Dva kluci na cestách po Vietnamu (sever a trochu jih)

Jsme dva kluci, kteří rádi cestují jen s batohem. 🌏✈️🎒Tentokrát jsme se vydali skoro na měsíc na sever a částečně na jih Vietnamu. Naše cesta kombinuje návštěvu známých i méně známých míst, ale vždy jsme se snažili alespoň částečně utéct turistickému ruchu.

ÚVOD - Proč Vietnam?

Proč zrovna Vietnam? Vietnam jsme plánovali už několik let. Milujeme pražskou tržnici Sapa – jezdíme tam ke kadeřníkovi, do restaurací, pro bylinky i ovoce. Možná právě proto jsme měli Vietnam tak dlouho v hlavě. Chtěli jsme vidět zemi, odkud pochází to všechno, co máme v Sapě rádi. Nejvíc nás lákal sever, ale i jih jsme nechtěli úplně vynechat. Zároveň jelikož jsme tam byli v období, kdy ve středním Vietnamu bývají tajfuny a záplavy, což se skutečně naplnilo, rozhodli jsme se střední Vietnam úplně vynechat, ale popravdě, ten nás stejně tolik neláká. Naše cesta byla od 14.10 do 8.11.2025. Cestu jsme si naplánovali následovně: 🛣️ Hanoj - Mu Cang Chai - Sapa - Cat Ba - Tam Coc (Ninh Binh) - Con Dao - Can Tho (delta Mekong) - Ho Či Min.

Letenky ✈️

Původní plán byl letět z Prahy s Emirates a proletět se obřím Airbusem A380. Cena ale nebyla nijak lákavá, a tak jsme čekali. Až jednoho dne přišla nabídka, kterou nešlo ignorovat – letenky se Scoot Airlines za necelých 11 500 Kč na trase Vídeň–Hanoj / Ho Či Min–Vídeň.

Den první - cesta do Vídně

Jelikož náš let byl z Vídně a nechtělo se nám nechávat auto skoro měsíc ve Vídni, rozhodli jsme se do Vídně jet vlakem. Bohužel s tím nemáme nejlepší zkušenosti a tak jsme raději vyrazili o den dříve a přespali ve Vídni a spojili to ještě s procházkou po městě. Našli jsme hotel v blízkosti nádraží za poměrně slušnou cenu. Vídeň popisovat asi nemusím, ta teď nikoho nezajímá.

Den druhý - na cestě

Ráno nás čekal přesun vlakem na letiště. Následně jsme navštívili krátce salonek a za chvíli začal nástup do letadla. Scoot Airlines létají s letadly B787 dreamliner, což jsou jedny z nejlepších současně provozovaných letadel. Objednali jsme si dopředu jídlo v letadle, které teda nebylo vůbec dobře hodnocené, ale aspoň nás to na chvilku na 11 hodinovém letu zabaví a uvidíme, snad to nějak přežijeme.

Velkým překvapením bylo, jak rychle let utekl. Všechno probíhalo naprosto v klidu – posádka byla milá, letadlo čisté a moderní, a dokonce i jídlo bylo překvapivě dobré. Místa na nohy bylo dost, takže i delší let se dal zvládnout pohodlně.

Za tu cenu opravdu není co vytknout. Scoot Airlines nás mile překvapil a klidně s nimi poletíme znovu. Pro batůžkáře je to ideální volba – většinu cestujících tvořili mladí lidé s batohy na zádech, kteří cestovali stejným stylem jako my. Takže pokud plánujete podobnou cestu, není se čeho bát. My se mezitím přehoupli do dalšího dne.

Menu ve Scoot Airlines

Den třetí - stále na cestě a první kroky po Vietnamu

Po přestupu v Singapuru, kde jsme se skvěle navečeřeli nebo vlastně i nasnídali, jelikož jsme noc tak nějak vynechali jsme absolovovali ještě tří hodinový let do Hanoje. Co se dělo během tohoto letu netuším, pamatuju si jak jsme čekali na odlet a poté až opět dosednutí na ranvej v Hanoji. Takže za nás celá cesta se Scoot Airlines absolutně v pohodě. To, že jsme letěli se Scootem mělo vlastně dvě velké výhody. Za prvý… nemáte žádná očekávání, takže můžete být jedině překvapený. Za druhý, jelikož není žádné jídlo ani v pití v ceně letenky, tak můžete v klidu spát a nemusíte být nervózní, jestli něco nepropásnete, takže vlastně super.

Imigrační kontrolou v Hanoji, kde se prý často stojí i hodinové fronty, jsme prošli překvapivě rychle – za zhruba patnáct minut. Pravda, dlouhé čekání bývá spíš problémem letiště v Ho Či Minově Městě. Takže pokud plánujete cestu po Vietnamu, doporučuji ji začít právě v Hanoji – vyplatí se to.

Za pasovou kontrolou jsme zamířili ke stánku společnosti Viettel, kde jsme si za 400 000 VND (≈ 320 Kč) pořídili SIM kartu s neomezeným internetem. Rychlost obsluhy byla neuvěřitelná – během tří minut nám vše vysvětlili, nastavili a SIMka byla okamžitě funkční. Platit se dalo kartou.

Pak jsem otevřel aplikaci Grab (vietnamská obdoba Boltu) a začal hledat odvoz do hotelu. Venku před letištěm ale číhalo množství takzvaných Fake Grab Taxi – řidiči mají na telefonech logo Grabu a volají na vás „Grab! Grab! Taxi! Hotel!“. Nenechte se nachytat, je to past.

Bohužel zrovna žádný Grab nebyl v okolí, takže se k nám hned přitočil další FakeGrab s nabídkou, že nás odveze. Ukázal jsem mu v aplikaci cenu, za kterou chci jet, a i když ho trochu zaskočilo, že si cenu určuji já, zaznělo sebevědomé „No problem“ – a vyrážíme.

Na moji větu „I don’t have cash, only card“ přišla stejná odpověď: „No problem.“ Samozřejmě v autě po platebním terminálu ani stopa. Asi třikrát jsem mu opakoval, že chci platit kartou, protože si hotovost chci vybrat až ve městě, kde jsou lepší bankomaty. Zase jen „No problem!“

Bylo jasné, jak to dopadne. Po chvíli zastavujeme u nějakého luxusního hotelu, kde mi ukazuje bankomat. Vybíhám z auta, zatímco zaměstnanec hotelu už natahuje červený koberec v domnění, že se přijel ubytovat nový host. Místo toho jsem si šel jen vybrat peníze.

Zbytek cesty – nepočítám-li asi patnáct momentů, kdy jsme byli krůček od nehody – proběhl celkem v pořádku.

Ubytovaní jsme byli přímo v centru města. Check-in proběhl rychle a jako welcome drink jsme dostali čaj formou malého čajového rituálu.

Úplně vyčerpaní po téměř 24 hodinách cestování jsme přesto hned vyrazili do ulic poznávat krásy Hanoje.
Nebo spíš – poznávat totální chaos.

Než jsme se poprvé odvážili přejít ulici, stáli jsme snad deset minut a čekali na správný okamžik. Tady vás totiž nikdo nepustí – prostě musíte vyrazit a doufat, že se vám ostatní vyhnou. Po pár dnech jsme se v tom ale stali téměř profíky a dokonce nás to začalo bavit. Naopak v menších městech, kde je provoz klidnější, nám to pak připadalo skoro nudné.

Jednou se nám dokonce stalo, že nám v Hanoji auto zastavilo na přechodu a pustilo nás. Byli jsme tak v šoku, že jsme se cítili víc ohroženi než obvykle – když vás totiž nikdo nepustí, aspoň víte, na čem jste.

Hanoj je úžasné město. Strašně nás bavilo pozorovat ten neuvěřitelný chaos, ruch a hlavně stravovat se na ulici vším možným. Vybírali jsme podniky, kde se vaří přímo na chodníku a které rozhodně nepůsobily čistým dojmem — vlastně čím víc to vypadalo špinavě, tím víc se nám to líbilo. Jak později zjistíte, tenhle přístup nám zůstal po celý zbytek cesty po Vietnamu.

Dali jsme si i několik freshů, včetně šťávy z cukrové třtiny, kterou milujeme i doma v pražské Sapě. Tady stála 0,4 litru jen 10 000 VND (≈ 9 Kč) — osvěžující, levné a skvělé.

Všude přítomné vlajky

Typická ulička

Vlaková ulička

Den čtvrtý - Hanoj je skvělá

Druhý den v Hanoji jsme si prošli pár památek a toulali se uličkami, které nás zaujaly. Vždycky, když se nám někde líbilo, prostě jsme tam zatočili a šli dál. Často jsme zjistili, že se motáme pořád dokola, ale to vůbec nevadilo — Hanoj jsme si tak užili naplno.

Všimli jsme si i jedné typicky vietnamské zvláštnosti: když jedna ulice prodává například látky, tak všechny obchody v ní prodávají jen látky. Jiná ulice je zase plná pouze zámečnictví nebo železářství. Přišlo nám to skoro jako ekonomická sebevražda — představit si, že si v Praze otevřu zámečnictví a během týdne jich kolem mě vznikne dalších dvacet, asi bych nebyl úplně klidný. Tady to ale funguje a lidé jsou s tím zjevně naprosto v pohodě. Zbytek dne jsme tak trávili pouze chozením po městě a stále jsme něco ochutnávali a byli naprosto nadšený.

Typické úzké baraáky

Den pátý - dobrodružný přesun do Mu Cang Chai

Další den nás čekal první přesun a změna ubytování. Mířili jsme do Mu Cang Chai – do oblasti v horách, která je pro turisty téměř neznámá. Právě tady se nacházejí ta slavná terasovitá rýžová políčka, která si mnoho lidí mylně spojuje se Sapou (ne, nemyslím tu pražskou). Ve skutečnosti většina fotek, které znáte z internetu, pochází právě z Mu Cang Chai.

V době naší návštěvy ale zrovna končila sklizeň rýže, což byla trochu škoda. I tak jsme doufali, že ještě něco zůstane nesklizené — i proto jsme tuhle zastávku zařadili hned na začátek cesty, kdy byla šance, že nějaké zelené terasy ještě uvidíme.

Cestovali jsme autobusem, konkrétně lůžkovým, jaké jsou ve Vietnamu velmi běžné, hlavně mezi turisty. Tento však nebyl ten typ „luxusní pro turisty“, ale spíš autobus pro místní. V interiéru byly tři řady „ležatosedaček“ ve dvou patrech nad sebou. Nás posadili hned dopředu — zřejmě abychom byli víc na očích. Za námi seděla Francouzka, kterou si ještě zapamatujte. Zbytek cestujících tvořili výhradně Vietnamci.

Cesta začala návštěvou benzínové pumpy a myčky, kde autobus dostal svou „předjízdní péči“. Následovalo několik krátkých zastávek, při kterých se nakládalo i vykládalo různé zboží. Po dvou hodinách byla přestávka na poněkud zvláštním místě a pak se pokračovalo dál.

Po zhruba šesti hodinách jsme podle map měli být skoro v cíli, ale Google ukazoval ještě 1,5 hodiny cesty. Po dalších patnácti minutách jsem si všiml, že jedeme jinudy — a skutečně, najednou ukazoval Google do cíle místo 1,5 hodiny dvě. V tu chvíli k nám přišel chlapík, kterému jsme pracovně začali říkat „manažer přepravy“ — měl totiž na starosti úplně všechno: jízdenky, balíky, komunikaci se šoférem i telefonáty (odhadem tři za minutu).

Manažer nám vysvětlil, že jiný autobus měl poruchu, takže jedeme pro jeho pasažéry. Překvapivě to celé působilo organizovaně a po čtvrt hodině jsme opravdu nabrali asi dvacet lidí z jiného autobusu a vydali se konečně správným směrem.

Po skoro devíti hodinách jízdy jsme dorazili do cíle. Řidič nám zastavil přesně tam, kde jsme potřebovali — ve Vietnamu tohle není žádný problém. Po chvíli si pro nás na skútru přijeli majitelé našeho homestay a odvezli nás úzkou, klikatou cestou do kopců, až jsme dorazili k nádhernému ubytování Lapatan Paradise.📍 https://www.google.com/maps/plac...FQAw%3D%3D Na uvítanou nám hned naservírovali asi sedmichodovou večeři – naprosto wau zážitek.

Lůžkový autobus

Ubytování Lapatan Paradise

Hostina

Den šestý - všude jenom rýže 🍚🎍

Na dnešní den jsme si zapůjčili skútr. Zajistili jsme ho přes ubytování – i když vlastní skútry nemají, nebyl problém ho zajistit, a během asi 10 minut už stál před apartmánem. Ukázalo se, že se jedná spíše o lehčí motorku, což se nám nakonec zpětně hodně líbilo. Cena byla 200 000 VND (≈ 160 Kč) za den.

Na programu byla návštěva rýžového políčka, kde podle našeho hostitele ještě bylo možné vidět políčka před sklizní. Cesta k němu byla dost zajímavá – z vesničky Mu Cang Chai vedla úzká, prudká cesta. Za průjezd jsme museli zaplatit 10 000 VND (≈ 8 Kč).

Po chvíli jsme dorazili k samotnému políčku – resp. k několika políčkům, která ještě nebyla sklizená. Šlo spíše o turistická políčka, sklízejí se až na poslední chvíli, ale prakticky tam nikdo nebyl. Za vstup jsme zaplatili 30 000 VND (≈ 24 Kč).📍 https://www.google.com/maps/plac...QAw%3D%3D.

Byla to naprosto nádherná podívaná – prostě úžasné. Po vyfocení několika fotek jsme se přesunuli na další skvělé místo: bambusový les. 📍https://www.google.com/maps/plac...FQAw%3D%3D

Cesta sem byla obdobná jako k rýžovým políčkům, jen ještě strmější, klikatější a prudší. V jednom okamžiku, kdy to bylo asi nejhorší, nám do cesty vběhlo asi 10 slepic. Nebyl čas řešit, kdo je kdo – buď bychom zastavili a určitě spadli, nebo „obětovali“ některou ze slepic. Rozhodnutí přišlo automaticky a kupodivu všichni přežili bez újmy na zdraví.

Za vstup do bambusového lesa jsme zaplatili 40 000 VND (≈ 32 Kč). Ve Vietnamu se platí vstup téměř všude, ale částky jsou tak malé, že to není nic hrozného a rádi jsme tím podpořili místní.

Celý les je nádherný, nabízí mnoho možností k procházkám a příjemné klima. Vzhledem k tomu, že bylo poměrně horko, jsme si tu přírodu opravdu užili. Následoval výběr restaurace, kde nás zaujala jedna, která vypadala dostatečně špinavě a díky tomu natolik autenticky, že jsme se pro ní rozhodli. Paní z nás byla nadšena a jídlo nezklamalo, moc příjemný zážitek. Zbytek dne jsme jezdili po okolních vesničkách a vyhlídkách a poznávali místní život. Často jsme zavítali do míst, kde se turista objeví jen velmi výjimečně, což místní děti náležitě ocenili máváním a zdravením. Zkrátka, přesně takto jsme si Vietnam představovali. Večer jsme dostali opět skvělou a obrovskou večeři od hostitelů včetně ochutnávky jejich vína. Opět úžasný a zde nás překvapila rozmanitost Vietnamské kuchyně, kdy jsme dostali jídla, která bychom vůbec neřadili do Vietnamské kuchyně.

Cesta k rýžovému poli (horší úseky bohužel fotit nešlo)

Rýžová políčka

Bambusový les

Den sedmý - cestování po okolních vesničkách 🏍️

Následující den nás čekal podobný program jako ten předchozí. Místní krajina se ale jen tak neokouká – každý pohled z kopce, každá zatáčka a každá vesnička má svoje kouzlo. Na mapách jsem objevil vodopád, o kterém se nikde v turistických průvodcích nepsalo, takže to vypadalo jako ideální cíl pro dnešní výlet.

Cesta k němu vedla neustále do kopce, ale na motorce to bylo úplně v pohodě. Projížděli jsme několika horskými vesničkami, kde nám lidé znovu nadšeně mávali, až jsme dorazili na místo, kde už jsme museli motorku nechat a pokračovat pěšky.

Cesta k vodopádu nebyla značená, takže jsme se ze začátku vydali špatným směrem. Naštěstí se objevily dvě místní děti, které nám s úsměvem ukázaly správnou cestu. Samotná cesta k vodopádu byla zážitek – klid, ticho a jen šumění vody v dálce.

A vodopád? Není nijak obrovský, ale má své kouzlo. Jeho okolí působí nedotčeně, skoro až zapomenutě, a možná právě proto nás to tam tolik bavilo. Vodopád se nachází zde 📍https://www.google.com/maps/plac...FQAw%3D%3D s tím, že motorku necháte asi 400 metrů před ním. Závěr cesty k místě, kde se motorka nechá je uzoučký a prudký, ale kdo už si zde nějaké cesty projel, tak ho to nerozhodí. My si naopak tyhle cesty začali užívat.

Poté jsme se vydali zpět do údolí, tentokrát jinou cestou, a udělali jsme dobře. Cestou jsme totiž objevili další rýžová políčka těsně před sklizní – jedno z nich bylo lehce turistické, ale i tak tam bylo sotva deset lidí. Kromě toho jsme ale narazili i na několik úplně neturistických polí, která byla krásně barevná. Byla to nádhera. Také jsme zde potkali turistku z Francie, která s námi jela autobusem z Hanoje.

Na závěr dne jsme se rozhodli zajet ještě k dalšímu bambusovému lesu, protože ten z předchozího dne nás nadchnul. Tento druhý už ale nebyl tak rozsáhlý ani tak působivý, takže pokud plánujete návštěvu jen jednoho, rozhodně doporučuji ten první.

📍 Druhý bambusový les se nachází zde: https://www.google.com/maps/plac...QAw%3D%3D.

Motorka ten den dostala pořádně zabrat – kopce, ostré zatáčky, prach, horko… a nakonec se nám za to „odvděčila“ rozsvícením kontrolky motoru. Nijak nás to ale nerozhodilo. Ve Vietnamu má člověk takový zvláštní pocit jistoty – i kdyby se něco pokazilo, vždycky se objeví někdo, kdo pomůže.

Naštěstí to nebylo nic vážného a zbytek dne jsme bez problémů dojezdili. Večer jsme pak zakončili další skvělou večeří.

Cesta k vodopádu

vesnička Nga Ba Kim

Den osmý - opravdu tímto dojedeme do Sapy? 🚌

Následující den nás čekal přesun autobusem do Sapy. Jízdenky jsme si dopředu zarezervovali přes aplikaci 12Go, což se nakonec ukázalo jako trochu zbytečné, ale nevadí – člověk má aspoň pocit jistoty.

Autobus měl zastavit v Mu Cang Chai, asi půl hodiny jízdy od našeho ubytování. Náš hostitel nám ale poradil, ať zkusíme autobus kontaktovat, že tudy obvykle projíždí, a možná nás vyzvedne přímo u vesnice. Napsali jsme tedy přes WhatsApp (což je mimochodem ve Vietnamu hlavní komunikační kanál – používá se úplně na všechno, od hotelů po přepravu). Odpověď přišla okamžitě: „No problem.“

Poslali jsme přesné místo, kde bychom chtěli nastoupit, a hostitel nás tam na motorce svezl. Na místě už stál autobus… nebo alespoň něco, co autobus připomínalo. Nebyl u něj žádný řidič a vypadal spíš jako místní linka, co rozváží lidi a balíky po okolí.

Minutu před plánovaným odjezdem se ale skutečně objevil řidič. Když na nás zavolal „Sapa, Sapa?“, tak jsme si řekli, že to asi fakt bude ten náš spoj, i když jsme tomu upřímně moc nevěřili. Nastoupili jsme tedy do malého, postaršího korejského autobusu a vydali se na „dobrodružnou“ cestu.

Po dvaceti metrech jsme zajeli k někomu na dvorek a naložili pár krabic. Po dalších deseti metrech znovu. A znovu. A znovu. První kilometr jsme tedy absolvovali v rekordním čase 65 minut. Během té hodiny se autobus zaplnil opravdu doslova po střechu lidmi i nákladem, a my začali být trochu nervózní (nebo spíš zvědaví), jak s tímhle vozidlem zvládneme dojet do Sapy – když nás čeká ještě 160 kilometrů a podle mapy něco málo přes čtyři hodiny jízdy. Navíc jsme ještě nebyli ani v Mu Cang Chai, kde jsme měli původně nastupovat. Řikali jsme si, jak je možné, že se autobus zaplnil takto už v naší vesničce, která rozhodně nepatřila k těm větším, kterými jsme měli na trase projet.

No nic, hlavně že jedeme! Po nějaké době jsme dorazili do Mu Cang Chai, kde měla naše cesta oficiálně začínat – jenže to už jsme měli za sebou téměř dvě hodiny jízdy. Říkali jsme si, že nás tu možná nechají přestoupit do nějakého většího autobusu. O to větší bylo naše překvapení, když jsme Mu Cang Chai projeli jen se dvěma krátkými zastávkami a pokračovali dál. V tu chvíli nám začalo být jasné, že s tímto autobusem pojedeme skutečně až do Sapy.

Najednou jsme zastavili uprostřed ničeho, kde stál jen jeden dům, a přistoupila k nám známá turistka z Francie, kterou jsme potkali už dříve. Její výraz mluvil za vše — přesně vystihoval naši otázku: „Do čeho jsme to proboha nastoupili?“ Společně jsme si potvrdili, že všichni opravdu míříme do Sapy.

Cestou pak přibývalo nejen cestujících, ale i nejrůznějšího nákladu — od krabic až po živé „brouky v krabici“. Postupně jsme si ale na styl jízdy zvykli a cesta začala příjemně ubíhat. Sedačky sice byly extrémně nepohodlné, silnice občas úplně zmizela a rychlost byla spíše symbolická, ale celkově to byl parádní zážitek. Autentičtější cestování by člověk těžko hledal.

Po zhruba 5,5 hodinách jsme skutečně dorazili do mlhou zahalené Sapy, kde nás autobus vyložil přímo u hotelu. Ubytování proběhlo rychle a bez problémů a hned jsme si přes recepci zajistili půjčení skútru — tentokrát za 150 000 VND (cca 145 Kč) na den — a vyrazili jsme na první průzkum městečka.

Autobus do Sapy

Nakládání balíků

Krabice s brouky a udivený výraz turistky z Francie

Sapa

Sapa patří mezi nejnavštěvovanější místa severního Vietnamu. Mnoho lidí sem přijíždí z Hanoje jen na jednu noc a hned další den se vrací zpět — podle mě je to ale naprosto zbytečný výlet. O Sapě se často píše, že se z ní stal turistický lunapark a že sem nemá smysl jezdit. Já bych to tak ale rozhodně neviděl. Podle mě tohle označení mnohem víc sedí na jiná místa ve Vietnamu.

Město Sapa bych přirovnal ke Špindlu — ano, jsou tu velké hotely a pár nesmyslných atrakcí, které působí spíš kýčovitě, ale ty se dají snadno vynechat. I přesto se tady dá zažít velmi autentická atmosféra, stačí jen trochu odbočit z hlavních ulic.

Jídlo jsme si vybírali výhradně na ulici a dávali přednost podnikům, kam chodí místní. Typickým znakem těchto míst jsou malé plastové židličky a fakt, že majitelé tam často nejen vaří, ale i bydlí. To je pro nás vždy znamení skvělého jídla za ještě lepší cenu. Jelikož byla docela zima asi 8 stupňů, tak polévka Phở Bò byla jasná volba.🍜

Den devátý - i v okolí Sapy se dají zažít skvělé zážitky

Navštívili jsme Cat Cat Village — turistickou vesničku nedaleko Sapy. Je to hezké místo, ale určitě bych neřekl žeje to „wau“ zážitek. Spíš taková povinnost, když už tu člověk je. Vidět turisty (hlavně Asiaty) v půjčených krojích, jak pózují „různě přirozeně“ a fotí se úplně všude, působilo trochu bizarně.

Zaplatili jsme vstupné 300 000 VND za dva (≈ 240 Kč) a prošli jsme si vesnici.

Poté jsme měli v plánu vyrazit na skútru kousek za Sapu a ujet turistům. Vybral jsem okruh přes zajímavý most údolím podél řeky. Po chvíli se ukázalo, že tento okruh chodí poměrně početné skupinky turistů pěšky s lokálními průvodci. Byli jsme rádi, že to jedeme na skútru, jelikož jít toto pěšky nám přišlo extrémně nezáživný a mít zde průvodce je absolutně zbytečný. Naopak na skútru to byla super projížďka. Naštěstí dole u lanového mostu se ukázalo, že se naše cesta od turistické trasy odděluje a začalo to být konečně zajímavé. Hned za mostem začalo velmi prudké stoupání, bohužel oproti Mu Cang Chai si s tím tady skútr moc neporadil a jeden z nás musel kousek pěšky. Po chvíli jsme dojeli k polorozpadlým boudám, což se ukázalo jako skvělý místo na oběd. Objednali jsme si smaženou rýži.

Za chvíli nám na stůl přistála miska plná normální rýže a říkáme si to je všechno? Jen suchá rýže? Neměla být smažená? Avšak za okamžik přišel pán znova, ale tentokrát s tácem plného jídla.

“To je pro nás?”

Ano byli jsme tu jediný hosté, takže opravdu to bylo pro nás a nám došlo, že jsme si neobjednali smaženou rýži, ale že tu všem dávají stejné jídlo resp. jídla a on se ptal na přílohu. Bylo to neskutečně vynikající a porce byla gigantická a cena? Platili jsme 200 000 VND tedy 158kč. Tohle nás nadchlo, podnik vypadal přesně tak jak máme rádi, tedy na první pohled příšerně a opět se nám potvrdilo, že přesně na těchto místech se člověk ve Vietnamu nají nejlépe.

Poté jsme pokračovali dál v cestě, což se postupně začalo ukazovat, že pro skútr není nejvhodnější cesta, ale nic co by se nedalo zvládnout, pokud máte s jízdou na skútru alespoň základní zkušenost. Cestou nám fandilo několik místních dětí pro který jsme byly za exoty a divili se dle výrazu, kde jsme se tam vzali, což byla skvělá tečka na tomto výletu. Následovala ještě malá zastávka v kavárně, kde jsme byli opět sami pouze s paní majitelkou a dítětem, který si před nás stouplo a vydrželo na nás celou dobu udiveně zírat. Zde odkaz na naší cestu 📍 https://mapy.com/s/bodakejuca

Jelikož nám zbylo ještě dost času zajeli jsme si ještě k vodopádu s názvem Silver waterfall a poté zamířili zpět do Sapy na večeři.

vesnička Cat Cat

Skvelé bistro

Den desátý - lanovkou do mlhy a vlakem do Hanoje 🚡🚂

Další den jsme se vydali lanovkou na nejvyšší horu Vietnamu a celé Indočíny – Fansipan. Lanovka stojí 800 000 VND (asi 770 Kč), což je na vietnamské poměry docela drahá záležitost, ale patří to k takovým těm „povinnostem“, které si člověk prostě nechce nechat ujít.

K lanovce jsme vyrazili pěšky z města – jsou to přibližně dva kilometry. Dá se sice jet i kolejovou lanovkou, ale to už by byl vrchol lenosti, takže jsme se radši prošli. V kabince jsme bohužel narazili na skupinu Číňanů, kteří byli neskutečně hluční a příjezd do horní stanice oslavili mohutným potleskem. Bez tohohle zážitku bychom se asi obešli.

Z horní stanice je možné jet ještě jednou kolejovou lanovkou až na samotný vrchol, nebo vyjít zhruba 600 schodů. Asi je jasné, kterou variantu jsme si vybrali. Ano zvolili jsme cestu po schodech.

Na vrcholu nás přivítala hustá mlha, silný vítr a teplota kolem sedmi stupňů. Takže jsme všech asi deset buddhistických chrámů spíš proběhli než prošli, udělali pár fotek a jeli zase dolů.

Ve městě jsme si dali oběd a vrátili se na hotel, kde jsme si nechali věci a dokonce stihli i sprchu před odjezdem.

Večer nás čekal přesun zpět do Hanoje – nočním vlakem z Lào Cai.

Do Lào Cai se dá dostat několika způsoby: taxíkem, turistickým autobusem nebo předraženými dodávkami, které tam pendlují neustále. Ceny se pohybují od 80 000 VND (cca 75 Kč) do 500 000 VND (cca 480 Kč). My jsme se rozhodli pro místní linkový autobus, který odjíždí ze Sapy poblíž kostela každou půl hodinu (v našem případě jednou za hodinu, protože jeden spoj prostě nejel). Cena jízdenky je jen 40 000 VND (asi 38 Kč).

Před nástupem nás ještě několikrát zkoušeli přemluvit řidiči turistických dodávek, že „tento autobus do Lào Cai vůbec nejede“ a že jedou jen oni. Nenechte se nachytat – autobus s nápisem „Lào Cai“ skutečně do Lào Cai jede, a to bez problémů.

Cesta autobusem do Lào Cai trvala asi hodinu a půl, takže jsme měli ještě zhruba pět hodin do odjezdu našeho nočního vlaku do Hanoje. Čas jsme využili naplno – prošli jsme si okolí, objevili úžasný trh pro místní a nakonec si sedli na kafe do restaurace kousek od nádraží.

V tu chvíli mě napadlo, že vlastně vůbec netuším, kde seženeme fyzické jízdenky, protože jsme měli jen voucher z aplikace 12Go. Po krátkém pátrání jsem zjistil, že jízdenky se vyzvedávají v jedné z restaurací poblíž nádraží. A světe div se – byla to přesně ta, ve které právě sedíme.

Ukázali jsme tedy paní obsluze náš voucher. Ta si ho vyfotila a odešla. Asi po dvou hodinách se vrátila s fotkou na svém telefonu, kde byly dvě jízdenky vyfocené někým jiným. Upřímně – absolutně jsem nechápal, jak ten systém funguje. Každopádně jsem si její telefon vyfotil, takže teď už jsme měli fotku telefonu na kterém byla fotka jízdenek, kterou fotil někdo jiný, což nám přišlo takové podivuhodné, ale nic co by člověka co je již týden ve Vietnamu rozhodilo. Skutečně to kupodivu takto stačilo. U vlaku to nikoho ani na sekundu nezarazilo a my mohli nastoupit do našeho lůžkového vozu směr Hanoj.

Zajímavostí je, že v jednom vlaku jede hned několik různých dopravců, každý má své vlastní vagony a svůj personál. Odjezd z Lào Cai byl navíc na vteřinu přesný, což nám po všech těch vietnamských zážitcích přišlo skoro neuvěřitelné.

Vrchol Indočíny

Cesta na vrchol

Linkový autobus do Lao Cai

Trh Lao Cai

Vlak do Hanoje

Závěrem ze Sapy, určitě nemohu říct, že bych návštěvu Sapy nedoporučil, je tam nádherná příroda v okolí, jen se to musí správně pojmout, pokud člověk zůstane jen ve městě maximálně vyrazí na Fan Si Pan, tak to bude o ničem a celkem ztráta času. Za mě ideální jako zastávka cestou z nebo do Mu Cang Chai a projet si na skútru okolí, tak jako my

Den jedenáctý - méně je někdy více

Cesta nočním vlakem do Hanoje

Cesta nočním vlakem nakonec docela utekla. V kupé jsme byli se dvěma turisty z Malajsie. Můj plán byl jasný – co nejdřív usnout, protože jsem tušil, že pokud někdo začne chrápat, mám po spánku. Jelikož vlak vydával spoustu divných zvuků, tak jsem samozřejmě neusnul a naplnili se moje obavy v podobě dvou spolucestujících.

A protože mám s železnicí jisté pracovní zkušenosti a trochu do toho vidím, začal mi mozek místo odpočinku produkovat nekonečný proud otázek o zabezpečení tratě, údržbě vozidel a technickém stavu vlaku. No a když se k tomu přidalo i chrápání, bylo rozhodnuto – spánek se nekonal.

I tak ale cesta docela utekla. Kdesi po cestě (netuším kde přesně) jsme nabrali asi hodinu a půl zpoždění, ale i tak jsme brzy zastavili na hlavním hanojském nádraží. Mimochodem – jeli jsme i přes slavnou vlakovou uličku, jen byla ještě liduprázdná.

Po příjezdu následovala snídaně v Hanoji a přesun na autobus směr ostrov Cát Bà.

Organizovaný chaos jménem “Good Morning Cát Bà”

Na ostrov jsme jeli autobusem společnosti Good Morning Cát Bà, což je doprava určená hlavně pro turisty. Cesta byla kombinovaná – autobus, loď, a pak zase autobus. Na papíře to znělo jednoduše, v praxi to byl ukázkový příklad přeinstruované organizace.

Celou trasu měl na starosti pracovník společnosti, který sice všechno nahlas komentoval a všude nás přesně směroval, ale výsledkem bylo, že to bylo ještě zmatenější, než kdyby nás prostě posadili do autobusu a nechali vystoupit, kde kdo potřebuje.

Po přestupu z lodě zpět do autobusu mělo dojít k roztřídění cestujících do menších vozů, které rozvážejí lidi až k hotelům. Jenže z plánované logistiky se stal totální chaos, který už průvodce přestal zvládat. Nakonec to nějak dopadlo, ale už jsme byli pořádně unavení.

Když jsme konečně dorazili do hlavního města ostrova, začal autobus rozvážet pasažéry po jednotlivých hotelech. Celý proces byl zbytečně zdlouhavý – připomínalo to zájezd s cestovkou, kde se člověk jen dívá, jak ostatní vystupují jeden po druhém. Řekli jsme si, že tohle nemáme zapotřebí, a vystoupili jsme na jedné z prvních možných zastávek. Do hotelu to bylo asi 400 metrů pěšky, takže žádný problém.

Zatímco jsme se stihli ubytovat a vyrazit na první procházku města, autobus konečně dorazil k našemu hotelu, kde vystoupili ještě dva cestující. Úspora času: asi 20 minut. Spokojenost: maximální.

Den dvanáctý - plavba, kajaky, kola, plavání, masáž a spoustu dalšího 🌊🚤🚲

Dnes nás čekal dopředu objednaný a vlastně za celou dobu, co jsme ve Vietnamu, jediný výlet tohoto typu – výlet lodí do zátoky Lan Ha Bay, což je součást přírodní rezervace, která je známá spíše jako Ha Long Bay.

Ráno v 8:00 na minutu přesně nás vyzvedl malý autobus, cestou jsme posbírali ještě pár lidí a dojeli do přístavu. Tam nás vtipný průvodce se svou vtipnou vietnamskou angličtinou přivítal a šli jsme na loď.

Výlet jsme si zakoupili přes aplikaci GetYourGuide, přikládám odkaz:
https://www.getyourguide.com/ost...ty_details

I když tyto organizované výlety nemám rád, tohle bylo naprosto super. Součástí výletu byla projížďka na kajaku mezi skalami a jeskyněmi, plavání a skoky do vody z lodě, výborný oběd, projížďka na kole ve vesničce Viet Hai a mnoho dalšího.

Bál jsem se, že bude všude hromada lodí, jak jsme všude na fotkách viděli, a místo skal budeme fotit spíš lodě před skalami. Ale opak byl pravdou. Za celou dobu (9 hodin) jsme potkali asi 5 výletních lodí a na všech bylo jen pár lidí. Na naší lodi nás bylo dohromady 21 (zhruba půlka z celkové kapacity), což bylo příjemný. Výlet jsme si užili.

Den třináctý - přes celý ostrov a zase zpátky

Na další den na Cat Be jsme si zapůjčili skútr. Opět přes hotel, jelikož je to za nás nejjednodušší varianta. Nestalo se nám za celou dobu, že by zapůjčení skútru nenabízeli, a pokud ho nemají, tak vám ho většinou seženou do 15 minut. Tentokrát jsme zaplatili 150 000 VND (≈ 140 Kč) na den a vyrazili prozkoumat ostrov.

Jediné, co je většinou potřeba, je nejdříve natankovat, protože vám většinou půjčí skútr s prázdnou nádrží. Pokaždé, kdy jsme tankovali, jsme zaplatili 50 000 VND (≈ 47 Kč).

Na Cat Be vlastně není mnoho možností, kam se na skútru vypravit, a tak jsme vyrazili po jedné ze dvou silnic. Cílem bylo přejet celý ostrov a cestou se určitě něco zajímavého najde.

První zastávkou byl národní park Cat Ba. Vstup do národního parku byl 50 000 VND (≈ 47 Kč) na osobu. Vyrazili jsme na vyhlídku Đỉnh Ngự Lâm, ze které byl krásný výhled na skoro celý ostrov. Cesta nebyla dlouhá, ale byla poměrně náročná, jelikož bylo strašné dusno a vlhko, ale stálo to za to.

Cestou zpátky jsme si dali k pití čerstvý kokos, který mají úplně všude. Většinou se cena pohybuje okolo 35 000 VND (≈ 33 Kč) za jeden.

Národní park Cat Ba

Následně jsme vyrazili po silnici dál směrem k přístavu Bến phà Gia Luận. Cestou nás zaujala moc hezká cestička po moři, která vedla k malému budhistickému chrámu Đền Mẫu Hải Hà Gia Luận. 📍https://www.google.com/maps/@20....FQAw%3D%3D
Návštěvu doporučujeme v době přílivu. Tady se nám potvrdilo, že jen tak jezdit na skútru a koukat, kde je co zajímavého, je skvělé, protože objevíte přesně takováto místa. Skvělé bylo, že tam opět nikdo nebyl, přitom to bylo tak krásné místo.

Následně jsme na skútru ujeli zhruba ještě kilometr a dorazili jsme na konec ostrova. Tam vlastně kromě malého přístavu prakticky nic není, ale pak jsme objevili něco, co nás zaujalo. Velmi dlouhý žebřík k vysílači na skále, který nebyl nijak zabezpečený a dalo se na něj vlézt. Nevíme, zda to bylo legální, ale určitě jsme nebyli jediní, kdo toho využil. Nemuseli jsme moc dlouho přemýšlet, abychom se rozhodli to vylézt. Kde přesně se to nachází, vám psát nebudu, ale pokud čtete pozorně, tak to rozhodně nepřehlédnete.

Žebřík byl poměrně vysoký, ale výsledek? Nádherný výhled na zátoku Ha Long. Mimochodem, tady se nám opět potvrdilo, že jsme se rozhodli správně, když jsme se rozhodli pro Cat Bu s výletem do Lan Ha Bay a ne pro Ha Long Bay, kterou volí většina turistů. Přesně tady byly vidět ty desítky výletních lodí, kterých jsem se obával.

Cestou zpátky jsme se zastavili v první vesničce na oběd u sympatického staršího páru, kteří z naší návštěvy byli neskutečně nadšení – a stejně tak i my. Anglicky neuměli ani slovo, a o to větší zážitek to byl. Ukázalo se , že pán byl dokonce i na dovolené v Česku, takže to byl jeden z mála, kdo nejen ,že znal Evropu, ale dokonce i Česko a něco o něm věděl. To se nám většinou v těch neturistických místech nebo podnicích nestávalo.

Následně jsme se zastavili ještě v jeskyních Trung Trang Cave, které máte v ceně do národního parku. Překvapila nás velikost jeskyní a také to, že si zde můžete chodit volně bez průvodce.

Zbytek dne jsme trávili také prvním lehkým odpočinkem u moře a návštěvou několika stravovacích zařízení.

Cestička k malému chrámu

Žebřík k vysílači

Celkově za nás návštěvu Cat By určitě doporučujeme, je to rozhodně méně turistické než Ha Long a troufneme si říct, že i hezčí. Jediné, co nás trochu děsí, je nově vznikající obrovský resort, který sem vůbec nezapadá, a jestli se to pak někdy zaplní, tak už to nebude takové jako teď. Obávám se, že se z toho stane takový Phu Quoc severu, což se samozřejmě spoustě lidem bude líbit, nás to ale spíše děsí. Jaký názor na Phu Qouc máme, se ještě dočtete, když jsme se rozhodovali, zda na Phu Quoc jet či nikoliv.

Den čtrnáctý - přesun do Tam Coc

Čtrnáctý den nás čekal časově kratší přesun z Cat By do Tam Coc, známého spíše pod názvem Ninh Binh, což je hlavní město této oblasti. Opět jsme cestovali se stejnou společností jako sem, ale naštěstí už to bylo výrazně méně organizované, takže to celé fungovalo lépe.

Jediná změna byla, že jsme tentokrát nepřestupovali z autobusu do lodě a zpět, ale jeli jsme trajektem. Cesta nebyla ničím výjimečná a zhruba po třech hodinách jsme dorazili do Tam Coc.

Následovala procházka po městě a blízkém okolí. Začali jsme hledat místo na večeři, ale tady jsme trošku narazili, protože je zde většina restaurací spíše pro turisty a na nás byly až moc hezké – prostě žádné sezení na plastových židličkách a vaření na ulici.

Nakonec jsme jeden malý poklad našli. Byli tam jen místní a vypadalo to dostatečně špinavě – skoro až moc. V nabídce bylo pouze grilované maso s nudlemi, chuťově opět skvělé.

Trajektem z Cat By

Ubytování Tam Coc

Příprava večeře

Den patnáctý - Když většina pluje doleva, tak my doprava

Dnešní den jsme začali zapůjčením skútru tentokrát za 130 000 VND (≈ 103 Kč) a vyrazili na známé místo Hang Mua. Myslím si, že o tom se nemá smysl rozepisovat, jelikož o tom najdete informace všude. Za návštěvu stojí – my se tam vydali hned ráno, kdy ještě nebylo vedro a hlavně tolik turistů.

Za parkování jsme zaplatili 10 000 VND (≈ 8 Kč) u místní babči na dvorku, která aktivně chytá turisty tak, že je pomalu ochotná nasadit svůj život a vběhnout vám do cesty, aby vás donutila zaparkovat u ní. Ceny jsou všude stejné, takže ujít 20 metrů navíc oproti oficiálnímu parkovišti nás nezabilo.

Rovnou jsme si dali naší oblíbenou šťávu z cukrové třtiny, kterou jsme pili ve Vietnamu všude – kdo to neměl, tak doporučuju vyzkoušet. Prodávají to i v pražské Sapě a rozdíl je markantní: 8 Kč (10 000 VND), u nás ~130 Kč.

Poté jsme vyrazili na lodičkový výlet Trang An, je to trochu méně známá plavba oproti Tam Coc, ale i tak poměrně dost navštěvovaná, především levnější a za mě teda o dost hezčí (i když jsme Tam Coc nejeli, část trasy jsme viděli a podle mapy vypadá poměrně nudně).
Tady je na výběr ze tří tras. Tipoval bych, podle toho co jsme pozorovali, že 95 % turistů si vybere trasu 3, která pluje okolo ikonické stavby ve vodě, ale k čemu vám je tohle vidět, když takových staveb je tady spousta a fotky budete mít plné lidí na lodičkách oblečených v křiklavě oranžových záchranných vestách.
Při pohledu na mapu jsme vybrali trasu číslo 1., která nám přišla daleko zajímavější. Jedná se o poměrně dlouhý okruh s tuším 9 jeskyněmi, kterými se proplouvá a cestou jsou ještě 4 zastávky u různých staveb.
Každopádně pro naplnění lodičky jsou potřeba 4 lidi a všichni chtěli trasu 3, což v ten okamžik už nám začalo být jasné, že my budeme mít zase něco „spešl“ a bude to skvělý zážitek. Nakonec jsme ulovili dva Němce, kteří se rozmýšleli mezi trasou 1 a 3 a my je přesvědčili ať jedou s námi.

S pocitem, že nebudeme mít fotku, jako mají všichni ostatní, ale uvidíme něco jiného, jsme zahájili plavbu. Paní, která pádlovala, nezačala příliš svižným tempem a po 30 metrech jsme měli pocit, že už nemůže. Po 100 metrech se ukázalo, že to nebyl pocit, ale skutečnost. Paní nám všem vrazila do ruky malá pádla a rychlost se začala zvyšovat. Chvílemi to vypadalo, že my vezeme na vyjížďku paní průvodkyni, nikoliv ona nás.

Paní byla moc milá, i když nemáme nejmenší tušení, co nám vyprávěla, avšak když šlo do tuhého, tak si myslíme, že jsme pochopili, co nám chtěla říct.

A teď nastal ten pravý okamžik na krátkou lekci vietnamské angličtiny, která se vám konkrétně na této plavbě bude hodit.:

Sid da hí = Sit down here (sedněte si sem)
Hang hau = Head down (hlavy dolů)
Hellooo Hellooo = fráze pro upoutání pozornosti, že se blíží nějaká zajímavost, nebo nám chce paní něco sdělit.
Toto se používá všude.

Bohužel tímto lekce končí, jelikož další slova jsme nebyli schopni identifikovat, avšak většinou se jednalo pouze o přečtení názvu jeskyně ve vietnamštině a my, jak skupinka retardů, jsme to po ní vždycky opakovali, aby aspoň nějaká komunikace proběhla, a s dobrým pocitem jsme všichni spokojeně, i když už občas trošku vysílení, pádlovali dál.

Musíme uznat, že plavba byla opravdu nádherná a co především – skutečně tuto trasu prakticky nikdo nejel, což bylo naprosto fantastické. Pokud se sem vydáte, rozhodně doporučuju trasu 1. Nevím, jaké jsou ostatní, ale rozhodně na nich je o dost více lidí, především na trase 3.

Po cca 3 hodinách jsme vysílení vystoupili z lodičky a vyrazili zpět směr Tam Coc.

Jelikož jsme měli ještě čas, zajeli jsme na pagodu Bich Dong, a pak ještě po okolí, kde jsme objevili další pagodu uprostřed ničeho, jen obklopenou kouzelnou přírodou, kde opět nikdo nebyl. 📍https://www.google.com/maps/plac...FQAw%3D%3D Není to nic extra, ale má to svoje kouzlo.

Cestou na apartmán jsme ještě udělali poslední zastávku v jeskyni Buffalo, což je vlastně spíš taková kavárna s farmou a malou jeskyní, kde zaplatíte vstup 70 000 VND (≈ 55 Kč), ale v ceně máte jakýkoliv nápoj z nabídky. Bylo to docela příjemné zakončení výletu.

Večer probíhal v tradičním stylu.

Hang Mua

Trang An

Den šestnáctý - Další lodička a pagoda všude kam se podíváš 🛕

Další den jsme neměli žádný konkrétní cíl. Pouze jsem na mapách našel ještě jedny podobné lodičky jako v Trang An, ale nenachází se v oblasti Ninh Binh, ale zhruba půl hodiny vzdálené přírodní rezervaci Đầm Vân Long. Jelikož to bylo v oblasti o které jsem nikde nečetl, tak jsme si řikali, že by tam mohlo být minimum turistů. Po půl hodině jízdy jsme dorazili na prázdné parkoviště a šli si koupit vstupenky. Na vstupenku neboli jízdenku jsem čekali asi 5 minut, ale né proto, že tam byly davy lidí, ale paní pokladní zpívala do mikrofonu, což je oblíbená činnost Vietnamců. Po skončení tohoto vystoupení jsme za 100 000 VND dostali svoje vstupenky a vydali se k loďce, kde se nás hned ujal pán a vyrazili jsme na cestu. Byla to asi půl hodiny dlouhá projíždka hezkou přírodou s návštěvou jedné jeskyně. Cestou jsme potkali pouze dvě lodičky. Určitě pokud vám zbývá čas, tak se sem vydejte, je to absolutně bez turistů. Poté jsme se rozhodli dojet až k nejvyšší pagodě v Indočíně, často uváděné jako nejvyšší v celé Asii. Trochu jsme váhali, jestli se sem vydáme, protože jsme očekávali totální davy turistů. Každopádně, když už jsme dojeli až sem, rozhodli jsme areál navštívit a v nejhorším odejdeme.

Zaparkujete asi 2 kilometry od stupy, ke které vás následně dovezou elektrická vozítka – jiná možnost, jak se tam dostat, není. Podle velikosti parkoviště, na které by se snad vešlo tak 10 tisíc aut, se potvrdilo, že turistů zde může být opravdu spousta. K našemu velkému překvapení bylo na tomto obrovském parkovišti dohromady jen 8 aut a zhruba padesátka skútrů.

Obrovský terminál, ve kterém byly pokladny a čekalo se tam na vozítka, zel totální prázdnotou. Cena vstupenky byla 100 000 VND (cca 79 Kč). Následně jsme se vozítkem, které jelo jen kvůli nám, dostali k velké pagodě, kterých je v celém objektu několik. Celkově se jedná o obrovský komplex, jehož dominantou je už zmíněná Báo Thiên Stupa.📍https://www.google.com/maps/plac...FQAw%3D%3D Jestli jsme v celém areálu potkali 100 lidí, tak přeháním.

Zbytek dne jsme trávili ježděním po okolí a návštěvou několika dalších zajímavých míst. Na konci dne jsme potkali turistku z Francie se kterou už jsme se v předchozích dnech párkrát viděli, ale úplně jinde.

Đầm Vân Long

Nejvyšší stupa

Na oběd Bahn Mi

Den sedmnáctý - „Gastroturistika a vietnamský chaos, který funguje“

Poslední den v oblasti Ninh Binh nás vlastně skoro nic nečekalo. Udělali jsme si hezkou procházku, kterou jsme spojili s návštěvou několika podniků, takže to byla spíše gastroturistika. Předpověď počasí pro následující dny pro celý severní Vietnam nevypadala vůbec dobře, ale protože to byl zároveň i poslední den na severu, nemuselo nás to trápit.

Na večer jsme měli zajištěnou dopravu do Hanoje k letišti. Přijela pro nás větší osobní dodávka, která nás odvezla do Ninh Binh, kde byl přestup do další dodávky směřující do Hanoje. Dálnice z Ninh Binh do Hanoje byla poměrně záživná – náš řidič jel svižně a vždycky z ničeho nic přišla „turbulence“ v podobě přejezdu přes hrbol. Přirovnal bych to asi jako čtyři klasické zpomalovací retardéry položené na sebe, přes které projedete dodávkou 130 km/h. Seděli jsme úplně vzadu, takže o to byl zážitek intenzivnější. Pána, který seděl vedle mě a nebyl připoutaný to pokaždé vystřelilo až ke střeše.

Měli jsme mít zajištěnou dopravu přímo k letišti, ale dodávka nás nakonec vyhodila někde na okraji Hanoje. Neřešili jsme to a začal jsem hledat Grab, který by nás odvezl k hotelu u letiště, kde jsme měli rezervovanou jednu noc. Nakonec nás asi dvě minuty po příjezdu vyzvedlo auto, které nás mělo odvézt přímo k letišti. Grab tedy nebyl potřeba a opravdu jsme se tedy nakonec v rámci naší jízdenky k letišti dostali. Řidiči jsme vysvětlili, že letíme až další den a jestli by nás neodvezl spíše k hotelu – s tím samozřejmě nebyl problém.

Ve Vietnamu nás stále udivuje, že ačkoliv celý systém vypadá strašně chaoticky, nakonec všechno probíhá bez jediného problému. I když si myslíte, že si budete muset poradit sami, situace vás překvapí tím, jak je vše zajištěné. Tento den byl názornou ukázkou.

Den osmnáctý - přelet na jih 🏝️

Během takto dlouhé dovolené by bylo fajn na chvilku zajet taky k moři, ale kam, když už budeme na jihu? No přece na Phu Quoc, tam to všichni milují.

Jenže pro nás to bylo znamení, že to asi nebude pro nás. Hromada hotelových resortů, aquaparky, umělé Benátky a nevím co všechno dalšího – to by bylo spíš za trest. Věřím, že tam může být krásně, ale pro nás to prostě není. Tak jsme začali hledat alternativu.

“Wau, tak tohle přesně hledáme.”

Objevili jsme ostrůvek Con Dao. Minimální počet hotelů, nádherná příroda a krásné pláže – tak tam musíme.

Teď už jen, jak se tam dostat? Naštěstí je to celkem jednoduché. Na ostrově je malinkaté letiště, kam se párkrát za den létá především z Ho Či Min. Většina letů je zajišťována letadly ATR 72, což je samo o sobě zážitek.

Takže jsme z Hanoje ráno letěli do Ho Či Min. Mezi těmito městy to létá často i několikrát do hodiny, takže výběr je opravdu velký. Na výběr máte i několik dopravců, ale na Bamboo Airways a VietJet nebyly zrovna nejlepší reference, takže jsme zvolili Vietnam Airlines. Náš let byl navíc zajištěn velkým letadlem A350, což bylo příjemné zpestření. Kupodivu byla v ceně letenky i snídaně, což je pro nás nezvyklé.

V Ho Či Min jsme následně přestoupili na další let společnosti Vietnam Airlines, který ale zajištuje společnost Vasco, o které jsme nikdy neslyšeli, se svými letadly ATR 72. Druhý let trval asi 35 minut. Po příletu nás hned vyzvedlo auto, které nás zdarma odvezlo do hotelu.

Výběr ubytování zde není příliš velký, my jsme zvolili menší bungalovy, které už by si zasloužily alespoň menší rekonstrukci, ale byly přímo na krásné pláži, což bylo super. Bungalovů tam bylo asi patnáct, ale obsazených maximálně pět.

ATR72

Letiště Con Dao

Den devatenáctý - nikde nikdo, jenom opice. 🐒

První ráno na Con Dao bylo nádherné. Z postele byl výhled na moře skrze palmy – skoro až kýčovitý, ale nic umělého, prostě dokonalost. Teplota byla příjemná, dokud jsme byli v klimatizovaném pokoji, potom nás čekala teplotní facka.

Snídaně byla v plážovém místním baru, který patří k ubytování. Po snídani jsme si půjčili skútr. Jak už to ve Vietnamu bývá, na každou činnost je tu několik zaměstnanců. Paní zodpovědná pouze za půjčování skútru sepsala s námi smlouvu – ano, opravdu jsme dostali smlouvu, ve které jsme vyplnili číslo pasu, datum a podepsali ji. Z druhé strany byla účtenka z nějakého obchodu. K čemu ta bezvýznamná něco jako smlouva byla nevíme. Řidičák samozřejmě nikdo vidět nechtěl. Cena 150 000 VND / den (cca 147 Kč). Samozřejmostí bylo natankovat, i když nádrž byla z poloviny plná. Přesto jsme u benzínky zaplatili opět 50 000 VND (cca 49 Kč).

Cílem cesty byl národní park Con Dao. Bohužel kvůli stavbě nové silnice jsme museli objet půlku ostrova, což ale vůbec nevadilo – cesta byla nádherná. Výhledy byly opravdu WAU, potkali jsme několik makaků a pár místních obyvatel.

U parku jsme si museli koupit vstupenku za 50 000 VND (cca 49 Kč). Poté jsme přemýšleli kudy se vlastě vydat,- Našli jsme jen zarostlou stezku, kde po pár metrech byl ukazatel, který ukazoval opačným směrem, než jsme plánovali. Přesto jsme se vydali „opačně“ než šipka s cedulí This way ukazovala a byla to správná volba - zajímavé.

Cestou jsme měli nečekanou bitvu s makaky o banány, kterou jsme částečně vyhráli, a po chvíli se objevila budka, kde kontrolovali vstupenky. Zřejmě paní dostala hovor z ústředny, že přišli nečekaně dva turisti, kteří si koupili vstupenku a bude jít nutné zkontrolovat. Po kontrole nás pustila dál a budku opět zavřela.

Procházka byla příjemná, ale hrozné dusno a vedro nás donutilo vzdát se cesty až k moři. Došli jsme k obrovskému stromu asi 2 km od vstupu – bohatě to stačilo. Cesta vedla pralesem po kamenité stezce, která hrozně klouzala. Potkali jsme několik dalších makaků, jednoho kraba, veverky a nějaké brouky, kteří vydávali zvuky jako, když jste u zubaře.

Cestou zpátky začalo pršet a poprvé ve Vietnamu jsme zmokli. Za celou dobu jsme nikoho nepotkali. Jelikož déšť byl spíše větší a větší tak se nám moc nechtělo objíždět opět celý ostrov, když jsme byli od ubytování asi 10 minut. Rozhodli jsme se, že to zkusíme uzavřenou silnicí projet a uvidíme. Silnice se postupně proměnila ve staveniště, ale nakonec se objevil z ničeho nic místní pán, který nám pokýval hlavou, že cesta je průjezdná, a ukázal přesně kudy jet. Průjezdná je silný slovo, ale nějak jsme to projeli.

Po návratu na ubytování se počasí umoudřilo a my vyrazili na skútru na pláž, kterou jsme viděli cestou do parku. Musíme uznat, že i když nejsme plážoví povaleči, tohle byla naprostá fantazie – úžasná pláž s fantastickým výhledem, a navíc jsme tam byli sami. Pláž není nikde v mapách značená, jelikož tam je pouze při odlivu a tak vám pouze jako nápovědu dám fotku z pláže na skalní útes.

Večer jsme se rozhodli vyzkoušet místní kuchyni, která se převážně skládá z toho, co nabídne moře. Zašli jsme do podniku ke dvěma sympatickým dámám. Nikdo tam nebyl, takže jsme měli jejich maximální pozornost – možná až příliš velkou.

Dostali jsme menu ve vietnamštině, se kterým si neporadil ani překladač, a tak jsme si objednali první položku, kterou nám překladač přeložil jako „Koule plná zásob“. Hmm, zní skvěle, sliny se nám téměř sbíhaly. Na to jak si objednáváme se přišla podívat celá rodina a zřejmě jsme je dost pobavili.

Nakonec jsme dostali pečenou rybu – asi makrelu – s rýží naloženou ve vynikající omáčce. Musím uznat, že i když nejsme velkým milovníkem ryb, dlouho jsem nic tak dobrého neměli, takže „Koule plná zásob“ byla skvělá volba. Pokud nám dali něco jiného, než co jsme si objednali, což je dost možné podle toho, jak se smáli, tak nám to vůbec nevadilo.

Výhled ze snídaně

Naše oblíbená pláž

Dle překladače - Koule plná zásob

Den dvacátý - Vedro ☀️

Další den na Con Dau byl ve znamení opravdu tropického počasí. Program jsme měli vesměs podobný jako den předtím, jen jsme se vydali na druhou stranu ostrova. Přes dlouhou pláž Bãi Vông jsme se dostali na její konec, kde začíná turistická stezka. Vstup se zde neplatí. Cestou je možné vidět tzv. chodící stromy a sem tam opět makaky.

Kvůli obrovskému vedru a dusnu jsme se v půlce otočili zpět a pak nás čekalo opět přejít celou pláž. Pláž je krásná, pokud koukáte směrem k moři. Bohužel, když se otočíte, jsou tam hromady odpadků, které přineslo moře – trochu smutný pohled, ale moře bylo krásně čisté a začátek pláže taky, takže jsme si dopřáli rychlou koupačku. Vůbec nikoho jsme za celou dobu opět nepotkali, takže jsme měli 2,5 km dlouhou pláž pro sebe, ale moc jsme se zde nezdrželi.

Pak jsme jeli ještě okouknout pláž na druhé straně letiště, Bãi Biển Đông, ale platí se tam vstupné, což znamená, že bude pro turisty a ikdyž tam skoro žádný nebyli, protože jich na celém ostrově je úplný minumum, tak nás nijak nezaujala a rozhodli jsme se jet zpět na pláž, na které jsme byli den předtím.

Večer jsme měli chuť na něco jiného než rybu, což je na Con Dau docela problém. Nakonec jsme objevili skrytý poklad – spousta místních, plastové židle, kovové stolky a menu napsané na vratech, což vypadalo jako záruka kvality. Objednali jsme po domluvě rukama/nohama něco, co podle nás na vratech vůbec napsané nebylo. Nakonec to byly nudle ve vývaru s masem, něco jako Pho, ale neskutečně dobré. Nudle byly domácí a vaječné, chuť naprosto skvělá. Cena: 50 000 VND (~52 Kč).

Název bistra: A Vững Hủ Tiếu Mì Gõ Hủ Tíu Gõ A Vững. Rozhodně doporučujeme – specializují se na domácí nudle (teda asi). 📍 https://www.google.com/maps/plac...FQAw%3D%3D

Kokosy jsou tady úplně všude

Chodící stromy

Den dvacátý první - Historie a relax 🐟🏖️

Poslední celý den na Con Dau nebyl ničím výjimečný. Ráno jsme se podívali na místní trh, kde se prodávají hlavně ryby, které v noci rybáři ulovili a poté jsme navštívili jsme bývalé vězení – historie ostrova Con Dau není příliš příjemná, doporučujeme si o ní přečíst například v tomto článku. https://www.vietnamista.cz/products/con-dao/. Zbytek dne pak probíhal spíše ve znamení odpočinku a relaxu.

Rybí trh Con Dao

Bývalé vězení

Den dvacátý druhý – Přesun na Mekong

Další a zároveň poslední týden ve Vietnamu jsme začali přesunem. Ubytování nám zajistilo opět bezplatný transfer na letiště Con Dao (stačilo se zeptat a samozřejmě zajistili). Čekal nás krátký let opět letadlem ATR72 společnosti Vasco, tentokrát na Can Tho. V plánu bylo přesunout se k deltě řeky Mekong.

Původně jsme počítali, že poletíme zpět do Ho Či Min a odtud autobusem do Can Tho, ale při plánování doma jsme objevili, že jednou za dva dny létá přímý let Con Dao → Can Tho. Obecně Vietnam nemá jen čtyři nejznámější letiště – Hanoj, Ho Či Min, Phu Quoc a Da Nang – ale má jich mnoho dalších a síť vnitrostátních letů je opravdu široká. Vyplatí se tak sledovat, zda poblíž cílové destinace není letiště, protože pro takový přesun, jako jsme měli my, je to skvělá volba.

Po přistání jsme se taxíkem přemístili do města, kde jsme si dali oběd, a poté taxíkem do ubytování Vamxang Rustic Home.

Den dvacátý třetí - Plovoucí trhy, kakaová plantáž a spoustu dalšího 🥭🍍🌿🍫🍜

Tentokrát jsme museli vstát už v 5:00, protože v 5:30 nás u hotelu měl vyzvednout soukromý průvodce, se kterým jsme měli domluvenou plavbu na známé plovoucí trhy. Průvodce nás překvapivě vyzvedl pěšky a vydali jsme se k řece, kde na nás čekala malinká dřevěná motorová loďka se sympatickou paní, která ji řídila.

S průvodcem jsme nastoupili a vyrazili po řece směrem ke Can Tho. Asi po 20 minutách jsme dopluli k plovoucím trhům, což je skvělý zážitek. Ochutnali jsme několik dobrot přímo na lodi, včetně typické snídaně – polévky Pho Bo, kterou Vietnamci jedí ráno.

Následně jsme navštívili i klasický trh na souši, kde hlavně takto ráno panuje pořádný ruch. Průvodce nás provedl úzkými uličkami a pořídil nám spoustu ochutnávek. Poté jsme se vydali na kakaovou plantáž a projeli si ještě pár ramen delty řeky Mekong.

Za 1 750 000 VND (cca 1 650 Kč) jsme získali tolik zážitků, že to rozhodně stálo za to. Hromadné výlety na turistických lodí, které jsou pro 20 osob doporučuji vynechat – tam si dvakrát projedete trh a nic víc. Z toho pak nemůžete mít žádný zážitek. Nášeho průvodce rozhodně doporučujeme, anglicky uměl velmi dobře. Na facebooku ho najdete jako Toby Mekong Delta. Po zbytku dne jsme se na skútru projeli po blízkém okolí včetně města Can Tho.

Cesta zpátky na skútru byla docela zajímavá, správně rušná a jízda po tmě. Snažil jsem se jet trošku na straně, aby mě mohli místní v pohodě předjíždět, ale zase nemůžete jet až moc na straně, protože se často stává, že se proti vám vyřítí skútr v proti směru, nebo se na kraji silnice suší rýže. Každopádně ježdění na skútru je skvělý zážitek. Jedna ruka na klaksonu, druhá na brzdě a jedete.

Plovoucí trh

Dá si někdo oči?

Pho rovnou na loďce

Den dvacátý čtvrtý – Skútr, záplavy a kulturní šok

Na další den nebyl žádný konkrétní plán. Ve Vietnamu nás moc bavilo sednout na skútr, jezdit po venkově a pozorovat místní život. Vymysleli jsme si okruh podél jednoho z ramen delty Mekong. Cesta se postupně zmenšovala, až se proměnila v bahnitou malinkou pěší cestičku, ale řekli jsme si, že to přece musíme projet. Ano, projeli jsme – občas jsme zapadli do bláta, ale v pohodě. Po nějaké době nás zastavil konec cesty, takže jsme okruh trošku upravili a tam už to bylo bez problémů. Pomalým tempem jsme si užili pozorování zdejšího života – moc fajn zážitek.

Odpoledne se náhle zvedla hladina řeky a začala se vylévat i na silnici, přestože nepršelo. Benzínka, kde jsme ráno tankovali, byla najednou pod vodou, stejně jako okolní oblasti. Místní to vůbec nerozhodilo a nás také ne. Zajeli jsme do malé vesničky, kde jsme objevili malinkou kavárničku. Paní byla překvapená naší návštěvou – zatímco kolem vše se pomalu zaplavovalo. Káva stála pouhých 12 000 VND (cca 11 Kč) a paní nám ještě přinesla litr čaje jako poděkování.

Nakonec začalo pršet, takže večer jsme už strávili raději na ubytování u bazénu. Poprvé jsme byli nuceni zajít do hezké turistické restaurace, která byla součástí ubytování – po téměř měsíci stravování téměř na zemi ve špíně to byl skoro až kulturní šok.

Moto okruh

Přišly záplavy

Den dvacátý pátý - Poslední přesun a první malá komplikace 🚌🏙️

Náš čas se pomalu chýlil ke konci. Ráno jsme Grabem vyrazili na autobusové nádraží v Can Tho. Trochu nás zarazilo, že nám nepřišla žádná informace o jízdě na WhatsApp, na co jsme byli zvyklý, ale tady to prostě není potřeba – odjezd v 9:30, tak proč by k tomu někdo psal zbytečně zprávu.

Po příjezdu jsme se šli podívat na tabuli s odjezdy – celkem asi 500 plánovaných spojů, ale ten náš mezi nimi chyběl. Neměli jsme žádný kontakt na autobus, ani tam nebyla žádná pokladna naší společnosti, takže po krátkém zvažování jsme se rozhodli zajistit si jiný spoj. Došli jsme na pokladnu dopravce s největším zastoupením a zeptali se, zda je možné koupit jízdenky do Ho Či Min.

K našemu překvapení byla jízdenka výrazně levnější – pouze 150 000 VND (cca 135 Kč) – a našli nám místa hned v prvním autobuse, který jel asi za 10 minut. Rozhodli jsme se toho využít a nečekat na původní spoj. Zpětně nám přišla účtenka původního autobusu – odjezd byl výrazně dříve, než nám bylo uváděno, takže bychom na něho čekali skutečně marně. Požádali jsme přes aplikaci 12Go o vrácení peněz a vše proběhlo bez problémů a během dvou dnů jsem měl peníze zpět na účtu.

Tento drobný zádrhel byl vlastně jediným problémem, který jsme během celé cesty museli řešit – a byl natolik banální, že ho téměř ani nemůžeme nazývat problémem.

Po příjezdu do Ho Či Min jsme se ubytovali a šli prozkoumat město. Zde se nebudu už moc rozepisovat. Bylo to vlastně první místo, kde se nám tolik nelíbilo. Na nás to bylo už moc divoký a moderní město, ale jelikož jsme zde byli hlavně proto, že jsme odtud měli letět zpět domu, tak nás to nějak netrápilo. Rádi jsme se sem podívali, ale to asi stačí. Ikdyž jsme přece jenom po delším hledání našli podnik našeho stylu, tak mražené jarní závitky, které jsme zde dostali a staly se rozhodně nejhorším gastro zážitkem za celou dobu to moc nezachránili.

Den dvacátý šestý a dvacátý sedmý - Konec :(

Bohužel nastal smutný den – naše skoro měsíční cesta po Vietnamu se chýlí ke konci. Teď už nás čekala jen cesta zpět do Vídně a následně do Prahy.

Let proběhl opět se Scoot Airlines – všechno naprosto v pohodě, včetně přestupu a cesty z Vídně do Prahy. Po téměř 32 hodinách na cestě jsme konečně dorazili domů, plní zážitků, dojmů a vzpomínek, které s námi zůstanou navždy.

Pár rad - naše postřehy, které samozřejmě nemusí vyhovovat každému 🛫

Neplánujte itinerář podle Instagramu – všechno tam vypadá stejně, často je představa, že celý Vietnam projedete za 10 dnů
Nevyrážejte jen na nejvíce turistická místa – opravdové zážitky jsou jinde.
Půjčujte si skútr – jen tak nejlépe poznáte okolí a místní život.
Choďte do autentických restaurací, které na první pohled nevypadají lákavě. Většinou je poznáte podle kovových stolů, plastových židlí, venkovního vaření a faktu, že tam většinou bydlí majitelé a přicházejí tam hlavně místní.
Vyzkoušejte místní dopravu – turistické autobusy jen tam, kde je to opravdu nutné.
Vyprdněte se na atrakce typu Golden Bridge, bobovky, tobogany a klouzačky – toho je všude po světě spousta a stojí za to jen minimum z toho.
Mějte WhatsApp – místní ubytování ho často používá pro komunikaci.
Nebojte se zeptat kohokoliv na cokoliv. Když nerozumí, napište to do překladače a ukažte. Během celé cesty jsme snad neslyšeli ani jednou „to nejde“.
Než se vydáte na cestu, zjistěte si jestli není například období dešťů. Pro mnoho lidí podle příspěvků na Facebooku v jedné skupině bylo velkým překvapením, že v období tajfunů a dešťů jsou ve středním Vietnamu tajfuny a pořád tam prší - opravdu se vyplatí než někam vyrazíte u toho trošku přemýšlet.
Používejte pro jízdu taxi aplikaci GRAB
Internet kupte až na místě, nejlépe od společnosti VIETTEL hned na letišti. Za 400 000 VND byl neomezený internet na měsíc, rychlost internetu a síla signálu lepší než u nás, všude bez problému.

Kolik to všechno stálo? 💰💰💰

Naše průměrné denní náklady ve Vietnamu byly cca 600 Kč pro oba.
V této částce je započítáno:

skútr a benzín
jídlo
vstupy
drobné nákupy a běžné výdaje

Když k tomu přičteme ubytování a veškerou dopravu, vychází celkový průměr na den kolem 1 300 Kč pro oba.

Jídlo se dá pořídit od 30 do 120kč za porci záleží jaké podniky preferujete. Například námi oblíbenou plněnou bagetu vším možným známou jako Bahn Mi se dá pořídít od 15 do 45kč.

Letenky (7 letů celkem): 28 000 Kč
Ubytování: 18 137 Kč
Běžná denní útrata (jídlo, vstupy, skútry, benzín, nákupy): 16 530 Kč

Celková útrata za celou cestu:

➡️ 65 300 Kč

Závěr

Návštěvu Vietnamu můžeme všem maximálně doporučit. Způsobů, jak ho zažít, je mnoho, a snad si každý najde to, co mu vyhovuje. My bychom zpětně na našem itineráři neměnili vůbec nic – vše proběhlo hladce a mnohonásobně předčilo naše očekávání. Nejvíce nás nadchlo to jak jsou všichni přátelský a ochotných – nic pro ně není problém. V Evropě se něco takového jen těžko zažívá; bohužel pro mnoho z nás je snazší si stěžovat na cenu másla, než se usmát a užívat si života.

Děkuji všem za přečtení a doufám, že vám to třeba i pomohlo při rozhodování zda se do Vietnamu vypravit.

..................tento cestopis NEPSALA umělá inteligence a všechny příběhy jsou napsaný tak jak byly :) :) ............................

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 11 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 6 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ondra & David

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-11-17T14:56:05+01:00

Ondra & David procestoval 28 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 11 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

12 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

MarkétaM

před 7 dny

Ahoj kluci, krásný cestopis, moc za něj děkuju, obzvlášť za ta neturistická místa a srovnání. Plánuju zrovna cestu do Laosu a severního Vietnamu a chtěla bych to pojmout dost podobně jako vy, protože přesně tak to mám ráda, ale mám trošku strach z toho skutru, nejsem nějak zvlášť zkušená, jela jsem na něm párkrát, tak jsem se chtěla zeptat, jak moc je to blby (konkrétně okolo Mu cang chai, rýžová pole, bambusový les)?? A případně, jestli je tam nějaká alternativa, jak se to dá i tak hezky procestovat, ale ne formou organizovaného výletu. Mam na mysli, jestli by nas tam s kamoskou nekdo “povozil” soukrome?

Ondra & David

před 7 dny

Ahoj, skútru bych se určitě nebál. Maximálně složitější cesta je k bambusovému lesu, kam vás, ale klidně dovezou taxikáři na skútru. Není problém je dole ve městě za pár korun sehnat. Případně i přes Grab to tam tuším šlo. Jinak všude jinde úplně v pohodě a provoz je taky malej oproti městům. Takže pokud základní zkušenosti jsou, tak to určitě zvládnete a k bambusovému lesu případně MotoTaxi. Jinak tam určitě půjde sehnat i někoho, kdo by to s vámi všechno projel. Nejlepší je se zeptat přímo na ubytování ať je to kdekoliv. Většinou všude zajistí cokoliv. Děkujeme za hodnocení. Laos máme v plánu možná příští rok.

knyta

před 12 dny

Ahoj kluci, díky za super cestopis a hezké fotky! Jsem rád, že jste si to užili a Vietnam se vám líbil. I pro mě, který ve Vietnamu 2 roky žil, je cestopis super inspirací kam se ještě podívat, protože ve spoustě míst, kde jste byli, jsem já ještě nebyl :)

Ondra & David

před 10 dny

Ahoj, díky moc za hezké hodnocení. Zrovna od tebe, který má k Vietnamu dost velký vztah :D jsem zato rád. Bylo to naprosto skvělý a hnedka mi Vietnam přirostl k srdci.

Petr Soukup

před 16 dny

Pěkný a užitečný cestopis. Díky.

Libor_S

před 16 dny

Pěkné, kdybych tam jel znovu, určitě se něčím inspiruju (prostřední část textu jsem pro nedostatek času - jsem na cestách - jen prolítnul). K té "typicky vietnamské zvláštnosti" o koncentraci řemesel a určitých prodejců bych měl poznámku, že jsem to zaznamenal i jinde (už nevím kde) a v Evropě to taky tak bývávalo viz např. názvy ulic v Praze - víc v příloze.

Pokud jde to, jak se někdo divil, že "v období tajfunů a dešťů jsou ve středním Vietnamu tajfuny a pořád tam prší", já mám opačnou zkušenost, kdy jsem před 7 lety cestoval celý říjen přes Vietnam od severu (z Číny) po střední s přejezdem do Laosu. Ve středním jsem byl asi týden v závěru října a žádný déšť nebyl, naopak většinou modrá obloha, a to i na horách. I podle statistik v nejdeštivějších měsících prší v Da Nangu cca 20 dní v měsíci. A střední část Vietnamu taky stála za to. Mě spíš nějak neláká ten jih, ale třeba se tam někdy podívám aspoň krátce.

screenshot-20251118-221201-google.jpg

Ala

před 12 dny

Ty ulice s provozovnami stejného druhu jsou leckde, běžně třeba v arabských zemích (i jednotlivé uličky ve velkých tržnicích specializované na látky - zlato - koberce - koření atd.). Je to nějaký starý model, od kterého se ve "vyspělém" světě upustilo, ale v těch tradičních kulturách pořád přetrvává.

Monika Kolláriková

před 17 dny

Skvelý článok, ďakujem za množstvo cenných rád :)
Mala by som jednu otázku - všetky cesty ste mali naplánované vopred, či ste išli aj tak trochu "freestyle"? Prípadne, koľko mesiacov/týždňov dopredu ste si plánovali presuny/ubytovania? Vďaka!

Ondra & David

před 17 dny

Děkujeme za hezké hodnocení. Místa, která jsme zvolili jsme měli dopředu naplánované (cca 2 měsíce předem) a pak vždy na konkrétním místě jsme ladili plány pro danou lokalitu kam se přesně vydáme. Samozřejmě jsme měli představu, ale do detailu jsme to řešili operativně na místě.

Ondra & David

před 17 dny

Ubytování jsme měli předem všechno přes booking a hlavní přesuny jsme také měli dopředu. Někde je to zbytečné, ale byla to jistota. Ubytování se dá určitě sehnat v pohodě i na místě, ale nechtěli jsme tím ztrácet čas.

Daniela _2

před 18 dny

Díky kluci. Skvělý cestopis.

Ondra & David

před 18 dny

Děkujeme