už cca deset kilometrů po příjemné travnaté cestě a cestou obdivujeme v dálce obrovská žlutá pole blatouchů. Postupně klesáme do rozsáhlé náhorní plošiny, která je jich plná a nám postupně dochází krutá pravda. Blatouchy přece rostou v bažině. Před chvílí jsem si libovala, že jsem ráda, že už tu není sníh, protože cestujeme jen s malým batůžkem a lehkými pohorkami na nohách. Sníh sice roztál, ale ztál z velké většiny do téhle náhorní plošiny, kterou potřebujeme přejít. Nejdřív je to sranda, sundáme boty a brodíme se přes potůčky, ale pak to sranda být přestává. Máme na výběr - buď se vracet celou cestu zpět a doufat, že opuštěnými horami pojede někdo, kdo by nás vzal zpět do civilizace a nebo se dalších 8 km brodit blatouchovou bažinou. Vracet se zpět nechceme a tak se vším sebezapřením bažinu opravdu přebrodíme až na druhou stranu a poté blátem až k hlavní silnici. Naštěstí nám hned po chvilce staví auto a za necelou hodinku nás vyhodí poblíž městečka Sevan s výhledem na klášter Sevanavank. Teď už jen sehnat ubytování a hodit nohy nahoru.
v horách
zelené kopečky s blatouchy
Následující den jsme nalazené na trochu odpočinku, ráno se otužíme v jezeře a posnídáme koblihy na pláži s výhledem na vrcholky tyčící se nad tmavě modrou hladinou. Prošly jsme si městečko Sevan a pobavily se s pár místními. Město i okolí jsou na naše poměry dost turisticky založené - lidi mluví i anglicky, jsou tu velké hotely, nákupní centra, agentury prodávají organizované výlety do okolí na koloběžkách, k jídlu seženete něco jiného než šašlik a když si v kavárně objednáte cappuccino, dostanete opravdové cappuccino (kdo cestuje po východě ví, že poslední bod je spíše rarita). Poslední fakt sice opravdu potěšil mojí parťačku Barču, která kávu bez mléka nepije a tím pádem v Arménie trošku trpěla, ale obě se shodneme, že tohle nejsou věci, na které by nás Sevan nalákal. Malá vsuvka - káva se v Arménii připravuje tradičně v džezvě, pije se z malých hrnečků a dává se do ní dost cukru, ale mléko nikdy. Místní vám jí častou nabídnou jen tak a když si jí budete chtít koupit v kavárně, stojí doslova pár drobných.
snídaně u jereza Sevan
Ve městě na parkovišti jsme pak potkali chlapíka, který měl namířeno do Dilijanu. Jel tam pracovně se zbožím a pak měl v plánu cestovat dál do Ijevanu. Dostaly bychom se s ním relativně daleko, ideální. Cesta utíkala rychle, projížděli jsme krásnou přírodou, všude okolo silnice byly stánky s vařenou kukučicí a řidič nám několikrát zastavil u silnice, aby nám něco koupil. Jednou třešně, pak kávu a sladkosti a taky ještě pivo. Kukuřici ale ne, byla totiž příšerně předražená a zdálo se, že prodejci tu drželi cenový monopol. Řidič nám ale vysvětloval, že práce tu moc není a pro prodejce je to tak jeden z mála způsobů, jak si něco vydělat. Stále také ukazoval do dáli se slovy: "Krasiva Armenia!". Místní lidé jsou tu obecně velmi pyšní na svou zem. Musím s nimi souhlasit, Arménie je opravdu nádherná země, ale většina lidí tu žije v dost chudých podmínkách. Přesto o své zemi mluví s upřímnou hrdostí a navíc si velmi váží všech, kteří sem přijedou. I když toho sami nemají moc, vždy se nás snažili obdarovat alespoň nějakou maličkostí k jídlu nebo k pití. Bylo nám až hloupé si něco brát a spíše bychom rádi obdarovali je, ale nikdy si nic nevzali a odmítat upřímnou pohostinnost od nich jsme také nechtěly.
Pracovní pauzu našeho řidiče jsme využily k prohlídce města. Dilijan je relativně známé lázeňské městečko v srci národního parku Dilijan, kterému se přezdívá "malé Švýcarsko", ale upřímně zas tolik nás nezaujalo a to ze stejných důvodů jako Sevan. Kdybychom se zdržely déle a vyrazily do přírody, pravděpodobně bychom názor změnily. Čas byl ale omezený a my jsme rády pokračovaly s řidičem dál až do Ijevanu. Za Ijevanem nám zastavil pán v obleku v oktávce (velký luxus), který jel pracovně do banky do města poblíž gruzínských hranic. Větší štěstí jsme snad ani nemohly mít. S pánem jsme si chvíli povídaly anglicky a pak nás nechal v klidu odpočívat. Ani nevíte, jak moc jsme to ocenily. Stopování je skvělý způsob cesty, jelikož díky tomu poznáte spoustu lidí a běžně nudné přesuny se tím stanou oživením cesty samotné. Nicméně po nějaké době se to také stává relativně vyčerpávající. Nejste v uberu, abyste si v klidu sedli na zadní sedačky a nechali se dovézt do vybraného cíle. I když řidiči neovládali žádný společný jazyk, neodradilo je to od spousty otázek. A my se zase cítily zavázané konverzovat. A tak jsme se vždy snažily alespoň o česko-slovensko-polsko-ruský small talk. Tenhle gentlementský pán v obleku se ale jen usmíval, mlčel a nechal nás kochat se výhledy z okénka. Většinu cesty jsme projížděli kolem hranice s Ázerbajždánem a tak by možná jeho vyprávění ani nemělo moc hezký podtón. Na půl cesty jsme stavili v pobočce jedné z bank, ve které pracoval a jelikož jsme si potřebovali odskočit, zařídil nám i luxusní toalety u nich v zázemí. Myslím, že to bylo poprvé a doufám naposledy, kdy mě na záchod doprovodil voják se samopalem přes rameno. Když jsme mu pak říkali o našich plánech dojet až do Gruzie, pán vypadal trošku znepokojeně a chvíli to vypadalo, že by nás rád odvezl až do Tbilisi, abychom dojely v pořádku. Nicméně musel se vrátit zpět do práce, a tak nás odvezl alespoň přímo na hranice a cestu nám velmi usnadnil, za což mu patří obrovský dík.
Dvě kontroly, dvě další razítka do pasu a jsme v Gruzii. Začalo to nápadem u sklenky červeného, ale nám se to vážně povedlo! A to během jediného dne. Dál za hranicemi pokračujeme chvíli pěšky a nevím, jestli to bylo prostředím hranic, celkovou únavou a nebo jsou Gruzínci prostě jen mnohem víc otravní, ale začaly jsme se cítit nepříjemně. Chápu, že dvě blondýnky samy na cestách stopem nejsou ideální předpoklad pro hladký průběh. I když primárně lidem na cestách i v životě důvěřuji, byly jsme zároveň maximálně obezřetné. Nesedly jsme do auta ke každému a cestu vždy sledovaly na mapě tak, aby to byla přesně očekávaná trasa. V Arménii jsme neměly jediný problém a i když nás někdo pozval na kávu nebo se snažil odbočit a my řekly ne, znamenalo to ne. Nikdo se nám za celou cestu nesnažil ublížit a ani nejevil žádné známky agrese. V Gruzii jsme se ale už tak dobře necítily, po asi desátém hvizdu a druhém poplácání po zadku za prvních deset minut chůze jsme se jen rozhodly co nejrychleji dojít do nejbližší vesnice a odtud jsme za pár drobných dojely maršrutkou až do Tbilisi.
na hranicích s Gruzií
Dlouho mě žádné město nezaujalo tak jako Tbilisi. Je to zvláštní směs pozůstatků betonového socialismu a obřích soch, starých dřevěných domů a předzahrádek plných růží a krásných podniků s barevnými lucerničkami a malbami na stěnách. Do toho všeho se uprostřed města vznáší obří vyhlídkový balón. Ve městě žije spoustu digitálních nomádů, protože ceny jsou ještě pořád nízké (i když o dost vyšší než na arménském venkově) a kvalita služeb a podniků poměrně dobrá. Strávily jsme tu dva dny, skvěle se najedly a popily výborné gruzínské víno. Stihly jsme si projít celé město a druhý den jsme odpočívaly u jezera za městem s názvem Tbilisi sea. Víc než jako moře vypadalo jako Lipno v devadesátkách, ale nám k odpočinku a opalování na pláži posloužilo skvěle.
Tbilisi a všudypřítomné růže
dřevěné verandy v Tbilisi
výhled na Tbilisi
Tbilisi byl takový ostrůvek luxusu uprostřed naší cesty, ale už bylo opět na čase zamířit zpět do Arménie. Cesta nazpátek byla o poznání horší a neskutečně se táhla. Ne že bychom měly nouzi o auta, která nám chtěla zastavit, ale spíš jsme měly smůlu na řidiče. Ani z jednoho jsme neměly moc dobrý pocit, ale potřebovaly jsme se posouvat dál. Náš poslední řidič s ulízanou ofinkou a černým bavorákem splňoval moje představy o tom, jak vypadá člen ruské mafie. Vím, že jsem říkala, že jsme si lidi vybíraly, ale tady už to bylo trošku z nouze. Když už jsme byly skoro v našem cílovém městě, začal něco datlovat do telefonu a lehce odbočil z cesty. Na naší okamžitou otázku, kam jede, se nám snažil vysvětlit, že se ještě staví u kamaráda. "Okay, stop!" Na telefonu nám v Google translatoru ukazuje text "I will pay us a room". Okamžitě vyskakujeme z auta. Řidič na nás ještě pokřikuje, že se omlouvá a že nás odveze dál. Naštěstí jsme už ve městě, jen někde jinde než bychom potřebovaly a tak se ztratíme v ulicích a najdeme nejbližší autobusové nádraží. Po tomhle si chceme dát od stopování chvíli pauzu.
Autobusem a maršrutkami se dostaneme zpět do Arménie do městečka v blízkosti hory Aragats. Od začátku tripu si totiž pohráváme s myšlenkou, že bychom si rády vyšláply naší první čtyřtisícovku. Bohužel cestujeme ale hodně nalehko a moje výbava postrádá minimálně dobré nepromokavé boty. Uvidíme. Prozatím jsme si našly ubytování v malé vesničce u dědy, který provozoval ve vesnici obchod a zároveň apartmány nad ním. "Jeee Praha, tam to znám." Spoustu Arménů Prahu opravdu zná a Čechy vítají. Většinou ale následuje pokračování. "Vždyť já jsem u vás byl v šedesátým osmým." Jako v každém ubytování kromě Tbilisi, i tady spíme úplně samy. Večer děda na zahradě rozdělal oheň a připravil nám skvělý kuřecí šašlik, brambory, domácí lavash a na stole nechybělo ani arménské víno a lahev pálenky. Možná za to mohla síla místní pálenky, ale ten večer mi přišla ruština trošku víc srozumitelnější. Děda nám vyprávěl o Arménii, historii a vztazích s ostatními sousedními zeměmi. "Nejlepší vztahy máme s Íránem," je věta, která mi utkvěla v hlavě. Možná proto, že jí člověk jen tak neslyší. Arménie je relativně izolovaná země, díky konfliktu o Náhorní Karabach jsou celé hranice s Azérbajdžánem uzavřené a stejně tak i s Tureckem, které se v tomto konfliktu postavilo proti Arménii. Ze země je tak možné vyjet pouze do Gruzie a do Íránu. Na otázku jaké vztahy mají Arméni s Gruzínci děda jen neurčitě pokrčil rameny.
Na jeho radu jsme si taky pro výjezd do hor sehnaly pořádnou ladu, protože ne všechna auta zvládnou do takových kopců vyjet. Rozhodli jsem se zkusit vyjet alespoň nahoru a tam se rozhodnout dál. Dostaly jsme se až k jezeru a chatě, odkud se vychází vstříc vrcholu. Čekaly jsme tu různé věci, ale partu snowboarďáků, kteří si za východu slunce sjeli z vrcholu dolů a teď už jen popíjí drinky, užívají a povalují se na slunku, úplně ne. Pro představu "teď" znamenalo 9h ráno. Nechaly jsme se strhnout jejich náladou a pozvání na gin s tonikem jsme neodmítly. I když se po třech růžových ginech s tonikem zdál svět růžovější, dál nebylo rozumné pokračovat. Ne pro nedostatek motivace, ale hlavně proto, že bez sněžnic nebo skialp to prostě dál nešlo a člověk se u každého kroku zabořil do hlubokého sněhu lehce potátého od paprsků ranního slunka. Chvíli jsme si ještě pohrávaly s myšlenkou si od nich vybavení půjčit a nebo využít jejich nabídky a nechat se nahoru vyvézt na skútru. Jeho řidič ale vypadal, že drinků už stihl vypít víc, než by se na tuto hodinu slušelo. Tak třeba někdy příště!
pod vrcholem Aragats
drink pod Aragatsem a Barča
Když jsme sešly opět dolů do civilizace, zjistily jsme, že nám v emailu přistála zpráva, že náš let odsunuly o dva dny. Měly už jsme namířeno zpět do Jerevanu, kde jsme plánovaly zůstat poslední den. Zůstat tu ale tři dny? Tak to ani náhodou. Rozhodly jsme se zajet si ještě do údolí Garni.
Dolehla na nás únava z dlouhé cesty, otravných chlapů, nachozených kilometrů a přemíry vypitého vína za poslední večery. Neměly jsme moc sílu se ani vybavovat mezi sebou a tak jsme si daly i pauzu od stopování a do Garni dojely maršrutkou . Po chvíli jsem si dala sluchátka do uší, zavřela oči a když jsem je otevřela, svět byl zase o něco veselejší. Paprsky slunce dopadaly na hladké zelené kopečky a my jsme pomalu sjížděli do údolí.
Chrám v Garni
Údolí Garni
kvítka na loukách
Ubytovaly jsme se v moc hezkém hostelu se zahradou a když jsme se usadily na terasu, objednala jsem si rovnou dva druhy kávy naráz. S mnohem větším elánem jsme pak začaly plánovat nadcházející dny. Garni je malá prašná vesnice, která žije z přítomnosti antického chrámu a krásného údolí. Když říkám prašná, myslím opravdu hodně prašná. V době, kdy jsme tam byly, se silnice teprve stavěly a i vlivem probíhajících prací se nad vesnici v podstatě neustále vznášel šedý prašný opar. Jelikož jsme na deset dní vyrazily sbalené do malého batohu a celý týden střídaly pár triček, věčně posedávaly někde na obrubnících a venku, tak nás všudypřítomný prach a špína úplně nerozházely. Tady jsem ale hodně zavnímala kontrast mezi tím, jak zdejší slečny chodí oblečené - v bílých halenkách, s kabelkou a podpatcích projdou prašným oparem, nasednou do špinavé maršrutky a vyráží do Jerevanu, kde už zapadnou. Stejně tak malé školačky a školáci prochází v sněhobílých košilkách blátem vesnicí a schází se před školou. Jak dlouho jim sněhobílé košile vydrží už těžko říct.
Ještě to odpoledne jsme vyrazily k antickému chrámu postaveném v iónském stylu, který se nachází na kraji přenádherného údolí. U vstupu do chrámu se platí vstupné, ale částka vás určitě nezruinuje. Chrám a hlavně jeho okolí stojí za to.
Následující den jsme vyrazily na obhlídku údolí. Naplánovaly jsme si asi 15km dlouhou procházku, trasa se nezdála být ničím náročná a všude kolem byla jen nedotčená příroda a louky plné kytek. Idylka. Okolí mi připomínalo staré časy a babiččinu chalupu. Jakoby se tu čas zastavil. Cestou jsme potkaly jen pár místních, kteří grilovali u řeky. Procházka přeci jen měla jedno velké ALE. Celá trasa byla plná velkých zlatavých hadů. Hady bytostně nesnáším a myslím, že Barča na tom nebyla o moc líp. Procházku jsme nakonec došly podle plánu a vybavily jsme se dlouhými klacky, které jsme používaly jako hůl a doufaly, že hluk "krasavce" odradí, ještě než na ně stihneme šlápnout. Doteď ve mě hrkne, když na zemi vidím jen kousek kabelu nebo něco, co hada na zemi připomíná. Kromě téhle nepříjemnosti je ale údolí Garni opravdu krásné. Barča na prudkém slunku chytla lehký úpal a tak to byl pak snad náš jediný večer, kdy jsme nevypily naší klasickou láhev červeného a zalehly do postele relativně brzo.
Zbýval nám v Garni ještě jeden den, který jsme nakonec využily pro výlet ke klášteru Geghard. Už nám zase trošku otrnulo a vrátily jsme se ke stopování. Dostat se tam nebylo vůbec těžké, míří sem relativně dost turistů i místních. Za naší návštěvy se hlavní věž kláštera rekonstruovala, ale kaple byla stále přístupná. Prošly jsme se okolo a jelikož jsme byly už dost hladové, vzaly jsme za vděk turistickou restaurací s výhledem do okolí. Jídlo i víno bylo jako vždy úplně famózní a i když se jednalo o jeden z "luxusnějších" podniků, ceny byly oproti našim poměrům opravdu směšné. Za dva hlavní chody, lavash chléb, salát, vodu a víno jsme tu utratily cca 300 Kč. Arménská kuchyně je jednoduchá, ale výborná. Celý týden jsem v podstatě jedla to samé, kuřecí šašlik, brambory a salát z okurek a rajčat a samozřejmě čerstvý lavash. Vůbec mi to ale nevadilo. Většinu cesty jsme restaurace ani nevyužívaly, v ceně ubytování je totiž téměř vždy zahrnuta snídaně, která je obrovská a to, co jsme nezvládly sníst, jsme dostaly a zabalily s sebou. Obědvaly jsme tedy pak většinou lavash plněný vším možným. A večeřely jsme také skoro vždy u našich hostitelů. Večeře už v ceně není, ale cena je velmi nízká ( okolo 100 Kč) a jedná se většinou spíše o malou hostinu.
oběd poblíž kláštera Geghard s výhledem do údolí
Poslední den nás čekal přesun zpět do Jerevanu a jeden den jsme si nakonec vyhradily i na prohlídku hlavního města. Jak už to na východě bývá, je to úplný opak zbytku země. Jako černá a bílá. Najednou jako bychom v podstatě byly zpět v Evropě - široké ulice plné restaurací, barů a obchodů s oblečením, přičemž ceny se v té době také blížily spíše evropskému standardu. Východ tu připomínaly spíše jen majestátní budovy a mohutné sochy jako odkaz na bývalý SSSR. Nu což, od velkých měst nikdy nečekám zázraky, ale je fajn je taky zažít a vidět kontrast se zbytkem celé země. Po deseti dnech v přírodě jsme si daly trochu městského chillu, šašlik jsme vyměnili za sushi a drink na zahrádce jedné z lepších restaurací. A opět jsme zkusily místní cappuccino - tentokrát jsme dostaly vanilkovou ledovou kávu.
Večer už jsme zamířily směr letiště a druhý den brzy ráno jsme se rozlámané vypotácely na letišti ve Vídni zpět do reality.
Celý desetidenní výlet nás vyšel cca na 8 tis. korun, včetně letenek a určitě patří k jedněm z mých nejsilnějších cestovatelských zážitkům. Mohla za to hlavně upřímná srdečnost a nápomocnost místních lidí. A samo sebou nádherná příroda. Po tomto výletě jsem také nejvíc ocenila věci, které mě po návratu domů čekaly - čisto, pohodlná postel a teplá sprcha.
Fotky jsou bohužel v mizerné kvalitě a jsou stažené z mého instagramu. O většinu jsem bohužel přišla mou hloupostí a nedostatečným zálohováním. Snad vám ale poslouží k tomu, abyste si udělali alespoň malý obrázek o krásách Arménie. Pokud budete mít příležitost, vyražte, nebudete litovat!
Jak se ti cestopis líbil?
Ma_ru procestovala 36 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 9 měsíci a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super cestopis, díky za něj! Osobně mám také pocit, že lidé v Arménii jsou ještě přátelštější než v Gruzii. Tolikrát jsme se s někým zakecali v marshutce a o pár hodin později jsme s nimi už popíjeli domácí víno 🙃 jinak Yerevan miluju. Určitě stojí za větší prozkoumání. Je úžasně kontrastní, plný super lidí, jídla, vína. Je úplně jiný než Tbilisi ale přirostl mi k srdci asi ještě víc. Každý rok se tam pravidelně vracím na týden nebo dva.
Moc díky za zprávu! Myslím, že nás Jerevan tolik neoslovil, protože přecházejících 10 dní jsme strávily hlavně v přírodě a na město jsme ani nebyly moc "zvědavé". Ale kontrast vůči zbytku země je obrovský a věřím, že určitě není špatný a zasloužil by si někdy větší prozkoumání. Do Arménie se ráda zase vrátím - přesně hlavně kvůli lidem a taky vínu :D Mě takhle nakonec přirostl k srdci Biškek, na začátku tripu po Kyrgyzstánu se mi moc nepozdával, ale po dvou týdnech cestování jsme se do něj vrátili a přišel mi o dost milejší a zajímavější.
Rovnako odporúčam stráviť pár dní v Jerevane. Kaskády, výhľad spod sochy matky Arménie, alebo sa len tak túlať. Jerevan je krásne mesto.