Dominikánská republika s rodinou

Dominikána s rodinou

Už loni jsme o jarních prázdninách vyměnili lyže za sandály a na letošek jsem to plánoval stejně. Náhoda tomu chtěla, že se mi už v září do cesty připletly levné letenky do Dominikánské republiky od Delta Airlines, takže to chtělo jen se rozhoupat a pak už jen pár měsíců počkat. Cena letenky byla něco málo nad 13 000 za Praha – Amsterdam – NY – Santo Domingo – Atlanta – Amsterdam – Praha, všechno na jedné letence.

Počítal jsem s tím, že si na místě půjčíme auto a trošku si to tam projezdíme. S řízením většinou nemám problém, po ČR najezdím ročně přes 30 000 km a skutečnost přímo na místě mě přesvědčila o tom, že ten, kdo jezdil někdy třeba v Maroku nebo v Gruzii, tady nebude mít problém.

Bylo potřeba zařídit několik formalit, v prvé řadě ESTA do USA, což pro 4 lidi vyšlo na 84 USD. Dále imigrační formulář do Dominikány (zdarma). Vše se dá pohodlně vyřídit online a stačí pár dní před odletem.

Dál jsem si koupil e-simku pro USA i Dominikánu. Dříve jsem používal Airalo, ale tentokrát jsem zkusil GigSky a rozhodně mám s nimi lepší zkušenost. Nejenže byly oba balíčky levnější, ale i celkové rozhraní a skutečnost, že se nemusím hrabat někde v nastavení telefonu, určitě povedou k tomu, že GigSky zkusím i někdy příště.

A samozřejmě věci jako ubytování (booking) a auto (holidaycars) jsem zařizoval hned po letenkách, tzn. minimálně 4 měsíce dopředu. 

No a na závěr ještě jedním dechem dodávám, že sám jsem nikdy žádnej cestopis nepsal a hlavně nepublikoval, ale tady si říkám, že bych si mohl někdy za pár let aspoň trochu oživit vzpomínky, co jsme zažili. A když moje zkušenosti pomůžou, byť jen jednomu člověku, o to to bude veselejší. Tak začínáme…

Jo a ještě poslední poslední věc: pokud máte podobné plány či chutě, ale stále váháte nebo si nejte jisti, tak říkám: NEBOJTE SE TOHO!

5.2. 2025

Po práci sbírám kluky, kteří přišli ze školy, dobalujeme poslední zbytky, hlavně na nic nezapomenout. Cesta z Brna do Prahy je pohodová, v Karlíně nechávám auto na firmě a jedeme se přesunout do Kněževsi. Ubytovaní jsme v Penzionu v Maštali. Na jednu noc super ubytování, ve 4 hodiny ráno jede z Kněževsi autobus přímo na terminál 1, takže bychom měli vše bez problémů stíhat. Ale klidně se dá domluvit i odvoz na letiště přímo v penzionu. Jdeme na super večeři do jejich restaurace a jsme příjemně překvapeni. Tak velký porce se dneska už málokdy vidí. S tím, co tady do sebe naházíme, vystačíme trávit ještě 3 dny.

6.2.

Budíček 3:30, pobalit to, co jsme vybalili a těch 500 metrů doběhnout na autobus, který jede přesně, a tak jsme za chvilku na letišti. Na pás hodíme ten náš jeden kufr, co si s sebou vezeme a v 6:00 nám to startuje do Amsterdamu. Nabíráme trošku zpoždění, ale nic zásadního, jen se nám zkrátí doba na přestup do NY. Tím pádem i trošku honíme čas a spěcháme naším směrem. Táhne se to s celníky a tak do letadla vcházíme už skoro jako poslední. Bylo to opravdu na knop, ale aspoň nemusíme nikde čekat. Kluky hned zaujme televize, takže za celou cestu skouknou 2 díly Harryho Pottera a Já padouch. Já si dávám klasicky Pulp Fiction, to mi na celou rozkouskovanou dobu letu bude stačit. Jídlo standardní, servis taky, ale já jsem spokojenej.

V NY přistáváme kolem 11:30 a navazující let do Santo Dominga letí až v 8. Je potřeba si z pásu vyzvednout odbavený kufr a přehodit ho za rohem na další pás pro navazující lety, což se nakonec se špetkou zmatečnosti daří.

Trošku uvažujeme o návštěvě downtownu. Já už jsem v NY kdysi byl, ale manželka i kluci by ty „paneláky“ taky rádi viděli. Tak jo, nějaký videa, jak se tam dostat, jsem nastudoval, takže to zkusíme. Bude to na skok, bude to rychlý, ale kolikrát se sem člověk ještě podívá? Jedeme tedy AirTrainem na Howard Beach station, přijde mi, že to odtud bude lepší než z Jamaica. Cena za výstup z letištního metra do normálního provozu je 8,50 USD. A tady doporučuju - pokud je vás více, kupte si jízdenku na 10 jízd. Stojí totiž 28,50 + cena kartičky 1 USD, tedy dohromady 29,50. I kdybyste neměli ostatní jízdy využít, tak se to vyplatí. Bohužel při výlezu nás to nenapadlo a zaplatili jsme 4 x 8,50, tedy 34 USD. Nazpátek, když jsme vcházeli zpátky k AirTrainu, nám to poradil místní zaměstnanec, tak jsme si tu desetijízdenku koupili i tak, ušetřili jsme aspoň těch 4,50 USD.

Jedeme tedy A metrem, prvně na Lower Manhatten, ale je to chyba, vystoupili jsme o trošku dříve, než jsme chtěli. Pěšky se nám moc nechce, navíc drobně prší, no nic, tak znovu do metra, opět pípnout platební kartu za 2,90 USD (cena jízdenky pro jednoho) a popojíždíme ještě o kus dál. Jdeme prvně mrknout k Empire state building, pak procházíme i další ulice, čas šíleně letí a nemáme ho nezbyt. Oklikou se dostáváme k Madison square garden, nakoukneme dovnitř a tady se vracíme zase zpátky do metra. Cesta zpátky na letiště zabere určitě hodinu a chce to tam být aspoň 2 hoďky dopředu.

Na 5. terminálu má být nějaký letištní muzeum v TWA hotelu, tak se zastavujeme ještě tam, ale není to nic, co by nás nějak zvlášť uchvátilo. Nějaký starý americký káry, pár rekvizit. Nic víc.

Poslední let má bohužel zpoždění, vypadá to na nějakou třičtvrtěhodinu, což není nic zásadního. Transfer z letiště na naše první ubytování jsem objednával skrz booking.com za nějakých 350 Kč. A už, když sedíme v NY na letišti, ozývá se mi řidič skrz Whatsapp. Píšu mu o zpoždění, říká že nevadí, že počká, posílá mi svoji fotku, ať ho poznáme.

Let do Santo Dominga trvá 4 hodiny. Přistávat máme v cca 1:00 místního času, je tu oproti NY ještě o hodinu víc. Místo toho přistáváme až v 1:45 a následuje samozřejmě ještě klasický kolečko zavazadlo - pasovka a pak už konečně vycházíme ven a k připravenému autu a k řidiči, kterého hned poznáváme. Cesta do Boca Chica trvá jen asi 15 minut a za chvilku jsme na našem prvním ubytování. Vše probíhá dobře, platíme požadovanou sumu v dolarech (no možná o pár navíc, ale už není energie to řešit) a rychle dostáváme 2 pokoje. Nemám moc čas zkoumat, jaký jsou, co tam funguje a nefunguje, jdeme někdy kolem 2:30 spát. Manželka jde ještě řešit netekoucí sprchu, tak že prej pustí ještě na chvilku čerpadlo… Tak jo, to bychom měli…

7.2.

Ráno se trošku rozkoukávám. Pokoje, který máme, jsou dost hrozný. Jako z té pohádky Tři veteráni. Jeden se štěnicemi a druhý se štěnicemi a s ramínky. No naštěstí štěnice jsme nezaznamenali, ale na jednom pokoji nefunguje sprcha, nesplachuje záchod a dost drhnou vchodový dveře. Plynový sporák, který tu je, by fungoval. Jenže jaksi není odkud brát plyn. Navíc tu není ani talíř, ani sklenička a ani příbor. Pokoj, který mají kluci, je o trošku lepší, sice nejdou zamknout vchodové dveře a sporák je tu taky jen jako dekorace, ale za to jim funguje sprcha. Tohle se teda moc nepovedlo a fotky na bookingu jsou dost zavádějící. Tam je dokonce i nějaká zahrada a celkově fotky vypadají dost jinak.

Ale zase máme snídani, tak to jdeme po osmé otestovat. Míchaná vajíčka, k tomu 3 toasty, džus, není to žádnej gastro výkvět, ale bodne to.

Dnešek jsme si dali vlastně jen tak na rozkoukání. V prvé řadě je potřeba pořešit vodu (z kohoutku se pít nesmí) a nějaký základní potraviny. Kousek odtud je Olé, dominikánský supermarket. Otevřeno je i v neděli a v podstatě až do pozdních večerních hodin. Ještě chceme zjistit, odkud jezdí nějaký autobus do Santo Dominga, který máme v plánu zítra. Něco, co vypadá jako autobusové nádraží, tady je, při bližším průzkumu ale zjišťujeme, že to něco má vytlučená okna a je to dost špinavé. Jdu teda na protější policejní stanici, kde stojí venku několik místních policajtů. Než tam dojdu, sežerou mě málem místní psiska, ale jak se říká i u nás, pes, který štěká nekouše, tak platí i zde. Policajti ukazují naproti k silnici, že odtud jezdí „autobuso“. Jdeme se tam podívat. Stojí tady borec, tak se ho lámanou španělskou angličtinou ptáme na autobus do Santo Dominga. „Sí, sí“, mávne rukou a v mžiku vedle zastavuje menší mikrobus. Jediný, co mě napadne je říct mu: „Maňána, maňána“. Chápe - "Áááá, ok". Domluveno. Takže zítra sem prostě přijdeme, sedneme na bus a pojedeme. Zařízeno.

Zbytek dne tak nějak trávíme na místní pláži. Musím ale říct, že jsme nevybrali moc dobře. Lokalita je dost hrozná. Celý den ze všech koutů řve hudba, místní se předhánějí vyloženě v tom, kdo bude mít reprák hlasitěji. Po pláži se courá několik místních prodavačů, kteří prodávají opravdu všecko možný. Jednou dokonce zahlídnu nápadnou ženskou postavu s kabelkou, ne nepodobnou těm z naší E55.

Stejně ale neodolám a od místního ovocnáře si kupuju zelenej kokos. Chce za něj 200 DOP, usmlouvám na 150. Je to paráda, kterou už jsem dlouho neměl. To ještě netuším, že si budeme za pár dní kokosy trhat sami zadarmo a kokosová voda nám bude stříkat ušima.

8.2.

Ráno jdeme opět na snídani. Copak dnes bude? A nemýlíme se, opět míchaná vajíčka a 3 toasty. Pak tedy vyrážíme směr autobusová zastávka a Santo Domingo. Jen co uděláme pár kroků od hotelu, prožene se kolem ten stejný minibus, co jsme viděli už včera. Otevřené dveře, v nich stojící borec. "Santo Domingo"? "Santo Domingo"! Tak tedy naskakujeme téměř za jízdy, projíždíme i včerejší vytipovanou zastávku a po přestupu v Andres, kde nás přátelští místní nasměrovali, míříme do hlavního města. Funguje to tak, že si můžete vystoupit v podstatě, kde chcete. Stačí mávnout na řidiče a ten vám zastaví. Praktikují to tak všichni cestující. Je to cca 30 km a stojí to 100 DOP na jednoho, nějaký poloviční jízdenky pro děti se tu neřeší. Snažíme se dostat co nejdál do centra, což se nám i daří. Doprava je tu k neuvěření, řidič to občas projíždí trošku po svém, kličkuje menšíma uličkama cikcak aby si ušetřil pár sekund. My nakonec vyskakujeme kousek od Palacio Nacional, což je vlastně prezidentské sídlo a jdeme se podívat prvně sem. Cestou projdeme kolem elektro obchodu, tak tu za 100 DOP dokupuju i druhou redukci na americkou zástrčku.

Následně scházíme dolů k Park Independecia, kde je i moc pěkná brána a mauzoleum se sochami zakladatelů Dominikány. Prý stojí za to i blízký pahorek Fuerte de la Concepcion, ale kromě spícího bezdomovce a několika podpapíráků tady fakt nic není.

Ulicí Calle El Conde (což je mimochodem moc pěkná promenáda) míříme k nejstaršímu kostelu na americkém kontinentě, založeném v roce 1504. Je tu i park, dá se tady chvilku sednout a odpočívat. Jdeme se podívat i dovnitř kostela, mají tu být zajímavé mozaiky. Vstup je zpoplatněn, ale není to nijaká závratná suma. Spíše však doporučuju milovníkům těchto staveb.

Pokračujeme dále na Alcazar de Colon, což má být nejstarší palác v Americe a taky dům Kryštofa Kolumba. Bohužel místo je totálně zamachlováno, za lešením a plachtou, takže není vidět lautr nic.

Chceme dále na Parque Nacional Los Tres Ojos, ale je to odtud nějaký 4 km a pěšky se nám v tom vedru moc nechce. Je tedy na čase vyzkoušet místní vyhlášenou dopravu a tak zkouším aplikaci UBER a opravdu to funguje úplně skvěle. Za 210 DOP, což se platí přímo v aplikaci, nás řidič dopravil k bráně do parku. Uber je tu opravdu velmi spolehlivý, rychlý a vcelku levný. Levný, ale nesmíte chtít jet v okolí letiště, protože tím, že tady není žádná veřejná doprava, napalují si v této lokalitě místní taxikáři dost divoké ceny. Takže na cestování z letiště UBERem bacha!

Tres Ojos je velmi malinký národní park skoro přímo ve městě. Vznikl tak, že se tu propadl strop jeskyně a tak tu zůstaly na povrchu 3 jezírka. Koupat se v nich nesmí, ale i tak stojí návštěva určitě za to. Děti do 10 let jsou zdarma, jinak vstupné stojí 200 DOP a dá se platiti kartou. K poslednímu jezírku vás může přepravit přes podzemní zatopenou jeskyni malý vor pro cca 8 osob a tady za tuto poslední atrakci je potřeba zaplatit hotově. Dospělý 50 DOP, děti 25 DOP. Ale stojí to za to, je to zážitek a poslední plošinka s výhledem na jezero je perfektní.

Trošku jsme si to tady prochodili, pofotili, pak vylezli nad jezírka a udělali ještě okruh nad nimi. Po výlezu z brány jsme přemýšleli, jak se nejlépe dostat zpátky do Boca Chica. Když jsme přijížděli UBERem k parku, všimnul jsem si autobusové zastávky, tak bychom mohli jít na ni. Jó, to bysme se tam načekali! Máme ale opět štěstí s policií. Když vycházíme ven z parku a jdeme kolem silnice k zastávce, zastaví nás policajt a prý kam jdeme. A já říkám autobuso, Boca Chica. A on že pojďte za mnou. Bere nás podél dálnice asi 200 metrů zpět a říká počkejte. Každou chvíli tu zabrzdí nějaký místní autobus bez označení, já jen mrknu zpět za sebe na policajta, on zavrtí hlavou a čekáme dál. Nevím, jak to pozná, kam ty autobusy jezdí, ale asi nějak jo. Čekáme takto asi 10 minut, nechali jsme projet asi 8 autobusů, když se náhle objeví v dálce jeden, policajt kývne hlavou, jako že jo a já zavolám na přijíždějícího řidiče: "Boca Chica"? "Sí, Sí". A jedeme. Cena opět 100 DOP, necháváme se vyhodit přímo u Olé a jdeme si koupit večeři a nějaký ovoce.

Ovoce je tady kapitola sama pro sebe. Kupujeme mango, ananas, červenej banán. Hlavně teda chuť manga je taková, kterou z plodů koupených u nás nikdy neucítíte. A tak se naší každovečerní rutinou stává obrovskej talíř s mangem a ananasem, někdy k tomu přidáme papáju a nebo žlutej meloun, případně další výdobytky tropického ovoce.

9.2.

Čas pohnout se zase trošku někam jinam. Máme objednáno auto, takže ho potřebujeme na letišti vyzvednout. Boca Chica nás nijak nechvátila. Na krátký pobyt stačí, na dojezd do Santo Dominga nebo letiště taky dobrý, ale jinak tu nic není.

Auto jsem rezervoval přes Holidaycars u Alamo a máme si ho vyzvednout na terminálu. Ráno mi ale píše přes Whatsapp borec, že mají naši rezervaci a že mi posílá místo, kde si máme vyzvednout auto. Nějaký Yohanny rent a car. Zdá se mi to trošku divný, ale asi to Holidaycars nějak organizuje po svém a přeprodává, takže to neřeším. Berem si opět UBER za 350 DOP a přímo od hotelu nás až k Yohanny car odveze.

Jdeme to vyřešit, bere si pasy, na pomoc si přizve dalšího týpka a mladší holku, která umí trošku anglicky. A prej že se něco popletlo a že pro nás auto nemají a my musíme pro naše auto přímo na letiště do Alamo. Moc tomu nerozumím. Ráno mi psali, že mají naši rezervaci, že nám pujčí auto a teď nás posílají zase jinam. No, jenže od letiště jsme cca 2 km a v okolí letiště je UBER zpropadeně drahej. Ty 2 km by nás vyšly na nějakých 800 DOP a hlavně nás ranní procházka nezabije, takže jdeme 2 km pěšky kolem moře až k terminálu. Tady chvilku hledáme půjčovnu, je šikovně zastrčená, ale nakonec se vše daří. Půjčení auta cca 7500 + paranoidně k tomu dokupuju i plné pojištění. Je to takový ten obchod se strachem, kdy vám borec za přepážkou líčí, co všechno je pojištěno a co případně zaplatíte, když se nepojistíte. Já už jsem si zvykl a pojištění přímo od pronájemce si beru vždy. Naopak ho neberu od rentalcars nebo holidaycars, od kterých si pujčení auta zamlouvám.

Snaží se mi ještě vnutit předplacení dálnic, ale to je asi úplná zbytečnost, dá se hotově zaplatit vždy na mýtnici. Bohužel nejde platit kartou ani dolarama, takže to chce mít vždycky místní měnu.

Míříme tedy s autem na sever. Po cestě máme jednu z prvních zajímavostí – vodopád Salto Alto a tam se určitě chceme zastavit. Z hlavní silnice k němu vede štěrkovitá cesta, která je hned na začátku při sjezdu z hlavní silnice zpoplatněná – 400 DOP.

Parkoviště je nad hlavním vodopádem a zatím tu takhle po obědě nikdo moc není. Scházíme pár schodů a pak se nám rozvine vodopád v celé své kráse. Ač není nějak zvlášť vysoký (15 m), tak je opravdu krásný. Dá se tu koupat, voda je teplá, takže tu pěknou chvilku kempíme, ale po obědě začíná přibývat lidí, takže pak už přece jen pozice vyklízíme. Pokračujeme dál do naší další destinace – Nagua. Máme jet po dálnici, jejíž úsek má stát 200 DOP. To se snažíme ušetřit, ale naprosto to nemá smysl. Mýtnice je skoro až na konci na severu, takže i když něco málo objedete někde na jihu, je vám to málo platný a stejně těch 200 zaplatíte.

Tak jak jsme měli trošku smůlu s ubytováním v Boca Chica, tak teď jsme si to vynahradili. Soukromý penzion My sweat dawn je naprosto úžasný, malý, útulný a hlavně jsme tu naprosto sami. Sondujeme nějaký místní obchod a taky pěkné pláže.

Večer se jdem ještě vyblbnout do vln na nejbližší možné místo, ale je to taková nouzovka, je tu fakt dost bordel a špína. Klukům to samozřejmě pramálo vadí a vln si užijí do sytosti.

10.2.

Tak co dneska? Poloostrov Samana. V prvé řadě děláme ráno nákup v místním supermarketu Sirena. Opět tu mají takřka všechno, co si člověk zamane. My hlavně kupujeme vodu a nějaký základní potraviny. Kluci zkouší nějaký místní muffiny a donuty k snídani, ale je to všechno tak strašně přeslazený, že se to nedá pomalu ani jíst. Aspoň mně to tak připadá.

V podstatě jídlo za celý pobyt moc neřešíme. V restauraci jsme nejedli ani jednou, vše potřebné na denní vyžití nakupujeme v obchodech a večer si vždy v klidu něco uvaříme. Jednou jsme dělali pizzu, několikrát obložené bagety, ale zkoušeli jsme i nějaké další místní pochutiny.

Vracíme se zpátky na východ od Nagua a jedeme směrem na Samana. Ale jedeme severní cestou poloostrova, což je i zpoplatněná dálnice. No dálnice. U nás tak možná silnice II. třídy, každopádně tady je zpoplatněná za 400 DOP. To není nějaká závratná suma, takže to člověk ani nijak neřeší. Zastavujeme se ještě na krásných plážích u El Portilla, určitě stojí za návštěvu. Do moře tu ústí nějaká menší říčka, takže tu vytváří deltu a slaná voda se tu míchá se sladkou. Navíc je tady naprostý minimum lidí, takže si člověk užije i chvilku klidu.

Naše hlavní zastávka má ale teprve přijít. El Limon, 46 metrů vysoký vodopád. Na mapě jsme vykoukali, kde se nachází vstup do parku, je to tady značený jako „i“, takže jedeme rovnou tam. Hned u odbočky z hlavní silnice na štěrkovku nás začnou nahánět první naháněči. A tady platí – naprosto se nenechte zlákat a odradit a jeďte pořád dál po štěrkové cestě až k bráně do parku. Několikrát ukazovali, ať odbočujeme za nimi, já jsem jen vždy máchl rukou někam dopředu a jedeme dál. Je to sice dost kamenitá i hlinitá cesta, navíc trošku z kopce, takže mám strach, že to nezpátek nevyjedeme, ale i s naším nízkým Nissanem to šlo naprosto v pohodě. Dojíždíme až k budce, kde prodává borec lístky do parku. Druhý borec nám ukazuje, kde můžeme zaparkovat. Platíme mu 4 USD a jdeme se zeptat, co a jak dál. Lístek za vstup do parku k vodopádu stojí 50 DOP, jenže ten druhý maník, co nás tu neustále obletuje, nám říká, že potřebujeme průvodce za 2000 DOP. A tady opět platí – nenechte se naprosto odradit a zlákat a žádnýho průvodce si neberte! Cestu k vodopádu zvládnete hravě sami. Je to cca 1,5 km po pralesní bahnité stezce, takže to chce buď holiny a nebo sandály, ale opravdu nepotřebujete za 2000 DOP někoho, kdo vás bude držet za ruku. My jsme docela zvyklí chodit, navíc i podle mapy, takže neúnavného naháněče několikrát odmítám a vyrážíme sami přes řeku k vodopádu. Trošku naštvaně se na nás dívá a prohodí i pár nadávek, že mám docela strach, aby nám něco neprovedl se zaparkovaným autem, ale už teď vás můžu ujistit - vše dobře dopadlo.

Cesta je opravdu dost blátivá, panuje docela velká vlhkost a jednu chvilku spadlo i pár kapek, ale s mapama v mobilu nebyl naprosto žádný problém dostat se k vodopádu. Asi 3x přebrodíte tekoucí řeku a po kamenité stezce stále stoupáte vzhůru. Cestou minete i „zaparkované“ muly, na kterých tu hodně návštěvníků jezdí, já mám ale ke zvířatům koňského typu už nějak vybudovaný přirozený odpor, takže jsem rád, že jsme ani tuto variantu nezvolili. Těsně před vodopádem projdete malou restaurací, a to, co jste nastoupali, zase slezete dolů. Přivítá vás prvně menší vodopádek a pak už po pár výškových metrech stanete u té obrovské padající masy vod. Moc krásný! Je tu sice dost lidí, ale dá se vyčíhnout chvilka a pár pěkných fotek pořídit. Dá se i vykoupat, voda je celkem teplá. Skoro celou hodinu tady zevlujeme a pak se pomaličku ubíráme zpátky. Spousta lidí přišla z jiných stran, vede sem několik cest a nevím, která je nejlepší, většina turistů jde ale s místními. Já v tom nevidím žádnou přidanou hodnotu, zaplatíte v podstatě za nic a pokud jste průměrně zdatný turista, tak to zvládnete sami.

Cesta nazpátek už je velmi rychlá, tak jak to šlo pořád nahoru, tak logicky teď hrnete pořád dolů. Míjíme několik osedlaných koní a za chvilku stojíme u auta. To je v pořádku na svém místě, bez jakékoliv známky nějaké manipulace či poškození. Tak ještě odtud i vyjet a bude to pěkná tečka za výletem na El Limon. Daří se vše a my se přesouváme do Samana. Je to trošičku delší přejezd skrz zajímavou krajinu. Před Samana se opravuje silnice, takže se to trošku vleče, ale i tak se dostáváme na místo. Samana je známým místem pro plavby na pozorování velryb. I my bychom chtěli něco takového absolvovat. Vcelku nás ale nudí organizované výlety, kdy někam jedete, pak vás vezmou úplně někam jinam, kde si musíte nakoupit další věci, který jste ani nechtěli a cíl, za kterým jste jeli, vlastně úplně upadá. Chceme zkusit nějakou místní agenturu a uvidíme, co se z toho vyklube. Hned jak vylezeme z auta, otočí se po nás borec s obrázkem velryby a prý jestli taky chceme. Neumí ale moc anglicky, takže k nám posílá nějakého svého kolegu. Ten nám ukazuje i svoji registraci, jako oficiální průvodce, takže je v tom i kus jistoty. Nenechám se ale jen tak opít rohlíkem, a tak mu říkám, co požadujeme: Chceme jen výlet na velryby, nechceme jídlo, nechceme pití, nechceme žádný další zastávky. Jen velryby. Jeho první návrh je 75 dolarů, což se nám nakonec podaří usmlouvat na 65 na jednoho. Jelikož tolik dolarů nemáme u sebe, dáváme mu zálohu 40 dolarů, fotíme si jeho registraci, dává nám potvrzení o záloze a zítra mu prý můžeme doplatit zbytek v DOP. Tak jo, to by šlo.

Přicházíme zpátky k autu a jde k nám zeleně uniformovaný policajt. Tváří se dost úředně, ale naznačuju mu, že už odjíždíme. On říká, že se tu nesmí parkovat, ale to je v podstatě vše a nechává nás být.

Celkově musím říct, že několikrát jsme měli možnost komunikovat s místními strážci zákona a vždy to bylo v naprosto normální, formální, spíše však i přátelské rovině.

Jedem tedy zpátky do Nagua, kde máme svoje ubytování. Cestou, kousek od Nagua, se zastavujeme na pěkné pláži Pozo de Bojolo a užíváme si posledního denního sluníčka. Je tu spousta nízkých kokosových palem, takže trháme kokosy, mým speciálním švýcarským macgyverovským nástrojem je defloruju a vychutnáváme si lahodnou kokosovou vodu.

Potřebujeme zajistit i zbytek peněz na doplatek za velryby, takže jedem na nákup do Sireny a následně jdeme vybrat do bankomatu hned vedle peníze. Nedaří se ale. Samozřejmě zkoušíme vybírat s anglickými příkazy, což se nám opakovaně nedaří. Naštěstí si toho všimne týpek vedle nás (těch bankomatů je tam několik vedle sebe) a i když neumí anglicky, tak nás provádí španělským nastavením v bankomatu – a ejhle – peníze vyjely. Problém je, že dominikánské bankomaty neumějí vydat více jak 10 000 DOP, takže se zapamatovaným postupem ve španělštině vybíráme ještě několikrát a pak se tomuto postupu smějeme. Ač jsme to zkoušeli i s menšími částkami, tak bankomat prostě v angličtině peníze nevydal.

11.2.

Musíme vstávat docela brzo, protože v 9 máme být nastoupení, abychom započali náš výlet za velrybami. Vyrážíme už po sedmé a těch 60 km opravdu za ty 2 hodiny ujíždíme. Nezdá se to, ale hrozně se to vleče, ve vesnicích je hodně zpomalovacích prahů, na který je potřeba si dávat obzvlášť bacha. Někde nejsou vůbec značené a je potřeba je přejet tak max. rychlostí 5 km/hod. Stalo se mi několikrát, že jsem některé přejel krokem a stejně i tak jsem škrtnul podvozkem o zem. Takže bacha na to. Jinak jezdíme podle Wazu a je to naprosto v pohodě. Sice většinou ukazuje jinou rychlost, než která je na svislém dopravním značení, rychlost je ale to poslední, co by tu někdo řešil. Takže se vyplatí jezdit spíš podle citu a podle hustoty provozu.

V 9 jsme opravdu na místě, odchytává si nás známá osoba ze včerejška a doplácíme mu zbytek požadované částky. Chvilku sedíme a čekáme v restauraci a někdy kolem 9:40 už nastupujeme do katamaránu, který míří ven ze zátoky na moře.

Trvá to tak půl hodiny, než se dostaneme ven na volnější moře a pak už začíná honba za velrybami. Je to takové zvláštní pozorování – pokaždé, když se někde mihne nějaká velryba, člun nabere rychlost a valí tam a snaží se okolo velryb plout. Já teda být velrybou, tak se ponořím do hlubin a na nějaký lodě hodím z vysoka víte co, ale přece jen máme chvilkama štěstí a daří se nám nějaké velryby vidět. Občas se objeví i obligátní vyfukovaný vzduch s vodou a sem tam vidíme i ocasní ploutev, jak se noří do vody. Že by to ale byly nějaké zvláštní žně a velryby nám žraly z ruky, tak to zase ne. Manželku to trochu zklamalo, mě ani moc ne. Až na tu mořskou nemoc, kterou jsem za ty 2 hodiny už pěkně cítil. Přece jen se moře dost vlní a loď je jen malá hříčka na jeho vodách. Naštěstí už nabíráme zpáteční směr. Jaké je naše překvapení, když se zastavujeme i u ostrova Cayo Levantado a prý tu má být i oběd a budeme tu až do 15 hodin. Jsme trošku zmatení, nic takového jsme si neobjednali a nezaplatili, ale oběd čeká i na nás. Asi se to moc neřeší, myslím si, že většina těch, co byli s námi v lodi, platila mnohonásobně více než 65 USD a berou to tak, že stejně na tom něco vydělají a náklady se vykryjí těmi, kteří je hodně přeplatili. Takže máme docela štěstí. Proto opět platí – nenechte se odradit, smlouvejte a odmítejte. Nakonec se odjezd z ostrova Cayo Levantado, kde se točila i známá reklama na Bacardi, posouvá až na 16 hodinu. Nelitujeme toho, pláž je úžasná, stejně tak, jako koupání, a tak si tu dáváme Pina coladu a nějaké další místní šlágry. Prostě pohoda.

Ač jsme za celou dobu naší dovolené o Čechy nezavadili, tak tady se poštěstilo. Narazili jsme na příjemný starší pár, který je tady na poznávačce. Letěli s Čedokem, prý plné letadlo Čechů, kteří letí někam do resortu vyplácnout se na pláž. V letadle prý bylo jen 19 lidí, kteří mají nějakou poznávačku po ostrově. Ostatní se jedou jen pochlubit, že byli v Dominikánské republice. Nechápu, ale každý, co jeho jest.

Kolem 16,30 se vracíme do přístavu, nikdo po nás nic nechce doplatit, nikdo nic neřeší. Když jsme zjistili, že ostatní platili za výlet na velryby i 150 USD, byli jsme docela překvapeni.

Jdeme se ještě projít na malé ostrůvky (Cayo Vigia), které jsou ze Samana spojeny mostem. Je to taková poslední dnešní procházka. Hlavně potřebujeme trošku rozdýchat mořskou nemoc, což se nakonec i daří. Parkoviště stojí 100 DOP. Cesta po tmě zpátky do Nagua je taková docela divoká a dávám si předsevzetí, že příště už za tmy řídit nechci. Nakonec ale i za tmy bez problému dorážíme na ubytování, když se ještě opět stavujeme pro naši denní porci ovoce v Sirena.

12.2.

Ráno si trošku pospíme, ale už je potřeba taky přemýšlet nad tím, co dál. V prvé řadě jsme vypustili lokalitu 27 vodopádů, i když bych to rád viděl, je to přece jen od nás dost daleko a taky 3 hodiny jízdy. Máme ale poblíž lagunu Grigri, na kterou jsem dost zvědavej. Sice si zase čteme recenze, že se tam někdo nechal natáhnout a že tam byla spousta opilých Dominikánců s hlasitou hudbou, i přes toto všechno tam jedeme. Je to nějakých 60 km kolem pobřeží u města Rio San Juan. Jedeme pěkným vesničkama, na tento směr jsou i docela spravený silnice, takže cesta dobře ubíhá.

K laguně se dostáváme docela v pohodě, dá se zaparkovat v těsném sousedství v některé z uliček. Není tu žádný autobus, žádní turisté, pěkně klid, ticho a pohoda. Scházíme po schůdkách dolů k jezeru a hned nás odchytává první naháněč. 4000 DOP za celou rodinu. Jo, to víš, že jo. Jako všude jinde, i tady platí, nenechte se zahnat do kouta. Zkusím mu navrhnout 2000 a když říká 2500 jako poslední slovo, přestávám se s ním bavit a jdeme doleva k oficiálního okýnku pro vstup do laguny. Na oficiální tabuli je cena pro 4-8 osob za 2500. Nikdo jiný tu ale není, takže pojedeme v lodi sami. Platím tedy 2500 za celou rodinu, ujímá se nás kapitán Lorenzo (jak sám o sobě poznamenal Lorenzo Lamas), usazuje nás do motorové loďky a vyrážíme. V loďce jsme tedy sami, Lorenzo umí trošku anglicky, takže občas k nám něco prohodí a něco málo řekne. Proplouváme prvně mangrovy ve sladké vodě, pak už vjíždíme na moře. Korzuje tu několik lodí, míjíme starý vrak a jedeme kolem pobřeží doprava do tzv. Vlaštovčí jeskyně. Jeskyně je trošku honosný název pro vykotlanou díru ve skále, která vznikla působením příboje. Lítá tu spousta vlaštovek, takže název je jasný. Jo, mně se to celkem líbí. Nazpátek jedeme kolem pobřeží, kde nám Lorenzo ukazuje spoustu dalších zajímavostí. Posvátná místa, na kterých je naskládána spousta sošek, skálu jejíž silueta vypadá jako tvář z profilu. Nakonec nám zastavuje v parádní zátoce a vybízí nás ke koupání. Kluky samozřejmě dvakrát pobízet nemusí, takže skáčou z lodě a užívají si nádhernou tyrkysovou vodu. Vedle je i velmi známá pláž Playa Caleton, kolem které proplouváme při naší cestě nazpátek do laguny. Lorenzo nám říká, že se tam dá dojít i pěšky od silnice. Z lodě vypadá moc pěkně, tak uvidíme, třeba si tam ještě zajdeme. Celý výlet i s koupáním trval asi 2 hodiny a musím říct, že se mi moc líbil. Lorenzo a vlastně ani nikdo jiný si neřekl o spropitné, tohle se mi tady docela líbí. Pokud nechcete, spropitné nedáte, zatím se mi nestalo, že by si o ně někdo řekl. Vyskakujeme z loďky a jdeme se ještě mrknout na kresby Tainů, původních obyvatel Dominikány, kteří už tu prakticky nežijí. Ne, že by je kreslili Tainové, ale jsou to kresby moderních umělců, které znázorňují Tainy a jsou na velké zdi hned vedle laguny.

Nasedáme příjemně překvapení do auta a chceme zkusit nějakou pěknou pláž, kde si dáme i oběd a asi tam i strávíme zbytek odpoledne. Od naší domácí z ubytování máme pár tipů, tak zkoušíme hned ten první. A je to trefa do černého. Playa Diamante je asi 200 metrů od silnice, dá se tady pohodlně zaparkovat a je naprosto úžasná. Jedná se o dlouhou nudli, kde se do moře vlévá menší sladkovodní přítok. Nejsou tu vlny, ty zuří až o několik set metrů dál na volném moři. Přístup do vody je velmi pozvolný a tím, že tu přitéká potok, tak se tu mísí sladká a slaná voda. Voda je taky trošičku studenější, respektive nahoře studenější, dole zase o poznání teplejší. Co nás ale nejvíc dostalo, byly mořské želvy, které jsme tu pozorovali. Vůbec jsem o nich neměl tušení, ale zahlídl jsem nějaký pohyb a už bylo jasno. A tak tu trávíme opravdu celé odpoledne, převážně pozorováním želv, ale taky plaváním a užíváním si. Želví představení je opravdu ikonické. Vždy vystrčí hlavu, pak ploutve a jakmile se k ní přiblížíte, potopí se a rychlostí blesku uplave. Dá se přiblížit na takových 5 metrů a je to opravdu zážitek. Celá pláž je nesmírně fotogenická, pro zlepšení zážitku je tu i houpačka, takže tisíce fotek to jistí.

Několikrát tu zahlídnu i kolibříky, jak sají nektar z kvetoucích stromů. Moc pěkná podívaná.

13.2.

Ráno, chvilku po sedmé, vstávám a jdu mrknout na východ slunce k přilehlému pobřeží. Je tu strašnej bordel, dost fouká a mám docela strach, že mi na kokosu přistane ten opravdový kokos. Sice je slunce trošku za mraky, i tak to stojí za to.

Bohužel nastává zádrhel. Mladší syn dostal teplotu a na nějaký delší výlet to s ním nevypadá. I takové situace dovolená přináší. Takže co teď? Naštěstí ubytování nabízí absolutní komfort a příležitost k odpočinku vedle bazénku, tak manželka zůstává s ním a my se starším synem vyrážíme autem na cca 30 km vzdálenou Lagunu Dudu. Jedná se v podstatě o jeskyně, jejichž strop se propadl, takže v současnosti jsou to spíše sladkovodní jezírka, ve který se projevuje i lehký prosak z moře, takže voda je lehce slaná. Dá se tu koupat, což nás láká nejvíce. Přijíždíme už kolem 9 ráno a jsme tu naprosto sami. Cena je 400 DOP na jednoho a využíváme koupání ve dvou jezírkách. To vzdálenější je lemováno pěkným jeskynním převisem s krápníky. Voda naprosto průzračná, když se potopíte vidíte desítky ryb. Natočili jsme si tu pár až kýčovitých videí a pak se přesouváme ke druhé, větší vodní ploše. Tu bych spíše přirovnal k naším zatopeným lomům, i tady je ale voda naprosto čistá a průzračná. Nad jezerem vede dokonce napnuté lano, dá se z vrchu jet na lanovce a pak z dobrých 15 metrů skočit do jezera. Já k tomu odvahu nenašel a nakonec jsem neukecal ani synátora. Nicméně jeden pěkný jump jsme před odchodem viděli. Součástí komplexu je i jedna menší přístupná jeskyně, kam se dá vlézt. Dobrý je ale aspoň světlo na mobilu, ať člověk ví kam šlape.

Opouštíme areál a chceme zkusit ještě jednu doporučenou pláž – Playa Arroyo Salado. Oproti Playa Diamante je to úplně něco jiného. Je to dlouhá, několik kilometrů rozlehlá pláž, porostlá kokosovými palmami a nekrytá ničím od oceánu. I proto tu panuje docela velké vlnobití, což se moc líbí synovi a ten se tu pěkně vyblbne. Opět tu je skoro liduprázdno. Jedna prázdná restaurace a pak klídek. Zkoumáme kokosové palmy, jsou docela nízké, takže jednu z nich jme totálně očesali. Stačilo vzít potomka na kodiaka (von když si stoupne na zadní, měří 3 metry 70) a mohli jsme sklízet. Úrodu jsme naložili do auta a stejně nás to stále táhne zpátky na želvy a na Playa Diamante. Vracíme se tedy ještě na chvíli i tam a postupně se střídáme při pozorování želv. Tohoto se člověk jen tak nenabaží.

Na zpáteční cestě se opět stavujeme v Siréně pro naši denní porci ovoce. Ta chuť je nezapomenutelná. A rychle na ubytko.

14.2.

Přichází čas odjezdu z Nagua. Při volbě ubytování jsme měli fakt šťastnou ruku. Velká paráda to tady byla. Vše čisté, upravené, v apartmánu spousta blbostí, který potěší. No a navíc jsme tu byli úplně, ale úplně sami. Dnes je pouze cestovní den, poslední a už jen ubytování na 2 noci máme u San Pedro de Macorís a je to jen proto, abychom to v neděli měli kousek na letiště. Vyrážíme docela pozdě kvůli synově teplotě a pojedeme rovnou na další ubytování. Nechceme ten den ale úplně zabít, tak zkoušíme alternativní a méně frekventované silnice a silničky, abychom viděli něco aspoň z auta. Někde je asfalt vystřídán klasickou štěrkovitou cestou, takže je to docela drkotačka. Na Wazu mi prvotní informace házela něco kolem 3 hodin, my jsme tu štreku jeli skoro půl dne. Viděli jsme toho ale spoustu. Třtinová pole, rozvodněné potoky, vesnické školy s uniformovanými dětmi, všude pouliční prodavači. Ten, kdo jede na dovolenou do rezortu, tohle neuvidí a tím neuvidí ani pravou Dominikánu.

Do Plaza Real Resort dorážíme někdy kolem 16 hodiny. Dá se platit kartou, zítra ráno budeme mít snídani. Pokoj malý, ale úplně nám to stačí. Jdeme se podívat ještě na místní pláž, ale kam se hrabe na všechny ty nádherné pláže na severu. Navíc je ohraničená dalšími hotelovými plážemi, kam vás stejně nikdo nepustí. Stín žádnej, ale na nějaký vykoupání v moři a ve vlnách to stačí. Každopádně si nedokážu představit na takové pláži trávit několik dní.

Kolem je několik menších obchodů, kde se dá koupit nějaký pečivo. Ale zase – tím, že jsou tu resorty, tak nic extra a ceny úplně někde jinde.

15.2.

Stav mladšího syna se moc nelepší, stále má teplotu a kašel, ale cítí se docela v pohodě. Je ale dneska stejně dost škaredě. Od rána prší, zamračeno a na nějaké slunečno to nevypadá. Tak opět vyrážíme se starším synem za dalšími zážitky. V plánu máme mrknout do jeskyně Cueva de las Maravillas, což má být i nejhlubší jeskyně v Dominikáně. Stále prší, ale nějak nám to nevadí, zevlujeme kolem jeskyně a samozřejmě jdeme i dovnitř. Vyplatí se platit DOP, protože vstupné v dolarech stojí 10 USD. Když zaplatíte v DOP, tak je to za 200 DOP pro dospělého a 100 DOP za dítě. Ujímá se nás místní průvodce, umí dobře anglicky, a i když jsme tu jediní anglicky mluvící v naší skupině, tak vždy to, co řekne španělsky, nám pak podá v menším resume. Ač se jedná o jeskyni, není tam zima. Vlhko trochu jo, ale teplota je tam rozhodně kolem 20°, takže nějaký extra oblečení navíc není potřeba. Jeskyně je parádní. Nijak extra dlouhá není, ale výzdoba určitě stojí za shlédnutí. Pro člověka odkojeného Moravským krasem možná standard. Ale rozhodně doporučuju. Navíc se zde nachází i původní kresby (nevím nakolik jsou opravdu původní) od obyvatel ostrova předkolumbovské éry.

16.2.

Vstáváme už kolem 7 ráno. Nevím proč, ale čas vrácení auta jsem dal neprozřetelně na 8 hodinu. Vím, že to většinou nehraje roli, když vrátíte auto o hoďku později, ale člověk nikdy neví, tak ať nejsou nějaký pindy.

Máme v plánu se zastavit ještě v Boca Chica v Olé, což je místní supermarket. Kupujeme nějakou snídani a hlavně si do zásoby beru 3 flašky místního rumu za zcela směšnou cenu. Jedna flaška 350 ml vychází asi na 100 Kč. Pak už popojíždíme na letiště vrátit auto. Dotankovávám benzín, omylem si tam nechám dát premium, ale tak co bych pro půjčovnu neudělal, že áno… Auto vracíme s hodinovým zpožděním, ale jak už jsem říkal, nikdo tomu nevěnuje pozornost. Nepodařilo se mi ho nikde umýt, tak je zvenčí docela zaliskaný, ale opět nikdo nic neřeší. Hned na místě mi borec po prohlídce říká, že můj depozit byl stornován a taky že během hodiny mám peníze zpátky na účtu. To se moc často nestává, většinou to trvá několik dnů nebo spíš týdnů.

Zevlujeme ještě chvilku na letišti, kde toho opravdu moc není a kolem 11 hodiny jdeme hodit náš jediný kufr, teď už obtěžkaný rumama do checkinu. Modlím se, aby to bylo do předepsané váhy 23 kg a když posadím kufr na váhu, padá mi kámen ze srdce – 22,9.

Po checkinu následuje obligátní kolečko po suvenýrech. Zažil jsem už hodně letišť, ale tohle je suverénně jedno z nejdražších. Ceny jsou v US dolarech a ještě napálené dost vysoko. Letadlo odlétá na čas a míříme tak do Atlanty. Jestli jsem si myslel, že když je v Atlantě jedno z největších letišť na světě, tak tu budou něco zajímavého mít, šeredně jsem se mýlil. Možná se to týká jen té mezistátní US zóny a možná je vnitrostátní US zóna lepší, ale nebylo tady lautr nic. Nahoře na galerce nějaký 3 vyrabovaný rychlý občerstvení, ale nenabízeli skoro nic. V Taco, o kterých jsem slyšel, byla sice miniaturní fronta, ale vůbec se netenčila, takže jsem to po 10 minutách čekání vzdal a šel si koupit dolů do obchodu sendvič za 11 dolarů. Fakt špatný.

Z Atlanty zase na čas ve 22:30, čeká nás něco málo přes sedm hodin v letadle. Byl jsem ale docela unavenej, takže jsem si pustil Perfect storm a ani jsem to nedokoukal. Měl jsem docela štěstí, protože mám celou trojku sedaček jen pro sebe.

V Amsterdamu to už utíká docela rychle, ale ty poslední lety nám nějak nepřejí, opět máme nějakých 30 minut zpoždění. To už nás ale nerozhází.

Přistáváme do mrazivého večera v Praze a jedeme si pro auto. Tak to byl teda výlet!

 

Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji. Díky za každou připomínku nebo námět. Asi jsme mohli některé věci udělat lépe, ale celkově si myslím, že se výlet vydařil a máme z něj dobrý pocit.