Dva týdny v Kyrgyzstánu se zastávkou v Almaty
Kyrgyzstán, baby! Dva týdny, nízkej budget, minimum věcí, skoro žádný plány a velký těšení!
Cestopis z roku 2023 napsala Ma_ru
Letenky jsme sehnali asi tři týdny předem a tak nebyl prostor pro velké plánování. Udělali jsme jen zběžný plán cesty tak, aby zahrnoval treky, hory, jezera, pláž i města a pak vše nechali osudu. Upřímně zpětně můžu říct, že jakékoliv přesnější plánování by bylo stejně zbytečné. Ale není čeho se bát!
Do Biškeku přilétáme brzo ráno a po probdělé noci v letadle jsem ráda, že jsme se rozhodli jeden den zůstat. Bylo nám jasné, že Biškek rozhodně nebude highlight výletu, ale chtěli jsme i tak trochu toho východního bizáru zažít. Město bylo přesně takové, jaké jsme čekali - centrum přes poledne připomínalo vylidněný socialistický skanzen a jakmile se člověk jen nepatrně vzdálil, asfaltové silnice se změnily v prašné cesty a omšelé betonové budovy v dřevěné kuči. Nicméně, když se řekne Biškek, vybaví se mi jako první pouliční stánky s deštníkem a bílým, červeným a modrým barelem. Maksym, Chalap a Kvass - nerozlučná trojka, kterou najdete u stánků na každém rohu. Jedná se o tři typické kyrgyzské nápoje, z nichž jediný pitelný je poslední zmiňovaný kvass - limča v barvě kofoly.
Osh Bazaar v Biškeku
ulice v centru Biškeku
Maksym, Chalap a Kvass
centrum Biškeku
Druhý den nás čekal přesun do městečka Kočkor (Kochkor), odkud jsme se potřebovali dostat do výchozího bodu našeho prvního třídenního treku (Kyzart Pass). Ráno jsme posnídali rozpustný kafe a smaženou samsu na místním autobusáku a začali zjišťovat, jestli se dá dostat maršrutkou přímo do Kočkoru. Bohužel nedá. Musíme nejdříve dojet do Balykchy a potom sehnat sdílené taxi směr Kyzart. Sdílené auto je tu naprosto obvyklý druh dopravy, který používají i místní a dostanete se tak po trasách, které neobsluhují maršrutky. Princip je stejný - jízdní řád neexistuje a čekáte, až řidič odchytí dostatek cestujících a auto se naplní. Jsou samozřejmě dražší, ale na naše poměry ještě pořád levné. Chytáme první maršrutku směr Balykchy, cesta trvá cca tři hodinky a na místě vidíme, že taxíků čeká hned u výlezu z autobusu spoustu a tak se rozhodneme trochu projít a kouknout k jezeru. Balykchy je vstupní brána k "místnímu moři", jezeru Issyk Kul, a místo, kam se z Biškeku jezdí místní rekreovat. Na pláži jsou stánky s občerstvením, pláž i jezero jsou čisté, zkouším první koupačku a mají pivo. Life is good! Navečer se přesouváme do Kočkoru, kde zkoušíme první místní speciality, Lagman a Plov.
Kočkor je malé prašné městečko plné turistických kanceláří, kde se dají koupit různé výlety do blízkých hor a hlavně "horse tours". Trek, který se chystáme jít, hodně lidí absolvuje na koních jako ucelený balíček s jídlem a spaním v jurtových kempech. My si ho chceme užít pěšky a zařídit se zvládneme sami, takže doplňujeme jídlo v místním supermarketu a poptáváme možnosti dopravy do Kyzartu. Nacházíme se ve výchozím turistickém bodu, takže nejen výlety, ale očividně i doprava je tu dost nastřelená. Ráno absolvujeme klasickou scénku pří shánění auta - tzn. přijdete na místo odkud odjíždějí maršrutky a taxíky, řidiči se na vás sesypou, začnou pokřikovat názvy měst a začíná smlouvání. Je dobré si předem zjistit, jaká je obvyklá cena za danou trasu. Osobně mám smlouvání ráda, nicméně většina silnic je tu v dost bídném stavu nebo se teprve staví a tak se vlastně ani nedivím, že pod určitou cenou řidiči ztrácí zájem a jdou hledat lepší nabídku od západních turistů. Nakonec jsme našli řidiče a pár lidí, kteří měli namířeno do vesničky Kyzart a domluvili jsme se s řidičem, že nám zahlásí, až budeme míjet Kyzart Pass a my si vystoupíme. Sdílené taxi je opravdu jediný způsob dopravy, který tuto trasu dokáže obsloužit (později nám ještě majitelé jednoho z kempů poradili, že pro ještě více low cost variantu se dají stopovat nákladní auta, která tímto směrem vozí materiál na opravu a výstavbu cesty - vzhledem k tempu práce, možná ještě někdo stihne využít).
A je to tu! Vystupujeme z auta doslova uprostřed ničeho na prašnou rozestavěnou cestu a před námi se už rýsují první zelené kopečky. No kopečky, už teď jsme cca ve 2 600 m n.m.. Hned na začátku cesty potkáváme dvě Australanky, prohodíme pár slov a jdeme si zase po svém. Kromě nich a pár pastevců už jsme cestou žádné jiné lidi nepotkali. Minuli jsme ale nesčetně stád koní, krav i jaků. Větu "Koukej, to je tak krásný!" jsem ten den zopakovala asi stokrát. A taky, že bylo! Už z prvních výhledů mi padala brada a to jsem ještě nevěděla, jaká další nádhera nás ještě čeká. První dny na cestách jsou vždycky nejkouzelnější, všechno je jiné, nové, neokoukané a já to postupné poznávání miluju. První den je naším cílem Kilemche - údolí s několika jurtovými kempy, kde bychom rádi přespali. Slyšeli jsme, že kempy jsou zde celou letní sezónu (cca polovina června až začátek září) a spaní není potřeba zařizovat předem. A je to tak, nemusíte se tedy bát, že nebudete mít kde přespat. Kempy se výbavou mezi sebou zas tolik neliší, vždy zde najdete obydlí místních, jednu velikou jídelní jurtu a pak určitý počet jurt pro hosty. Někde je i plechové umyvadlo a improvizované sprchy se studenou vodou. Nicméně nám vždy přišel nějaký sympatičtější než ty ostatní a i tady jsme první možnost spaní minuli a rozhodli si vyšlápnout poslední kus kopce a zůstat až v kempu na protějším svahu. V druhé polovině treku už nešlo nabrat vodu a tak jsme lahve doplnili až před finálním výstupem do kempu - bohužel z řeky, kde se zrovna koupaly krávy. Dobrý filtr na vodu je tedy absolutní must have. Náš kemp jsme nakonec měli celý pro sebe, povečeřeli plov a se západem slunka přišel nejen čas vytáhnout z batohu péřovku, ale i láhev červeného, které jsem si sem poctivě vynesla a které se v kombinaci se zlatou hodinkou v údolí a výhledem na protější svahy lehce stalo jedním z nejlepších, které jsem kdy měla.
údolí Kilemche
výhled z našeho kempu
výhledy první den na treku
výhled do údolí ze Son Kul Pass
Druhý den nás brzy ráno čekala ve velké jurtě snídaně (snídaně a večeře už je většinou zahrnuta v ceně přespání v kempu, platili jsme většinou 1200-1500 somů na osobu). Ve většině případů je to ovesná kaše nebo malé lívanečky neutrální chuti, chleba, máslo, případně kompot. Pokud je snídaně luxusnější, tak ještě navíc vaječná omeleta a zelenina. Hned ráno po snídani vyrážíme vstříc nejvyššímu převýšení nahoru do Son-Kul Pass. Do kopce jsme si pěkně mákli, ale nahoře se nám otevřely první výhledy na jezero Son-Kul , nádherně modré jezero a za ním zasněžené čtyřtisícovky. Závěrečná cesta k jeho břehu se ale pěkně protáhla, z vrcholu se vše pod ním zdá trošku blíže než ve skutečnosti je, však to asi znáte. Cesta dolů vede po rozkvetlých pastvinách, po kterých se prohání obrovská stáda jaků a koní a je to rozhodně nejlehčí úsek treku. Bílé tečky na obzoru se postupně změnily v obrysy prvních pasteveckých jurt a za nimi se objevily u břehu jezera první kempy. Nejvíc jsem se těšila na nádherně ledovou koupel a taky to byla první věc, co jsem po příchodu udělala. Pak už jsme jen odpočinuli na malé kamenité pláži a jediné, co nám chybělo, bylo studené pivo. To se v horách přes veškeré doufání a naděje sehnat nedá. Odpoledne jsme se pomalu vydali podél břehu hledat nocleh. Prvních pár kempů nás vůbec neoslovilo a až v dalším jsme se alespoň zeptali na cenu. Byla docela uspokojivá a tak jsme zalezli do vybrané jurty. Sedneme na postel, chvíli koukáme a shodneme se, že tady to prostě nějak nevajbuje. A tak jdeme ještě o kousíček dál a ještě že! Nakonec jsme se ubytovali v maličkém kempu, o který se starají dvě ségry z Biškeku a u čaje a kumysu (konečně nám ho někdo nabídl) se snažíme chvíli rusky konverzovat o životě. Pak nakoukneme do naší do jurty, ve které jsou i kamna. Tak tomu se říká luxus! Když později sedíme na břehu jezera při zlaté hodince a pozorujeme západ slunka, cítím neskutečnou svobodu a vděčnost za to, že tu můžu být. Později večer přišla obrovská bouřka, kterou jsme ale naštěstí přečkali v obydlí u holek a večeřeli. Naservírovaly nám asi tři chody, spoustu čaje a dobrot a mezitím zatopily i v kamnech u nás v jurtě. Jestli budete mít cestu, stavte se, můžeme rozhodně doporučit - BAKAI YURT CAMP.
krajina u jezera Son Kul
příchod k jezeru Son Kul
jezero Son Kul
klesání ze Son Kul Pass
Bakai Yurt Camp
Druhý den ráno bylo potřeba vyřešit největší otázku treku a to, jak se dostaneme od jezera pryč. Zpět do civilizace nic nejezdí a jediná možnost, jak mít jistotu odvozu, je si předem domluvit transport v Kočkoru. Tahle varianta nám ale přišla neskutečně předražená (asi 6 000 somů) a tak jsem se rozhodli pro improvizaci. Musíme přeci najít někoho, kdo se odsud potřebuje také dostat. V našem kempu jsme spali opět sami a tak jsme se rozhodli jít dál podél jezera až do hlavního kempu, protože tam by se naše šance na sdílené auto mohly zvýšit. Ujdeme asi pět set metrů a za námi se ozvou zvuky nákladního auta, které nám zastavuje. To je ale náhoda! V autě už sedí Australanky, které jsme potkali na úplném začátku treku a které spaly ve stanu kousek od nás. Řidič sice mluví pouze kyrgyzsky, ale předpokládáme, že jede do města pro zboží a usmlouváme s ním přijatelnou cenu. Po chvíli chápu, proč si řidiči za cestu berou tak vysoké částky, hezká cesta za chvíli mizí a místo ní se na další desítky kilometrů objevuje rozbitá blátivá cesta plná kamenů a obrovských děr. Dle vzdálenosti v kilometrech jsme předpokládali, že cesta bude trvat přibližně hodinu a půl, nicméně díky stavu cesty byla mnohem delší a můj žaludek se z ní vzpamatovával asi další tři dny. Po necelých čtyřech hodinách utrpení jsme zpět v Kočkoru. My máme jasno, chceme pokračovat jižní cestou dál kolem jezera Issyk Kul postupně až do městečka Karakol. Mnohem běžnější a rychlejší je ale jet severní cestou, protože tento břeh jezera už lemuje nová silnice a jezdí zde spoustu maršrutek i aut. My jsme se cestou chtěli zastavit v kaňonu Skazka a znovu se vykoupat v jezeru Issyk Kul. Tuším, že Kyrgyzstán je jednou ze zemí, které jsou opravdovému moři nejvíce vzdálené, ale dovolenkový Issyk Kul je skvělou náhradou. Jezero je obrovské, na druhý konec nedohlédnete a voda v něm je krásně čistá a dokonce i trochu slaná a tak se na zdejších plážích snadno budete cítit jako u opravdového moře. Nakonec se i Australanky rozhodly pokračovat stejnou cestou jako my a tak opět domlouváme sdílené auto. Nejlepší nabídku jsme dostali od řidiče, jehož auto bylo ještě v horším stavu než místní silnice, ale na to že vlastně netušil kam a kudy má jet a nechal si přeříkávat názvy nadcházejících vesnic z naší mapy, do cíle nás dovezl v pořádku a ještě s ním byla sranda. Později jsme zjistili, že maršrutky jezdí i po jižní straně jezera (většinou se dočtete a i někteří místní vám řeknou, že jezdí pouze severní stranou), nicméně je určitě potřeba počítat s větší časovou rezervou. Silnice na jihu jsou buď ve velmi špatném stavu a nebo jsou rozestavěné. Cesta relativně utekla a v pozdním odpoledni nás řidič vyhodil v centru vesničky Tossor, kde jsme si zamluvili i ubytování. Po celém dni na cestě se vyloženě těším na dobrou teplou večeři a studené pivo. Bohužel k velkému zklamání zjišťujeme, že ve vesnici není ani jedna restaurace, pouze jeden malý supermarket, který sice alespoň odvrací hrozící večer o hladu, nicméně alkohol se zde neprodává. Místní prodavačka nám ale dala tip na malou večerku, kde se po zazvonění opravdu otevřou dveře a paní nám prodává lahve s pivem. Nejsem alkoholik, ale hezký večer na pláži po čtyřech dnech v horách se prostě dělá líp s pivem než s colou. Při večerní procházce narazíme na pláži na zápas ve fotbale, chvíli se zájmem pozorujeme a hned k nám přispěchala paní s manželem a vysvětlila nám, že se jedná o mistrovství Kyrgyzstánu v plážovém fotbale a že právě bohužel místní poráží tým z Biškeku.
Další den ráno u hlavní silnice stopujeme maršrutku do cca 5km vzdáleného kaňonu Skazka. Řidič nás vyhazuje u odbočky a dál musíme pěšky. Tedy ne tak úplně, po pár minutách u nás zastavuje další maršrutka plná turistů, kteří si pravděpodobně zaplatili organizovaný výlet do Skazky a průvodce se ptá, jestli nechceme popovézt. A tak proč ne, ušetříme kroky, cesta je stejně prašná a bez výhledů. Původně jsme mysleli, že se po kaňonu jenom chviličku projdeme a vrátíme se zpět do Tossoru, ale nakonec jsme tu strávili celé dopoledne. Kaňon je opravdu nádherný a rozhodně nebudete litovat, když si vylezete na hřeben nad ním. Dobrou půlhodinku jsme tu jen seděli, kochali se a pak jsme si postupně prošli jednotlivé útvary. Také jsme tu potkali první Čechy a čím blíže Karakolu, tím jich postupně přibývalo. Při odchodu jsme ušli zase jen pár metrů a už vedle nás stavělo auto. "Čau, nechcete někam hodit? Slyšeli jsme na parkovišti češtinu." Super sympatickej pár nás odvezl až zpět do Tossoru a to i přesto, že měli namířeno na druhou stranu. Při rychlém shrnutí zážitků každého z nás ve mě trochu hrklo. Před pár dny se totiž pokoušeli projít přes Ala-Kul Pass k jezeru Ala-Kul (stejný trek, který máme za pár dnů jít my) a sedlo bylo kvůli velkému množství čerstvého sněhu neschůdné. Uprostřed července po půldenním plahočení v horku a vidinou koupání na pláži se mi problémy se sněhem zdály poněkud vzdálené. Stejně tak i mojí výbavě sbalené v příručním zavazadle. Tak uvidíme!
Skazka Canyon
Odpoledne jsme ještě chvíli poseděli na pláži, vykoupali se a pak už jsme jen u hlavní cesty doufali v brzký přijezd maršrutky směr Karakol. Nečekali jsme dlouho, zaplatili hrozně málo a vmáčkli se na stojáka do maršrutky. Vidina další čtyřhodinové cesty ve stoje mě trošku děsila, ale díky lepší silnici a řidičově odhodlání nesundávat nohu z plynu moc často, jsme za hoďku a půl vystupovali na hlavní ulici v Karakolu. Karakol je jedno z větších kyrgyzských měst a je hlavním výchozím bodem pro treky v národním parku Altyn Arashan. Spoustu lidí po příletu do Biškeku hlavní město i zbytek země ignoruje a vyráží rovnou sem. V Karakolu jsme se ubytovali podle doporučení v B&B Teskey, protože jsme někde vyčetli, že majitel mluví dobře anglicky a je nápomocný ohledně treků. A dobře jsme udělali, tenhle hostel je doslova zenové místo uprostřed prašného Karakolu s velkou zahradou plnou kytek a nejmilejším majitelem na světě. Jmenuje se Talai a poradí vám absolutně se vším, od toho kam zajít na jídlo až po počasí, trasy a výbavu v horách. Mluví výborně anglicky (to je tu velká rarita), kreslí mapy nehtem do opálené kůže na paži a někdy vám na ráno připraví i papírovou mapičku s obrázky na kostičkovaném papíře. Můžete si tu vyprat prádlo a ráno vám jeho maminka naservíruje palačinky. Jestli pojedete do Karakolu, určitě se ubytujte tady a pozdravujte ho. Talai byl nejmilejší osoba, kterou jsme na cestách potkali. Večer jsme zašli na pořádnou večeři a potkali další Čechy, se kterými jsme pak v podstatě prošli následující trek. Ráno jsem se rozhodli šetřit čas a kilometry a nechali se taxíkem (aká Talaiovo tatínkem) odvézt až k branám národního parku Altyn Arashan. Alternativně se ale můžete i přiblížit autobusem za menší peníze a lehce si tím první den treku natáhnout o pár kilometrů. Nejprve kupujeme povolení ke vstupu do parku (mějte u sebe, opravdu ho mohou kontrolovat) a pak se pomalu vydáváme na cestu. V plánu máme výstup k jezeru Ala-Kul, přechod přes Ala-Kul pass a dolů do vesničky Altyn Arashan. Poslední den pak návrat zpět do Karakolu. Tenhle trek vyžaduje o něco více plánování než ten předchozí. Pokud nenesete s sebou vlastní stan, možnosti přespání první noc jsou velmi omezené. Jestli budete závislí na spaní v jurtě jako my, je potřeba si místo v jediném jurtovém kempu zaplatit předem. Alternativně je v Karakolu možné si stan i veškerou výbavu půjčit. Jelikož jsme ale přijeli až večer a brzy ráno jsme chtěli vyjít, tuhle možnost jsme nakonec vyřadili. Talai nám pomohl zajistit přes místní agenturu místo na spaní v kempu. Noc obvykle stála 1200-1500 somů i se snídaní a večeří. Tady spaní stálo 4 500 somů za osobu a byl to suveréně nejhorší kemp, kde jsme spali. Kluk, který měl kemp na starost, tam až do večera nebyl, neuměl slovo anglicky ani rusky a ani nechápal, kdo má a kdo nemá rezervaci. Na večeři byla malá miska rýže a čaj, snídaně už nebyla. Jídlo tedy tady mějte raději v zásobě, my jsme moc vybavení nebyli. Pro případ nouze jsou v jurtách erární deky a spacáky navíc, ale nikdy dopředu nevíte, kolik lidí bude chtít v kempu spát. Pokud jdete na lehko, jiná možnost spaní tu ale není. Kousek od kempu je řeka a jezírko, kde se dá vykoupat (pokud vám nevadí ledová) a doplnit voda. Večer a v noci venku lilo jako z konve, ale naštěstí se v kempu alespoň sešli fajn lidi a tak jsme mohli posedět ve velkém stanu, než nás definitivně vyhnala zima a vidina brzkého vstávání.
Ráno jsme vylezli ze spacáku a uvítala nás azurově modrá obloha. Kolem poledne se mělo počasí ale opět zkazit a tak se jen rychle sbalíme a vyrážíme vstříc nejzajímavější a také nejnáročnější části treku. Dnes vylezeme do sedla Ala-Kul Pass a pak sejdeme do vesničky Altyn Arashan. Stoupání začalo hned za kempem a jen tak nepolevilo, na prvních 5km je nutné nastoupat zhruba tisíc výškových metrů. Po 2,5km by se ale mělo za kopcem objevit azurově modré jezero Ala Kul, největší highligh treku a údajně nejkrásnější jezero v celé zemi. Dva a půl kilometru, zdá se to jako nic. Tohle nic se ale postupně proměnilo v první krizi. Absence snídaně a chybějící energie mě donutily odpočívat snad každých pět kroků. V batohu jsem sice měla záložní cukry, Kitkat a banán, ale myslela jsem, že si tohle královské menu dám až s výhledem na tyrkysovou hladinu jezera. Tahle představa se mi nechtěla opouštět a tak sice se zpožděním a s velkou dávkou sebezapření, ale vylézám pomalu až k jezeru. Tam mě čekal nejen krásný výhled, ale dokonce i káva od kluků, které jsme potkali na cestě a kteří akorát nahoře vytáhli vařič. Co chceš víc! Výstup nahoru do sedla mi přišel už pocitově o dost snazší, i když převýšení i vzdálenost jsou stejné. Vylézáme nahoru do 3 900 m.n.m., chvíli si užíváme výhled a jelikož nám nad hlavami začne poletovat sníh, pomalu scházíme dolů do vesnice. Dolů vedou dvě cesty, jedna kratší a strmější po suti a jedna trochu delší ale zpevněná. Pokud přes noc nasněží víc, je tohle sedlo neschůdné a tak je potřeba vždy před trekem sledovat počasí a nejlépe se zeptat místních, jaká je aktuální situace.
jezero Ala-Kul
národní park Altyn Arashan
vesnička Altyn Arashan
příchod dolů do vesnice
Jelikož jsem nechtěla už další noc spát v jurtě, ještě v Karakolu jsme si rezervovali spaní v nových dřevěných srubech. Cena byla trochu vyšší, ale chtěla jsem si na chvíli zase užít postel. Příchod do vesnice Altyn Arashan jsme oslavili jak jinak než pivem s výhledem do údolí a odebrali se ubytovat. K mému velkému zklamání neměli o naší rezervaci ani potuchy, ale co už, volný pokoj měli. K mému ještě většímu zklamání ale neměli záchody ani sprchy. V rozestavěném srubu byl nedodělaný pokoj a ještě že mým jediným očekáváním byla postel, protože doslova nic jiného v pokoji nebylo. Jdeme vyzjistit, kde jsou sprchy z fotky na bookingu. Odpověď byla nekompromisní - sprchy tu nejsou nikde. To se tu vážně koupou jen v řece? Věděla jsem, že kousek dál po cestě mají být u řeky přírodní termály a cestou mi ostatní říkali, že i tady ve vesnici jich pár je. Jdeme se tedy podívat, co skrývají malé domečky u řeky. Skrývaly ráj v podobě bazénků s horkou termální vodou a provizorní sprchou. Voda v bazénkách byla ale tak horká, že se nabízelo ochlazení rovnou v horské řece. Znovu a znovu, dokonalost! Velmi rychle jsem změnila názor na ubytování a po hodině naložení v těchto mini lázních jsem vylezla na večeři úplně v zenu. Nakonec jsme zde potkali i ostatní lidi z treku a zjistili, že se opravdu jedná o jedno z nejlepších ubytování ve vesnici (název ubytování je jednoduše Altyn Arashan).
Bazénky s horkou vodou v Altyn Arashan
Žabí termální pramen po cestě zpět
Poslední den nám zbývalo ujít už jen posledních pár kilometrů a vyjít z národního parku. Abych nezapomněla, cestou můžete sejít z cesty k řece a ještě jednou se vykoupat ve třech teplých pramenech. Jeden má tvar srdce, jeden tvar žabí hlavy a jeden je v jeskyňce s výhledem. Byl by to asi mnohem hezčí zážitek, kdyby tam s námi zrovna nebylo asi dvacet dalších lidí. Jednalo se ale o skupinu, na kterou jsme naráželi i během treku. Věřím, že není jinak zas tak těžké být tam sám. Přímo na konci treku, u východu z národního parku, je zastávka a stačí počkat na maršrutku zpět do Karakolu. Určitě tu potkáte i pár taxikářů a pokud se rozhodnete pro tuhle variantu, asi úplně nezchudnete. My jsme nespěchali a počkali si, až pojede maršrutka a za pár drobných se vrátili až do centra města.
Následující den jsme chtěli pojmout jako odpočinkový, podívat se po Karakolu, zajít na normální jídlo a na chvíli se vrátit k jezeru Issyk Kul. Všechno jsme splnili a nakonec si ještě stihli udělat výlet na Jeti Oguz (Sedm býčích hlav). Dá se tu udělat dlouhá procházka, ale nás trošku tlačil čas a navíc začínalo poprchávat a nechtělo se nám zmoknout a tak jsme obešli jen hlavní skalní útvary.
Jeti Oguz
Karakol jako takový není ničím úplně zajímavý, je tu hezký kostel, trhy a dokonce i několik "západních" podniků a kaváren. Udělala jsem ale začátečnickou chybu. Vím, že objednat si na východě cappuccino znamená, že pokaždé dostanete něco jiného, ale nikdy ne cappuccino. Tentokrát jsme se nechali unést úplně a po návratu z hor jsme si objednali flat white. Na stůl mi pak asi po 15min servírka pyšně položila kakao. Kafe tu sice není nikde moc dobrý, ale pokud si objednáte americano, máte aspoň relativní jistotu, že dostanete něco, co obsahuje kofein. Jinak nejrozšířenějším nápojem je tu rozhodně čaj, káva ustupuje do pozadí. Dá se dostat právě ve větších městech v kavárnách a nebo v supermarketech mají nesčetný výběr instantních sáčků. Mě to sice došlo pozdě, ale pokud jste kofeinový závisláci jako já, můžete si si pořídit filtry nebo sáčky nescafé a u snídaně je vždy poprosit, aby vám z horké vody na čaj zalili kávu. V Karakolu můžete taky ochutnat skvělé jídlo. Nacházíte se už blízko čínským hranicím a provázanost s jejich kuchyní je tu znát. Pro mě určitě příjemná změna. Ochutnala jsem tu nejlepší jídlo za celou cestu - Ashlan Fu. Jedná se o dva druhy nudlí ve studené polévce (bez masa). K polévce se tradičně přikusují smažené pyrožky plněné brambory a zapíjí se kompotem. Chutná to mnohem líp než to to zní.
Kostel v Karakolu
Praní prádla v hostelu
B&B Teskey
Tady si dovolím malou gastro vložku. Při jídle v jurtách se sedí vždy na zemi nebo na maličkých stoličkách a popíjí se čaj z mističek. Na stole leží stojany s různými sladkostmi (bonbony, mini šušenky) a také máslo a marmelády. Nedávají se ale na chleba, jak jsme si nejdříve mysleli, ale slouží ke slazení a ochucování čaje. Kyrgyzská kuchyně je relativně prostá, ale pokud jste milovníci masa, bude vám tu chutnat. Pokud jste vegetariáni, moc se nenajíte. Tradiční národní jídlo je bešmarbak - koňské nebo hovězí maso s nudlemi ve vývaru. Další typická jídla jsou např. plov (rizoto) nebo lagman (podle typu se jedná buď o polévku s nudlemi, nudle s trochu vývaru a nebo pouze nudle s masem, kuurdak (smažené kousky masa a brambory) a samozřejmě šašlik všeho druhu. Na ulici všude koupíte samsy a jiné taštičky plněné směsí masa a cibule.
Smažené taštičky, kuřečí šašlik a Kuurdak
Ashlan Fu a pyrohy
Lagman (verze s polévkou)
Náš výlet už se dávno přehoupl do druhé poloviny a my jsme přemýšleli, jak se nejlépe přesunout zpět. V úvahu přicházela buď zastávka na severním břehu Issyk Kulu v letovisku Cholpon Ata a nebo přímý přesun do Biškeku a následně do Almaty v Kazachstánu. Shodli jsme se, že nás zašlá sláva města, kam se jezdili rekreovat sovětští kosmonauti neláká a tak zbývalo jen zjistit, jaký způsob dopravy do Biškeku bude nejlepší. Půldenní kodrcání v maršrutce neznělo příliš lákavě, navíc by nám takový přesun zbytečně ubral den navíc. Na nějakém neurčitém fóru v jednom z komentářů jsme se dočetli, že mezi Karakolem a Biškekem jezdí noční autobus. Ale v žádném jiném více relevantním kanálu nebo článku už o něm nebyla ani zmínka. Nicméně, jestli budete pátrat jako my, už nepátrejte! Noční autobus existuje, musíte ale osobně jít v den odjezdu na autobusové nádraží v Karakolu, vyhledat okénko pro meziměstské spoje a lístek si zamluvit a zaplatit. Jedou celkem dva spoje, jeden ve 21h a druhý ve 22h. Paní za okénkem si vás tužkou napíše do plánku autobusu, přidělí vám číslo sedačky a napíše ho na lístek. Tento proces musíte stihnout nejpozději cca do 9:30 ráno, jinak se spoj vyprodá a máte smůlu. My jsme přišli jsme včas a chytli místo ve druhém spoji. Co vám budu povídat, vyspaní do růžova jsme do Biškeku nepřijeli, ale ušetřilo nám to celý den času.
Voilá! Dva týdny utekly jako voda a ocitáme se na stejném nádraží, kde naše kyrgyzské dobrodružství začalo. Všude jsme četli, že přes hranice jezdí maršrutky a že není problém jí na místě sehnat. Každopádně tahle informace už je zastaralá, je potřeba si koupit lístek na běžný autobus - jezdí čtyři spoje denně, první v 8h a dále po dvouhodinových intervalech. Na autobusáku jsme přečkali brzké ráno a vyrazili prvním spojem v 8h, lístky jsme kupovali na místě hned jak se otevřely kasy a nebyl problém získat místo. Cesta trvala asi 7h, největší zdržení bylo na hranicích a poté v nekonečné zácpě před Almaty. Autobus, do kterého nastoupíte v Biškeku vás odveze pouze na hranice, pak si musíte sbalit všechny věci a pěšky projít výstupní pasovou kontrolou a poté samozřejmě vstupní do nové země. Váš autobus ale hranice neprojíždí, respektive možná ano, ale vy už do něj nenastupujete. Někde za hranicemi na vás bude čekat jiný autobus a jediné vodítko, jak ho najít, je zapamatovat si některé vaše spolucestující a držet se jich. Všichni vypadali stejně zmateně, ale nakonec jsme autobus našli. Chvíli mě přepadlo nadšení z nové země a užívala jsem si výhledy z okna, ale pak už mě ukodrcala jízda po hrbolaté silnici a dohnala mě únava z probdělé noci. Vzbudila jsem se až těsně před Almaty, když se autobus dostal do zácpy, která neměla konce. V horách byla celou dobu relativně příjemná teplota, tady už venku přes třicet stupňů a nemusím asi zmiňovat, že místní autobusy jsou sice německé výroby, ale z dob slávy NDR a klimatizaci nemají. Z obrovského horka přišla pak bouřka a to právě ve chvíli, kdy jsme vycházeli z metra a chystali se přeběhnout do hostelu. Liják byl tak silný, že se brzy silnice změnily v řeky a chodníky v potoky.
Almaty
Koktobe Hill
Almaty
západ slunce na Koktobe Hill
Almaty
Almaty už zdaleka není tak levné jako Kyrgyzstán, ale náš hostel měl být hezký a měl i fajn hodnocení. No, na recepci nás přivítala nepříjemná bába, která mluvila jenom rusky a tvářila se, že jí vysoce obtěžujeme. Před tím, než jsme dostali klíče od pokoje jsme museli podepsat papír, že po checkinu už nám za žádných okolností nevrátí peníze. Pokoj byl v suterénu, neměl okna, nebylo tu povlečení a za ručník se muselo platit extra. Chytrá strategie, dík za bezva přivítání, Kazachstáne! Na cestách se nerada vztekám, neřeším zbytečnosti, člověk tím pak akorát kazí náladu sobě. Nicméně moc nechybělo od toho, aby tahle bába schytala trochu hejtu. Stejně by mi nerozuměla! Těšení na nové město ale převládlo, hodili jsme se do pohody a vyrazili na véču a drink.
Už jsem zmiňovala, že Almaty fakt není levný? V centru je spoustu luxusních podniků "evropského stylu", které občas až nejdou dohromady se socialistickým rázem města. Nicméně konečně jsme našli fajn podnik se zahrádkou, objednávám dvě piva a když mi kluk za barem řekne částku v tenge (místní měna) trošku se zarazím. Než pivo donesu ke stolu, dojde mi, že dvě piva opravdu stály v přepočtu 550Kč. Ale celou dobu jsme dost šetřili a dneska si je fakt zasloužíme. Jinak úroveň servisu je tu celkově mizerná (nebo alespoň dost odlišná od toho, na co jsme zvyklí). Sice se tu nachází spoustu pěkných podniků, ale personál vás neumí obsloužit. Další věc, která mě překvapila, byla možnost placení QR kódy pomocí aplikace Kaspi. Bezhotovostně se díky ní dá zaplatit všude, třeba i ve stánku s ovocem na ulici. Ve městě taky běžně berou platební karty. Oproti Kyrgyzstánu velký rozdíl.
První večer jsme se stihli projít po centru a jelikož nás další den strávený ve městě moc nelákal, zjišťujeme, jak bychom se mohli dostat k Big Almaty Lake - průzračně modrému jezeru kousek od města. Když jsem se zběžně dívala doma na pár článků, mělo se jednat o snadno dostupné jezero, kam vede silnice a kam místní jezdí na piknik a pro hezký fotky na instagram. Od té doby se asi pár věcí změnilo, cesta k jezeru je zavřená a nahoru se dá jít jen pěšky nebo nebo si zaplatit "tourku" na koloběžce. Silnice i přehrada se totiž momentálně opravují. Když jsme se ve městě ptali, tvářili se, že vzdálenost k jezeru není možné ujít, je to vysoko v horách a cestou umrzneme. Přes apokalyptické předpovědi jsme se rozhodli dojet až k závorám (přímo sem nejezdí autobus, autobusem se ale dá dostat do malého městečka předtím a dále je nutné si vzít klasické taxi). My jsme sice dojeli mhd až na místo, odkud se dá autobus chytit, ale nakonec jsme se kvůli úspoře času rozhodli pro taxi už odsud. Nahoru můžete jít buď pohodlnou ale delší cestou po silnici a nebo si jí zkrátit podél vodovodního potrubí (jezero je zásobárna vody pro město). Po Kyrgyzstánu nás cesta úplně neoslnila, ale alespoň jsme vypadli do přírody. Jezero je momentálně z části vypuštěné a oblast je střežená armádou. Nezapomeňte si s sebou vzít pas, bez něj vás dál nepustí. Jezero je opravdu krásně tyrkysové a příroda kolem hezká, ale dojem trochu kazí vojáci, kteří ze strážní věže hlídají každý váš krok.
Big Almaty Lake
Po návratu do města jsme si udělali ještě malý výlet na Koktobe Hill, vyjeli jsme sem lanovkou z centra a počkali na západ slunce. Moc hezký!
A druhý den ráno už bye bye Kazachstáne, absolvovali jsme opět cestu autobusem a pěší přechod hranic a jelikož nám letadlo letělo a až druhý den hodně brzo ráno, rozhodli jsme se volné odpoledne využít ještě k návštěvě tradičních lázní. Musím také říct, že tentokrát na mě Biškek působil celkově o dost přívětivějším dojmem - nevím jestli to částečně bylo kulturní aklimatizací, znechucením z Almaty a nebo tím, že večery jsou tu mnohem živější a atraktivnější než liduprázdné ulice v odpoledním vedru.
A to už je opravdu vše. Teď už nás čekala jen rychlá káva v Istanbulu při návratu domů a tvrdý návrat do reality.
Jak se ti cestopis líbil?
Ma_ru procestovala 36 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 9 měsíci a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Skvělé info, díky.
Kyrgyzstán plánuji v létě s půjčenou motorkou. Náhodou nevšimla jste si, že by se motorky daly půjčit i někde mimo Biškek?
Budu ráda, pokud vám info pomůže. Moc si Kyrgyzstán užijte!
Bohužel nevšimla, ale je možné, že to někde šlo a já jen po takových věcech nekoukala. Tipuji, že s jistotou by to šlo v Biškeku a Oshi, ale bohužel jinak moc neposloužím.