Dva dny v Šanghaji
Maglev, smog, podvodníci a policisté, komunizmus i starobylé chrámy.
Cestopis z roku 2017 napsal Lukáš Krincvaj
Den 1 aneb Ve chřtánu čínského draka
Let do Šanghaje (PVG) proběhl bez potíží a byl velice pohodlný (letěli jsme novou A350 v premium economy s Finnair). Bohužel jsme nakonec ani jeden nespali (Tomáš teda na pár minut zabral a slyšelo to celé letadlo), takže jsme ke konci cesty byli řádně vyčerpaní. Novou krev do žil nám nalil fakt, že jsme vystoupili v Číně, tedy zemi té naší velice vzdálené. Poznávání a dobrodružství jsou hned za rohem!
Levá vpřed, tady komunizmus (a uniformy) frčí
Po přistání jsme se tedy vydali na imigrační do sekce „144-hodinová tranzitní víza“, kde jsme vyplnili další papírek (kromě toho, co jsme dostali a vyplnili už v letadle) a čekali. On totiž u přepážky pro bílé psy nikdo nebyl. Jal jsem se tedy poklusem na druhou stranu haly odchytnout mladě vypadajícího oficíra, který si povolal na pomoc staře vypadajícího oficíra, který po zkontrolování dokumentů řekl, že máme jít „támhle“ a stoupnout si do fronty. Když jsem argumentoval, že tam už jsme stáli, leč tam není nikdo, kdo by nás obsloužil, začal něco naštvaně hutořit do vysílačky a odmávnul mě. Brzy přiklusaly posily a po pár minutách jsme v pasu měli bohužel ne razítko, ale samolepku, kde je vyznačeno, jak dlouho tu v Šanghaji můžeme zůstat. Když se nás ptali, proč tu jsme, velice je potěšila odpověď, že chceme vidět pandy.
Následovala směna peněz. Zde jsme si všimli zajímavého faktu: spousta profesí má uniformy, které vypadají poměrně vojensky. Číňané milují uniformy a milují autoritu, která s nimi přichází. Aby to naši čínští soudruzi cestovatelům zjednodušili, kurz směny vyhlašuje vláda a tudíž ho všechny směnárny mají stejný. Ať žije centrální plánování. Při výměně navíc dostanete potvrzení, které si musíte schovat, protože bez něj RMB (renminbi, doslova v překladu „peníze lidu“) zpět na rozumné valuty nevyměníte.
Po vyzvednutí kufru, který je v překvapivě dobrém stavu jsme konečně opustili bezpečnostní prostor letiště a otevřela se před námi úplně jiná země. První dojmy? Teplo. Vlhko. Špína. Na ulicích bordel, skoro až Indie. Stojatá smradlavá voda. Smog. A číňani bez elementárních znalostí angličtiny.
Smog je problém. V letadle jsme si mysleli, že to, co se táhne už od Pekingu, jsou nízké mraky. On je to smog. Hustý, ošklivý smog, který okamžitě cítíte na plicích. A to prosím dnes byl „slunečný den“. Nedokážu si představit, jak hrozné to musí být, když tu mají smogovou pohotovost.
Centrum Šanghaje, normální den
Hotel pro nás, jak jsem tak trochu očekával, neposlal shuttle bus a telefonní číslo se ihned přepínalo do záznamníku. Nelenili jsme tedy a vybaveni vytištěnou adresou hotelu v čínštině (neptejte se mě kterou variantou čínštiny to bylo) jsme šli odchytit taxi. Nejdřív jsme se trochu báli (nemělo pásy a bylo dosti… unavené), pak nám pána taxikáře bylo trochu líto (měl vzadu sbalený spacák, evidentně v autě často spal) a nakonec jsme skončili nasraní, protože si nepustil taxametr a u hotelu nás natáhl (pomíjím to, že bloudil a nevěděl, kam nás odvézt). Vždycky jsem si řikal, jak bych v takové situaci trval na přivolání policie atd. a dnes už vím, že to tak snadné není. Člověk je unavený, chce si dát v hotelu sprchu a když naráží na naprostou komunikační bariéru (zcela nulová angličtina a ochota se domluvit), tak se na to raději vykašle a nechá se oškubat. Zas tolik to nebylo. Zajímavá situace se odehrála ještě před opuštěním letiště, kdy řidiče policie fotila, nás fotila a psala si, do jakého hotelu nás veze.
"Tady si přečti svoje práva, bílej pse" -- náš dročkař
Nechápavé pohledy a komunikační bariéra pokračuje
V hotelu jsme ani neřešili, že pro nás neposlali požadovanou dopravu, protože jsme opět naráželi na maximální jazykovou bariéru. To by člověk u hotelu, co cílí na zahraniční cestující, ani nečekal. Ubytovali jsme se tedy (a upřímně se podivili, když začalo v koupelně cosi zvonit a my jsme tam našli telefon na zdi vedle záchodu – recepce nás volala) a domluvili se na odvozu zpět na letiště za 40 minut.
Jediný telefon v pokoji... u záchoda.
Z letiště totiž jezdí blíže k centru maglev (vlak fungující na principu magnetické levitace s maximální rychlostí jízdy 430 km/h). To byl dost parádní zážitek, především v porovnání s šílené pomalým metrem. Tedy, ono to metro není pomalé. Ona je Šanghaj jen tak neskutečně velká (34 milionu obyvatel). Po cestě maglevem jsme si všimli, že v Šanghaji se bourá, aby se mohlo znovu stavět. Chudinské čtvrtě ustupují skladištím a mrakodrapům.
Mrtvé mouchy
Naším prvním cílem bylo muzeum propagandistických plakátů z dob tvrdého komunizmu. Velice pěkné muzeum schované ve sklepě obytného bloku (je třeba projít uličkou s vrátným, kterému je ale vše úplně jedno) a bohužel nepříliš udržované. Občas ze stropu kape atd. Ale obrázky naprosto parádní, často silně inspirované sovětskou vizuální tvorbou. Bohužel se nesmělo fotit, tak si alespoň klikněte na odkaz nahoře pro představu.
„Když číňan umí dobře anglicky, utíkej. Nemyslí to s tebou dobře.“ – Svatý Lukáš
Pak jsme chtěli mrknout do centra a zahrad Yuyuan a na přilehlý bazaar. Po cestě jsme se stali oběťmi hned druhého základního fíglu na turisty – čajového rituálu od přátelských místních. Naštěstí jsme si uvědomili, co se děje docela brzy, takže jsme si dali čaj, poslechli si nějaké povídání a pak se vypoklonkovali. Pak jsme strávili asi hodinu příjemným touláním se uličkami historické Šanghaje a sice kvůli tomu nestihli ty zahrady, ale ani nám to moc nevadilo. Zvedající se vítr a přicházející mraky naznačily, že je čas se vydat na cestu domů a tak jsme také učinili. Po cestě zpět (opět maglevem) jsme se zastavili na večeři a nakoupit vodu, protože voda v Číně není pitná ani pro místní.
Níže pár fotek ze zbytku dne: centrum Šanghaje, ukázka smogu, oběd (McDonalds – oboje ostré kuře, jednou s rýží a jednou v „uměleckém“ burgeru) a večeře (náhodná restaurace – hovězí s cibulkou a rejží plus správně udělaným vajíčkem, nevypadá to možná nic moc, ale chuťově bomba - nebo jsme byli až moc unavení).
Macíček v Šanghaji
Staré centrum Šanghaje
Večeře... street food jsme fakt neriskli, ačkoliv voněl krásně
Staré centrum Šanghaje
Jsem línej fotky otáčet
Den 2 aneb Plníme plán na 120%
Dneska se nám hodně dařilo a plán jsme jako správní budovatelé čínského komunizmu splnili na 120%. K tomu nám dopomohlo i počasí, které rozehnalo smog. Posuďte sami…
Snídaně
Zase to žrádlo. No dobře, ale snídaně v hotelu nás mile překvapila. Výběr z evropského i asijského jídla – podívejte se na fotky níže. Zajímavé bylo, že i párky a slanina chutnaly trochu na sladko a po „koření 7 vůní“ nebo jak se té základní směsi u nás říká.
Pro cestu do města jsme si opět vybrali maglev a tentokrát se nám povedlo chytnout jízdu, která zrychluje až na maximálních povolených 430 km/h – bylo to milé překvapení a ještě lepší zážitek, než včera!
Buddha a komunisté
První cíl ve městě byl budhistický chrám Longhua Temple s pětipatrovou pagodou. Ovšem když jsme vystoupili, zaujala nás nějaká věc vedle: jakási ozdobná houba a park (Longhua Martyrs Memorial). Vydali jsme se tedy tam a objevili jsme několik úžasných věcí: krásně upravený park plný oslavných skulptur budování komunizmu, s malým bambusovým hájem, brutalistickým mauzoleem a vězením bývalé vojenské stráže, kde bylo ještě před revolucí popraveno asi 20 komunistů. Máme podezření, že tam strana pouští zvuky ptactva z reproduktorů, protože sice jsme tam ptáčky viděli, ale ty zvuky zněly tak nějak příliš uměle.
Houba a vstup do parku
Poučili se u němců, všechno pinktlich
Budujeme
Pátý Element?
Jako doma na Smícháči
Pán se topí v zahradě
Pak jsme tedy obdivovali tu cílovou pagodu a v chrámu jsme si odpozorovali základní vítací rituál, který prováděli místní a následně ho provedli se 3 vonnými tyčinkami taktéž. Následovala prohlídka celého chrámového areálu, během které nás doprovázely chrámové kočičky a sušenky, které má Buddha zřejmě velice rád, protože byly jako obětiny snad všude. Škoda byla jen, že mnoho přítomných nápisů nebylo v žádném jiném jazyce, než čínštině. Giftshop byl zbytečně předražený.
Pak jsme si dovybrali nějaké bimbimbi (tedy RMB) v bankomatu Bank of China, který byl celý v zamykací budce a vydali se na metro směr ZOO.
Budova Bank of China
Lesk a bída
Šanghajská ZOO svůj věk slávy a lesku nejspíš zažila tak před 50 lety a dost mi připomněla, proč do ZOO bez předchozího výzkumu nerad chodím. Zvířata držena sama, bez společnosti, v malých vybetonovaných výklencích bez jakéhokoliv náznaku přírozeného prostředí, papoušci se zastříhanými křídly, velké krásné želvy v maličkém akváriu a do toho všeho číňani se svým přístupem „zvířata tu jsou, aby nás bavila“ a navíc touhou krmit například lemury sušenkou. Strefovat se kouskem svačiny do medvěda byl vrchol, kdy jsem zbytek ZOO jen proběhl. Původní cíl, vidět pandy velké, se povedl, s příjemným bonusem v podobě krásné pandy červené. Alespoň o ty se starají ukázkově.
Panda iz panda
Firefox, prej ji maji i v ZOO Praha, ale já je tam za X let návštěv nikdy neviděl
Bezpečí či nebezpečí?
Za zmínku stojí, že všude po centru Šanghaje potkáte policisty v různých vozítkách. Většina těchto vozítek má nejen policejní majáčky, ale především LCD obrazovky (pro šíření komunistické propagandy), kamery a mikrofony (pro monitorování poslušnosti obyvatel) a samozřejmě tlampač (pro stejný účel jako LCD).
Menší propaganda & security car
Člověk se cítí docela bezpečně, navíc v centru řídí dopravu a pomocné síly jsou i na přechodech, kde světelnými tyčemi a píšťalami uklidňují dravé cyklisty a další cestující na různých skoro-kolech, ať již motorizovaných nebo ze skládky. Jeden příslušník dokonce hlídal sochu velkého vůdce.
Bonusová galerie: čínský bizár
Pán v ZOO s podomácku vyrobeným plamenometem likviduje vše živé
Překlad bez komentáře
Nouzový provaz, který musí zůstat vypnut
Jak se v čínštině píše Apple?
Asi pomalejší bráška Magleva
Bonusová galerie 2: pro komunisti dobrý (ZOO Giftshop)
Zamyšlení nad Šanghají
Návštěva Číny nebyl ten hlavní cíl našeho výletu, ale byl to vítaný přílepek umožňený naším routingem a rozhodně zajímavá zkušenost. O číňanech se obecně říká, že jsou hrubí a neurvalí. Z mé zkušenosti je to pravda, ale jen částečně – nebo jsem měl přehnaně nízká očekávání. Jsou to lidé jako všude jinde, jen jiní výchovou, a většina se jich bude snažit vám nějak pomoci (nebo pomoci svojí peněžence). S tím je spojená věc, kterou jsem zmiňoval již několikrát – i v těžce kosmopolitním městě (a jedním z čínských „otevřených přístavů“) jako je Šanghaj je i na velice turistických místech jako jsou letiště, centrum města či hotely, angličtina na úrovni velice nedostatečné až neexistující. Není na mě soudit, zda to je něco, co by měli číňané dohánět či nikoliv (koneckonců jejich jazyk je co do počtu mluvčí nejpoužívanější na světě), ale pokud se chtějí více zapojit do mezinárodní komunity, bude potřeba na tom zapracovat. Zároveň je pro ně tlustý běloch pořád dosti zajímavá podívaná na to, aby se okolo něj několikrát „náhodou“ prošli a pořádně si ho prohlédli.
Šanghaj, stejně jako každé jiné velkoměsto, je místem mnoha kontrastů. Na jednu stranu výdobytky technologie (maglev), chic nadnárodní obchody s módou a silný důraz na urbanizmus a hromadné bydlení (starých a nových paneláků jsme viděli mraky), na druhou stranu doslova pár minut od centra slum, chudinské čtrtě, domy z vlněného plechu a rozvalin, velice chudí lidé žijící z odpadků velkoměšťanů mezi polemi a stojatou vodou. Tyto však ustupují další výstavbě a za 20 let již nejspíš nebudou tak blízko centra existovat.
I přes svojí mezinárodnost byla v Šanghaji vidět všudypřítomná ruka Strany. Silná kontrola vlády, ať už jde o kontrolu vstupu do země, kontrolu měny, všudypřítomnou bezpečnost (u vstupu do metra se vždy projíždí batohy rentgenem), kontrolované až omezované právo shromažďovat se nebo všudypřítomné policejní složky a jiné pomocné sbory, dává znát, že svoboda je pro obyvatelstvo Číny stále jen pojem možná až příliš teoretický nebo neurčitý. V kontrastu s tím jsou pak davy lidí u Apple store či fronty na to moci si sednout za volant Tesly Modelu X. Toto jsou samozřejmě většinou mladí lidé a bude velice zajímavé pozorovat, jak se Čína bude s vymíráním kádrů měnit, zda si uchová svůj autoritářský řád či ho nějak skloubí s prohlubováním osobních svobod.
Pokud bude příležitost, rád se do Šanghaje znovu za pár let podívám. Určitě to chce více, než 2 dny. Už jsem proto, že jsem nestihl odlovit žádnou kešku a neměl čas nakoupit nějaký kvalitní čaj.
Podvečer u Bundu
Bund
Stanice Maglevu má minimuzeum
Číňani obdivují výtvor páně Muska
Svačinka. Pálila.
Cestování s kukuřicí #aTakhleMySiTadyZijem
Jak se ti cestopis líbil?
Lukáš Krincvaj procestoval 23 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Tak ty pandy na imigračním mě dostaly :-D To byl mezilet do Japonska?
Hezké čtení. Máš kliku, že ses včas probral, když vás zatáhli na čaj. My jsme jak pitomci hltali každé slovo a pak jen zírali, kolik nás to stálo :-D Drahá, ale zároveň cenná zkušenost :-)
Čajový turistický rituál - zažil jsem v Pekingu a také si včas uvědomil o co se jedná...