Dvě sopky za dvě noci

Původní plán byl koupit zpáteční letenky na Bali. Jenže než jsme se stihli domluvit, nejlevnější letenky se Scootem během hodiny zmizely.  A pak se objevila další možnost, a to letět na Bali a vrátit se z indonéského města Surabaya, pro nás do té doby neznámého města na hlavním indonéském ostrově Jáva.  A tak jsme letenky koupili. Vše proběhlo rychle a během zkouškového, takže na nějaké zjišťování podrobností vůbec nebyl čas. Jedinou podmínkou bylo, aby všude bylo období sucha a my jsme v nabitém plánu nebyli omezováni počasím.

S přípravami na cestu začínám postupně zjišťovat, že to na východní Jávě nebude jen nudný přejezd na letiště a rozhoduju se nakonec na Jávě pro celkem 3 noci z celkových 10 v Indonésii. Jednu z toho strávíme v  Banyuwangi - odtud uděláme noční výlet do sopečného sirného dolu a na modré plameny, druhou v Cemoro Lawang - jakožto výborné výchozí pozici pro východ slunce s výhledem na národní park Bromo a třetí ve městě Surabaya, kde nic moc není, ale odkud nám ráno letí letadlo do Singapuru. Do úvah připadá ještě návštěva vodopádu Tumpak Sewu, ale to by znamenalo 7 hodinovou jízdu autobusem, což nevím, jestli bychom po noční akci zvládli a také Malang, ale od tam by byla zase složitější cesta na letiště.

24.8. 2025: Přesun Bali -> Banyuwangi

Z ubytování v Legianu na Bali odjíždíme krátce po 3. odpolední. Cílem našeho Grabu je hlavní balijský autobusový terminál Ubung, odkud máme domluvený čtyřhodinový autobus do přístavního města Gilimanuk. Původně jsem chtěl autobus zarezervovat přes redbus.id za 39000 IDR, ale českou kartu to nebralo. Tak jsme to u místní společnosti zarezervovali napřímo přes WhatsApp za 60000 IDR za osobu. 

Myslel jsem si, že mě autobusy jakékoli úrovně už nepřekvapí, ale tato společnost byla výjimkou. Nejdřív nás naložili do trochu staršího autobusu, který ale nešel nastartovat, pak nás přeložili do hezčího zbrusu nového, jenže nakonec rozchodili ten starší a tak se přesouváme zase zpět. Vyjíždíme šnečím tempem asi 10 km/h. Začínám být lehce na nervy, protože rezervu na cestu máme asi 2 hodiny. Ptáme se lidí okolo proč jedeme tak pomalu. Prý máme ještě jedno místo volné, a tak řidič a průvodčí doufají, že místo ještě obsadí. No za hodinu a půl to pan řidič trochu rozjíždí a nakonec přijíždíme do Gilimanuku s půlhodinovým zpožděním v 21:00.

Z autobusu míří na trajekt krom nás jen jeden německý turista, který má s sebou místního průvodce a tak se ho snažíme držet. Jízdenky na trajekt bez přirážky za 10 000 IDR přímo v přístavu koupit nejdou, protože už mají zavřeno, ale je zde spoustu přeprodejců, u kterých nám průvodce vyjednal cenu 18 000 IDR. Lodě odjíždí každou čtvrt hodinu 24/7. Kvůli teroristickému útoku na trajekt v roce 2002 (200 obětí) jsou trochu zvýšené bezpečnostní opatření. A třeba Indonésané při cestě z Jávy na Bali musí udávat důvod cesty. Trajekt je plný nákladních aut, cestujících na horní palubě je včetně nás čtyř 12. Cesta trvá asi 45 minut. A díky časovému posunu -1 hodina připlouváme do Ketapangu na Jávě krátce po 21. hodině. To, že se na stejné lince jeden trajekt potopil letos v červenci, jsme naštěstí zjistili až zpětně.

První rozdíl, kterého si všímáme, je, že je Jáva na rozdíl od Bali muslimská. U přístavu je spoustu místních restaurací - warungů, takže dáváme rychlou večeři v jedné z nich. Bohužel je to jeden z těch, kde je i obyčejná rýže hodně pálivá, ale se slzami v očích s jídlem statečně bojujeme. Za jídlo pro 4 platíme asi 60 000 IDR. Zastavujeme se rychle ještě v  místnímu supermarketu a pospícháme Grabem na ubytování v sousedním městě Banyuwangi. Tam máme ubytování přímo u nádraží, s hodnocením 8,9 za 50 Kč na osobu. Jdeme si aspoň na hodinku lehnout ale v 23:40 už nás vyzvedává objednaný guide.

25. 8. 2025 : Kawah Ijen a přesun Banyuwangi - Cemoro Lawang

Organizovanou shared tour si beru trochu se sebezapřením, ale veřejný Damri bus za 15 000 IDR byl vyprodaný už s měsíčním předstihem a tour přes Getyourguide vyšla s promokódem pouze na 390 Kč a obsahovala doopravdy vše, co člověk na Kawah Ijen potřebuje. Krom vstupného za 100 000 IDR zahrnuje ještě povinný medical certificate (25-50 000 IDR), půjčení masky a čelovky (25-50 000 IDR) + snídani před výstupem - teplý nápoj a smažený banán (cca 11 000 IDR) a po výstupu  teplý nápoj a nasi goreng (cca 25 000 IDR) a průvodce na Kawah Ijenu . Takže samostatně bychom se na levnější částku moc nedostali.

Ve 23:40 nás tedy vyzvedává z ubytování řidič, co nás veze na místní kliniku, kde nám vystaví zdravotní certifikát. Podmínkou je to, že nemáme astma, zeptají se na výšku a váhu, manuálně změří tlak (to je dle mého názoru jen jako)  a změří tep. Nezabralo to ani 1 minutu na osobu. V nasmlouvané klinice potkáváme i další členy naší organizované tour, nicméně naše auto je tam první, a tak i jako první  vyráží na zhruba hodinovou cestu do Paltudingu, kam přijíždíme v  1 ráno. Zbytečně brzo. Jdeme si sednou do warungu. Venku je mezi 5 a 10°C a i když jsme si vzali všechny vrstvy, tak mrzneme. Jdeme se připojit k řidičům, kteří rozdělávají oheň. Říkají nám, jak takto přes noc jezdí skoro každý den. Moc si sebe na jejich místě nedokážu představit. 

Postupně přijíždí i ostatních asi 20 členů naší výpravy. Dostáváme kakao a smažený banán, později už se rozdělují čelovky a masky, my máme čelovku svou. Před restaurací dostáváme od naších 4 guidů malý briefing, máme se prý držet při sobě, ukazují nám jak nosit masku. Co mě překvapuje, že se dnešní návštěvnost odhaduje až na 1500 lidí. No uvidíme, jaké to bude. Jediná věc, za kterou bych organizátory tour nepochválil, je to, že i když jsme přijeli v 1 ráno, tak se ke vstupu dostáváme až 2:10, a to znamená že nejsme mezi prvními. 

Zbytek tour je super organizovaný, jsme v nejrychlejší skupince, nemusíme moc čekat, sami bychom to o moc rychleji nedali. Tím, že skoro všichni absolvují organizovanou tour, je zde hodně průvodců, kteří všechny usměrňují, pomáhají lidem, za mě je to obrovská výhoda. Do hodiny a půl jsme nahoře kráteru. Podle plánu následuje sestup do kráteru, kde by snad měl být vidět modrý plamen. Ten není vidět každou noc, ale v srpnu je šance nejvyšší. Modrý plamen je možno vidět pouze na dvou místech na světě - tady a na Islandu, tam je ale prý zakázáno k němu sestupovat. 

Cesta dolů je kluzká, moje volba tenisek s hladkou podrážkou se úplně nevyplácí. Míjíme prvního horníka, od průvodců dostáváme pokyn, že je důležité jim nechat volný průchod, protože síra je opravdu těžká. Horníci nosí najednou asi 70 kg, do kráteru to otočí i třikrát za noc. Zaplaceno dostávají asi 2 koruny za kilo. Pro místní nadprůměrný plat. Volno mají jeden den v měsíci.

Na dně sopky jsme odhadem za půl hodiny. A máme štěstí, protože modrý plamen dneska vidět jde. Pravidla jsou jasná, všichni musí zhasnout čelovky, aby z fotek něco bylo. Průvodce nám říká, že modré plameny jsou pro horníky vlastně nevýhodné, protože se při nich spaluje síra, kterou těží. A tak organizované tour platí horníkům, aby je nijak nehasili. Taky nám na dně ukazuje různé tyče, které používají horníci k těžení. To vše se rozkládá vedle modrého jezera na dně kráteru, které by mělo být nejkyselejší na světě. Párkrát se přes nás přežene sirný dým, kvůli němuž jsme dostali na začátku masky. Zjišťujeme, že sice pomáhají, ale rozhodně nejsou všespasné, a tak je stejně základ otočit se na druhou stranu od dýmu. 

Nahoru je cesta lepší v tom, že už tolik neklouže. Za to proti nám jde spousta lidí a je celkem náročné se jim vyhýbat. Všichni z křižovatky nad kráterem potom směřují na cca 20 minut vzdálenou horu, odkud je nejlepší výhled na východ slunce. Tam přicházíme taktak před svítáním. Výhledy jsou úžasné, konečně vidíme, co jsme v noci ušli. Probíhá povinné focení. Jedna z průvodkyň si nás čtyři chce vyfotit na propagační fotku jejich tour a staví si nás na okraj srázu. Z toho vůbec nejsem nadšený, 10 cm a jsme všichni na dně sopky. Ale co bychom pro milé Indonésany, co to dělají opravdu za minimum peněz, neudělali.

Únava cestou zpět je obrovská. Celou noc jsme skoro nespali, fyzicky to bylo náročné. Jsme rádi, že jsme to zvládli, protože kdoví, jak dlouho nechají Kawah Ijen úřady přístupné pro veřejnost. Každou noc se tam zraní alespoň jeden turista, v těchto davech se tomu nedá ani divit.  Navíc třeba minulý rok bylo Kawah Ijen přes léto zavřené kvůli nečekaným erupcím. 

Dolů docházíme v sedm ráno, nabízí nám snídani - smaženou rýži s kuřetem, tu si bereme v krabičce s sebou a frčíme dolů. Cestou přidáváme další hodinku nekvalitního spánku v horských serpentinách. Vyhazují nás na ubytku v osm, část výpravy jde spát, já jdu vyřídit jízdenky na vlak do Probolingga. Máme je sice objednané dopředu, ale rezervaci z Traveloka.com je potřeba na nádraží vyměnit za skutečné jízdenky. Paní na přepážce kontroluje pasy a bez problému je tiskne. Kdybychom však nákup nechali na poslední chvíli, tak bychom měli smůlu. Náš dopolední vlak je beznadějně vyprodaný. Na nádraží prý máme být aspoň půl hodiny před odjezdem. Do Probolingga jezdí i autobusy, jedou však místo 3,5 hodiny sedm, a i proto volíme vlak, který je mírně dražší (282 Kč).

Další hodinu a půl spánku přidáváme na ubytování. A pak už zase zpět na nádraží. Vlak je modernější než český průměr, a to jedeme nejnižší třidou, co šla koupit. Dá se tam dokonce elektronicky objednat jídlo s tím, že vám ho donesou až na místo. Nicméně my máme naše Nasu Goreng ze snídaně. Do Probolingga přijíždíme před třetí. Zajímavé nicméně je, že vlak je podstatně vyšší než nástupiště a dolů je schod tak tři čtvrtě metru. U některých dveří přistavili stupátka, u našich ovšem ne. 

Sehnat v Probollingu taxík do Cemero Lawang by nebyl problém, nicméně jeho cena už ano. Snažíme se ho objednat přes Grab. Vychcaní taxíkáři před nádražím už nám ale vysvětlují, že Grab is not working today. Berou objednávky a když přijedou, tak chtějí dvakrát, třikrát víc. Na Googlu je několik recenzí, že se lidé báli agresivních taxíkařů až tak, že je od nich museli zachraňovat místní tím, že turisty popovezli až před policejní stanici. My trochu popocházíme a nakonec se dostáváme asi na 1,5 násobek Grabu. Jedeme zase skoro 2 100 výškových metrů nahoru. V předposlední vesnici platíme drobný obecní poplatek a před pátou jsme u ubytka.

Ubytovaní jsme přímo v Cemoro Lawang, což sice vychází o 50 korun na osobu dráž, ale ráno nejsme odkázáni na žádnou dopravu. Na vyhlídku King Kong hill a na krater se dostaneme pohodlně pěšky. Poslední, co chci zítra ráno ve tři řešit, je hádka s nějakým Indonésanem o cenu za jeho moto taxi. Naše ubytování je čisté, má záchod a sprchu v jednom, ale nemá umyvadlo. To je tady asi nějaký hit, protože na Booking.com byla takových ubytování většina. Náš ubytovatel nám hned doporučuje cestu, kde se dá vyhnout poplatku za vstup do NP. Ale kdyby nám to neřekl on, tak nám to řekne jakýkoli řidič mototaxi, kteří přes tu cestu jezdí taky. 

26. 8. 2025 : Národní park Bromo

Další den vstáváme ve tři, což je lepší než (před)včerejších 23:40. Ve 3:20 se nám daří vyrazit, ale než jsme našli tu správnou cestu z vesnice, tak nám to chvíli zabralo. Čekají nás 4 km a 480 výškových metrů ve tmě. Ze začátku se jde po asflatce (ta jde zkrátit svezením na motorce), pak je terén horší a jde se nějakou kosodřevinou. Z krize ve 4:45, kdy mám pocit, že to nemáme šanci stihnout, mě zachraňuje Redbull. Nepropadá se zoufalství a jde se dál. Naštěstí jsme to stihli. 

Vyhlídka je extrémně přeplněná, většina tam přijela z druhé strany pohodlně jeepem. Zima je na vyhlídce pocitově horší než včera. Fouká silný vítr. Mám na sobě termo triko, tři normální trička, mikinu a větrovku, ale prostě to nestačí.  Naprosto luxusní výhledy se nám toto drobné nepohodlí snaží vynahradit. Ale fakt je to sado maso. Nakonec na vyhlídce trávíme asi hodinu, pak jdeme ještě do nedaleké kavárny na smažený banán (1ks 4Kč) a instantní kakao. 

Najezení směřujeme zase dolů. Naštěstí se otepluje, a tak můžeme postupně sundávat další vrstvy. Přes písčitou pláň směřujeme k sopce. Cesta pěšky trvá z vyhlídky 2 hodiny. Většina tam zase stejně přijela jeepem. Od parkoviště jeepů jde zase zkrátit cestu jízdou na koních (60 Kč jeden směr). Co mi přijde už hodně za hranou, Indonésané barví hřívu koním na růžovou, jen aby si to zalíbilo hlavně asijským turistům. Na kráteru se zdržujeme jen chvíli a vracíme se zpět na ubytování, odkud už máme zase objednané taxi do Surabayi.

Dílčí rozpočet (na osobu):
Ubytování Banyuwangi 50 Kč
Ubytování Cemoro Lawang 174 Kč
Bus a trajekt  Bali-Ketapangu 98 Kč
Večeře v Ketapangu 19 Kč
Nákup v Ketapangu 50 Kč
Taxi Ketapang-Banyuwangi 30 Kč
Organizovaná tour na Kawah Ijen 390 Kč (cena s promokódem na Get your Guide)
Vlak Banyuwangi-Probolinggo 282 Kč
Taxi Probolinggo-Cemoro Lawang 78 Kč
Obecní poplatek Cemoro Lawang 37 Kč
Večeře Cemoro Lawang 60 Kč
Snídaně na KingKong Hill 15 Kč

Dohromady za 2 noci na osobu: 1283 Kč