Do Portugalska se jezdí na dobré víno a za surfingem

 Jako každým rokem i letos se blíží období podzimních plískanic a co více, přišla druhá vlna Covid 19. Nešťastný rok 2020 s pomalu blíží ke konci a abstinenční příznaky chronických cestovatelů dosahují vrcholných hodnot. Letmý pohled na akční nabídku Ryanairu působí na takového člověka vysoce blahodárně. Letenka Vídeň - Porto - Vídeň za 20 Euro je nabídkou, která se neodmítá a v následných pěti minutách mi letenka přistává v mé aplikaci. Z a dalších 5 minut mám zajištěný nocleh se snídaní v historickém centru Porta na 4 noci za 50 Euro v další aplikaci. Je čtvrtek 15. října a já  hned v pondělí devatenáctýho odlétám. Tak je to dnes, v digitalizovaném cestování, jednoduchý.

Cestu z letiště do centra Porta nejlépe zvládnete Metrem do konečné stanice Trindade. Pak už jen krátká procházka do ubytování. Zanechal jsem svůj malý baťůžek na pokoji a jen s fotoaparátem se vydal na noční průzkum tohoto charismatického města.

Předem bych chtěl upozornit, že nejsem žádnej ten klasickej prolízač všech kulturních a historických památek, ale raději tíhnu k nějakému tomu dobrodružství, což Porto v hojné míře nabízí. Vydal jsem se tudíž pod rouškou tmy do ponurých, úzkých a spletitých uliček Barrio La Ribeira, hned za rohem katedrály Sé do Porto. Cesta z kopce byla někdy tak prudká, že bylo třeba jít nesčetnými schodišti s patřičným zábradlím. Byl to úplný labyrint, kde občas svítila nějaká ta žárovka na cestu. Vzpoměl jsem si na rychlý šípy ve Stínadlech a začal tiše našlapovat.

Během svažující se cesty, plné schodů, dolů k nábřeží jsem nepotkal ani živáčka, ačkoli bylo teprve půl jedenácté večer. Jen občas za zavřenými dveřmi výhružně zavrčel hlídací pes. Atmosféra by se dala krájet nožem. Když už jsem se blížil k nábřeží, tak zpoza stínu rohu uličky předstoupil přede mne jakýsi člověk a nabízel mi s širokým úsměvem marihuanu.

Na ubytování jsem se vrátil městem a po cestě jsem si zakoupil láhev Portského. Právě odbíjela dvanáctá hodina a já, obohacen prvními zážitky z osamělého Porta, jsem dopíjel další skleničku toho fajnovýho vína.

Úterní ráno bylo lehce pod mrakem , což skýtalo možnost malé 20 km procházky směrem k oceánu, podél řeky Douro a zpět. Cestu koleml řeky jsem začal z nábřeží, kousek od mostu Ponte Luis I. , kde jsem se již včera večer toulal uličkami. Jako cíl cesty byla stanovena pevnost a maják Sao Joao da Foz na břehu Atlantického oceánu.

Po návratu s cesty jsem byl docela znaven a navíc poslední 3 km začalo vydatně pršet. Ještě, že touto dobou bývá v Portugalsku poměrně teplo. Dobře chlazené pivo mi však bylo večer odměnou. Na další den jsem si naplánoval surfování na věhlasné Praia Azurare. Ve středu ráno jsem tedy sednul na Metro a jel do města Azurare. Počasí se začalo pomalu, po včerejším deštivém zakončení dne, lepšit a občas se objevila i modrá obloha. Cesta Metrem ubíhala rychle i když byla až do nejvzdálenější stanice a s mnoha zastávkami. Přibližně za hodinu jsem stál na dlouhé písčité pláži a pokračoval pěšky v jemném písku na sever. V půjčovně jsem si zapujčil prkno a neopren, což bylo nakonec stejně drahý, jak na Hawaii samotný prkno. Bez neoprénu je to ovšem v Portugalsku jen pro otužilce. Surfing je poměrně fyzicky náročná zábava a tak jsem tam vydržel čistýho času jen dvě hodiny. Pokračoval jsem pak Metrem do koncové stanice.

Chce to neopren a jde se na akci , teplota oceánu je 16 stupňů

když se trochu zadaří, tak se jede

Na vlně se pak dá dělat lecos a kdo umí, tak umí. Kdo neumí, čumí.

V poledne jsem si tedy ještě zajel Metrem do nejvzdálenější zastávky Pavoa de Varzim.Počasí se začalo zlepšovat a procházka podél oceánu stála za to. Prošel jsem se po známém molu k vzdálenému majáku, jelikož oceán byl celkem klidný. Bývají zde často velké vlny a pak je cesta nebezpečná, tak, že vás velká vlna spláchne a pak už jste na dlouhou dobu mezi nezvěstnejma. Do Porta jsem se vrátil Metrem až pozdě odpoledne a zakoupil další lahev Portského.

Čtvrteční ráno začalo počasí nabývat letní pohody a Porto bylo připraveno na mojí gurmánsko dokumentární celodenní exkurzi. Hned po snídani jsem se vydal na cestu. Po cestě jsem si prohlédl slavné nádraží Sao Bento, jehož vnitřní výzdoba každého zaujme. Nádraží je také zajímavé tím, že je umístěno v kopci a všechny jeho koleje směřují do tunelů. Cestou jsem pokračoval přes most Ponte Luís horním patrem, kde se naskýtaly překrásné výhledy na celé město.  Hlavní tepna, řeka Douro, kterou již od dávných dob proudilo Portské víno do místních sklepů je hluboko pod vámi a na kopci před vámi se tyčí kaple kláštera Serra do Pilar. Na tomto místě, kde vlastně stojíte na nejvyšším bodu, je výhled na město opravdu nejlepší. Pod klášterem a dále po toku Doura jsou světoznámé sklepy Portského vína, čtvrt Vila Nova de Gaia. Tam múžete ochutnávat nepřeberné množství značek a ročníků tohoto vzácného moku a navíc se můžete zúčastnit poučné cesty sklepem, kde se dozvíte vše o výrobě a historii Portského vína. Je třeba ovšem věnovat trochu více pozornosti míře konzumace, jelikož Portské je hodně těžké víno s 20% alkoholu. Nábřeží Vila Nova de Gaia lemují malé hospůdky, které také nabízejí ochutnávku Portského a dále se zde můžete i najíst. Doporučuji místní specialitu Francesinha, kterou si můžete dát ve formě menu s pivem i kafe za neuvěřitelných 10 Euro. Francesinha je vlastně zapečený toast s plátky masa, šunky a klobásků, překrytý sýrem a podávaný na talíři s fantastickou omáčkou a hranolkami. Bylo toho opravdu hodně a vzpomínám, že jsem ten den už ani nevečeřel.

Čtvrtek uběhl, jak voda a je tu pátek, poslední den pobytu v Portugalském Portu. Dnes počasí opět nezklamalo a tak program dnešního dne je jasný. Po snídani opět na Metro a jízda do Matosinhos za surfingem. Letadlo mi odlétá až po šesté v podvečer, tak mi ještě po surfingu zbude dostatek času, abych se prošel kolem pobřeží a pěšky došel až k letišti. Tentokrát jsem si prkno s neoprenem půjčil jen na dvě hodiny.

Ve dvě hodiny odpolední jsem již pokračoval pomalým tempem, oklikou kolem Atlantiku na letiště. Nemusel jsem spěchat, jelikož na letiště to bylo necelý dvě hodinky mírné chůze.

Pak už jen 6 km a jsme na letišti. Stihnul jsem to na pátou hodinu do odletové haly a vše proběhlo v naprostém klidu. Jediné, co bylo jiné než dříve, tak byla ta rouška a malý počet turistů.

Když se zpětně ohlédnu, tak mám pocit, že příště by to chtělo více než jen 4 dny. Portugalsko má svoje kouzlo a stojí za zopakování.