Cestopis

Dobrodružná cesta jižní Itálií

Jaderské a Jónské moře. Zdivočelé počasí. Mimosezónní Itália di Mezzogiorno. Kokteil zážitků ne vždy pozitivních, ale zato hlubokých, natěsnaných do jednoho týdne podzimních prázdnin.
Avatar uživatele Ivana Stredová
Cestopis z roku 2018 napsala Ivana Stredová

Začnu s itinerářem a obecnou situací, což se dá využít jako inspirace nebo přímo obšlehnout jako vyšlapaná cesta. Druhá část je věnována jihoitalské mentalitě, setkání s lidmi a jejich příběhy.  Fotky jsou na mých stránkách VYTÁHNI PATY.

O jižních regionech obecně:

Člověk tu ostře vnímá kontrast mezi úchvatnými historickými centry měst a ošklivostí moderních částí. Periferie jsou vysloveně hnusné, všude špína, odpadky, hluk, provoz. Pro individuální cestovatele mého typu je docela důležitá doprava. Ta v jižní Itálii za moc nestojí, mimo sezónu je mizerná, ve svátečních dnech skoro žádná. Železniční dopravu mají na starost tři společnosti, autobusovou ještě více. Vzájemně spolu nekomunikují, dopátrat se nějakých spojů do odlehlejších oblastí je docela obtížné. Přeprava stopem je neobvyklá a nedoporučuje se. Já jela několikrát, viz příhody ze stopa níže. 

Kdy jet? Pro jistotu raději v září než v říjnu. Loni jsme byliv Neapoli a okolí také koncem října a počasí nám popřálo slunečné dny a koupačku. Letos jsem si také užila slunce a koupačku (2 dny), ale jinak hlavně déšť, bouřky, vichřice a neutrální šeď, což značně změnilo poměr civilizace : příroda. Komu jde hlavně o historii a města, tak je počasí celkem fuk.

Itinerář:

Bari(ekonomické letenky od Wizzairu), Putignano (lze vynechat), trullíAlberobello(nádhera), bílé městoLocorotondo(slaďoučké), Martina Franca (příjemné italské město),Massafra(kaňon, jeskyně, historické centrum, pro mě top adrenalinový zážitek),Taranto(fascinující historie a ošuntělost), Sibari (jezero, lázně),Parco Pollino a Civita(příroda, hory, kaňon), Trebisacce (přímořské město, kamínková pláž, historické centrum, cyklostezka, olivové sady, hory) - Metaponto (přímořské město, pláže, pro mě v dešti, s akcentem na zajímavou situaci),Matera(UNESCO, nejkrásnější město jižní Itálie, také nejstarší, osídlené od paleolitu jeskynním člověkem), a poslední den zase v Bari.

Počasí a spoje mě okradly o čas, takže jsem nevylezla na vápencový Monte Pollino (2 248) ani na jinou horu, to si nechám na příště. Ještě by šlo itinerář vylepšit o Lecce a Ostuni.

Cestopis - zamyšlení - zážitky

Přílet a doprava do centra. Je několik možností: vlak, transfer za 4 eura a veřejná doprava busem 16 za 1 euro, pokud máte jízdenku. Pokud se kupuje u řidiče, tak stojí různě. Taliáni jsou šejdíři, zvl. na jihu. První noc jsem si jistila přes booking. V okamžiku, kdy jsem provedla závaznou a krytou rezervaci za 20 euro, tak naskočila poznámka, že na místě doplatím dalších 10 za úklid. Spojila jsem se s majitelem, domluvila zrušení a ubytovala se za 15 e přes airbnb. Po návratu jsem zjistila, že proběhla platba 30 e. Uznali chybu a peníze vrátí. Podle ostatních zkušeností se domnívám, že jde o záměr a že jim to většinou vyjde.

Co v Bari? Největším trhákem je staré město, tedy Bari Vecchia se svými uličkami a kostely. Ten nej jekostel sv. Mikuláše (di San Nicola),kde jsou dole v kryptě uchovávány jeho ostatky. Ano, je to ten samý Mikuláš, co nám nosí začátkem prosince uhlí a sladkosti, ten který působil a zemřel v turecké Myře (vizcestopis Turecko). Místo jeho odpočinku je monumentální, románské a rušné, neb za ním míří poutníci, i když ne v takové míře jako za Jakubem do Santiaga (taky o tom píšu). Nelze minout katedrálu San Sabino, pevnost, procházku po Lungomare, přístav, raní atmosféru s lovci chobotnic, lze minout moderní bulváry s obchody, i když někoho to baví a lze (spíš je třeba) minout ošklivé postranní uličky.

Bari je docela dobrý výchozí bod pro mnoho výletů. Mezi nejsilnější "must" patří Allberobello. FSE (Ferrovie del Sud Est, jihovýchodní dráha a autobusy) docela dobře spojuje sérii městeček se slavnými a unikátními trulli. Neváhala jsem vstát hluboko před šestou, abych viděla co nejvíc. Neuvěřitelně pomalý vlak mě dovezl do Putignana, kde jsem si dala pauzu na prohlídku, odtud jezdí bus (taky FSE, jízdenku koupit na nádraží) do Alberobella. Stará čtvrť je pod ochranou UNESCO a bodejďbyne, je jedinečná. Zářivě bílé trulli lemují ulice, mezi nimi se zelenají stromy, z posledních sil ještě kvetou popínavky. Trulli jsou starobylé kamenné stavby, obvykle o jedné místnosti. Nepoužívala se malta, zdi byly široké, střechy kuželovité. Nikde jinde než v této oblasti se takto nestavělo. Domy nyní slouží hlavně k ukazování turistům, ale v některých se dosud bydlí, některé jsem cestou vlakem či busem viděla fungovat jako kůlny či zahradní domky.

Asi deset minut (opět autobusem) odtud je městečko Locorotondo. Jak název napovídá, je to místo kruhového půdorysu. Rozkládá se na kopci. V současnosti je obklopeno novou zástavbou. Brouzdám ulicemi uprostřed prazvláštní atmosféry. Jsou prázdné, lesknou se vodou, občas sprchne, prohání se v nich vítr, dodává tomu zvláštní akustickou kulisu, neboť uličky jsou uzoučké. Místní obyvatelé mají mnohdy otevřené dveře, takže jejich interiér se stává částí ulice a ulice částí jejich domova. Když jsou otevřeny dveře sousedů odnaproti, tak se vlastně spojí dva domovy. Odtud je to co by kamenem (zas busem) dohodil do Martina Franca, kde stačí krátká prohlídka, ale dostatečně dlouhá na to, aby mi ujel (zřídkavý) spoj do Massafry, jedné z dominant této cesty. Chtěla jsem tam přenocovat v jeskyni. Představovala jsem si romantiku ve slavných roklinách Massafry, ale dopadlo to jinak, vlastně mnohem lépe. Doplácala jsem se stopem. 1x Rumunka, 1x Domenico. Domenico mě dokonce pozval na byt a stravu, ale smrdělo to neřestí a hlavně jsem prahla po speciální noci, nikoliv po sexuálním obtěžování. Domenico mě provezl podél jedné graviny (gravina = rokle) až ke kostelu Madonna della Scala, který je na konci a na dně. Pak mě hodil do města. Na info jsem získala mapku a několik nepříjemných informací. Ubytování drahé nebo žádné, do gravin (jsou dvě) se smí jen s průvodcem, jinak prý to je nebezpečné (prdlajs) a stejně už je pozdě a stmívá se. Tak jsem tam teda naklusala sama, protože na další den jsem plánovala Taranto a bez zážitku z roklin jsem se odmítla hnout jinam.

Top zážitek - hororová noc

Když jsem se dostala mimo městečko, notně se zešeřilo, takže mě nikdo neviděl vylézat na polorozbitou zed kolem olivového sadu. Ten se rozkládal v několika terasách nad sebou, postupně jsem je vylézala, až ke skaliskům. Pokračovala jsem stále výš. Musela jsem si hledat cestu a doufat, že ji najdu i směrem dolů, až půjdu zpátky. Bylo teplo, ale zesiloval vítr. A to že dost. Začalo to vypadat, že moje vybavení není dostatečné. Karimatka, spacák, tropiko od stanu. Došla jsem k opuštěnému prázdnému domu, kousek od okraje rokle. Do ní by se slézalo špatně, jeskyně by se ve tmě hledaly ještě hůř. Vyhodnotila jsem to jako risk. Barák se hodil. Měl silné holé zdi, dvě prázdné místnosti, krb. Neosazené dveře, v každé místnosti okno.Taky neosazené. V dálce přes rokli svítilo staré město. Supééér, to je ono. Zůstanu tu. Vítr zesílil natolik, že ani jiná alternativa nepřicházela v úvahu. Stromy už se pořádně zmítaly, bušily do zdi, mávaly na mě do okna. Vichřice už byla taková, že jsem nemohla vystrčit nos, abych si přinesla dřevo, tak jsem v krbu spálila papíry od večeře, dala si pivko a šla si lehnout.. Prostředí, zvuky, později i světelné čarování blesků, bušení deště, zmítání větví v okně, to všechno mi zajistilo pocit jako z hororu, na který se kouká z pohodlí gauče, v tomto případě z pohodlí nové karimatky. Libovala jsem si a koukala a koukala, chvilkama spala, ale hřmění mě probouzelo. Asi do jedné v noci, kdy všechno ustalo jak mávnutím proutku. Pak přišla ta dramatická část. Těsně vedle baráku se ozvalo několikeré štěkání. Tady musím přiznat, že jsem ztratila dobrou náladu. Po špičkách k oknu. Vidím dva velké psy. Robustní, takové to masné plemeno na nahnání strach nezvaným vetřelcům. Potvrzuji, že to funguje, zvlášť když tušíte, že jich je kolem baráku víc. Proč nešli dovnitř? Co udělám, až přijdou? Spray proti zločincům, medvědům a psům jsem s sebou neměla, neodbavovala jsem zavazadlo. Tedy jsem neměla ani nůž, ale ten by mi byl asi prd platný. Co tedy udělám? Nebylo na co vylézt, okno celkem nízko. Pokud se setkáme, budou program určovat oni, ne já.. Upřímně jsem se pomodlila, potichu se sbalila (v tomto pořadí), připravila svačinu na eventuální spřátelení, zjistila, že u strany domu, kde je východ nejsou psi a vykradla se potichoučku ven. Nafocené to bohužel nemám, prioritou byl co nejrychlejší ústup.

Vyjasnilo se, pro změnu bude dva dny hezky, ale teď se mi hodilo, že jakž takž vidím na cestu a nemusím na sebe přitahovat pozornost čelovkou. Čím jsem byla dál, tím víc mi otrnulo a tím víc mě to začalo bavit. Nádherná krajina uprostřed noci, kdesi (už asi daleko, ha!) se pohybují černé bestie, parádní počasí a celý zbytek života před sebou. Pochod trochu komplikoval fakt, že terén byl hodně rozmanitý, samá strž a blbě se hledalo, kudy sestoupit. V jednom místě to vypadalo docela fajn, ale pro jistotu jsem to prosvítila a zjistila, že keříček dole není ani tak keříček, jako spíš koruna stromu. Nakonec se zadařilo, slezla jsem na olivovníková plata a začala řešit, co teda teď se mnou. Našla jsem jiný dům, vlastně jeskyni. Postaveno bylo jen průčelí, vnitřek byl vydlabán ve skále. Veliký sál, skoro jako v kostele, ale evidentně kdysi sloužil k výrobě olivového oleje. Z něho se vcházelo do menších místností. A co je hlavní, vstupy byly zabezpečeny mřížemi! To by jeden neřek, jak taková mříž dodá na pocitu bezpečí. Mno, někdo si za adrenalinové zážitky platí, já to měla v boží režii dle božího scénáře zdarma. Morale (poučení): příště nebudu lézt na cizí pozemek, nebudu riskovat a vylepším sebeobranu.

Vstala jsem brzo, aby mě ještě nakonec někdo nezatknul za vloupání, prohlédla si roklinu, Massafru a odjela busem do Taranta.

První dojem byl jednoznačně špatný. Provoz, šeď, průmyslový přístav, zchátralé domy. Prošla jsem historické centrum, cítila se jako v cikánské čtvrti, vše vybydlené, opadaná omítka, jakýsi člověk mě upozornil, abych si hlídala věci. Malé praktické doporučení: poblíž dorských sloupů směrem k dómu je universita, potažmo universitní kavárnička a záchody. A teď tu pecku: je zajímavé, že stačí jen nasměrovat pohled jinak a člověk změní názor na skoro opačný. Možná není až tak úplně dobré dát na první dojem. Shodou okolností se mi to během této cesty potvrdí ještě dvakrát. Potkala jsem Vincenza.

Vincenzo je důchodce, žije pro Taranto, strávil tu celý život. Je vzdělaný, rád pracuje. Ve svém krámku v historickém domě vyrábí suvenýry a číhá na turisty, aby jim otevřel pohled na jeho milované město. V říjnu tu mnoho turistů neběhá, tak jsem přišla vhod. Podal mi výklad o městě, o dómu Duomo di San Cataldo(románský s výraznými barokními úpravami). Nasměroval mě i pod kostel, protože pod Tarantem je další město, to antické. Provedl mě uličkami, ukazoval detaily, kterých bych si nevšimla, vysvětloval historii i současnost. Ta ho hodně rozhořčuje, vedení města si prý nepočíná dobře (parchanti úplatný), což se projevuje zchátralostí města. Sindaco a spol berou dotace, které kamsi mizí, prodávají historické domy cizincům třeba jen ze 20 000 euro! Třípatrový dům na hlavní ulici Via Duomo! Se sklepením z dob antiky! Cizinci (hlavně Američané) to berou jen jako investici, nestarají se o ně, domy jsou neobydlené a chátrají a chátrají. Původní dláždění ze 17. století překryli asfaltem. Vincenzo si z dětství pamatuje město krásné, kvetoucí, obydlené.Současný úpadek mu drásá srdce a já se tomu vůbec nedivím.

Další příklady stupidity vedení města: Apogei, podzemní antické prostory, zejí prázdnotou, ale jsou hlídané několika placenými osobami, které tu jen tak sedí, nemaje nic na práci. Proč by nemohli prostor oživit tematičtí umělečtí řemeslníci? Vincenzo je ve spolku artigianů (řemeslníků), kteří chtějí do města vrátit život, například právě ve sklepeních by mohli předvádě výrobu svých (= místních) produktů. Nebo: na vlastní náklady vymalovali některé zaslepené brány neobydlených domů. Vkusně, mile, viz foto. Dostali pokutu 1500 euro za ničení historických domů. Proč? Protože vedení chce získat dotace na stejný projekt. A tak. Čapí babišoviny, prolhanost, zištnost a malost našich politiků pravděpodobně nedosahuje kvalit těch italských.

Rozhodla jsem se, že přes nejisté počasí přeci jen pojedu do Kalábrie do Parco Pollino. Nejbližším bus jel až ve 14.25 (7.30 e, 3 hod), tak jsem měla čas dojet na pláž San Vito, což bylo dobře, protože to byla jediná koupačka v moři za celý pobyt. Voda teplá, počasí krásné, slunce aktivní. Ještě jsem stihla koupit fritatu z čerstvých mořských plodů a šup do Kalábrie.

Dlouhá cesta autobusem ukázala, že ragion Basilicata je hezčí než Apulie a že Kalabrie je nejhezčí ze všech. Dorazila jsem do Sibari. S ubytováním to vypadalo blbě. Kromě 4hvězdičkového hotelu nic. Jak se tak rozhlížím, zastaví u mě starý pán a ptá se mě na cosi ohledně mobilu, mě, mobilového negramota. Je to Vittorio, 82 let, s copánkem, italskou galantností, svérázným stylem života a s rozvíjející se senilitou. Nabídl mi ubytování. S ním i večeři, náhledy na jižní Itálii, na jeho život, na stáří. Dle svěrákovské diagnózy má potíže myšlenku opustit i udržet, ale strašně rád něco povídá. Má exkluzívní příběhy. Bohužel se tok jeho myšlenek rozptyluje vedlejšími a slepými rameny, vrací se nebo se ztratí, aby se objevil v jiném příběhu. "Sono chiacherone" (jsem žvanil), říká o sobě. Pokud si člověk dá práci a vystopuje, co mu je sdělováno, tak najde úplné poklady. Vittorio pracoval jako manažer prodeje firmy na keramiku, cestoval po celém světě. Například byl v Rusku. Před mnoha desítkami let, v době hluboké totality. Měl jet vlakem z Moskvy do Leningradu (nyní a předtím Petrohrad). Rozhodl se, že někde vystoupí, aby poznal Rusko. Téměř okamžitě se na něj navěsili dva chlapíci, chvíli ho sledovali a pak zatkli. Byl obviněn ze špionáže. Vypadalo to hodně blbě do té doby, než přišla úřednice-policistka. Vsadil všechno na svůj italský šarm, umím si představit, že kdysi býval pěknej chlap, okouzlil ji natolik, že ho neposlali do Gulagu, ale na první letadlo do Itálie.

O Kalabrijcích: Vittorio (z Boloni na severu) o nich tvrdí, že jsou "ladri, bugiardi" a to třetí slovo bylo natolik ostré, že ho ani neznám. Řekněme tedy: zloději, lháři a (asi) debilové. Fakt je, že mají všude bordel a odpadky, ale to Vittorio taky. Moje osobní zkušenost s konkrétními lidmi byla naopak velmi příjemná.

Z lokálních reálií probíral mafie. Na Sicílii je ta klasická mafie, v Neapoli je camorra a v Kalábrii andraghete. Všechny jsou aktivní, je třeba s nimi počítat v politice i v podnikání. Andraghete je jen taková chudinka, protože "calabresi jsou takový blbci, že ani krást pořádně neumějí", jak říká Vittorio.

Vittorio má svůj letní apartmán u jezera v kdysi luxusní oblasti. Moc se mi tam líbilo. Krásné prostředí, přístav, apartmány, tedy spíš monolocali. Dole obýváček a kuchň, nahoře ložnice a příslušenství. U Vittoria zařízeno spíše chudě, pořádek a čistota odpovídající hospodaření starého pána. Raději jsem přespala ve spacáku a doufala, že nechytnu nějaké breberky.

Ráno se Vittorio nabídl, že mě odveze do horského městečka Civita. Cesta se vinula okouzlující krajinou, jako dělanou pro cyklistiku. Ve městě jsme se dozvěděli, že další den je svátek, tudíž nic nejezdí a nefunguje. Musela jsem tedy ten samý den odjet busem v 17.20 do Trebisacce. Tímto jsem se ochudila o výstup do hor, ale prohlédla jsem si Gole di Raganello. Kaňon jsem neprošla celý, bylo to zase zakázané, protože tam nedávno zahynulo 11 lidí. I tak to bylo fajn, dokonce po většinu dne svítilo sluníčko. Večer jsem ochutnala jejihc vino locale, červené i bílé a odjela zase k moři, do Trebisacce. Tam jsem původně chtěla přespat na pláži, ale bylo dost rušno, tak jsem se pro změnu slušně ubytovala. Většina hotelů byla zavřená, zbyl na mě jen čtyřhvězdičkáč, kde je v sezóně ubytování za 70 euro, mimo ni za 50 a pro mě za 40 i se snídaní.

Čtvrtek byl deštivý od rána do večera. Prohlédla jsem si město, pláže, vydala se do kopců olivovými sady, ale déšť sílil a zahnal mě dolů. Nalepil se na mě Ital, už jsem zapomněla jméno. Čekal na stejný (jediný) vlak ve 13 hod, směr Taranto, pro mě Metaponto. Nedal jinak, než že půjdeme na kafe, pak na procházku po liduprázdné pláži, valil mi klíny do hlavy, že Italky jsou nemožné, povrchní a na prachy. Já byla ve střehu, kdy mě praští do hlavy a sebere kreditku. Cestou jsem ztratila brýle, zjistila to až na nádraží, před odjezdem vlaku. Ital se okamžitě rozběhl zpátky, brýle, bez kterých bych se ani neodbavila, vítězoslavně přinesl. Nechci zobecňovat, ale udělal by to český chlap?

Cesta vlakem deštivou krajinou byla příjemná a gratis. Pan průvodčí nejenže nechtěl peníze, ale dokonce mě obdaroval mandarinkami ze zahrádky. Vylezla jsem v Metapontu a zjistila, že prší opravdu hnusně, že Lido či centrum s nadějí na ubytování jsou docela daleko a že ten den už nic nepojede, neboť je svátek. Nikde nikdo, až na snědého chlapíka s vykasaným podolkem. Čpěl alkoholem a zajímal se, jak a proč jsem se tam vyloupla. Nabízel mi pomoc a ubytování tak vehementně, že jsem se zdráhala přijmout. "Zeptej se kohokoliv, všichni mě tu znají, pracuji tu 10 let, myslím to s tebou dobře, můžeš u mě přespat v samostatném pokoji a ráno pokračovat do Matery, to už autobusy budou", přesvědčoval mě. Šli jsme tedy hledat nějaké lidi, kteří by mi dosvědčili jeho bezúhonnost. Odvedl mě úplně mimo obydlenou zónu. Zrovna když jsem chtěla zmizet, zastavil u nás chlapík s autem. Michele zajásal: "To je můj padrone (šéf), ten dosvědčí, že jsem čestný muž!" Ani nevím jak, najednou sedím v autě se dvěma podezřele vypadajícíma chlapama a jedu kamsi lesem. Čím víc jsme se vzdalovali, tím víc mi to připadalo blbé, tak jsem pro jistotu udělala scénu, na kterou má každá žena v podobné situaci nárok. Padrone Mario, místo aby vykopnul mě, tak vykopnul do deště chudáka Michela, asi abych se necítila v menšině. Odvezl mě do 50 km vzdálené Matery. Hluboce mě mrzí, že jsem nedůvěřovala, že jsem urazila laskavého Michela. Prostě jsem je neodhadla správně. Na Italech je hezké, že ženy opravdu ochraňují a váží si jich. Alespoň jsem mu natankovala za 20 euro a hezky jsme si popovídali o rodině.

Matera byla perlou mého itineráře. Hodně připomíná turecké Goreme. Však také patří mezi tři nejdéle osídlená místa kolem Středozemního moře (Matera, Izrael, Kappadokie). Je osídlena od paleolitu, kdy lidé bydleli v jeskyních a bydlí v nich dodnes, včetně jeskyní pojednaných jako pětihvězdičkové hotely. Navíc je Matera v úchvatné krajině. Ke kochání se nabízí impozantní kaňon, do kterého jsem chtěla, ale kvůli dešťům a sesuvům půdy to zakázali.

Dnes je oblast Matera-Sassi chráněna UNESCEM, ale kdysi tu bydlela chudina. Naštěstí se tady Taliáni hecli a vykouzlili naprosto unikátní místo, zrekonstruovali historické domy, jeskyně, kostely a lákají sem návštěvníky. Tak jsem tedy přespala v Ostallo dei Sassi (16 + 2 e) a ne v jeskyni, i když tu jsme v hostelu taky trochu měli. Byla v ní kuchyňka.

Materu jsem si užila i následující den dopoledne. Pak už jsem se musela přesunoutdo Bari,do stejného brlohu, jako první dny. A další den už jsem jela domů, naplněná zážitky a novými myšlenkami.

Tahle cesta byla dost zvláštní, měla svůj rytmus, kterému jsem se musela podřídit. Některé dny byly narvané od brzkého rána do půlnoci, jiné plynuly pomalinku, vnutily mi pauzy na přemýšlení a setkání s lidmi, které bych jinak nejspíše minula.

Avatar uživatele Ivana Stredová

Zážitky pro tebe sepsala Ivana Stredová

26. 07. 2019, poslední aktualizace 2019-07-26T15:08:02+02:00

Ivana Stredová Na Cestujlevne je už 2 roky, napsala pro tebe 1 cestopis . Má své stránky https://vytahnipaty.webnode.cz/.

1 komentář

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

David Eiselt

Chybí tomu jen fotky :)

Odpovědět
před 4 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 26 minut
Vietnam 2019
Petr Dobeš 2019-11-14T19:05:05+01:00 0 komentářů
Asie 2019

Níže naleznete popis naší cesty do Vietnamu.Uskutečnila se na přelomu dubna a května roku 2019 a snad se při jejím čtení nebudete moc nudit :-)

Čtení na 1 minutu
Murmansk & Teriberka s kúskom Piteru
cizy 2019-11-14T08:20:46+01:00 3 komentáře
Rusko 2017

Septembrový únik za polárny kruh do Murmansku a dediny na pobreží Barentsovho mora, kde sa natáčal oceňovaný film Leviathan. Na záver 48 hodín v slnečnom Petrohrade.

❤️ Oblíbené
Čtení na 6 minut
Cyklovýlety po Zanzibaru
Jaromír Volavý 2019-11-14T08:12:59+01:00 0 komentářů

Po výstupu na Kilimandžáro je dobrý rozhejbat překyselený svaly jízdou na kole, třeba na Zanzibaru

Čtení na 12 minut
Nečekané setkání v horském letovisku Arosa, Švýcarsko
MONIKA KUPCOVÁ 2019-11-13T14:46:58+01:00 5 komentářů
Švýcarsko 2019

Arosu jsem navštívila na doporučení kamarádky. Jak se mám ale chovat v přítomnosti 80% populace ortodoxních Židů, to mi už nedoporučila.

Další cestopisy